Zimní výlet Bouzovskem

Hrad Bouzov patří k nejkrásnějším hradům Česka. Tedy alespoň pro mě. Svým novogotickým vzhledem s bílo-červenými okenicemi na hlavní věži je nezaměnitelný a velmi snadno rozpoznatelný. Jeho romantický vzhled láká jak návštěvníky, tak i filmaře, kteří na hradě natočili dnes již kultovní pohádku "O princezně Jasněnce a létajícím ševci". Na motivy dívčího románu Stanislava Rudolfa se tu točil film "Kopretiny pro zámeckou paní".

A protože jsem se po letech chtěla na Bouzov podívat (i když jsem věděla, že se dovnitř nedostanu) a po další epizodě šedých depresivních dní mělo vysvitnout slunce, rozhodla jsem si udělat další výlet. Slunce sice svítit mělo (a taky, že svítilo), ale teploty zrovna ten den klesly pod bod mrazu a držely se tam po celý den. Takže jsem na sebe navlékla několik vrstev, nasadila čepici a rukavice a vyrazila s sedm ráno vlakem do Moravičan, tam jsem nasedla na autobus do Loštic. V mezičase během čekání na autobus do Bouzova jsem v místním Coopu nakoupila nějaký ten proviant na výlet a krátce po deváté vysedla na návsi obce Bouzov. Hrad si trůnil na kopci nad vesnicí. Park, který hrad obklopuje, byl již v zimním hávu bez listí. 

Vystoupala jsem přes bránu parku ke hradu. Nikde nikdo. Pokladna zavřená. Ta by byla zavřená, i kdyby to zrovna nebylo nařízené vládou. V prosinci se na Bouzově neprovádí.

I když byl Bouzov postaven již na přelomu 13. a 14.století, jeho současný romantický vzhled pochází z přelomu 19. a 20.století, kdy Bouzov vlastnil Řád německých rytířů. Ti na hradě sídlili od roku 1696 až do příchodu nacistů. Tehdy Hitler daroval hrad Himmlerovi a na hradě se usídlil přepadový oddíl SS. Právě tento oddíl stál v květnu 1945 za vypálením Javoříčka. Po válce se stal Bouzov českým státním hradem a důležitou kulturní památkou. Unikátní jsou dva funkční padací mosty a padací brána.

Jak to tak u hradů bývá, i k Bouzovu se vážou různé pověsti. Jako třeba ta o Bílé paní, která vystupuje z obrazu, chodí chodbami a otevírá těžké dveře. Obraz (nebo spíše kopie fotografie, na níž je bíle oděná žena připomínající strašidlo ) visí u vchodu do hradu. Různé pověsti se vážou i k oblasti Bouzovska. Na naučné stezce, kterou jsem později procházela směrem k Javoříčku, jsem si mohla některé pověsti přečíst z informační tabule. 

Obešla jsem hrad podél východních hradeb. Odtud je výhled na vesnici a na svahu stojí kostel sv. Gotharda. Dole v podhradí byl vybudován Historický areál, ve kterém se od jara do podzimu konají kulturní akce a najdete zde ukázky historických zbraní. Dominantou je pak dřevěný Trojský kůň, který slouží jako rozhledna. Bohužel jsem mohla přes zamčenou vstupní bránu spatřit jen hlavu koně. 

Po desáté jsem se vydala na cestu dál. Čekalo mě zhruba 10 km a několik zajímavých zastávek. Jako první mě čekalo 5 km vzdálené Javoříčko s památníkem obětí 2.světové války a nedalekými Javoříčskými jeskyněmi. Poté skála zvaná Zkamenělý zámek v Národní přírodní rezervaci Špraněk. Projít jsem měla obcí Vojtěchov a výlet zakončit na autobusové zastávce ve Hvozdu.

Z náměstí v Bouzově jsem tedy pokračovala po modré turistické značce, která mě u JZD zavedla do polí na Naučnou stezku Bouzovsko. Cesta vedla po asfaltce a zavedla mě k Panským rybníkům - průtočným rybníkům ležícím na říčce Javoříčka. Hladina prvního rybníka byla pokrytá ledovou krustou. Vedle cesty stojí několik altánků určených pro piknik a také ohniště na opékání špekáčků. Dřevo zde také bylo připravené. Škoda, že jsem to neveděla, koupila bych si pár špekáčků. I když zde byla docela kosa, tak nevím, jestli by mi spíš neomrzl noc. Vtipné jsou i dvě kadibudky na břehu říčky. 

Dál po cestě jsem minula další 2 rybníky. K jednomu se váže pověst "O bouzovském ohnivém muži". Tu si můžete přečíst právě na informační tabuli u cesty nad rybníkem. 

