Výstup na nejvyšší bod ostrova Sa Dragonera aneb Přes cestu mi přebíhali "draci"

Před pár lety jsem od kamarádek dostala k narozeninám výlet na lodi z Paguery podél pobřeží Mallorky na ostrov Sa Dragonera, který z moře vyrůstá necelý kilometr od mallorského jihozápadního pobřeží. V rámci tohoto výletu jsem na Sa Dragoneře pobyla jen hodinku. Více času nám pasažérům kapitán výletní lodi nedal. Tak jsem stihla dojít jen na vyhlídku Na Miranda a k majáku Far de Tramuntana, který stojí na severním cípu tohoto malého ostrova.
Když jsem pak začátkem tohoto roku sepisovala článek o Sa Dragoneře pro Hedvábnou Stezku (najdete jej zde: https://www.hedvabnastezka.cz/zeme/evropa/mallorca/35541-za-draky-na-ostrov-sa-dragonera/ ) a dohledávala informace o ostrově, umínila jsem si, že se na Sa Dragoneru musím vrátit a strávit zde více času.

A třeba vystoupat na nejvyšší bod ostrova - Puig de na Popia (353 m), kde byl v roce 1850 postaven prá nejstarší maják na Baleárském souostroví a odkud se mi určitě naskytnou moc pěkná panoramata. A také si zajít k jeskyni Cueva de Moro, kde se prý ukrývá pirátský poklad a také sladkovodní podzemní jezero.

A tuto středu nastal ten den, kdy jsem na Sa Dragoneru zamířila. Tentokrát jsem ale musela nejprve dorazit do malé rybářské vesničky a dnes i oblíbeného turistického letoviska Sant Elm, odkud v letních měsících na ostrov vyplouvají pravidelné kyvadlové lodě.
Již v pondělí jsem si přes WhatsApp zarezervovala místo na malé lodi společnosti Cruceros Margarita (http://www.crucerosmargarita.com/). To pro jistotu, aby se mi nestalo, že bych přišla na molo a loď byla obsazená. Přesto většina pasažérů nasedala bez rezervace, ale pak byly již některé časy odjezdů nazpět již obsazené. Tak jsem měla alespoň jistotu, že pojedu v dobu, ve kterou chci. Vzhledem k tomu, že se Sant Elm nachází na úplně opačné straně ostrova a cesta tam z Cala Ratjady trvala skoro 4 hodiny (!), zamluvila jsem si odjezd na ostrov na 12:15. A návrat pak poslední lodí v 16:50. Vše mi pěkně navazovalo a měla jsem i čas na procházku po Sant Elm.

Vrchol ostrova - Puig de na Popia

Podle předpovědi počasí mělo být slunečno, 26 stupňů. Ideální podmínky na výlet. Takže jsem si natočila budíka na šestou ráno, připravila si s sebou bagetu, nabalila 3 litry tekutiny (na Sa Dragoneře není žádný obchod ani občerstvení) a o tři čtvrtě na sedm nasedla na autobus mířící do Palmy. Tam jsem hned přesedla na linku 102 mířící do Port d'Andratx a vysedla v malém městečku Andratx (jízda trvala hodinu a čtvrt), odkud vyjížděla linka 100 do Sant Elm. V Andratx se konal pravidelný trh. Do odjezdu do Sant Elm jsem měla hodinku čas, tak jsem se zběžně prošla trhem, sedla do kavárny na kafe a criossant.
Silnice z Andratx do Sant Elm se serpentinovitě klikatí kopcovitou krajinou. Není nijak extra široká, akorát na to, aby se minula dvě auta. Potkat zde autobus ale není legrace a aby řidič autobusu minul protijedoucí auto, musel jet krokem a auto najet ke kraji.

