MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

sobota 16. listopadu 2019

Road trip po Azorských ostrovech - shrnutí a zajímavosti

Na to, až na vlastní oči uvidím nádhernou azorskou přírodu, jsem se těšila již od prvního momentu, kdy jsem celý road trip začala plánovat. Věděla jsem, že z ostrovů nebudu zklamaná (což nejsem). Věděla jsem, že zde žijí milí lidé (což je pravda) a že jediné, co mi může překazit plány, je špatné počasí, zemětřesení nebo výbuch sopky. Ani jedno se naštěstí nestalo.
Když to teď s odstupem času vidím, měla jsem obrovské štěstí na počasí. Měsíc před mou cestou na Azory se totiž poblíž ostrova Flores (na který jsem se velmi těšila) přehnal silný hurikán (ten nakonec na ostrově zničil "jen" obchodní přístav). A ještě týden před odletem na ostrovech denně pršelo. Pak se ale jako zázrakem na čtrnáct dní vyčasilo a já si mohla užít road trip na motorce. Sice mě neminuly slabé krátké přeháňky na ostrově Flores a Faial a jedno deštivé dopoledne na São Miguel, ale v porovnání s tím, jak zde běžně v zimních měsících prší, to nic nebylo. Tak mi ten bláznivý nápad, projet si ostrovy na motorce (když všichni raději kvůli počasí volí auta) vyšel. A bylo to moc fajn. Teplota se přes den pohybovala okolo 18 stupňů (o pár stupňů méně ve vyšších nadmořských výškách). 
Den poté, co jsem odletěla domů, opět na ostrovech začalo častěji pršet.
Na ostrově Flores jsem viděla vše, co jsem chtěla - nádherné vodopády, jezera ve vnitrozemí a trochu nepříznivý sever. Navíc to vypadalo, že jsem jedinou turistkou na ostrově (což jsem samozřejmě nebyla, ale bylo jich tu tak málo, že jsme se nepotkali). Užívala jsem si klidu na těch nádhených vyhlídkách a u jezer ve vnitrozemí. Protijedoucí místní řidiči mě zdravili. A ty skvělé večeře restauraci O Forno Transmontano patřící hostitelům!
Krátká zastávka na ostrově Faial stačila na návštěvu toho nejdůležitějšího. Byla jsem ubytovaná v nádherném domě, zúčastnila jsem se místní slavnosti, užila jsem si nádherný slunce s nádhernými panoramaty na Hortu a sousední ostrov Pico. A, a to je to, kvůli čemu jsem na ostrov letěla, viděla jsem na vlastní oči symbol ostrova - 60 let starou sopku Capelinhos. Příjemným okamžikem pak byl i moment, když se mlhy nad hlavní sopečnou kalderou uprostřed ostrova rozestoupily.
Určitě by stálo za to věnovat hlavnímu a největšímu ostrovu São Miguel o den, dva více (nebo i týden). Strávila  jsem zde čtyři dny a viděla to nejdůležitější (co mi přišlo nejdůležitější) jako je lázeňské městečko Furnas (velmi zajímavé a fascinující), jediné čajové plantáže v Evropě a ikonický div ostrovů - kalderu spící sopky Sete Cidades vyplněnou barevně odlišnými jezery. Ale ostrov ukrývá spoustu dalších velmi zajímavých přírodních úkazů a míst, na které mi ale nezbyl čas. Jako třeba zajet si do údolí Lombardas, na východní pobřeží a vykoupat se v termálním pramenem vyhřívaném moři na Ponta da Ferraria. 
Sice jsem ostrovy nenavštívila v době (v letních měsících), kdy všude kvetou hortenzie, které jsou na každé propagační fotce, ale alespoň jsem si ostrovy užila bez turistů (hlavně Sao Miguel musí být v létě v obležení), více autentické. A na nějaké ty kvetoucí hortenzie jsem také narazila.

Zde je pár zajímavostí a postřehů:
* Azorským ostrovům se také říká "Ostrovy věčného jara" kvůli příjemným teplotám po celý rok. Někdy jim říkají i "Evropská Havaj". Zřejmě díky scenerii ostrova Flores. Ostrovy pojmenovali po objevení v 15.století Portugalci podle jestřábů "açores"poletujících nad krajinou. Název ilhas Açores by se tak dal přeložit jako "jestřábí ostrovy". Nakonec se prý ukázalo, že jsou to orli, ale název ostrovům již zůstal. Mě přeletěl přes silnici na cestě ke Caldeira Velha velký hnědý dravec, možná to byl právě orel. 

*velrybářství - Azořani byli v minulosti známí jako vynikající velrybáři. Velrybářství, které je od roku 1984 zakázáno, je dodnes součástí národní identity a historie. V bývalých továrnách na zpracování velrybího tuku jsou dnes zajímavá muzea. 

*pěstování čaje - Azory, respektive ostrov São Miguel je jediným místem v Evropě, kde se pěstuje čaj. S tím se začalo v 80.letech 19.století. Technologie a čajovníky byly dovezeny z Číny. Čaj tak nahradil pěstování pomerančů. V polovině 19.století totiž pomerančové plantáže napadla plíseň. 
Nejznámější značkou je Gorreana, menší továrnou na zpracování čaje je Chá Porto Formoso (mnohem hezčí a stylovější). Azorské čaje se ale vyvážejí jen vrámci Portugalska. 

