Už tři týdny jsem v plném pracovním zápřahu a na užívání si slunce a vycházek není čas. Tedy kromě volného dne, který momentálně připadá na čtvrtek. Poté, co jsem minulý volný den strávila doma a sledovala, jak venku leje, dnes už byla předpověď počasí přející. Jasno a 20 stupňů. Ideální pro nějaký výlet.Okolní kopce mám již prochozené a tak jsem se rozhodla zajít do půjčovny a půjčit si skůtr. Když už jsem se na něm ve Vietnamu naučila jezdit, tak toho teď můžu využívat na objevování zákoutí Mallorky, kam veřejná doprava nejezdí.
V plánu na dnešek jsem měla dojet do přírodního parku Parque natural de la península de Llevant, kde je několik turistických stezek a užít si fotografické procházky na čerstvém vzduchu. Kousek od vjezdu do parku je odbočka ke kostelu Ermita de Betlem, kam jsem chtěla zajet později.Půjčovné skůtru o objemu válců 125 cm3 bylo 25€ (bohužel již nejsem v Asii, kde mě to přišlo na 4 €), záloha stovka a plná nádrž. Ne jako ve Vietnamu, kde jsem dostala skůtr s nádrží plnou jen tak, abych stihla dojet na benzinku. Tam jsem se také neobtěžovala vrátit jej s nádrží naplněnou. Tady je to naopak. Před vrácením motorky musím na benzince dočepovat do plna.
Tak jsem o půl desáté vyrazila na cestu. Skůtr byl větší, než jsem byla zvyklá z Bali. A také těžší. A stojan měl jen ten, co se musí pohnout celou motorkou a prakticky zadní kolo nadzvednout do vzduchu. Ten malý postranní stojánek chyběl. Asi by skůtr ani neunesl. Takže mě dnes čekalo učení se postavení motorky na tento stojánek. Na konci dne po častých fotografických zastávkách jsem to již měla docela zmáknuté.Zamíříla jsem do Arty, projela úzkými ulicemi městečka a podle směrovek se dostala na úzkou silnici vedoucí za město k přírodnímu parku. Ten je od Arty vzdálený 5 km. Před dvěma týdny jsem tam s přáteli byla na krátké procházce, takže jsem věděla, kudy a kde je.
Po cestě jsem se rozhodla nejdříve zajet ke kostelu Ermita de Betlem, který jsem si našla v mapě. Ten je od odbočky k parkovišti u správy parku vzdálený ještě asi 3 km. Tři kilometry plné serpentin. A nádherných výhledů.Sotva jsem vystoupala do půlky kopce, objevila se krajina plná starých olivovníků. Po silnici občas projel nějaký cyklista na silničním kole. Teď na jeře sem míří trénovat spousta profesionálů i neprofesionálů. Auta tu byla jen sporadická.
Vyjela jsem na hřeben, odkud jsem viděla až na pobřeží. Nechala jsem motorku u silnice a šla na krátkou průzkumnou cestu. Výhledy na severní stranu byly taky skvělé.Znovu jsem nasedla na motorku. O několik desítek metrů dál mě to panorama donutilo znovu zastavit a vydat se fotit. A za zatáčkou to pak bylo ještě lepší. Silnice začala klesat. Opět serpentiny. A dechberoucí výhledy na Alcudijský záliv a okolní hory. Bylo vidět hodně daleko.
Cesta ke kostelíku mi zabrala díky zastávkám na focení snad dvě hodiny. Kostelík byl založen mnichy v roce 1805. Interiér je skromný s pěknými freskami. Nakoukla jsem dovnitř a pak kostelík obešla. V zadní části je brána a cestička na kopec.
Vydala jsem se na objevnou cestu. Z vrcholu kopce jsem měla Alcudijský záliv jako na dlani. A pode mnou pobřeží s městečky Betlém a Colonia de San Pere. A v dáli pak Puerto de Alcúdia a Alcúdia. Obzor ohraničovalo pohoří Sierra Tramuntana s nejvyšší horou Puix Major (1443m). Chvíli jsem poseděla a během svačení jsem se kochala výhledy a tichem.Pak jsem pokračovala po hřebeni dál. Cesta už nebyla, prostě jsem si sama razila cestu trávou a nízkými křovinami. Z údolí pode mnou byl slyšet bekot horských koz. Snad s každým krokem jsem objevovala zajímavá panoramata na focení.
Když jsem došla na okraj hřebene, otočila jsem to nazpět ke kostelíku, kde jsem měla zaparkovaný skůtr. Bylo před třetí hodinou, když jsem se vydala nazpět po serpentinami. Na nějakou kratší trasu v přírodním parku jsem ještě měla čas. Stmívá se až po osmé a půjčovna je otevřená do sedmi.
Motorku jsem nechala na parkovišti u kamenného domku turistických informací a na informační tabuli s vyznačenými trasami si zvolila stezku č. 1 dlouhou necelé 2 km, která pak přechází ve stezku č.4 (necelý kilometr) a pak návrat zpět po stezce č.3.První část stezky č.1 nenaskýtala moc zajímavé pohledy, ale sotva jsem prošla jedněmi z vrátek, které tu oddělují části parku, a přehoupla se přes kopec, objevilo se přede mnou panorama cesty klesající mezi zajímavými skalami až k pobřeží a úžasem jsem zvolala ''wooow''. Nádherné panorama.
Cesta klesala až k ruině nějakého stavení, kolem kterého se pásly krávy. Zde začínala stezka č.2, která by mě dovedla blíže k pobřeží, a stezka č. 4, po které jsem začala pomalu měnit směr. Po cestičce jsem vystoupala na jeden kopec a pak zase stoupala, až jsem došla k zřícenině bývalého lágru. Ve čtyřicátých letech minulého století zde bylo umístěno vězení. Vězni zde také budovali silnici. Během jejího budování museli v jednom úseku vykopat průsmyk ve skále. Trochu mi to připomnělo průsmyk smrti u thajského Kanchanaburi.Po téhle silnici, která je stezkou č.3, jsem se pak vydala zpět k parkovišti. Bylo půl šesté, když jsem se vydala nazpět do Cala Ratjady.
Byl to velmi příjemný den, ze kterého jsem si odnesla spoustu fotek míst, která jsem předtím neviděla.
