Dlouhý přejezd do El Salvadoru

Tak jsem si dnes po dlouhé době trochu oddechla. Už jsem v Salvadoru a atmosféra je tu přátelská (i když i tahle země má svoje problémy). Docela jsem se těšila pryč z Guatemaly už kvůli tomu neustálému pocitu nebezpečí přepadení. I když celá cesta Guatemalou proběhla v pohodě. Přesto ty pověsti o tom, kde kdz došlo k přepadení, nebo okradení lidí v běžném autobuse, na klidu nepřidaly. Hodně mi chyběl ten pocit pohody z minulých cest. Tak doufám, že od teď již si budu moct trochu oddechnout.

Cesta do Salvadoru byla dlouhá. Ve čtyři ráno jsem byla vyzvednuta od hostalu shuttle busem, který mě zavezl kamsi do Guatemala City na terminál mezinárodních autobusů mířících do Salvadoru. To, co jsem z Guatemala Citz viděla během jednotlivých přejezdů, mi bohatě stačilo. Hlavní město nemá dobrou pověst a k vidění tam toho taky moc není, takže jsem o nic ani nepřišla.
Před půl šestou přijel autobus. Před nástupem do něj každého z nás prohledali a zkontrolovali příruční zavazadlo. Cesta k hranici proběhla v klidu. Zabrala okolo tří hodin. Přechod San Cristobal byl ale velký chaoz. Stánky se vším možným stály podé silnice, po ktere se mezi kamiony proplétali lidé. Já jsem se po vzoru ostatních spolucestujících vydala pěsky k přechodu. Autobus jel totiž krokem. Na guatemalské straně jsem dostala razítko do pasu a mohla jít na salvadorskou stranu, kde to ale s tou pasovou kontrolou trochu trvalo. Úředník si chtěl trochu povídat a nevypadal, že by přesně věděl, jak to je s povolenou délkou pobytu. Když jsem vstupovala do Guatemaly, dostala jsem povolení strávit na území zemí C4 (Guatemala, El Salvador, Honduras a Nicaragua) 90 dní. Poplatek za vstup jsem také zaplatila v Guatemale (směšných 10 quetzalů), takže teď si jen zapsal do počítače údaje z mého pasu a byla jsem vpuštěna. Pak ještě následovala kontrola zavazadel v autobuse salvadorskou policií. U mě to nebrali tak dopodrobna, jako u "místních" pravděpodobných překupníků drog.
Vyrazili jsme opět na cestu, která ale netrvala dlouho. Po pár minutách jsme zastavili a dopravní policie náš autobus nechtěla pustit dál. Byl nějaký problém s motorem. Náhradní autobus měl přijet za dvě hodiny. Většina z nás se rozhodla zkusit se dopravit do Santa Any běžným chickenj busem, který občas kolem projel. Ale pokaždé byl narvaný k prasknutí a někteří řidiči ani nezastavili. Až po hodině a půl jeden zastavil. Několik se nás nasoukalo do autobusu a mohlo se vyrazit. Je až neuvěřitelné, kolik lidí se do autobusu vejde. Cesta do Santa Any mě přišla na 10 centů. V Salvadoru se platí americkými dolary a ceny jsou nižší než v Guatemale. Za dopravu rozhodně.
Řidič autobusu byl tak hodný a nasměroval mě na 7. ulici, kde jsem měla zamluvený hostel Casa Verde. Včera večer jsem si zamluvila postel v dormitoriu přes FB. A uděla jsem dobře. Hostal je moc pěkný, i když je trochu těžké jej najít. Když se ale člověk trochu zorientuje v naprvní pohled chaotické Santa Aně, je snadné se k němu dostat. Hostal je prostorný, s bazénem, pitnou vodou, terasou, ze které je moc pěkný výhled na město.
Jakmile jsem se ubytovala, vyrazila jsem obhlédnout centrum kolem náměstí Plaza Libertad, kde stojí radnice, neoklasicistní katedrála a divadlo. Všechny tyhle budovy jsem si prohlédla i zevnitř. Hlavně divadlo z roku 1910 stojí za prohlídku. Vstupné je 1,50 US. Interiér jke nádherný. Hned jsem se jakoby octla v Evropě.
V supermarektu na náměstí jsem nakoupila pár surovin a vyrazila na hostal. Zítra se pravděpodobně zajedu podívat na ruiny San Andresa Joya de Ceren. V hostalu jsou dopodrobna vypsané autobusové spoje. Nakonec tu asi zůstanu čtyři noci, protože v okolí bude několik zajímavých míst.

