Zábavná poslední den - Universal Studios na ostrově Sentosa

Sest tydnu na ceste jsem zakoncila celodenni navstevou zabavniho parku Universal Studios na ostrove Sentosa. A byla to opravdu legrace. Puvodne jsem si myslela, ze se kolem treti presunu treba do Chinatown, ale cas v arealu se sedmi tematickymi filmovymi okruhy rychle utikal.
Noc v hostelu nebyla z nejlepsich. "Drazi" spolubydlici (zrejme z Malajsie. Jsou tam ted skolni a univerzitni prazdniny) ne a ne drzet pusu. Kolem pulnoci se zacali chystat na tah, ze ktereho se vratili po pate. Nebylo jim cizi si poustet nahlas hudbu (o sluchatkach asi neslyseli) a sustit sacky.
Po osme jsem se sbalila, nechala veci v uschovne a vyrazila na metro smer Harbour Front. Odtud po pesim moste na ostrov plny zabavy. Jelikoz byla nedele a v Singapuru je plno turistu, bylo tam jiz kolem desate plno. Atrakce vetsinou otviraji v deset. Vcera jsem se rozmyslela, kam se pujdu podivat. Vseobecne mistni atrakce nejsou z nejlevnejsich. Stejne jako vse v Singapuru. Jiz pri minule navsteve Sentosy jsem pomyslela na Universal Studios, ale kvuli cene jsem tam nesla a zvolila muzeum Madame Toussand a Akvarium. Tentokrat jsem si ale filmovou atrakci nenechala ujit.
Pri placeni kartou je sleva nekolik dolaru. Ke vstupence jsem dostala voucher na nejaky hrnek.
A zabava mohla zacit. Prosla jsem casti Hollywood. Za nim je cast Sci-fi, ktere dominuje docela drsna horska draha. Vlastne dve drahy. Za nim je cast Stary Egypt, Ztraceny svet, Shrekovo kralovstvi a oddil Madagaskar. Sedmy Vodni svet byl kvuli udrzbe zavreny. V kralovstvi "far far away" jsem se pobavila na 4D projekci Shrekova dobrodruzstvi. 3D bryle, hybajici se sedadla, padani vody a lechtani na nohach.
V egyptskem oddilu jsem si uzila prvni adrenalinovou jizdu tmou se specialnimi efekty. Horske drahy v Shrekove kralovstvi jsou slabsi odvar. Pak jsem se presunula k te silene horske draze, kde se svisti vysokou rychlosti nahoru a dolu, obcas s hlavou dolu. Vsechny veci je treba nechat ve skrinkach. Ty jsou tam zdarma zhruba na padesat minut a kazdy si ji pronajima otiskem sveho prstu. Otiskem prstu se take pote otevre. Takze na horskou drahu netahnete ani klic. I ten by behem te silene minuty mohl vypadnout. Dve rozdilne drahy jsou navzajem propletene. Prvni "Human" ma sedadla ukotvena na klasickem podkladu a je trosku mirnejsi. Sedadla druhe drahy jsou upevnena na konstrukci nad hlavou a tady jsou okamziky, kdy svistite hlavou dolu. Nic pro slabe povahy. U obou horskych drah je upozorneni, ze se mohou zucastnit jen ti v dobre fyzicke kondici. Nejdrive jsem sla na "mirnejsi" drahu. A pote na tu horsi. Byla to ale jizda. I kdyz jsem se neubranila rvat hruzou pri kazdem prudkem sesupu, dala jsem si obe horske drahy odpoledne jeste jednou. Stejne tak 3D jizdu s Transformery.
Za voucher jsem dostala lahev ve tvaru Shreka.
Obcas se v ulicich konala tematicka show po niz se konalo foceni s postavickami. Po sedme jsem opustila zabavni park a vydala se metrem na hostel. Sprcha a hura na metro smer letiste. A pred pulnoci jsem jiz mirila smer Londyn.

