Výlet do NP Ulu Temburong

Bangar

Vcera jsem se chvili obavala, ze misto vyletu do narodniho parku Ulu Temburong budu muset hledat jinou variantu (tou by byla asi naftova pole a muzeum v Seria). Odpoledne mi ale majitelka Borneo Guide potvrdila, ze me prida k par lidem a ze tedy do narodniho parku pojedu. Cena ne zrovna nejnizsi - 135 dolaru. Brunej je celkove drazsi a do narodniho parku se jinak nez s pruvodcem nelze dostat. Turistum je zpristupnena jen mala cast parku, aby byla zachovana panenskost dzungle.
Pred pul osmou jsem mela byt na nabrezi, odkud odjizdeji rychlocluny do Bangaru. S sebou plavky a veci na prevleceni. Soucasti mela byt koupel pod vodopadem a canopy.
Po pul osme dorazila pruvodkyne se zbytkem osazenstva. Anglicky starsi par zijici v Kuala Lumpur a Francouz. Pruvodkyne nas zavedla do sousedniho stanku na snidani. Clun odplouval o pul devate. Cas jsme zabili povidanim o cestovani.
Rychloclun do Bagaru je beznou linkou. Cesta po rece obklopene mangrovy zabrala asi 45 minut. V Bangaru nas nalozila jina zena do dodavky. Zde se k nam jeste pripojily dve Malajky. Byli jsme odvezeni do Batang Duri, kde konci cesta. Odtud jsme meli pokracovat na tradicnim "longboatu" po rece Temburong. Dlouhy clun je docela vratky a je treba sedet na stanovenem miste a moc se nehybat. Vyrazili jsme proti proudu reky. Diky motoru zdolavali male pereje aniz bychom se namocili. Behem cesty jsme se kochali hustym porostem kolem reky.
V okamziku, kdy uz me bolelo pozadi od nepohodlneho sezeni, jsme zastavili u rezortu Ulu Ulu, kde jsme se zaregistrovali. Odtud jsme na clunu pokracovali dal.
Vysedli jsme o pet minut pozdeji. Cekalo nas stoupani po chodnicku se schody ke canopy. Pry nas cekalo na 1200 schodu. V tom vlhku z nas brzy kapal pot. Cesta ke canopy je dlouha pres kilometr a prevyseni je cca 200 m. Odpocivali jsme v altancich,ktere jsou postaveny na trase. Presli jsme po visutem moste. Bylo po desti a nektere schudky mohly klouzat.
Nase mlada pruvodkyne behem cesty nadhodila dotaz, zda ma nekdo strach z vysek, ze ten vystup na vez muze nekomu delat problem. Te poznamce jsem nevenovala pozornost az do chvile, kdy jsme dorazili na misto. Vez pripominala leseni a zebriky byly poskladany jako u leseni. Vylez jsme meli do vysky 40 m. Pohled na to "leseni", na jehoz vrcholu melo byt nekolik mostku, odkud mel byt pekny vyhled na okoli s korunami stromu, mi moc klidu nedodalo. Cekala jsem beznou vez s tocitymi schody. Batohy jsme nechali dole a