Velikonoce na surfu aneb Sportem k invaliditě

Na tuhle akci jsem se těšila již od listopadu, kdy jsem si zarezervovala a zaplatila zálohu za velikonoční pobyt v surfařském kempu v Galicii. Na nabídku velikonočního pobytu v Art Surf Campu jsem narazila čistě náhodou během "surfování" po internetu (trochu jsem si pohrávala s myšlenkou koupit si nějaké prkno, i když zde moc ideální podmínky na surfování nejsou). Najednou na mě vyskočila stránka této surfařské školy (https://www.artsurfcamp.com) s upoutávkou na speciální velikonoční akci, kterou před sezónou pořádají. Za 5 dní a 4 noci s lekcemi surfu a množstvím aktivit (pilates, jóga, capoeira, skejt....) chtěli "jen 230 €. K tomu možnost připlatit si plnou penzi za 69€. Dost dobrá cena. V ceně byla i doprava z letiště (nádraží) v A Coruña do kempu a pak odvoz zpět.
Art Surf Camp se nachází a severním pobřeží ve vesnici Arnados asi 35 km západně od hlavního galicijského města A Coruña. Kolem se táhne více než 4 kilometrová písečná pláž Playa de Razo (galicijsky Praia do Razo), na kterou prý vlny dorážejí po celý rok a tím je toto místo ideální pro surf a učení se surfovat.

Za sebou mám již několik surfařských pobytů v různých podmínkách. Ne vždy mi ale tyto pobyty daly to, co jsem očekávala a ne vždy byly ideální podmínky pro surfování. První lekci a seznámení se s "longboardem" jsem si vyzkoušela v roce 2012 v Kostarice. Američan, který lekce nabízel v hostelu, kde jsem byla ubytovaná, mě uvedl do teorie přílivů a odlivů a ukázal mi internetovou stránku https://magicseaweed.com , na které jsou meteorologické předpovědi a předpovědi týkající se vln na jednotlivých surfařských spotech na světě. A pak jsem se i několikrát postavila na velmi těžkém a stabilním dlouhém prkně. Samozřejmě, že jsem sjížděla jen pěnu. Zpětně si uvědomuji, že tehdejší podmínky pro první surfařskou zkušenost byly ideální.

Dobré podmínky pro surfování byly i v guatemalském surf campu v El Paredonu, kde jsem strávila tři dny v roce 2014 během mé čtyřměsíční cesty po střední Americe. Bylo to úžasné místo. Zde jsem si lekce nezaplatila, jen jsem si půjčovala prkno a sama se snažila trénovat. Protože o tréninku to je. Kdybych tehdy věděla, co vím nyní, určitě bych sjela několik pěkných vln.

Na podzim 2014 jsem si do cesty po Malajsii zařadila dva dny surfařských lekcí v Cheratingu, ale zrovna v tom týdnu bylo moře prakticky bez vln, takže tento pobyt mi nedal nic co se surfování týká.
Nové informace a zkušenosti jsem pak nasbírala v surf campu v marockém Taghazoutu v roce 2015. Zde jsem si také vyzkoušela, jaké je to učit se surfovat ve studeném moři v neoprenu. Venkovní vzduch ale byl teplý a na slunci bylo příjemně. I zde jsem sjízděla "bílou vodu", neboli pěnu.

První zkušenost s nutností dopádlovat na ideální místo, abych mohla chytit nějakou vlnu (a ne jen pěnu), bylo loni na Bali. Zaplatila jsem si týden v Kamafari surf kempu a čtyřikrát šla surfovat. Poprvé jsem tak surfovala v místě, kde jsou útesy a pořádně si mákla během pádlování. Co se ale nějaké výuky týká, nenaučila jsem se nic nového. Instruktoři tam byli jen od toho, aby nám ukázali vlnu, kterou máme sjet a pak nás i roztlačovali, což mě docela štvalo a později jsem se snažila chytat vlny sama. A musím říct, že zde se mi podařilo několik opravdu dlouhých a pěkných jízd.

