MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

středa 31. března 2021

Na výletě okolo Brněnské přehrady ke hradu Veveří

Ještě na minulém výletě jsem klepala kosu a nyní jsem se skoro potila v tričku s krátkým rukávem. Teplota dosahovala skoro 20 stupňů (na tramvajové zastávce ukazoval odpoledne teploměr i číslovku 33, ale to bylo tím, že na čidlo pralo slunce).Volný den a příznivou předpověď skoro letního počasí jsem využila k dalšímu výletu. 

Tentokrát jsem se při brouzdání aplikací Mapy.cz nadchla pro myšlenku obejít Brněnskou přehradu. Trasa vedoucí z přístaviště po březích přehrady ke hradu Veveří a poté nazpět po druhé straně byla dlouhá zhruba 15 km. Byl to fajn výlet. 


První etapa ke hradu Veveří byla dlouhá 7 km a terén nebyl náročný. I když se šlo převážně po asfaltu. Podél cesty stojí naučné tabule týkající se přehrady, fauny a flóry. Nejprve jsem ale z Přístaviště přešla hráz a o kus dál se zastavila nad hasičskou stanicí v parčíku, kde stojí boží muka a dva panely informačních tabulí "Paměť této krajiny". Na tabulích je spousta zajímavých černobílých fotografií vesničky Kníničky, která stávala v údolí předtím, než jej zatopila přehrada. O stavbě přehrady na řece Svratce se uvažovalo již za Rakouska-Uherska. Mělo se tak předejít záplavám. Rohodnutí postavit přehradu ale padlo až ve 30.letech 20.století. Brněnská přehrada byla postavená v letech 1936 - 41. Vedle informačních tabulí stojí i památník občanům Kníniček, kteří padli v I.světové válce.



Po cestě kolem přehrady ke hradu Veveří jsem minula Osadu, kde měly restaurace otevřená svá okénka. Dostala jsem se do oblasti Přírodního parku Podkomorské lesy. Mezi suchými listy na zemi vyrůstaly první jarní kvítky plicníku lékařského. Někde kvetly i sasanky a dymnivky. Nad hlavou mi létaly sojky.

Plocha přehrady se zužovala a klikatila se údolím vyhloubeným Svratkou. Asfaltka zmizela a chvíli jsem šla lesní cestou. V posledním úseku u Přírodní památky Kůlny pak cesta vedla po dřevěné lávce popírující svah. Na cestě jsem uviděla brouka majku fialovou. Na druhém břehu stál na skále hrad Veveří. Ten tu byl postaven na konci 13.století na místě, kde stávalo románské sídlo. Gotický hrad byl přestaven v 18.století a v 19.století byl na jižním svahu založen anglický park. V roce 1908 na hradě strávil část svých líbánek Winston Churchill. Tehdy byl britským ministrem obchodu a byl přítelem tehdejšího majitele hradu - anglického barona Mořice Arnolda de Forest-Bischofsheima.


Po cestě k hradu jsem minula Junáckou louku. Na této přírodní památce roste vzácná květena jako je hořec křížatý. Dnes tu ale ještě nic nekvetlo. Přešla jsem most přes Svratku. Je odtud pěkný pohled na hrad. Protože bylo po poledni a měla jsem hlad, sešla jsem k přístavišti pod hradem a na slunci poobědvala. Dřevěná lávka vedla pod hradem a zavedla mě k anglickému parku. Zde jsem vystoupala k dolní bráně. U ní stojí ruiny skleníků. Kdysi tu šlechta pěstovala růže. Skleníky měly zajímavou atmosféru. Vystoupala jsem k horní bráně. Obě brány byly zavřené. Za normálních okolností se brány hradu otevírají veřejnosti od dubna do října. 


Na stromě u příjezdové cesty visí rozcestník. Věděla jsem, že mám pokračovat po zelené. Ta odtud vedla, ale jiným směrem, než jsem měla jít. Správně jsem se měla vrátit dolů pod hrad a odtamtud pokračovat přes parkoviště Obora k Ríšově studánce. Jenže jsem se napojila na zelenou, která vedla opačným směrem do Hvozdce. Když jsem sestoupala do Nového Dvora a skontrolovala mapu, došlo mi, že jdu špatně. Naštěstí stačilo jít po silnici a asi za kilometr bych se octla zase pod hradem. Po cestě jsem ale změnila plán. Místo toho, abych došla pod hrad a pak pokračovala po zelené, rozhodla jsem se přejít mostek přes potok Veverka a napojit se na modrou značku u myslivny Prádelna. Modrá turistická značka vedla také k Ríšově studánce a ušetřila jsem si tak kilometr až dva. 


