Postřehy a shrnutí krátké návštěvy Malediv

Předposlední den jsem si opět zaplatila denní vstup na pláž resortu Pearl Sands a poslední den jsem dopoledne strávila na normální bikini beach. V penzionu mi vyšli vstříc a mohla jsem na pokoji zůstat až do odjezdu speed boatem na letiště v šest odpoledne. 

Pět dní na ostrově bylo až až a tady je několik postřehů a faktů.

 * nesmí se dovážet žádný alkohol

• na ostrov Huraa jezdí každý den kromě pátku lokální ferry. Odjezd od lokálního marketu v Male v 15:30. Doba plavby hodina a půl. Tedy pokud se nestane jako mě, že je trajekt zrovna v údržbě a je nutné využít služeb speed boatu
• Místo na speed boatech se dopředu bookuje. Nejlépe si dopravu nechat zajistit hotelem, ve kterém máme rezervaci. Cena je 10 dolarů (150 rufií). Rychločlun se na Huraa dostane za necelou půlhodinu.
• Peníze je třeba vyměnit / vybrat na letišti a nebo v Male. Na ostrově žádný bankomat není. Na ubytování ale většinou berou karty. 
• Elektrické zástrčky jsou stejné jako na Srí Lance, takže zde funguje trik s propiskou, kterou se odblokuje horní zdířka a pak lze zastrčit evropskou zástrčku do zásuvky. 
• Pravidelně zde vypadává elektřina. Každý den se ostrov octne na nějakou dobu bez proudu. To pak v restauracích nejsou schopni uvařit skoro nic. 
• Restaurace, které jsem navštívila: The Harbour (moderní styl, přijatelné ceny, dobré saláty, zmrzlina). Sunset (trochu zastrčená místní restaurace s velkým výběrem jídel za nízké ceny. Porce jsou ale menší. Dobré polévky a jídlo). Restaurace na pobřeží (ceny ucházející, pěkná terasa, špagety marinara ale nic moc). 
• Obchody s potravinami nabízejí základní suroviny a drogerii. Výběr ovoce omezený na banány. Objevila jsem i hrušky a jablka. Zde lze nakoupit hlavně sušenky. 
• Obchody se suvenýry: ze dřeva vyřezávané ryby, oblečení, magnetky...
• Jelikož je písek na plážích plný úlomků mušlí a korálů, je ostrý a je dobré do vody chodit v botech. 
  
• Krabi jsou všude a mají ostrov docela poddolovaný. 
• Místní lidé jsou zdrženlivější a až na výjimky se s turisty moc nesdružují a nesnaží se konverzovat jako lidé na Srí Lance. Ke konci ale i osazenstvo hotelu začalo být přátelštější. 
• Maldives Seashine - jedno z nejlevnějších ubytování na Huraa. Dostala jsem pěkný klimatizovaný pokoj s manželskou postelí a vlastní koupelnou. Úklid pokoje by byl zřejmě na vyžádání. Stejně jako toaletní papír a láhev vody. V ceně měly být toaletní potřeby, ale skleněné lahvičky se šampónem a mýdlem byly prázdné. K dispozici jsem měla fén. Wi-fi je i na pokoji a každý klient má vlastní přístupový kód.
  
  Pokud jsem byla napojená přes mobil, nemohla jsem se zároveň napojit na laptopu. Personál ze začátku a po ránu nebyl moc přátelský (co se výrazu v obličeji týká), ale postupně byli přátelštější. Možná proto, že jsem neprudila se stížnostmi jako moji němečtí sousedé. Nejpřátelštější byla zřejmě dcera majitele, se kterou se dalo normálně bavit. Největším nedostatkem byly snídaně, které jsem měla v ceně a podle informací měly stát 13 dolarů na den. Každý den jsem dostala vodu, sklenku džusu, čaj, dvě volská oka na měkko, páreček, tři tousťáky, máslo a marmeládu. Nejen, že za tu cenu to bylo neadekvátní, ale každý den bylo to samé. Poslední dva dny jsem požádala o změnu způsobu zpracování oněch vajec na míchaná. Po návratu do Evropy mě čeká bezcholesterolová bezvaječná dieta. Navíc se snídaně nepodávaly na terase penzionu, ale o několik ulic dál v přidruženém penzionu. Velkým plusem byla možnost check-outu až v šest odpoledne. Takže jsem nemusela odjíždět z ostrova na poledne a nechávat zavazadlo v úschovně na letišti a zbylé hodiny bloumat ulicemi Male, ale mohla jsem si ještě skoro celý den užít na pláži a nebo odpočívat v klimatizovaném pokoji. 
  