Cesta rychle uběhla a já jsem se octla u prvních domů osady Javoříčko. To je známé jako "moravské Lidice". Z původní osady toho moc nezbylo. 5.května 1945 kolem 9 ráno do Javoříčka vpadli nacisté, vydrancovali a zapálili stavení (kromě školy a kapličky) a všechny muže starší 15 let, na které narazili, zastřelili. Bylo jich celkem 38. Ženy a děti byly z osady vyhnány. Motivem nacistů k tomuto činu byla zřejmě odplata za akce partizánské skupiny Jermak-Fursenko, která v okolí operovala a Javoříčko bylo jednou z jejích základen. O dva dny později proběhl pohřeb zabitých obyvatel. Oběti byly pohřbeny do společného hrobu, na kterém nyní stojí památník v budovatelském stylu a také kříž s pomníkem. Na místech, kde stávaly některé vypálené domy je na zemi vyznačený půdorys a z pamětní desky lze vyčíst jméno rodiny a krátký příběh. 

Kousek u cesty vedoucí do kopce Špraněk k Javoříčským jeskyním stojí na místě, kde byl zastřelen jeden z obyvatel - Josef Vlček - pomník. Je to jen pár desítek metrů od jeho domu, po kterém zůstal jako memento vyznačený půdorys. Místo má zvláštní atmosféru.

Cesta k jeskyním stoupala do kopce a změnila se ve schody. Od památníku ke vchodu do Jeskyní je to asi jen kilometr. Ani jeskyně nejsou v prosinci otevřené. V minulosti jsem je sice několikrát navštívila, ale ráda bych si osvěžila pamět. Zvláště, když se o nich tvrdí, že jsou to jeskyně s jednou z nejbohatších krápníkových výzdob Česka. Jeskyně se ukrývají v útrobách masivu Špraněk a táhnou se ve třech úrovních. Celkem jsou dlouhé okolo 6 kilometrů, ale veřejnost má povolený vstup jen asi do části dlouhé 780 m. Symbolem jeskyní je unikátní průsvitný útvar "Záclona". A také je to významné zimoviště vrápence malého a dalších netopýrů. O existenci krasových útvarů se vědělo již odnepaměti. Hlavně o malé propasti Zátvořice a jeskyni Svěcená díra, která je nyní schovaná za betonovou bránou.  Oficiálně byly jeskyně objeveny až ve 30.letech 20.století. Veřejnosti pak byly jeskyně zpřístupněny v roce 1938. 

Jen pár metrů od spodní části propasti Zátvořice stojí návštěvnické centrum Javoříčských jeskyní. To dnes zelo prázdnotou. Vystoupala jsem po schodišti kolem zřícené skalní stěny spodní části propasti nahoru k vrcholu propasti, kde stojí malá turistická chata Jeskyňka s rozlehlou venkovní zahrádkou, kde, když je turistická sezóna (a není lockdown) musí být příjemné posezení u piva. Nedaleko chaty je pak vchod do podzemí právě do oné Svěcené díry. 

Červená turistická trasa, po které jsem kolem chaty pokračovala dál (a která je zároveň naučnou stezkou Špraněk), mě dovedla až k 54 metrů vysoké mohutné skále nazývané Zkamenělý zámek. Svůj název skála dostala zřejmě díky pověstím, které se k místu vážou. Reálným základem je existence středověké tvrze Branky, která na skále ve 14.století stávala. Tvrz (která je také známá jako hrad Špraněk) nechal postavit roku 1313 brněnský sudí Dětřich ze Spran. Po roce 1380 během markraběcích válek začal hrad pustnout. Nyní jsou patrné jen nějaké valy a příkopy. Na místě, kde zřejmě stávala věž, je dnes vyhlídka se zábradlím. Je odtud pěkný pohled na údolí. 

A co se legendy týká: členové rodu vlastnícího hrad neměli štěstí a rod postupně vymíral. Až zbyla jen stařenka, která propustila služebnictvo a vedla malé hospodářství. K obživě potřebovala jen mléko, chléb, máslo a sýr. Hlavní její činností bylo hnětení tvarůžků, kterými se v zimě živila. Lidské společnosti se stařenka stranila. Společnost na hradě jí ale dělal pejsek a kočička, kterým občas nějaký ten tvarůžek podstrčila. Jednoho dne si stařenka přinesla plnou mísu tvarohu, aby jej začala hníst. Tu k ní přiběhli její zvířecí společníci a začali se dožadovat tvarohu. Stařenka jim jako vždy dala kousek. Tentokrát ale pejsek s kočičkou neměli dost a stále se lísali. Když kočička vyskočila na stůl a začala do tvarohu strkat pacičky, stařenka se naštvala a zvolala: "I vy holoto nezbedná! Kéž byste se raději v kámen proměnili i s tím prokletým zámkem!". V tu chvíli se setmělo, zahřmelo a všechno i se stařenkou, pejskem a kočičkou se proměnilo v kámen. 

Podle další pověsti se majitel hradu upsal ďáblu. Když nastal čas splacení dluhu, hrad zkameněl. Od té doby tu pobíhá černý pes s lidskými údy v tlamě.

