Zápisník z Bosny a Hercegoviny - poslední 14. den: Dobrodružný trek z Pale po bývalé úzkokolejce do Sarajeva a zemětřesný závěr dovolené

Dnes mě čeká přesun z hostelu z centra Sarajeva do guesthousu u letiště. Ale protože je check-in až od jedné a v hostelu nemám možnost nechat si většinu věcí zamčenou ve skříňce, znamená to, že dnes budu chodit s plnou polní.

Rozhodně ale nechci promarnit poslední den poflakováním se po městě. Včera jsem váhala mezi dvěma programy.

1) Zkusit štěstí podruhé a vydat se autobem do Nahoreva a odtamtud k jednomu z nejvyšších vodopádů Bosny - Skakavacu. Nebo 2) Sednout na autobusovém nádraží Istočno na bus do Pale a odtamtud se vydat pěšky po bývalé železniční trati do Sarajeva.

První variantu nakonec zavrhuji ze dvou důvodů. Není jisté, že pokažený autobus už nebude pokažený a pojede. A navíc terén slibuje nějaké to převýšení a s (odhadem) deseti kily na zádech se mi nechce šplhat do kopců.

Terén na bývalé železnici slibuje spíše rovinku a tím, že bych v Sarajevu končila i klesání. Problémem u této trasy ale je, že nevím, v jakém stavu aktuálně je. Železniční trať vedoucí kaňonem řeky Paljanska Miljačka ze Sarajeva na východ do Uvace na tehdy ottomanských hranicích byla postavená rakousko-uherskou armádou v roce 1906 a sloužila hlavně k vojenským účelům. Nejvytíženější byla během 1.světové války, kdy se po ní přepravovala munice. Úzkokolejná “Ostbahn” sloužila až do roku 1978. Nyní již na trati koleje nenajdeme. Zato množství tunelů a také nějaké ty mosty. A právě o stavu těch mostů nemám aktuální informace. Přes FB skupinu jsem se dozvěděla, že ty tři mosty na trase mezi Pale a Sarajevem nelze přejít již několik let. Jeden spadl úplně a dva mají železnou konstrukci s chybějícími pražci a bez zábradlí. Ale podle jednoho cestopisu lze mosty obejít po stezkách.

Na internetu jsem pak našla informaci z léta loňského roku, že se palské úřady rozhodly starou želeniční trať přetvořit na cyklostezku. Což by znamenalo, že by se ty tři mosty opravily. Otázkou ale je, zda už začali cyklostezku budovat, nebo se o tom zatím jen mluví a záměr bude do X let. Každopádně to vypadá, že by trasa měla být průchozí.

Vstávám v sedm, balím batoh a snídám včera koupenou makovou buchtu. Po osmé sedám na linku 31e, která zastavuje před budovou soudu kousek od hostelu. U řidiče kupuji lístek a nechávám se dovézt do městské části Dobrinja, kde kousek od konečné MHD stojí autobusové nádraží Istočno. Z toho odjíždějí autobusy mířící na východ do Republiky Srbské. Oblast Republiky Srbské začíná již pár kilometrů východně od Sarajeva a Pale již leží na tomto území. Poté, co jsem tedy pobývala jak v Hercegovině (Mostar, Stolac), tak Bosně (Sarajevo, Visoko, Jajce), tak jsem teď mohla na den nahlédnout i do další součásti konfederace, do Republiky Srbské.

Autobus do Pale jede ráno jen po šesté nebo v 9:15. Za lístek dávám 4,50 BAM a nechávám se malým mikrobusem dovézt do cca 17 km vzdáleného města, které samo sebou není nijak zajímavé. Leží v podhůří Jahoriny, kde v roce 1984 probíhala olympiáda. Do Jahoriny jsem původně taky plánovala vyrazit na jeden den, ale pak kvůli sněhu, který se v těch nadmořských výškách stále drží, jsem celý program překopala.

Na to, že překračuji hranice do Republiky Srbské, mě upozorňuje cedule u silnice. V 10 hodin vysedám na nádraží v Pale a podle mapy se vydávám západně za město najít začátek trasy kaňonem řeky Paljanska Miljačka. Je pod mrakem, občas ale si ale sluneční paprsky najdou cestu. Předpověď zase trochu hrozí přeháňkami, ale nemělo by to být nic hrozného.

Poté, co minu poslední dům, ocitám se v zelené kopcovité krajině. A hned mě vítá první tunel, kterým ve 20.století jezdil vlak. Na tunelu visí nově vypadající cedule. Bohužel jsou informace na ceduli napsané jen v cyrilici.

Jakmile jsem vstoupila do Republiky Srbské, nahradila latinku na prvním místě cyrilice. A zde se ani nenamáhali s anglickou verzí v latince. Na tunelu je namalovaná nově vypadající turistická značka. "Dobré znamení", napadá mě. Jak ale poznám později, je to bláhová myšlenka. Předtím, než vlezu do provního tunelu, začíná mrholit. Vytahuji čelovku a projdu prvním asi 100 metrovým tunelem. Za ním zatím neprší. Co mě ale šokuje je množství odpadu nachytaného na břehu řeky, která protéká na pravé straně podél cesty. Je Den Země a zdá se, že tu nikoho netrápí všechny ty odpadky v přírodě. Další věc (po kouření v kavárnách), která mi na Bosně vadí.

Vstupuji do druhého tunelu, který je nedaleko. Další kilometr po cestě a přicházím k prvnímu mostu. Nová značka sice je namalovaná i na mostě, ale most je stále v dezolátním stavu. Přecházet po kovové kontrukci (která je navíc vlhká od neustálého mrholení) by mohl jen sebevrah. Takže k budování cyklostezky ještě nedošlo.