• Trochu mě mrzí, že jsem nemohla jet šnorchlovat s mantami obrovskými, protože prý zrovna nebyla jejich sezóna. 
• Maledivy jsou jednou z turisticky nejbezpečnějších a zároveň i nejdražších zemí. Na Huraa jsem neviděla policejní stanici. Turistická policie má ale kancelář na letišti. A zde jsem mohla splnit “misi nášivka”. Českou policejní nášivku ještě neměli a ochotně se se mnou vyfotili během předávání nášivek. 
• Letiště je malé. Před odletovou halou je několik fast foodů. V jednom jsem povečeřela pizzu. Přístup na wifi je možný zažádáním o kód v ThaiExpresu.
  
  První bezpečnostní sken je před check-inem. Ten proběhl rychle. Poté jsem šla na imigrační a před vstupem k bránám a shopingu je klasická bezpečnostní kontrola. Na letišti je možné nakoupit spoustu suvenýrů. Ovšem s jistou přirážkou. I když malovaný obrázek zde přišel na stejnou cenu jako na ostrově. Kromě magnetek a různých kýčovitých lapačů prachu je zde velká nabídka plyšových žraloků, želv, mant, rybek...málem jsem neodolala a kdyby to nebylo tak předražené, vezla bych si domů nějakého žraloka, který se pro mě stal symbolem těchto dní na Huraa. Malí žraloci černoploutví totiž plavou kousek od břehu. 
• Ceny: jídlo v restauraci 80 - 160 rufií, polévka 30 -45 rufií, kopeček zmrzliny okolo 30 rufií, hruška 6 rufií, jablko 8 rufií, soft dring z obchodu 15 - 20 rufií, sušenky 15 a více rufií
• Ceny v restauracích jsou uváděny v rufiích, ale na účtence je pak napsána i částka v dolarech. Dolary tu běžně berou a kurz, který používají na přepočet je 15 rufií za dolar. 
• Oblíbeným sportem je zde volejbal a na hřišti v centru často probíhají zápasy mezi ženskými týmy. U přístavu je nové fotbalové hřiště. To staré chátrá nedaleko bývalé bikini beach.
• Vzhledem k probíhajícím stavbám se vzhled ostrova a ulic mění. Každý den je zde něco nového. A i na “oáze” během pár dní přibylo několik slunečníků. 
•  VIDEO NAJDETE ZDE: https://youtu.be/zmJpMf_M3Og

Na kajaku po okolí Huraa

Včera jsem se trochu připekla během celodenního ležení na soukromé pláži resortu Pearl Sands od Maldives a dnes byl ideální den na půjčení kajaku a objevování okolí. Ráno jsem se u snídaně rozloučila s Bárou a Kubou, kteří v osm mířili na letiště a před desátou jsem v lykrovém oblečení vyrazila za dobrodružstvím na kajaku. Zaměstnanec penzionu mi dal vestu a řekl pár insturkcí kudy se vydat a kde je to soukromé. Soukromé je to všude. Včetně malinkých ostrůvků, kde by se mi líbilo strávit chvíli relaxem. Vše ve vlastnictví luxusních resortů jako Four Seasons a Club Med. A protože jsem “socka”, co bydlí na lokálním ostrově, nemám právo na sousedních ostrovech zakotvit a ani je pořádně obeplout. 

Přesto jsem se rozhodla dojet k malinkému ostrůvku na jihu, který je součástí resortu Four Seasons a v případě, že bych tam na někoho narazila, bych se vymluvila na to, že jsem to nevěděla, že se na něj nesmí. 

Zakotvila jsem na malé písečné výspě a šla se zchladit do moře. Na ostrůvku se zřejmě pořádají soukromé večeře s grilováním. Z jedné strany byl nějaký další resort a z druhé strany most vedoucí z ostrova Four Seasons na další ostrůvek. Chtěla jsem most podplout a vydat se z druhé strany nazpět na Huraa, ale nějaký zaměstnanec stojící na mostě, mi řekl, že tam nemůžu. 

Takže jsem to otočila a jela po stejné straně ostrova, jako jsem přijela nazpět do Huraa. Vplula jsem do průlivu mezi Huraa a ostrovem Four Seasons a pomalu pádlovala mělčinami. Stále ještě byl odliv a travnaté dno s několika korály sotva zaplavené. Houpala jsem se na hladině a pozorovala život pod sebou. Kolem proplouvali malincí žraloci a jejich černě zbarvená špička hřbetní ploutve se pohybovala nad hladinou.

Na chvíli jsem vytáhla kajak na břeh a ve stínu posvačila sušenky a hrušku, kterou jsem si včera koupila v jednom místním obchůdku. 

Poté jsem vyrazila kolem přístavu na severní stranu. Vedle přístavu rozšiřovali území ostrova a kousek za písečným nánosem jsem zakotvila na malinké pláž, která sousedí s onou placenou bikini beach. Tato pláž ale nebyla pěkná. Moře bylo mělké, kolem plavali malí žraloci a u břehu odpočíval rejnok. 

