Zápisník z Madeiry: Výstup na nejvyšší horu Pico Ruivo

(pondělí 7.6.) Madeira je sopečný ostrov s hornatým vnitrozemím. Hory jsou jedním z turistických lákadel Madeiry. Pohořím vedou turistické stezky lemující levády i hřebeny a jen málokdo odolá možnosti rozlédnout se po krajině z nejvyšších vrcholků. Na nejvyšší horu Pico Ruivo (1862 m) vedou tři stezky. Nejoblíbenějšími cestami je zhruba 6 km dlouhá, na převýšení docela náročná trasa vedoucí z třetího nejvyššího vrcholu Pico do Areeiro (1818 m). A snadnější a kratší (2,8 km) chodník z parkoviště v Achada do Teixeira. Obě trasy nabízejí úchvatné výhledy na vrcholky madeirských hor. Tedy, pokud v horách panuje pěkné počasí.

Zdolat nejvyšší vrchol jsem měla v plánu. Plánem byla trasa z Pico do Areeiro na Pico Ruivo a odtamtud po PR1.1 Vereda da Ilha sestoupit do vesničky Ilha, kde bych musela chytit autobus. Problém s neexistujícím autobusovým spojením na Pico do Areeiro jsem chtěla řešit stopováním z Poiso a nebo objednáním taxíku, který by mě tam vyvezl. Tedy v případě, že by se ve skupince CK Vlha neuvolnilo místo v autě. Místo v autě se ale uvolnilo. A s tím se i změnila původně zamýšlená trasa (což mi v konečném důsledku vůbec nevadilo). Vzhledem k náročnosti trasy Pico do Areeiro - Pico Ruivo se Vlastík z CK Vlha ušetřit skupinku od velkého převýšení a využít toho, že do 10 ráno je možné projet po silnici na parkoviště na Achada do Teixeira (od 10 do 17 tam probíhají stavební práce na silnici a cesta je zavřená). Plán byl vyvézt všechny nahoru na parkoviště, odkud bychom začali výstup na Pico Ruivo. Řidiči by přejeli auty na Pico do Areeiro a odtamtud nám šli naproti na Pico Ruivo, s tím, že pro ně by to byla náročnější a delší trasa.

Abychom se tedy dostali na Achada do Teixeira, bylo potřeba vyjet v 8 ráno. Budík jsem si nastavila na 6:30. Na cestu jsem si namazala bulku, do batohu vzala dvě láhve vody a všechno teplé oblečení. Nahoře prý bývá zima. Cha, nakonec jsem se dost pekla a bundu ani mikinu jsem nepotřebovala. Nohavice jsem depínala pod vrcholem.

I když měli silničáři začít pracovat v deset, už v devět, když jsme vyjížděli na Achada do Teixeira, tam projížděli bagry a občas blokovali cestu. Stihly to ale vyjet všechna auta a řidiči hned zamířili zpět směr Pico do Areeiro. Výhledy z Achada do Teixeira byly fantastické. Obloha prakticky vymetená. Mraky se držely v nižších patrech. V dálce byla vidět kupole radaru na Pico do Areeiro a druhá njevyšší hora Pico das Torres, která stojí na trase mezi Pico Ruivo a Pico do Areeiro. U parkoviště stojí opuštěně vypadající chata Casa da Heidi.

Na rozcestníku stálo, že na Pico Ruivo je to 2,8 km. Než jsem si nafotila a natočila okolní krajinu, většina skupiny už byla na trase. Vzhledem k tomu, že ale řidiči ještě ani nedojeli na Pico do Areeiro a nezačali zhruba 3 hodinovou cestu na Pico Ruivo, jsem věděla, že mám čas a nemusím to hnát. Na Pico Ruivo jsem tedy stoupala v klidu a užívala si ty výhledy. Kolem cesty kvetly různé květiny. Stoupala jsem z nadmořské výšky cca 1600 m. Pod vrcholem si udělala pauzu v chatě Casa do Ruivo, kde je možné si dát třeba kafe a nebo i přespat. Krátce jsem si odpočinula, posilnila se müsli tyčinkou a vydala se na konečný výstup na nejvyšší horu Madeiry.
Protože bylo krásné počasí, nahoru mířilo dost lidí. Někteří již stihli dojít z Pico do Areeiro. S každým krokem byly výhledy krásnější a úchvatnější. Když jsem vystoupala nahoru, skupinka CK Vlha už mířila dolů na kafe. Hanka mi sdělila, že řidiči právě vyrazili na cestu z Pico do Areeiro a že pak pojedu s nimi. Takže času dost na pohodové kochání se krajinou. Když jsem si nafotila a natočila, co jsem potřebovala, sestoupala jsem k chatě, kde jsem poobědvala namazanou bulku, odepla nohavice, protože mi bylo horko, a vyrazila směr Pico do Areeiro. Přede mnou bylo necelých 6 km a značné převýšení. Zpočátku se mírně sestupovalo podél svahů Pico Ruivo. Prošla jsem "mrtvým" vavřínovým lesem. Kolem cesty kvetly modré hadince.

