Tak konečně nastal den D. Klasicky jsem tu poslední noc nemohla usnout a převalovala se snad do půl třetí ráno. Ani bylinkový čaj nezabral. A budíček byl po páté!
Cesta z Cala Ratjady na letiště proběhla bez problémů. První check-in do Barcelony s AirEuropa za sníženou rezidentskou cenu a v Barceloně mě čekal další check-in u Turkish Airlines. Naštěstí jsem měla k dobru 4 hodiny, takže nevadilo, že jsem snad tři čtvrtě hodiny čekala až mi pás na výdeji zavazadel vyplivne můj batoh.
Z Barcelony jsem nejprve letěla do Istambulu. Tam jsem měla k dobru docela únavných 6 hodin. I když jsem po cestě do Barcelony i Istambulu trochu spala, pěkně jsem padala únavou na hubu. Odlet z Istambulu do Manily byl totiž až o půl třetí ráno (v Turecku je o dvě hodiny víc).
První dojem na mě istambulské letiště neudělalo dobrý. Vylezla jsem do části terminálu, kde vše působilo stísněně. Nějakou dobu jsem hledala zásuvky. Nakonec jsem je našla. Záchody tu jsou sice evropského stylu, ale docela špinavé a páchnoucí. Jediným plusem této zřejmě starší části terminálu jsou dlouhé pohodlné sedačky, na kterých se dá natáhnout a třeba i pospat.
Po čtyřech hodinách na jedné takové sedačce na bráně 212, kterou si zvolili za svou čekací hlavně západní cestující (z brány, kde se nakonec postupně usazovali Turci jsem odešla. Ty pohledy mi nebyly příjemné), jsem se přesunula na bránu, odkud měl letět můj spoj. Během přesunu jsem prošla moderní nákupní zónou a objevila přívětivější tvář tohoto letiště. 
Po půl třetí ráno jsem odlétala s Turkish Airlines směr Manila. Těch více než jedenáct hodin naštěstí uteklo jako voda. Hned po servírovaném jídle jsem totiž usnula a probudila se po několika hodinách před servírováním snídaně. Služby této společnosti byly dobré a v balíčku, který každý dostal, byly kromě kartáčku na zuby, pasty, špuntů do uší, pásky na oči i jakési papuče. Fajná vychytávka pro ty z nás, co si po startu sundávají boty a neradi je potom nazouvají při každé cestě na WC.
V Manile jsme přistáli o 20 minut dříve, než bylo plánováno. To se mi hodilo. O zdejším letišti se totiž proslýchá, že tu všechno moc trvá a dostat se z jednoho terminálu na druhý není tak snadné, protože nejsou propojeny. A tak se doporučuje mít mezi jednotlivými lety alespoň 4 hodiny okno. A to já jsem měla.
Nakonec to tu ale není tak hrozné, jak to popisují. První, čeho jsem si všimla, byla čistota a upravenost letiště a záchodů. V tomhle to istambulské letiště pěkně zaostává. Na imigračním jsem byla hotová za 5 minut. Dostala razítko na 30 dní a šla si vyzvednout batoh, který taky dorazil.
Výdejní pás je jen pár metrů za imigračním. Žádné dlouhé pochody. V příletové hale jsem si ve směnárně vyměnila většinu peněz (filipínské peso poslední dobou oslabuje, takže jsem dostala dobrý kurz 62,90 za 1€. V létě se kurz pohyboval kolem 59PHP).
V pravém rohu haly je přepážka a čekárna na shuttle bus, který zajišťuje dopravu mezi jednotlivými terminály. Tahle služba byla zavedena relativně nedávno. Je zdarma a mohou se takto přepravovat jen ti, co mají letenku.
V 19 hodin (40 minut po opuštění letadla) jsem nasedla do shuttle busu. Terminál 2 je první zastávkou. V budově nalevo je mezinárodní terminál, do kterého jsem nejprve mylně zamířila. Národní lety se odvabují nalevo v budově. Po vstupu je první bezpečnostní kontrola na to, zda v zavazadle nevezeme výbušniny. Pak jsem šla checknout zavazadlo a pak přes další bezpečnostní kontrolu do malé haly s bránami. Vzdálenosti opět malé a orientace dobrá. Takže celkem mi celý přesun trval pouhých 70 minut. Ale třeba přes den by to bylo jiné.
Odlet na Cebu je plánován ve 22:15 se společností Philippines Airlines.
Žádné komentáře:
Okomentovat