Pádlovala jsem kolem soukromé pláže směrem na volně přístupnou bikini beach. Než jsem na ní zakotvila, plula jsem mělkými vodami k útesům, za kterými se lámaly vlny. Pomalu nastával příliv. 

Na té vyprahlé provizorní bikini beach, kde  prakticky není stín, protože tech pár usychajícich haluzi nemá šanci žádný vrhat, jsem se zastavila jen na chvíli. Všechny tři slunečníky, respektive stín, který vrhaly, byly obsazené. Pod jedním leželi i mí němečtí sousedé. Paní jsem se zeptala na čas. Bylo půl druhé. Kajak jsem mohla mít do tří. 

Zhoupla jsem se na houpačce, která je umístěná na stojanu s optimistickým  nápisem “I love Huraa bikini beach” (se to tu asi turistům snaží vsugerovat), nasedla jsem na kajak a pomalu se vrátila na místo, kde byl ráno kajak ukotven. 

Sotva jsem se vrátila na pokoj a vlezla do koupelny, vypadla elektřina. To je tu každý den. Potmě jsem ze sebe spláchla slanou vodu a vydala se do restaurace The Harbour na pozdní oběd. Kvůli výpadku elektřiny byla nabídka dost omezená. Ani ceasar salát mi nemohli udělat, protože gril, na kterém by udělali kuřecí kousky, je na elektřinu. Takže jsem si dala řecký salát a sprite.

O půl čtvrté nahodili proud. Zůstala jsem ale již na pokoji a se západem slunce jsem si zašla na večeři do restaurace, která stojí naproti penzionu na pobřeží a v malých sádkách jim tam plave spousta ryb. 
Abych si zaplnila žaludek, zvolila jsem špagety s mořskými plody. Moc se jim to ale nepovedlo.
Na další den jsem si přes FB opět zamluvila místo na soukromé pláži. Bude to můj předposlední den před odletem, tak si jej chci užít v pěkném prostředí.

Den na soukromé pláži resortu Pearl Sands od Maldives

Celkové zklamání a naštvání na skutečnou realitu vzhledu Huraa zmírnil pobyt na soukromé pláži resortu Pearl Sands od Maldives, který si jedinou pěknou a nezasypanou turistickou pláž oplotil a na níž můžou nejen hosté resortu, ale i “socky” bydlící v některém penzionu v centru ostrova. Tedy pokud si zaplatí denní vstupné 35 USD. V ceně ne zrovna malé částky je ručník, slunečník a lehátko, oběd a voda. Bára s Kubou si svoje místo rezervovali dva dny předem přes FB a já jsem se k nim přidala a den předem do resortu také napsala.

V deset jsme dorazili na recepci, kde se nás ujala příjemná recepční. Po těch znuděných obličejích zaměstnanců našeho penzionu to konečně byla pozitivní změna. Zaplatili jsme a dostali uvítací nápoj. Také heslo na wi-fi a poté ručníky a půllitrovou láhev vody. Zřízenec nás dovedl na pláž, kde jsme si mohli vybrat lehátka. Každému na lehátko položil ručník a s úsměvem popřál pěkný den. Ráno byl odliv a část dna byla obnažená. Později se voda začala zvedat a jak proudila od vzdáleného útesu,

vytvářela docela silný proud. I když jsem si vzala s sebou šnorchl, podmořský svět kolem pláže nebyl nijak zajímavý. Panorama ale bylo pěkné. Konečně jsem si připadala jako v tolik inzerovaném maledivském ráji. Od půl jedné podávali obědy. V jednu jsme si sedli k jednomu stolu a vybrali si z tříchodového menu. Jako předkrm jsem zvolila cesar salat, hlavní jídlo boliňské špagety a zákusek byl jednotný - ovocný salát. K tomu nápoj. Vše bylo velmi dobré. Odpoledne poté strašně rychle uteklo. Kolem lehátek pochodovali malí krabíci ve svých ulitách. Se západem slunce připlavalo k pláži pár malinkých žraloků a dokonce i jeden rejnok.

Po setmění jsme si zašli do restaurace Sunset, kde jsme se včera dobře najedli. Tentokrát jsem si z jídelního lístku vybrala hovězí steak. To co mi přinesli ale byla tuhá podrážka. S tím steakem, co jsem jedla po přiletu v Male, se to rozhodně nedalo srovnávat. Po návratu na ubytování jsem si na další den zamluvila kajak.

Hurá na Huraa!? Několik následujících let raději ne

Když jsem plánovala celou letošní zimní cestu po Srí Lance, rozhodla jsem se připojit i krátkou návštěvu nedalekých Malediv. Ze Srí Lanky je to jen zhruba hodina letadlem a kdo ví, zda se někdy do této oblasti dostanu. Nebo lépe řečeno, zda se do oblasti dostanu předtím, než Maledivy padnou za oběť zvyšování hladiny oceánů. I když na Maledivách stále rostou nové a nové luxusní resorty, jakoby to měla být destinace budoucnosti.