Dopolední výlet v NP Bako, odpolední nákup suvenýrů v Kuchingu

Kolem pate rano zacal tropicky lijak, ktery trval az skoro do osmi. Jen jsem ve spanku slysela, jak dest bubnuje do strechy. Jinak se spalo dobre. Kolem chatky se vytvorilo jezero. Dojit suchou nohou na snidani bylo nemozne. Tedy, dokud prselo. Bosky, s nazouvaky v ruce jsem prosla "jezerem" do hlavni budovy. Kahauove se stale jeste pohybovali na stromech v blizkosti parku. Behem snidane prestalo prset a to jezero se z casti vsaklo, takze na zpatecni ceste jsem se nemusela brodit dvema centimetry vody na chodniku. Sbalila jsem si tech par svestek do batohu, rozloucila se s Claire a vydala se na vylet k plazi Paku. Zdolat tech 800 metru mi mela zabrat hodinu, ale za pul hodiny jsem byla na plazi. Cesta tam byla po tom vydatnem desti male dobrodruzstvi. Stezka byla nejen plna vody, ale chodilo se po kamenech a korenech stromu, nekdy drevenem schodisti. Na mnoha mistech ze svahu padala voda. Vodopad na zacatku trasy byl dnes hlucny. Prochazka to byla ale pekna. Celkove se mi zdejsi krajina libi. Spousta zelene, piskovcove skaly, voda. Plaz jiz tak okouzlujici nebyla. Krome me na plaz doslo jeste par lidi vcetne Malajce s dcerou, kteri byli v Bako poprve. K plazi priplul motorovy clun. Za chvili na me Malajec volal, jestli se take nechci zucastnit projizdky kolem pobrezi. Jen za 7 ringgitu nas majitel clunu vezme ke skale, ktera se svym tvarem stala jednim ze symbolu narodniho parku. Pripomina totiz hlavu kobry. Na projizdku kyvli vsichni, co zrovna byli na plazi. Behem jizdy zacalo mirne prset. Za chvili prestalo. Bylo mi jedno, jestli zmoknu. Stejne jsem na sobe mela propocene tricko, ktere jsem se tesila, az v Kuchingu sundam.
Obkrouzili jsme cast pobrezi a zamirili zpet ke sprave parku. Na plazi byl hloucek turistu, kteri prijeli s nejakou agenturou na den a pozorovali kahauy nosate. Bylo pred jedenactou a mirne mzilo. Dalsi vylet po nejake z tras se mi nechtel podnikat. Nastal cas navratu do Kuchingu. Nez se nas nashromazdilo vice, bylo pul dvanacte. Kormidelnik nam behem cesty ukazoval zajimava mista. Videli jsme orla. Pred dvanactou jsem vysedla v Bako Bazar. Za chvili prijel autobus. Zpet v Kuchingu jsem byla pred jednou. Hned jsem zamirila na hostel sundat ze sebe to smradlave propocene a spinave obleceni, dat si sprchu a pak na nakup suvenyru.

Výlet za kahauy nosatými do NP Bako

O vikendu jsem se snazila zarezervovat noc v hostelu v NP Bako, ale vsechny postele byly jiz obsazene na cely tyden. Narodni park jsem chtela videt a tak jsem se sem rozhodla vydat na jednodenni vylet. Na internetu ale pisi, ze se muze na posledni chvili nejake misto uvolnit, tak jsem si vzala i pyzamo, rucnik a zakladni higienicke potreby, co kdyby se mi podarilo sehnat levne ubytovani.
Vstavala jsem v sest, abych chytila prvni autobus v sedm. Ten jezdi do Bako Bazar k terminalu clunu a pokladne narodniho parku. Krome me byli v autobuse jeste ctyri dalsi batuzkari. Tri Nemci a Australanka, se kterou jsem se potkala na vylete v Mulu. Vsichni meli zamluvene pokoje. Nabidli mi, ze maji v pokoji volnou postel, ze muzu prenocovat. Kyvla jsem na nabidku Claire. Takze stravim v NP Bako dva dny a nemusim se nikam hnat.