Naštěstí si všimám po levé straně dobře viditelné pěšiny vedoucí dolů k potoku. Po cestě po pěšince málem šlápnu na krásného mloka skvrnitého. Kvůli dešťům a tání vody v horách je potok na můj vkus docela divoký a nikde není žádná lávka. Tam, kde je na druhém břehu pěšinka stoupající po svahu nahoru, je i místo, kde by se dalo přebrodit. Ale ne suchou nohou. Chtě nechtě zouvám boty, schovávám foťák do batohu, beru do ruky klacek, kterým bych udržovala balanc a opatrně lezu do potoka.

Katastrofický scénář, kde mi podklouzne noha a celá padám i s batohem do studené vody, rychle z mysli zaháním. Noha mi naštěstí nepodklouzne. Vystoupám po pěšince nahoru na druhou stranu mostu a pokračuji v cestě. První adrenalin za mnou. Nebylo to ale tak hrozné. To ale netuším, co mě čeká o kus dál u dalšího mostu. Ten je v tom samém stavu. Železná kontrukce se ztrouchnivělými mokrými pražci. Zde ale není tak úplně jasné, kudy vede pěšinka k brodu přes potok. Zleva je strmý svah nahoru a žádná viditelná cesta na druhý břeh. Zprava docela strmý svah dolů s několika možnými pěšinkami po mokré hlíně a listí. K tomu zase mrholí. 

Beru do ruky klacek na podpírání se a začímám sestupovat dolů stylem, který rozhodně není hoden dámy - po zadku. Raději si na strmém svahu sedám před každým krokem směrem dolů a držím se čeho se dá. Hlavně se nepředklánět, aby mě batoh nepřevážil.S mírně mokrým zadkem sejdu k potoku. Brod je naznačený dvěma trámy coby lávka. Ta už tu ale je delší dobu a chybí zábradlí. Lávka mi ale slouží k přidržení se během přecházení potoka po kamenech. Zde to suchou nohou jde. Přede mnou je výstup po pěsince nahoru na trať. Ze začátku to tak nevypadá, ale pěšinka je pěkně o hubu. Uzoučká a svah takový, že se raději nedívám napravo a soustředím se na jediný cíl - být už konečně nahoře. Ten mokrý terén není ideální. Naštěstí to neklouže. Nevýhodou je ta plná polní na zádech. Rozklepaně vylezu nahoru na ”pevnou” zem železniční trati. Musím se vydýchat a uklidnit. Nechtěla bych jít tohle nazpět. Adrenalin mi naplno koluje v žilách. A to mě čeká ještě jeden most!

Z oblohy neustále padá jemný déšť. V tunelech se mu vyhýbám. Vždy se zdá, že mě déšť dohání. Před tunelem prší, za tunelem ne, ale o pár chvil už zase prší. Občas vysvitne slunce.

Po pravé straně hučí na dně kaňonu řeka. Pohled na okolí stojí za to. Nevím, kolik tunelů mě ještě čeká. Všechny tunely jsou průchozí, jen jeden je z části zasypaný, ale projít se dá.

Přijdu k třetímu mostu. Už dopředu vím, že když ty první dva byly neopravené, tak i ten třetí bude ve stavu, v jakém je již několik let. A to je, že jeho konstrukce chybí. Most je zřícený. Po levé straně ale je dobře viditelná pěšina. Ta je krkolomná jen asi na dvou místech. Jinak to jde. Tentokrát nemusím brodit.

Jakmile se octnu na druhé straně neexistujícího mostu, je mi jasné, že adrenalinové úseky mám za sebou a žádný další most a brodění mě nečeká. Zde již není úzká pěšinka, jako tomu bylo od 1.mostu, ale vyježděná cesta pro auta. Občas sem někdo dojede a pak zjistí, že dál to nejde, tak to zase otočí nazpět.

Cesta mě zavede k bývalé železniční zastávce Dovliči. Z budovy zůstalo už jen torzo. Úmysl, dát si zde k obědu konzervu Rio Mare, bere při pohledu na tmavou bouřkovou oblohu v dálce nad Sarajevem za své. Déšť byl na dnešek hlášený a po cestě jsem si občasné mrholení užila, ale tahle barva nevěstí nic dobrého. Takže raději pokračuji dál. Za chvíli slyším zahřmění. Takže přece jen bouřka. Dojdu na asfaltku na předměstí Sarajeva. Začíná kapat. Na obzoru již děšťová clona. Někde pode mnou je starý "Kozí most". Nemám ale čas najít místo, odkud by bylo na most vidět. Asfaltka začne klesat k hlavnímu tahu. Já to ale vezmu do posledního tunelu, jehož vchod je z části zarostlý. Za tunelem se mi pěšinka vedoucí po rovince za chvíli ztrácí. Prší čím dál víc.

Beru to po pěšince vedoucí do kopce mezi domy. Vystoupám na chodníček a konečně se ocitám na ulici. Scházím opět dolů. Dojdu na hlavní tah, podél kterého musím chvíli jít. Není to nic příjemného, protože tu není prakticky krajnice a jdu podél svahu do zatáčky. Když už konečně narazím na odbočku, dostávám se na známý hřbitov Alifakovac a přes něj projdu do centra Sarajeva. To už pršet přestává. Procházím kolem řeky Miljačky, zastavuji se u zrekonstruovaného Hudebního pavilonu z roku 1913, projdu kolem synagogy a pak zamířím k městské tržnici. Rozhodla jsem se za odměnu si nadělit pořádné tradiční jídlo v té samé restauraci, co včera. V hotovosti mám na útratu poslední 2 marky, ale berou karty. Dávám si polévku a potom Sarajevski sahan (mix plněných paprik, plněných cibulí a plněných vinných listů). A pak už nasedám na linku 31e a mířím do Dobrinje, kde dojdu do rezidenční oblasti do Guest housu Relax and Fly. V rodinném domku asi 600 metrů od letiště dostávám pěkný pokojík v horním patře s balkonem. Protože mě čeká další den let v šest ráno a budu muset vstávat po třetí ráno, jdu si dát sprchu, nabalím batoh do finální podoby na let, nachystám oblečení a jdu relaxovat do postele.