jeden po druhem zacali v rozestupech lezt po zebricku nahoru. Snazila jsem se nad tim moc nepremyslet. Nastesti po par metrech se kolem toho leseni objevil plot, ktery trochu zmirnil moji fobii z vysek s otevrenym prostorem. Nakonec to nebylo tak strasne jako lezeni na stromovou terasu v Danum Valley. Vyhled z mostku spojujicich jednotlive veze leseni byl pekny. Z bezpecnostnixh duvodu na jednom mostku mohli byt jen dva lide. Za poslednim mostkem jsem jeste vylezla na vyhlidku na vezi. Musim podotknout, ze jsem se v te vysce krecovite drzela zabradli. Dolu jsem pak lezla take trochu v kreci. Zajimavy adrenalin. Zajimavy styl canopy. Jedna z Malajek se nahoru neodvazila.
Vydali jsme se po schudcich nazpet k rece. Nasledoval prejezd k vodopadu. Tedy ke brehu, odkud jsme se potuckem prosli az k malemu vodopadu s jezirkem, ve kterem plavou male rybky. Takovy ten druh rybek okusujicich kuzi na nohou. Chvili jsem se nechala "lechtat" rybimi "masery". Na koupel v jezirku nedoslo. Nikdo se k tomu nemel a protoze vcera prselo a hladina reky byla pry v normalu, cekala nas jina zabava - sjizdeni reky v nafukovacich pneumatikach. Takovy "river tubing". Jiz v Belize jsem se v pneumatice projela po rece jeskynemi (spolecne s dalsimi stovkami navstevniky) a tak jsem vedela, jak nasednout a manevrovat. Veci jsme nechali ve clunu, ktery nas nasledovat. Sedla jsem do pneumatiky a s ostatnimi se nechala unaset proudem. Trochu, ale jen trochu me zneklidnovalo vedomi, ze v rece ziji krokodyli. Podle pruvodkyne ale jen mali, kteri se zivi rybami. Ti velci pry nemaji radi motorove cluny brazdici reku. Nezbyvalo, nez duverovat pruvodkyni, ze mistni krokodyli lidi nezerou a ze se jedna o bezpecnou zabavu a doufat, ze si nejaky krokodylek nesplete muj zadek s rybou.
Lilovala jsem toho, ze jsem utopila svuj podvodni fotak. Byl to super zazitek splavovat male preje, nad hlavou vysoke stromy...
Konecna byla u srubu agentury, kde na nas cekal obed. Klasicka ryze, kure na kari, ryba a zelenina. Prevlikat jsme se nemeli, pry se cekal dest. Ten nastesti neprisel, tak jsme si zpatecni cestu na clunu mohli uzit.
Na molu v Bangaru jsem se ale prevlekla. Byla mi trochu zima. Zpet v BSB jsem byla ve ctyri. Nechala jsem veci na pokoji a vyrazila do supermarketu pro vodu, v lekarne si koupila nejake pastilky proti kasli a ryme z tradicni mediciny a zaskocila na internet. Sabine jiz odjela, tak jsem mela pokoj pro sebe. Natlacila jsem do sebe bagetu s tunakem, paralen a sla spat.