*pěstování ananasů - nahradilo pomeranče, ananasy se pěstují ve sklenících v okolí Ponta Delgady. Neznámějším a na počátku 20.století největším producentem ananasů je společnost Ananases A.Arruda. Cena azorských ananasů se v supermarketech pohybuje okolo 3,90 €/kg (což je v porovnání s dováženými ananasy z Brazílie docela pálka), v supermarketech jsou jen azorské ananasy. Ananas je dokonce nabízen jako zákusek v restauracích. 


*pitná voda - voda z kohoutku je pitná a dobrá. Není třeba kupovat balenou. Ve Furnas jsou desítky minerálních pramenů. Voda z pramenů je pitná (nikde není nápis, že se nesmí pít). Vynikající je kyselka. 

*elektrické zástrčky jsou jako v Evropě. 

*Na Azorech se lze snadno domluvit anglicky. Místní ocení, když se snažíte mluvit portugalsky. Na každém ostrově je ale prý jiný dialekt. Přesto jsem se snažila při nakupování mluvit portugalsky. Nejvíc jsem si pokecala s majitelem restaurace ve Fazendě na Floresu, mluvil pomalu a zřetelně. Kombinovala jsem španělštinu s portugalštinou. Nakonec jsem si slovo "obrigada" (děkuji) tak zautomatizovala, že jsem ještě několik dní po návratu na Mallorku měla nutkání říct místo španělského gracias portugalské obrigada.

*Azorská kuchyně je vynikající. Od 12-15 se ve spoustě lokálních restaurací nabízí denní menu za méně než 10€. V ceně je polévka, hlavní chod a nápoj. Polévky jsou vynikající a levné. Lze si objednat třeba jen denní polévku. Cena se pohybuje okolo 2€. Ceny jsou nižší než ve Španělsku. Typické jsou pokrmy z vepřového a ryby. Používají se také fazole, rýže, opečené brambory. Snad nejlepší jídlo bylo "cozido das caldeiras" vařené v zemi.  Z nápojů nedám dopustit na marakujový džus Kima. Azorské sýry jsou vyhlášené. Hlavně ty z ostrova São Jorge.




čtvrtek 14. listopadu 2019

Poslední den na Azorech: Road trip k Sete Cidades a návrat do Ponta Delgada

Přede mnou byl poslední den na ostrově São Miguel. Následující den brzy ráno odlétám zpět na Mallorku. Dnes jsem měla v plánu dojet na západ ostrova k jednomu ze symbolů ostrova, kterým je rozlehlá kaldera Sete Cidades. Místo je mezi turisty velmi populární kvůli nádherných panoramatům na dvě jezera, která leží dole na dně kaldery. Jedno je zelené a druhé modré. Po cestě k Sete Cidades jsem chtěla dělat zastávky na severním pobřeží. Hlavně mě zajímala vyhlídka na útes připomínající svým tvarem slonní hlavu. 
Ráno u snídaně mi Fred nadšeně vypsal všechna místa, která bych dnes mohla po cestě stihnout navštívit.
Rabo de Peixe
Při pohledu na ten seznam mi bylo jasné, že s mým častým zastavováním všechna tahle místa nedám. Venku navíc docela foukalo a to znamenalo pomalou opatrnou jízdu. Poděkovala jsem Fredovi za rady, rozloučila se a podle svého původního plánu se vydala na cestu podél pobřeží nejprve do městečka Capelas. Bylo pod mrakem, ale naštěstí nepršelo. Na prohlídku města Ribeira Grande za světla jsem neměla čas. Krátkce jsem zastavila v centru rybářského městečka Rabo de Peixe, abych nahlédla do přístaviště. A pak pokračovala po silnici lemované kamennými zídkami políček dál.
Ráno mi přišla sms z hostelu v Ponta Delgadě, kde jsem dnes večer měla rezervovaný nocleh, ve které mě upozorňovali, že recepce je jen do pěti a pak není možné se dovnitř dostat. Tak jsem je ubezpečila, že přijedu předtím. To znamenalo, že jsem jsem se nejpozději ve tři musela vydat ze Sete Cidades do Ponta Delgady.
Tromba do Elefante

Kolem desáté jsem dojela na pobřeží do Capelas. Pěšky jsem se vydala kolem ruiny bývalé továrny na zpracování velryb k vyhlídce Miradouro das Pedras Negras. U továrny je na pobřeží přírodní bazén, kde se v letních měsících místní koupou. Dnes zelo parkoviště u bazénu prázdnotou. Vlny se lomily o skalnaté pobřeží. Na černých lávových horninách rostly vysoké traviny. A na obzoru se objevil útes připomínající sloní hlavu s chobotem v moři. Kolem okraje divokého pobřeží stálo piknikové odpočívadlo a nad ním na zídce upevněný rybářský člun. Vrátila jsem se pro motorku, dojela k odpočívadlu, prošla se kolem a pokračovala v cestě.  Tentokrát již do vnitrozemí. Na radu Freda jsem se vydala po silnici vedoucí do Ponta Delgady a odbočila na Covoada. U odbočky byla i směrovka na Sete Cidades. Pak jsem jela po okresce až do Covoada a tam odbočila doprava. Silnice začala stoupat do kopců kolem Sete Cidades. A opět zde začalo foukat.
Capelas
O dost víc, než na severním pobřeží. V zatáčkách to bylo nepříjemné. Vyjela jsem na první rádoby vyhlídku. Spíš to bylo jen malé jezero. Ze zatažené oblohy začal padat studený déšť. Nasadit v tom větru pláštěnku byl trochu kumšt, ale podařilo se a já se pomalu sunula výš. Pršet naštěstí za chvíli přestalo. Byla ale zima. Jako bych se najednou octla někde ve dvou tisících metrech. 