 Nejprve jsem vystoupala na vrchol skály na vyhlídku na údolí. Po nějakém opevnění ani vidu. Ten, kdo by tu nějakou tvrz stavěl, to neměl snadné. Toho prostoru nahoře není. Nějak si nedovedu představit, že by tu nějaký hrad stával. Ve stěně u cesty na vrchol je průrva, zřejmě asi nějaká jeskyně. Aby tam ale nikdo nespadl, je zakrytá ocelovou sítí. Zajímavější část skály se ukrývá asi 25 metrů níže. Skalní brána, kterým vede stezka dolů k potoku. Po levé straně průrvy ve skále je malé skalní okénko, ve kterém podle pověsti je možné spatřit zkamenělou stařenku hnětoucí tvarůžky. Na pravé straně jsou další dvě okna. A dole pod průrvou je vstup do ponorné jeskyně. Vchod je ale zahrazen bránou, aby v útrobách jeskyně nikdo nepřišel k úhoně. 

Pod skálou stojí rozcestník a další informační tabule naučné stezky Špraněk. Zde jsem naučnou stezku opustila a vydala se dál po červené podél potoka Špraněk do Vojtěchova. Na náměstí ve Vojtěchově jsem si chvíli nebyla jistá, kudy pokračuje modré značení. Přece jen chyběla šipka. Nakonec jsem to odhadla správně a vydala se po polní cestě začínající vedle pomníku mezi dvěma domy. Krátké stoupání a přede mnou se objevila zvlněná krajina okolo Hvozdu, Lumírova. V okolí se nacházejí další jeskyně jako jsou třeba Průchodnice. Neměla jsem ale již čas na obočení z cesty. Bylo půl třetí a ve tři mi jel autobus z Hvozdu do Konice, odkud jsem se pak měla dostat dalším autobusem domů. Navíc slunce začalo klesat k obzoru. 

Až na tu zimu to byl skvělý výlet. Příště se sem musím vrátit, až bude zase vše otevřené a slunce vydrží na obloze déle. Přece je tu toho hodně k prozkoumávání. 

Videonajdete zde: http://bit.ly/na_vyletě_Bouzov

 

 

 

 

Na cestě z Lipníka nad Bečvou přes hrad HELFŠTÝN k nejhlubší PROPASTI světa

Sváteční datum 17. listopadu, předpověď počasí slibující polojasno a touha vypadnout někam do přírody. Po rešerši možných spojů jsem se rozhodla zamířit do oblasti Moravské brány ke hradu Helfštýn. Sice měl být zavřený, ale brala jsem to jako jednu ze zastávek na trase vedoucí z Lipníka nad Bečvou po červené do Teplic nad Bečvou. Trasa měla lehce přesahovat 15 km a cílem byly Zbrašovské aragonitové jeskyně (z venčí) a pokud bych měla čas, tak jsem chtěla nakouknout i do hlubin Hranické propasti. 

Na cestu jsem vyrazila vlakem v 7 ráno, abych naplno využila stále se zkracující dobu denního světla. Slunce totiž zapadalo již kolem 16 hodiny. Tedy to slunce, které jsem čekala, že se ukáže. Zatím bylo zataženo. Do Lipníka nad Bečvou jsem se dostala po čtvrt na devět. Stačil jeden přestup v Olomouci. 

Lipník nad Bečvou je pěkné město s centrem, které je městskou památkovou rezervací. Spadá do ní barokní zámek ze 17.století se svými zahradami. Do nich jsem z nádraží zamířila jako první. Střešní zahrada umístěná na budově bývalých koníren ale bohužel nebyla přístupná. Přístupová branka byla zamčená. Prohlédla jsem si vystavené kovářské exponáty a zamířila do centra města. To je ohraničené dochovanými hradbami s baštami. Na náměstí TGM bylo jen pár lidí. Došla jsem ke zvonici a poté již po červené značce zamířila směrem na jih přes Bečvu do Týna nad Bečvou, nad kterým stojí hrad Helfštýn. Na hlavní návsi jsem si prohlédla dům, ve kterém v letech 1852-54 pobýval skladatel Bedřich Smetana. V Týně také zemřela jeho dcera Gabrielka a na nedalekém hřbitově má pomník. 

Nad krajinou se stále držela mlha. Cesta stoupala do kopce ke hradu. Obrysy Helfštýna jsem uviděla až na prostranství před samotným hradem. 

Helfštýn pochází z počátku 14.století a je jedním z nejrozsáhlejších hradů Česka. Jeho široká zeď s 1.vstupní bránou je dokonce nejmohutnější obrannou hradní zdí vůbec. Je dlouhá 73 metrů a široká 13,5 metrů. V době třicetileté války se ji snažili vyhodit do povětří několika sudy střelného prachu, ale zeď údajně jen nadskočila a zůstala celá. Na hradě se každoročně koná kovářský festival Hefaiston a také poutě. Dnes byl ale hrad zavřený. Nakoukla jsem do hradního příkopu a pokračovala dolů po červené. Ta mě dovedla do lesa. Do Teplic nad Bečvou to bylo ještě přes 10 km. Po cestě žádná kulturní památka. Občas jsem šla po asfaltce, občas po lesní cestě. Tím, že mě po cestě nemělo co zdržovat, mi cesta rychle utíkala. Po hodině jsem došla k altánku, kde jsem poobědvala a pokračovala dál. 