Celý den v hlavním městě Bandar Seri Begawan

velka mesita

Tak se to nakonec stalo - nachlazeni v dusledku zmen teplot. Zatracene klimatizace! Uz vecer jsem citila trochu nos a rano se mi rozjela ryma. Vybavena kapesnicky jsem se vydala na celodenni prohlidku mesta. Bylo dusno. Brzy ze me lilo. Snidani jsem vyresila v "bagetarne", kde je i wi-fi pripojeni. A pak se vydala k nedaleke mesite obklopene z casti jezirkem, na kterem je umistena gondola vykladana mozaikou.
Bylo pred devatou a spravce mi otevrel branu ke gondole. Mela jsem stesti, o vikendu je pristupna nejen gondola a okoli mesity, ale i vnitrek mesity. Krome modlitebnich casu. Mesita je bila se zlatymi kupolemi.
Na prohlidku vnitrku jsem si musela oblect habit a satek. Vnitrek byl "pekne" vychlazeny. "Parada" pro propocene obleceni a zacinajici nachlazeni.
Od mesity jsem to vzala smer muzeum Real regalia, kde jsou vystaveny dary sultanovi. Po ceste jsem se stavila na policejni stanici zkusit stesti s vymenou policejni nasivky, ale policiste na recepci mi s usmevem rekli, ze nemaji (nebo nechteli vymenit).
Muzeum je ve velke budove. Pred vchodem dovnitr je treba vyzout boty a nazout si jedny z bilych papucku. Sotva se otevrely dvere, zavanul zevnitr ledovy vzduch. Kdyz jsem podotkla, ze tam maji chladno, zamestnanec mi s usmevem rekl "vitej v raji". Na to jsem si pomyslela, ze to pro me bude spise peklo.
Veci jsem si musela zamcit do skrinky. Zadne fotografovani. Zaregistrovala jsem se a vydala na prohlidku tech mnohdy kycovitych daru. Krome daru, ktere obdrzel sultan vetsinou od monarchu okolnich zemi, jsou v muzeu vystaveny i dokumenty tykajici se predavani jednotlivych casti tehdejsi Bruneje Velke Britanii (Labuan), Jamesi Brookovi (Sarawak) a obchodnim spolednostem (North Borneo, dnes Sabah). Jeste v 15.stoleti Brunej zaujimala cele Borneo. Brunej se rovnala Borneo. Moc mi nejde do hlavy, proc se tehdejsi sultanove dobrovolne vzdavali sveho uzemi, kdyz meli v oblasti takovy vliv. Kazdopadne patri dnesni Brunej diky rope k bohatym ministatum. Na ulicich je cisto, vsude udrzovana zelen.
Uprostred velke vstupni haly je vystaven korunovacni vuz pripominajici staroegyptske vozy s gongy a stity vsech osob, ktere vuz v 60.letech doprovazely. V mistnosti strezene strazcem je pak vystaven pozlaceny (ne-li) zlaty korunovacni altanek s trunem a vsemi predmety tykajicimi se korunovace. Brunej je dedicna monarchie a sultan je vseobecne uctivan.
Kdyz jsem opustila tu "lednicku" a vlezla opet do toho vlhkeho paraku, malem jsem padla. Priserne dusno.
Zamirila jsem k mladeznicke ubytovne Pusat Belia, kde jsem sice vcera nemela stesti na ubytovani (bohuzel jsem jiz zaplatila vsechny noci v KH Soon s urvanou klimatizaci. Mohla jsem se ubytovat dnes. Spravce mi vcera odpovedel na watts up).
Jeste dnes se v centru poradala kulturni exhibice a zajimalo me, co se dozvim. Jiz u prvniho stanku jsem dostala vycerpavajici prednasku o tradicnim pekarstvi a ochutnala nektere sladkosti. Pozdeji i tradicni "ambuyat", coz je takove "lepidlo" (sami to tak nazyvaji) bez chuti a zapachu vyrabene ze saga. Ji se specialni hulkou na kterou se namotava a pak se ochucije nejakou omackou. V Bruneji je to popularni. Me to moc nechutnalo. Jeste, ze jsem to zkusila tady a nevrhla se do objednavani v nejake restauraci.
Krome jidla jsem se dozvedela o tradicnim tkalcovstvi, hrach, dialektech...
Protoze se mi vcera nepodarilo se prifarit k nejake skupince na vylet do Ulu Temburong, ale mela jsem se stavit v kancelari Borneo Guide dnes, zamirila jsem tam. Zamestnankyne mi slibila, ze mi necha k veceru zpravu na recepci (kancelar agentury je o patro niz pod hotelem). Vypadalo to ale nadejne.
Po obede jsem potrebovala odpocinek. Chozeni po meste nachlazena v prisernem dusnu me zmahalo.
Pozdeji jsem chtela jet mistni linkou k mestskemu muzeu, ktere je od centra 4,5 km (slapat to v tom hodku by bylo nad moje sily), ale nevedela jsem, jak casto linka 39 jezdi a to cekani na slunci se mi vubec nelibilo. Zmenila jsem plan, presla silnici na nabrezi, mavla na vodni taxi a nechala se prevezt na protejsi stranu reky k muzeu Kampung ayer. Zde nastesti nebylo tak vychlazeno a v klidu jsem zhledla dokument o vesnici na kulech, ktera je pry nejvetsi na svete, a o nekolika tradicnich remeslech mistnich obyvatel. U muzea je pristavena vyhlidkova vez s peknym pohledem na okoli.
Pote jsem se vydala do nakupniho centra a do supermarketu. V arealu supermarketu smazi jednu z mistnich dobrot "cokui". Neodolala jsem a porucila si jednu porci koblikoveho peciva potreneho kokosovym kremem a maslem.
Do setmeni jsem byla na pokoji. Pak me jeste zlakalo nocni foceni nasvetleneho mesta.