Sotva dopíšu příspěvek z dneška na FB a nachystám se zavřít oči a jít spát, začne se se mnou postel mírně chvět. Je 23:07. První sekundy si říkám, jestli kolem po ulici nejede nějaký těžký náklad. I když mě hned napadne, že je to pocitově a zvukově podobné zemětřesení, které jsem zažila před lety na Bali. Otevřu dveře na balkon a dívám se na ulici. Elektrický stožár s dráty se ale pohupují. Na ulici je klid. Žádná auta. Jsem ve zvláštní ztrnulosti a uvažuji, jestli má cenu někam běžet. Třes ustane. Jdu na chodbu, kam také vyjde sousedka. Chvíli se podivujeme a pak jde každá zase na pokoj. Lehám si do postele a googluju. Netrvá dlouho a je potvrzené zemětřesení, které je cítit nejen v Bosně a Hercegovině, ale i v Chorvatsku, Černé Hoře a i Albánii. Epicentrum je v Ljubinje jen pár kilometrů od Stolace. Síla 5,7 Richtera. (Další den se dozvídám, že ve Stolaci zahynula jedna žena, když se uvolněná skála sesunula na dům, ve kterém spala).

Chvíli čekám, jestli budou nějaké následné otřesy a pak jdu spát. Budík je natočený na 3:15.

Zápisník z Bosny a Hercegoviny - 13.den: Jak jsem se nedostala k vodopádu aneb procházka k pramenům řeky Bosny

Na dnešek jsem si naplánovala výlet k vodopádu Skakavac, který leží v horách asi 12 km severně od Sarajeva. Dopředu mám zjištěný jízdní řád autobusu č.69 do obce Nahorevo, odkud pak již budu pokračovat pěšky k vodopádu. Odjezd v devět mi přijde ideální. Předpověď na dnešek ale neslibovala zrovna ideální počasí. Je pod mrakem, hrozí přeháňky a "teplo" je asi jako v listopadu. Chvíli jsem včera uvažovala, jestli raději nevyrazím na trasu podél bývalé úzkokolejky, která je v nižších nadmořských výškách, aby mě náhodou nepřekvapil sníh. Jenže další den mě pak čekal výstup k vodopádu s plnou polní, protože se budu přesouvat na ubytování u letiště. Takže nakonec zůstávám u původního plánu (tak jsem si to alespoň myslela). 

Po osmé vyrážím směrem na zastávku Sutjeska. Odtud autobusy č.69 vyjíždějí. Po cestě se ještě stavuji na snídani do "burkárny", kde si dávám burek plněný cuketou. Na zastávce jsem pro jistotu už o půl deváté. Čekám a čekám. Kolem projíždějí jiné linky. V devět žádná 69 ale nedorazí. Čekám dál. Je docela zima. Ani po dalších 15 minutách autobus nikde. Jedna cestující se rozčiluje, že asi bude čekat na další v 10:40. V té zimě se mi ale nechce čekat další hodinu. Ale ani se mi to nechce vzdávat. Takže si zajdu do teplého interiéru obchodního centra na veřejné WC. Projdu se po okolí a před půl jedenáctou jsem zpět na zastávce. V daný čas přijíždí linka 68, která jede do jiné vesnice. Ptám se řidiče na Nahorevo v naději, že třeba jede přes něj. Řidič ale naznačuje, že do Nahoreva dnes nic nejede, že je autobus pokažený. Hm. Takže mě čeká plán B. Protože jediný ranní autobus z autrobusového nádraží Sarajevo Ištočno do Pale již dávno odjel, rozhoduji se vydat do městské části Ilidža k pramenům řeky Bosny.

Sedám tedy na tramvaj č.2 a jedu směrem na západ města. Když vylezu z autobusu, který nahrazuje dopravu na úseku, kde se opravují tramvajové koleje, poprchává. Sedám do cukrárny na dortík a čaj a čekám, jestli ten déšť ustane. Mezitím stihnu načuchnout cigaretovým kouřem. U okolních stolů se neustále kouří. V Bosně kouří snad každý a kouří se všude. V restauracích, kavárnách…žádný ohled na nekuřáky. Toto je jedna z věcí, která mi rozhodně chybět nebude.

Čekání asi po půl hodině vzdávám a jdu s deštníkem v ruce k hotelu Bosna, ve kterém se v roce 1914 ubytoval Ferdinand d’Este s Žofií Chotkovou. Ilidža byla v době Rakouska-Uherska oblíbenou lázeňskou oblastí. Od hotelů vede asi 3 km dlouhá promenáda lemovaná alejí kaštanů a dalších stromů. Alej končí v parku u pramenů Bosny na úpatí pohoří Igman.

Po cestě mrholení naštěstí přestává. Na promenádě je minimum lidí. Pro zájemce je tu možnost nechat se svézt v kočáře taženém koňmi. Jako v době císaře pána.

Za půl hodinky jsem u jednoho ze vstupů do areálu udržovaného parku okolo pramenů řeky Bosny. Je tu ale pokladna, kde je třeba zaplatit za vstup 2 marky. Procházím po stezce kolem několika jezírek s průzračnou smaragdově zbarvenou vodou. Na jednom plave labutí rodinka. Chvíli ji sleduji a počítám, kolik má labutí máma kolem sebe labuťátek. Ze dvou na hladině se nakonec vyklubou další 3, které byly ukryté pod křídly labutě a postupně vypadávají na hladinu, jak se labuť předklání a loví zobákem pod hladinou řasy.
Prameny řeky Bosny jsou silné a vytékají ze svahu. Řeka se pak stáčí v meandrech krajinou. Za teplých dní by tu bylo nádherně. Procházím se parkem a pak mířím podél silnice k hlavní výpadovce a kolem ní ke starému Římskému mostu. Ten byl postaven v 16.století údajně na místě, kde v římských dobách stával most.