Zde jsem potkala Vlastíka s ostatními řidiči, jak se blíží k Pico Ruivo. Domluvili jsme se, že na ně počkám v kavárně na Pico do Areeiro, že na to Pico Ruivo vystoupají. Později se cesta změnila a začalo se nejprve stoupat a poté sestupovat po kovovém schodišti a kamenných schůdcích. Terén se neustále měnil. Později se objevily první tunely a cesta vysekaná ve skále.

To, co se sestoupalo během cesty kolem Pico das Torres, to se logicky muselo zase vystoupat. Zde jsem byla ráda za ten trénink, který jsem začala hned po koupení letenky na Madeiru.

Vyběhnutá patra v paneláku trochu zlepšila moji fyzičku, takže ty schody, které jsem musela vystoupat po cestě na Pico do Areeiro, nebolely tak, jak by bolely, kdybych netrénovala. Přesto jsem se musela zastavovat na vydýchání. Jakmile se na obzoru objevil radar na Pico do Areeiro, věděla jsem, že jsem skoro tam. Poslední úsek na Pico do Areeiro je obzvláště pěkný. Lávový hřeben se vlní a hraje barvami. Okolo třetí jsem došla k radaru NATO, který zdobí vrchol Pico do Areeiro. Pod radarem je restaurace a obchod se suvenýry. Koupila jsem si pohled a sedla do kavárny. Objednala jsem si pivo s marakujovou příchutí a pastel de natas. K tomu jsem dostala talířek buráků. Později jsem se ještě nechala zlákat domácí zmrzlinou. Vlastík a ostatní řidiči dorazili po půl čtvrté. Museli to pěkně hnát. Poseděli u piva a vyrazili jsme na cestu zpět do Funchalu.

Předtím, než jsem si šla dát sprchu a dopočinout si, jsem ještě nakoukla do Mercado dos Lavradores. U prodejce v horním patře jsem si koupila jednu sladkou marakuju, jednu tomatovou a jednu citronovou. Pak si ještě zašla do cukrárny Mil Sabores pro domácí nanuk na špejli. Ochutnala jsem marakujovou s kondenzovaným mlékem. To vytékalo z prostředka nanuku. Skvělá zmrzlina, i když trošku dražší (3,50 €).

Zápisník z Madeiry: Po pobřeží ze Santany do São Jorge

(neděle 6.6) Budíček v 6 byl docela krutý. Spí se tu dobře. Jenže, protože jsem se chtěla dostat na severní pobřeží do Santany a autobus odjížděl o půl osmé, nebyla jiná možnost. V plánu byla jednak procházka Santanou a hledání typických pasteveckých domků "casas de colmo" (které jsou jedním ze symbolů Madeiry), jednak jízda lanovkou z Rocha do Navio dolů k moři a poté cesta podél pobřeží do vesnice São Jorge. Namazala jsem si lepeňák a vyrazila na autobus. Opět k na zastávku u lanovky. Tentokrát jsem nasedla do linky 103. Jízdenka do Santany mě vyšla na 4,70 €. 

Autobus stoupal do kopců. Chvíli jsem měla Funchal jako na dlani. Pak se krajina změnila na vlhkou oblast vavřínových a jehličnatých lesů. Silnice se klikatila přes hory přes zastávky Poiso a Ribeiro Frío, kam se další dyn také chystám. Opět krásná vyhlídková jízda. Vysedla jsem před půl desátou u tématického parku v Santaně. Park, který slouží jako jakýsi etnogragický skanzen. Teď po ránu byl ještě zavřený. Ulice mě dovedla k prvním dvěma "casas de colmo. Jeden přímo cesty, druhý si místní hýčkali na svém pozemku a kolem vysázeli spoustu květin. 

Casa de colmo - pastevecké domek - je docela sofistikovaná stavba. Domek ve tvaru "A" s malovanými dveřmi a okenicemi je postavený z dřevěných trámů a slámy. Pastevci, kteří v těchto domech dříve žili, mohli domy přenášet na nové pastviny. Stačilo dům jednoduše rezebrat a na novém místě zase postavit. Nyní jsou dochovalé domky okrasou vesnice. V některých se prodávají suvenýry. 