ambuyah

Kampung Ayer

Añadir leyenda

Přejezd do Bruneje

mesita v Labuanu

V noci prselo a behem rana se voda z ulic zacala na slunci vyparovat. Z toho vzniklo jeste vetsi vlhko. Jelikoz jsem se mohla z ubytovani odhlasit do dvanacti (coz mi vyhovovalo vzhledem k tomu, ze trajekt do Bruneje mi odjizdel o pul druhe), jeste jsem se vydala na prochazku ulicemi. Snidani jsem vyresila u Indu bananovou roti a normalni roti canai. A pak se vydala k velke mesite, kterou jeste nemam vyfocenou. Jeste nez jsem k ni dosla, jiz ze mne lilo. Obesla jsem ji a zamirila zpet do centra. V turistickych informacich jsem se marne ptala na pohledy. Nikde jsem na zadne nenarazila, ani v duty-free shopech, ani na terminalu...nikde.
V jednom bezcelnim obchode jsem si koupila za pakatel maly parfemek "be delicious". Na krabicce bylo napsano, ze tento produkt nema nic spolecneho s originalni znackou od Donny Karan. To,aby padelatele nemohl nikdo zalovat.
Az do pul dvanacte jsem se pak "chladila" na pokoji se zaplou klimatizaci.
Cekarna na terminalu trajektu je nastesti take klimatizovana. V jednu jsem se sla nalodit. Dostala do pasu vystupni razitko. Na lodi pak vyplnila vstupni formular do Bruneje.
Expresni lod nastesti nebyla tak vychlazena, jako trajekt na Labuan. Cesta trvala jen neco malo pres hodinu a tentokrat jsme byly na palube dve Evropanky. Sabine z Nemecka se pak "prifarila" na ceste z pristavu Serasa vzdaleneho od hlavniho mesta Bruneje asi 20 km a i do hledani ubytovani.
Na pasove kontrole jsem dostala do pasu razitko povolujici mi pobyt na 90 dnu. Pritom zustanu jen 4 (vcetne dneska a dne odjezdu). Pred halou jsem vymenila do zacatku 200 ringgitu za brunejske dolary. Zbytek pak vyberu z bankomatu. Jak jsem zjistila, vyberem je lepsi kurz.