Hlavní náměstí Huraa

Maledivy se skládají z devatenácti atolů a celkem mají okolo dvou tisíc ostrovů. Ne na všech ale žijí lidé. A na některých, které kdysi byly neobydlené, jsou nyní luxusní resorty a jedna noc zde přijde na stovky dolarů. Pro cestovatele-baťůžkáře to není úplně ideální destinace, i když se lze ubytovat i mnohem levněji na "lokálních ostovech", kde žije místní obyvatelstvo. Přesto na ceny srílanského typu zde lze zapomenout. I v levném penzionu na lokálním ostrově dáme za noc alespoň 50 €.

Penzionu Maldives Seashine

A právě kvůli docela vysokým cenám jsem si na Maledivách naplánovala jen šestidenní zastávku, abych načerpala zdejší atmosféru. A když jsem začala hledat, na kterém ostrově bych během těchto pár dní strávila čas, zaujal mě ostrov s "euforickým názvem Huraa.

Tento příspěvek píšu pár dní po příjezdu, kdy se moje zklamání trochu zmírnilo a nakonec to tu docela ujde. I když, kdybych neměla dopředu rezervované ubytování na celých pět nocí a nestálo přes 50 € na noc, tak bych se po prvním dnu A právě kvůli docela vysokým cenám jsem si na Maledivách naplánovala jen šestidenní zastávku, abych načerpala zdejší atmosféru. A když jsem začala hledat, na kterém ostrově bych během těchto pár dní strávila čas, zaujal mě ostrov s "euforickým názvem Huraa.
Tento příspěvek píšu pár dní po příjezdu, kdy se moje zklamání trochu zmírnilo a nakonec to tu docela ujde. I když, kdybych neměla dopředu rezervované ubytování na celých pět nocí a nestálo přes 50 € na noc, tak bych se po prvním dnu otočila a plula na nějaký jiný ostrov. A proč?

Když jsem se v pondělí odpoledne ubytovala, vydala jsem se na obhlídku ostrova a hlavně pláží, na kterých jsem chtěla relaxovat těch pět dní. Jelikož jsou Maledivy muslimskou zemí a místní ženy se koupou v nikábu a zahalené, je pro cizince vyhrazená část pobřeží, kde je tzv. bikini beach. Je to pláž, kde je povoleno koupat se v plavkách a odhalovat kůži. Podle fotografií takové místo mělo být na severním pobřeží tohoto malého ostrova. A měla to být pěkná písečná pláž lemovaná palmami a stromy, které by dodávaly potřebný stín.

 

Prošla jsem se vesnicí. Na “hlavním” náměstí je několik obchůdků se suvenýry a potravinami. Ulice a vesnice působila dost poklidně až opuštěně. 

Došla jsem k laguně obklopené mangrovy. Na břehu lahuny byly stovky děr, ze kterých vykukovali krabi. 

Došla jsem k fotbalovému hřišti, u kterého byla cedule odkazující k pláži. Po pár metrech jsem došla na okraj vegetace. Místo moře a pěkné pláže zde ale byla holá písečná planina připomínající poušť. A v dálce stála malá “oáza” usychajících palmových výhonků. Písečný násyp se táhl po celém východním pobřeží ostrova. Bylo přesně vidět, kde končilo původní pobřeží. Když jsem toto uviděla, jediné, co mě mapadlo, bylo “Wtf?!!” (neboli “co to sakra je?!!).

Mangrovníková laguna

Po krásné bikini beach ani památka. Jen opuštěná lehátka ve stínu palem naznačovala, že zde kdysi byla pláž. 

Přešla jsem holou písečnou planinu k nové bikini beach, kterou vymezovaly právě oby usychající palmičky zasazené v písku. Bylo to bizardní. Na pláži byly dva slunečníky a několik lehátek. Stín zde prakticky nebyl. Ty palmové haluze ani neměly šanci nějaký stín vrhat a pod slunečníky se vejde jen hrstka lidí. V moři byl vytvořený jakýsi bazének, když část zahradili kameny, aby tudy voda během přílivu neproudila (ten proud je opravdu silný a unáší).

Za palmami bývalo pobřeží

V místě, kde začínaly korály, byla umístěna brána ve tvaru člunu a na ní umístěné dvě houpačky. Na bráně byl propagační nápis “I love Huraa bikini beach”. Jestli se tímto snaží turistům vsugerovat, že tuto pláž mají mít rádi, tak u mě se jim to nepovedlo. Nedovedla jsem si představit, že na této umělé “poušti” odříznutá od původního ostrova budu trávit zbytek mé zimní cesty. Jen to panorama chatek resortu Club Med, který je na nedalekém sousedním ostrově bylo zajímavé. 