Kolem jedné hodiny jsem konečně uviděla i slunce. V nížině seděla inverze a tím, že jsem šla po kopcích, jsem se jí vyhnula. Do Zbrašova jsem sestoupila o půl druhé. Pak již další 2 km ke Zbrašovským aragonitovým jeskyním. Minula jsem lázeňský dům Moravan, který byl nyní zavřený. Cesta vedla po svahu, pod kterým protékala Bečva a ve kterém se ukrývá 7 hydrotermálních jeskyní. Z nich je veřejnosti přístupná právě ta aragonitová. Jeskyně vznikly působením minerální vody. V okolí je i několik pramenů. 

Sestoupila jsem na nábřežní lázeňskou promenádu. Zde bylo docela živo. U stánku před lázeňskou budovou stála fronta na lázeňské oplatky. V nabídce byl třeba i smažený sýr a hot dog. Zachtělo se mi ale oříškových oplatků, které jsem si dopřála za odměnu s sebou (a skoro všechny je snědla večer v posteli). Protože bylo čtvrt na tři, za 40 minut mi teoreticky jel vlak domů a já ještě chtěla stihnout zajít k nedaleké Hranické propasti, vynechala jsem zastávku a ochutnávku léčivého pramene (popravdě jsem na něj zapomněla a vzpomněla si, až když jsem byla u vlakového nádraží). Přešla jsem přes most a vydala se přes vlakové nádraží k propasti. Již jen asi půl kilometru stoupání a byla jsem u okraje propasti, která je nyní vedena jako nejhlubší zatopená na světě. Bylo tu docela živo. Nejen, že se tu procházeli běžní návštěvníci, ale z propasti vynášeli své vybavení jeskyňáři, kteří tu přes den prováděli ponory a zřejmě průzkumy jeskyní pod hladinou. Suchá část Hranické propasti je hluboká 69,5 m a ta zatopená údajně až kilometr. Ve hloubce asi 50 metrů pod hladinou jsou vstupy do jeskynního systému.

Sestoupala jsem na vyhlídkový můstek, přes který se jeskyňáři dostávají níž ke kladce, po které nahoru vytahovali vybavení. Moc místa na můstku nebylo. Dole u jezera je malá plošina, na které si další jeskyňáři balili svá fidlátka. 

I když bych teoreticky stihla sejít zpět na nádraží a chytit vlak, rozhodla jsem se nespěchat a místo si více prohlédnout. Byla jsem tu poprvé a nevěděla jsem, kdy příště bych se k propasti mohla dostat. Tak jsem si ji obešla a až poté, co se krajinou rozléhal zvuk odjíždějícího vlaku jsem se vydala nazpět k nádraží. Byly tři hodiny a pomalu se smrákalo. Autobus, kterým bych se dostala do nedalekých Hranic na vlak mi měl jet za více jak hodinu. Vyhodnotila jsem, že tu tu hodinu nebudu mrznout a že do Hranic dojdu pěšky dřív, než bych se tam dostala autobusem, a vyrazila podél silnice do cca 2 km vzdáleného města. Za sebou jsem měla už více jak 15 km a přede mnou nakonec ještě asi 4 km. A ne po příjemném povrchu. Z toho asfaltu a dlaždic mě brzy bolely nohy. Jak jsem byla ráda, že jsem se ve čtyři dostala přes pěkné centrum Hranic na vlakové nádraží. Pak již jen 45 minut čekání na experes a hurá domů.

Videonajdete zde: https://bit.ly/okolo_Bečvy

 

Z Mikulova do Dolních Věstonic po Svatojakubské stezce aneb Za zajímavostmi podzimní Pálavy

Po nekonečně dlouhých dnech zahalených do šedé agónie bez slunečního svitu konečně ve zprávách ohlásili slunečno. Barevné listí ze stromů rychle opadává a tak nastala snad poslední šance užít si (a nafotit) nádherně zbarvenou podzimní krajinu. Dny jsou také čím dál kratší a tak na delší výlety přestává být vhodná doba. Hrady, zámky, zoologické zahrady,muzea a skanzeny, jeskyně... jsou z nařízení vlády zavřené, takže jsem z množtví velmi lákavých možností, kam si během slunečného pátku vyrazit, nakonec zvolila oblast, kde mi ty vládní zákazy asi vadí nejméně a kde si tu barevnost hodně užiju. 