Brunejsky dolar je na stejne urovni jako singapursky. Od 70.let panuje mezi obema zememi dohoda o rovnem kurzu. Proto se v Singapuru muze platit brunejskymi dolary a naopak. Vzhledem k tomu je take Brunej zhruba stejne draha jako Singapur. Ovsem mene futuristicka a vyspela. Zatimco Singapur je ekonomickym centrem JV Asie, Brunej zije z tezby ropy. Pri ceste autobusem do centra jsem si vsimla cen benzinu na benzince. 50 centu za litr!! To je cca 9 Kc/ litr!!!! Kolikze dnes stoji litr benzinu v Cesku?!! A to uz jsem si v Sabahu vsimla, ze je benzin o hodne levnejsi nez v Evrope.
Od terminalu v Seresa mely jezdit do centra Bandar Seri Begawan (zkracene BSB) autobusy. Taxikar nam ale rekl, ze na ne neni spoleh. Ze nas odveze na zastavku do nedaleke Muara, odkud pak urcite nejaky bus pojede. Jenze by si uctoval B$10. Pritom samotna jizda busem do centra by mela prijit jen na 1 dolar. Odmitly jsme. Za chvili prisel jeden z cestujicich a rekl to same, ze busy jezdi jen obcas a ze pokud nemate vlastni auto, je tezke se nekam dostat. Za chvili pro nej prijel nejaky znamy. Nabidl nam, ze nas odveze na stanici v Muara. S diky jsme nasedli do moderniho Landroveru. A za chvili jiz byly na zastavce, kde nam poradili se zeptat ridice autobusu.
Za ctvrt hodiny prijelo nekolik linek. Na doporuceni jsme nasedly do c.38, ktere jede kolem mladeznickeho centra Pusat Belia, kde jsem mela vyhlidnuty levny, ale dobry hostel. Jizdne byl dolar a dostaly jsme maly papirovy ustrizek s nejakymi cisilky jako jizdenku. Kazdy nastupujici tu vhodi minci do takove otevrene kasicky u dveri a ze skrinky u sedadla ridice vyjede listek. Zvlastni system.
Projizdelo se upravenou krajinou s nove vypadajicimi vetsinou zdenymi domy. Zadne palmy olejne. Tahle zeme zije z ropy a nemusi tak nicit svoje lesy.
Projeli jsme kolem obrovskeho arealu honosneho sidla premiera. Vysedly jsme u moderne vyhlizejiciho mladeznickeho centra a sly hledat recepci. Ve velkem sale byla nejaka vystava. Nikdo ale nebyl na recepci. A jak nam pozdeji rekl nekdo z organizatoru, hostel je az do poloviny brezna uzavren. S litosti jsme tedy vyrazili o nekolik ulic blize nabrezi a vlezly do dalsiho tipu Lonely Planet - do KH Soon Reshouse. Postel v petiluzkove loznici za 15 dolaru. Byla to druha nejlevnejsi moznost. Klimatizace z roku raz dva a zadna wi-fi. Na to mi recepcni rekla, ze jsme v levnem ubytovacim zarizeni. Kdyby jen vedela, ze v Malajsii jsem byla v mnohem levnejsim hostelu, ktery byl modernejsi a wi-fi byla samozrejmosti...v okolnich kavarnach ale internet je.
O patro niz jsem se zasla zeptat do agentury Borneo Guide na celodenni vylet do NP Ulu Temburong, ktery bych chtela podniknout zitra. Pry maji dve skupiny, ale musi se zeptat, zda bych se k nim mohla pridat. Daji mi vedet pozdeji.
Se Sabine jsme vyrazily najit bankomat. Ja se pak chtela jen tak prochazet a nekde neco pojist. Sabine me premluvila na projizdku vodnim taxi kolem vodnich vesnic a do mangrovnikovych lesu, kde by jsme mohly videt kahauy nosate. Slo hlavne o levnejsi cenu, kdyz na to budeme dve. Nejdrive jsme si v jedne restauraci vyzvedly jidlo s sebou a pak zasly ke stanovisti vodnich taxikaru. Ti se o nas pretahovali. Pry pulhodinova jizda za 20 dolaru pro obe. My chtely hodinovou projizdku. Cenu nam dal 30 dolaru. Nasedly jsem a vyrazily zatokou Sungai Brunej do vnitrozemi. Bylo tri ctvrte na sest a slunce se jiz blizilo k obzoru. Tu hodinu ale jeste melo byt svetlo.
Projizdeli jsme kolem mangrovu. Na kopci se objevil jakysi palac pripominajici francouzsky Panthenon. Minuli jsme piskovnu a zajeli dovnitr mangrovu, kde jiz jedna skupinka turistu sledovala vrsky stromu, kde v dalce sedeli "nosatci".
Vydali jsme se dal. Zastavili u dalsiho mista, kde dokonce kahauove netradicne sedeli na palme. Tyto opice totiz ziji v mangrovech a zivi se listy, ktere jsou pro ostatni opice jedovate. Jejich zaludek to ale zvladne.
Chvili jsem je fotili a pak zamirili zpet. Behem zpatecni jizdy se nam naskytl uzasny pohled na sultanuv palac Istana Nurul Iman, ktery ale neni pristupny. Jeho zlate kupole nasvetlene zapadajicim sluncem zarily.
Zpet u centra jsme zajeli mezi domy vodni vesnice Kampung Ayer. Ta se rozklada na obou brezich zalivu a je pry nejvetsi vodni vesnici na svete. Pry zde zije na 20 tisic lidi.
Vysedly jsme po hodine opet na nabrezi. Slunce jiz prakticky zapadlo. Jeste nakup vody a pak jiz na hotel. Recepcni mi sdelila, ze zitra na zadnou tour nejedu, ale mam se rano stavit v kancelari spolecnosti.