přístav v zátoce Cala Lledó

Po dvaceti munutách krkolomné jízdy jsem vysedla v nejzápadnější vesničče Mallorky a vydala se uličkami poklidného turistického letoviska směrem k přístavu. Do odjezdu lodi zbývala hodina. Jeden spoj právě vyplul ze Sant Elm a směřoval přes průliv Es Freu k nedaleké Sa Dragoneře.
Sa Dragonera je z geologického hlediska prodloužením mallorského pohoří Serra de Tramuntana. Její nejvyšší vrchol Puig de na Popia se zdvyhá do výšky 353 metrů nad mořem a svým štítovitým tvarem trochu připomíná hlavu Vetřelce (tak mi to alespoň připadá), nebo nějakého draka. Mohlo by se zdát, že díky své siluetě si ostrov vysloužil svoje jméno (dragon = drak). Ve skutečnosti za své jméno ale vděčí malým ještěrkám Lilfordovým, které na ostrově žijí a které místní lidé označovali "dragones". Tyto ještěrky jsou ohroženým druhem, protože je lze najít již jen na několika málo baleárských ostrovech. I na Mallorce kdysi žily, ale vlivem lidské činnosti a turismu zmizely.

budova správy parku a naučného centra

Ostrov Sa Dragonera je chráněným územím a od roku 1995 spadá do Parque Natural de Sa Dragonera. Kromě malého přístavu v zátoce Cala Lledó, kde jsou budovy správy parku, na ostrově nic není a vstup je možný jen přes den. Přenocovat zde mohou na základě speciálního povolení jen biologové, speleologové a jiní vědci.
Po dvanácté jsem nasedla na loď. Se mnou dalších několik výletníků. Nebylo ale plno. Během plavby nás všechny obešel lodní "steward" a rozdal barevně odlišné lístky, které slouží jako jízdenky a také vstupenky na ostrov. Cena zpáteční plavby včetně eurového poplatku za vstup do přírodního parku je 13 €. Na lístku jsem měla napsán čas zpátečního odjezdu. Platit jsem měla až na zpáteční cestě.

"drak"

Po asi 15 minutách plavby přes průliv, který je v nejužším bodě široký jen 800 metrů, jsem vysedla na molu v zátoce Cala Lledó. U mola stál zaměstnanec parku a odtrhával část lístků. V zátoce se slunilo několik návštěvníků a ve stínu před malou budovou právy parku, kde je i informační naučné centrum posedávali většinou mallorquinci. Hned po prvních metrech mě uvítaly hnědozelené ještěrky, které pobíhaly po cestě. Před informačním centrem jich bylo neuvěřitelně hodně a klidně se přibližovaly k nohám návštěvníků, a když jsem natáhla k jedné ruku, přilezla zvědavě blíž, jakoby čekala, že jí něco dám. Ještěrky zde byly opravdu krotké.

Jako první jsem zamířila do informačního centra, kde je v jednom sále expozice nejen nálezů z ostrova, lebek různých zvířat, která zde žijí nebo žily (prý se zde v zátoce kdysi povalovali tuleni), ale i stručná historie ostrova, která rozhodně není nezajímavá a obsahuje i legendu o pirátském pokladě. Ostrov byl totiž v minulých staletích oblíbený mezi piráty a korzáry, kteří zde zastavovali a doplňovali zásoby pitné vody. Pitná voda se nachází v podzemním jezírku v nedaleké jeskyni Cueva de Moro. Jeskyně ale není přístupná, protože se jedná o 36 metrovou prohlubeň, na jejíž dno se lze dostat jen s potřebným vybavením. V dávných dobách ale k jezeru na dně jeskyně sestoupali a napili se z jezírka třeba katalánský král Jaume I., který se na ostrově zastavil předtím, než se v roce 1229 vydal dobýt Mallorku. Z jezera také pili obávaní korzáři Dragut a Barbarrosa.

Během španělské občanské války sloužil ostrov jako překladiště kontrabandu pašeráků, kteří přesouvali zboží mezi Mallorkou a Valencií. V 70. letech koupila ostrov developerská firma, která zde chtěla vybudovat luxusní turistické letovisko. Proti tomuto plánu se postavili ekologičtí aktivisté společně s regionální vládou a projekt se jim podařilo zastavit. Ostrov od firmy koupili a vyhlásili jej chráněným územím. Tak se podařilo zachovat zdejší faunu a flóru.
Ostrovem vedou čtyři značené stezky. Tři z nich vedou k jednomu ze tří majáků, které byly na ostrově postaveny. A ta nejkratší stezka vede k vyhlídce Na Miranda.

