MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

čtvrtek 28. prosince 2017

Předvánoční Praha z pohledu turisty aneb Cizinkou ve vlastní zemi

Na období kolem vánoc se z Mallorky tradičně přesouvám do Česka. Za rodinou, českou vánoční atmosférou (za pohádkami), tradičnímu pečení cukroví i za českou zimou (která v posledních letech už není bílá, ale šedivě deštivá). A abych si předvánoční čas trochu spestřila, zajela jsem si na poslední víkend před vánocemi do Prahy. Nasát atmosféru vánočních trhů, prohlédnout si historická zákoutí staré Prahy a zafotit si. Naposledy jsem v Praze byla před více než patnácti lety v rámci poznávací exkurze se školou spojenou s návštěvou několika divadelních představení. A divadelní představení jsem si do programu také zahrnula. Na páteční večer jsem si přes internet koupila vstupenku na muzikál Iago.
Do Prahy jsem vyrazila vlakem v pátek brzy ráno, abych si před představením stihla ještě prohlédnout část Prahy. Ubytování jsem si zamluvila v hostelu Ananas, který je umístěn v pasáži Koruna na Můstku. Ideální centrální místo a základna pro výlety po městě.
Nebudu se rozepisovat o každém kroku, kam jsem šla a co jsem viděla, jen se podělit o pár postřehů.
1) Praha jako centrum masového turismu. - To, že je Praha nejnavštěvovanějším místem v ČR a mnohdy jediným městem, které si cizinci v souvislosti s Českou republikou vybaví, je všeobecně známo. Proto jsem byla připravená na spoustu lidí na Staroměstkém náměstí, na Pražském hradě a na Karlově mostě. Takhle před vánocemi bylo centrum ale dost přeplněné. Vánoční trhy jsou velkým lákadlem. Prodejci v obchodech se suvenýry oslovují zákazníky rusky nebo anglicky. Čeština je v exponované zóně trochu zvláštností.
2) Trdelník jako typicky český moučník...? U tohoto mě napadá "Wtf?!" - Na každém trhu, a nejen na trhu, ale i mimo trhy, byl nějaký stánek nabízející trdelník. To, že za obyčejný neplněný trdelník všichni svorně chtěli 60 Kč, by se dalo překousnout (v Praze je draze). Co mě ale zarazilo, je to, jak je toto sladké pečivo historicky pocházející někde z Transylvánie, prezentováno jako typicky české. Já osobně jsem ještě před pár lety o jeho existenci v Česku neměla ani páru a na středověkém trhu v Capdepeře (Mallorka), je prezentován jako bulharská pochoutka.
Takže by mě zajímalo, kdy se v Praze svorně rozhodli prezentovat trdelník jako národní sladkost? Tou jsou přece plněné ovocné knedlíky. A kam se poděly štramberské uši? Nebo frgály? Ty přece bývají součástí trhů.

3) Matrioška a sovětská ušanka jako suvenýr? ...dvojitý Wtf!!? - Krteček, barevné plecháčky, výrobky ze skla, nebo dřevěné loutky jsou předměty, které docela právem mohou reprezentovat naši zemi jako suvenýry. Co mě ale zaráží je množství matriošek a sovětských ušanek, které jsou nabízené snad v každém obchodě se suvenýry. A nemám z toho vůbec žádnou radost.
4) Bez rezervace do hospody na večeři nelez (hlavně v sobotu večer) - v sobotu jsem se v Praze setkala s kamarádkou a několika známými ze Španělska. Po šesté hodině jsme se vydali najít restauraci, kde bychom povečeřeli. A než jsme nějakou restauraci našli, obešli jsme půlku města. Všude nás totiž odmítali s tím, že mají všechny stoly rezervovány. Nakonec jsme skončili v zastrčené restauraci U červeného páva, kde naštěstí místo bylo. A jídlo nebylo špatné.
5) Ranní ptáče dál doskáče a nemusí se prodírat preplněnými ulicemi a stát dlouhé fronty. - Většina památek otevírá kolem 9.hodiny a v 10 hodin jsou již ulice plné lidí. Takže pokud se chce člověk v klidu projít po Karlově mostě, Staromáku, nebo se dostat na Pražský hrad bez nutnosti stát dlouhou frontu na bezpečnostní kontrolu (v té zimě nic příjemného), je třeba si přivstat a do centra vyrazit třeba o půl osmé. V osm oficiálně vycházelo slunce a ten pohled z Karlova mostu na nasvětlené Hradčany byl moc pěkný. Hlavně, když nás na mostě bylo jen pár. V devět ráno jsem pak došla k vstupu na Pražský hrad. Na Hradčanském náměstí ještě málo lidí a přes bezpečnostní kontrolu jsem prošla v okamžiku. Mohla jsem si pak prohlédnout ještě liduprázdnou Zlatou uličku. Když jsem pak kolem 11 hodiny chtěla vstoupit do katedrály, už mě čekalo stání ve frontě, která se vinula kolem boku katedrály.