Nejprve mě čekalo stoupání. Až u Ríšovy studánky cesta začala klesat. Ríšova studánka dostala jméno po hlavní postavě Pohádky máje od Viléma Mrštíka. Studáka je také pramenem potoka Rakovec. I když jsem měla žízeň, radši jsem se napila vody z bandasky než z pramene. 

Přede mnou bylo posledních 4,5 km po žluté do Rakovce u přehrady. Opět jsem šla po asfaltu a cesta celou dobu klesala. Nebyl to moc zajímavý úsek, kromě zastávky v malé tůně, kde desítky žab hrálo svůj kuňkací koncert. Jak jsem se blížila zpět k přehradě, říkala jsem si, že by bylo fajn si dát někde rádlera. Došla jsem k rybí restauraci na břehu přehrady a když jsem viděla, že na terase sedí lidé a okénko je otevřené, zkusmo jsem se zeptala, jestli mají rádlera (i když jej na venkovní tabuli v nabídce z pochopitelných důvodů neměli). Rádlera měli. Poseděla jsem chvíli u přehrady a pozorovala dění okolo. Břehy přehrady byly obsypané lidmi, kteří si užívali příjemného počasí. Dokonce se někteří i koupali. 


Došla jsem zpět do přístaviště a po cestě k tramvajové zastávce se ještě nechala zlákat langošem. Pak už mě čekala cesta vlakem zpět. Den na to se opět ochladilo. 

Video najdete zde: https://bit.ly/Okolo_BrnenskePrehrady

 



středa 24. března 2021

Na výletě okolo Šternberka

Sice před pár dny nastalo astronomické jaro, počasí dnes ale ještě vypadalo zimně. Bylo pod mrakem a teplo bylo tak akorát na zimní bundu. I když v jeden moment, kdy jsem stoupala do kopců za Šternberkem jsem ji krátce sundala. Abych si ji pak na Vyhlídce na Dubové hoře opět oblékla. Na cestě se občas ještě držely poslední zbytky sněhu. 

I když to nebyl zrovna ideální den na výlet, potřebovala jsem zmizet v přírodě a poznat další zákoutí Česka. Tak jsem sedla na autobus a vyrazila do Šternberka, kde jsem si zvenčí prohlédla hrad a centrum města a pak pokračovala po turistické stezce do lesů za městem. Zvolila jsem si modrou turistickou trasu, procházející údolím Dolního Žlebu, přes obec Chabičov, okolo Oltářního kamene do obce Řídeč. Odtamtud se pak po červené vrátila zpět do Šternberka, nasedla na vlak a vrátila se domů. Za sebou téměř 20 km.


Zajímavosti na trase:

Hrad Šternberk je jedním z lákadel stejnojmenného města. To vzniklo z osady pod hradem a v současnosti je jeho centrum městskou památkovou zónou. Hrad byl postaven v polovině 13.století a kromě pánů ze Šternberka jej vlastnili o páni z Kravař, knížata z Minstrberka a Lichtenštejnové. Současný vzhled získal hrad na konci 19.století, kdy došlo ke generální přestavbě. Hrad Šternberk je národní kulturní památkou a spravuje jej Národní památkový ústav.


Hlavní brána hradu byla otevřená a já se dostala na nádvoří. Ze schodů vedoucích přes jezírku je pěkný pohled na sousedící kostel Zvěstování Panny Marie, který sousedí s budovou bývalého augustiniánského kláštera a Šternberského kláštera. Kostel vévodí Hornímu náměstí, na kterém stojí Mariánský sloup a u něj rozcestník, od kterého jsem celou trasu začala. 

Svahem lemujícím údolí Dolní Žleb vede několik stezek. Tato oblast se už nachází v areálu Přírodního parku Slovinecko. Z Dolního Žlebu začala stezka stoupat nejprve po asfaltce a později lesem až do Chabičova. Za Chabičovem jsem přešla po další asfaltce do listnatého lesa (zatím bez listí), která po vrstevnici kopírovala kopce. 


Vyhlídka na Dubové hoře je vybavená dřevěným altánkem, kde je možné posedět a posvačit. Kdyby nebyl opar a pod mrakem, byl by odtud pěkný výhled na krajinu Hané a Šternberk v dálce. Kousek dál jsem prošla kolem Josefčiné studánky.

Překročila jsem Zlatý potok a o pár set metrů dál si mezi stromy všimla břidlicového kvádru Oltářního kamene. Povídá se, že tu Keltové pořádali obřady a bohoslužby se tu prý konaly i v době třicetileté války. U kamene někdo postavil několik kamenných mohyl. Místo má zvláštní atmosféru. Bohužel jsem neměla možnost si místo více prohlédnout a atmosféru nasát. Najednou se totiž někde poblíž ozvalo prasečí zakvičení a zachrochtání a já se raději klidila a pokračovala v cestě. Nastala doba, kdy mají bachyně divokých prasat mladé a můžou být agresivní. Sice jsem se rozhlížela, jestli někde prasata neobjevím, ale asi splývala se hnědým okolím lesa. 


Na rozcestí Sterlisko cesta začala zase sestupovat do nížiny. U Řídečské myslivny je malé jezírko a posezení. A také rozcestí, kde začíná červená turistická trasa spojující Šternberk s hradem Sovinec. Sovinec je odtud vzdálený 10 km. Do Šternberka to bylo 7 km. Prošla jsem obcí Řídeč a přes pole se dostala na silnici vedoucí do Šternberka. Poslední úsek po krajnici byl nejméně záživný. Pak mě ještě čekal pochod ulicemi na vlakové nádraží.

Stezka je jistě zajímavější mimo zimní období, kdy se již příroda probudí.

 Video z výletu najdete zde: http://bit.ly/okolo_Sternberka_ytb

 

čtvrtek 4. března 2021

Poslední zimní VÝPRAVA NA PRADĚD


Na Praděd jsem plánovala vyrazit hned poté, co jsem si užila pohádkově zimní den na Pustevnách. Jenže pak přišlo razantní oteplení a oblačnost, kvůli které by celý výlet na nejvyšší horu Jeseníků nemělo smysl. V momentě, kdy se ale v médiích začalo spekulovat o možnosti zákazu opustit okres, rozhodla jsem se na nic nečekat. Předpověď počasí slibovalo pro oblast Jeseníků slunečno a teploty nad nulou. A i když během týdne ty spoje až na Ovčárnu nejsou zrovna nejpříznivější a lepší by bylo na hory vyrazit o víkendu, i za cenu málo naspaných hodin jsem na hory vyrazila ve čtvrtek. Taky jsem si od toho slibovala možná méně lidí na hřebenu. To by ale nesměly být prázdniny, pěkně a zřejmě i jedna z posledních možností, jak si legálně užít hory a sníh. 

Vstávání bylo trochu krušné. V 6:35 mi odjížděl vlak do Olomouce, kde jsem přesedla na vlak do Bruntálu a pak mě čekal autobus na Hvězdu. O tři čtvrtě na deset jsem si stoupla do megafronty na zastávce a doufala, že se do toho kyvadlového autobusu mířícího na Ovčárnu dostanu. Odhadem tam na autobus o desáté čekalo okolo 200 lidí. Do autobusu jsem se dostala. 

Zatímco se většina spolucestujících na Ovčárně vydala směrem na Praděd, já jsem si nejprve chtěla vystoupat k Petrovým kamenům. Jednak, protože jsem tam naposledy byla někdy v dětství (a tehdy se zřejmě ještě dalo dojít až ke skalám), a jednak kvůli panoramatickým výhledům. Slunce svítilo a teplota se pohybovala okolo +7 stupňů. Sněhu bylo zatím dost. Preventivně jsem si nasadila nesmeky, do ruky dala jednu hůlku (v druhé ruce jsem měla foťák a druhou hůlku jsem nechala na batohu pro případ nouze). S sebou jsem tentokrát měla i pekáč pro případ, kdybych měla možnost si trochu zařádit sjezdem svahu.



Cesta na Petrovy kameny vedla přes sjezdovku. Na ní prakticky ani noha. Jen ve spodní části bobovalo pár dětí. Krok za krokem jsem vyfuněla po strmé sjezdovce až téměř na hřeben co nejblíže skalám, které údajně dostaly jméno po mladém kováři, který se zde ukryl se svou dívkou před jejím otcem, správcem sovineckého panství. Petrovy kameny stojí v nadmořské výšce 1446 m a jsou třetím nejvyšším vrcholem Hrubého Jeseníku. V 17.století, v dobách čarodějnických procesů, byly Petrovy kameny prý místem, kde se čarodějnice slétaly. Skály a okolí spadá do oblasti národní přírodní rezervace a až ke skalám (natož na ně) se nesmí. Pokuta za porušení zákazu může být mastná. O tom se ten den ráno přesvědčili již rodiče dvou dětí, které na Petrovy kameny vylezli. Tak mi to povídal jeden ze strážců chráněné krajinné oblasti, který mě na vyhlídce na Petrovy kameny míjel. 


Nafotila jsem si krajinu, vytáhla pekáč a z druhé strany sjezdovky (kde ten svah byl trochu mírnější) jsem si sjela zpět k Ovčárně. Sníh byl mírně rozměklý, takže ta jízda nebyla tak nebezpečná, jak by mohla být na zledovatělém povrchu. 

U Ovčárny mě čekala cesta po "magistrále" na Praděd. Když na horách není sníh, vede tu silnice až k televiznímu vysílači. Cesta je dlouhá zhruba 3,5 km a mírně stoupá kolem hory. Míjela jsem odbočku na chatu Barborka, vyhlídku na Dlouhé stráně a těsně pod vrcholem odbočku na Švýcárnu. Na trase byly stovky lidí. Pár desítek pod vrcholem stojí historický trojmezník z roku 1721. Stojí na místě, kde se setkávaly hranice panství. Na každé ze tří stran je znak jednotlivých panství. 


U cesty prakticky na vrcholu také stojí cedule varující před padajícím ledem z vysílače. To dnes nehrozilo. Teploty nad nulou panovaly již několik dní a na věži vysílače žádný sníh již nebyl. Vše roztálo a nyní stékalo dolů. Na stranách budovy tak vznikaly malé vodopády. 

Kolem vysílače posedávali lidé a slunili se. Vchod do restaurace byl otevřený a ve výdejním okénku bylo možné si koupit teplé jídlo. V hale jsou na dveřích fotografie dokládající výstavbu televizního vysílače. S jeho stavbou se začalo v roce 1968. V roce 1983 byla v budově otevřená restaurace. Návštěvníkům také byla zpřístupněna vyhlídka v 73 metrech nad zemí. Za jasných dní je možné odtud spatřit jak Lysou horu, Radhošť ale také slovenské Tatry. Vysílač je vysoký 146,5 metru (původně měl 162 m) a kdyby se jeho výška připočítala k nadmořské výšce Pradědu (1491 m), tak by byl Praděd nejvyšší horou ČR. Takto je "jen" nejvyšší horou Moravy a Slezska. 


Zajímavý je vývoj názvu Pradědu. Staří Slované říkali hoře Stará varta. Ve 14.století se hoře začalo říkat Keilicher Schneeberg (Keilichtská sněžná hora), poté se jí řákalo Klínová hora, nebo také Niská Sněžka. Až v 19.století dostala hora jméno Altvater (Praděd) po legendárním ochránci Jeseníků. 

Na místě, kde nyní stojí televizní vysílač, stávala v 1.pol.20.století kamenná rozhledna. Tu zde v letech 1903-1912 nechal postavit Moravsko-slezský sudetský horský a turistický spolek. Rozhledna byla vysoká 32,5 metru a připomínala středověkou věž hradu. Tehdy se jí říkalo Habsburgwarte. V roce 1938 byla rozhledna přejmenována na Adolf-Hitler Turm. Po 2.světové válce rozhledna začala chátrat, až se v květnu 1959 zřítila. Její napodobeninu lze od roku 2004 najít v Durynském lese v Německu.


Na jižní straně pod vysílačem stojí malá vyhlídka a vedle ní je dřevěná socha Permoníka. Té si lidé moc nevšímají. Mnohem vytíženější na selfíčka je vyřezaný Praděd vítající návštěvíny před vstupem do budovy vysílače. 

Protože se blížila druhá hodina a já chtěla stihnout autobus o půl čtvrté, oželela jsem teplé jídlo z restaurace (kde byla dost fronta na výdej), snědla namazaná rohlík a s vírou, že je to ona zkratka, kterou si většina krátila v posledním úseku cestu k vysílači, se kolem malé vyhlídky vydala dolů. Cesta byla vyznačena dlouhými kolíky. Po několika desítkách metrů mi došlo, že se po této cestě dostanu až k chatě Barborka. A protože se cesta dost svažovala, využila jsem zase pekáč a za 5 minut byla skoro u odbočky na Barborku. Tím jsem ušetřila dost času a mohla tak zkusit stihnout autobus už o půl třetí. Stihla bych ho. Ale všechny autobusy už byly k prasknutí narvané a další lidi už nebrali. Takže mi nezbývalo následovat ostatní, co se dovnitř už nedostali a stoupnout si do fronty na autobus jedoucí za hodinu. 


Místo čekání jsem si zašla do blízké chaty Sabinka na česnečku z okýnka. Česnečka za 55 Kč v plastovém kelímku nic moc. 

Půl hodiny jsem si pak vystála frontu, až dojely autobusy, nasedla jsem dovnitř a dole na Hvězdě pak přesedla do spoje mířícího do Olomouce. Tam už jen přesednout na vlak a hurá domů. 

Byl to fajn den na slunci a čerstvém vzduchu. 

Video najdete zde: https://bit.ly/cesta_naPraděd

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...