Poslední den na Azorech: Road trip k Sete Cidades a návrat do Ponta Delgada

Přede mnou byl poslední den na ostrově São Miguel. Následující den brzy ráno odlétám zpět na Mallorku. Dnes jsem měla v plánu dojet na západ ostrova k jednomu ze symbolů ostrova, kterým je rozlehlá kaldera Sete Cidades. Místo je mezi turisty velmi populární kvůli nádherných panoramatům na dvě jezera, která leží dole na dně kaldery. Jedno je zelené a druhé modré. Po cestě k Sete Cidades jsem chtěla dělat zastávky na severním pobřeží. Hlavně mě zajímala vyhlídka na útes připomínající svým tvarem slonní hlavu. 
Ráno u snídaně mi Fred nadšeně vypsal všechna místa, která bych dnes mohla po cestě stihnout navštívit.

Rabo de Peixe

Při pohledu na ten seznam mi bylo jasné, že s mým častým zastavováním všechna tahle místa nedám. Venku navíc docela foukalo a to znamenalo pomalou opatrnou jízdu. Poděkovala jsem Fredovi za rady, rozloučila se a podle svého původního plánu se vydala na cestu podél pobřeží nejprve do městečka Capelas. Bylo pod mrakem, ale naštěstí nepršelo. Na prohlídku města Ribeira Grande za světla jsem neměla čas. Krátkce jsem zastavila v centru rybářského městečka Rabo de Peixe, abych nahlédla do přístaviště. A pak pokračovala po silnici lemované kamennými zídkami políček dál. Ráno mi přišla sms z hostelu v Ponta Delgadě, kde jsem dnes večer měla rezervovaný nocleh, ve které mě upozorňovali, že recepce je jen do pěti a pak není možné se dovnitř dostat. Tak jsem je ubezpečila, že přijedu předtím. To znamenalo, že jsem jsem se nejpozději ve tři musela vydat ze Sete Cidades do Ponta Delgady.

Tromba do Elefante

Kolem desáté jsem dojela na pobřeží do Capelas. Pěšky jsem se vydala kolem ruiny bývalé továrny na zpracování velryb k vyhlídce Miradouro das Pedras Negras. U továrny je na pobřeží přírodní bazén, kde se v letních měsících místní koupou. Dnes zelo parkoviště u bazénu prázdnotou. Vlny se lomily o skalnaté pobřeží. Na černých lávových horninách rostly vysoké traviny. A na obzoru se objevil útes připomínající sloní hlavu s chobotem v moři. Kolem okraje divokého pobřeží stálo piknikové odpočívadlo a nad ním na zídce upevněný rybářský člun. Vrátila jsem se pro motorku, dojela k odpočívadlu, prošla se kolem a pokračovala v cestě.  Tentokrát již do vnitrozemí. Na radu Freda jsem se vydala po silnici vedoucí do Ponta Delgady a odbočila na Covoada. U odbočky byla i směrovka na Sete Cidades. Pak jsem jela po okresce až do Covoada a tam odbočila doprava. Silnice začala stoupat do kopců kolem Sete Cidades. A opět zde začalo foukat.

Capelas

O dost víc, než na severním pobřeží. V zatáčkách to bylo nepříjemné. Vyjela jsem na první rádoby vyhlídku. Spíš to bylo jen malé jezero. Ze zatažené oblohy začal padat studený déšť. Nasadit v tom větru pláštěnku byl trochu kumšt, ale podařilo se a já se pomalu sunula výš. Pršet naštěstí za chvíli přestalo. Byla ale zima. Jako bych se najednou octla někde ve dvou tisících metrech. 
Další zastávku jsem udělala u kamenného akvaduktu, který se táhl mezi kopci.Slunce opět vykouklo. Dojela jsem na parkoviště u stezky k jezeru Lagoa Canário. Zde by měla být i známá a, na instagramu velmi populární vyhlídka Miradouro Boca do Inferno. Pěšky jsem sestoupila k pěknému jezeru obklopenému jehličnatým lesem. Široká cesta vedla dál lesem. Vypadalo to ale ještě daleko a tak, abych ušetřila čas, vrátila jsem se pro motorku a dojela na malé parkovište přímo pod stezkou na vyhlídku. Pak již to bylo jen 5 minut. Otevřelo se přede mnou nádherné panorama rozlehlé kaldery a jezer. Sem míří snad každý, kdo zavítá na ostrov. To znamenalo, že na vyhlídce bylo docela dost lidí. 