Z těchto postřehů jasně vyplývá hlavní pocit, se kterým jsem se v neděli odpoledne vracela vlakem zpátky do Prostějova (s sebou jeden trdelník). A to, že Praha, ačkoliv město české, může v našinci vzbudit dojem, že je cizincem ve vlastní zemi.
Ale jinak to byl fajn předvánoční výlet. Praha je krásná a plná zajímavých zákoutí. A místní lidé většinou milí, když zjistili, že jsem Češka, i když ten foťák zavěšený na krku mnohé matl (jakoby jen zahraniční turisté měli právo v Praze fotit památky). Tak se mi v neděli brzy ráno na Staroměstském náměstí stalo, že během focení sousoší Mistra Jana Husa, mě chtěl jeden pán anglicky poučovat, kdo že to byl ten pán, kterého fotím. A pak, když jsem jej česky přerušila, že vím, o koho jde, se podivoval, proč si to tedy fotím a vypadám jako zahraniční turistka...Zkrátka jsem byla cizinkou ve vlastní zemi.
























pondělí 4. prosince 2017

Moje třetí přednáška z cest

Za pár dní mě čeká již v pořadí třetí přednáška z cest. Tentokrát o Vietnamu ;-). Tak, kdo má cestu kolem, může se stavit.

pondělí 13. listopadu 2017

Postřehy a zajímavosti z Portugalska

Dnes brzy ráno jsem, bohužel, sedla na letadlo (společnost vueling) a přes Barcelonu se vrátila na “domovskou“ Mallorku. Těch dvanáct dní jsem si užila naplno.
Tady je několik informací, postřehů a zajímavostí nasbíraných během mé cesty:
  • Voda z kohoutku je pitná. To je velká výhoda během cestování. Alespoň se ušetří za balené vody a na hostelu vždy jen dočepujeme do prázdné láhve.
  • Tradiční portugalské výrobky: kachličky „azulejus“, portské víno, výrobky z korku. Prodejny se suvenýry nabízejí spostu výrobků z korku a také kachliček. Zajímavé jsu korkové podložky s barevnou kachličkou uprostřed. Ve střední části Portugalska je také typickým nápojem višňová „ginja“. Neodolala jsem a na letišti si jednu láhev koupila jako suvenýr.
  • Ceny: Portugalsko je o něco levnější než Španělsko. Hlavně, co se jídla v restauracích týká. Oblečení v mezinárodních řetězcích levnější nebude. Jízdné mi ale přišlo na stejné cenové úrovni a vstupné do turistických památek je také docela vysoké. Hlavně třeba v Sintře nebo ve čtvrti Belém. Základní prohlídka některého vinařství spojená s ochutnávkou portského vína ve Vila Nova de Gaia většinou stojí 10€. Denní menu se v lidových restauracích pohybuje okolo 7-10€. Ceny nápojů v restauracích jsou ale zatížené 23% daní, takže za pivo dáte okolo 2€, voda stojí 1,5, nealko kolem 2€, kafe okolo eura až dvou.
  • Portugalská gastronomie je zážitkem (pokud si umíte zvolit dobrou restauraci). Ceny ryb a mořských plodů jsou relativně nízké v porovnání se Španělskem. Tradiční je treska (bacalhau) na tisíc způsobů. Časté jsou vepřové plátky. Jako příloha se velmi často podávají bramborové chipsy nebo hranolky a talíř rýže. Jako předkrm nabízejí chleba s máslem a olivy. Zde španělské aioli neznají. Dalšími předkrmy jsou sýry, saláty s chobotnicí a nebo polévky. Na severu je typickou polévkou „caldo verde“ se zelím. Snad v každé



    restauraci je zeleninová polévka (je to spíš krém, zelenina je rozmixovaná). Časté jsou i polévky z mořských plodů. Cena polévek se pohybuje okolo 1,60 -3 €. Portugalci jsou také cukrářskými mistry. Snad v každé ulici je nějaká cukrárna/kavárna, která často přechází i v restauraci. Výběr cukroví je velký. Vynikající jsou chlebové bulky.
    V mnoha restauracích dávají na ubrus papír, aby nemuseli potom měnit celý ubrus. Papír pak jen vyhodí. To mi přijde dost nešetrné.

