Protože jsem včera stihla vylézt i na pyramidu Slunce, na dnešek mi zbýval už jen Tumulus v 5km vzdálené Vratnici. Jedná se o 32 metrů vysokou uměle vytvořenou stavbu z megalitických bloků, bláta a betonu, pod kterou jsou prý také podzemní chodby a síně. Podle měření i zde vychází z vrcholu stavby energetický paprsek o frekvenci 28 Hz. Díky tomu se Tumulus stává oblíbeným meditačním místem.
Mnohem více, než Tumulus Vratnica mě ale začaly zajímat kamenné koule, které se nacházejí v 70 km vzdáleném Zavidoviči. Předevčírem jsem si na autobusovém nádraží všimla, že autobus jede i sem. Otázkou ale je, jestli pojede i na Velikonoční pondělí. Internet mi totiž tvrdí, že 17. a 18. dubna autobus nejede. Prakticky podle internetu tyto velikonoční svátky neměl jezdit skoro žádný autobus.
Vzhledem k tomu, že mi internet už jednou lhal, rozhodla jsem se zkusit štěstí. Pokud by autobus do Zavidoviči nejel, vzala bych si taxi do Vratnice a nazpět šla pěšky. Takže to bylo o osudu. K snídani jsem tentokrát dostala místo šunky sušené maso a míchaná vejce.
Autobus do Zavidoviči odjíždí z Visoka v 9:34. Po cestě městem si všímám, že to tu oproti víkendu žije. Zdá se, že žádné Velikonoce nejsou. Děti jdou do školy, lidé do práce. Před půl jsem na nádraží. Ptám se prodejkyně lístkům jestli autobus jede. Jede. Takže kupuji lístek za cca 17 marek. O programu je rozhodnuto. Z internetu vím, že nazpět by měl jet autobus ve 14:50. K dobru tak budu mít 3 hodiny v Zavidoviči, během kterých budu mít čas dojít do parku, kde leží několik záhadných kamenných koulí. Park je od centra města vzdálený odhadem 2,5 km.
Cesta autobusem trvá necelé 2 hodiny. Po příjezdu na nádraží si jdu odskočit do sousedního kulturního domu, kde se setkávám se vstřícností. Majitel baru si asi myslí, že jsem Němka (zřejmě další, co byl za války v Německu) a nechá mě využít WC bez placení.
Hned pak vyrážím přes řeku a podél silnice směrem na sever od centra. Cesta mi trvá asi 40 minut.
Kamenné koule jsou v lesíku v rezidenční oblasti. Oblast není velká, ale je významná počtem koulí, které tu jsou. Je jich tu kolem 10. Leží v řečišti potoka. V oblasti se prý nachází více míst s kamennými koulemi. Těmi nejznámějšími kamennými koulemi jsou zřejmě ty z Kostariky. Jejich vznik je opředen tajemstvím. Vznikly přírodně, nebo je někdo vytvořil. A pokud je vytvořil, jak to udělal s takovou přesností? A k čemu sloužily? Projdu se zvláštním místem. Kromě mě jsou tu dvě další turistky. Ty, když si udělají dostatek selfie, odejdou. Vstup do parčíku je dobrovolný. U domku, který sousedí s parkem je vybudovaný záchod. V ohradě u vchodu jsou slepice, které již stihly vyzobat veškerou trávu. Hned za plotem u cesty je jí dost. Natrhám nějaké pampelišky a nahážu jim je do ohrady. S chutí se na ně vrhnou.
Protože oblast kamenných koulí není rozsáhlá, stačí půl hodinka. Takže se vydávám nazpět do města. V pekárně obědvám burek a pak koblihu. Vedle nádraží si prohlédnu romantickou vilu Krivaja, která byla rezidenčním sídlem společnosti Eissler und Gotlieb od roku 1884. V areálu je i vystavena stará železniční mašinka.
Autobus do Visoka odjíždí tak, jak má. Řidičem je Babišův brácha. Alespoň tak řidič autobusu vypadá, jako vyšší dvojče Babiše. Do Visoka přijíždím před pátou. Hned mířím přes město do tunelů Ravne na poslední meditační hodinku. Předpokládám, že i dnes budou tunely otevřené déle. K tunelům přicházím o půl šesté. Pokladna je už zavřená, ale hlídač mě nechá do kasičky vhodit 5 marek a můžu dovnitř. Rovnou mířím k megalitu K2. Nikdo u něj není. Za chvíli přicházejí dva a sedají si vedle. Pěkně v klidu si čtou. Klid je tu půl hodiny. Pak přijde místní muslimská rodinka se 3 malými dětmi, které po celou dobu nezavřou pusu, jedno se dokonce po megalitu plazí a rodiče mu nic neřeknou.Místo toho začnou probírat nějaké osobní věci. Absolutně je nezajímá, že sem lidé chodí meditovat v klidu.
Zvedám se a jdu jinam, kde bude klid. Chvíli sedám k megalitu K1 a pak se přesouvám do meditační místnosti Kod Runa, která je poblíž kamene s runami s kosmickým vzkazem. V meditační místnosti je vztyčený kámen, na kterém objevuji nějaké zvláštní rytiny. Zajímalo by mě, jestli je to přírodní, nebo nějaké obrazce dávné civilizace.
Úmysl zajít si z tunelů na večeři do restaurace v nákupáku dopadá stejně jako včera. Zase je tu uzavřená společnost.
Nakonec končím v čevapčičárně, kde jsem byla v pátek večer. Z nabídky si poroučím "teleci bubrezi" s hranolkami a jogurtem. V naději, že si užiju chutné klobásky, se vydávám na ubytování. Ještě, že jsem si dala ty hranolky. Objednala jsem si totiž telecí ledvinky, kde bylo více tuku, než masa. A ten suchý chleba se mi taky nechtěl moc jíst.
Balím batoh a jdu spát. Zítra mě čeká ranní přesun na západ do historického města Jajce, v jehož centru se nachází mohutný vodopád.
Žádné komentáře:
Okomentovat