Pokud si chcete být jisti, že na některé casas de colmo narazíte, dojeďte do centra městečka k radnici. Právě zde stojí malý skanzen pasteveckých domků. Uvnitř si můžete koupit suvenýry jako je madeirské víno a likéry a medový koláč. Já k nim došla před desátou. Zatím tam nikdo nebyl. Ale za chvíli se objevil první turistický autobus. Klasika, turisté vyběhli z autobusu, vyfotili se před každým domkem, naběhli dovnitř, nasedli do autobusu a jeli na další zastávku. 

Na náměstí před radnicí je kromě domků i malý trh. U prodejkyně jsem si koupila malé banány a vyrazila kolem kostela směrem na pobřeží k lanovce u přírodní rezervace Rocha do Navio. Po cestě jsem viděla ještě pár pasteveckých domků. 

Lanovka, která vede z okraje útesu k moři, původně sloužila místním farmářům. Dnes se stala populární i mezi turisty, kteří se chtějí podívat dolů k moři, kde stojí několik domků. Cena jízdného se liší podle toho, jestli jste místní nebo turista. Ale ne o moc. Za zpáteční jízdenku zaplatíte 5 €, místní 3 €. Chvíli jsem se kochala výhledy na útesy, ze kterých padá několik vodopádů. Na laně jsou dvě lanovky. Jedna dole, druhá nahoře a znamením, že se lanovka rozjede, je zazvonění. Stačí, aby se objevil jeden zájemce (ať již dole, nebo nahoře), lanovka se dá do pohybu. 

 Nasedla jsem do kabinky, do které se vlezou 4 lidi, a vydala se dolů. Z vrchu ten sklon lanovky vypadá docela děsivě, v kabince mi to ale už tak hrozné nepřišlo. Po pravé straně jsem pozorovala další vodopád. Jízda trvala asi 5 minut.

Dole na pobřeží bylo citelně tepleji a vlhčeji. Vlny dorážely na pláž plnou balvanů. Nejdřív jsem se vydala přeskakovat z balvanu na balvan dál po pláži, pak jsem to otočila a vyrazila na druhou stranu a po pěšince kolem rákosových plotů, za kterými se ukrývají zahrádky a domky místních farmářů. Nad hlavou jsem viděla vodopády a pohybující se kabinku lanovky. Kolem rostly banánovníky a fíkovníky. Líbilo se mi tu. Nejraději bych dole strávila více času, ale bylo po poledni, já měla v plánu dojít do sousední vesnice (podle toho, kolik času trávím focením, jsem si musela hlídat čas, abych stihla zpáteční autobus). Od 13 do 14 lanovka kvůli polední pauze navíc nejezdí. Takže jsem na lavičce poobědvala lepeňák a dva banánky a vydala se opět nahoru. 

Nejprve jsem musela dojít zase na okraj Santany a pak po silnici pokračovala přes osadu Faias k ruinám hotelu Ritz. Hotel (tedy, jeho obvodové zdi) stojí na pěkné vyhlídce na okolní krajinu. Z nějakého důvodu tu ale asi už nějakou dobu chátrá. Bližší informace o historii tohoto hotelu jsem bohužel nenašla. Pravděpodobně to místo asi nebylo tak exkluzivní, aby sem jezdili hosté. 

Zato hotel Quinta do Furao, ke kterému jsem poté došla, fungoval dobře. Chvíli jsem podle mapy.cz hledala cestu na vyhlídku a během toho našla pěšinku směřující po útesu k moři. Vyhlídku jsem nakonec našla. Cesta vede podél areálu hotelu. Z vyhlídky jsem zase krásně viděla Rocha do Navio a nedaleko další vodopád. 

Stezka mě vedla podél okraje útesu, až jsem došla opět na asfaltku a na odbočku na cestu Camino Real da Achada do Gramacho. Kameny dlážděná cesta serpentinovitě klesá dolů do ústí kaňonu. Na jeho dně stojí jednak lázně a jednak i ruiny bývalé továrny na zpracování cukrové třtiny, která se tu v minulosti pěstovala. Nejprve jsem sestupovala lesem, později se stromy rezevřely a pode mnou se ukazovalo moc pěkné panorama. Měla jsem pobřeží kolem ruin jako z ptačí perspektivy. Kolem cesty rostly opuncie a jiné kaktusy. Sejít dolů mi zabralo půl hodinky. Budova lázeňského komplexu u pláže Praia do Calhau de São Jorge zela prázdnotou. Bazény vypuštěné. Pod ní ale jsou přírodní bazénky, které na pláži ústí do moře. Dovedu si představit, že za horkých dní bych se tu vykoupala. Dnes ale bylo pod mrakem a moře je tu studené. 