Jediná pěkná a původní pláž byla na levé straně. Jenže spadala do nějakého resortu a byla oplocená. Uvažovala jsem, že bych se další den prostě usadila v rohu pláže a dokud by mě nevyhodili, byla bych tam. 

Bývalá bikini beach

Vnitrozemím jsem vstoupila do onoho resortu Pearl Sands od Maldives a porozhlédla se po té pěkné pláži. U jejího okraje bylo dost stínu. Mohla bych si lehnout mezi stromy. Tušila jsem ale, že vstup sem asi bude placený. I když mi to přijde dost nefér si uzurpovat jedinou pěknou pláž a nám “sockám” bydlícím ve vesnici nechat tu vyprahlou uměle vytvořenou pouštní oázu. 

Když jsem se později zeptala několika lidí, od kdy je na východním pobřeží navezený písek a proč, bylo mi řečeno, že jej tam navezli před dvěma měsíci a v následujících třech letech tam prý bude probíhat výstavba nových domů pro lidi, co se již nevejdou do hlavního města. Takže Huraa bude takovým satelitem Male. 

Nechápu ale, proč nenechali alespoň kousek původní bikini beach a museli to zasypat celé. Písečný násyp se táhne asi sto metrů od původního pobřeží. 

Nová bikini beach v dáli

Další věc, která mě naštvala, bylo, že všude (i na stránkách penzionu) stále prezentují fotky původního stavu. Nikdo mi nedal vědět, že se ostrov změnil. Nikdo mi nedal možnost zdarma stornovat pobyt nebo alespoň dostat slevu. 

Fér by bylo mít volný přístup na tu soukromou pláž. 

Opuštěné šlapadlo nyní ve vnitro

Problém ale je, že ani na sousední ostrov na jihu jsem nemohla, protože ten spadal do areálu resortu Four Seasons. Lidé, kteří na ostrov přívozem jezdili, byli zaměstnanci, kteří bydleli na Huraa. Huraa je základnou zaměstanců okolních resortů. 

Zklamaná z reálné situace jsem si sedla do moderně vypadající restaurace The Harbour u přístavu a k večeři si dala rybu na sladko-kyselo. Bylo to dobré. Ceny ucházející. U večeře jsem se seznámila s postarším německým párem, který bydlí ve stejném penzionu. 

Další den ráno jsem se u snídaně, kterou jsem měla v ceně (za údajných 13 USD, na které byla snídaně vyčíslena, jsem dostala dvě volská oka, párek, tři tousťáky, másko, marmeládu, vodu, čaj a džus), jsem se seznámila s Australankou, která sem přijela surfovat a poté dvěma Čechy, kteří sdíleli moje zklamání ze vzhledu ostrova a pláže. 

Dalším zklamáním mi byl pohled na stav korálových útesů.

Po snídani jsme se všichni dohodli, že se zúčastníme nabízeného šnorchlovacího výletu. Na ceduli u vchodu do penzionu se totiž to ráno objevila nabídka šnorchlování za poloviční cenu, tudíž za 10 dolarů. Vyrážet se mělo v osm, ale protože všichni to uviděli až ráno, nakonec se vyráželo okolo půl desáté. Zastavili jsme na dvou místech. První byl korálový útes nedaleko ostrova okupovaného resortem Club Med. Rybek bylo pod vodou docela hodně, ale pohled na mrtvé korály (mrtvé již delší dobu) mi vyrazil dech. Staly se obětí oteplování oceánu. Kdysi to tu mohla být krása. Dnes je to jako hřbitov korálů, mezi nimiž plavou barevné rybky. A také žraloci. Celkem jsem jich na tomto místě viděla šest. 

Druhé místo, kde jsme šnorchlovali bylo na jih od resortu Four Seasons. Proud zde byl docela silný a hlavně se tu mísila voda a tak nebylo dobře vydět. Zde to bylo ještě horší a ani těch rybek tu nebylo. Kolem občas proplul nějaký ten žralok. 

Jediným zajímavým živočichem byla malá mantovitá siba skvrnitá, která najednou proplavala kolem. 

První dojem z Malediv tedy nebyl takový, jaký jsem očekávala. Čekala jsem, že budu každý den šnorchlovat u pěkné pláže. Původní pláž ale neexistuje a podmořský svět a hlavně ty korály nejsou v dobrém stavu. 

Jak jsem se těšila, až zvolám “Hurá na Huraa!”, tak příštích několik let opravdu ne. Podle toho, co mi řekla Bára s Kubou, kteří předtím byli i na jiných ostrovech, jinde je to hezčí. 