  • Bezpečnost: Portugalsko je chudou, ale bezpečnou zemí. Je třeba si dávat pozor na osobní věci v metru, v tramvajích a na místech plných lidí. Lisabonská tramvajová linka 28 je oblíbená nejen mezi turisty, ale i mezi kapsáři. Podle průvodce není nabízení drog na ulici nic neobvyklým. Já se s tímto ale nesetkala. Asi jsem nechodila těmi správnými ulicemi.











neděle 12. listopadu 2017

Výlet na Cabo da Roca a do Cascais

Před sebou jsem měla poslední den. Zítra mě již čeká odlet zpět na Mallorku. I když byla v Lisabonu ještě spousta míst, která jsem neviděla, dnes jsem se chystala ven z města. V plánu byla zastávka na Cabo da Roca - nejzápadnějším cípu pevninské Evropy a přímořské letovisko Cascais. Nechtěla jsem zase narazit na hordy turistů, tak jsem si přivstala. O půl osmé se nasnídala a pak vyrazila na metro na stanici Cais do Sodré a odtud vlakem do konečné v Cascais. Kartu viva viagem jsem si nabila částkou 2,20 již včera.
Cesta do Cascais trvala zhruba 40 minut. Po deváté jsem vysedla na nádraží a došla na autobusovou stanici, která je přes ulici v podchodu vedle budovy nákupního centra. Jako první jsem chtěla vidět Cabo da Roca. Autobusová linka 403, která jezdí z Cascais do Sintry, zajíždí i na mys. Cesta z Cascais tam trvá 20 minut a jízdné stojí 3,30€. Po cestě jsem mohla obdivovat zajímavou kopcovitou krajinu přírodního parku Sintra-Cascais. Připomínalo mi to galicijské pobřeží. Když jsme se blížili k cíli, začal autobusem cloumat vítr. Na mysu totiž pěkně fouká. O tom jsem se přesvědčila hned po vystoupení z autobusu na zastávce u turistických informací umístěných v budově pod majákem. Poryvy větru byly opravdu silné. Občas bylo nutné se zapřít.
V turistických informacích si mohou zájemci nechat vystavit certifikát o tom, že stanuli na nejzápadnějším místě pevninské Evropy. Certifikát ale stojí 11€, tak jsem jej oželela. Fotky z místa jako důkaz bohatě stačí.
Na útesu v nadmořské výšce 140 metrů byl vztyčen památník s křížem. Na kamenné desce umístěné na památníku je kromě erbu města Sintra a souřadnic místa i fráze slavného portugalského básníka Camõese „Zde...kde země končí a začíná moře“. Kdysi toto místo bylo považováno za konec světa. Trochu to tu připomíná galicijský „konec země“ Fisterra (nebo také Finisterre), kde symbolicky končí svatojakubská pouť. Od památníku jsou pěkné výhledy na útesy a nedaléký maják. Ten zahájil svou činnost v roce 1772.
Od památníku jsem se nejdříve vydala na průzkum jižní strany pobřeží. Sestoupila jsem k uskupení kamenů a pak se zase vrátila dolů. S přibývajícím časem se mys plnil návštěvníky. Přijely první zájezdové autobusy se skupinkou čínských turistů. Parkoviště u obchodu se suvenýry a občerstvením bylo v obležení desítek motorek. Vypadalo to, že si zde dnes motorkáři z Lisabonu a okolí dali sraz.
Praia do Aroeira