Protože je počasí pořád nic moc, jdu zpět na zastávku v Ilidži a odtud se vracím do centra Sarajeva. Vysedám na zastávce Muzeji. Zde z jedné strany stojí muzejní komplex, z druhé hotel Europa, ve kterém za války sídlili novináři. Naproti je pak budova parlamentu, která byla během války zasažena minomentnými střelami. Na náměstí u parlamentu je umístěna kopie pěkně zdobeného kamenného stéčku.

Projdu se dalším nákupákem (opět kvůli WC), který stojí u náměstí Bosna a Hercegovina naproti parlamentu. A pak již mířím směrem k městské tržnici, kde je v horním patře restaurace Srebrena Školjka s lokálním jídlem. Je sice před pátou, ale mám hlad. A taky chuť na ”sarmu” - plněné zelné listy mletým masem. Mňam. A pak se již vydávám na hostel. Pro dnešek mi to stačilo. Zítra mě čeká přesun na ubytování u letiště, protože v sobotu odlétám v brzkých ranních hodinách. Obávám se, že mě zítra čeká druhý pokus o výlet k vodopádu, ale tentokrát s plnou polní.

Zápisník z Bosny a Hercegoviny - 12.den: Přesun do (opět) zasněženého Sarajeva

Probouzím se do deštivého dne. Ještě, že jsem včera stihla vidět všechna zajímavá místa v Jajce.

Paní domácí říkala, že před 3 dny byl v Jajce sníh. To bylo asi v ten den, kdy mě ve Visoku majitelka starožitností upozorňovala, že přijde “kiša” (déšť). Z tmavých mraků ve Visoku nakonec nezapršelo, ale v Jajce sněžilo. Dnes jsou na obzoru nad Jace taky vidět zasněžené vrcholky kopců. Snídám pečivo, které jsem si koupila včera odpoledne v pekárně. Loučím se s paní domácí a jdu na autobus. Čekám, že pojedu běžným velkým autobusem. Dostala jsem ale lístek do mikrobusu, který přijel zřejmě z Bihače a pokračuje do Sarajeva. Mikrobus už je plný a tak dostávám místo vedle řidiče. Ten na mě spustí, jestli mluvím německy. Když zjistí, že ano, tak pookřeje a těší se, že si budeme po cestě povídat. Nejsem z toho moc odvázaná. Chtěla jsem si dát sluchátka a v klidu pozorovat krajinu během té 3,5 hodinové jízdy. Nakonec ale docela dobře pokecáme a je vidět, že máme stejný názor na poslední 2 roky. Řidič strávil 20 let v Rakousku. Další, co emigroval během války.

Projíždíme kopcovitou krajinou, která se oproti včerejšku zahalila do sněhové pokrývky. Hlavně vrcholky vyšších kopců. Je to nádherné. A je mi jasné, že mě Sarajevo přivítá zase sněhem.

Je to skutečně tak, i když dnes sníh neleží v ulicích města, ale na svazích okolních hor. Když před jednou hodinou vystupuji na nádraží, mírně poprchává. Rovnou se vydáván směrem na hostel Balkan Han, který leží nedaleko centra města. Když pak před druhou hodinou vyjdu zase na ulici, už svítí slunce a začíná bát teplo. Mraky, které halily vrchol hory Trebevič, se rozestoupily, a tak můžu vyrazit na lanovku, která vede z centra města po svahu směrem na horu na místo Vidikovač. Zde v roce 1984 probíhala během Olympiády v Sarajevu některé sportovní disciplíny, jako třeba závod na bobech. Bobová dráha u Vidikovače je nyní jedním z lákadel hlavně pro instagramery. Dráha je totiž pokrytá grafitti. I mě to sem táhne kvůli bobové dráze, ale také kvůli výhledům na Sarajevo.

Po cestě přes město objevuji budovu městské tržnice Markale z roku 1895. V přízemí jsou stánky s masem, uzeninami, pršutem, sýrem...hned u vchodu mě oslovil jeden z prodavačů a nabízí mi k ochutnání sušené hovězí. Měla jsem v plánu si nějaké koupit. Kde jinde než právě zde. Nechávám si ukrojit kousek a zavakuovat. Už se těším, až si jej doma vychutnám.V horním patře tržnice je malá restauraces místními pokrmy. Na informační tabuli u vchodu se dozvídám, že 28.8.1995 zabila minometná palba srbských jednotek, které obléhaly město, 43 lidí, kteří čekali na příděl základních potravin. Pamětní cedule je na severní fasádě tržnice.

Kousek od tržnice stojí katedrála Srdce Ježíšova, známá jako Srajevská katedrála. Před ní na chodníku je jedna ze sarajevských růží. I sem za války padla nějaká střela. Místo je vymalováno červenou barvou.

Přes historickou Baščaršiju dojdu ke staré radnici Viječnica. Budova byla navržena v roce 1891 Karlem Paříkem, který ale po kritice ministra nemohla na její stavbě pokračovat. Proto dnes jeho jméno není zmiňováno. Radnici nakonec dokončil v roce 1894 Ciril Ivekovič. Jako radnice budova sloužila do roku 1949, kdy se z ní stala národní a univerzitní knihovna. Knihovna ale byla 25.8.1992 vypálena srbskými extremisty a ztraceno bylo skoro na 2 miliony knih.Budova byla po válce zrekonstruována do původního stavu a znovu otevřena v roce 2014. Nyní je národní památkou a konají se v ní kulturní akce. U vchodu do haly visí pamětní deska upomínající zničení knihovny. Pokud bych si chtěla prohlédnot interiér, musela bych zaplatit 10 marek vstupného. Vzhledem k tomu, že se mi již rozpočet krátí, tak si musím rozmýšlet, za co ještě utratím. Dnes je přednější lanovka a také si chci jako suvenýr odvézt ručně tepanou džezvu. Proto tedy nahlédnu jen přes dveře do hlavního foie s nádhernými arkádami, kolem kterých jsou umístěny fotografie z doby občanské války. Nyní mě to trochu mrzí, že jsem nešla dovnitř. Snad někdy příště.