Další zastávku jsem udělala u kamenného akvaduktu, který se táhl mezi kopci.Slunce opět vykouklo. Dojela jsem na parkoviště u stezky k jezeru Lagoa Canário. Zde by měla být i známá a, na instagramu velmi populární vyhlídka Miradouro Boca do Inferno. Pěšky jsem sestoupila k pěknému jezeru obklopenému jehličnatým lesem. Široká cesta vedla dál lesem. Vypadalo to ale ještě daleko a tak, abych ušetřila čas, vrátila jsem se pro motorku a dojela na malé parkovište přímo pod stezkou na vyhlídku. Pak již to bylo jen 5 minut. Otevřelo se přede mnou nádherné panorama rozlehlé kaldery a jezer. Sem míří snad každý, kdo zavítá na ostrov. To znamenalo, že na vyhlídce bylo docela dost lidí. 
Akvadukt

Dalším oblíbeným místem je vyhlídka Miradouro Vista do Rei. Nejen kvůli pěkné vyhlídce do kráteru, na jezera Lagoa Verde a Lagoa Azul, ale hlavně kvůli chátrající budově 5* hotelu Monte Palace Hotel. Ten byl zde na "Královské vyhlídce" postaven v 80.letech minulého století s velkými očekáváními. Exkluzivní poloha, luxusní vybavení a nadstandartní služby měly přilákat bohaté hosty. Jenže tak se nestalo. Pětipatrový luxusní hotel s 83 pokoji a prezidentským apartmá byl otevřen v dubnu 1989. Jenže se potýkal s nedostatečnou obsazeností a velkým zadlužením kvůli vleklé stavbě. I když hotel stojí na místě s nádhernými výhledy, okolí se po 200 dní v roce halí do mlh a dešťů. Proto o něj návštěvníci nejevili přílišný zájem. Již v listopadu 1990 byl hotel uzavřen a od té doby stavba chátrá a zarůstá vegetací. Prvních dvacet let byl areál hotelu hlídán najatou službou a psy. Nyní na zazděných vchodech visí nápisy upozorňující na zákaz vstupu kvůli nebezpečí úrazu (které spousta lidí nerespektuje a vydává se na průzkum hotelu). Veškeré luxusní vybavení již bylo rozkradeno a nebo zničeno vandaly. Nyní je to jen betonový skelet bez oken. A turistická atrakce pro zvídavé.
Lagoa Canarias

I já jsem měla v plánu, pokud to bude možné, nahlédnout do útrob hotelu. Z jeho střechy jsou prý nádherné výhledy. Dojela jsem na parkoviště u vyhlídky a vydala se kolem hotelu. Dva turisté ztovna vylezli po svahu k zídce bránící vstup na kdysi přístupné postranní schodiště. Když jsem ale viděla, jak opatrně dostávají po zídce dovnitř, musela jsem tuhle variantu zavrhnout. S plnou polní na zádech a mou závratí to nešlo. Přesto jsem hotel obešla z druhé strany k místu, kde býval vstupní vchod. Zde jsem si všimla cestičky k zídce, která sahala jen po pás. Nakonec jsem se tedy do hotelu dostala. Zdi posprejované grafiti, suť na zemi a velké kaluže, protože chyběl strop, vytrhané stropní osvětlení, díry v místě, kde býval výtah. Vydala jsem se po točitém schodišti, ne kterém stále leží zaprášený koberec, nahoru do vyšších pater. Nikde žádný nábytek. Vše, co šlo ukrást, je pryč. I mramorové obložení koupelen. Těžko představitelné, že zde kdysi bylo nejluxusnější ubytování na Azorech. Vítr se proháněl pokoji bez oken.
Miradouro Boca do Inferno
Schody na střechu jsem nenašla a ani je moc nehledala. V hotelu by se dala strávit spousta času průzkumem, měla jsem ale hlad a pokud jsem chtěla stihnout oběd ve vesnici Sete Cidades u jezer a ještě se zastavit na pobřeží na Ponta da Ferraria u termálních pramenů, nemohla jsem se zde příliš zdržovat důkladným průzkumem ruiny. Vydala jsem se stejnou cestou ven z areálu hotelu. Mé cesty pak využili další turisté, co se procházeli po silnici a hledali, kudy by se tam dostali. 
Hotel na Vista do Rei

Vydala jsem se po silnici dolů do kaldery. Jak jsem sestupovala, konečně se do mě přestal opírat vítr. Sjela jsem na parkoviště u zeleného jezera Lagoa Verde, prošla se na hráz spojující jezero se sousedním modrým jezerem Lagoua Azul. K vzniku barevně odlišných jezer se váže legenda. Kdysi dávno žila v Sete Cidades modrooká princezna, která milovala přírodu a často podnikala výlety po ostrově. Jednou potkala pastýře, se kterým se začala scházet. Oba se do sebe zamilovali. Dozvěděl se o tom její otec král, který chtěl, aby si jeho dcera vzala prince sousedního království. Princezně zakázal se s pastýřem dál scházet. Princezna se s pastýřem naposledy tajně sešla. Oba z nešťasné lásky ronily slzy, které zaplnily údolí a vznikla dvě jezera. Modré jezero odráží barvu očí princezny, zelené jezero pastýřovy oči.
Ruina hotelu Monte Palace

