Vstávám až kolem osmé. Dnes nemusím na žádný autobus. K snídani dostávám kuřecí sendvič a pak vyrážím směrem k vlakovému nádraží, za kterým začíná cesta nahoru na Forticu. Opět má být dnes slunečno a teplo. Vyhlídka je viditelná z města. Je tu umístěná velká vlajka a vysutá lávka. Vlastně až doma při psaní tohoto příspěvku se dozvídám, že je to místo, které hrálo roli během 2.světové války. Název místo dostalo po italském bunkru - fortezza. Nyní je tu vybudovaný sportovně-dobrodružný park a je možné si vyzkoušet zip line. Vede tudy i stará cesta do Podveleže.
V ruce mobil s online aplikací mapy.cz a podle ní jdou po asfaltových cestách vedoucích mezi rodinnými domky směrem nahoru. Je to docela krpál. Morálka na výstup až nahoru během cesty začíná pokulhávat. Začínám pochybovat, že je to ten správný kopec, který mi nabídne ten očkávaný zážitek z rozhledů. Když vystoupám na první vyhládkové místo u slnice, odkud již mám Mostra pode mnou, a podívám se směrem na protější kopec Hum a celou krajinu kolem, moje pochybnost ještě zesílí. Nebyly by zajímavější pohlesdy z Humu? Přece jen bych chtěla vidět ta panoramata s velkým křížem v popředí. Něco mi říká, ža by mě mrzelo, kdybych nešla na Hum. Při pohledu na ten krpál nede mnou směrem na Forticu se mi už nechce pokračovat dál. Je něco po desáté. Spočítám si, že bych to mohla stihnout sejít zase dolů do města, přejít na západní břeh Neretvy do "chorvatské části" a pak se vydat nahoru na Hum. Nahoru by to měly být cca 3 km po silnici z města podle odhadu z mapy. Stanovuju si časový limit, že abych stihla být na hostelu před 15 hodinou, musím se z vrcholu Humu vydat dolů nejpozději v jednu.
Začnu tedy se sestupem dolů do centra.
Než přejdu most a dojdu na již známé Španělské náměstí, ještě zaskočím do banky vyměnit nějaká eura. Mladý bankéř, když vidí český pas, s úsměvem pozdraví "ahoj". Pokračuju přes Španski trg promenádou lemovanou vilkami a pak dál kolem katolického kostela. Zde cesta začíná stoupat. Zdolávám první metry převýšení. Celkem mě čeká asi 350 metrů převýšení. Centrum města je v nadmořské výšce cca 80 m a vrchol Humu v 428 metrech. Vezmu to zkratkou přes křesťanský hřbitov a pak serpentinovitě podél silnice, která vede na jihozápad směrem na Ljubuški.
V sedle odbočuji do leva na asfaltku. Zde je i malé parkoviště. Několik aut tu stojí. Místní se odtud ale vydávají nahoru pěšky. Jedná se totiž o křížovou cestu. Když po cestě potkám několik skupinek mladých, kteří se u jednotlivých zastavení křížové cesty modlí, dojde mi, že je dnes Velký pátek. To by mohlo být zajívamé. Některé děti jsou nahoru s rodiči pěšky.
Je půl jedné, když vyfuním nahoru a spatřím přede mnou velký kříž a fantastická panoramata. Jsem nadšená a velmi ráda, že jsem nakonec vyrazila raději sem. Mám odtud nádherný poheld na pohoří Velež, jehož hřeben stále září bíle. Sněhová pokrývka je ale již menší, než před 3 dny. Před ním stojí pole větrných elektráren a v dálce další zasněžené pohoří. Slunce stojí tak, že je světlo padající na kříž a okolí ideální.
Základnu 33 m vysokého "Kříže Milénia" (Milenijski Križ), který tu byl vztyčen v roce 2000, okupují skupinky mladých. Dole pod křížem u svahu je položená cedulce upozorňující na miny. Bosna a Hercegovina je jednou z nejkontaminovanějších zemí, co se nášlapných min týká a i když od skončení války uplynulo 27 let, stále není velká část země od min vyčištěna. Zdá se, že svahy Humu jsou jedním z míst, kde se stále nachází munice.
Na chvíli si sedám a při pohledu na
krajinu poobědvám koblihu, kterou jsem si po cestě koupila v
pekárně.
V jednu hodinu se zvedám a vydávám se na sestup do města. Když se blížím spodní části křížové cesty, míjím čím dál tím víc lidí. U prvního zastavení jsou již davy. Jsou tu i vojáci a kněží. Zdá se, že tu bude velké procestí na Velký pátek. Je půl druhé. Parkoviště, které bylo ještě před hodinou skoro prázdné, je nacpané k prasknutí a auta jsou zaparkovaná i podél silnice. Proplétám se davem lidí. Oni jdou nahoru po kraji silnice, já jim doprotivky. Takto jsem si rychlý sestup nepředstavovala. K tomu kolem projíždějí další a další auta. Kolona aut a zástup lidí je až ke hřbitovu, kde opouštím silnici a jdu zkratkou, abych se vyhnula těm davům.