I toto je ale součástí cestovatelské zkušenosti a mě je jasné, že příště raději zvolím jinou destinaci na válení se u moře a šnorchlování. 

Přesun na Maledivy

Včera brzy ráno jsem dorazila do Negomba, kde jsem strávila poslední den na Srí Lance. A trochu ho protrpěla. Bylo příšerné horko a na mě se navíc podepsala únava z nočního přejezdu autobusem z Trincomalee do Colomba. Autobus byl ale luxusní se sklápěcími sedačkami a já jsem nakonec měla dvojsedadlo jen pro sebe. Oproti plánovaným téměř šesti hodinám jsme stihli celou trasu projet za čtyři a půl hodiny (cena cca 7€).Řidič mě vyklopil před hlavním vlakovým nádražím, kde jsem si koupila lístek na vlak do Negomba (50 Rs.) a počkala si hodinku na nástupišti. S mírným zpožděním přijel po třičtvrtě na šest “expres”, který pak stavěl v každé zastávce. 

Rybářský přístav v Negombo

Na YoYo hostel jsem se dostala před půl osmou. Hostel nebyl přímo v centru Negomba, ale asi 2 km jižně. Dopoledne jsem si udělala procházku městem. Navštívila jsem slavný rybí trh, kde brzy ráno prodávají ryby a kolem je na zemi suší. Trh přecházel v rozlehlý zelný trh, kde se prodejci předháněli v nabídce ovoce a zeleniny. A také koření. Skořice zde přijde dvakrát levněji než v místních supermarketech. Prošla jsem se po pláži, kde rybáři opravovali sítě. Jejich domky stály u pláže. Až do té turistické části města jsem ale nedošla. Nakoupila jsem, co jsem potřebovala jako suvenýr (jako třeba vyhlášené ayurvédské zubní pasty) a vrátila se nazpět do hostelu, kde jsem pak prospala část odpoledne.

Dnešní budíček byl po čtvrté hodině.

Rybí trh a sušárna ryb, Negombo

V pět mě přijel vyzvednout domluvený tuk-tukář (na hostelu si za to účtují 4 dolary). Dvě hodiny před odletem jsem vstoupila do odletové haly. Nejprve jsem si vystála frontu na bezpečnostní sken zavazadla, poté si stoupla do fronty na check-in. Asi půl hodiny trvalo, než jsem se dostala na řadu. V šest jsem prošla imigrační kontrolou a poté jsem již zamířila na bránu. Klasická bezpečnostní kontrola byla až před samotnou bránou. 

Let se Srílankan Airlines byl v klidu, i když ve službách zaostávají. Možná to bylo tím, že bylo letadlo velké a letělo se jen něco přes hodinu, ale vůbec nerozdávali sluchátka a tak pokud někdo neměl vlastní, nemohl sledovat filmy a poslouchat hudbu. Jako občerstvení bylo pečivo s náplní a roznášeli jablečný džus. 

Negombo

Na Maledivách jsem přistála o půl deváté místního času. Oproti Srí Lance je zde o půl hodiny méně a vůči Česku +4 hodiny.

Dostat se z letadla až ven z příletové haly trochu trvalo. Nejprve jsem musela projít imigračním, kde jsem odevzdala vyplněný příletový formulář, který jsem dostala na bráně na Srí Lance. Poté další fronta na sken příručního zavazadla. Dovážet sem alkohol je zakázané a tak jsem žádný arrak na Srí Lance nekupovala. Chvíli trvalo, než vydali zavazadla a před opuštním haly jsem musela otevřít batoh a ukázat, že ta flaška sladidla z kitulu není alkohol. Ale vše v pohodě. V příletové hale jsem si vyměnila nějaká eura. Na ubytování můžu platit kartou, tak jsem směnila 250€ a musí to stačit. Za pět nocí v penzionu na ostrově Huraa dám to samé, co na Srí Lance za ubytování za měsíc! A to to bylo jendo z těch nejlevnějších ubytování. 

Ještě, že jsem si peníze přepočítala hned na přepážce, nevím, jestli to byl záměr, nebo směnárník špatně počítal, ale dal mi o 600 rufií méně. Tak jsem to reklamovala a dostala správnou částku. Kurz okolo 16,5 MVR za euro. 

Negombo

Kousek od směnárny je úschovna zavazadel, kde si lze za 6 Usd( nebo 95 rufií) nechat celý den kufr. Dobrá služba, kterou využiji poslední den. Dnes, i když mám pár hodin k dobru než mi pojede na ostrov Huraa trajekt, jsem se rozhodla nependlovat mezi letištěm a Male City a dvě hodinky jsem strávila v přiletové hale na sedačkách, které tu naštestí mají. Kousek je i WC a hlavně je to ve stínu. 

