Vyrazila jsem směr Lajes das Flores, který jsem včera obdivovala z vyhlídky Miradouro Das Pedras Brancas. Dojela jsem ke kostelu a zaparkovala na parkovišti. Kostel stojí na vyhlídce. U srázu stojí tři stará děla. A také památník padlým během koloniální války Guerra de Ultramar probíhající v letech 1961-74 (tehdy se portugalské kolonie v Africe snažily o nezávislost).
Přesunula jsem se k majáku a pak pokračovala dál najít benzínku. Ne, že by mi docházel benzín, ale chtěla jsem obhlédnout terén a radši dotankovat do plna. Poté,co na ostrov před měsícem udeřil hurikán Lorenzo a zničil obchodní přístav tady v Lajes das Flores, který je jediným zásobovacím přístavem ostrova, omezilo se možné tankování benzínem. Každý si denně může na benzince natankovat maximálně 15 litrů. Dolití nádrže mě přišlo na 99 centů. Pumpař mi anglicky popřál pěkný den a já vyrazila dál.
Hned za vesnicí jsem musela zastavit u krajnice. Nadchla mě zdejší kopcovitá krajina, ve které se pásly krávy a u krajnice kvetly květiny. Naprostá většina hortenzií, kterými je ostrov proslulý, již odkvetla. Občas se ale objevil modrý květ.
Vonělo to tu po posekané trávě a kravincích. A na silnici skoro nikdo. Pomalu jsem se sžívala se svou Yamahou, včerejší nervozita mě opustila a začala jsem si jízdu užívat. Přehoupla jsem se přes kopec a přede mnou se objevilo pobřeží nasvícené ranním sluncem. Po pár zatáčkách přišla cedule upozorňující na nedalekou vyhlídku Miradouro do Lajedo. Dole pode mnou vesnička Lajedo.
Přesunula jsem se k majáku a pak pokračovala dál najít benzínku. Ne, že by mi docházel benzín, ale chtěla jsem obhlédnout terén a radši dotankovat do plna. Poté,co na ostrov před měsícem udeřil hurikán Lorenzo a zničil obchodní přístav tady v Lajes das Flores, který je jediným zásobovacím přístavem ostrova, omezilo se možné tankování benzínem. Každý si denně může na benzince natankovat maximálně 15 litrů. Dolití nádrže mě přišlo na 99 centů. Pumpař mi anglicky popřál pěkný den a já vyrazila dál.
Hned za vesnicí jsem musela zastavit u krajnice. Nadchla mě zdejší kopcovitá krajina, ve které se pásly krávy a u krajnice kvetly květiny. Naprostá většina hortenzií, kterými je ostrov proslulý, již odkvetla. Občas se ale objevil modrý květ.
O kus dál jsem dojela ke geologické zvláštnosti - skále Rocha dos Bordões, která vypadá jako by vznikla z čedičových válců jako česká Panská skála. Nahoru ke skále nevedla žádná cesta a tak jsem ji obdivovala zespodu od silnice. Nejprve z jedné strany a pak z druhé. Ze svahu u kopce padal malý vodopád. Zde jsem si mohla více z blízka prohlédnout zvláštní skalní stěnu.
Silnice se klikatila, až jsem dojela k odbočce na vesnici Fajaziñha a Fãja Grande, které stojí v údolí na pobřeží obklopené vysokými skalními stěnami. Začala jsem klesat směr údolí. Jakmile se objevila možnost, zastavila jsem, abych mohla obdivovat scenerii údolí pode mnou. Vedle neoficiální vyhlídky stála ruina malého kamenného domku. Vešla jsem dovnitř. Jednak, abych prozkoumala domek a jednak, abych ulevila močáku, který marně čekal, že na některé vyhlídce budou veřejné WC. Na stěně domku mě překvapila pěkná malba květin a kolibříka.
Další vyhlídka - Miradouro do Ponta - mi vzala dech. Pode mnou jsem měla jako na dlani vesničku Fajaziñha a ze skalní stěny v dálce padalo několik vodopádů včetně toho nejvyššího Salto Ribeira Grande, který je vysoký 300 metrů. Sousední vodopády padaly do jezera známého jako Poço do Ribeira do Ferreiro. Kvůli tomuto jezeru obklopenému vodopády jsem si před půl rokem vybrala Flores jako jeden z ostrovů, které chci vidět.
Sedla jsem si na betonový výškový bod a posvačila jsem sušené mango. Bylo před polednem, v žaludku kručelo, ale nikam jsem se nehnala. Měla jsem vytipovanou lokální restauraci ve vesnici pode mnou. Užívala jsem si sluneční paprsky a klid.
Nikde žádný turista, žádné fronty na fotku. Jen já a nádherná scenerie kolem mě. Když jsem se vynadívala, pokračovala jsem v jízdě do údolí směr vesnička Fajaziñha. Po cestě jsem musela dvakrát zastavit na focení. Nejprve u zeleného lesa pod svahem a poté na vyhlídce na vesničku. Čmeláci zde poletovali z květu na květ.
Sjela jsem do vesnice až k restauraci Pol do Sol, která měla otevírat napoledne. K mé smůle jsem se ale na ceduli na dveřích dočetla, že v listopadu je restaurace zavřená. Sjela jsem k parkovišti u kamenité pláže, kam ústí potok Ribeira Grande, prohlédla si místo a vyjela zpět do centra vesničky, kde jsem se prošla kolem starých domů.
A protože zde další restaurace nebyla k dispozici, vyrazila jsem dál směrem na vesnici Fãja Grande. I když jsem po cestě míjela ono jezero s vodopády, nechala jsem si jeho návštěvu na později. Nejprve jsem se chtěla najíst. Restaurace zde totiž kolem třetí zavírají a otvírají až na večeři. A já potřebovala zaplnit žaludek. Minula jsem starý vodní mlýn a když jsem uviděla odbočku upozorňující na restauraci Aldeia da Cuada, vydala jsem se tam. Jenže ani zde jsem neměla štěstí. I zde bylo zavřeno. Zaměstnanec ubytování, které zde provozují mi ale poradil, že snad jedinou otevřenou restaurací je Papadiamantis ve Fãja Grande. Tak jsem zamířila tam.
Projela jsem centrem vesnice po cestě z kočičích hlav a zastavila na pobřeží nedaleko pláže na parkovišti u piknikového areálu. V tu chvíli začalo kapat a pak pršet. Déšť byl krátký. Tedy tak to vypadalo. Jakmile přestalo pršet, usušila jsem sedlo s tím, že popojedu o kus dál, kde stála ona restaurace. Během té chvilky opět začalo kapat. Zaparkovala jsem na parkovišti u restaurace a doběhla dovnitř.
K obědu jsem si vybrala Bacalao Papadiamantis, což byla mořská treska s olejnatou omáčkou s cibulí a paprikou. Na můj vkus dost masné. Podobné tresce, kterou jsem před lety jedla v Portu.
Oběd mě přišel na 15 €. Mezitím přestalo pršet a já mohla pokračovat v objevné cestě. Již od restaurace byl pěkně vidět vysoký vodopád Salto do Bacalhau padající ze skalní stěny dolů. Nebylo to odtud daleko. Ani ne půl kilometru. Zaparkovala jsem u cedule upozorňující na chráněnou oblast a vydala se po kamenném chodníčku lemujícím potok až pod vodopád. Po cestě jsem míjela ruiny malých vodních mlýnů.
Hned o kus dál padal ze skalní stěny další vodopád. A další jsem minula během jízdy směrem ke kostelíku Igreja de Nossa Senhora do Carmo, který stojí v malé osadě Ponta do Faja, kde silnice končí a začíná náročná turistická stezka vedoucí na sever ostrova do vesnice Ponta Delgada. Turistických stezek je na ostrově několik a treking je zde jistě zážitkem. Snad někdy příště. Tato azorská výprava je tentokrát v moto-stylu.
Když jsem si splnila původní cíl, kterým právě byl kostelík, mohla jsem se konečně vydat k onomu jezeru obklopenému nádhernou scenerií vodopádů a zelení pokryté skalní stěny připomínající Havaj. Možná právě kvůli tomuto místu si Azory vyloužily označení "evropská Havaj". A možná taky kvůli svému sopečnému původu.
Krátce jsem se zastavila v ulicích Fãja Grande, abych si vyfotila bílo- černé kamenné domky připomínající svým vzhledem kropenatý kožich dalmatinů.
A pak již hurá k jezeru Poço do Ribeira do Ferreiro. Zaparkovala jsem na malém parkovišti u začátku stezky.