Vzhledem k tomu, že jsem tentokrát na ostrově mohla strávit něco přes čtyři hodiny a stezku k majáku Far de Tramuntana a na vyhlídku Na Miranda jsem již prošla během té minulé krátké návštěvy, rozhodla jsem se, že se tentokrát vypravím na tu nejdelší stezku a také nejnáročnější (označená stupněm 2 ze tří, ve skutečnosti ale nebyla nijak extra náročná, jen to horko ji znesnadňovalo). Stezka číslo čtyři vedoucí k majáku Far Vell, který stojí na nejvyšším bodě ostrova na Puig de na Popia je celkem dlouhá 4,5 km. Nejedná se o okružní stezku. Stejnou trasou, kterou se nahoru vystoupá, se také sestoupá. A celý ten výstup a sestup měl zabrat okolo 3,5 hodiny.

V dáli Sant Elm

Cala Lledó

Teoreticky jsem měla dostatek času na klidný výlet. Tak jsem se po jedné hodině vydala po úzké asfaltce směrem k vrcholu. V zátoce právě zakotvila jedna z těch výletných lodí, na kterých jsme tehdy na ostrov doplula z Paguery. Věděla jsem, že nikdo z této lodi nepůjde stejnou trasu jako já. Na to neměli dostatek času. Tak jsem v lidu pochodovala krajinou. Došla na rozcestí, kde se rozdělovala stezka č.4 a 3 (vedoucí na jižní okraj ostrova k majáku Far Llebeig) a začala stroupat po hliněno-kamenité cestě lemované políčky a travinami. Přes cestu mi pobíhali "draci" a nad hlavou kroužili racci a také nějaké dravé ptactvo. Díky skřehotání racků a také zvukům oněch poštolek (nebo sokolíků) jsem si připadala jako v nějakém ptačím parku. Do toho se z okolních keřů a stromů ozývaly zvuky cikád. Byl tu úžasný ohlušující "klid" přírody. Žádné houkání sirén, hlasitá hudba, hučení továrny...jako jsem zažila minulý týden v přírodním parku S'Albufera.
Došla jsem na vyhlídku Mirador des Coll Roig. Tam někde v dáli se dal tušit ostrov Ibiza. Bylo sice slunečno a bez mraků s docela doboru viditelností, ale Ibiza byla ukrytá v oparu. Po levé straně se nade mnou zdvyhala skalní stěna vrcholu Puig na Popiá, na jehož vrcholu se dala rozeznat silueta jednoho z mála výletníků, kteří se po této stezce vydali a již dosáhli vrcholu. Před sebou jsem měla ještě kus cesty, která serpentinovitě stoupala po východním svahu. S každým výškovým metrem, který jsem překonala se mi nabízely úchvatnější panoramatické výhledy na sousední pobřeží Mallorky. Měla jsem velkou radost, že jsem se na ostrov vrátila. Ten pocit volnosti a vnitního klidu, radost z pobytu v nádherném prostředí...

Panorama Mallorky

Kvůli častým fotografickým zastávkám (a natáčení), jsem na vrchol vystoupala až po třetí hodině. Ukazatel u cesty udával, že sestup nazpět do zátoky bude trvat hodinu a půl. Poslední loď odplouvala ve tři čtvrtě na pět. Takže jsem neměla moc času na prohlídku okolí majáku a poklidného čerpání atmosféry.

Far Vell

Maják Far Vell byl na vrcholu postaven v roce 1850 a sloužil jen do roku 1910.
Vzhledem k častým mlhám držícím se kolem vrcholu totiž neplnil dobře svou funkci a tak byl nahrazen dvěma majáky stojícími na severním a jižním cípu ostrova. Od té doby budova majáku zchátrala a pomalu se rozpadá. Kvůli bezpečnosti není možné vstupovat dovnitř. Předtím, než byl na vrcholu umístěn maják, stávala zde stará strážní věž z 16. století.
Prošla jsem se kolem budovy majáku. Na druhé straně budovy padá útes strmě do moře. Vystoupala jsem až na úplně nejvyšší místo ostrova. Odtud byl vidět i maják Far Llebeig na jižní straně.
Tady na vrcholu kolem mě občas prolétla jako stíhačka nějaká vlaštovka. Až to ve zduchu zasvištělo, jak rychlý ten její manévr byl.