O půl dvanácté jsem se zvedla a vydala se před letiště na trajekt do hlavního města. Ted jezdí co chvíli a stojí 20 rufií. Jakmile jsem uviděla tu kýčovitě krémově modrou barvu moře, nemohla jsem tomu uvěřit, jak je čistá. Tedy zatím. Zatím to tu vypadá čistěji než na Srí Lance, kde mají s povalujícími se odpadky opravdu problémy. 

Asi po desetiminutové plavbě jsem vysedla v Male City a vydala de najít molo č. 4, odkud by měl o půl čtvrté odplouvat veřejný trajekt na asi 18 km vzdálený ostrov Huraa. Molo by mělo být kousek od lokálního marketu. 

Před letištěm na Maledivách

A abych zabila čas a také se najedla, zašla jsem si na oběd do restaurace Salt, kterou jsem si předtím našla na google mapách a která má dobré recenze. K mému příjemnému překvapení je redtaurace na horní terase a z ní je pěkný výhled na přístaviště a pobřeží města. Po dlouhé době jsem si dala hovězí steak s bramborovou kaší a bylo to vynikající. Průvodce od vedlejšího stolu mi ukázal loď kotvící dole, která prý míří na Huraa. 

Když jsem o půl druhé sešla do přístavu. Na lodi mi řekli, že na Huraa nejedou.

Výhled z terasy restaurace Salt v Male

Prošla jsem několikrát po pobřeží a doufala, že najdu trajekt kotvit někde jinde. Místní mě pořád směrovali k tržnici. Tam mě ale odkázali na molo Vilingili na druhé straně ostrova.

O půl třetí odtamtud měl jet lokální trajekt. Jeden místní mi zastavil taxi-dodávku a starší řidič mě “závratnou rychlostí” 10 km/h dovezl do přístaviště k pokladnám. Bylo před půl třetí a já doběhla na pokladnu a řekla si o lístek na Huraa. Jenže pokladní ki řekla, že dnes žádný trajekt nejede, až zítra. 

Nasedla jsem do stejného taxíku a nechala se dovézt zpět k tržnici. A protože byl podle místních lidí trajekt v údržbě, vydala jsem se podél pobřeží najít speed boat. Lokálním trajektem bych byla na ostrově za 2 dolary, speed boat podle mých informací považoval 40 dolarů. Nakonec ale cena byla 10 dolarů. Loď jsem našla a i když jsem neměla rezervaci, nebyl to problém. Nasedla jsem a za chvíli se odjíždělo. Cesta trvala asi půl hodiny a po cestě jsme vysadili několik pasažérů na jednom z lokálních ostrovů. 

Male

Do přístavu dojelo vozítko pro jednu klientku a nabídli mi odvoz k mému ubytování v Maldives Seashine. To je prakticky u přístavu a klidně bych tam za minutu došla. 

Na ubytování jsem zaplatila kartou pobyt a dostala pěkný klimatizovaný pokoj s velkou postelí a vlastní koupelnou. A pak jsem se vydala na obhlídku ostrova a zdejších pláží...

Maldives Seashine Guesthouse

Procházka Trincomalee aneb Jelen, kam se podíváš

Poslední den na severovýchodním pobřeží a předposlední den na Srí Lance. Dnes v noci mě čeká přesun autobusem do Colomba, kde poté sednu na vlak do Negomba. 

Ráno jsem si natočila budíka na východ slunce. Vstávalo se ale těžko. Nakonec jsem na pláž došla, ale slunce bylo za mračny. Bylo dusno už po ránu. A ani to moře zde není osvěžující. Nechala jsem se ošplouchnout pár vlnami a vrátila se na ubytování, kde jsem vlezla do o něco více studenější sprchy. 

Snídani jsem vyřešila v malé kavárničce Be Cool, kde jsem jedla již první den po příjezdu. V hlavní nabídce zde mají velkou škálu džusů z čerstvého ovoce a snídani mi naservírovali na pěkném keramickém nádobí, které zřejmě vyrábějí. U vchodu totiž nabízejí ke koupi keramické hrníčky a konvičky. 

Ranní koupel a snídaně mě vyčerpaly. Na chvíli jsem si ještě lehla. V deset jsem se ale donutila vyrazit chytit autobus do Trincomalee. Na programu byla nejen prohlídka staré obranné pevnosti, ale i návštěva tetovacího studia, kde jsem si domluvila schůzku. 

Autobus přijel asi po čtvrt hodině čekání. Za dvacku jsem se nechala dovézt na hlavní nádraží v centru Trincomalee a odtamtud jsem se vydala směrem k mysu zabíhajícímu do moře. Viditelný je již z pláže Uppuveli. 

Podél ulice stály domky rybářů a také několik obchůdků se sušenými rybami, takže po okolí se šířil nevábný odér. 