Dva dny na vlnach v El Paredonu

 Tak jsem se vratila z tridenniho pobytu u Ticheho oceanu. V pondeli jsem mistni dopravou dojela do El Paredonu - male rybarske vesnice vzdalene 12 km od Sipacate, kam miri surfovi nadsenci. Tedy moc nas tam nebylo, protze toto misto jeste neni vseobecne zname a proflakle. I infrastruktura je dost zaostala. Ve vesnici je nekolik obchudku se zakladnimi potrebami, ale treba internet tu moc nefunguje, nejsou tu banky ani bankomaty...zivot tu plyne poklidne.

vesnice El Paredon

 Presto jsou tu na pobrezi dva surfarske kempy -  El Paredon Surf House (drazsi a s vetsi kapacitou lidi) a El Paredon Surf Camp - levnejsi ubytovani i strava a  kapacita okolo 12 lidi. I kdyz je ubytovani ve spolecne ctyrluzkove chatce zakladni, vubec to nevadilo. Stejne jsme vsichni byli bud ve vode, nebo v hamakach odpocivali.
V pondeli jsem dorazila do kempu kolem druhe odpoledne. Mela jsem sice sto chuti vzit prkno a jiz tacit trenovat, ale pujcovne je na den a platit 15 US za hodinu, dve se mi nechtelo. Rozhodla jsem se relaxovat. Lehla jsem si do hamaku a pozorovala more a surfare. Byl to totalni relax. Idealni misto na zapomenuti na vsechny nastrahy cestovani. Presne to jsem potrebovala. Pas a karta byly bezpecne uzamcene v hostalu v Antigue, takze jsem se ani behem cestovani chicken busy nemusela moc bat. Cesta probehla nastesti v klidu. I kdyz to bylo zdlouhave. Musela jsem se z Antiguy dostat do Esquintla, kde jsem presedla na dalsi bus a odtamtud se vydala do Sipacate. Cesta tam zabrala tri hodiny. V Sipacate jsem sedla na tuk-tuk, ktery me dovezl k molu El Escondite, odkud vyplouvaji cluny do El Paredonu. Cena za celou cestu 57 Q.

Moje chatka

Ackoliv jsem nejdrive uvazovala o zaplaceni si hodiny surfu s instruktorem, nakonec jsem se rozhodla jit trenovat bez nej. Instruktaz jsem absolvovala  jiz v Kostarice a hlavni je trenovat a trenovat. Naucit se surfovat je docela narocne, protze vlny nejsou nikdy stejne, nikdy se nevi, co prijde. I more se meni.
Oproti Kostarice jsem vyfasovala kratke prkno, se kterym jsem se nejdrive musela szit, protoze nebylo tak stabilni jako longboard. takze prvni hodina nestala za moc,a le pak se mi jiz zacinalo darit, i kdyz jsem chytala mensi vlny se zpenenou vodou.

Tudy se lze dostat do vesnice

Prvni den jsme bojovala s prknem a vlnami celkem asi pet hodin - rano pred snidani (fantasticky livanec s cerstvym ovocem), pred obedem a pred setmenim.  Den jsme skoncila s prvnimi odreninami, z nichz nejneprijemnejsi byla ta u praveho palce na noze. To z toho naskakovani na prkno. I prvni namozene svaly se ozvaly.
To mi ale nebranilo v tom, abych ve stredu brzy vstala a vrhla se do vln znovu.
V tabore jsme byli fajn parta spise zacatecniku a panovala pohoda. Konecne jsme se dostala i ke cteni knihy (kdyz tam nebyl internet). More se kolem poledne uklidnilo a vypadalo to, ze ze surfovani zavecer toho moc nebude, ale nakonec jsem kolem pate vzala prkno a sla se rozloucit s morem.