Praia Ursa
V suvenýrech jsem si koupila pohled do sbírky. Ceny suvenýrů a portských vín tu prodávají s vysokohorskou přirážkou. Kolem majáku jsem se vydala na průzkum severního pobřeží. Kousek odtud měly být nějaké pláže. Úzkou cestičkou jsem porocházela nízkou vegetací sukulentů, které občas ještě žlutě kvetly. Jakmile jsem se přehoupla přes kopec, otevřel se přede mnou pěkný pohled na útesy pode mnou s pláží Praia do Aroeira. Nejhezčí panorama se mi pak naskytlo na útesu nad pláží Praia Ursa. Dolů by se dalo sejít, ale nechtělo se mi šplhat dolů a pak zase nahoru. Na Cabo da Roca jsem strávila dvě a půl hodiny. Před odjezdem zpět do Cascais jsem si koupila pytlík pečených kaštanů, abych trochu zasytila žaludek. První, co jsem pak v Cascais hledala, byla nějaká dobře hodnocená restaurace, kde bych si dala nějakou rybu. Nakonec jsem v uličkách historického centra sedla do restaurace Monte de Ravasqueira a dala si mořského okouna. Bylo to vynikající. Pak jsem se vydala podél promenády směrem k Boca do Inferno (ústa do pekel). Boca do Inferno je skalní formace na pobřeží. Taková propadlá jeskyně. Svůj název dostalo místo podle „pekelných“zvuků, které místo vydává ve dnech, kdy moře bičuje pobřeží. K místu se váže legenda o starém čaroději, který ukrýval ve hradě na útesech dívku, do které se zamiloval. Protože ji nechtěl ztratit, ukrýval ji před světem, až jednoho dne vojáka, který hrad hlídal, přemohla zvědavost a nahlédl do místnosti, kde dívka byla ukryta. Když ji viděl, také se do ní zamiloval. Ona mu lásku opětovala. Voják se rozhodl dívku vysvobodit. Když čaroděj viděl ty dva prchat z hradu na koni, nechal skálu pod nimi propadnout. Od té doby se místu říká „ústa do pekel“.
Na skále u chodníčku vedoucího na vyhlídku na jeskyni je umístěná deska, na které je přepsán fiktivní dopis na rozloučenou britského okultisty 30.let 20.století Aleitera Crowleye, který na místě zanechal, aby tak fingoval sebevraždu. Fiktivní dopis na rozloučenou je věnován jedné z jeho „šarlatových žen“, která jej předtím opustila.
Moře dnes bylo klidné, takže místo nebylo nějak zvláště zajímavé. Vydala jsem se tedy nazpět do centra letoviska, které působí přívětivým dojmem. Atmosféra je trochu bohémská. Vily ze 30.let jsou pěkně udržovány. Vnitřní prostory pevnosti na pobřeží byly zrekonstuovány a přetvořeny na hotel. Cascais je očividně blíbeným místem vyšších vrstev.
Se západem slunce jsem sedla na vlak nazpět do Lisabonu. I když jsem si původně říkala, že bych si na večeři zašla do Mercado da Ribeira, v google mapách jsem za tržnicí objevila malou restauraci Arco sa Velha připomínající starožitnictví. Recenze měla dobré, tak jsem zamířila právě tam. Každý stůl byl jiný, ve vitrínách byly vystavené starožitné předměty, pult připomínal starou apotéku. Restaurace měla takový francouzský styl.
Byla jsem usazena ke stolu, kde večeřel zřejmě majitel (chování personálu tomu tak naznačovalo). Z jídelního lístku jsem si vybrala ze stručného denního menu pečené kuře s rýží. Jako předkrm mi donesli olivy, chleba a vynikající sardinkovou pomazánku. Kuře bylo pečeno se sezamem a trochu nasládlé. Jako zákusek jsem si pak dala tzv.“bonafi cake“, což byl kousek dortu z piškotů, karamelu...velmi dobré. Protisedící majitel se se mnou snažil vést konverzaci v portugalštině. Nebyl velký problém rozumnět.
Cascais
S plným žaludkem jsem pak zamířila na hostal si odpočinout. Byl to velmi příjemný den. Zítra brzy ráno mě již čeká návrat domů.