Ruinas de São Jorge stojí hned vedle. Symbolem je kamenná brána, ve které se každý fotí. Počkala jsem si na svůj turnus a taky se vyfotila. Tolik turistů tu ale nebylo. Pokračovala jsem po cestě podél pobřeží a chtěla se vydat k bývalému přístavu na mysu Ponta do São Jorge. Jenže cestu mi zahradila závora a upozornění, že kvůli padajícím kamenům je cesta nebezpečná. Chvíli jsem uvažovala, jak moc to bude nebezpečné, ale pohled nade mne na skálu, která lemovala cestu, ze které nebylo kam uhnout, mi moc klidu nepřidal. Vhledem k tomu, že v předchozích týdnech se kvůli dešťům na Madeire sesouvaly svahy na cesty a stabilita hornin mohla být narušená, rozhodla jsem se závoru nepřekračovat. Stejně jsem neměla už moc času na průzkum. Byly skoro tři hodiny, autobus mi odjížděl okolo tři čtvrtě na pět a ještě jsem se musela dostat po serpentinovité cestě nahoru do São Jorge. Posvačila jsem a vydala jsem se na výstup. Cesta nahoru mi trvala 40 minut. Nahoře mě čekala restaurace Cabo Aéreo, kde jsem žízeň zahnala shandy. 

Hodina k dobru. Vydala jsem se po silnici do vesnice, kde jsem se chtěla ještě zastavit u majáku. Cesta po silnici na slunci, které na chvíli vykouklo z mraků, nebyla moc fajn. Našla jsem zastávku autobusu a pak i starý vesnický domek ze dřeva, který se tu dochoval dodnes. Domek stojí na ulici vedoucí k majáku. Maják byl zavřený. Jednoduchá stavba tu stojí od roku 1959. Vrátila jsem se na zastávku počkala si půlhodinku na autobus. Mezitím se obloha zamračila a začalo mrholit. Okolní kopce byly v mracích. 

Cestu zpět do Funchalu jsem částečně proklimbala. Doma na ubytování jsem byla okolo osmé. Po cestě z autobusu jsem si ještě skočila koupit chleba. Rychlá sprcha a upravená v šatech jsem se vydala na obhlídku uličky Santa Maria, která je vyzdobená malbami na dveřích. Během toulek mě zaujala nabídka menu restaurace Embaixador da Madeira. Náhodou měli volný stůl. Poručila jsem si tomatovou polévku a grilovaného tuňáka, kterého mi přinesli s bohatou přílohou. Jídlo bylo skvělé. Jako divadlo jsem měla dění v baru naproti, kde probíhal fotbalový zápas mezi Portugalskem a Německem. Po jídle jsem si poručila na vyzkoušení ponchu - místní vyhlášený drink. Dostala jsem trochu ve skleničce. Stačilo ochutnat a bylo mi jasné, proč je toho jen trochu. Alkoholu je tam víc než těch citrusů. Taková vodka s pomerančovým džusem. Domů jsem šla spokojená a mírně nalitá. Stačila mi jedna sklenka. 

Na další den jsem dostala potvrzené volné místo v autě na výlet na nejvyšší horu Pico do Areiro. Takže jsem si nabalila potřebné věci a šla spokojeně spát.

Video-výlet najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=UxxtDmwRfEU&t

 

Zápisník z Madeiry: Den v Údolí jeptišek - Curral das Freiras

(sobota 5.6.) Vypráví se legenda, že někdy v roce 1566 zaútočili na Madeiru francouzští piráti a jeptišky z ženského kláštera Santa Clara ve Funchalu utekly před pirátským nájezdem do hor. Ukryly se v údolí,které připomíná kráter a ve kterém se kvůli jeho nedostupnosti v dobách osídlování Madeiry usazovali jen poustevníci. Dnes je toto údolí známé jako Curral das Freiras (Údolí jeptišek). Na jeho dně stojí několik vesniček, nebo spíše osad. Tou turisticky nejznámější a nejvyhledávanější je vesnička Curral das Freiras, zkráceně nazávaná Curral, ve které se tehdy v 16.století usadily ony jeptišky. Kromě zajímavé historie celé údolí s vesničkou láká na úchvatná panoramata okolních hor porostlých vegetací. Ta lze nejlépe ocenit z vyhlídky Eira do Serrado, která se nachází na jižním svahu údolí v nadmořské výšce 1095 metrů. Pohled na vesničku je odtud jako z ptačí perspektivy. Dalším lákadlem jsou kulinářské speciality z kaštanů, jako jsou likéry nebo skvělá kaštanová polévka. A právě sem jsem dnes mířila - za horskými panoramaty a kaštanovými dobrotami. A taky si užít kratší trek z vyhlídky Eira do Serrado dolů do vesnice. 