Zpatecni jizdenka na clun stoji 40 ringgitu a oproti informaci z LP se nemusime vracet vsichni spolu. Kazdy ma svoji jizdenku a vrati se, kdy chce. Na pokladne narodniho parku jsme kazdy zaplatili vstupne 20 MYR. Vstupenky pokladni pricvakl na formular, ktery Claire vyplnila a ktery se tykal jejiho zamluveneho ubytovani.
Pak jsme sli zaplatit dopravu clunem. O pul devate jsme vyrazeli po rece a podel pobrezi ke sprave parku. NP Bako je znamy svym rozeklanym pobrezim s mangrovy a cetnym vyskytem kahauu nosatych. Parkem vede nekolik stezek.
Plavba na clunu trvala asi 15 minut. Jiz z lodi jsme mohli obdivovat skalni utvary na pobrezi. Pripluli jsme k plazi, na ktere hledali neco k snedku divoka vousata prasata. Proste se tam tak prochazela. Na dalsi jsme narazili u cesty ke sprave parku. Nijak nam nevenovala pozornost. Vrtela si ocaskem a cumakem dal rejdila v zemi. O kus dal jsem si u cesty vsimla zeleneho skorpiona. Jeste jsem ani nedosla na recepci a jiz tolik zvirat.
U recepce Claire zjistila, ze nechala formular se vstupenkami na molu. Nastesti to nebyl zase takovy problem. Vyhledali jeji rezervaci a ve dve jsme se mohly ubytovat. Pozadaly jsme o mapu a pak se kazda vydala po svych. Predtim, nez se kdokoliv kamkoliv vyda, musi svoji trasu zapsat na recepci a po navratu se odepsat. To, kdyby se nahodou nekdo ztratil, aby jej meli kde hledat.

Ja jsem se zapsala na trasu k male plazi Pandan Kecil. Cesta tam dlouha 2,6 km mela zabrat 1,5 hodiny. I s cestou nazpet tri hodiny. Idealni trasa na dopoledne. Podel pobrezi jsem se vydala po drevenem chodnicku k hlavnimu rozcestniku. Trasa byla plna schudku z korenu, dreva, po piskovcove cestice a drevenych chodniccich. Po vetsinu doby stezkou tekla voda. Slunce svitilo a ja se zacinala pekne potit behem toho stoupani a ceste na slunci. Rano jsem nekde vytratila opalovaci krem, ktery jsem mela v bocni kapse. Takze uz se vecer vidim s cervenym oblicejem a rukama.
Byla to pekna prochazka. Kdyz jsem dosla na vyhlidku nad plazi, objevilo se prede mnou pekne panorama. Samotna plaz zase tak ohromujici nebyla. Bylo na ni naplaveno dost odpadku.
Zde jsem potkala francouzskou rodinu z Reunionu, kteri byli v NP Mulu na vylete ke Clearwater Cave.
Bylo po jedenacte a ja zacinala mit hlad. Prede mnou byla jeste cesta zpet. Na ni jsem narazila na ctverici Cechu.
Kolem pul jedne jsem byla zpet na recepci. V samoobsluzne restauraci si nalozila na talir nudle s masem. Byl odliv. Plaz se zvetsila a dalo se dojit ke skaliskum na jednom okraji. Piskovec tu hraje vsemi barvami a vytvari zajimave obrazce a tvary. Na obnazenem dne se obcas prochazeji male rybky "s nohama". Zvlastni druh zijici v mangrovech, ktery pochoduje ze souse do vody.
Ve dve jsme se potkaly s Claire, prevzaly klice od triluzkoveho pokoje a pak se na terase bavily pozorovanim drzych makaku, kteri nas prisli navstivit. Tady je treba si davat pozor na veci a nenosit nic v plastikovych taskach, ktere jsou pro opice znamenim, ze mate jidlo a dokud jim nedate tasku, nenechaji vas na pokoji.
Kolem treti jsem se vydala na druhou stranu od parku zdolat kratsi trasu Tg.Sapi a T.Delima. Stezka na vrchol mysu Sapi byla prikra a plna schodu. Dlouha je jen 400 m. Kolem stezky se motala skupinka makaku. Nastesti prede mnou utikali do lesa. Tyhle zradne opice vubec nemusim.
Zacalo se ozyvat narazene koleno. Dnes rano mi to na mokrem chodniku podklouzlo a pekne jsem si sedla a narazila koleno. S temi chodniky by v Kuchingu meli neco delat.
Stezka konci na vyhlidce na zatoku Assam se spravou parku. More uz pekne ustoupilo. Suche kmeny stromu u pobrezi ji byly na suchu. Sesla jsem opet dolu a zamirila na stezku k zatoce Delima. Zde bych teoreticky mela mit moznost videt kahauy. Zatoka je totiz plna mangrovniku. Diky odlivu jsem se mohla prochazet kolem mangrovniku a kolem skal. Ty nekde vytvarely jeskyne. Krabi se prohaneli po melcine, v pisku lezely perletove lastury. Kahauove nikde. A ja uz kvuli kolenu zacinala kulhat. Nastesti tato stezka nebyla do kopce a z kopce jako ty dve predchozi. Dosla jsem do parku, v kantyne si koupila plechovky isotonickych napoju a chtela si sednout ke stolu. V tom jsem si u plaze vsimla pochodujici rodinky kahauu nosatych. Usadili se na velkem strome pred budovou spravy parku a vecereli listy. Chvili jsem je fotila. Pak si konecne sedla na drink. Pozdeji se v parku opet objevila vousata prasata.
V osm jsme se vydali na nocni prochazku. Celovku jsem zapomnela v Kuchingu. Pry jsme ale celovku nepotrebovali. Melo jit s nami dost pruvodcu se svetlem. Sli jsme po drevenem chodnicku kolem parku a videli podstatne mene zvirat nez v Mulu. Jednu zmiji, nejake zaby, hmyz. Po dvou hodinach jsme se vratili. Prasata se rozhodla spat v parku.

Výlet do Sarawak Cultural Village v Damai aneb jak jsem se stala součástí kulturní show

Ráno jsem hodila prádlo na vyprání, posnídala a po půl deváté se vydala k hotelu Gran Margherita, odkud jezdí shuttle busy do Damai k plážovému resortu a také kulturní vesnici. Do Damai prý jezdí běžně autobusy, ale cesta zabere více času. První shuttle vyrážel od hotelu ve čtvrt na deset a na místě měl být za hodinu. Kulturní show začínala o půl dvanácté.
Na recepci jsem se zeptala na shuttle, protože jsem žádný neviděla. Recepční mi řekl, že si mám sednout, že za chvíli dorazí člověk, který dopravu organizuje. Ten mi na papír napsal časy odjezdů nazpět a vzal si ode mě celou částku za zpáteční dopravu (24MYR) i se vstupným (60 MYR) a vystavil mi stvrzenku. Nasedla jsem do přistaveného minivanu a vydala se na celodenní výlet. Po cestě jsme ještě nabrali další lidi.
Sarawak Cultural Village je živým muzeem v přírodě. Stojí na úpatí legendami opředené hory Santubong zhruba 35 km severně od Kuchingu. Hlavním cílem je seznámit návštěvníky se sedmi hlavními etniky Sarawaku, jejich tradičním obydlím a životem. Sarawak Cultural Village byla postavena v roce 1990 a od té doby sbírá jedno ocenění za druhým za nejlepší kulturní atrakci. Kulturní vesnice je otevřená denně od 9 do 17. Součástí je téměř hodinová show, která probíhá dvakrát denně.
Do Damai jsme dorazili po čtvrt na jedenáct. Slabě pršelo. Hora Santubong byla zahalená v mracích. Od pracovníka, který se u vstupu staral o vítáné návštěvníků, jsem dostala nálepku, kterou jsem měla mít na tričku a také pas, do kterého jsem měla sbírat razítka. Kulturní vesnice je složená z domů sedmi etnik. V každém domě bylo razítko, které jsem otiskla na příslušnou stránku pasu. V pasu jsou popsány stručné charakteristyky všech sedmi etnik i tance, které během kulturní show můžeme vidět. I když jsem měla asi hodinu čas před kulturní show, sedla jsem do restaurace a abych zaplnila žaludek, dala si “nasi lemak“. Rýže vařená v kokosové vodě, trocha pražených buráků, smažené sušené rybičky, vejce a  pikantní pasta. Tohle jídlo není zrovna mým favoritem.
Jelikož lilo jako z konve a začátek show se blížil, zůstala jsem v restauraci. Na pozdější procházku jsem měla dostatek času. Nazpět jsem chtěla jet spojem ve čtvrt na čtyři.

Do sálu jsem vstoupila mezi prvními a zaujala místo v první řadě uprostřed. Velkou část publika tvořili Malajci, kteří měli nějaké prázdniny. Téměř hodinová show byla skvělá. První tanec byl společný pro všechna etnika. Poté předvedli svůj tanec Ibánové – Ngajat Lesong – válečníci ukazující svoji sílů zvednutím v zubech dvacetikilové klády. Poté přišel na řadu tanec oslavující sklizeň etnika Bidayuh. Tanec Alu-Alu etnika Melanau se předvádí běžně během pohřební ceremonie. Jeden z umělců se točil na vysoké bambusové tyči. Poté začala zábavná show etnika Orang Ulu. Za malebných zvuků sapé přitančil válečník. Tanec Kanjet Ngeleput se tančí před výpravou do džungle za lovem pomocí foukačky. Umělec zapojil i publikum. Posunky upozorňoval na svoje sporé oblečení a vyhrožoval. Sál se smál. Foukačkou sestřelil dva nafouknuté balonky na straně pódia a pak začal hledat v publiku. A ukázal na mě. Měla jsem s ním jít na pódium. Já v šortkách a třičku. Pobaveně jsem hrála jeho hru a publikum se bavilo. Prohlídl si mě od glavy k patě a naznačil, že mám sundat sandále. Pak se zašklebil, že mi smrdí nohy. S tupou mačetou se zeptal obecenstva, jakou část ruky mi má useknout. A pak jsem měla foukat a sestřelit poslední balónek asi z desetimetrové vzdálenosti. Umělec mi podal nabitou foukačku a rychle mi anglicky zašeptal, aby to publikum neslyšelo, že mám mohutně fouknout. Mohutně jsem foukla a šipka zasvištěla pár centimetrů pod balónek. I druhý pokus selhal. Válečník mě s kroucením hlavy a výrazem, že jsem neschopná válečnice, vzl za ruku a dovedl až k okraji pódia. Zde jsem zamířila dvoumetrovou foukačku na balónek, který byl jen pár centimetrů od okraje doukačky a balének sestřelila. Za to jsem sklidila velký potlesk. Poté jsme se s válečníkem za dalšího velkého potlesku uklonili a já šla na svoje místo sledovat zbytek show.
Následoval malajský tanec za doprovodu zpěváka a nakonec ještě jeden děkovný tanec všech umělců. Poté jsem se mohla vydat na prohlídku vesnice. Zvolila jsem prohlídku opačným směrem než ostatní návštěvníci, abych se vyhla davům v domech. Počasí se umoudřilo a dokonce vysvitlo i slunce.
Díky svému vystoupení mě po cestě vesnicí ostatní návštěvníci s úsměvem zdravili a někteří i poukázali na moje foukací (ne)schopnosti.
V jednotlivých domech převáděli i výrobu tradičních sladkostí. Ochutnávka ale nebyla zdarma jako v Mari Mari Cultural Village v Sabahu, ale za poplatek. První jsem si prohlédla tradiční malajský městský dům. Vedle stojí na vysokých kůlech dům etnika Melanau. Toto etnikum tvoří necelých 6% sarawacké populace a žije u centrálního pobřeží. Na rozdíl od ostatních etnik se živí ságem a ne rýží. Výroba sága a příprava palačinek ze sága byla předváděna kousek za domem.
Prohlédla jsem si dlouhý dům Ibánů. Na stropě se houpalo několik lebek, na stěnách zavěšené masky. V jedné části si mohli návštěvníci za deset ringgitů vyzkoušet některý z typických krojů zdejších etnik. Ibánové tvoří třetinu sarawacké populace a jsou označováni i jako mořští Dayakové. V minulosti byli lovci lebek.
Dům etnika Bidayuh jsem již znala. Fasáda velkého domu na kůlech etnika Orang Ulu byla pomalována typickými saravackými ornamenty. Toto etnikum tvoří asi 5,5% populace a zastřešuje etnika Penan, Kayan a Kenyah. Žije především u řek V minulosti byli známý jako výrobci mačet a mečů. A také hudebního nástroje sapé.
V malé chýši si návštěvnící mohli zkusit střílet z foukačky. Za svahu padal malý vodopád. Z druhé strany chýše bylo jakési spáleniště. U chodníku přitom stála cedule Penan. Že by zdejší dům Penanů potkal stejný osud, jako domy ve vesnici u NP Gunung Mulu? Toto etnikum nějak nechápe, že dřevěné domy hoří.

Jako poslední jsem si prohlédla dům čínského etnika, které se v Sarawaku usídlilo na počátku 19. století a dnes tvoří jednu třetinu popolace. Farmářský dům byl vybaven starými nástroji na zpracování pepře. Sarawacký pepř je vyhlášený. Zde jsem si koupila balíček rýžových sladkostí.
O půl třetí jsem zamířila ven z areálu kulturní vesnice. Chtěla jsem si prohlédnout nedalekou pláž. V plánu na poslední den před odletem jsem měla relax na zdejších plážích. Pobřeží mě ale zklamalo. Část, kterou jsem viděla, mě moc k relaxu nelákala. Takže jsem si alespoň ušetřila cestu poslední den.

Výlet za orangutany do Semenggohu, návštěva vesnice Kampung Benuk a prohlídka muzea koček

Vcera jsem se rozhodovala, zda se dnes vydam na jih nebo na sever od mesta. Nakonec jsem se rozhodla pro jizni stranu. Chtela jsem navstivit nejen rehabilitacni centrum pro orangutany Semenggoh, ale i dlouhy dum etnika Bidayuh ve vesnici Kampung Benuk. A doufala jsem, ze do obou mist jezdi stejna linka. Informace na internetu se ruznily.
Semenggoh neni tak proslulym centrem pro orangutany jako Sepilok, pry to tam neni tak natriskane turisty. Prvni autobus tam jel ve ctvrt na osm. Krmeni bylo od osmi. Recepcni dnes nejak zaspala a ja marne cekala do sedmi na snidani. Snedla jsem jedno dragon fruit a mango a vydala se na autobusove nadrazi. Ridic linky K6, ktera k Semenggohu jede, mi rekl, ze do Kampung Benuk nejede. Tak snad jiny bus. Do Semenggohu nas mirilo vice turistu. Jizdne 4 ringgity. Tesne po osme jsem vysedla u arealu. Zaplatila 10 MYR vstupneho a vydala se po ceste lesem k mistu, kde se orangutani krmi. Pocasi bylo vselijake, obcas mrholilo. Od pokladny az k rehabilitacnimu centru je to neco pres kilometr. Dosla jsem tam jako prvni. Orangutani zatim nikde. V jednom vybehu maji i krokodyly. Dva obri kousky pospavaly na trave. Nechtela bych takove obry potkat ve volne prirode.