Rozhodla jsem se vyrazit do Mikulova a odtamtud se vydat po červené turistické trase přes Pavlovské vrchy do Dolních Věstonic. Na trase mě čekalo několik zajímavých zastavení, jako jsou zříceniny Kozí hrádek, Sirotčí hrádek nebo Dívčí hrady, jeskyně Na Turoldu a nebo třeba výhledy z vrcholu Stolové hory, kde stávalo v době bronzové opevněné hradiště. Celá trasa měla být dlouhá okolo 12 km a k jejímu zdolání jsem měla zhruba 7 hodin. Pokud bych šla bez zastavování, tak bych do cíle dorazila za polovinu času. Jenže já šla s foťákem a kromě focení i natáčela, takže jsem nakonec byla ráda, že jsem do cíle došla včas, abych stihla poslední "denní" autobus. Před pátou totiž zapadalo slunce.

 

Budíček před šestou. Vybavená teplým oblečením i s čepicí jsem před sedmou nasedla na autobus směrem do Brna. Tam jsem měla 5 minut na přesednutí na autobus do Mikulova. A po deváté jsem již vysedala v centru Mikulova, který se pomalu probouzel z mlžného rána do krásného dne. Vrchol jedné ze zdejších dominant - Svatého kopečku - byl stále trochu v mlžném oparu. Jako první jsem zamířila právě tam. Abych si užila panorama Mikulovského zámku čnícího nad město a v dáli Pavlovské vrchy. Pavlovské vrchy, známé jako Pálava, vystupují nad úrodnou vinařskou oblast jižní Moravy. Jsou zdejší dominantou a ukrývají množství zajímavých geologických zákoutí a historických staveb. Ze Svatého kopečku byl vidět jak Sirotčí hrádek, tak i obrys Dívčích hradů.

Na jižní straně byly stále do mlhy zahalené blézké vinice a také sousedící Rakousko. Takhle po ránu byla docela zima. I když díky slunci bylo těch 6 stupňů snesitelnějších. Prošla jsem se kolem kaple sv. Šebestiána se zvonicí. Kolem vede naučná stezka k dalším kaplím. Svatý kopeček je přírodní rezervací chránící zdejší jurské vápence. Na plácku za kaplí kvetlo několik druhů kvítků. Na úpatí je pak lom, ve kterém prý žije výr velký. Když jsem scházela dolů do města, vzala jsem to nejprve po křížové cestě, ale u lomu odbočila na zelenou a došla do malého parčíku Panonského háje s Olivetskou horou.

Na červenou turistickou stezku jsem se napojila v Mikulově na náměstí pod zámkem. Červená trasa je zároveň Svatojakubskou cestou. Kdybych chtěla jít z Moravy do španělského Santiaga de Compostela, procházela bych právě po této červené turistické trase, která začíná v brněnských Přízřenicích a jde přes Dolní Věstonice do Mikulova a pak dál na jih. Já jsem se vydala do protisměru. 

Na náměstí, ze kterého stoupá cesta k Mikulovskému zámku, opravovali mariánský sloup. Věděla jsem, že se do barokního zámku nepodívám, ale brána do zámecké zahrady byla otevřená, tak jsem alespoň nakoukla tam. V upravených záhonech kvetly už jen macešky.

Další zastávkou byl Kozí hrádek,což je předsunutá strážní věž čnící nad město kousek od zámku. Byla postavená v 15.století a sloužila k obraně tehdejšího hradu (dnes zámku) a obchodní cesty, která tudy vedla z Vídně do Brna. Kozí hrádek je jednou ze tří dominant Mikulova (po Svatém kopečku a zámeckém vrchu), a kdyby nebylo nouzového stavu, mohla bych za poplatek (asi 30 Kč) vystoupat na vyhlídkovou plošinu věže. Takto jsem se musela spokojit jen s pohledem z "podvěží". Na zamčenou bránu si někdo vylil svou zlost protibabišovským nápisem.

O kousek dál jsem míjela zdi rozsáhlého židovského hřbitova. Vstup dovnitř by byl možný asi po předchozím objednání se. Přesto jsem si mohla část hřbitova prohlédnout přes zídku. Na hřbitově je možné najít náhrobní kameny pocházející až z 15.století, kdy se do Mikulova začali stahovat Židé z Vídně a Dolních Rakous poté, co je roku 1421 vypověděl habsburský vévoda Albrecht V. Dalšípříliv Židů nastal po jejich vyhnání z moravských královských měst Brna a Znojma. Židé se usadili v podhradí a postupně se mikulovská židovská obec stala nejvýznamnější na Moravě. V 18.století židovské ghetto dvakrát vyhořelo, ale bylo obnoveno a Židé v Mikulově žili až do 2.světové války. Na dobu židovského rozkvětu v Mikulově dnes upomíná tento hřbitov, dochovaná synagoga, středověká židovská lázeň a asi 90 domů, které jsou nyní součástí městské památkové rezervace. 