Akvadukt

Dalším oblíbeným místem je vyhlídka Miradouro Vista do Rei. Nejen kvůli pěkné vyhlídce do kráteru, na jezera Lagoa Verde a Lagoa Azul, ale hlavně kvůli chátrající budově 5* hotelu Monte Palace Hotel. Ten byl zde na "Královské vyhlídce" postaven v 80.letech minulého století s velkými očekáváními. Exkluzivní poloha, luxusní vybavení a nadstandartní služby měly přilákat bohaté hosty. Jenže tak se nestalo. Pětipatrový luxusní hotel s 83 pokoji a prezidentským apartmá byl otevřen v dubnu 1989. Jenže se potýkal s nedostatečnou obsazeností a velkým zadlužením kvůli vleklé stavbě. I když hotel stojí na místě s nádhernými výhledy, okolí se po 200 dní v roce halí do mlh a dešťů. Proto o něj návštěvníci nejevili přílišný zájem. Již v listopadu 1990 byl hotel uzavřen a od té doby stavba chátrá a zarůstá vegetací. Prvních dvacet let byl areál hotelu hlídán najatou službou a psy. Nyní na zazděných vchodech visí nápisy upozorňující na zákaz vstupu kvůli nebezpečí úrazu (které spousta lidí nerespektuje a vydává se na průzkum hotelu). Veškeré luxusní vybavení již bylo rozkradeno a nebo zničeno vandaly. Nyní je to jen betonový skelet bez oken. A turistická atrakce pro zvídavé.

Lagoa Canarias

I já jsem měla v plánu, pokud to bude možné, nahlédnout do útrob hotelu. Z jeho střechy jsou prý nádherné výhledy. Dojela jsem na parkoviště u vyhlídky a vydala se kolem hotelu. Dva turisté ztovna vylezli po svahu k zídce bránící vstup na kdysi přístupné postranní schodiště. Když jsem ale viděla, jak opatrně dostávají po zídce dovnitř, musela jsem tuhle variantu zavrhnout. S plnou polní na zádech a mou závratí to nešlo. Přesto jsem hotel obešla z druhé strany k místu, kde býval vstupní vchod. Zde jsem si všimla cestičky k zídce, která sahala jen po pás. Nakonec jsem se tedy do hotelu dostala. Zdi posprejované grafiti, suť na zemi a velké kaluže, protože chyběl strop, vytrhané stropní osvětlení, díry v místě, kde býval výtah. Vydala jsem se po točitém schodišti, ne kterém stále leží zaprášený koberec, nahoru do vyšších pater. Nikde žádný nábytek. Vše, co šlo ukrást, je pryč. I mramorové obložení koupelen. Těžko představitelné, že zde kdysi bylo nejluxusnější ubytování na Azorech. Vítr se proháněl pokoji bez oken.

Miradouro Boca do Inferno

Schody na střechu jsem nenašla a ani je moc nehledala. V hotelu by se dala strávit spousta času průzkumem, měla jsem ale hlad a pokud jsem chtěla stihnout oběd ve vesnici Sete Cidades u jezer a ještě se zastavit na pobřeží na Ponta da Ferraria u termálních pramenů, nemohla jsem se zde příliš zdržovat důkladným průzkumem ruiny. Vydala jsem se stejnou cestou ven z areálu hotelu. Mé cesty pak využili další turisté, co se procházeli po silnici a hledali, kudy by se tam dostali. 

Hotel na Vista do Rei

Vydala jsem se po silnici dolů do kaldery. Jak jsem sestupovala, konečně se do mě přestal opírat vítr. Sjela jsem na parkoviště u zeleného jezera Lagoa Verde, prošla se na hráz spojující jezero se sousedním modrým jezerem Lagoua Azul. K vzniku barevně odlišných jezer se váže legenda. Kdysi dávno žila v Sete Cidades modrooká princezna, která milovala přírodu a často podnikala výlety po ostrově. Jednou potkala pastýře, se kterým se začala scházet. Oba se do sebe zamilovali. Dozvěděl se o tom její otec král, který chtěl, aby si jeho dcera vzala prince sousedního království. Princezně zakázal se s pastýřem dál scházet. Princezna se s pastýřem naposledy tajně sešla. Oba z nešťasné lásky ronily slzy, které zaplnily údolí a vznikla dvě jezera. Modré jezero odráží barvu očí princezny, zelené jezero pastýřovy oči.

Ruina hotelu Monte Palace

Na jezeře plavaly kačenky. Kolem vedly stezky. Určitě by to byla příjemná procházka. Já ale zamířila najít restauraci. Nakonec jsem zvolila restauraci Sao Nicolau a obědový bufet za 8,50€. Když jsem se zasytila, vydala jsem se z kaldery na pobřeží. Bylo půl třetí. 
Když jsem se napojila na silnici mířící směr Ponta Delgada, ještě mě čekala návštěva majáku na mysu Ponta da Ferraria. Sjela jsem do vesničky a pak k majáku. Po krátké zastávce jsem pokračovala dál k lázeňské oblasti na pobřeží. V malém skalnatém zálivu na pobřeží vyvěrá horký termální pramen a za odlivu je zde příjemné koupání. Jak již mi dnes ráno Fred řekl, odliv byl do desíti. Koupel jsem neměla v plánu. Na cestě po serpentinách dolů na pobřeží jsem zastavila na vyhlídce u kopce Pico das Camarinhas. Je zde několik stolků určených pro piknik. Výhled se nabízí nejen na maják, ale i na černé skalnaté pobřeží dole u toho termálního bazénku. Kdysi v 18.století se nedaleko od pobřeží z moře vynořil sopečný ostrov Ilha Sabrina. Moře si opět pohřbilo. Upozorňují na to jen informační cedule. 

Kdysi to byl 5* hotel

Protože již byly tři hodiny a kdybych se vydala dolů, určitě bych zde strávila další hodinu (a to bych pak nestihla check-in), musela jsem se již definitivně vydat na cestu do Ponta Delgady. Do města to bylo odhadem 30 km. Silnice ale byla plná zatáček a občas jsem zastavila na nějaké vyhlídce. Třeba na vesničku Fereteiras, nebo na Miradouro Camino Novo. O tři čtvrtě na čtyři jsem minula letiště a zamířila do centra ubytovat se v 53 In guesthouse. Předtím jsem ještě natankovala na benzínce u kruháče. Dmopředu jsem v online mapách vyčetla, kolikátá odbočka mě dovede na ulici, kde sídlí hotel, abych neztrácela čas blouděním jednosměrkami. Po čtvrté jsem zazvonila na zvonek guesthousu. Byla jsem ubytována, recepční mi ukázal pěkný dům a útulný pokoj s patrovou postelí, který jsem sdílela s další cestovatelkou, dostala jsem klíče, nechala batoh v pokoji a vydala se vrátit motorku. Cestu jsem měla propočítanou. Díky tomu jsem bez problému našla správné odbočky a před pátou zaparkovala před kanceláří Autatlantis. Vše proběhlo v pořádku a já se pěšky vydala na procházku centrem. Prošla si pár obchodů se suvenýry, objevila stylový obchůdek se sýry a dalšími typickými azorskými produkty za dobré ceny. Nic jsem si tam ale nekoupila. Předtím jsem v supermarketu koupila balení "bolo levado".

Jezera v kaldeře Sete Cidades

Zašla jsem na policejní stanici vyměnit policejní nášivku. Místo nášivky jsem dostala plastovou plaketu. A pak se vrátila na ubytování. Po sedmé jsem se do centra vrátila na večeři. Vytipovala jsem si dobře hodnocenou tavernu Acor. V nabídce měli steaky připravované na horkém kameni. A spoustu zajímavých předkrmů. Vybrala jsem si sýr s chlebem a lokálními marmeládami a poté jsem si na horkém kameni ugrilovala hovězí flákotu. K tomu jsem dostala salár, chipsy ze sladkých brambor a čtyři dipy. Bylo to chutné. Skvělé zakončení pobytu na Azorech. 

Faro da Ferria

zde jsou termální lázně

Výhled na Feteiras

S plným žaludkem jsem se vrátila na ubytování, připravila si věci a šla spát. Další den mě čekalo vstávání ve před půl pátou. V pět jsem stála na nedaleké zastávce ANC a čekala na první aerobus na letiště. Opět jsem byla jedinou pasažérkou. Snad se jim to v letních měsících více vyplatí. Tentokrát mi na bezpečnostní kontrole ten hliníkový nožík zabavili. Nechápu to. Celou dobu jsem s ním procházela bez problému. V sedm se letadlo společnosti TAP zvedlo z letiště a já si užila poslední výhled na ostrov, který se pomalu probouzel do nového dne.