Za chvili spozoroval jeden z osetrovatelu v korune stromu orangutani hnizdo a z nej vykukujici matku s mladetem. Zatim se nemeli k tomu, ze by slezli. V okolnim lese to zasustilo. Osetrovatel nam rekl, ze pokud prichazi samec, budeme se muset stahnout o kus dal. Nakonec nas odvolali k mostu. Na jednu z teras donesli banany a za chvili uz se priblizovala orangutani matka s mladetem.
Samec prisel o nekolik minut pozdeji.
Postupne se to tam plnilo lidmi. Po devate uz me to nebavilo a vydala jsem se zpet na branu. Na pokladne jsem se zeptala na autobusy do Kampung Benuk. Pry tam zadny nejede, ale muze me odvezt nektery minivan, ktery vozi navsteviky od brany ke krmeni. Mela jsem cekat. Asi po pul hodine pokladni zavolal na ridice jedne z bilych dodavek a domluvil mi odvoz. Pry me tam vezme za 30 ringgitu.
Na cenu jsem kyvla. Nevypadalo to, ze by se tu objevil nejaky bus. Vesnice je od Semenggohu vzdalena cca 10 km. Byla jsem vysazena na namesticku u "recepce", kde jedna z mistnich vybirala vstupne 8 ringgitu za navstevu dlouheho domu, sine s modely dlouhych domu a lebkami zavesenymi u stropu a prochazku po moste z bambusu. Krome me tam byla jste rodina z Kuala Lumpur. Vesnice byla temer liduprazdna. Zadne vysvetlivky, pruvodce nebo show. Dlouhy dum a obradni sin jsou centrem vesnice a jsou jedny z mala domu postavenych z bambusu a dreva, novejsi domy jsou jiz zdene. Etnikum Bidayuh tvori 8 % populace Sarawaku. Puvodne to byli animiste, nyni jsou predevsim krestane.
Dostat se nazpet do Kuchingu nakonec bylo o stesti. Ridic minivanu nechal na sebe cislo, kdybych potrebovala odvoz zpet. Malajska rodinka mi ale nabidla odvoz do Padawanu, odkud chytit nejaky transport uz nebyl problem. V Padawanu, ktery je zhruba 3 km pred Semenggohem, jsem sedla na mikrobus do Kuchingu. Ten dokonce vyjde levneji nez zelene autobusy. Nazpet jsem platila 2,50. Po dvanacte jsem vysedla na nadrazi a nasedla do busu K5, jehoz trasa vede kolem muzea kocek. Kdyz uz jsme ve meste kocek, tak musim videt i toto kycovite muzeum. Muzeum je na kopci v budove North City Hall. Plati se jen za uzivani fotaku. Cena zavisi na tom, zda budete fotit mobilem (nejlevnejsi), fotakem nebo natacet kamerou. Jiz vstup do muzea je jako do zabavniho parku. Prochazi se kocici tlamou. A pak zacina "kocici prehlidka". Sosky kocek z porcelanu, dreva, obrazky s kockami...Nejvetsi uspech ma toto muzeum mezi cinskymi a mistnimi turisty. Zde jsem opet potkala tu malajskou rodinku, co me svezla z Kampung Benuk.
Po prohlidce muzea jsem vlezla do nakupniho centra se supermarketem Giant. Nejdrive sedla na pozdni obed a pote v supermarketu nakoupila par veci jako suvenyr. Sojove omacky tu maji o hodne levnejsi nez v Evrope. Take si odvezu caj teh tarik a mistni med. Snad bude chutnat jako ten z vesnice Mari Mari.
Zpet do centra me odvezl shuttle zajistujici turistickou dopravu z Damai. Podvecer jsem stravila prochazenim obchudku v bazaru. O vikendu a hlavne vcera byla spousta zavrena. V India Street bylo po seste hodine jiz mrtvo. Tady se pracuje jen do seste. I mistni jaksi se setmenim mizi z ulic. Veceri se brzy.