Od radnice se vydám ulicí ke stanici lanovky. Ta jezdí jen do 17 hodiny. V létě asi déle. Jsou tři hodiny. Mám tedy dvě hodiny na výjezd, procházku po zajímavostech Vidikovače a sjezd dolů. Zpáteční jízdenka stojí 20 marek. Jednosměrná 15. Dolů by se dalo sejít, ale není na to počasí.

Sedám do samostatné kabinky, která začne rychle stoupat z cca 500 metrů nad mořem do 1169 metrů ke stanici na Vidikovači. S přibývající nadmořkou výškou se mi nabízejí nejen zajímavější výhledy, Sarajevo se zmenšuje, ale na svazích se začíná objevovat nejprve sněhový poprašek a později asi 10 cm tlustá vrstva sněhu. Za cca 7 minut vysedám na stanici a jdu se projít zimní krajinou. Slunce svítí a oproti očekávání je příjemně teplo. Asi 7 stupňů. Sníh, který tu napadl asi během posledních 4 dnů, rychle taje a voda stéká po cestě. Jdu najít bobovou dráhu. Chůze v trekáčích, které jsou spíše pro jarní výlety, na rozbřehlém sněhu není nic moc. Jednak musím dávat pozor, aby mi to nepodklouzlo a jednat, abych si boty neobalila rozbředlou břečkou a neměla v nich hned mokro. Scházím po bobové dráze, na které jsem sama, asi do její poloviny. Během toho si prohlížím grafitti. Rozpadající se betonová dráha působí zvláštně. Je tu taková divná atmosféra. Jednak kvůli těžší chůzi sněhem a také krátícímu se času nescházím až dolů k budově hvězdárny, ale v půlce se vracím po cestě nahoru. Ještě si zajdu na vyhlídkové místo u silničky. Kousek odtud je ruina rakousko-uherské pevnosti.

Svahy okolo Vidikovače byly v minulosti i důležitým strategickým místem. V době Rakouska-Uherska tu byly vybudovány obranné pevnosti, které hlídaly město. Během obléhání Sarajeva od 5.4.1992 - 29.2.1996 srbskými jednotkami bylo město odtud ostřelováno.

Před pátou sedám na lanovku a opouštím zimní pohádkovou krajinu. Zpět ve městě se vydávám v Baščaršije do uličky Kazandžiluk, kde již od 16.století sídlí kovotepci, kteří zdobí měděné džezvy, kávové šálky apod. Procházím si tři obchůdky. Ve dvou pozoruji kovotepce při práci a vybírám, jestli mě něco nezaujme jako suvenýr. Přece jen si chci odvézt výrobek i s příjemnou vzpomínkou na okolnosti koupě a ne pod tlakem. To se mi nakonec daří. Vstřícný třicátník mě nechá, ať si v kidu vybírám z jeho bohatého sortimentu a zatím do měděného plátu vytepává ornamenty. Když se konečně rozhodnu pro malou džezvu za 25 marek, nabídne mi, že mi na její dno vyryje na památku nějaký nápis. Dohodneme se, že tam vyryje Sarajevo 2022 jako památku, kdy jsem tu byla. Trvá mu to asi 2 minutky a nic za to nechce. Nejradši bych si u něj koupila více věcí. Opravdu má krásné výrobky. Snad někdy příště. Už vím, kam zajít za kvalitním suvenýrem.

Protože se blíží doba večeře, jdu do čevapčičárny na pljeskavicu. Volím si ji se zakysanou smetanou, jak se tradičně podává. Odcházím ale trochu zklamaná. Ta včerenší pljeskavice byla lepší. S plným žaludkem pak jdu na hostel. Ještě si po cestě kupuji láhev kyselky Kyseljak.

Večer pak trávím na pokoji. Na další den mám v plánu vyrazit k vodopádu Skakavač, který je asi 12 km od Sarajeva.

Zápisník z Bosny a Hercegoviny - 11.den: Královské město Jajce

Dva a půl dne v údolí Bosenských pyramid je za mnou. A přede mnou předposlední přesun. Tentokrát na severozápad do královského města Jajce, jehož hlavním lákadlem je existence v celku mohutného vodopádu přímo v centru města. A také staré dřevěné ottomanské mlýny na nedalekém Maloplivském jezeře. A kvůli tomu jsem Jajce zahrnula do programu. Ale jen na jednu noc. Z Visoka do Jajce jezdí autobus a to dvakrát po ránu. Protože ale cesta trvá 3,5 hodiny, volím autoubus v 8:10, abych po příjezdu stihla navštívit všechna zajímavá místa města.

Snídani dostávám v sedm ráno a pak vyrážím na autobusové nádraží. Takto brzy po ránu je docela zima. Jízdenka je za 33 marek. Opět nemusím strkat batoh do úložného prostoru.

Do Jajce přijíždím o půl dvanácté. Autobusové nádraží leží kousek od centra a 27 metrů vysokého vodopádu na řece Plivě, který se stal symbolem města. Protože mám zamluvené ubytování pokojíku rodinného domku Mima, který stojí v centru pod hradem, po cestě si můžu prohlédnout část historického města. Jako první samozřejmě mířím na vyhlídku na vodopád. Řeka Pliva se pod vodopádem vlévá do řeky Vrbas. V létě tu probíhá soutěž ve skocích z vodopádu. Nebo lépe řečeno vedle vodopádu. Pode mnou je u terasa, ze které lze pozorovat vodopád z blízka. Protože jsem ale na youtube viděla, že se za vstup na terasu na výhled na vodopád platí a navíc tam od vodní tříště je každý hned mokrý, dolů jsem nešla. Zbytečně vyhozené peníze. Pohled z hora stojí za to. Když zvednu oči od vodopádu, vidím opevněné historické centrum města, které stojí na kopečku. Úplně nahoře je pak středověká tvrz.