Po půl čtvrté jsem sbalila foťák do batohu, doplnila tekutiny, nasadila sluchátka a do rytmu hudby, kterou jsem v MP3 měla, začala rychlý sestup. Do odjezdu lodi zbývala jen hodina a čtvrt. Věděla jsem ale, že když kopnu do vrtule, jsem schopná tu cestu zdolat za hodinu i méně. Nakonec jsem oficiálně udávaný čas 1,5 hodiny stáhla na polovinu. Do zátoky jsem dorazila po 40 minutách. Do odjezdu mi zbývala ještě půlhodinka. Nejprve jsem zamířila na cestu vedoucí k jeskyni Cueva de Moro, ale po pár metrech jsem si to rozmyslela s tím, že by to asi ani nemělo cenu, když se dovnitř nedá podívat a když nevím, jak daleko je od přístavu. Byla jsem zplavená potem a zaprášená a jediné, co jsem si přála, bylo skočit do moře. Tak jsem to otočila zpět do zátoky, kde již kotvila loď. Po cestě jsem si ještě odskočila na WC a málem jsem na ostrově zůstala přes noc zavřená v kabince. Klika byla totiž v půlce ulomená a dalo mi zabrat, než se mi podařilo dveře opět otevřít. Navíc kolem dokola nikdo nebyl.
Informační centrum již bylo zavřené a pláž byla až na dva kajakáře prázdná. S chutí jsem vlezla do osvěžujícího moře. Kolem kamenů rostly sasanky, plavaly zde malé rybky a procházeli se i krabi. Byl tu příjemný klid. Sedla jsem si na břeh a pojedla bagetu, kterou jsem si dnes s sebou připravila. Na vrcholu na to nebyl čas a ani jsem v tom horku neměla hlad. Byla to příjemná chvilka. Měla jsem za sebou zajímavý výlet.
Na zpáteční cestě nás bylo na lodi jen pět. Moře v průlivu již bylo zčeřené vlnkami. Zpět v Sant Elmu jsem byla po páté. Prošla jsem se po promenádě lemované obchůdky se suvenýry. V cukrárně jsem si koupila kopeček zmrzliny a u pláže sedla na terasu kavárny a dala si osvěžujícího rádlera. Před šestou jsem nasedla na autobus a vydala se na zpáteční cestu domů. Byl to moc příjemný den.

Video z výletu najdete zde: https://youtu.be/YNrHMYktQuQ

Procházka přírodním parkem S'Albufera aneb Jedinečný ekosystém v ohrožení

Včera jsem zahájila "motorkářskou" sezónu, půjčila si skůtr a vyrazila směr Parque Natural de S'Albufera. Tento přírodní park je jedním z míst, která jsem během těch let, co na Mallorce pobývám, tak trochu přehlížela.
Parque Natural de S'Albufera zaujímá rozlehlou oblast mokřad, které se rozkládají u severovýchodního pobřeží Mallorky mezi Can Picafortem, Puerto de Alcúdia, Muro a Sa Pobla. Jsou to největší a nejvýznamnější mokřady na Baleárech se vzácným ekosystémem, který je ale v ohrožení nejen kvůli zavlečeným druhům ryb, ale i kvůli lidské činnosti.

Název S'Albufera byl odvozen z arabského "Al Buhaira", což znamená laguna. Ta se zde původně zřejmě nacházela. Po vyhnání Maurů z ostrova bylo území v držení katalánského krále Jaimeho I. Bylo to místo, kde se pořádaly lovy. V 19.století vznikl plán na vysušení mokřadů za účelem možnosti pěstování rýže a aby se předešlo záplavám. Začaly být budovány kanály, které měly z oblasti odvádět vodu. Dokonce byl postavem velmi výkonný parní stroj, který měl pomoci s vysušováním. Na počátku 20.století byla v oblasti postavena fabrika na výrobu papíru. Hlavní surovinou bylo rákosí, které je nejrozšířenější rostlinou v parku. Fabrika fungovala až do roku 1966. V roce 1988 byla oblast mokřad prohlášena chráněným územím a v budovách, kde bývala továrna na papír je dnes správa parku a informační centrum.