Se zapadem slunce se mi podaril snad nejleosi sjezd vlny za celou moji (celkem ctyrdenni, kdyz pocitam i Kostariku) surfarskou karieru. Byl to fajn pocit a bylo uplne jedno, ze jsem si donasela dalsi sramy.
Bohuzel jsem si s sebou vzala penizejen na ty tri dny a hostal v Antigue jsem mela zamluveny na dnesek, takze jsem se musela vratit, ale bylo to moc fajn. Doufam, ze se jeste k surfu dostanu treba v El Salvadoru nebo Nicarague. Ale nejdriv se mi musi zahojit rany.

 nazpet v Antigue jsem si sla zarezervovat dopravu do Santa Ana v Salvadoru. Agentura Onvisa mi nabidla listek za 225 Q. O kdyz to nema byt luxusni autobus, doufam, ze to bude cesta v pohode. Hlavne, vstavam ve tri rano a ve ctyri me ma vyzvednout shuttle bus, ktery me zaveze do Guatemala City na misto, odkud autobus vyrazi.

Plaz pred kempem..na poledne pisek pekne palil

Surfovani pri zapadu slunce

Po rannim surfu

Výlet na sopku Pacaya

Když už jsem v zemi sopek, tak jsem si chtěla i na nějakou vylézt. Na San Pedro u Atitlanu jsem nechtěla, ale zajímala mě sopka Pacaya, ležící hodinu cesty od Antiguy. Je jednou z těch aktivních sopek a jejím specifikem je vytékající láva, kterou lye pozorovat z relativní blízkosti. Tedy na to alespoň agentury lákají. Ani sem není povolen přístup na vlastní pěst. Je třeba jít s průvodcem.
Některé agentury nabízejí tour s jídlem, stupným do parku a nevím čím ještě za zhruba 350 Q, ale jsou i agentury, kde se cena pohybuje na 90 Q (v ceně doprava a průvodce, který si na konci řekne o spropitné)s tím, že je třeba na místě zapklatit 50 Q vstupného do přírodního parku, který je okolo sopky vyhlášen. A jídlo je třeba si vzít s sebou. Já jsem si zaplatila právě tuhle tour.
Vyráželo se v 6 ráno, takže jsem si musela zase jednou přivstat. Včera večer jsem si připravila sendwich a nakrájela část ananasu. Nakonec jsem toho jídla ani tolik nepotřebovala. Bohatě mi stačila lehká snídaně a iontový nápoj s sebou. Cesta k vstupu na stezku trvala hodinu a půl. Výstup měl podle našeho průvodce Neriho zabrat okolo hodiny a dvaceti minut, v závislosti na naší kondici. Ti, kteří by ale ty čtyři kilometry nezvládali, se mohli nechat vyvézt na koni.
Šli s námi čtyři malí koňáci, kteří neustále nabízeli "taxi". Až to bylo občas otravné. Je jasné, že si chtěli na nás turistech něco vydělat. Cena je ale docela nehorázná - 200 Q.
Nestopovala jsem, jak dlouho nám to nahoru tvalo, ale v té šedočerné sopečné suti to dalo docela zabrat. Vycházeli jsme z 1800 metrů nad mořem a měli dorazit do zhruba 2300 metrů. Sopka je vysoká okolo 2550 metrů, ale až ke kráteru se z bezpečnostního důvodu nejde. Sopka je stále aktivní a před dvěma týdny z kráteru vytékala láva. V roce 2010 navíc explodovala a na pět dní znemožnil popel v atmosféře leteckou dopravu.
Také se již stalo, že tu zahynuli turisté,. když neuposlechli a vydali se dál, než je dovolené. Okolo sopky jsou ale prý rozmístěné senzory a v přépadě, že by hrozila erupce, by se tour nekonaly.
Vtipný byl malý stánek "Lava Store" umístěný kousek od lávového pole. Nabízí tu šperky z lávy. My jsme ale na ještě rozžhavenou lávu neměli štěstí. Jen na několika místech to trochu sálalo. Zde nám Neri opekl marshmellow.
Přidaly se zde další skupinky výletníků. Popravdě, už jsem zažila o hodně zajímavější tour a doufám, že v Salvadoru ty výstupy na sopku budou lepší. Tohle bylo takové nahnání nás nahoru a pak zase dolů. Tour bych zrovna nedoporučovala.
Okolo poledne jsme byli zase zpět v Antiguě.
A zítra se přesouvám na pacifické pobřeží k Sipacate za surfem. V Paredon Surf Camp budu opět trénovat na vlnách. Tentokrát ale bude přesun chicken busem, tak snad bez úhony.