První písemné zmínky o městě pocházejí z roku 1396. Opěvněné město vzniklo na křižovatce důležitých obchodních cest. Již koncem 14.století stávala na vrcholu města citadela. Také tu stával románský kostelík sv.Marie, který byl v 1.pol. 15.stol přestavěn do gotického stylu. Jeho součástí je i zvonice sv. Lukáše. Opevnění kolem kopce nechal vybudovat místní kníže Hrvoje Vukčič Hrvatinič, který byl nejvlivnějším člověkem Bosny na přelomu 14. a 15.století. Jajce bylo po jistý čas hlavním městem středověké Bosny. Ve městě se narodil i poslední bosenský panovník Štěpán Tomaševič, kterého papežští zmocněnci korunovali králem v kostele sv.Marie.

Zřejmě díky tvaru vrcholu, na kterém Jajce stojí, dostalo město jméno. V bosenštině znamená "vejce". O strategické město měli samozřejmě zájem různí nájezdníci. Opevnění však dokázalo dlouho odolávat těmto snahám. Až do roku 1463, kdy jej během své expanze na Balkán dobyli Turci. Ovšem jen na rok. Poté jej získal uherský král Matyáš Korvín a dokázal Turky odrážet dlouhá desetiletí. Turkům však Jajce neuniklo. Pod nadládu jej dostali v roce 1527. Kostel sv.Marie přestavěli na mešitu a pojmenován podle sultána Sulejmána II. Město pak ztratilo svůj původní význam. V 16. a 17.století město několikrát vyhořelo a v 18.století jej postihly epidemie moru. Modernizace v Jajce začala po roce 1878, kdy Bosna a Hercegovina připadla Rakousku-Uhersku. Během 2.světové války se o město vedly boje mezi jugoslávskými partyzány a chorvatskými fašisty. V roce 1943 se tu uskutečnilo druhé zasedání AVNOJe (Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie, kterého se účastnil i budoucí prezident Josip Tito. Ten byl ubytován v domě Buriča kuča, který byl ovšem vybombardován během občanské války v 90.letech.

Ve městě se nachází na 20 národních památek a několik domů s typickými strmýmidřevěnými střechami. Nepřehlédnutelná je zvonice sv.Lukáše u kostela sv. Marie. Právě nad ním mám ubytování.

Přecházím most přes smaragdově zbarvenou Plivu. Na jejím břehu je pěkný udržovaný Gradski park.Zde jsou umístěné dva římské sarkofágy, ke kterým není umístěno žádné vysvětlení. Procházím městskou Travnickou bránou do opevněného centra. Ulice jsou poklidné a udržované. Hned vedle brány nalevo stojí jeden z typických měšťanských domů, ve kterém je dnes vyhlášená restaurace Kod Asima. Sem se chystám dnes na večeři. Fasáda domu je obehnaná lešením a je vidět, že se vylepšuje fasáda. Vedle domu stoupá schodiště nahoru směrem k hradu. Vyfuním na ulici, která mě dovede k ruině kostel sv. Marie a zvonici. Kostel, vlastně později mešita, několikrát vyhořela. Poslední požár proběhl v roce 1832 a od té doby stavba chátrá. Jsou tu již jen obvodové zdi. Hned o kus dál je vidět mohutná Medvědí věž (Medvjed kula), zbytky Buriča kuča a na plácku pak vchod do podzemních katakomb. Katakomby nechal jako kryptu s podzemní kaplí vybudovat zakladatel Jajce Hrvoje Vukčič Hrvatinič. Vládce a jeho rodina zde byli pohřbeni. Katakomby jsou přístupné od 8 - 16 hodin za poplatek 2 marky. Nechci se ale do podzemí drápat s plnou polní, tak jdu nejdříve najít ubytování, abych si odložila nepotřebné věci a mohla již nalehko pokračovat v objevování města a jeho okolí. Vystoupám po schodech pod hrad. Domek Mima stojí naproti ženské mešitě. Není nijak označen. Ale podle fotek na bookingu a umístění v mapy. cz to musí být on. Zaklepu na dveře. Otvírá mi usměvavá padesátnice a hned mě zve dovnitř. Už na mě čekali. Zprávu přes booking jsem si přečetla v autobuse.

Jsem ubytovaná v malém pokojíku se 2 postelemi, skříní, stolkem. Majitelé domku vyhradili zřejmě dříve dětský pokoj k ubytovávání turistů. Jak se později dozvídám, paní je velmi pohostinná a i když neumí anglicky, ráda návštěvníky zasvěcuje třeba do pečení místních dobrot. Vybavení domu je starší. Koupelna je společná s majiteli domu.

S díky odmítám pozvání na čaj. Přece jen mám k poznávání města jen půl den. Slíbím, že večer si sedneme. Paní mi poradí, ať si k Maloplivskému jezeru k mlýmům vezmu taxíka. Že je to pět kilometrů a cena by měla být 7 marek. V plánu mám ale pěší chůzi.

Vydávám se zpět ke katakombám. Interiér podzemních prostor ve dvou patrech je mírně nasvícený. Ve skále jsou vytesané prostory, kde zřejmě byly uloženy rakve rodiny jajeckého zakladatele. V dolním patře je ve středu malé místnosti vytesán do kamene kříž.

Protože je po poledni a před tím, než vyrazím k mlýnům, potřebuji naplnit žaludek a posilnit se, scházím dolů do centra najít nějakou restauraci s místními pokrmy. Na hlavní ulici pojmenované po zakladateli Jajce nacházím kousek od mešity restauraci Kristal, kde z nabídky volím Duveč - zeleninový “guláš” s paprikami, mrkví, bramborami, hovězím masem a rýží. K tomu kyselka. Cena 8,50 je velmi fajn.