Asi kilometr severně od centra Mikulova jsem měla míjet přírodní rezervaci Turold. Rezervace dostala jméno po kopci, který zahrnuje. V jižní straně kopce je malý lom, ve kterém je vchod do jeskyně Na Turoldu. Jeskyně je běžně otevřená od května do října a společně s jeskyní Liščí díra tvoří zhruba 3 km systém chodeb. V lomu, do kterého jsem se zašla podívat, je vytvořený geopark s několika naučnými tabulemi. Zajímavá je do kruhu umístěná expozice 12 hornin, které lze v Česku vidět. Pro školní výuku "šutrologie" skvělé místo. Kousek každého kusu skály je vyleštěný, aby byl vidět rozdíl a struktura. Kromě nezaměnitelného čediče jsou tu vystavené vápence, žula, slepenec, nebo třeba i mramor. 

Stezka zde začala stoupat podél hranic rezervace dál na sever až jsem došla k silnici. Naštěstí jsem ale nemusela jít po silnici, ale po cestě vedoucí kolem vinice. Zastavila jsem se na Kočičí skále, která je přírodní památkou. Ceněné jsou zde stepní rostliny. Z vrcholu skály je také pěkný pohled na okolí. Přede mnou vyrůstala Stolová hora, která byla dalším cílem na trase. Stolová hora je součástí dalšího chráněného území - Národní přírodní rezervace Tabulová. Na vrcholu Stolové hory byly nalezeny pozůstatky hradiště z doby bronzové. Dnes tu stojí vysílač s chajdou. 

Vyfuněla jsem po cestičce se schůdky nahoru do nadmořské výšky 458 metrů a zamířila na místo, které je v mapě označené jako hradiště. Všude byly traviny a na několika místech se dalo tušit případné opevnění. Místo to ale bylo jistě strategické. Z okraje byl nádherný výhled na západ až k vodní nádrži Nové Mlýny. Dole leží vesnička Klentnice a nad ní se tyčí rozbořený Sirotčí hrádek. V dálce pak byla dobře viditelná zřícenina Dívčích hradů. 

Čas neuprosně běžel. Bylo půl druhé a já si musela pohnout, abych vůbec stihla dojít před setměním do Dolních Věstonic. K Dívčím hradům to totiž odtud bylo ještě 4,5 km a pak ještě dalších 2,5 km do Dolních Věstonic. A já se chtěla zastavit na obou hradech. Sirotčí hrádek je naštěstí od Stolové hory vzdálený jen asi kilometr. Sestoupila jsem dolů k němu pod skály, na kterých stojí. Ukázal se mi filmový obraz hradní věže. A to doslova. V roce 1983 se tu natáčel rodinný film Třetí skoba pro kocoura a hrad se skálami se stal místem činu. Kdo film viděl, místo ocení. I dnes tu bylo pár lezců, kteří se v jeskyňce ve skále učili lozit. Prošla jsem se po louce, kde filmaři tehdy natáčeli a odkud je moc pěkný pohled na celou skalní stěnu s hradem a pak se vydala prozkoumat druhou stranu zříceniny. Pod hradem je informační tabule s několika legendami, které se k Sirotčímu hrádku vážou. Třeba i ta Templářská, která vysvětluje vznik názvu hradu. Z druhé strany je pak umístěná budka, ve které je před deštěm ukryté razítko pro poutníky, kteří tudy míří do Santiaga de Compostela. 

 

Z druhé strany hradu stojí pěkná vyhlídka. Hrad nebyl moc rozlehlý, ale ne sousední skále asi také stávala nějaká stavba. Skály tu působí tajuplně. 

Po půl třetí jsem vyrazila dál. Dalším cílem byly Dívčí hrady a vrchol kopce Děvín (550 m). Prošla jsem vesnicí Klentnice a podél silnice šla k nejvyššímu kopci Pálavy. Cesta mě dovedla na úpatí k rozcestníku Soutěska. Zde měla červená cesta stoupat nahoru na Děvín. K Dívčím hradům to bylo 2,5 km. Další (a kratší) možností, jak se k hradu dostat, bylo vydat se doprava po zelené naučné stezce Děvín, která kopce obcházela po vrstevnici. Kratší a méně náročné. Nakonec jsem si zvolila tuto variantu. Hlavně kvůli času. Stoupání na Děvín by mi zabralo více času a stejně bych pak musela zase dolů k hradu. A slunce se pomalu blížilo k obzoru. 

Ty dva kilometry k Dívčím hradům jsem ušla asi za půl hodiny. Nejprve jsem myslela, že nebudu mít čas se na hrad podívat, ale rozcestník s odbočkou dolů do Dolních Věstonic stál asi 100 metrů od hradu, tak jsem tam rychle vystoupala. Krajina se halila do opoledního oranžového světla. Nad hradem a hlavou mi proletěl motorový paraglidista, který si užíval ty neskutečně nádherné pohledy na krajinu Pálavska. Hned bych to s ním měnila. Z vyhlídky hradu jsem mohla pozorovat širé okolí. Z okem pak pohled na vesnici Pavlov a na západě se v oranžovém odpoledním slunci ztrácely Dolní Věstonice obklopené vinicemi a vodní nádrží. Zde v pravěku žili lovci mamutů, kteří po sobě mimo jiné zanechali slavnou sošku Věstonické venuše. 