Cascais
Boca do Inferno


Boca do Inferno

Restaurace Arco da velha

sobota 11. listopadu 2017

Návrat do Lisabonu – náročný den ve čtvrti Belém


Památník objevitelů na nábřeží řeky Tajo
Dnešek byl docela stresující. Po dvou dnech strávených na místě s poklidnou atmosférou bez zástupů turistů, jsem se opět ocitla v Lisabonu mezi hordou lidí. Dnes dopoledne po příjezdu z Évory jsem rovnou zamířila do lisabonské čtvrti Belém, kde stojí slavná Belémská věž, památník objevitelů (Monumentos aos Descobrimentos) a klášter Jeronymitů (Mosteiro dos Jerónimos). A také slavná pekárna krémových dortíků (pasteis de nata), která se stala již povinnou zastávkou všech, co do této čtvrti zamíří. Prý tu dělají ty nejlepší dortíky. Na to jsem byla zvědavá, protože včera jsem již objevila ty nejlepší „pasteis de nata“ v Évoře.
Mosteiro dos Jeronimos
Z nádraží Sete Rios jsem jsem zamířila metrem do stanice Cais do Sodré, kde jsem přesedla na vlak mířící do Cascais a vysedla o tři zastávky dál. Jako první jsem zamířila směrem k slavné pekárně, která je na dohled od zdobné stavby kláštera. Bylo po jedenácté hodině a ty dva kousky pečiva koupeného v kavárně na évorském nádraží k snídani mě rozhodně nezasytily. K svačině jsem si chtěla dát právě nějaký ten dortík z proslavené pekárny “Unica fabrica dos pasteis de Belem“, která peče již od roku 1837. Když jsem se ale blížila, všimla jsem si dlouhé fronty táhnoucí se podél ulice až ke vchodu. O tom, že je tam nátřesk, jsem věděla, ale strávit půlhodiny ve frontě se mi nechtělo. Tak jsem se rozhodla svačinu odložit a zamířila ke kláštěru Mosteiro dos Jerónimos, který prý nechal v roce 1501 postavit král Manuel I.jako díky za úspěšnou plavbu Vasco da Gamy do Indie. Slavný mořeplavec má v kostele kláštera svůj náhrobek. Klášter je společně s nedalekou Belémskou věží na seznamu UNESCO. A tím pádem i v obležení návštěvníků. S nevolí jsem si stoupla do fronty táhnoucí se od vchodu až na chodník. Kolem se to hemžilo organizovanými zájezdy. Vypadalo to tu jako o pouti. Nějak jsem dnes nebyla naladěná na tolik lidí. Vyčekala jsem si tu frontu a u pokladny rovnou koupila vstupenku i do Belémské věže. Kombinace dvou vstupenek přijde na 16€. Alespoň jsem pak nemusela stát další frontu, která se, jak jsem o dvě hodiny později zjistila, táhla po celém mostě ke vchodu do věže a postupovala velmi pomalu.
Prošla jsem se přístupnými chodbami kláštěra. V jednom sále byl náhrobek portugalského básníka a hostorika Alexandre Herculano. V dalším sále pak na nástěnkách popsána chronologie nejvýznamnějších historických událostí včetně rodokmenu portugalské královské rodiny. Chodby kláštera jsou plné sochařských detailů. Marně jsem ale hledala hrob Vasco da Gamy. Ten musel být v kostele. Když jsem ale chtěla zamířit tam, táhla se k jeho vchodu další fronta. Nehodlala jsem strávit celý den ve frontách. Chtěla jsem ještě vidět slavné stavby na nábřeží. Předtím jsem ale potřebovala něco pojíst. Tak jsem opět zamířila k pekárně a doufala, že už tam nebude tolik lidí. Fronta naštěstí nebyla velká a rychle postupovala. V kavárně je sice 400 míst na sednoutí, ale představa, že bych pak čekala na to, než přijde číšník, mě odradila. V tlačenici u pultu jsem ani neměla možnost zjistit, co vše bych si mohla kromě „pastel de belem“ objednat. Tak jsem si řekla o dva dortíky, zaplatila 2,20€ a s účtenkou šla k výdejnímu pultu, kde mi připravili pytlík s dortíkama a k němu přilepené dva sáčky s troškou cukru a skořice na posypání. Došla jsem do parku před klášterem, u nějž na parkovišti stála spousta zájezdních autobusů, sedla na lavičku a v klidu oba dortíky spořádala. Nebyly špatné, ale ty z Évory nepřekonaly. Pak už jsem se vydala podchodem na druhou stranu magistrály k památníku Monumentos aos Descobrimentos. 56 metrů vysoká stavba byla na břehu řeky Tajo postavena v roce 1960 na výročí 500. výročí úmrtí Jindřicha Mořeplavce. Právě odtud v 15.století vyplouvaly karavely na objevné cesty. Na památníku připomínajícím příď lodě je vyobrazeno 32 významných postav portugalské historie. Na „přídi“ je pak Jindřích Mořeplavec. Uvnitř památníku je malé muzeum a na vrcholu i vyhlídka. Výstup na vyhlídku po úzkých schodech jsem zavrhla. Byla jsem z těch turistů dost vynervovaná, natož se snimi tísnit v další frontě.
Pekárna
Pokračovala jsem dál k Belémské věži. Batoh se všemi na zádech mě už pěkně tížil. Proto jsem se na věži moc dlouho nezdržovala. Úzké točité schodiště vedoucí až na terasu dovolovalo vždy jen jeden směr chůze. V každém patře byl nad dveřmi jakýsi semafor ukazující, kterým směrem se může jít. Turisté jej však nerespektovali. Ve sklepě věže bývalo vězení, v přízemí jsou u oken rozestavěné kanony. Věž postavená mezi lety 1515-1521 v manuelinském stylu byla jakousi bránou do Lisabonu a měla i obrannou a celní funkci. Zajímavostí je malá socha hrocha v jednom rohu věže. Je třeba dobře se dívat, není snadné ji najít. Já ji našla. A pak se vydala na cestu zpět. Kousek od Belémské věže stojí v parku přesná replika hydroplánu „Santa Cruz“, který v roce 1922 jako první přeletěl Atlantik z Portugalska do Brazílie. Tento památník (Monumento à Primeira Travessia Aérea do Atlântico) zde byl umístěn v roce 1991.
U vchodu do kostela u kláštera už fronta nebyla. Tak jsem šla nakouknout a našla po levé straně náhrobek slavného portugalského mořeplavce Vasco da Gamy. Po pravé straně je pak náhrobek jehou současníka a jednoho z nejvýznamnějších portugalských básníků Luíse Vaz de Camões, který byl srovnáván se Shakespearem a jehož básně „luisíady“ jsou uložené v Janově knihovně na univerzitě v Coimbře.
A pak jsem již opustila čtvrť Belém, kde kolem třetí odpoledne už nebylo tolik lidí jako dopoledne, a vlakem dojela na stanici Cais do Sodré. Včera mi jedna z účastnic megalitického zájezdu doporučila návštěvu tržnice Ribeira, která je kousek od stanice metra a vlaků v Cais do Sodré a kde je několik restaurací s vynikajícím jídlem. Prý zde vaří i několik kuchařů s michellinskou hvězdou a jejich jídla se pobyhují okolo 10 euro. Rozhodla jsem se zajít na pozdní oběd právě sem do Mercado da Ribeira. I tady byla spousta lidí a neprostá většina stolů byla obsazená. Několikrát jsem obešla jednotlivé stánky restaurací nabízejících od moučníků, přes asijskou kuchyni, tapas, po tradiční portugalskou gastronomii hozenou do moderního hávu a nerozhodně vybírala. Nakonec jsem si stoupla do fronty restaurace Marlene Vieria, kde mě zaujalo moderní pojetí grilované chobotnice s bramborovou kaší a špenátem. Po zaplacení jsem dostala elektronický vyvolávač, který se rozvibroval a rozblikal, v momentě, kdy jsem si mohla pro jídlo dojít. Funguje tu samoobsluha. Takže jsem si sedla k jednomu stolu a čekala, než se kotouč rozbliká. Chobotnice byla vynikající.
tam v rohu je hroch
Bylo půl páté a já se jela konečně ubytovat do již osvědčeného hostelu Brickoven palace. Nechala jsem věci na pokoji a znovu sjela do centra sehnat nějaké pohledy a povečeřet. V ulicích čtrvti Chiado bylo rušno. Po setmění tu panovala předvánoční nálada. Zastavila jsem se u výlohy cukrárny Alcõa. Zaujaly mě kornoutky plněné něčím, co vypadalo jako meruňkové puré. Nechala jsem se zlákat těmi luxusně vypadajícími sladkostmi a jeden kornoutek si koupila. Byl plněný přeslazeným vaječným krémem. Naslazená jsem zamířila za katedrálu do mě již známé restaurace Alpendre, kde jsem si chtěla dát tu jejich rýži s mořskými plody. K tomu sklenici zeleného vína. Bylo to vydatné a chutné. Jen to víno trochu podráždilo můj rozdrážděný krk. Z této cesty si odvezu nachlazení.





Památník na první přelet přes Atlantik

Náhrobek Vasco da Gamy

Mercado da Riberia

grilovaná chobotnice

rýže s mořskými plody

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...