Když jsem tedy objevila onu nabídku Art Surf Campu, hned jsem se nadchla hlavně díky vidině toho, že se naučím něco nového. Hlavně nějakou teorii. A taky jsem se těšila, že poznám nové lidi. Kapacita kempu je totiž 86 míst.
Jak jsem zjistila později, je tato surfařská škola velmi oblíbená a má i dobré renomé. Někteří sem jezdí i díky tomu, že školu propagují místní celebrity jako bratr populárního španělského herce (a krasavce) Maria Casase a pak nějací "influenceři".

V době, kdy jsem si tento pobyt bookovala, svítilo všude slunce a měla jsem představu, že i koncem března bude pěkné počasí s jarními teplotami. Jenže týden před odletem předpověď hlásila deště a teplotu kolem 12 stupňů. To mi kazilo ono nadšení. Jedna věc je muset surfovat ve studeném moři v neoprenu a druhá věc je muset se do toho neoprénu venku nasoukat. A k tomu ten déšť...Nakonec to ale naštěstí s tím deštěm nebylo tak žhavé a občas vysvitlo i slunce. Bylo to takové aprílové počasí. Zima ale byla. Do cestovní lékárničky jsem si tedy nabalila paraleny a coldrexy pro případ, že by moje tělo tohle otužování nezvládlo a zareagovalo nachlazením. Z toho jsem měla největší obavy, že se budu vracet s horečkou. Kdybych jen věděla, že na coldrexy a nachlazení nedojde, ale že mě vyřadí "ze hry" jiná nepříjemnost...

Když jsem ve středu odpoledne doletěla do A Coruña, kde mě a další dvě Mallorčanky vyzvedl zaměstnanech kempu, byla pěkná zima. Nástup do kempu byl již od rána a oficiální zahájení proběhlo ve čtyři odpoledne. To jsem bohužel zmeškala, což mě mrzelo. Po zahájení pak byli všichni rozřazeni podle úrovně surfařských zkušeností do skupin a někteří šli i surfovat. Když jsem byla kolem šesté dopravena do kempu, vypadalo to chvíli, že bych také mohla jít surfovat, ale nakonec to nevyšlo. To mi v ten moment ani moc nevadilo, protože mi byla pěkná zima. Přece jen oproti Mallorce zde bylo o něco chladněji. Takže jsem jen vyfasovala neopren a nechala se zapsat na dřívější ranní surfování, které začínalo před desátou.  Hodina měla trvat dvě hodiny a odpoledne ve čtyři pokud by byly dobré podmínky, mohl jít každý opět surfovat. Nebo byly různé aktivity.

Na pokoji jsem byla s oněmi Mallorčankami a ještě s dalšími dvěma holkami zhruba mého věku, které zde byly již loni. Hodně lidí se zde znalo z dřívějších let.
Myslela jsem, že budu jedinou cizinkou mezi účastníky této velikonoční akce. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsou zde ještě další dvě Češky. Takže zde byli Španělé a tři Češky. A jeden francouzský instruktor, do jehož skupiny jsem nakonec byla přiřazena. Jelikož Julien neuměl moc dobře španělsky, probíhala s ním výuka v angličtině.

Největší výzvou prvního ranního surfování byl právě onen přechod z tepla do zimy. Kupodivu mi ale během oblékání neoprenu venku pod přístřeškem nebyla taková zima, jak jsem čekala. Neopren byl tlustý, takže ve vodě zahřál. Jen první minutu po vstupu do dvanáctistupňového moře jsem myslela, že mi umrznou chodidla, na kterých jsem měla jen boty do vody, které ale nezahřejí. Po chvíli to ale přešlo a já se soustředila jen na boj se silnými vlnami (respektive pěnou), která se valila proti mě a já se snažila pomalu postupovat dopředu na lepší místo, kde bych mohla chytat onu bílou vodu. Neopren docela znemožňoval pohyb, ale i přesto se mi podařilo hned ze začátku se postavit na prkno a sjet si vlnu. Juliena to očividně potěšilo, protože jeho skupina byli většinou naprostí začátečníci. I když už za sebou nějaké zkušenosti mám, nepovažuji se za středně pokročilou a raději budu trénovat se začátečníky. Navíc dnes bylo moře dost rozbouřené, vlny, které sjížděli profesionálové měřily okolo 2,5 metrů.

Už samotný pohyb přes pěnu a boj s proudy dal pěkně zabrat. Po dvou hodinách jsme se odebrali do kempu se převléct, dát si sprchu a po jedné hodině čekal ty, kteří měli ráno lekci, oběd. Pozdější lekce začínala hned po nás. Moře se ale zhoršilo a tak druhé skupinky surfovaly jen hodinu. Ve čtyři hodiny pak místo surfování probíhala výuka na suchu. Občas do toho sprchlo. Jednak nám Julien řekl něco o přílivech a odlivech a pravidlech chování na moři, kdo má přednost na vlnách atd., a jednak jsme pak trénovali rovnováhu na prknech podepřených bosu a válci. Hodně zajímavé cvičení.
Na pátek bylo hlášené nejen ochlazení na 9 stupňů, ale i velké vlny, které by teoreticky znemožnily ranní lekci. Nakonec se ale ukázalo, že ty vlny nejsou tak velké a že jsou relativně dobré podmínky (v rámci možností) na surfování. Navléct se do ještě mokrého neoprenu v té zimě nebylo snadné. A když už jsem byla oblečená, čekalo se na opozdilce. Abych se zahřála, skálala jsem na místě. Opravdu byla zima. Po rozcvičení na pláži jsme vlezli do moře. Dnes mi kupodivu chodidla nemrzla. Voda byla teplejší než vzduch.

Opět jsem bojovala s proudy a pěnou. Zdálo se mi, že to ale bylo snažší než předešlý den. Postavit se mi ale podařilo jen málokdy. Vše je ale o tréninku a tak jsem dál bojovala s mořem, pádlovala, stoupala na prkno a padala. Místo dopadu bylo docela mělké. Stokrát jsem již i v minulosti dopadla na nohy a nic se mi nestalo. Ideální by bylo padat do větší hloubky na záda, ale člověk nikdy neví, kam dopadne a jak dopadne. Po asi hodině a půl jsem během jednoho kratičkého sjezdu opět dopadla na nohy na písečné dno a najednou jsem ucítila v pravé noze nadkotníkem jakési cvak a následovala bolest. Dopadla jsem na zadek a nemohla se na nohu postavit. První, co mě napadlo bylo, že jsem si zlomila nohu a že jsem v háji. Oznámila jsem to Julienovi, který mi pomohl na pláž, kde jsem si lehla a čekala než ostatní ukončí lekci.
Ta byla již prakticky u konce. Julien doufal, že jsem si jen nějak natáhla sval a že za chvíli to bude v pohodě, ale noha začínala docela bolet. Proto mi zavolal přes vysílačku na pomoc jednoho ze zaměstanců kempu, který mi pomohl se vybelhat z pláže do kempu. Dostala jsem mastičku, kterou jsem si po osprchování kolem kotníku namazala s tím, že mám pak hlavnímu vedoucímu říct, jestli budu potřebovat odvézt k lékaři. Když si asi dvě hodiny odpočinula v posteli a pak šla na oběd, zdálo se, že už to tolik nebolí. Po siestě, když jsem se ve čtyři hodiny dobelhala do přístřešku a hledala instruktora, abych se zúčastnila teoretické výuky (odpoledne to na surfování nebylo a já bych ani nemohla), mě noha opět bolela. Nakonec jsem tedy kývla na odvoz do nemocnice. Všichni mi ale říkali, že to moje zranění není vážné, jinak bych se na tu nohu nemohla postavit. Dva ze zaměstnanců mě doprovodili na kliniku v A Coruña, která má smlouvu s mojí soukromou zdravotní pojišťovnou a která je i během svátků otevřená, a počkali, až na pohotovosti projdu vyšetřením.

V čekárně bylo docela hodně lidí, přesto jsem byla vyvolaná dříve než ostatní. Lékaři jsem řekla, co se mi stalo a on mě poslal na rentgen. Z rentgenu jsem si opět sedla do čekárny a čekala, až mě lékař opět zavolá. Nic zlomené jsem naštěstí neměla. Prohlédl mi chodidlo a již na první pohled viděl, že mám "jen" natržené vazy kolem kotníku. Na jedné straně to bylo pěkně nateklé. Nohu mi obvázal obinadlem, naordinoval týden klid na lůžku, studené obklady, analgetické protizánětlivé léky a heparinové injekce proti tvorbě trombózy. Jednu mi pak ukázkově píchl do špeku na břiše s tím, že v příštích deseti dnech si je budu píchat sama. Takže, nejen, že mám poprvé vyvrtnutý kotník, ale čeká mě i nová zkušenost píchání si injekcí sama sobě. Zvládli to jiní, tak i já. Ulevilo se mi ale, že to není zlomené, protože se zlomeninou bych asi nemohla letět zpět na Mallorku.

Sice jsem přišla o jistě velmi zajímavou lekci teorie týkající se druhů materiálů používaných na výrobu prken a předpověď vln, ale alespoň jsem věděla, na čem s tou nohou jsem. Štvalo mě, že zbytek pobytu strávím jen jako divák. Ranní lekce jsem sledovala ze břehu a odpoledne se dívala, jak se ostatní učí jezdit na skejtu. V sobotu večer byla velká rozlučková párty, které jsem se také zůčastnila. Stát jsem mohla, jen pít ne. V neděli ráno se moře uklidnilo a byly ideální podmínky pro začátečnické surfování na "zelené vodě" (neboli tvořících se vlnách a ne jen pěně). V ten moment mě ten zvtnutý kotník opravdu štval.
V listopadu, když jsem celou akci plánovala, jsem si koupila letenku nazpět až na pondělí, abych si ještě v neděli mohla zasurfovat a užít si kemp. Na seznamu odjezdů mě zapsali na jednu hodinu, takže jsem nakonec ani neměla oběd, který byl na ten den naplánován až po skončení lekcí na dvě hodiny. V jednu jsem tedy sedla do auta taxikáře, který naši pětičlennou skupinku odvezl do města. Nechala jsem se dovézt až k hotelu Coruña Mar, kde jsem strávila dvě noci již před pár lety, když jsem se chystala na Svatojakubskou cestu. Příjemný hotelík u pláže asi deset minut pěší chůže od centra (pro mě asi 25 minut pajdání). Na pozdní oběd jsem se vydala hlemýždím tempem do okolních ulic. A po obědě se rozhodla na "rehabilitační" procházku kolem pláže. Došla jsem k zastávce na Plaza Oviedo, kde zastavuje autobusová linka mířící na letiště. Cesta tam mi zabrala asi 25 minut. byla to zkouška, zda jsem další den schopná dojít na autobus a nebo budu muset sednout na 10x dražší taxík. Zdálo se, že by to šlo. Pokračovala jsem dál do centra, ale v hlavě mi zněla slova lékaře o klidu na lůžku, tak jsem nakonec do starého centra nedošla a otočila jsem to nazpět. V zálivu kolem pláže probíhala velká patrací akce po těle 22 leté dívky, kterou v pátek nad ránem stáhly vlny do moře. Proudy jsou zde opravdu silné. Do pátrání byl nasazen i vrtulník a potápěči.
V klidu na lůžku jsem pak strávila do osmi. Na večeři jsem se rozhodla jít do nedaleké "pulperie" (chobotnictví), ale restautrace byla večer zavřená. Tak jsem sedla do sousední restaurace Rompeolas a dala si Combo marinero, které oproti mému očekávání bylo přesmažená kombinace různých mořských plodů. Kdybych nepajdala, vydala bych se do některé z restaurací v centru na polévku caldo gallego, takhle jsem se musela spokojit s ne zrovna nejchutnějším pokrmem.
Na letiště jsem nakonec v pondělí dopoledne dojela autobusem.
Dojmy z celé velikonoční akce jaksi kazí ono zranění. Celkově ale nebyly nejideálnější podmínky pro surfování. Velikonoce přišly dost brzy a nad Atlantikem se zformovaly tlakové níže, které přinesly ony deště a zimu. Přesto musím říct, že si odnáším další zajímavé poznatky a rozhodně i v budoucnu budu pokračovat v učení se surfovat. Zranění ke sportu totiž patří (jak se říká "sportem k trvalé invaliditě") a tento můj vyvrtnutý kotník (který je po týdnu v o hodně lepším stavu a s nohou již cvičím) byl nešťastnou náhodou a zřejmě i důsledkem nedostatečně zahřátých svalů a vazů. Takže teď mě čeká pár týdnů opatrnějšího pohybu a pak se opět vrhnu na nějaký sport.
A kdo ví? Třeba budu příští velikonoce opět trénovat rovnováhu a sjíždění vln na Praia do Razo v Galicii...

Třetí den na Menorce - záliv Sanitja, Cap de Cavalleria, Monte Toro a návrat na Mallorcu.

Třetí den - čtvrtek 21.září
 Vzbudila jsem se po sedmé hodině. Při pohledu z okna jse viděla, že ráno bude slunečné. Východ slunce je o půl osmé. Chvíli jsme váhala, zda se obléct a jít zlusit nafotit vycházející slunce a nebo se na to vykašlat. Nakonec zvítězila zvědavost. Táta s mámou ještě spali. Vzala jsem jen foťák a šla na molo. Vesnice působila poklidně takhle po ránu. Horizont na druhém břehu zálivu se již červenal a nasvětloval okolí. Slunce za chvíli vykouklo a pomalu mířilo výš na oblohu. 
Prošla jsem se podél pobřeží k ruinám obranného hradu. Z pootevřených dveří jednoho domu se linula hudba klavírních sonát a dotvářela tak velmi příjemnou ranní atmosféru. Až mi bylo líto, že v této malebné vesničce nemůžu zůstat déle. Dnes se ale vracíme zpět na Mallorku. Trajekt vyjíždí ale až zavečer, tak ještě stihneme několik poznávacích zastávek.

Sanitja

Po snídani jsme se rozloučili se sympatickým majitelem hostelu a vyrazili na mys Cavalleria. Po cestě jsme projížděli kopcovitou krajinou plnou políček. Hlavním bodem programu zde byl záliv Sanitja, kde si někdy počátkem našelo letopočtu Římané vybudovali město Sanisera. Několik jeho pozůstatků je vidět již od silnice. Další jsou pak kolem zálivu a nepřehlédnutelná je pak strážní věž vybudovaná v roce 1860 Angličany na obranu zálivu.
Nechali jsme auto u silnice kousek od brány, za níž cesta pokračuje k majáku, a vydali se na obhlídku poloostrova se strážní věží. Na několika místech stále probíhají archeologické vykopávky a archeologický tým se právě měl k odchodu. Strážní věž je z části rozpadlá.

římské pozůstatky v Sanitja

Návštěva majáku původně nebyla v plánu, ale, když už jsme od něj byli na dohled, tak jsme se tam zajeli podívat. Faro de Cavalleria byl postaven v roce 1857. Od 14.století se totiž v okolních vodách potopilo na sedm set lodí.

Anglická strážní věž

Několik metrů od majáku je ve skále vyhloubená jeskyně. Není moc dlouhá a pomocí svítilny na mobilu jsme se dostali k jejímu druhému "východu". Ten je ve skalní stěně několik desítek metrů nad mořem a z bezpečnostních důvodů je bráněn mřížemi. U majáku jsou také pozůstatky obrannného systému z 2.světové války. Vstup do budovy majáku je zpoplatněn 3€.

Maják Faro de Cavalleria

Kolem jedné hodiny po poledni jsme se vydali zpět do centra ostrova, kde stojí nejvyšší menorská hora Monte Toro.
Na jejím vrcholu v nadmořské výšce 358 metrů stojí kromě telekomunikačních věží i kostel Santuario de la Virgen del Toro zasvěcený patronce Menorky. Svatyně byla postavena v roce 1670 na místě gotického kostela. Před jejím vchodem je pak umístěn vysoký kříž. Název Monte Toro znamená v překladu "býčí hora". Podle legendy bránil vstup na vrchol býk. Jednoho dne se na vrchol vydali mniši, které lákala záhadná světla objevující se na vrcholu. Rozzuřený býk jim chtěl zabránit v cestě, ale jakmile uviděl kříže, které mniši nesli s sebou, dovedl je k jeskyni na vrcholu hory, kde se ukrýval obraz Panny Marie, kterou nazvali Panna z Býčí hory (Nuestra señora del Monte Toro).

Pohled z otvoru v jeskyni

Po cestě k hoře jsme si ale ještě udělali fotografickou zastávku u jedné vtipné dopravní značky "POZOR KRÁVY SE ŠNEKEM NA HŘBETĚ"  která existuje snad jen tady.
Náš černý ďábel nás dovezl až na parkoviště u kostela na vrcholu hory. Odtud jsme se mohli kochat krásnými výhledy na severní stranu ostrova. Na západ byly vidět obrysy Mallorky.

Na stráni pod kostelem se páslo několik oslů. Dva odpočívali u zídky a bylo možné si je pohladit.
V areálu kostela je i samoobslužná restaurace s rozumnými cenami. Všichni jsme měli hlad. K obědu jsme si dali půlku kuřete s hranolkami a salátem.
Před půl třetí jsme pak vyrazili na cestu do Ciutadelly. Auto jsme měli vrátit v pět. Nechali jsme ještě batohy v kufru a šli na procházku historickým centrem. Dnes již tu nebylo tolik lidí, jako první den. Turisté byli někde na plážích.
V pět jsem hodila klíčky od auta do schránky autopůjčovny, která měla odpolední pauzu, a vydali jsme se do přístavu. Trajekt vyplouval v sedm. O půl osmé měl být západ slunce a tak jsme si sedli do místnosti a přídi, abychom si jej mohli vychutnat. Dnes již nebyly takové vlny jako během plavby na Menorku. Tu hodinu a půl jsme strávili hraním karet.
V devět na nás čekal v přístavu taxík a po desáté jsme dorazili domů.
Byly to příjemné tři dny na Menorce. 

V dáli Fornells

Tři dny na Menorce - Cap de Favaritx, Sa Mesquida, pevnost de la Mola, Cala en Porter

Druhý den - středa 20.září 

Vzbudili jsme se o půl osmé a na snídani si zašli do naší restaurace v hostelu. Bylo trochu pod mrakem, ale pršet nemělo. Atmosféra ve Fornells je velmi poklidná po ránu. U mola vyrostl malý trh. Stánkaři nabízeli hlavně oblečení a ruční výrobky. Z mola je moc pěkný pohled na přístav. Směrem na jih je vidět nejvyšší menorská hora Monte Toro. Tu máme v plánu "zdolat" další den během návratu do Ciutadelly.
Na dnešní den jsem naplánovala projížďku ostrovem směrem na jihovýchod na Mahon. První zastávkou byl maják na mysu Cap de Favaritx. Po desáté jsme vyrazili po silnici ME-7 směrem na Mahon a po zhruba 10 km odbočili nalevo směrem na pobřeží. Hned jsme se octli v chráněném přírodním parku s’Albufera des Grau. Úzká silnice nás dovedla až k bráně, na které bylo napsáno "soukromý pozemek". Kromě nás zde zastavilo několik dalších aut. Některá se otáčela, některá projela bránou a pokračovala dál. Vedle brány vede cesta kamsi do přírody, ale cedulka upozorňuje, že je to vojenská oblast a je tam vstup zakázán. Podél silnice vedoucí na soukromý pozemek byly značky omezující rychlost. Nakonec jsme si logicky vyvodili, že kdyby se tam nesmělo, byl by tam zákaz vjezdu a nebyly by tam značky pro auta. Jeli jsme tedy dál a za chvíli se před námi bjevilo panorama s majákem. A také parkoviště. Nechali jsme tedy auto na parkovišti a s plnou polní se vydali na prohlídku areálu. Nakonec jsme zde strávili focením a procházením se snad tři hodiny.
Maják Faro de Favaritx byl postaven v roce 1922. Stojí jakoby na konci světa. Tak nám to tu alespoň připadalo. Zvrásněná krajina plná černých břidlicových skal mezi nimiž rostou nevysoké keře připomíná trochu měsíční krajinu.
Podél cesty je malé jezírko, které vzniklo jednak díky dešťům, tak i díky vlnám, které během velkých bouří dostříknou až sem. 

I dnes se vlny tříštily o skalnaté pobřeží. Člověk si zde může připadat jako někde na severu na ne ve Středozemním moři. 

Cala Presili

Podél pobřeží směrem na jih je několik malých pláží. První z nich je Cala Presili vzdálená od parkoviště necelý kilometr. Cesta k ní vede soukromým pozemkem. Na bráně je i cedule s upozorněním, že na pozemku občas probíhá lov a proto zde hrozí nebezpečí během procházení. Po cestě k pláži jsme zalitovali, že jsme plavky nechali na pokoji. Ráno bylo totiž chladno a pod mrakem. Teď bylo horko a svítilo slunce. 

Sa Mesquida

Malá pláž Cala Presili je jakoby rozdělená skálou na dvě části - "rodinnou" a nuda část. Chybějící plavky jsme tedy vyřešily návštěvou té nuda části pláže. Moře doslova lákalo ke koupeli. Chvíli jsme blbli ve vlnách a po uschnutí se vydali zpět k autu. Bylo půl třetí a před námi ještě několik zastávek. 

Pokračovali jsme směr Mahon. Objížděli jsme mahonský záliv ze severní strany a pak odbočili směr vesnice Sa Mesquida. Podle mapy zde měla být nějaká stará strážní věž.

Sa Mesquida je malá rybářská vesnička stojící na rozeklaném pobřeží. Na první pohled je nápadný zvláštní skalní útvar, u kterého stojí bílý dům. Na druhém břehu zátoky pak stojí stará kamenná věž. Cestu k ní ale brání soukromé pozemky. Dole na druhé straně zátoky je pak pláž.


 Předposlední zastávkou dne byla pevnost Isabely II., nazývaná též La Mola. Pevnost, kterou vybudovali v letech 1850 - 1875 Španělé na obranu proti Angličanům a Francouzům, zaujímá celý poloostrov, který hlídá mahonský záliv. Pevnost je již z dálky monumentálně rozlehlá a budí respekt. Možná díky tomu zde nikdy neproběhly boje.
Vstupné do areálu pevnosti je 8€ a prohlídka zabere na dvě hodiny. Vstoupit lze i do podzemní části. My jsme v pevnosti strávili hodinku a prošli si jen její část.

 O půl šesté jsme vyjeli směr Cala en Porter nacházející se na jižním pobřeží ostrova asi 12 km od Mahonu. V plánu bylo pozorování západu slunce z restaurace Cova d'en Xoroi "zavěšené" v jeskyni na skále. Tohle místo je jedním z nejoblíbenějších míst mezi turisty. U vchodu do restaurace ale byla fronta a pokladní vybíral vstupné nehorázných 13€. V ceně byl sice nealko nápoj, ale ani tak se to nevyplatilo tam jít. Takže jsme se otočili a po prozkoumání mapy letoviska se vydali na jakousi vyhlídku, která je o ulici dál. Výhled odtud byl na vjezd do zátoky, na jejímž konci je pláž. Západ slunce by se odtud také dalo pozorovat, ale rozhodli jsme se na něj nečekat a vydat se raděli zpět do Fornells na večeři.

Cala en Porter

Tentokrát jsme zlstali věrni naší restauraci v hostelu. Ryby i rýžová polévka s mořskými plody byly vynikající.

Na vyhlídce

Tři dny na Menorce - první den

V srpnu jsem si za přesčasy vysloužila tři dny volna,  které jsem si vyžádala na druhou půlku září, kdy měli na návštěvu přijet rodiče. A plán na tyto dny byl vydat se na Menorcu. Dopředu jsem koupila jízdenky na trajekt, zamluvila ubytování v malé rybářské vesničce Fornells na severu ostrova, zarezervovala malé auto, které na nás čekalo v Ciutadelle a už jen záleželo na počasí, jestli nám dovolí užít si poznávačku. Počasí naštěstí vyšlo skvěle. Polojasno a okolo 24 stupňů.

Úterý 19.září - Ciutadella, pozůstatky talayotské kultury a Fornells


Vstávalo se brzy. V šest ráno na nás čekal taxík, který nás dovezl do Puerto de Alcudia, odkud na Menorcu vyplouvají trajekty. Ten náš odjížděl v devět ráno. Minulé dny dost pršelo a byly bouřky a moře bylo stále ještě trochu rozbořené. Půlka cestujících dostala během té hodinu a půl dlouhé plavby mořskou nemoc a personál měl co dělat s rozdáváním pytlíků na zvracení.