S'Albufera je domovem tisíců ptáků, z nichž mnozí zde žijí celoročně, jiní zde jen přezimují. Ve vodních kanálech žije 29 druhů ryb (např. úhoř), žáby, želvy a také užovka maurská. Vzduchem poletují vážky a motýli.
Vstup do parku je zdarma, jen je třeba v informačním centru zažádat o povolení. To v praxi vypadá tak, že dostanete plánek parku s vyznačenými stezkami a nahlásíte počet návštěvníků. Žádné speciální povolení nepotřebujete. Jedná se jen o jakousi kontrolu návštěvnosti.
Na parkoviště kousek od brány do areálu parku jsem dorazila kolem půl jedenácté. Na přístupové cestě se projížděli návštěvníci na kolech a rodiny s dětmi. Ven z parku mířila skupinka fotografů s obřími objektivy. Ty jsou zde zapotřebí, pokud chcete zachytit nějakého ptáka detailně.

Přístupová cesta vedoucí k informačnímu centru kopíruje jeden z vodních kanálů. Zde se mi naskytl zajímavý pohled na vyskakující ryby nad hladinu. Nevím, co to bylo za druh. Dojem ze zajímavé atmosféry ale rušil doléhající ruch projíždějících aut po nedaleké silnice a také malé děti a jejich rodiče neustále něco vysvětlující. Chyběl mi klid, který by se v chráněném parku dal očekávat.
U informačního centra jsem narazila na školní výlet. Jen jsem doufala, že nepůjdou stejnou trasu jako já. V informačním centru jsem vyfasovala plánek a prohlédla si vystavené fotografie. O několik metrů dál stojí budova bývalé papírny Can Bateman, kde jsou dnes panely s informacemi o parku, o jeho historii a fauně a flóře.

U budovy také začínají tři ze čtyř stezek vedoucích parkem. Rozhodla jsem se nejdříve vyrazit po stezce "des Colombars", která mě měla dovézt do oblasti s nejvíce nádržemi, kde přezimuje ptactvo. Stezka je dlouhá 1,3 km a není okružní, takže jsem se po stejné cestě musela vrátit nazpět. Stezka vedla po slunci směrem na sever. Podél cesty byly dvě vyhlídkové terasy, ze kterých jsem měla možnost vidět část rozlehlých mokřad pokrytých vegetací, ale i zjistit, že prakticky na okraji chráněné oblasti stojí teplárna, která nejen že vydává rušivý zvuk, ale je i rušivým elementem v krajině. Kromě toho prý stojí za narušováním ekosystému v parku a i v Alcudijském zálivu.

Dalším rušivým elementem jsou pak nedaleké hotelové komplexy, z nichž také doléhají do parku zvuky. Stejně jako zvuky houkajících sanitek a vrčení přelétajícího vrtulníku a dopravních letadel. Představovala jsem si, jaké to tady asi bylo před sto lety, kdy tu žádný z těchto rušivých elementů nebyl a jediné, co bylo slyšet, bylo šustění rákosí a skřehotání ptactva...
Mokřady jsou napájeny během dešťů z potoků stahujících vodu z nedalekých hor. Množství vody v kanálech je závislé i na hladině moře, kde voda z parku končí. Poslední dobou již nepršelo a léto se přihlásilo o slovo a místa, která jsou zřejmě v zimních měsících zatopená, byla vysušená. Nebo tak to alespoň vypadalo.