Přejezd do Antigua

Tak po pěti dnech u jezera Atitlan jsem se přesunula do koliniální Antiguy. Odjezd ráno o půl osmé shuttle busem, který posbíral všechny zájemce ze všech místních agentur. Cena 50 Q je dobrá. Za chicken bus bych dala téměř to samé a ještě bych musela přesedat.
O půl dvanácté jsem vysedla v jedné z ulic starého města a vydala se najít Hostal Antigua. Ten byl jen o dva bloky dál. Před dvěma dny jsem se ptala na volné mésto a nebyl problém. Dostala jsem postel v 12ti lůžkové ložnici. Cena ta sama jako v San Pedro ya privát. Hostal je ale čistý a ydarma je pitná voda a mají tu i kuchyni volně k využívání.
Před průzkumnou cestou městem jsem si ještě zamluvila na zítřejší den tour na sopku Pacaya (2552 m n.m.), kde je možné vidět i lávu. Také mě zajímalo pár informací ohledně bezpečnosti ve městě, protože i o Antiguě jsem slyšela různé story. Prý je to tu během dne v pohodě, jen v noci je dobré se nezdržovat na Parque Central a nenosit cennosti. A co se týká procházky na kopec Cerro de la Cruz, odkud je nádherný výhled na město, tak tam prý turistická policie pořádá ve dvě hodiny tour. Cerro de la Cruz patří k místům, kde prý docházelo k přepadávání a okrádání turistů, ale od té doby, co tu funguje turistická policie, se prý situace razantně zlepšila.
O ten výhled jsem nechtěla být ochuzená, tak jsem se vydala na sídlo turistické policie se zeptat, zda se tour pořádá. Policista mi ale řekl, že tour se už nepořádají, ale že po trase stojí hlídky. Od dvou hodin. O.K. takže by neměl být problém. Vydala jsem se pomalu objevovat krásy koloniálního města. Většina kostelů jsou spíše ruiny. Antigu v minulosti zasáhlo několik ničivých zemětřesení a kostely to odnesly. Přesto to má své kouzlo. Stejně jako vysoký vulkán Agua tyčící se nad město do výšky 3760 m. Ten ale aktivní není. To se nedá říct o sopce Fuego, která se za ním schovává a kterou jsem viděla z Indiánova nosu vypoštět dým.
Prošla jsem se kolem centrálního parku a kostela Santo Domingo a zamířila na Cerro de la Cruz. Vypadalo to, že tam dnes míří docela dost lidí a u stezky lesem doopravdy stála policejní hlídka.
Škoda jen, že byl trochu opar, to by ten výhled byl ještě lepší. Chvíli jsem si sedla na lavičku a užívala si klidu. I tady byla policejní hlídka, tak jsem se mohla uklidnit.

Během zpáteční cesty jsem se opět stavila na centrálním náměstí, kde zrovna probíhal jakýsi tanec na oslavu nějaké svaté.
Jelikož zítra ráno vyrážím na tour v šest a v ceně není strava, zašla jsem do La Bodega, což je místní supermarket (samozřejmě byl pěkně narvaný lidmi) a nakoupila nějaké ovoce a pečivo. Zítra ani dnes nebude žádná návštěva restaurace. Ještě jsem nespotřebovala polévky ze sáčku a ne všude budu mít k dispozici kuchyni.

Výlet do Panajachel a Santa Catalina de Polopo

 Tak dnes nastal posledni den straveny v okoli jezera Atitlan. A jelikoz jsem se jeste nedostala k navsteve Panajachelu, kde jsem podle puvodniho planu mela byt ubytovana, ale pak jsem dala na radu cestovatelu a upichla se na pet dni v San Pedro, rozhodla jsem se jej navstivit dnes. Pocasi opet slunecne.
Cluny vyjizdeji do Panajachelu od sesti rano co pul hodiny, takze zadny stres. V klidu jsem posnidala a vydala se na 40 minutovou cestu na protejsi breh jezera.
Kolem pul desate se mestecko teprve probouzelo. Vubec nevypadalo nejak prehnane turisticky, jak kazdy rika. Infrastruktura je na vyssi urovni nez v San Pedru, ale rozhodne to ma do Playa del Carmen hodne daleko.