Naveta des Tudons

Z přístavu v Ciutadelle, který se před pár lety přesunul ze samého centra historického města na okraj, jsme se vydali do centra najít autopůjčovnu Autos Ciutadella, kde jsem na tři dny zamluvila malé auto. Za 87 € jsme dostali malou toyotu, kterou táta později nazval "černým ďáblem". Najeto měla již úctyhodných 54 tisíc kilometrů, což je na ostrov, který má rozlohu 697 km čtverečních a hlavní tah z jednoho konce na druhý měří něco málo přes 40 km, slušné číslo. Svému účelu ale auto posloužilo. Dokonce vyjelo i nejvyšší menorskou horu ;-) . Věci jsme nechali v autě a vyrazili na chvíli do centra města. To bylo v obležení turistů. Bylo pod mrakem a docela chladno, tak všichni ti dovolenkáři trávící dny na pláži, vyrazili do města na čumendu. Poobědvali jsme ne zrovna vydatné denní menu a vydali se na cestu ostrovem.

vnitřek jeskyně

První zastávkou byla prehistorická stavba Naveta des Tudons, která stojí u hlavního tahu na Mahon jen několik kilometrů za Ciutadellou. Naveta des Tudons je jednou z nejvýznamnějších prehistorických míst Menorky. Jedná se o hromadnou hrobku talayotské kultury, která se používala v letech 1200 -750 př.n.l. V roce 1950 byla stavba restaurována a během archeologických průzkumů bylo nalezeny pozůstatky nejméně sta lidí a také předměty z bronzu a keramika.

Torretrencada

Vstupné do areálu jsou 2 € a pokladní dokonce umí i pár slov česky. Ke stavbě vede cesta mezi poli a již od pokladny je vidět ve stráni jakási jeskyně. Tu jsme po prohlídce kamenné stavby hrobky také navštívili. Ačkoliv v prospektu o ní není ani zmínka a nevede k ní cesta. Vstup do uměle vyhloubené jeskyně, která sloužila jako obydlí, je zahrazen mřížemi z klacků.Uvnitř je malé ohniště a nad ním komín, který odváděl kouř ven.

Nad Fornells

Další zastávkou byla talayotská vesnice Torretrencada. Ta byla osídlena až do příchodu Římanů. Zde se nachází jedna z nejhezčích taul, což je jakýsi obří kamenný stůl. Cesta k Torretrencada vede úzkou silničkou ohrazenou kamennými zídkami, které oddělují jednotlivé pozemky. Podél cesty je několik farem, kde nabízejí k prodeji tradiční menorský sýr.
Samotný archeologický areál není nijak hlídán ani zpoplatněn. Vede k němu úzká cestička. Kromě tauly je zde k vidění několik umělých pohřebních jeskyní, vodní nádrž a jiné stavby.
Prošli jsme se docela rozlehlým areálem a pak již vyrazili na ubytování do Fornells. Bylo po čtvrté hodině.

Fornells

Fornells je malá rybářská vesnice na severním pobřeží Menorky. Žije zde necelých tisíc obyvatel a mezi turisty se stala tahle vesnička oblíbenou díky své poloze a malebnosti. Vesnice je také známá svou gastronomií zaměřenou na ryby a mořské plody a hlavně svou polévkou z langust, která je hlavním lákadlem pro všechny gurmány.
Ubytování v dvouhvězdičkovém hostelu S'Algaret, který je zároveň i restaurací bylo vynikající. Rodinný hostal založený v roce 1963 stojí v samotném centru v přístavu a klientům nabízí i bazén.
Po ubytování jsme se prošli malebnou vesničkou a zamířili na kopec nad vesnicí, kde stojí strážní věž z počátku 19.století Torre de Fornells vybudovaná Angličany. Ve věži je muzeum, ale dnes byla zavřená. Od věže je pěkný výhled na okolí. Pár metrů pod věží místní postavili ve svahu malou kapličku.
Na západ slunce jsme nakonec nečekali a vydali se na večeři. Volba restaurace S'Ancora na promenádě nebyla nejšťastější. Číšníci nesympatičtí a strouhaný sýr, který přinesli ke špagetám, byl plesnivý. Žádná kompenzace ze strany restaurace za tuto nepříjemnost.