Na jezeře plavaly kačenky. Kolem vedly stezky. Určitě by to byla příjemná procházka. Já ale zamířila najít restauraci. Nakonec jsem zvolila restauraci Sao Nicolau a obědový bufet za 8,50€. Když jsem se zasytila, vydala jsem se z kaldery na pobřeží. Bylo půl třetí. 
Když jsem se napojila na silnici mířící směr Ponta Delgada, ještě mě čekala návštěva majáku na mysu Ponta da Ferraria. Sjela jsem do vesničky a pak k majáku. Po krátké zastávce jsem pokračovala dál k lázeňské oblasti na pobřeží. V malém skalnatém zálivu na pobřeží vyvěrá horký termální pramen a za odlivu je zde příjemné koupání. Jak již mi dnes ráno Fred řekl, odliv byl do desíti. Koupel jsem neměla v plánu. Na cestě po serpentinách dolů na pobřeží jsem zastavila na vyhlídce u kopce Pico das Camarinhas. Je zde několik stolků určených pro piknik. Výhled se nabízí nejen na maják, ale i na černé skalnaté pobřeží dole u toho termálního bazénku. Kdysi v 18.století se nedaleko od pobřeží z moře vynořil sopečný ostrov Ilha Sabrina. Moře si opět pohřbilo. Upozorňují na to jen informační cedule. 
Kdysi to byl 5* hotel

Protože již byly tři hodiny a kdybych se vydala dolů, určitě bych zde strávila další hodinu (a to bych pak nestihla check-in), musela jsem se již definitivně vydat na cestu do Ponta Delgady. Do města to bylo odhadem 30 km. Silnice ale byla plná zatáček a občas jsem zastavila na nějaké vyhlídce. Třeba na vesničku Fereteiras, nebo na Miradouro Camino Novo. O tři čtvrtě na čtyři jsem minula letiště a zamířila do centra ubytovat se v 53 In guesthouse. Předtím jsem ještě natankovala na benzínce u kruháče. Dmopředu jsem v online mapách vyčetla, kolikátá odbočka mě dovede na ulici, kde sídlí hotel, abych neztrácela čas blouděním jednosměrkami. Po čtvrté jsem zazvonila na zvonek guesthousu. Byla jsem ubytována, recepční mi ukázal pěkný dům a útulný pokoj s patrovou postelí, který jsem sdílela s další cestovatelkou, dostala jsem klíče, nechala batoh v pokoji a vydala se vrátit motorku. Cestu jsem měla propočítanou. Díky tomu jsem bez problému našla správné odbočky a před pátou zaparkovala před kanceláří Autatlantis. Vše proběhlo v pořádku a já se pěšky vydala na procházku centrem. Prošla si pár obchodů se suvenýry, objevila stylový obchůdek se sýry a dalšími typickými azorskými produkty za dobré ceny. Nic jsem si tam ale nekoupila. Předtím jsem v supermarketu koupila balení "bolo levado".
Jezera v kaldeře Sete Cidades
Zašla jsem na policejní stanici vyměnit policejní nášivku. Místo nášivky jsem dostala plastovou plaketu. A pak se vrátila na ubytování. Po sedmé jsem se do centra vrátila na večeři. Vytipovala jsem si dobře hodnocenou tavernu Acor. V nabídce měli steaky připravované na horkém kameni. A spoustu zajímavých předkrmů. Vybrala jsem si sýr s chlebem a lokálními marmeládami a poté jsem si na horkém kameni ugrilovala hovězí flákotu. K tomu jsem dostala salár, chipsy ze sladkých brambor a čtyři dipy. Bylo to chutné. Skvělé zakončení pobytu na Azorech. 
Faro da Ferria

zde jsou termální lázně
Výhled na Feteiras
S plným žaludkem jsem se vrátila na ubytování, připravila si věci a šla spát. Další den mě čekalo vstávání ve před půl pátou. V pět jsem stála na nedaleké zastávce ANC a čekala na první aerobus na letiště. Opět jsem byla jedinou pasažérkou. Snad se jim to v letních měsících více vyplatí. Tentokrát mi na bezpečnostní kontrole ten hliníkový nožík zabavili. Nechápu to. Celou dobu jsem s ním procházela bez problému. V sedm se letadlo společnosti TAP zvedlo z letiště a já si užila poslední výhled na ostrov, který se pomalu probouzel do nového dne.

středa 13. listopadu 2019

São Miguel: Na cestě čajovými plantážemi přes termální oblast Caldeira Velha do Ribeira Grande

Klidně bych ještě jeden den ve Furnas pobyla, abych se tentokrát vykoupala v termální vodě v zahradách Terra Nostra. To je jediné místo, které jsem nestihla navštívit. Na vše ale během dne nebyl čas a nechtěla jsem to mít ulítané. Takže příště. Dnes mě čekal přesun do městečka Ribeira Grande na severním pobřeží, kde jsem měla rezervovanou postel v hostelu Costa Norte Guest House. A po cestě jsem chtěla navštívit čajové plantáže a také oblast vřídel Caldeira Velha. A kdybych měla čas, tak i údolí Lombadas. 
Dnes v noci mi zima nebyla. Zřejmě jsem byla vyhřátá z dvouhodinového pobytu v termálech. Když jsem se po osmé hodině vzbudila, pršelo. Předpověď mi hlásila na dopoledne nějaké slabé přeháňky. Když jsem po cestě na záchod mrkla na obzor, byly svahy kráteru zahaleny v mlze. Doufala jsem ale, že se to brzy rozežene. Víc než to mrholení mě znepokojoval údaj o síle větru 7m/s. V minulých dnech to bylo o polovinu méně. 
Duha nad Furnasem
Posnídala jsem skořicového šneka, okurku zelený čaj, sbalila věci, nasadila pláštěnku a o půl desáté chtě nechtě vyrazila na cestu. Zrovna nepršelo. Mokré sedlo jsem otřela ručníkem a vydala se směrem na sever. Cesta vedla kolem fumarol s minerálními prameny, tak jsem tam zastavila a zašla si do bandaky načepovat tu skvelou kyselku. Opět začalo mrholit a nad Furnasem se objevila duha. Originální rozloučení. 
Jakmile silnice začala stoupat k vrcholu kaldery, začal se do mě opírat nepříjemný vítr. Do toho déšť. Takže jsem zpomalila a šunula si to do kopce tak třicítkou za hodinu.
Cajová továrna Gorrena


Když jsem se dostala k odbočce na vyhlídku Miradouro do Pico do Ferro, odkud je za jasných dní pěkný výhled na jezero Lagoa de Furnas a okolí, odbočila jsem tam. Zvědavost mi nedala, i když to byla zbytečná zajížďka. Přes oblačnost nebylo do údolí skoro vidět. 
Pomalu jsem pokračovala dál. Jak silnice postupně zase klesala k severnímu pobřeží, přestal se vítr do mě tak opírat. Stále ale mírně pršelo a přestalo až těsně předtím, než jsem se napojila na hlavní tak vedoucí podél severního pobřeží. Směrovka odkazovala na "čajovou" trasu. Známá továrna na výrobu čaje byla již blízko. U odpočky k továrně jsem zastavila, abych si nafotila pochodující stádo krav po silnici. Honáci je přesouvali na jiné pastviny. 
Na parkovišti před malou čajovou továrnou bylo plno. Gorreana je nejznámější čajová fabrika na ostrově a tak se sem turisté hrnou. Většina názvu továrny na přední fasádě byla pryč. Prováděli zde nějaké úpravy. Vešla jsem bočním vchodem dovnitř. V jednom sále jsem si mohla prohlédnout několik originálních strojů, v malém promítacím sále běžel krátký film o továrně. V kavárně prodávali sypaný čaj a suvenýry. Koupila jsem si balení zeleného čaje a šla chodbou na prohlídku dalších sálů. Původní okruh byl kvůli opravám fasády a hlavního vchodu přerušen a tak jsem prošla sálem s ochutnávkou čaje do místnosti, kde zaměstnankyně čaj třídily. 
Nakonec jsem si v kavárně poručila šálek čaje a kousek zákusku a chvíli seděla u okna s výhledem na plantáže. A pak se šla kolem nich projít. Některé keříky kvetly. Celkový dojem z prohlídky ale nebyl takový, jak bych od návštěvnicky oblíbeného místa čekala. Nasedla jsem na motorku a pokračovala dál. Po cestě jsem chtěla navštívit i další čajovou fabriku u Porto Formoso. Ta sice není tak propagovaná, ale nachází se nedaleko a chtěla jsem mít srovnání. 
Porto Formoso

Jak dobře jsem udělala, že jsem zde zastavila. Již samotná brána byla stylovější. A za ní pěkný výhled na pobřeží, starý stroj se směrovkou k fabrice. Cesta byla lemovaná alejí listnatých stromů a okolí bylo pěkně upravené. Vstoupila jsem do otevřených dveří a octla se v prostorném sále se starým strojem, figurinami v tradičních krojích, televizí a židlemi. Zde se měl promítat dokument. Jenže tu nikdo nebyl. Vyšla jsem ven a zkusmo zašla za roh do kavárny. Zde se svítilo, u jednoho stolku popíjeli hosté čaj a za pultem stála mladá dívka. Kavárna byla velmi pěkně a stylově zařízená. Z nabídky jsem si vybrala čaj s citronem a sedla si do proutěného křesílka.
Když mi jej slečna donesla, zeptala jsem se, za se konají prohlídky. Prý ano. Vypila jsem si čaj a slečna mě dovedla do promítací místnosti, kde mi pustila pětiminutový film o fabrice. Poté mě provedla továrnou a řekla mi něco o historii. Továrna je v provozu od dubna do září. V zimě se čaj nesbírá. Některé stroje pocházejí z 20.let minulého století, kdy byla továrna založena. Vyrábějí zde černý čaj ve čtyřech variantách. Koupila jsem si na cestu balení "azorské směsi", kde jsou obsaženy všechny tři sbírané listy čaje. Na závěr prohlídky jsem dostala zdarma k ochutnání jeden z druhů čaje. To už byl dnes třetí šálek čaje.
Na čaji v továrně Chá Porto Formoso
Prošla se kolem plantáže a pokračovala dál v cestě. Čajová továrna Chá Porto Formoso opravdu stála za prohlídku. Opravdu příjemné prostředí. 

Obloha se začala rozjasňovat. Dojela jsem na vyhlídku Miradouro do Santa Idria, odkud byl pěkný pohled na členité pobřeží. Do Ribeira Grande to již bylo kousek. Protože ale bylo před druhou hodinou, vydala jsem se na prohlídku termální oblasti Caldeira Velha. Po cestě jsem odbočila k vodopádu Salto do Cabrito. Cesta tam byla plná hlíny a kamení. Takže jsem dojela k budově na rozcestí a toho půl kilometru sešla po svých. U vodopádu stojí stará hydroelektrárna, která zde byla postavena na počátku 20.století. Pištivý zvuk, který elektrárna vydává, kaží dojem z přírodního úkazu. Obešla jsem elektrárnu a po kamenech sešla k řece si vodopád vyfotit. Pěkné místo. 
Vystoupala jsem k motorce, prokličkovala po tom hliněném terénu zpět na asfaltku a dojela na parkoviště pod vchodem do areálu geotermální oblasti. 

Měla jsem na výběr. Za tři eura vstup do areálu a prohlídka interpretačního centra. Nebo za 8 euro to vše plus možnost koupele v termálních jezírcích. Dnes jsem neměla čas na klidný relax v termální vodě, navíc s plnou polní na zádech, takže jsem si zaplatila jen za procházku a vydala se objevovat Caldeira Velha. Na první pohled zde zaujmou obří několikametrové kapradiny. Trochu jsem si připadala jako v Cestě do pravěku. Došla jsem k interpretačnímu centru. Před ním jsou ve svahu dva bazénky s termální vodou. A kousek od nich vřídlo s opravdu horkou vodou. 
Vydala jsem se dál k malému vodopádu. Podle reakcí těch, co se sem šli vykoupat, byla voda v bazénu pod vodopádem chladná. Podle zbarvení skály, ze které voda tekla, je ve vodě hodně železa. 
Sešla jsem k interpretačnímu centru a prohlédla si expozici týkající se sopek a využití geotermální síly. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že zdejší že teplota zdejší vody je "jen" 30 stupňů. V porovnání s vodou, ve které jsem se včera nahřívala, by ta koupel zde ani nestála za to. 
plantáže v Porto Formoso

O půl páté jsem se konečně vydala do Ribeira Grande. Z Caldeira Velha jsem měla město jako na dlani. Dojela jsem do centra a po jednosměrných ulicích se nejprve dostala k benzínce, kde mi pumpař dočepoval doplna, a pak jsem našla i parkování u hostelu Costa Norte GH. 

Přijal mě majitel ubytování Fred, dal mi na výběr ze dvou sdílených pokojů, ukázal mi ostatní místnosti a když jsem vyplnila ořihlašovací formulář, doporučil mi nějaké restaurace, kde bych mohla povečeřet. Nechala jsem věci v pěkném útulném pokoji, který obýval jen jeden další host, a vydala se na obhlídku okolí. Pomalu se stmývalo, tak jsem neměla moc času. Ribeira Grande působila zajímavě. Hned na náměstí stojí kostel, o dvě ulice níž je pěkná městská radnice, malý kaňon, kterým protéká řeka. Došla jsem na pobřeží k pláži.
Vlny se lomily u pobřeží. Ideální místo pro surfaře (jeden z hostů zde byl kvůli surfování). Po cestě jsem hledala vytipované restaurace, abych omrkla nabídku. Všechny ale otvíraly až v sedm. Bylo šest. Došla jsem k velkému obchoďáku Continente modelo, kde jsem konečně viděla obrovský výběr zboží. Rozhodla jsem se zabít čas do večeře procházkou kolem regálů a prohlížením typických sýrů a uzenin. Nakonec jsem se rozhodla si domů odvézt lákavě vypadající klobásky "linguicinha" a protože jsem ještě nevyzkoušela, jak chutná azorský ananas, strčila jsem jeden do košíku. Sýr jsem se rozhodla kupovat až před odletem na letišti. 
Salto do Cabrito
Na večeři jsem se nakonec rozhodla zajít do malé taverny A Cascata nedaleko ubytování. Vybrala jsem si rybí mix. Dostala jsem ve strouhance obalené osmažené tři druhy ryb. Nebylo to špatné, ale ani nejlepší. Na hostelu jsem si potom nakrájela ananas. Byl docela kyselý. 

Krajina kolem Ribeira Grande
Přede mnou byl poslední den a poslední přesun po ostrově. Čekala mě návštěva oblasti Sete Cidades.
Caldeira Velha

úterý 12. listopadu 2019

Azory - ostrov São Miguel: Den na žhavé půdě geotermální oblasti Furnas

Vzbudila jsem se před osmou. Budíkem mi bylo cvrlikání ptáčků a bučení krav ozývající se z nedaleké pastvy. Obloha byla šedá, ale sem tam se objevil modrý flek. Pršet dnes nemělo.
Posnídala jsem banány ze včerejška, prošla se zahradou plnou květin a ovocných stromů (dozrávalo zde třeba i kiwi), ve které stojí stan a po deváté se pěšky vydala na prohlídku městečka Furnas. Původní plán byl nechat skútr zaparkovaný u stanu a celý den jen chodit pěšky. I k jezeru Furnas. K němu jsem ale nakonec odpoledne přece jen radši dojela, abych si ho stihla prohlídnout celé. 

Jako první jsem zamířila směr Caldeiras - oblast sopečných fumarol, kde z podzemí stoupá horká pára a bublají vřídla. Furnas je totiž vulkanicky aktivní oblast a při pohledu na okolní kopce je jasné, že městečko leží v obří kaldeře zřícené sopky. Poslední erupce proběhla v roce 1630 a lidé zde žijí s tím, že někdy v budoucnu může přijít další výbuch. Pod nohami jim dřímá obrovská síla, kterou dokládají právě pole fumarol.
Dostala jsem se k pěknému udržovanému parku Jardim da Alameda, kterým protéká potok Ribeira Amarela.
V kameny vydlážděném korytu jsou na pár místech malá dřevěná mlýnská kola, přes které do potoka přitéká voda ze svahu. Došla jsem k prvnímu vřídlu, které je přímo u břehu potoka ohraničené malou tůňkou. Voda v tůni pojmenované Poça da Tia Silvina bublala a kouř stoupal nad potok. O kus dál vyvěral z kamenné zídky potoka minerální pramen. Místní stařík si zde čepoval vodu do petláhve. Ve Furnas je spousta minerálních pramenů, ať již termálních a nebo studených. Jsou jich desítky a většina se prý dá pít. Každý má odlišné chemické složení. V tomto je Furnas skutečně unikátní. Počkala jsem, až si pán dočepuje a šla vodu ochutnat. Pramen byl označený jako Nascente da Água da "Morangueira"(v překladu pramen jahodovník). Chuťově připomínala trochu Vincentku.


Došla jsem k další nádherné zahradě Jardim das Quenturas s jezírkem, ve kterém plavaly ryby. Ze svahu u zahrady vyvěrá hned několik pramenů a tento pás se táhne až k butikovému welness hotelu, který stojí u zahrady. Některé prameny jsou horké. Ale ne moc. Odhadem má vyvěrající voda okolo 40 stupňů. U jednotlivých pramenů je zasazená keramická cedulka s jejich názvy. Míjela jsem tak prameny "Água do Torno", "Quenturas" nebo "Grutinha I. a II.". 
Za hotelem od mostu již bylo poznat, kde se oblast fumarol nachází.
u "Vincentky"
Nad stromy stoupal na několika místech dým. Jako by hořelo, nebo jako by zde pálili listí. Došla jsem k fumarolám. Jedna vyvěrala ze svahu nad potokem Robeira dos Tambores a dým stoupal nahoru. Místo, kde pára vystupovala ze země, bylo nažloutlé. Páry obsahovaly síru a vzduch byl cítit jako zkažená vejce, což je pro sopečné výpary typické. Pole s několika fumarolami bylo obehnané zídkou a upozorněním, že se tam nesmí vstupovat kvůli nebezpečí horkých par. Procházela jsem se po chodnících kolem jednotlivých fumarol a vřídel, kde bublala horká voda. U zídky kousek od domku, kde v minulých dobách byly městské lázně, a kde nyní prodávali suvenýry a nabízeli k ochutnání různé likéry, se v srpnu propadla země a z malé díry zde nyní vycházelo syčení.
Jardim das Quenturas
I tato nově vzniklá fumarola svědčí o tom, že se zde pod zemí ukrývají mocné geotermální síly a že místní lidé doslova žijí na horké půdě s vědomím, že dříve či později se dřímající sopka opět probudí. 

I zde se podél svahu táhl pás vyvěrajících pramenů. Podle zbarvení kolem zdejší voda obsahuje hodně minerálních látek, hlavně pak železo. Ochutnala jsem nejprve pramen Nascente da Água "Azeda do Rebentão". Chutnal jako kyselka. Byl vynikající. Poté jsem ochutnala i pramen, nad kterým byl uveden letopočet 1825. Měl podobnou chuť. Pramen nesoucí označení "svatá voda", byl ale velmi horký a na pití nevhodný. Navíc z něj byla cítit síra. 

Když jsem viděla turisty, kteří se po desáté v Caldeiras objevili (přijel autobus s německou skupinkou), jak si čepují kyselku do láhve, rozhodla jsem se udělat to samé. Vylila jsem z hliníkové nádoby vodu, kterou jsem ráno napustila z kouhoutku (na Azorech není třeba kupovat balenou vodu) a načepovala si z pramene "Azeda do Rebentão" (v překladu kyselka z praskliny). Jen jsem občas musela zkontrolovat zátku, jestli ji oxid obsažený ve vodě nevytlačil. 
Bylo po jedenácté, když jsem se rozhodla toto fascinující místo opustit a pokračovat v procházce po Furnas. Zamířila jsem do centra, kde stojí velká botanická zahrada Terra Nostra.
fumaroly
Po cestě jsem si v malé pekárničce koupila croissant a skořicového šneka s tím, že mám na další den snídani. Prošla jsem kolem kostela Igreja Nossa Senhora da Alegria, který vévodil náměstí, u kterého stojí vyhlášená restaurace Tony's (kde mě večer čeká ochutnávka zdejší speciality cozido das caldeiras). Prohlédla jsem si pěkné zákoutí s vodním mlýnem. Na protější straně silnice se rozkládá oplocený areál botanické zahrady, která nyní spadá do areálu hotelu Terra Nostra. Kromě botanické zahrady areál ukrývá i velký bazén s okrově zbarvenou termální vodou.
fumaroly
Ti, kteří se v hotelu ubytují, si jej mohou vychutnat třeba celý den, ostatní musí za možnost se v termální vodě vykoupat a za procházku jistě zajímavou a opěvovanou zahradou zaplatit 8 €.
vynikající kyselka
Ve Furnas to ale není jediné místo s termálními lázněmi a mě více zajímaly prameny Po
ça da Dona Beija. A protože i tam se platí vstupné a já neměla dostatek času navštívit obě místa, oželela jsem prohlídku botanické zahrady a vydala se obhlídnout terén k těm druhým lázním, které se nacházejí u svahu v na jihozápadním okraji městečka. Na to, abych se ale šla smočit do 39 stupňů teplé vody, bylo dost horko. Mraky na obloze se roztáhly a slunce příjemně hřálo. Chtěla jsem to nechat na později, až se začne pomalu smrákat. Protože byla jedna hodina po poledni a jezero Lagoa das Furnas sice leželo přes kopec, ale chtěla jsem navštívit oba jeho břehy a pěší výstup a chůze kolem jezera by mi zabraly relativně hodně času, rozhodla jsem se nakonec dojet tam na motorce. 
fumaroly Caldeiras
Vrátila jsem se na ubytování, poobědvala croissant a jablko vyrazila na skútru k jezeru. Nejprve jsem se vydala na jeho jižní břeh, kde stojí novogotický kostelík Ermida Nossa Senhora das Vitorias z konce 19.století. A také se zde nachází monitorovací a výzkumné centrum oblasti Furnas, které je možné navštívit. Motorku jsem nechala na parkovišti u silnice, kde již zavedli závory a parkovací lístky. Prošla jsem kolem parku, ve kterém stojí vyřezaná socha Gandalfa, ke kostelíku, který je prý unikátním architektonickým dílem. Na protější straně jezera byl vidět stoupající dým z fumarol, které se zde nacházejí. Právě zde se nyní vařila moje večeře. 