 Prosla jsem se po nabrezi a uvazovala, co budu delat dal. Moc toho tu nebylo. Krome spousty stanku se suvenyry. Ty jsem ale nakoupila jiz vcera a na dalsi dohadovani se s prodejkynemi jsem nemela naladu.
Chtela jsem se podivat do sousedni  vesnice Santa Catalina de Palopo, ale nevedela jsem, jak je to s bezpecnostni situaci. V jedne z agentur mi ale rekli, ze se nemam ceho bat, ze po silnici jeszdi spousta aut a ze je to frekventovana cesta. Tak jsem tedy verila informaci a vydala se do 4 km vzdalene vesnice. Behem chuze to slunce pekne pralo.
Ve vesnici jsme si obhlidla male namesticko s kostelem, chvili posedela v restauraci a nazpet se nechala zavezt mistnim dopravnim prostredkem - autem s korbou.

Panajachel

 By to fajn vylet. Po obede jsem nasedla na clun a vratila se zpet do San Pedro. Zitra me ceka presun do Antigua.

Santa catalina de Palopo

Trh v Chichicastenango

Tak po vcerejsim celodennim lenoseni (pokud nepocitam velmi brzke vstavani a vystup na Indianuv Nos) me dnes cekal vylet do Chichicastenango, kde se kazdy ctvrteka sobotu kona velky trh. Maysti trhovci z sireho okoli se sjedou do tohoto mestecka a snazi sae prodat co nejvice prevazne svych vyrobku. Samozrejme, ze se tu najdou i cinske smejdy, ale ty lze poznat.
Takze jsem v 7:30 pockala na odvoz shuttle busem. Bylo nas vyletniku dost a rozlozit jsme se museli do dvou mikrobusu. Cana za zpatecni jizdenku bezpecnym dopravnim prostredkem byla skvelych 50 Q. Jedine, co na vyletech do okoli nemam moc rada, jsou ty prikre serpentiny, ktere se museji vzdycky prekonavat. Ridici jsou tu fakt machri, jak se umi vyhybat.

Cesta do Chichi (jak se mestu zkracene rika) trvala dve hodiny. Kratce po desate jsme vysedli prakticky u trhu a dostali rozprch. Odjezd byl stanoven na pul druhou. Relativne dost casu na prohlidku a nakupy uteklo jako voda. Vcera me varovali, ze tu budou vsichni prodejci strasne otravovat a prosit, at si neco koupim, ale zas tak strasne to nebylo. Stacilo slusne odmitnout a jit dal. A ani ceny moc nenadsazovali. Samozrejme, ze vsechny ceny jsem vzdy jeste usmlouvala na nizsi castku. Opravdovy raj pro ty, co chteji koupit nejaky pekny suvenyr.
Krome textilu a drobnych predmetu se dalo na trhu nakoupit i haraburdi, nebo treba drubez. Prodejkyne drzely dve slepice pod pazi a vyvolavaly cenu. Dokonce byly v nabidce i barevna kuratka. Chudaci se museli tisnit v jedne krabici.

Na chodech kostela Santo Tomas zase sedely prodejkyne kvetin a jeden mistni saman tam pripravoval maly oltarek. Kostel neslouzi jen katolikum, ale i tradicnim mayskym obradum. Bohuzel se vevnitr nemohlo fotit. Byly by ot zajimave fotky vyzdoby. Melo to svou atmosferu.
Poobedvala jsem vne trhu v sekci "domaci kuchyne". Krome smazenych kurat tu nabizeli i tortilly a jine pochoutky. Ja jsem se nechala zlakat smazenou rybou s ryzi a k tomu si dala mistni teply napoj z kukurice nazyvany Atol. Chvili jsem pohovorila s obedvajici mayskou zenou, ktera byla velmi sympaticka. Ostatne lide tu byli pratelsti. Stejne jako v San Pedru. Jaka je skoda, ze takove to neni vsude v Guatemale a ze se cas od casu dozvidame, v kterem autobuse se kradlo, ze nekde nekoho prepadli...Nastesti je San Pedro klidnou oazou, kde je mozne se hodit do klidu a relaxovat bez toho, aby se nekdo bal. Okoli Atitlanu ale nema dobrou povest a mrzi me, ze se nemuzu jit jen tak projit treba kolem kavovych plantazi, tak jak jsem to delala v Kolumbii. Hrozba, ze by me nekdo na opustenych horskych cestach prepadl, je realna. To, byt neustale ve strehu mi docela vadi.
Na dnesnim trhu jsem dodrzovala zakladni pravidlo - batoh vepredu a pripadni chmataci nemeli sanci :-) Radeji jsem si vzala i maly fotak misto zrcadlovky. I kvuli snadnejsi manipulaci.
Byl to fajn den a kdybych pred sebou nemela jeste kus cesty a plny batoh, urcite bych se v nakupovani vyradila vic. Vazne moc pekne veci. Navsteva trhu stala za to.