Ja sedla na veceri do jedne restaurace kousek od ubytovani. Byla to zapadne orientovana restaurace s evropskymi cenami. Dala jsem si pizzu a ovocne smoothie. A pak jiz na hostel. Dalsi den jsem puvodne planovala dvoudenni vylet do NP Bako, ale hostel v narodnim parku je plne obsazen po nasledujici dny, tak si nektery den zajedu jen na otocku. Zitra se zajedu podivat do Damai do kulturni vesnice.

Den v Kuchingu

Probudila jsem se do destiveho dne. Lilo jako z konve. Recepcni rekla, ze tak bude cely den. Pockala jsem si, az dest zmirni na mzeni, vzala destnik a sla na prohlidku mesta. Opalovaci krem jsem s sebou nebrala, coz byla chyba, protoze behem dne se vycasilo a do vecera jsem byla pekne cervena.
Jako prvni jsem zamirila najit ulici Satok, kde se mel konat velky nedelni trh. Tak nejak jsem ale bloudila a drive dosla k etnografickemu muzeu. Nutno dodat, ze nektery typ chodniku je po desti pekne nebezpecny. Kachlicky jsou pokryte tmavym, velmi klouzavym, povlakem. Zrejme nejaky druh mechu nebo plisne z vlhka. Neprijemna je chuze po tomto typu chodniku hlavne z kopce a do kopce. Je to fakt o usta.
Deset minut pred desatou jsem tedy byla u budovy muzea. V nedeli tu vsechny pamatky otviraji v deset. Muzeum jsem si stihla prohlednout, nez se do nej nahrnuly zajezdy. V hornim patre jsou exponaty tykajici se hlavnich etnik Sarawaku, v prizemi vycpana zvirata. Kousek od tohoto muzea, ktere je soucasti sarawackeho muzea a budova je oznacovana jako stare kridlo, melo byt nove kridlo. Jenze pres most byla jen velka dira staveniste.
Prosla jsem se parkem s pamatnikem hrdinu a zamirila smer nedelni trh. Ulice Satok je dost dlouha a oproti ocekavani se trh kona az za mostem pres reku Sarawak. Dobra ctvrt hodina chuze. Po ceste jsem sedla na obed do "mekace" (opet jsem nemela chut na ryzi ani nudle).
Trh je v zastresene hale. Hlavnim sortimentem je ovoce a zelenina. Take ryby, rostliny a nejake obleceni. Dosla jsem do zadni casti trhu, kde na parkovisti meli rozlozene stanky ovocnari. Zaujalo me ovoce nazyvane hadi kuze. Slupka mela vroubkovani jako hadi kuze. Porucila jsem si za ringgit. Pry je to kysele a dobre na zaludek. Jeste stesti, ze jsem si nevzala vice. Vecer jsem si jednu kulicku oloupala a pak krivila pusu jak to bylo kysele. To se nedalo jist.
S sebou jsem si koupila i nejake to mango a draci ovoce (dragon fruit).
Cesta zpet do centra byla zdlouhava. Zamirila jsem k kuchingske mesite, pred kterou je jedno z autobusovych nadrazi. Lepe receno ulice, kde stoji zelene mestske a primestske autobusy. Zjistila jsem si, ktery mi zitra pojede do prirodni rezervace Semenggoh a zamirila do Indicke ulice, ktera patri k jednem z nakupnich zon. Zde lze sehnat levne latky a obleceni. Ulice je zastresena a v budoucnu ji budou dlazdit.
Dalsi zastavkou byla budova stareho soudu, dnes nazyvana Sarawacky turisticky komplex. Budova z konce 19. Stoleti ma pekne pruceli s hodinovou vezi. Pred ni byl v roce 1924 postaven pamatnik Charlesi Brookovi.
Uvnitr je kavarna. Nechala jsem se zlakat dortikem a ovocnym frape (ceny jsou evropske). Konecne jsem si sedla. Nohy uz me bolely.
Zaver dne jsem stravila okukovanim obchodu.