Budíček na 7. V klidu jsem posnídala a vyrazila k lanovce na autobusovou stanici, odkud vyjíždějí autobusy společnosti Horarios Funchal. Do Údolí jeptišek jezdí linka 81. Těch časů odjezdu je po ránu několik, ale ne vždy řidič zajíždí na vyhl:ídku Eira do Serrado. A tam jsem se chtěla dostat jako první. Sedla jsem tedy na autobus odjíždějící v 8:45. Abychom se dostali 20 km do vnitrozemí, museli jsme vyjet klikatící se silnicí nahoru nad Funchal. Těsně před tunelem vedoucím dolů do údolí do vesnice řidič odbočil na ne zrovna nejširší silnici kopírující sráz. Před zatáčkami troubil, aby dal protijedoucím autům na srozumněnou, že si mají dát pozor. Pohled ze srázu, kolem kterého se jelo, byl úchvatný a zároveň děsivý. 

O půl desáté hodin jsem vysedla u restaurace stojící na vyhlídce Eira do Serrado. Ještě to tu spalo. Kromě mě z autobusu na vyhlídce vysedla jen skupinka Poláků. Hlavní nápor turistů se čekal až kolem desáté a tak byl obchod se suvenýry a restaurace prázdná. Slunce na vyhlídku ještě přes hory nedoputovalo a bylo chladno. I ve větrovce mi byla zima. Chlad se táhl z údolí a okolních hor, jejichž vrcholky byly zahalené v oblacích. Nad nejvyššími vrcholky dnes mělo pršet. 

Vystoupala jsem si na vyhlídku, odkud jsem měla vesničku jako na dlani. Ve svahu na pravo se dala rozeznat stará silnice, po které ještě na konci 20.století jezdily autobusy dolů do vesnice. Poté se v hoře provrtal tunel a ne zrovna široká a bezpečná silnice se uzavřela. Dnes jsou na ní napadané kameny a balvany. Někde nad ní pak prochází leváda da Curral, která je prý tou nejnebezpečnější, protože její okraje nejsou jištěné zábradlím.

V restauraci na vyhlídce jsem využila WC a koupila si kromě pár pohledů i jednu kaštanovou sušenku. Nebo lépe řečeno maxi-sušenku. Byla skvělá. Chutnala trochu jako perník. Další kaštanovou specialitu - polévku - jsem chtěla ochutnat za odměnu v restauraci dole v údolí ve vesnici. Abych se tam dostala, čekal mě sestup po stezce, která začíná vedle restaurace vyhlídky. Stezka je označená a udržovaná. Schůzí serpentinovitě ze svahu a v horních patrech je to docela náročné na kolena. S každým krokem, za každou zatáčkou se ale nabízejí úchvatné výhledy. Vesnice se pomalu přibližuje a domky zvětšují. Slunce se konečně objevilo a přestala mi být zima. Kolem cesty kvetly kopretiny a nádherný modrý hadinec převislý (jedna z typických květin Madeiry). Když jsem sestoupala skoro k vesnici, začaly se na svazích objevovat kaštanovníky a eukalypty, které tu v údolí rostou. 

Celá trasa je dlouhá necelé 3 km a se všemi zastávkami mi cesta dolů trvala asi hodinu a půl. Bylo po poledni, když jsem došla do vesnice. Vzduchem poletovaly kapky, které přinesla mlha z okolních hor. Zašla jsem si prohlédnout vnitřek kostelíka z konce 18.století. Zajímavé jsou malby na stropě. U kostela stojí malý pěkný hřbitov.  

U hlavní silnice jsem si prohlédla obchůdky se suvenýry, kde jsem dostala k ochutnání kaštanový likér. Byl dobrý. Škoda, že jsem cestovala jen s příručním zavazadlem a nemůžu si s sebou jednu láhev koupit. Co jsem si ale koupila malé flakonky vavřínového a eukalyptového oleje, které vyrábějí přímo ve vesnici. Nad restaurací vedle obchůdků je i malé muzeum kaštanů.

Protože jsem začínala mít hlad a nad vesnici se blížila z okolních hor dešťová mlha, rozhodla jsem se sednout do jedné z restaurací a ochutnat kaštanovou polévku. Nalákala mě dobrá recenze a vůně vycházející z restaurace Sabor do Curral. Sedla jsem na terasu a poručila si sopa de castanha (kaštanovou polévku) a k tomu místní chleba s česnekovým máslem (bolo do caco com manteiga do alho). Obojí bylo vynikající. Nejlepší bolo do caco a skvělá polévka. 

Do příjezdu autobusu, který by mě odvezl zpět do Funchalu zbývala hodinka. Obešla jsme si vesnici, koupila si třešně, které tu prý díky sopečné půdě chutnají jinak, než je známe.

O tři čtvrtě na tři jsem nasedla do autobusu a před čtvrtou jsem vysedla u lanovky ve Funchalu. V parku se konal malý trh s rukodělnými výrobky. Lanovka jezdila do 18 hodiny. Chtěla jsem zbytek slunečného dne využít k panoramatické jízdě směrem do oblasti Monte a návštěvě tropické botanické zahrady. 