Pak už se vydávám směrem na západ k dřevěným mlýnům. Dole pod hradbami ještě odbočuji směrem k jedné památce - římskému Chrámu Boha Slunce Mitry, který je zřejmě z počátku 4.století. Z chrámu se dochoval jen kousek reliéfu. Bohužel je památka obehnaná proskleným domem a dveře jsou zavřené. Tak se musím spokoji s fotkou přes mříže. Vracím se zpět na silnici, která vede podél řeky Plivy. Přicházím k prvním slapům, kde stojí restaurace Kanoba Slapovi. Kousek dál přicházím k dřevěným lávkám nad dalšími slapy. Zde začíná Maloplivské jezero. Myslela jsem, že zde již budou mlýny, ale ty jsou na druhé straně jezera v místě, kde se Maloplivské jezero setkává v Velkoplivským jezerem. Projdu se po lávce nad malými vodopádky. Na některých místech plavou ve vodě plasty.

Jestě necelý kilometr a již vidim malé dřevěné mlýnky "Mlinčiči", které stojí na kůlech nad stékající vodou. Mlýny pocházejí z doby ottomanské a jsou vedené jako národní památka. V minulosti se v těchto nízkých dřevěných "chajdách" na kůlech mlela pšenice. Dodnes se jich dochovalo 24. Ani jeden mlýn dnes není otevřený. Ovšem je to velmi fotogenické místo. Kolem mlýnů je vybudovaná rekreační oblast s dětským hřištěm. Projdu se po všech lávkách a když mám nafoceno, vydávám se po stejné trase zpět do města.

Je půl páté, když vystoupám nahoru k bráně středověké tvrzi. V průvodci stojí, že pokud by byla brána zavřená, stačí zaklepat na dveře kastelána, který bydlí v domě pod hradem a že za poplatek otevře. No, nevím, na jaké dveře bych klepala. Nejbližší dům pod hradem je totiž vypálený a opuštěný. Naštěstí v pokladně ještě sedí paní, která těsně přede mnou vpustila do hradu nějakého turistu. Na pokladně stojí, že je hrad otevřený do 16 hodin. Takže asi přesluhují jako v tunelech Ravne ve Visoku. Za 2 marky si kupuji vstupenku a jdu se projít tvrzí. Dochovaly se mohutné hradby a uvnitř věž, která zřejmě sloužila i jako sklad munice. Procházím se po cimbuří hradeb, odkud je nádherný výhled na město pode mnou a kopcovité okolí.

Když pak opustím areál, správce tvrze za mnou zamyká bránu. Takže pozorovat smívání z hradeb tu asi není možné. Vydávám se pře bránu ve věži Sahat kula objevovat další uličky města. Po cestě si prohlížím staré měšťanské domy, které zřejmě pocházejí z 18.století. Jeden je na prodej. Ve střeše je díra, ale vypadá efektně. Zřejmě se jedná o Didzareva Kuča. Je možné k němu dojít. Dovnitř se ale neodvážím, i když by to šlo. U těchto tradičních domů jsou často informační tabule s jejich krátkou historií. O kus dál a níž stojí zrekonstruovaná Kršlakova kuča.

Sejdu k Banjalucké městské bráně a opustím opevněné město, abych sestoupila ke kostelu Nanebevzetí. Kostel je zřejmě novějšího data, nebo je notně zrekonstuovaný. Vedle františkánský klášter z 2.poloviny 19.století. Ve 30.letech 20.století byl klášter zrenovován českým architektem Karlem Paříkem. Uvnitř je muzeum, kde jsou ve vitríně vystaveny ostatky, o kterých se věří, že patří poslednímu bosenskému králi Štěpánu Tomaševičovi.

I když mělo být muzeum ještě otevřené, dveře jsou už zamčené.

Vracím se do města na další vyhlídku na vodopád. Po cestě zjišťuji, že restaurace v tradičním měšťanském domě je zatím zamčená. Přejdu most a ze zvědavosti jdu dolů na vyhlídkové terasy pod vodopádem. Odhaduji, že už by tu nemuseli vybírat v tuto hodinu vstupné. Odhad je správný. Projdu kolem řetězu nataženého přes cestu u pokladny. Terasy jsou z části mokré od poletující vodní tříště, která se zvedá z dopadajícího vodopádu. Udělám pár fotek a než stihnu být mokrá, vydávám se na pokoj odložit před večeří batoh.

O půl sedmé zkouším znovu štěstí, jestli bude Kod Asima otevřená. Není. Tak si vybírám restauraci Kastel u městského parku pod hradbami, která je zasazená do skály. Recenze mají dobré. Jsem ale jediným hostem a mladý číšník je z toho asi nervózní. Nebo ze mě. Stojí nade mnou, než si vyberu z jídelného lístku. Volím pljeskavicu. Tu jsem ještě neměla. A k tomu čaj, abych se rozehřála. Odpoledne se ochladilo. Pljeskavica s hranolkami je skvělá. Jako dezert si vybírám domácí moučník. Moc dobrý ořechový moučník se šlehačkovým krémem.

Po návratu na ubytování přijímám pozvání na čaj od paní domácí. Snažíme se najít společnou řeč. Není to tak těžké. Případně si paní pomáhá překladačem v mobilu. Její syn pracuje v Praze. Její dcera studuje práva v Sarajevu. Paní je hrdou Jajčankou. Povídá mi o tom, že dům museli postavit znovu, protože ten původní byl vybombardovaný za války. Povídá mi o svých hostech a vyptává se i na to, jak žiju já. U toho stihne vykouřit dvě cigarety. Klasika v Bosně. Tady snad kouří každý. Dozvídám se, že ještě před 3 dny tu byl sníh. To asi v době, kdy bylo ve Visoku tak zima.

Před spaním si sbalím všechny věci. Zítra ráno mě čeká přesun do Sarajeva. A protože jsem stihla v Jajce vidět vše, co jsem chtěla, můžu vyrazit už autobusem po deváté, abych pak měla ještě odpoledne prostor prozkoumávat okolí Sarajeva. Tak snad tam zase nedojedu do sněhu...