Ranní výstup na Indiánův Nos

Městečko San Pedro ještě svítí

Jezero Atitlan nabizi nekolik zajimavych vystupu za peknym vyhledem. Nejpopularnejsi je vystup na sopku San Pedro, ktera se zdviha nad mesteckem. Dalsi moznosti, odkud sledovat vychod slunce je z vrcholu hory nazyvane La Nariz del Indio, neboli Indianuv Nos. Hora se jmenuje podle sveho tvaru. Opravdu lze rozeznat hlavu a nos.
Snad vsechny mistni agentury nabizeji ctyrhodinovou tour. Zacina se ve ctyri, po seste vychazi slunce a po osme je navrat do San Pedra. Nektere agentury nabizeji i moznost vystupu z vesnice. To se pak zacina ve tri rano.

Vulkán Fuego zase vypouští dým

Takze jsem si vcera zaplatila  100 Q za tuhle tour, natocila budika na treti a pred ctvrtou cekala pred agenturou na pruvodce. Celkem jsme byli ctyri. Tri Francouzi (pritom jeden zije v Brne) a ja a pruvodce Juan jsme se vydali mesteckem k zastavce chicken busu, ktery nas vyvezl do vesnice Santa Clara. Tam se k nam pridal dalsi pruvodce. Po uzke cesticce mezi poli jsme se vydali na vrchol. Ani ne za 20 minut jsme byli na miste. I kdyz ne uplne na vrcholu, kam se bezne chodi, ale vcera tam meli problemy (jeden z duvodu, proc se nedoporucuje se prochazet po okoli Atitlanu sam je  moznost ozbrojeneho prepadeni a zrejme se zlodeji vcera pohybovali kolem vrcholu.
Nakonec se k nam na vrcholu pridal jeste dalsi strazce. Rozdelali ohen na ohrati a my cekali, az se zacne rozednivat. nebe bylo plne hvezd, z nichz nejvice zarila venuse a k ni se pridal srpecek mesice. S tim, jak se rozednivalo, jsme mohli pozorovat jezero a okolni sopky. Vulkan Fuego, ktery byl videt v dali, je aktivni a obcas jsme mohli pozorovat oblaky dymu, ktery vypoustel.
Juan nam behem pozorovani obzoru vypravel ruzne zajimavosti a prihody tykajici se obcanske valky, Mayu (sam prislusnik mayskeho etnika Tz`utujil, ktere v San Pedro zije) a regionu. Jezero Atitlan byvalo pred miliony let supervulkanem, ktery kdyz vybuchl, letici kameny dosahly az do Miami, Panamy...Hladina vody v jezere se meni v zhruba sedesatiletych cyklech. Ti, co si to nejzjistili a koupili pozemky na brezich a zacali tam stavet domy, na to dolatily. Na nekolika mistech jsou videt castecne zatopene stavby. Momentalne je jezero hluboke az 320 metru. Kolem sedme, kdyz uz slunce vylezlo, jsme se vydali zpet. Na svazich se pestuje kafe, ktere je pry nejlepsi v Guatemale. Za svou kvalitu vdeci prave sopecnemu podlozi.
Zpet ve vesnici jsme nasedli na korbu dodavky a vyrazili po serpentinach zpet.
S rozednenim se take oteplilo. Na vrcholu byla docela zima a hodila se mi jak bunda, tak mikina. V centru jsme se rozloucili s Juanem a vyrazili posnidat typicke vejce po rancersku s frijoles.
A pak jsem zamirila smer ubytovani shodit prebytecne obleceni. Po ceste jsem si koupila zpatecni jezdenku do Chichicastenango, kam se chci zitra podivat na tradicni velky trh. Ten se kona kazdy ctvrtek a nedeli.
Jinak to dnes vidim ve znameni odpocinku.