Na lanovku nebyla velká fronta. U vchodu stál týpek a měřil teplotu. Musela jsem si umýt ruce desinfekcí a pak až mohla k pokladně. Jednosměrná jízdenka mě přišla na 11 €. Pouštělo se turniketem a zřejmě kvůli covidu přiřazovali kabinky podle toho, jak kdo s kým přišel. Takže, i když je kapacita kabinky asi 6 míst, dostala jsem kabinku jen pro sebe a mohla si tu 15 minutovou vyhlídkovou jízdu nad městem užít v klidu a bez roušky.

Terminál lanovky na Monte stojí jen pár metrů do jedné z bran do Tropické botanické zahrady. Bylo 16:15. Pokladní mi při placení řekla, že zahrady jsou otevřené do 18 hodina  muzeum že se zavírá v 17 hodin. Takže jsem zamířila do muzea, kde jsou vystavené sošky afrických umělců. Rozlehlou zahradu jsem pak procházela zrychleně, abych sthla dojít až dolů. Tropická zahrada je plná orientálních prvků, sošek, romantických zákoutí. Je tu oblast s orchidejemi, jezírka okolo paláce Monte, smutné andulky ve velké voliéře. Součástí vstupenky byla i ochutnávka madeirského vína. Když jsem ale o půl šesté došla k místu, kde ochutnávka probíhá, už tam nebyla ani noha. 

Brána zahrady, která je blíž ke kostelu Monte, byla zavřená. Musela jsem vystoupat k horní bráně. Před šestou jsem tedy opustila zahrady a vydala se ke kostelu. Na ulici pod ním postávali "carreieros" - madeirští "sáňkaři", kteří doufali, že ještě seženou poslední zájemce o jednu z místních atrakcí - jízdu strmými ulicemi v proutěných saních. V šest hodin jim končila šichta. Ještě jsem stihla sledovat rozjezd posledních turistů, kteří byli ochotní zaplatit 30 € za dva v sáních. Kdybych jela sama, zaplatila bych 25 €. Protože jsem ale chtěla navštívit kostel, ve kterém má hrobku poslední rakousko-uherský císař a česká král Karel I. Habsburský, ani jsem nad jízdou na saních neuvažovala. 

Nalevo od vchodu do kostela stojí bronzová socha Karla I. Karel I. se uchýlil na Madeiru poté, co byl v roce 1918 donucen abdikovat. Madeiřané jej měli rádi. Zdejší klima ale Karlovi I. zřejmě nedělalo moc dobře. V roce 1922 tu zemřel na zápal plic. I když jsem se chtěla podívat do kostela, zrovna probíhala bohoslužba a nechtěla jsem rušit procházením se interiérem. Nevypadalo to, že by bohoslužba jen tak skončila. Nečekala jsem dlouho a vydala se na autobusovou zastávku. Před půl sedmou mi měl dolů do centra jet autobus. 

Kromě mě na zastávce čekalo pár lidí. Autobus stále nikde. Když v tom na zastávce zastavil taxík a nabídl jednomu páru odvoz do centra. Prý je sveze za 5 € pro oba. Lákal i mě. Nakonec jsem se přidala. Dohodnutá cena 2,5 € byla jen o něco málo vyšší, než co bych dala za jízdu autobusem. Spolucestující byli Slováci, kteří zrovna přiletěli.

Taxikář nás vysadil nedaleko katedrály. Vydala jsem se na promenádu. Tam mě zlákal stánek se zmrzlinou. Sedla jsem si na lavičku mezi záhony s kvetoucími květinami a vychutnávala si zmrzlinu a odpolední slunce. Před návratem na ubytování jsme se stavila v supermarketu pro chleba, polévku caldo verde a ještě mě zlákaly olivy. Večeře byla zajištěna. Do restaurace se mi už chodit nechtělo.

     

Zápisník z Madeiry: den na nejzápadnějším mysu ostrova - Ponta do Pargo

(pátek 4.6.2021) I když jsem měla budíka natočeného na půl sedmou, byla jsem vzbuzena v 5 hodin ráno. Jednak mi cinkla zpráva na mobilu a jednak se z ulice ozývaly hlasy zelinářů, kteří se chystali na velký páteční trh na Mercado dos Lavradores. Trh se veřejnosti otevírá v sedm hodin ráno a v pátek tu bývá opravdu živo. Při pohledu z terasy na město byla ještě tma. Madeira leží v odlišné zeměpisné šířce a délce než Česko a tak tu slunce vychází až těsně před sedmou. 