O kus dál byl na pobřeží plácek, kde autoškoly nacvičovaly se svými klienty zatáčení tuk-tukem kolem kuželů. 

A vedle jsem za plotem uviděla jelínky. Polehávali před jednou z budov, které patří policistům. Jeden na mě zavolal přes plot a naznačil, že mám jít dovnitř si jelínky vyfotit. Nevypadali plaše, ale když jsem se pak přiblížila, utekli. Policista se mě zeptal, zda nemám cigarety. Musela jsem ho zklamat. Zbytek, co jsem měla, jsem dala mahoutovi v MEF. 

Došla jsem k první části koloniální pevnosti Fort Frederick. U příjezdové cesty na mys stojí vojenská hlídka. V pevnosti dnes totiž má sídlo vojenský regiment. Došla jsem k vstupní bráně do pevnosti. Za ní jako bych se octla v koloniální době. To byl jiný svět než samotné město. Kolem starých domů rostly mohutné stromy pokryté orchidejemi. 

Na levé straně je malý buddhistický chrám a na útesu stojí bílá socha Buddhy. Odtamtud je pěkný výhled na zátoku a město. Abych se ale na vyhlídku dostala, musela jsem mnichovi zaplatit dvě stovky. Nevypadal moc přívětivě a zuby měl zhnědlé od žvýkání betelu. 

V prostorách pevnosti také žijí jelínci. A také opice. 

Po cestě jsem vystoupala k hinduistickému chrámu. Poslední úsek cesty je lemovaný stánky s upomínkovými předměty a občerstvením. U vstupu do areálu chrámu jsem si musela zout boty. Chůze po rozžhaveném betonu byl jako chůze po uhlících a ani lněná látka natažená kolem chrámu nebyla chladnější. Doběhla jsem do stínu u chrámu. Uvnitř zrovna probíhal obřad. Fotit se ale nemohlo. 

Hned za chrámem je cíp mysu, ze kterého je prý možné pozorovat velryby. Chvíli jsem koukala na moře pode mnou a doufala, že uvidím nadechující se velrybu, ale jediné, co se nad hladinou nadechovalo, byla mořská želva.

Přeběhla jsem po žhnoucí zemi zpět k botníkům, kde mi za poplatek 20 Rs. hlídali sandále a předtím, než jsem se vrátila zpět dolů k bráně pevnosti, jsem si sedla na terasu jednoho z džusových “barů” a na osvěžení si dala kokos (100 Rs.). Přede mnou bylo panorama celého zálivu a Trincomalee. V dálce jsem mohla rozeznat i Uppuveli. 

A protože se blížila jedna hodina po poledni a ve dvě jsem měla domluvený terním v tetovacím studiu Lesley Ink Tattoo studio & More, sešla jsem dolů do města. Uličky jsou zde relativně malé s malými domky a krámky se vším možným. Do studia jsem došla dřív a i když nebylo na tak moderní úrovni, jako moje oblíbené na Mallorce, hygiena byla dobrá a mladý tatér byl moc šikovný a s motivem slona si pohrál. Muthu teď bude se mnou napořád...

Protože bylo horké odpoledne a mě se již nechtělo pochodovat ulicemi a hledat námořní muzeum, které je prý zajímavé, nasedla jsem na nádraží na autobus a počkala, až se vydá na cestu směr Uppuveli. Zpět ve vesnici jsem si koupila meloun a jogurt, kterým jsem zasytila žaludek. Dobalila jsem si věci, na večeři sedla do protější restaurace Joy Sea Food a objednala si rybu a polévku. Opět vypadla elektřina a tak jsem část večeře snědla při svitu svíček. Rajčatová polévka i ryba byly vynikající a velmi milá a usměvavá majitelka byla dojatá, když jsem jí nechala 200 Rs.dýško, které si zasloužili. Byla to příjemná rodinná restaurace s příznivými cenami.

Do desáté hodiny jsem pak počkala na pokoji.

Mladý majitel penzionu mi zařídil tuk-tuka na autobusové nádraží. V jedenáct mi odjížděl klimatizovaný autobus SuperLine do Colomba. Lístek jsem si před časem koupila online (www.busbooking.lk). Tuk-tukář chtěl za odvoz přijatelných 400 Rs. 

Chvíli poté, co jsem dorazila na nádraží, přijel autobus. Po půl jedenácté začal nástup. Sedadla byla měkoučká a celkem prostorná. A klimatizace také docela příjemná, přesto jsem si na cestu oblékla mikinu. Z okna autobusu jsem pak viděla jelínky procházející se po nádraží. Ti jsou tu snad úplně v celém městě.

V jedenáct jsme vyrazili na cestu, která měla trvat necelých sedm hodin. Nakonec jsme do Colomba dorazili s předstihem a já se i po cestě docela vyspala.

Video: https://youtu.be/R6S2I5G-8BU