Indiánův Nos

Výlet do Santiago de Atitlán

Konečně jsem se dobře vyspala. A konečně bzlo pěkné počasí. Tušila jsem, že tu bude asi chladněji, tak jsem se vybavila mikinou (na slunci to ale paří). Jako první jsme zamířila tím labyrintem ulic do centra kolem doku do Panajachel, abych někde něco posnídala. Jídlo je tu levné. Nasnídala jsem se za 23 Q v malém bistru zřejmě vedeném Kubáncem (vevnitř byla vyvešená kubánská vlajka). Pak jsem se vydala ulicemi na objevnou cestu. V několika agenturách jsem se poptala na ceny treků a cenu dopravy do Chichicastenango, kam se chci vydat ve čtvrtek na tradiční trh, který je prý největší v Guatemale.
Došla jsem k bílému kostelíku. V ulicích kolem něj se konal malý trh. Místní mayské ženy tam nabízely především ovoce a zeleninu. Také ryby, kuřata a nějaké oděvy.

Neuvěřitelné, jak místní ženy přenášejí svoje výrobky. U ní jsem koupila vda domácí banánovo-čokoládové chleby

Během objevné cesty jsem narazila i na Art Cafe Colibri, o kterém jsem se dočetla na Hedváné stezce (www.colibrisanpedro.com). Tam si můžu namalovat hrníček a přizpět tak na studium místním dětem. S majitelem Domingem jsem se dohodla, že se stavím odpoledne, až se vrátím z výletu do Santiaga de Atitlán.
Cesta člunem do Santiaga de Atitlán mě vyšla na 35 Q. Jen tam bych zaplatila 20 Q. Ale myslím si, že kdybych byla místní zaplatila bych méně.
Santiago de Atitlán je největším městem na březích jezera a typická je hlavní ulice lemovaná stánky s uměleckými předměty a suvenýry. Odmítla jsem nabídku místního taxikáře, že mě odveze k pěti největším zajímavostem a vydala se po svých objevovat město. Po chvíli jsem došla k bílému kostelu ze 16. století (tam mi také nabízel odvoz), který v letech 1980 - 1990 sloužil jako azyl. V té době zasáhla město tvrdě občanská válka, která probíhala v Guatemale třicet let.
Okolo náměstí pod kostelem probíhal trh a chaoy na ulicích lemovanách mayskými stánky mezi nimiž se snažily projet taxi tuk-tuky a auta. Našla jsem internet cafe a konečně doplnila tento blog.

Panorama sopky San Pedro, městečka a jezero

Stánky v Santiago de Atitlan

Před tím, než jsem se vydala na zpáteční cestu jsem ještě navštívila muzeum odívání, kde byl vystaven příklad tradičních oděvů místních atitlánských Mayů. Ostatně na ulici snad všichni místní chodí v těch svých ručně tkaných, všemi barvami hrajících oděvech.
O půl čtvrté jsem sedla na člun a vrátila se zpět do San Pedro. V agentuře Big Foot jsem si koupila na další den výlet za výhodem slunce na vrchol hory La Nariz del Indio (Indiánův Nos) a jak jsem ráno slíbila, zašla jsem si namalovat hrníček do Art Cafe Colibri. Za 16 Q jsem se umělecky vyřádila a ještě tím přispěla na studium místním dětem. Je to příjemné, klidné místo a v nabídce skrmného menu má i české palačinky (Domingova přítelkyně je Češka). Tak snad příště zajdu ochutnat.

Místní se tu snaží turistům prodat svoje výrobky

Kostel ze 16. století

Jelikož mě čekalo vstávání ve tři ráno (ve čtyři byl sraz), rozloučila jsem se a vydala se na pokoj odpočívat.

Můj výtvor

Na tržnici v Santiagu. Ne všichni mají rádi fotografy.
 Stihla jsem je vyfotit předtím, než mi to zatrhly