Zřícenina Dívčích hradů (nazývaného také Dievičky) pochází z počátku 13.století. Stejně jako Kozí hrádek měl hrad strážit obchodní cestu na Moravu. I k tomuto hradu se váže několik legend. Podle jedné z nich svůj název hrad dostal podle pannen, které byly zazdívány do zdí, aby byl hrad nedobytný. 

Trochu mě mrzí, že jsem neměla více času, abych si zašla i do zadní části zříceniny. Jenže jsem před sebou měla ještě 2,5 km a autobus mi odjížděl za necelých 40 minut. K tomu se začínala být čím dál větší tma. Takže jsem začala s rychlým sestupem lesem, který se postupně nořil do šera. Kolena dostala docela zabrat. Sestoupala jsem kolem vinic, u kterých stojí soška anděla dolů do vesnice. Kousek od kostela stojí archeologické muzeum. A také zastávka autobusu. Kdybych měla víc času, zašla bych si ještě k archeologickým vykopávkám Vysoká zahrada, které leží u břehů Staré Dyje a vodní nádrže. Určitě by zde byla spousta zajímavých zákoutí.

Autobus přijel za 5 minut, co jsem došla na zastávku. Dopravila jsem se na železniční stanici Šakvice, odtamtud vlakem do Brna a nazpět do Prostějova dalším autobusem.

Byl to moc zajímavý výlet. Jen mě trochu štve, jak brzy se v listopadu stmívá. Dvě hodiny světla k dobru by se šikly.

Video najdete zde: https://youtu.be/ec515ZGvAsI

 

Svatováclavské putování okolo hradu Cornštejn aneb Kde jsou ty nejkrásnější výhledy na břehy Dyje

Zelenkavé, žluté, oranžové, do červena nebo třeba i fialova. Předtím, než se listí na stromech začne před příchodem zimy padat, zbarví se do nádherných barev, které rozzáří krajinu. A fotografové mají žně. Na Mallorce převažují lesy pinií a dubů cesmínových, které jsou vždy zelené, takže jsem podzimní barevnost dlouhá léta vídala jen na fotkách. Letos jsem si to kvůli plandemii čínské chřipky nečekaně vynahradila. 

V týdnu kolem státního svátku oslavujícího svatého Václava jsem se na pár dní octla s partií na jižní Moravě v oblasti Vranovské přehrady a ve sváteční den jsem se trhla a vyrazila na poznávací a fotografickou procházku podzimně zbarvenou krajinou. Cílem byla návštěva dvou hradů - Cornštejna a Bítova. I když kvůli vládním opatřením jsem si je mohla prohlédnout jen z venčí. Na mapách.cz jsem si zapnula stopaře, abych po návratu zpět na chatu zjistila, že jsem ušla zhruba 20 km. Výlet to byl, co se terénu a převýšení týká, nenáročný. Jen jsem většinu času šla po asfaltu, tak mě pak večer nohy pěkně bolely. 

Jak výlet probíhal? Na cestu jsem se vydala lehce po deváté. Chata byla v oblasti Lančovské zátoky obklopená lesem a dalšími chatami a tábory, ve kterých v letních měsících (a když zrovna svět a čeští politici nebojují s čínskou chřipkou) bývá plno a veselo. Pěkné prostředí. Takto po ránu byla krajina zahalená do mlhy, která dokreslovala podzimní atmosféru. Předpověď počasí ale slibovala slunečno a dalo se čekat, že se mlha brzy rozplyne. S foťákem jsem se zasekla hned pod chatou. Do žluta zbarvený bukový les a bílé chatky v mlze mě zaujaly natolik, že hrozilo, že zde strávím dopoledne a k hradům ani nedojdu. O půl desáté jsem foťáku nasadila krytku a pokračovala dál směrem do Lančova. Ten zhruba 1,5 km jsem šla docela dlouho. Jednak kvůli množství zajímavých podzimních zákoutí a jednak kvůli ochutnávání kyselých trnek, které tu rostotu kolem cesty. 

V Lančově jsem minula starou faru a pěkný kostelík a zamířila po silnici vedoucí přes pole směrem na Cornštejn. Nad bílou mlhou držící se u země postupně prosvítala modrá obloha. Než jsem se dostala k lesu, mlha se rozplynula. Bylo zajímavé pozorovat, jak se okolo objevují barevně zbarvené stromy a krajina. 

Můj hrubý odhad byl, že z Lančova k hradu bych měla ujít asi 2,5 - 3 km. Realita byla ale dvojnásobná. Navíc jsem se kvůli focení a natáčení dost zdržovala. A taky kvůli hledání hub. Les byl plný různých holubinek a muchomůrek. Hrálo to tam barvami a mikologové by se vyřádili. Na václavky ani jedlé hřiby jsem ale nenarazila. 

K Cornštejnu jsem došla okolo poledne. Jak se dalo předpokládat, brány hradu byly zavřené. Při pohledu na tabuli s otvírací dobou jsem zjistila, že by byl zavřený, i kdyby nouzový stav nebyl. Zřícenina, kterou spravuje Jihomoravské muzeum ve Znojmě, je otevřená od května do září. Přes bránu jsem mohla vidět nádvoří, na kterém parkovalo několik stavebních strojů. Zřejmě probíhá zimní údržba a rekonstrukce.

Cornštejn byl postaven ve 14.století českými panovníky, aby chránil česko-rakouské pohraničí. Zřejmě, aby se případní nepřátelé k hradu ani nepřiblížili, dostal hrad jméno Zornstein (Zorn = hněv). Od 2.poloviny 16.století hrad přestal být obýván a začal chátrat. Dochovala se ale působivá ruina, která se tyčí na skále na výběžku, který obtéká řeka Dyje (na které nyní stojí Vranovská přehrada). Pohledy na okolí jsou odtud nádherné. Fotka na informační tabuli u hradu ukazuje širší okolí Cornštejnu. Nedaleko odtud stojí i legendami opředený hrad Bítov. 

Po zelené turistické značce jsem šla po silnici dál. Odbočila k západní bráně Cornštejna, za kterou se mi ukázalo další nádvoří. Nad parkovištěm a odbočkou do obce Bítov jsem zahnula na lesní cestu vedoucí k vyhlídce, kterou mi ukazovala aplikace mapy.cz. Dostala jsem se na vrchol kopce Hradiště, který s největší pravděpodobností v dávných dobách býval skutečným hradištěm. Terén a kamenany obrostlé mechem nasvědčovali, že tu kdysi stávaly stavby vytvořené člověkem. Ostatně v dobách existence Velkomoravské říše jedno hradiště stávalo na místě, kde nyní stojí hrad Bítov. A to je odtud kousek. Navíc, vy výhledy z vyhlídky, která je o pár metrů níže na skále nad Dyjí jsou úchvatné. Přede mnou se objevil meandr Dyje, na jehož hladině se zrcalil odraz Cornštejna a barevně zbarvených lesů, které pokrývají okolní břehy. Opravdu skvostná vyhlídka. Na protějším břehu je rekreační oblast Chmelnice, ze které se ozývala hudba. Dovedu si představit tam trávit letní den. 

Lesní stezkou jsem se dostala mezi chatky a na Vysočanský most, který spojuje "cornštejnský" výběžek s protějším břehem. Odtud je pěkný panoramatický výhled na středověký hrad Bítov. Ten stojí na skalním ostrohu, který obtéká říčka Želetavka. Tato oblast byla obývána již od neolitu a stávalo tu Velkomoravské hradisko. Hrad nechali postavit v 11.století Přemyslovci a měl chránit jižní hranice státu. První zmínky pocházejí z roku 1046. Po vymření Přemyslovců po meči hrad vlastnili Lichtenburgové, kteří postavili Cornštejn. Posledním vlastníkem hradu byl výstřední milovník zvířat baron Jiří Haas ml., který na hradě vybudoval zoo. Jeho lvice Mietzi-Mausi s baronem sedávala u obě u stolu. Hrad byl v roce 1945 Haasovi zkonfiskován. Nyní je národní kulturní památkou. 

K oblasti obou hradů se váže několik legend. Samozřejmě i těch o ukrytém pokladu. 

Protože bylo půl druhé, stmívalo se v pět, ke hradu Bítov by mi to trvalo zhruba další hodinu a přede mnou byla ještě cesta domů, rozhodla jsem se dojít jen do obce Bítov. Po silnici jsem se vrátila na parkoviště pod Cornštejnem a poté dál po silnici podél přehrady přes bítovský most do Bítova. Vesnička zela prázdnotou. U náměstí stojí muzeum veteránů, které ukrývá sbírka Tatrovek. Muzeumbylo bohužel zavřené a přes okna toho moc vidět nebylo. 

Předtím, než jsem to otočila na zpáteční cestu jsem si ještě zašla na vyhlídku. Odtud se mi opět ukázal Cornštejn. Obloha se pomalu halila do mraků, které věstili na další den slibovaný déšť. Protože jsem po celou dobu snědla jen jednu müsli tyčinku, konečně jsem poobědvala namazaný rohlík a vydala se na cestu zpět. Přede mnou bylo odhadem 7-8 km a dvě hodiny světla. Náhodou jsem ještě narazila na další zajímavou vyhlídku a pak již sestoupila dolů k přehradě, přes most a po lesní stezce kolem Cornštejna na silnici vedoucí do Lančova. Ten šestikilometrový úsek po asfaltce vedoucí rovně byl dost monotónní. Nohy začínaly bolet. Už se šeřilo, když jsem se blížila Lančovu. Přede mnou na obloze měsíc, napravo zapadající slunce, které v jednom okamžiku nasvítilo okolní krajinu zlatavou barvou. Se západem slunce přišly i první dešťové kapky. Zpět do chaty jsem se dostala minutu po páté. To již déšť začínal sílit. 

Video z výletunajdete zde: https://youtu.be/HWCXFFVXlpM