Došla jsem k pozorovatelně na konci stezky a chvíli pozorovala těch několik ptáků, kteří se mokřadami procházeli a nebo spolu bojovali. A před sebou stále měla komín teplárny. Jak bizardní pohled!
Pak jsem to otočila nazpět. Došla jsem k rozcestí a vydala se na kratší stezku "des Cibollar". Ta vedla podél dvou vodních kanálů a lemovaly ji stromy vrhající blahodárný stín. Bylo totiž docela horko. Na tuto stezku není možné jet na kole a je třeba být zticha. To proto, že je po cestě možné narazit na ptáky sedící na stromech. Jednoho černého jsem náhodou viděla kousek od sebe. Podél stezky jsou umístěny dvě pozorovatelny ptactva. Naštěstí jsem na stezce byla sama. Nakonec ty školní výlety zvolily jinou trasu.
Poslední trasu, na kterou jsem se vydala, byla okružní "Sa Roca". Tato stezka se mi nejvíce líbila. Po cestě jsem se zastavila na dalších třech pozorovatelnách. V na hladinš laguny u první pozorovatelny plavaly kachny a v mokřadech před druhou pozorovatelnou postávaly bílé volavky, které jsou jedním z nejběžnějších ptáků v parku.

Poslední, čtvrtá stezka je ze všech nejdelší. Je dlouhá 11,5 km a vede přes celý park. Na ni jsem ale již neměla čas. Nejlepším způsobem, jak tuto stezku zdolat, je na kole. Pěšky cesta zabere asi 3,5 hodiny.
Park jsem opouštěla o půl čtvrté. Bylo mi horko, tak jsem zamířila podél vodního kanálu vyvěrajícího do moře k nedaleké pláži. Jenže bylo docela větrno a hladina moře byla zčeřená a tak jsem se rozhodla raději vrátit zpět do Cala Ratjady, vrátit skůtr a pak si v klidu zajít na nedalekou pláž.

Byl to zajímavý a poučný výlet. Jen doufám, že tu tato oblast mokřad bude i za pár let a zdejší ekosystém nepadne za oběť znečištění.

Video z výletu najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=KIkDq0pylP0&t=69s

Z malebné horské vesničky Deiá do ještě malebnější zátoky Cala Deiá

Minulou středu jsem musela brzy po ránu zajet do Palmy. A když už jsem musela do mallorského "velkoměsta", které je ostrovním dopravním uzlem, tak jsem se toho rozhodla využít a naplánovala si výlet do turisticky oblíbené Valldemossy. Chtěla jsem se vydat po jedné z turistických stezek vedoucích horami kolem této malebné vesnice s kartuziánským klášterem, kde v 19.století jednu zimu pobývala spisovatelka George Sandová a její milenec skladatel Frederic Chopin. Jenže počasí ten den nebylo nejideálnější. Nad pohořím Sierra de Tramuntana se držela oblačnost, která by mi nedovolila vychutnat si nádherná panoramata, která ona turistická stezka slibuje.

Deiá

Deiá

A podruhé se mi na tento (předpokládám) náročný trek nechtělo. Tak jsem změnila plán a po prostudování malého průvodce 70 nejlepšími turistickými stezkami, se rozhodla vydat se do malé malebné vesničky Deiá. Deiá patří k oněm nádherným horským vesnicím Mallorky. Stojí na severní straně podhůří Serra de Tramuntana v nadmořské výšce 194 metrů. Svou malebností láká nejen množství jednodenních turistů, ale i umělce. Prvním cizincem, který se v Deiá usadil, byl v roce 1929 anglický spisovatel Robert Graves, autor románu Já, Claudius, který zde s krátkou přestávkou během španělské občanské války žil a tvořil až do své smrti v roce 1985. V domě, kde žil, je dnes jeho muzeum a nadace.
Já jsem ale neměla v plánu návštěvu muzea, ale výlet z vesnice na pobřeží do malé zátoky Cala de Deiá. Z Deiá tam vede značená stezka a dojít do zátoky zabere okolo padesáti minut. Celá okružní cesta je pak dlouhá okolo 5 km. Toto byl ideální výlet vzhledem k tomu, že jsem kvůli brzkému vstávání toho moc nenaspala a nebyla jsem úplně "ready" na nějaké dlouhé a náročné pochody s velkým převýšením.
Takže jsem o půl desáté nasedla v Palmě na linku 210 mířící přes Valldemossu a Deiá do Solléru a o tři čtvrtě hodiny vyhlídkové jízdy vysedla v probouzející se vesnici. Nazpět jsem měla v plánu jet autobusem ve dvě, ale v rezervě jsem měla ještě autobus ve čtyři.