Z postele jsem vylezla ale až kolem sedmé. Posnídala jsem, připravila si s sebou batatovou bulku se šunkou a na půl hodinky se vydala na čumendu na Mercado dos Lavradores. Zatím tam byl relativní klid. Bylo poznat, které stánky s ovocem a zeleninou jsou určené pro místní a které se orientují na turisty. Tam, kde najdete různé druhy marakuji a jiného pro nás exotického ovoce naskládané úhledně na sebe v košíku a kde jsou přichystané rozříznuté kousky se lžičkou k ochutnání, tam vás čeká pěkná turistická přirážka a taky podvodné ochutnávky, kdy je v rozkrojeném ovoci nalita uměle doslazená rozmačkaná dřeň, která vás má nalákat na skvělou chuť. Nejeden turista se na toto nachytá. Stejně jako na nehoráznou cenu za kilo nebo kus. Zatímco třeba mango seženete v supermarketu za nějaké 3 - 4 €/kg, zde vám napaří klidně 25 €/ kg.

Kromě různých druhů marakuji je lákadlem i zvláštní ovoce "monstera deliciosa" nazývaná ananas-banana. Tohle ovoce jsem zatím nikde jinde nenašla a neochutnala. A rozhodně jej nebudu kupovat zde na turistickém trhu, kde jej nabízejí za až 20 €/kg! Přitom se dá kus sehnat od 2 € v závislosti na velikosti plodu. 

Takže jsem se jen prošla po obou patrech, nakoukla do haly s rybím trhem, kde rybáři porcovali tuňáky a na pultech ležely až dvoumetrové černé ryby s velkýma očima a ostrými zuby - espada (česky tkaničnice tmavá), které jsou místní tradiční pochoutkou snad v každé restauraci. Zastavila se u stánků květinářek oděných do tradičních krojů s modrou čepičkou s "anténkou" (později jsem se dozvěděla, že "anténka" je určujícím znakem toho, zda je žena svobodná nebo vdaná. Svobodné mají anténku nataženou, vdané ji mají jednou zkroucenou). Květinářky kromě nabízeli kromě nádherných barevných řezaných větin i sazeničky, cibulky a semínka. S jednou starou květinářkou jsem se dala do řeči a slíbila jí, že se u ní zastavím někdy jindy.

Před osmou se vydala na blízkou zastávku autobusů společnosti Rudoeste. Po Madeiře jezdí několik autobusových společností. Každá má svou trasu a zastávky a taky web, na kterém jsem si dopředu vyhledala časy odjezdů a návratů. Zvláště u linek společnosti Rudoeste, která míří směrem na západ a severozápad ostrova, těch spojů během dne není mnoho. A do Ponta do Pargo, kam to autobusem trvá zhruba 4 hodiny, jel po ránu jen jeden vhodný spoj  - linka 142 v 8:05. Nazpět jsem pak musela stihnout linku č.80, která vesničkou Ponta do Pargo projíděla v 16:40.

Autobus přijel na čas. Jízdenka na 4 hodinovou panoramatickou jízdu podél jižního pobřeží na západ mě vyšla na 5.35 €. A že to byla jízda. Trasa nevedla tunely a po dálnici, ale silničkami klikatícími se podél strmých srázů posetých domky a vesničkami, mezi kterými rostly banánovníky. Slunce svítilo, viditelnost byla skvělá. Jízda byla zážitkem.Řidič před některými zatáčkami troubil, aby dal najevo, že se protijedoucí auta mají mít na pozoru.

V 11:40 mě řidič vysadil na okraji Ponta do Pargo u cesty vedoucí k vyhlídce Miradouro da Garganta Funda. Předtím, než jsem bych se vydala prohlédnout si nejzápadnější mys s majákem, ve kterém je malé muzeum majáků, jsem se chtěla zajít podívat na vodopád Garganta Funda, který padá ze strmých skal na pobřeží. Vybetonovaná cesta mě vedla zelenající se krajinou. Podél cesty občas kvetly modré a bílé kalokvěty (agapanthus) a také ostružiníky. Na obrubnících se vyhřívaly zelenohnědé ještěrky, které při mém přiblížení rychle mizely v trávě. 

Přes osadu jsem se dostala na stezku na vyhlídku. Na pastvě se pásla kráva, která si mě ostražitě měřila. Doufala jsem, že ji tolik nezaujala moje červená větrovka a že je přivázaná. 

Vyhlídka na vodopád byla pěkná. Vodopád nebyl nijak vydatný, ale je inpozantní, jak padá do tůně mězi skalami. Sedla jsem si na kámen a poobědvala připravenou obloženou bulku. Po stejné cestě jsem se vydala zpět do centra vesničky Ponta do Pargo, kde jsem se zastavila u kostelíku a na rozlehlém prostranství pod kostelem, kde se asi konají místní slavnosti a sešlosti. Z terasy na prostranství je pěkný výhled na pobřeží. Na obzoru vykukovala část věže majáku.