pole batátů v centru Furnas
Došla jsem k monitorovacímu centru. Sice měli napsáno, že prohlídky jsou ve skupinkách minimálně tří lidí, ale nebyl problém, že jsem byla jedinou zájemkyní. Bylo po sezóně a peníze ze vstupného putují na zdejší činnost centra. Vstupné 3 €. Zaměstnankyně mi zběžně vysvětlila expozici v hlavním sále a zavedla mě do promítacího sálu, kde jsem zhlédla zajímavý dokument o hydrologii a životě ve Furnas. Poté jsem si pročetla informační naučné tabule týkající se geologie a historie Furnas. Součástí expozice byly i typy stromů, které v kaldeře rostou a horniny. 

V centru je i malá kavárna a prodejna originálních suvenýrů. Koupila jsem si marakujové bombóny. 
Vrátila jsem se na parkoviště, zaplatila 70 centů a vydala se na severní břeh k fumarolám. Před parkovištěm mě zastavila pochybně vypadající výběrčí vstupného a parkovného a chtěla po mě 2 €. Dostala jsem doklad o zaplacení a mohla jet zaparkovat. Tato oblast fumarol je menší než v městečku. I zde jsou ale vřídla, kde vře voda a také tu bublá sopečné bláto. Největší zajímavostí ale je fakt, že právě zde se připravuje vyhlášený pokrm cozido das caldeiras. Různé druhy masa, místních klobásek a zeleniny se vloží do hrnce a ten se vloží do připravené díry v zemi, ze které stoupá horká pára. Hrnec se přikryje plátnem a dřevěnou pokličkou, zahrne se hlínou a nechá se vařit geotermálním teplem. Po zhruba 5-7 hodinách je vše uvařené do měkka. 
Caldeira da Lagoa das Furnas
Spousta děr, kde se cozido připravuje, již byla prázdná. Jen na několika místech se ještě v zemi vařilo. Jednotlivé hromádky byly označené cedulkou se jménem restaurace, které hrnec v zemi patřil. A těch cedulek s nápisem Restaurante Tony's bylo okolo nejvíce. 
Na břehu jezera se procházelo hejno barevných kačen. Z lidí si nic nedělaly. Dým vycházel i z jednoho místa u jezera a ve svahu o kus dál jsem slyšela další jemné syčení. Zemina zde byla pokrytá nažloutlými krystaly.
Před čtvrtou jsem sedla na motorku a vrátila se na ubytování, kde jsem ji nechala a vydala se do termálních lázní si konečně užít horké vody. Vstupné 6 €. Sympatický pokladní si zanesl do systému zemi, odkud jsem a na vstupence mi pak vyjelo české "díky". V převlékárnách jsem se vysvlékla do plavek a s batohem a botami v ruce jsem došla k nejvyššímu bazénu s termální vodu. Ten měl jen 29 stupňů, ostatní ale již měli o deset stupňů více. Bylo zde docela hodně lidí. Postupně jsem si procházela všech 5 bazénů a užívala jsem koupel v nádherně teplé vodě, která má navíc léčebné účinky.
Prý je dobrá na revma a kožní problémy a bůhví, co ještě. Strávila jsem zde necelé dvě hodiny a odešla se stmíváním jen proto, že jsem na půl sedmou měla zarezervovanou večeři.V obchůdku se suvenýry jsem si koupila malé náušnice s černým lávovým kamenem. 
I když jsem nevypadala moc reprezentativně, vydala jsem se rovnou do restaurace. Hlad jsem již měla velký, protože dnešní oběd byl opravdu lehký. 
Čekal na mě prostřený stůl. I když jsem měla zamluvenou jednu porci cozida, dostala jsem jídelní lístek. Zvolila jsem si "turistické menu" za 20 €, které kromě cozida obsahovalo i denní polévku, nápoj a dezert. Polévka byla zeleninová. Na pití jsem si dala můj oblíbený azorský marakujový nápoj Kima a jako dezert jsem si zvolila ananasový pudink. A jaké bylo cozido? Naprosto skvělé. Tak jemné a chutné maso jsem již dlouho nejedla.
termály Poca da Dona Beija
Na talíři jsem měla kusy hovězího, vepřového, kuřecího, slaninu, dva typy klobásek a k tomu zelenina včetně batáty, které se ve Furnas pěstují již od roku 1709 (přímo v centru se kolem potoka táhne pás s lopuchovitými listy batát). K tomu trochu rýže. Škoda, že se cozido das caldeiras může jíst jen ve Furnas. Byla skvělá tečka za příjemným dnem.
cozido das caldeiras

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...