Nejprve jsem se šla projít uličkami. Vystoupala ke kostelíku San Juan Bautista, který stojí na nejvyšším místě a odkud se nabízejí pěkné výhledy na okolí. Zde je také malý hřbitov, kde je pohřbený Robert Graves.
Stezka klesající z vesnice do zátoky začíná asi sto metrů od autobusové zastávky a je označená směrovkou. Chvíli jsem šla po asfaltce. Pak u jedné z informačních tabulí přešla na přírodní cestu obklopenou trávou, olivovníky a keři. Postupně jsem sestupovala směrem dolů. Několikrát stezka křižovala silnici, která do zátoky také vede.

Chvíli jsem procházela borovicovým lesem, který nádherně voněl. V noci zde zřejmě pršelo a tak byl vzduch prosycen vůní mokrého jehličí. Cesta dlážděná kameny mě dovedla na silnici, podél níž jsem pak pokračovala až na parkoviště, které bylo vybudováno kousek před zátokou. Po cestě jsem šla podél potoka, který v jednom místě najednou zmizel. Nepřehlédnutelná je skála kousek před parkovištěm, v jejíž stěně jakobý byla nějaká jeskyně.
Předtím, než jsem se vydala z parkoviště do zátoky, vystoupala jsem po pěšince na pravou stanu na vyhládku na zátoku. Stezka zde vede po pobřeží až do nedaleké pobřežní vesnice Llucalcari a směrovky odkazují na trasu vedoucí až do Solléru.

Výhledy odtud byly moc pěkné. Kousek od pobřeží na hladině moře odpočívaly čtyři luxusní jachty a plachetnice. Zátoka se pomalu plnila návštěvníky. Několik jich dokonce v moři i plavalo. Na levé straně zátoky na skále stojí dvě restaurace s vyhlášenými rybími pokrmy. Tady na pobřeží svítilo slunce, zatímco nad horami se stále držela oblačnost. Dnešní výlet byl dobrou volbou. Sestoupala jsem do zátoky na kamenitou pláž plnou balvanů. Vzhledem k tomu, že mým původním plánem byl trek horami, neměla jsem s sebou plavky, abych se smočila. Ani mi to ale nevadilo. Moře sice už nebylo tak ledové, jako před pár týdny, ale vítr byl docela chladný a ani mě moc nelákalo se osvěžit v moři. Jen jsem tam namočila chodidla. S sebou jsem měla jídlo na celý den.

Přesto jsem ze zajímavosti zašla omrkout jídelníček restaurace. Ale už jen pohled na cenu nápojů mi dal znát, že oběd v těchto restauracích s pěkným výhledem, by byl dražší, než veškeré jízdné, co jsem dnes zaplatila.
Nazpět do Deiá jsem to vzala po stezce, která mě měla dovézt ke spodní autobusové zastávce pod vesnicí. Vzhledem k tomu, že jsem nikam nespěchala (již na pláži v zátoce jsem si řekla, že pojedu až autobusem ve čtyři, abych se nemusela hned hnát nazpět), jsem to u rozcestníku odkazujícímu ke strážní věži Torre de Sa Pedrisa vzala právě k věži. Stoupala jsem a stoupala po stezce vedoucí kolem políček, až jsem došla k hlavní silnici vedoucí z Valldemossy do Deiá.

A jelikož jsem nenašla další směrovku a měla jsem pocit, že k věži to bude ještě daleko, rozhodla jsem se to otočit do Deiá.

Cesta po silnici nebyla nic příjemného vzhledem k tomu, že je třeba se mít na pozoru před projíždějícími auty. Silnice není nijak extra široká a některá auta projíždějí zatáčky opravdu rychle. Takže jsem byla ráda, když jsem konečně došla ke spodní autobusové zastávce pod Deiou, kde začíná pěší promenáda lemující silnici až do vesnice. Do příjezdu autobusu mi zbývala ještě hodina, tak jsem došla do vesnice a sedla na terasu restaurace Cafe Sa Font Fresca, pod kterou protékal potok a dala si osvěžující shandy.

Cala de Deiá

Byl to příjemný den. Opět jsem poznala další kousek Mallorky.

Video z výletu je zde: https://youtu.be/9_S3TRqjozM

Okolní krajina kolem Deiá