Jednou z ulic jsem začala sestupovat dolů na pobřeží k vyhlídce Miradouro do Fio. Po cestě jsem míjela domky s nápaditými poštovními schránkami ve tvaru domku. Rohy střech domů jsou opatřené figurkami z terakoty. 

Na vyhlídce Miradouro do Fio stojí čajovna a informační tabule týkající se zdejší krajiny. Výhledy na pobřeží tvořené sopečnými horninami jsou pěkné. Dole šplouchal tyrkysově zbarvený oceán. Až mě to lákalo si v něm zaplavat. Na pravo pak vykukoval maják, který střeží pobřeží od roku 1922. Maják je kulturní památkou a v jeho interiéru bylo v roce 2001 zřízeno malé muzeum majáků. A to mě zajímalo. Podle informací o otevírací době, mělo být možné se do majáku podívat během týdne od 9:30 do 12 a pak od 14 do 16:30. Druhá hodina už odbyla, tak jsem se po pobřežní stezce vydala k majáku. Byl to jen kilometr.

Jenže na tabuli s otevírací dobou vedle zavřeného vchodu do majáku byl nalepený papír s informací, že kvůli covid-opatřením je maják do odvolání veřejnosti zavřený. Škoda. Alespoň jsem sestoupala na pod maják. Během prvního kroku jsem si málem vyvrtla kotník. To by nebyl dobrý začátek dovolené. Nafotila jsem si obě strany mysu a vydala se podél silnice nahoru do vesnice. Ono se to nezdá, ale ty sklony jsou tu docela slušné. Než jsem vystoupala nahoru k hlavnímu tahu, pěkně jsem se zapotila. S funěním jsem došla k autobusové zastávce. Bylo 15:24. Do příjezdu autobusu jsem měla k dobru ještě více jak hodinu. Na nedalekou levádu Levada Nova da Calheta jsem se nechtěla vydávat, protože bych k ní musela vystoupat a kvůli času se hned zase brzy vracet. Ve vesnici jinak nebylo co k vidění a tak jsem šla hledat nějakou restauraci nebo posezení, kde bych zabila čas.

Nakonec jsem sedla nejprve na terasu (pak dovnitř, protože se ochladilo) do restaurace Farolim. Nejprve jen na shandy a pak jsem prochladlá nechala zlákat polévkou "azorda". Polévka za 3,50 € byla vynikající. Něco jako naše česnečka s opečeným chlebem a vajíčkem. 

Autobus č.80 přijel asi s 10 minutovým zpožděním. Vyjížděl z Porto Moniz. Zaplatila jsem opět 5,35€, řidič mě anglicky informoval, že v Ribeira Brava musím přestoupit. V nově vypadajícím autobuse nikdo neseděl. Byla jsem první cestující. Postupně na trase ale přisedali další lidé. Autobus měl wi-fi, takže jsem po cestě mohla poslouchat podcasty a kochat se krajinou, přes kterou se občas halila mlha. Během dne se počasí trochu zkazilo a občas spadla i nějaká kapka.

Po 19 hodině jsem v Ribeira Brava přesedla na rozhrkaný autobus starý minimálně 30 let, který vyrazil po dálnici (Vía rápida) směrem do Funchalu.

Před osmou večer jsem vysedla na zastávce u muzea Cristiana Ronalda a šla se vyfotit s jeho bronzovou sochou. Chudák Cristiano má rozkrok pěkné ohlazený, až zlatě září. Muzeum vypadalo zavřené. Prohlédla jsem si z dálky molo, jehož součástí je pevnost Forte Sao José a vedle je jako pevnost designové centrum Niny Andrade. 

Po nábřežní promenádě jsem došla do přístaviště, kde kotví replika kolumbovy lodě Santa Maria. Loď slouží k turistickým vyjížďkám podél pobřeží a jak jsem později zjistila, je možné se na tuto atrakci vydat i v rámci nasbíraných bodů v aplikaci Madeira safe. Stačí mít "našetřeno" 35 bodů.

Pak jsem vyrazila do ulic města ke katedrále La Sé (Nanebevzetí Panny Marie), která zde byla postavená v letech 1493 - 1518. Čtvrť kolem katedrály je plná pěkných domů s upravenými fasádami, s kavárnami a obchůdky. Vzhledem k tomu, že již byla pokročilá hodina a doba večeře, hledala jsem, kam bych mohla sednout na některou další místní specialitu. Nakonec jsem se nechala zlákat jídlením lístkem restaurace Murcas, kde jsem si vybrala "espetadu" (hovězí špíz) s hranolkami a salátem. Bylo to vynikající.