Zápisník z Bosny a Hercegoviny - den desátý: Výlet za kamennými koulemi do Zavidoviči

Protože jsem včera stihla vylézt i na pyramidu Slunce, na dnešek mi zbýval už jen Tumulus v 5km vzdálené Vratnici. Jedná se o 32 metrů vysokou uměle vytvořenou stavbu z megalitických bloků, bláta a betonu, pod kterou jsou prý také podzemní chodby a síně. Podle měření i zde vychází z vrcholu stavby energetický paprsek o frekvenci 28 Hz. Díky tomu se Tumulus stává oblíbeným meditačním místem.

Mnohem více, než Tumulus Vratnica mě ale začaly zajímat kamenné koule, které se nacházejí v 70 km vzdáleném Zavidoviči. Předevčírem jsem si na autobusovém nádraží všimla, že autobus jede i sem. Otázkou ale je, jestli pojede i na Velikonoční pondělí. Internet mi totiž tvrdí, že 17. a 18. dubna autobus nejede. Prakticky podle internetu tyto velikonoční svátky neměl jezdit skoro žádný autobus.

Vzhledem k tomu, že mi internet už jednou lhal, rozhodla jsem se zkusit štěstí. Pokud by autobus do Zavidoviči nejel, vzala bych si taxi do Vratnice a nazpět šla pěšky. Takže to bylo o osudu. K snídani jsem tentokrát dostala místo šunky sušené maso a míchaná vejce.

Autobus do Zavidoviči odjíždí z Visoka v 9:34. Po cestě městem si všímám, že to tu oproti víkendu žije. Zdá se, že žádné Velikonoce nejsou. Děti jdou do školy, lidé do práce. Před půl jsem na nádraží. Ptám se prodejkyně lístkům jestli autobus jede. Jede. Takže kupuji lístek za cca 17 marek. O programu je rozhodnuto. Z internetu vím, že nazpět by měl jet autobus ve 14:50. K dobru tak budu mít 3 hodiny v Zavidoviči, během kterých budu mít čas dojít do parku, kde leží několik záhadných kamenných koulí. Park je od centra města vzdálený odhadem 2,5 km.

Cesta autobusem trvá necelé 2 hodiny. Po příjezdu na nádraží si jdu odskočit do sousedního kulturního domu, kde se setkávám se vstřícností. Majitel baru si asi myslí, že jsem Němka (zřejmě další, co byl za války v Německu) a nechá mě využít WC bez placení.

Hned pak vyrážím přes řeku a podél silnice směrem na sever od centra. Cesta mi trvá asi 40 minut.

Kamenné koule jsou v lesíku v rezidenční oblasti. Oblast není velká, ale je významná počtem koulí, které tu jsou. Je jich tu kolem 10. Leží v řečišti potoka. V oblasti se prý nachází více míst s kamennými koulemi. Těmi nejznámějšími kamennými koulemi jsou zřejmě ty z Kostariky. Jejich vznik je opředen tajemstvím. Vznikly přírodně, nebo je někdo vytvořil. A pokud je vytvořil, jak to udělal s takovou přesností? A k čemu sloužily? Projdu se zvláštním místem. Kromě mě jsou tu dvě další turistky. Ty, když si udělají dostatek selfie, odejdou. Vstup do parčíku je dobrovolný. U domku, který sousedí s parkem je vybudovaný záchod. V ohradě u vchodu jsou slepice, které již stihly vyzobat veškerou trávu. Hned za plotem u cesty je jí dost. Natrhám nějaké pampelišky a nahážu jim je do ohrady. S chutí se na ně vrhnou.

Protože oblast kamenných koulí není rozsáhlá, stačí půl hodinka. Takže se vydávám nazpět do města. V pekárně obědvám burek a pak koblihu. Vedle nádraží si prohlédnu romantickou vilu Krivaja, která byla rezidenčním sídlem společnosti Eissler und Gotlieb od roku 1884. V areálu je i vystavena stará železniční mašinka.

Autobus do Visoka odjíždí tak, jak má. Řidičem je Babišův brácha. Alespoň tak řidič autobusu vypadá, jako vyšší dvojče Babiše. Do Visoka přijíždím před pátou. Hned mířím přes město do tunelů Ravne na poslední meditační hodinku. Předpokládám, že i dnes budou tunely otevřené déle. K tunelům přicházím o půl šesté. Pokladna je už zavřená, ale hlídač mě nechá do kasičky vhodit 5 marek a můžu dovnitř. Rovnou mířím k megalitu K2. Nikdo u něj není. Za chvíli přicházejí dva a sedají si vedle. Pěkně v klidu si čtou. Klid je tu půl hodiny. Pak přijde místní muslimská rodinka se 3 malými dětmi, které po celou dobu nezavřou pusu, jedno se dokonce po megalitu plazí a rodiče mu nic neřeknou.Místo toho začnou probírat nějaké osobní věci. Absolutně je nezajímá, že sem lidé chodí meditovat v klidu.

Zvedám se a jdu jinam, kde bude klid. Chvíli sedám k megalitu K1 a pak se přesouvám do meditační místnosti Kod Runa, která je poblíž kamene s runami s kosmickým vzkazem. V meditační místnosti je vztyčený kámen, na kterém objevuji nějaké zvláštní rytiny. Zajímalo by mě, jestli je to přírodní, nebo nějaké obrazce dávné civilizace.

Úmysl zajít si z tunelů na večeři do restaurace v nákupáku dopadá stejně jako včera. Zase je tu uzavřená společnost.

Nakonec končím v čevapčičárně, kde jsem byla v pátek večer. Z nabídky si poroučím "teleci bubrezi" s hranolkami a jogurtem. V naději, že si užiju chutné klobásky, se vydávám na ubytování. Ještě, že jsem si dala ty hranolky. Objednala jsem si totiž telecí ledvinky, kde bylo více tuku, než masa. A ten suchý chleba se mi taky nechtěl moc jíst.

Balím batoh a jdu spát. Zítra mě čeká ranní přesun na západ do historického města Jajce, v jehož centru se nachází mohutný vodopád.