Cesta vedoucí lesem až k jezeru byla dlouhá 600 metrů a bylo třeba si dávat pozor, kam se šlape. Původně hliněná cesta se totiž změnila v balvany dlážděnou cestu a stačil špatný krok a zvrtnutý kotník byl tu. A to jsem opravdu nechtěla. Les byl vlhý a cesta mírně stoupala. Brzy jsem se začala potit. Místo je to ale nádherné.
Když jsem asi po čtvrt hodině došla na malou mítinu u jezera, zatajil se mi dech. Přede mnou se otevřel výjev několika vodopádů padajících jako bílé nitě dolů k jezeru.
Všude kolem spousta zeleně, stromů. Odraz zelené skalní stěny s vodopády se zrcadlil na hladině jezera. Značnou dobu jsem byla u jezera sama a mohla si užívat ten klid. Později se objevila skupinka turistů. To už jsem ale byla na cestě zpět k silnici. V jeden moment na mě spadlo pár kapek. Nakonec ale u nich zůstalo a já nemusela vytahovat pláštěnku. Vyrazila jsem po stejné trase zpět do Fazendy. Po cestě jsem se opět zastavila na dvou vyhlídkách, abych si místo vyfotila za jiného světla.
V Lajes jsem objevila supermarket Helios, který byl mnohem lépe zásoben, než obchůdek ve Fazendě. Nic moc jsem ani nepotřebovala, ale koupila jsem si další jogurt, malou láhev Kima maracuya (typický azorský maracuový džus) a balení pečiva "bolo levedo", které, aniž bych to tušila,také patří k typickým azorským produktům. Na další dny jsem tedy byla zásobená.
Večeři jsem měla domluvenou na sedmou. Kromě mě v restauraci nebyl žádný jiný host. Přijal mě majitel restaurace, nalil mi skleničku portského a jako předkrm přede mě postavil tácek s chlebem potřeným česnekovým máslem (mňam) a tácek s azorským sýrem a šunkou (mňam mňam). Na pití jsem si poručila pivo. Než jsem stačila všechno sníst, donesl přede mě malou místu s vepřovým masem na žampiónech se špagetami. A k tomu salát s
cibulí. Bylo toho tak pro dva. A bylo to vynikající. Najedla jsem se dosytosti.
Během večeře jsem s majitelem prohodila pár vět v portugalštině. Očividně se snažil mluvit pomalu, abych rozumněla. Po tom pivu, portském a následně zdejší "hroznovici" mi ta portugalština šla. Když jsem totiž požádala o účet, postavil přede mě plechový kanyst s kohoutkem a skleničku na panáka. Když jsem se jej zeptala, co to je, potutelně řekl, že neví a odešel. Načepovala jsem si do skleničky a přičichla. Slivovicový odér. Takto silný alkohol není moje parketa, ale nezbývalo, než to do sebe hodit, když už jsem si načepovala.
Rozloučila jsem se a s povznesenou náladou si šla dát sprchu a uložit se. Byl to moc pěkný den. Účet za tu vynikající tabuli byl jen 12,50 €. Rovnou jsem si rezervovala večeři na páteční večer. Zítra se půjdu někde najíst na oběd a večeři vyřeším z nakoupených zásob, ale poslední den na ostrově si chci užít podobnou skvělou večeři.
Sjela jsem do vesnice až k restauraci Pol do Sol, která měla otevírat napoledne. K mé smůle jsem se ale na ceduli na dveřích dočetla, že v listopadu je restaurace zavřená. Sjela jsem k parkovišti u kamenité pláže, kam ústí potok Ribeira Grande, prohlédla si místo a vyjela zpět do centra vesničky, kde jsem se prošla kolem starých domů.
A protože zde další restaurace nebyla k dispozici, vyrazila jsem dál směrem na vesnici Fãja Grande. I když jsem po cestě míjela ono jezero s vodopády, nechala jsem si jeho návštěvu na později. Nejprve jsem se chtěla najíst. Restaurace zde totiž kolem třetí zavírají a otvírají až na večeři. A já potřebovala zaplnit žaludek. Minula jsem starý vodní mlýn a když jsem uviděla odbočku upozorňující na restauraci Aldeia da Cuada, vydala jsem se tam. Jenže ani zde jsem neměla štěstí. I zde bylo zavřeno. Zaměstnanec ubytování, které zde provozují mi ale poradil, že snad jedinou otevřenou restaurací je Papadiamantis ve Fãja Grande. Tak jsem zamířila tam.
K obědu jsem si vybrala Bacalao Papadiamantis, což byla mořská treska s olejnatou omáčkou s cibulí a paprikou. Na můj vkus dost masné. Podobné tresce, kterou jsem před lety jedla v Portu.
Oběd mě přišel na 15 €. Mezitím přestalo pršet a já mohla pokračovat v objevné cestě. Již od restaurace byl pěkně vidět vysoký vodopád Salto do Bacalhau padající ze skalní stěny dolů. Nebylo to odtud daleko. Ani ne půl kilometru. Zaparkovala jsem u cedule upozorňující na chráněnou oblast a vydala se po kamenném chodníčku lemujícím potok až pod vodopád. Po cestě jsem míjela ruiny malých vodních mlýnů.
Hned o kus dál padal ze skalní stěny další vodopád. A další jsem minula během jízdy směrem ke kostelíku Igreja de Nossa Senhora do Carmo, který stojí v malé osadě Ponta do Faja, kde silnice končí a začíná náročná turistická stezka vedoucí na sever ostrova do vesnice Ponta Delgada. Turistických stezek je na ostrově několik a treking je zde jistě zážitkem. Snad někdy příště. Tato azorská výprava je tentokrát v moto-stylu.
Když jsem si splnila původní cíl, kterým právě byl kostelík, mohla jsem se konečně vydat k onomu jezeru obklopenému nádhernou scenerií vodopádů a zelení pokryté skalní stěny připomínající Havaj. Možná právě kvůli tomuto místu si Azory vyloužily označení "evropská Havaj". A možná taky kvůli svému sopečnému původu.
Krátce jsem se zastavila v ulicích Fãja Grande, abych si vyfotila bílo- černé kamenné domky připomínající svým vzhledem kropenatý kožich dalmatinů.
A pak již hurá k jezeru Poço do Ribeira do Ferreiro. Zaparkovala jsem na malém parkovišti u začátku stezky.
Když jsem asi po čtvrt hodině došla na malou mítinu u jezera, zatajil se mi dech. Přede mnou se otevřel výjev několika vodopádů padajících jako bílé nitě dolů k jezeru.
V Lajes jsem objevila supermarket Helios, který byl mnohem lépe zásoben, než obchůdek ve Fazendě. Nic moc jsem ani nepotřebovala, ale koupila jsem si další jogurt, malou láhev Kima maracuya (typický azorský maracuový džus) a balení pečiva "bolo levedo", které, aniž bych to tušila,také patří k typickým azorským produktům. Na další dny jsem tedy byla zásobená.
Večeři jsem měla domluvenou na sedmou. Kromě mě v restauraci nebyl žádný jiný host. Přijal mě majitel restaurace, nalil mi skleničku portského a jako předkrm přede mě postavil tácek s chlebem potřeným česnekovým máslem (mňam) a tácek s azorským sýrem a šunkou (mňam mňam). Na pití jsem si poručila pivo. Než jsem stačila všechno sníst, donesl přede mě malou místu s vepřovým masem na žampiónech se špagetami. A k tomu salát s
Během večeře jsem s majitelem prohodila pár vět v portugalštině. Očividně se snažil mluvit pomalu, abych rozumněla. Po tom pivu, portském a následně zdejší "hroznovici" mi ta portugalština šla. Když jsem totiž požádala o účet, postavil přede mě plechový kanyst s kohoutkem a skleničku na panáka. Když jsem se jej zeptala, co to je, potutelně řekl, že neví a odešel. Načepovala jsem si do skleničky a přičichla. Slivovicový odér. Takto silný alkohol není moje parketa, ale nezbývalo, než to do sebe hodit, když už jsem si načepovala.
Rozloučila jsem se a s povznesenou náladou si šla dát sprchu a uložit se. Byl to moc pěkný den. Účet za tu vynikající tabuli byl jen 12,50 €. Rovnou jsem si rezervovala večeři na páteční večer. Zítra se půjdu někde najíst na oběd a večeři vyřeším z nakoupených zásob, ale poslední den na ostrově si chci užít podobnou skvělou večeři. 
Žádné komentáře:
Okomentovat