Po cestě na hostel se zastavuji v sámošce pro "kyseljak" (kyselku), po které moje vyprahlé tělo touží. Na hostel přicházím před třetí. Chvíli odpočinek a vyrážíme s majitelem hostelu na cestu autem směr Kravica. Nakonec jsme tři. Kromě mě a Laury s námi jede i Ind Mohamed.
Míříme po silnici kolem Humu, po které jsem před chvílí dorazila zpět. Zástupy lidí už na silnici nejsou. Zato aut je u kraje hodně. Procesí je v půlce kopce.
Projedeme kolem městečka Ljubuški, kde si všímám hradu. Ten jsem měla původně v plánu, kdyby ovšem místní doprava byla spolehlivá. Dojedeme k vodopádům. Oproti očekávání neplatíme za vstup. Jsou prý svátky a tak je vstup volný. Sjedeme až k vodopádům a pak se jdeme projít k řece Trebižat, na které údajně jedny z nejhezčích vodopádů leží.
Vodopády Kravica jsou národní památkou. Jsou široké 120 metrů a vysoké až 28 metrů. Běžně je vstupné k vodopádům 10 BAM. Také je tu několik občerstvení. Tedy v létě. Teď procházejí nějakou rekonstrukcí. Až se výše hladiny řeky v létě ustálí, povede na druhý břeh mostek. Dnes je ale v řece docela dost vody. Vodní tříšť z vodopádů létá vzduchem. Bohužel stojí slunce nad vodopády a na focení to není vhodné. Lepší by bylo se sem podívat ráno. Chvíli sedám na břeh a namáčím namožená chodidla z dnešního (a včerejšího) pochodování po asfaltu do studené vody. Vodopády ve mě nevyvolaly očekávaný "wau" efekt. Jsou sice pěkné, ale znám zajímavější místa.
Od vodopádů pokračujeme směrem na Čapljinu. Za ní zastavujeme v historickém městečku Počitelj, které je jedním ze skvostů Hercegoviny. Městeško na levém břehu Neretvy bývalo pirátskou osadou. V době nárůstu tureckého ohrožení v pol. 15.stol tu byl vévodou Štjepanem Vukčič- Kosačou a uherským králem Matyášem Korvínem vybudován opevněný hrad. Dodnes je to dominanta Počitelje. Poté, co město ovládli Turci, byla postavena bohatě dekorovaná mešita Hadži Aliho. Městečko bývalo oblíbeným místem, kam se stahovala šlechta. V 90.letech ale bylo ostřelováno nejprve Srby a poté bosenskými Chorvaty. Zničena byla mešita a mnoho dalších historických staveb. Postupně je městečko obnovováno a momentálně působí příjemným dojmem. Mísí se tu středověká architektura s orientální.
Majitel hostelu nám dal instrukce, kudy se máme vydat na prohládku a varoval před hady, kteří se kolem hradu rádi zdržují. Také prý nemáme lézt na věž hradu, že je nestabilní.
Vydáváme se hlavní uličkou dlážděnou balvany. Zastavujeme se u mešity, která je již zrekonstruovaná. Před mešitou roste impozantní cypřiš, který byl dovezen v 15.století z Libanonu. U zídky jsou vystaveny kusy původní výzdoby mešity. Vchod do mešity je ale zavřený. Vystoupáme až na vyhlídku nad hradem, odkud je nádherný pohled na krajinu a městečko. Na zpáteční cestě nahlédneme i do areálu zříceniny. Na věž ale nejdu.
Z Počitelje pokračujeme směrem do Blagaje. Po cestě nám majitel hostelu ukazuje zajímvé místo na Neretvě, kde se u soutěsky tvoří peřeje. Blagaj působí poklidně. Majitel hostalu se tu narodil a zná to tu. Zastavíme se na vyhlídce na vývěr Buny u Tekije. Povypráví nám něco o místě a o tom, jak je třeba dávat pozor, že tu padají kameny. Do Tekije se nejde. Tato zastávka je taková hodně letem světem. Ještě, že jsem tu před dvěma dny byla a mohla si projít všechna zajímavá místa. Pak již jedeme do Mostaru. Postupně se stmývá.
Zpět v Mostaru jsme o půl osmé. Vydávám se na večeři. Poslední večeři v Mostaru se rozhodnu užít v restauraci Labirint, která je na nábřeží a vyhlíží na Starý most. Je to jedna z těch oblíbených restauací. Vedle u stolu slyším češtinu. Dnes si zase pro změnu dávám pstruha z Neretvy. Tak to alespoň stojí v jídelním lístku. Pstruh je docela tučný, tak nevím, jestli spíš není z nějakých sádek. Večeři zakončuji ochutnávkou dalšího místního dezertu - smokvara. Na pohled to sice moc vábně nevypadá, ale je to dobré. Je to typický hercegovský dezert. Tužší sušenka s chutí anýzu polytá karamelovou salsou.
Po návratu na hostal se zapojuji do další večerní debaty na všechna možná témata, která se točí kolem současného dění i národnostní problematiky Bosny a Hercegoviny a toho, jak to tu vypadalo před válkou.
Protože zítra opouštím Mostar brzy ráno vlakem, ještě upozorním majitele hostelu, že budu potřebovat snídani v šest ráno. Před půlnocí jdu sbalit věci a spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat