Závěrečné shrnutí cesty po Filipínách

Už, když jsem nasedala na zpáteční letadlo do Evropy, říkala jsem si, že si Filipíny musím někdy dát znovu. Vždyť je tu tolik (více jak 7 tisíc) ostrovů a já stanula jen na 12 ostrovech (včetně těch navštívených v rámci tour A a C). A nejen, že je zdejší příroda opravdu krásná, ale i lidé jsou neuvěřitelně milí a nezištně poradí a pomůžou. Nikdy jsem neměla nepříjemné pocity, nikdo se na mě nedíval nepřátelsky...
A která místa se mi nejvíce líbila?
S odstupem času tím nejlepším místem, jehož kouzlo jsem vzhledem k tomu, že to bylo hned na počátku cesty, dostatečně nedocenila, byly ostrovy Camotes.

Nejen, že zde bylo nejlevněji (co se jídla a vstupů týká), ale protože zde byla mimosezóna, nebylo zde plnu turistů ani žádní naháněči a já si připadala jako jediná západní turistka. Kdybych to tušila, že se mi tyto ostrovy budou tak líbit (a to jsem si jejich návštěvu naplánovala jako doplňkovou, protože jsou blízko Cebu), strávila bych na nich o pár dní více a vydala bych se na zbývající dva ostrůvky na severu a užila si déle liduprázné pláže. Hlavně na ostrově Poro jsem kvůli nedostatku času nemohla navštívit přírodní zajímavosti vnitrozemí. Bylo moc fajn, se je tak projíždět na skůtru po okolí.

Co se vychvalovaného ostrova Camiguin týká, celkový dojem pokazil fakt, že jsem zde strávila dva dny navíc, které jsem v podstatě zabila válením se  na pokoji kvůli hustým lijákům procházejícího tajfunu Basyang. Ale i tyto nepředvídatelné klimatické podmínky jsou poučástí cesty a já si nakonec odvážím zajímavou zkušenost. A z míst na Camiguinu, která se mi nejvíce líbila, budu jmenovat vodopád Tuasan Falls (asi proto, že jsem nepočítala s tím, že se k němu dostanu) a "koupaliště" Soda springs, kde nejen, že se můžete osvěžit plaváním v minerální vodě (a prostředí je pěkné), ale oné minerální vody se i napít (z kohoutku na břehu).

Trochu mě mrzí, že jsem z opatrnosti vody jen srkla  a nenačepovala si ji do láhve. Připoměla mi chuť pramene Kyselky, ke kterému jsme se s rodiči vydávali na výlet, když jsem byla ještě dítě školou povinné.
Na ostrově Cebu jsem pobyla jen v jednom letovisku, ale a motorce jsem si udělala moc pěkný výlet do vnitrozemí na nejvyšší horu Osmeña Peak. Krajina vnitrozemí je moc pěkná. Horám se říká "cebuánské Čokoládové hory" kvůli podobnosti zvrásnění krajiny.S odstupem času se mi tyto cebuánské hory a výstup na Osmeña Peak líbily více, než ony Čokoládové hory (i když mají svoje kouzlo) na Boholu.

Zřejmě to bude i tím, že zde nenarazíte na tolik turistů, jako na Boholu a můžete si tak vychutnat v klidu nádherné výhledy na okolí. Navíc je to spojené s tím dobrodružstvím projížďky krajinou bez směrovek.
Co se Cebu (a oblasti kolem Moalboal) týká, je vyhlášený hlavně díky adrenalinovému canyoningu (nebo také canyoneeringu) na Kawasan Falls. Mě se tato aktivita hodně líbila. Splnila jsem si zde bobříka odvahy během skoku z 12 metrů. Samotný kaňon před vyhlášeným hlavním vodopádem, který je konečnou, mi přišel mnohem krásnější a zajímavější, než onen turisticky oblíbený vodopád.

Canyoning na Kawasan Falls můžu jen doporučit. Je to nezapomenutelný zážitek.
Stejně tak i šnorchlování se žraloky velrybími v Oslobu. Jedinou vadou na kráse tohoto zážitku bylo množství lidí ve vodě.
Nejnáročnějším dnem v rámci celého pobytu na Filipínách byl bezesporu celodenní výlet na motorce Boholem. Byl to zároveň i velmi zajímavý den, kdy jsem ujela 187 km boholským vnitrozemím, na hodinu jsem se ztratila kdesi mezi vesnicemi na polňačce, když jsem hledala hlavní cestu do Danaa.

Vrcholem dne pak bylo, že jsem nakonec do Danaa dojela a v dobrodružném parku pak pokořila svůj strach a na atrakci The Plunge se zhoupla ze 70 metrové výšky nad kaňonem. Tohle byl asi nejadrenalinovější zážitek. A i jízda nazpět do Lobocu byla trochu adrenalinová, protože jsem chtěla dojet před setměním...
Zajímavá byla noční projížďka po řece Loboc za světluškami. Tohle jsem v itineráři neměla, ale stálo to za to.
A co se Palawanu týká, tak nejhezčím místem byl pro mě Sabang. Hlavně pak výlet k vodopádu u pobřeží.
Nesmím pak zapomenout na poslední den v El Nidu, kdy jsem si "užila" boj s proudy a větrem na kajaku, odměnou byl relax na liduprázné pláži Papaya beach (jen kolem poledne).

A od čeho jsem čekala něco víc a nakonec mě to moc nenadchlo?
Napadá mě výlet do jednoho z novodobých divů světa - Underground river. Viděla jsem zajímavější jeskyně, jimiž se pluje na lodičkách. Jinak byl ale Sabang moc pěkný.
Rozhodně mě nenadchlo město Cebu City, které někteří vlogeři vychvalují. Nechápu proč.
Od Manily jsem moc nečekala. Singapur asi zádné asijské město už nepřekoná. Rozhodně ale budu radši trávit čas v Manile než v Cebu City. Muzea tu mají zajímavá a staré centrum je také pěkné. A kdybych měla více času, tak bych se prošla zbytkem Makati.

 

Postřehy a zajímavosti z Filipín

Přijde mi to strašně dávno, kdy jsem se projížděla na motorce po Camotes Islands a nabývala první dojmy z Filipín. Nebo když jsem na Camiguinu trčela na silnici odříznutá od mé vesnice sesuvem půdy způsobeným hustými lijáky tajfunu Basyang. Nebo, když jsem překonávala sebe sama a skákala z dvanácti metrů v rámci canyoningu na Kawasan Falls. Nebo, když...
Mám pocit, že jsem na Filipínách nebyla měsíc, ale jen týden. Přišlo mi to málo a nejraději bych tam zůstala mnohem déle a prozkoumávala další ostrovy a čerpala zážitky.
Tady je několik postřehů a zajímavostí, které se mi vryly do paměti a které jsou pro tuto nádhernou zemi typické:
* oslovení "Ma'am" - tohle slovo jsem slyšela nejčastěji. Oslovení "madam" zkrácené do "Ma'am", které občas v překladu vyznělo jako "matka", jsem slýchla pořád. Je to zdvořilostní oslovení neznámé ženy. Muže tu oslovují "sir".

* "It's more fun in the Philippines" - jakési oficiální filipínské motto prezentující jejich zemi turistům. Jak mi vysvětlil řidič společnosti Cyan na Cebu, je to takové sarkastické shrnutí toho, co všechno Filipíny nabízejí - ostrovy, jedinečný podmořský svět, nádherné pláže, endemická zvířata, žraloky velrybí, sopky, zemětřesení, tajfuny...Podle oficiální kampaně filipínského turistického oddělení odpovídá tento slogan na otázku "Proč Filipíny?" Onou odpovědí je, "že je na F.více legrace." Tady je ostatně oficiální spot https://www.youtube.com/watch?v=ADNgEHFDYzo

* Filipínci - usměvaví, přátelští, slušní, ochotní pomoci, pokorní...Nevím, zda jsem se někde cítila tak dobře jako mezi Filipínci. Už kvůli místnímu obyvatelstvu jsem si tuto zemi zamilovala. Člověk se cítí s nimi bezpečně.

*Bezpečnost -  I přes to, že na letištích jsou dvojí bezpečnostní kontroly, při vstupu do supermarketů stojí bezpečnostní služba a v některých oblastech hlídají policisté docela slušně ozbrojení, jsem se na všech místech cítila bezpečně. A to i v Manile, kde je třeba si dávat pozor na kapsáře v nadzemce a podvodníky v historickém centru.

Všeobecně jsou Filipíny bezpečné pro cestovatele (pokud se tedy nevydáte na jižní Mindanao a jiných nedoporučovaných oblastí, kde probíhají boje mezi armádou a teroristy a kde dochází k únosům). Občas se lze někde dočíst, že je třeba zvážit i cestu na Bohol nebo Cebu, že tam občas nějaký ten terorista zavítá, ale pokud se tak stane, místní na něj hned upozorní policii. Turisté jsou pro zdejší lidi důležití a nenechají si kazit pověst. Ani na Cebu ani na Boholu jsem neměla pocit, že by tam byla nějaká zvýšená kontrola a výskyt policistů. Na Camiguinu je u Sunken Cemetery vojenské stanoviště hlídající bezpečnost ostrova. Přece jen je ostrov blízko Mindanaa.
Zkrátka, média mnohdy udělají z nějakého konfliktu v nějaké části země takovou bublinu, že to vypadá, že celé Filipíny jsou nebezpečné. Právě naopak. Je to jedna z mála zemí, kde jsem si užila cestování bez nepříjemných pocitů, že mě někdo přepadne a okrade.

* Voda - z kohoutku není pitná (kromě minerální vody v Soda Springs na Camiguinu) a někde (v el Nidu) se nedoporučuje si jí ani čistit zuby. na Filipínách je velmi běžné nechat si načepovat do prázdné láhve purifikovanou vodu z několikalitrového barylu. Na některých ubytováních je možné si dočepovat zdarma, někde za to chtějí pár pesos (mezi 5 a 10). Rozhodně je to ale levnější, než si kupovat balenou vodu v plastu. Za půllitru někdy dáte i 20 pesos, někdy dáte 20 pesos za litrovku. V běžném (větším) supermarketu stojí litr a půl okolo 30 pesos, 6 litrový kanystr asi 80 pesos.

*Ceny - Ceny se na Filipínách liší podle oblasti. Záleží, zda jste v turisticky oblíbeném a tudíž i dražším místě, nebo jste někde na ne tak známém ostrově, kam zavítá jen pár turistů a lidé zde žijí tradičním způsobem života. Můj první dojem z Filipín byl díky Camotes Islands, že je zde hodně levno. Camotes Islands ale byly tím nejlevnějším v mém itineráři. Večeři jsem měla maximálně za 200 pesos. V El Nidu jsou ceny dvojnásobné. I přesto je na Filipínách levno. Stačí jen hledat lokální restauraci.Smlouvání je mnohdy nutné v případě moto-taxikářů, kteří si občas nadsadí. Je proto dobré si zjistit běžnou cenu za odvoz.
              - jídlo v restauraci - 90-350 pesos
              - ovocný shake - 40 - 120 pesos
              - kokosový ořech - 25 - 50 pesos (víc bych za něj ani nedala, a to to zkoušeli i se stovkou)
              - pečivo v pekárně - 1 kousek 5 pesos
              - půjčovné skůtru na den 450 - 500 pesos (standard)
              - litr benzínu - okolo 50 pesos
              - vstupné - od 10 pesos do 50 pesos
              - masáž - okolo 400 - 600 pesos
              - ubytování - hostel - 250-450 pesos za postel ve společné ložnici
                                 -  single/doble pokoj okolo 900 pesos (jedna z nejnižších cen, na kterou jsem narazila u soukromých pokojů)

*komáři - během mého pobytu jsem překvapivě narazila na málo komárů (naštěstí). Přesto jsem se denně mazala zdejšími repelenty Off! Jen jeden komár mě "dostal" na Camiguinu. Jinak jsem byla poštípaná jen od písečných mušek (a to pěkně svědí).

*kohouti a kultura kohoutích zápasů - není vesnice, kde byl obyvatelstvo nevlastnilo kohouty. Zdá se, že vlastnit kohouta je jakousi prestiží. Kohoutí zápasy jsou oblíbené a na Boholu jsem dokonce narazila na kohoutí farmu, kde se pořádají zápasy a odkazuje na to i velký billboard. Přítomnost kohoutů ve vesnických oblastech s sebou nese jednu nepříjemnost - brzký budíček. první kokrhání se totiž začne ozývat již kolem páté ráno a těsně před rozedněním se pak kohouti z širého okolí předhánějí v tom, kdo umí lépe kokrhat a kdo přeřve ostatní a vzbudí celou vesnici. Pokud nemáte vyloženě tvrdé spaní, kdy vás neprobudí ani výbuch, nemusíte si natáčet budíka. Budíkem budou kohouti z okolí. A když do toho začne ještě štěkat nějaký pes, tak je vystaráno. Na druhou stranu: ranní ptáče, dál doskáče a taková brzká procházka po pláži není k zahození.

*filipínští psi - jak řekl řidič z Cyan Adventures, filipínští psi jsou přátelští (protože všechno "filipino" je přátelské). Ono na tom něco je. Zdejší psi jsou takoví flegmoši. Často to vypadá, že nemají pána, protože se potulují po okolí, spí na silnicích, žebrají v restauracích u stolu...ale jinak jsou neškodní.

*nebezpečí na silnici - tento postřeh souvisí s tím předchozím. Oním největším nebezpečím během jízdy po silnici jsou kromě neočekávaných výmolů právě ti psi, kteří v klídku přecházejí z jedné strany na druhou a nebo rovnou na silnici leží a spí. Proto je třeba si během projíždění vesnic dávat pozor ne na pobíhající děti, ale na pobíhající psy. A někdy i na slepice s kuřaty (kohouti bývají uvázáni někde na bidýlku. Několikrát jsem na ně taky troubila a vyhrožovala, že jestli ze silnice nevypadnou, budou na polívku.

*spojení se světem - vzhledem ke zkušenostem z jiných asijských zemí by se dalo čekat, že internetové (respektive wi-fi) připojení nebude problém. Vždyť i v komunistickém Vietnamu byla wi-fina všude a dokonce ani neblokovali sociální sítě. Ale Filipíny jsou jiné. Nebyla jsem v zemi, kde by byla wi-fi tak pomalá a nebo někde ani nebyla. Rychlost připojení mnohdy závisí i na klimatických podmínkách a na tom, zda jste ve velkém městě, nebo někde "mimo civilizaci". Každopádně můžete zapomenout na to, že se budete moct dívat na videa a nebo posílat videa. Opravdu příšerné připojení je v oblíbeném El Nidu. Zato internetové kavárny nabízejí levný a rychlý pevný internet.  Takže pokud potřebujete skontrolovat poštu, ověřit odlety letadel, nebo počasí, obrňte se trpělivostí. A nejlépe si všechny informace o daných místech včetně map stáhněte a vytiskněte ještě doma.

*gastronomie: rýže je tu podávána ke všemu. K snídani, obědu, večeři. Po pár dnech už jsem té suché rýže měla po krk a začala vyhledávat jiný druh pokrmů. Oblíbená je zde i pizza a v turistických oblastech podávají i západní jídlo. Filipínské jídlo je dobré. Někdy dokonce vynikající, pokud se jedná o ryby a mořské plody. Kuře zde dělají na sto způsobů a nejchutěnjší je grilované kuře. Vyhlášené cochinillo, neboli grilované sele, jsem si nedala. Jednou jsem ochutnala křupavou vepřovou roládu, která byla tak nasáklá tukem, že už jsem pak vepřové odmítala. Vynikající jsou ovšem ovocné shaky. Nejčastější je mangový. Manga mají totiž opravdu dostatek.

Poslední den na Filipínách aneb Zabíjím čas v nákupním centru Ayala

Tak nastal poslední den mého putování po Filipínách. Nejraději bych jej strávila někde na pláži, ale vzhledem k šílené dopravní situaci v Manile, jsem se nemohla moc vzdalovat, abych odpoledne stihla dojet na letiště. Na recepci mi včera doporučili vyrazit taxíkem už kolem třetí, protože je páteční špička a silnice budou ucpané brzy a ven z města se na víkend chystá spousta lidí a cesta na letiště může trvat i 4 hodiny!! To mi přišlo fakt šílené. Můj let byl po desáté večer, v sedm jsem chtěla být na letišti (doporučují se tři hodiny před odletem), ale abych vyjížděla už ve tři...?!!
Nakonec mi ráno jiný recepční řekl, že půl pátá bude stačit, tak jsem si přes něj nechala zarezervovat taxi, nechala batoh na hostelu a kolem půl desáté vyrazila do ulic. Nemělo cenu jít dřív, protože obchodní centra otevírají až v deset. Dnes jsem hodlala zabít den v nákupním centru Ayala, které se skládá z několika budov a od hostelu je vzdálené asi dvacet minut chůze po Makati Avenu. Čtvrť Makati je moderní, upravenou čtvrtí mrakodrapů. Občas jsem si připadala jako v Singapuru nebo jiném moderním asijském městě.
Došla jsem do SM mall a vlezla do supermarketu. Zde mají opravdu velký výběr zboží. Cena le lehce nižší než v "trumpově" supermarketu. Sušené mango tu ale také stojí přes sto pesos za 100 gramů a levněji jej už neseženu. Takže jsem dokoupila suvenýry a vydala se nákupním centrem na čumendu. Došla jsem do jiné budovy, kde jsem opět musela nechat zkontrolovat batoh a objevila směrovku do kina. Jak nejlépe zabít čas, než u nějakého filmu?
Podívala jsem se na docela bohatou nabídku multikina a když jsem objevila třetí díl 50 odstínů, který navíc promítali již po půl jedné, neváhala jsem a za 270 pesos si koupila lístek.Zbývající čas jsem pak strávila v oddělení občerstvení. Bylo docela těžké si vybrat z toho množství restaucí a pokrmů. Njeprve jsem okusila "shrimp siomai" a později si u jiného stánku poručila jakousi "mongolskou misku" - mix různé zeleniny s kuřecím masem a kalamáry s jakousi omáčkou a to vše spařené. Nebylo to špatné a na zasycení stačilo.
Kino bylo trošku více klimatizované než zbytek nákupního centra. Přesto se to ještě dalo a já si vychutnala film. Po jeho skončení kolem půl třetí jsem se vydala zpět na hostel. Po cestě si koupila ještě nejaké čerstvé pečivo na cestu.
O půl páté dojel domluvený taxikář. Tentokrát byl taxík červený a taxikář měl zapnutou navigaci. Tahle jízda byla o hodně korektnější a levnější (dopředu daná cena 325 pesos). A kupodivu za hodinu jsem byla na letišti. V odletové hale jsem si sedla na batoh a čekala, až se otevře check-in. Ten dokonce otevřel už po šesté. Pak už to šlo docela lehce. Prošla jsem pasovou kontrolou, za bezpečnostní kontrolou jsem si dočepovala vodu (tohle je na Filipínách super, že na mnoha veřejných místech je možné si dočepovat), vyměnila nazpět zbylá pesa (za neuvěřitelně nevýhodný kurz, radši jsem si je měla nechat. Za 865 pesos jsem dostala jen 10 €!!!) a počkala na otevření brány. A před jedenáctou večer už jsem s Turkish Airlines mířila směr Istanbul a pak na Vídeň.

Den v Manile: procházka koloniální čtvrtí Intramuros

Na Manilu jsem si vyhradila poslední dva dny. Ono by bohatě stačil i jeden den. Velkoměsta tohoto typu s šílenou dopravou, kdy trvá půlden se někam dostat, mě nebaví. I když je fakt, že je Manila asi o sto procent hezčí a zajímavější než Cebu City.
Na dnešek jsem si tedy naplánovala návštěvu historické části Manily - koloniální čtvrti Intramuros a sousedního Rizal parku.
V rámci ubytování jsem měla snídani zdarma. No, snídaně to byla hodně jednoduchá. Toustové chleby, burákové máslo a nějaké lupínky a divné asijské mléko.
Recepčního jsem se zeptala na nejsnadnější způsob dopravy. Město nemá žádnou hustou síť metra, jen nějaké linky nadzemky a na nejbližší stanici jsem měla nejdříve dojet jeepneyem. Recepční mě ještě varoval před podvodníky, kteří se ve starém centru vyskytují a prý se s nikým nejlépe ani nebavit. Na toto jsem byla připravená.

Socha domorodého náčelníka před Antropologickým muzeem

Po půl deváté jsem se podle instrukcí vydala na nedalekou benzinku u Makati avenue chytit jeepney. Zrovna tam jeden dojel a měl na kapotě napsáno i LRT, tedy zastávka nadzemky. Nasedla jsem na přeplněnou korbu. Sousedky jsem se zeptala, jak je zastávka nadzemky daleko. Prý deset minut. Jízdné bylo 8 pesos. Když řidič zastavil u nadzemky ostatní mě upozornili, že jsem na místě. Vydala jsem se po rušné ulici za většinou, která mířila na schodiště stoupající k mostu táhnoucímu se přes silnici.

Na něm zrovna zastavila jedna souprava vlaku. Předtím, než jsem si mohla jít k pokladně koupit jízdenku, jsem musela absolvovat bezpečnostní kontrolu. Klasicky ukázat obsah batohu a projít rámem. To je tu všude na stanicích.

Rizalův pamáník a hrob

Jízdné do stanice United Nations mě přišlo na 15 pesos. Prošla jsem turniketem a nasedla do příštího vlaku. Kupodivu nebyl plný, jak jsem čekala. O čtyři zastávky později jsem vysedla a vydala se přes magistrálu předpokládaným směrem k veřejnému parku Rizal. Ten je jakousi chloubou Manily a památečním místem a také rekreační zónou. Je zde jezírko s fontánou, na kterém po setmění probíhá světelná show.

Intramuros

V jedné části stojí mezi budovami antropologického a přírodověděckého muzea velká socha domorodce. Vydala jsem se parkem a hned se na mě pověsil první naháněč nabízející mi tour po pamětihodnostech Intramuros. Rázně jsem jej odmítla a šla dál. Z velkých repráků rozmístěných kolem jezírka se ozývala povzbudivá hudba. V parku bylo zatím málo lidí. Po stranách jsou různé tématícké zahrady. Kolem jezírka stojí busty významných historických osobností. A na druhém konci rozlehlého parku pak vysoký stožár s filipínskou vlajkou a památník národního hrdiny José Rizala. Jeho socha zdobí snad každé náměstí před radnicí ve správních městech. Jak jsem to viděla na Camotes Islands. U památníku José Rizala drží čestnou stráž dva vojáci.

Osmá katedrála

José Rizal (1861-1896) byl významným filipínským spisovatelem a lékařem a také zakladatelem Filipínské ligy usilující o uznání Filipín jako španělského regionu a ne kolonie. Ve filipínské společnosti ale bujely revoluční nálady a některé skupiny se inspirovaly Rizalovým dílem. Rizal byl proto obviněn ze spiknutí a odsouzen k popravě zastřelením, které se vykonalo 30.prosince 1896 v dnešním Rizal parku.
Podél bulváru Roxas jsem pokračovala směrem k Intramuros. Po cestě mě oslovovali další průvodci. Někteří na tříkolce. Podél hradeb starého města jsem došla ke vchodu do Intramuros. Jako první jsem našla městskou katedrálu, před kterou se sdružovalo několik průvodců a prodejců blbin. Hned jsem se před nimi a sluncem šla schovat dovnitř katedrály.

Památník obětí Bitvy o Manilu

V jedné části je expozice týkající se pohnuté historie katedrály. Ta je již osmou v pořadí. Ty předešlé většinou padly za oběť zemětřesením. Jak jsem to tak četla, napadlo mě, jestli bych raději neměla hned prchnout. Co kdyby se země otřásla? Zdálo se, že místo, na které byla první katedrála v roce 1571 postavena (tenkrát ještě z bambusu a dřeva), bylo nějaké prokleté.
První kostel shořel v roce 1583. Na stějném místě byla v roce 1591 postavena druhá, tentokrát kamenná, katedrála. Tu v letech 1599 a 1600 zničila zemětřesení. Třetí katedrálu postavenou 1614 zničila zemětřesení v letech 1621 a 1645. Čtvrtá katedrála byla stavena mezi lety 1654 a 1681. I tu poničila zemětřesení a k tomu i tajfuny. V roce 1751 byla proto zbourána a postavena pátá katedrála, inaugurována 1760.

kostel San Augustin

V roce 1850 byla zrekonstruována. Jenže o dva roky později ji zničilo zemětřesení. Šestá katedrála byla postavena v letech 1854-58. Jenže v roce 1863 přišlo další zemětřesení a katedrála jej neustála. Sedmá katedrála byla otevřena 1879. O rok později se během zemětřesení sesunula její zvonice. Totálně zničena ale byla až v roce 1945 během bombardování města americkou armádou během Bitvy o Manilu. Současná, osmá katedrála, byla postavena v letech 1953-58. V roce 1981 katedrálu navštívil papež Jan Pavel II. a dal jí jméno Basilica of the Immaculate Concepcion.
Interiér je skromný. Je zde vystaveno několik sošek dochovaných z dřívějších katedrál.

Od katedrály jsem se vydala ulicí General Luna a zastavila se u náměstíčka Plazuela de Santa Isabel, kde je pamětní deska a sousoší upomínající na sto tisíc bezbranných lidí, kteří zemřeli během Bitvy o Manilu mezi 3.únorem a 3.březnem 1945. Filipíny tehdy okupovali Japonci a Američané, kterým toto území oficiálně patřilo, bombardovali město.
Došla jsem do zhruba středu Intramuros, kde se dovchovalo několik pěkných měšťanských koloniálních domů a také nejstarší kostel na Filipínách - kostel San Augustin (známý i jako kostel Saint Paul. Byl postaven augustiniány v roce 1571.

Casa Manila

I zde bylo stanoviště průvodců s tříkolkami. Vlezla jsem do obchůdku se suvenýry v tom pěkném domě naproti kostelu, abych si prohlédla nabídku pohledů. Cena byla příjemně nízká. Jen 25 pesos. Obchůdek byl plný starožitně vypadajících věcí. Prodejce mě nasměroval do dvora domu. Neměla jsem s sebou podrobnou mapu čtvrti a věděla jen o pevnosti, na kterou jsem zatím nenarazila, tak netušila, že si můžu prohlédnout i Casa Manila. Typický příklad dobového měšťanského domu. Ve dvoře stojí malá kašna. Je zde muzeum, velmi malebná kavárnička, směrovka na nějaký "bílý dům". Na ceduli v jedné z chodeb bylo vysvětlení, jak před příchodem Španělů vypadala filipínská společnost, kde vládly ženy, které byly i šamankami.

dvůr Casa Manila

Až Španělé a jejich kristianizace přinesla změnu společenského postavení, machismus a podřízení žen.
Na dveřích WC byl pověšený plakát zajímavě znázorňující jednotlivé stupně zemětřesení a co se během nich děje.
Nemohla jsem odolat a sedla si do ne zrovna nejekonomičtější stylové kavárny Barbaras a objednala si osvěžující shake z ovoce guanabana. To je známo pro svoje protirakovinové účinky. Kromě toho má i vynikající chuť.
Pak jsem se prošla ostatními zákoutími koloniálního domu a pokračovala ulicí dál v objevování starého centra.

Dál to vypadalo, že zajímavé stavby nebyly, tak jsem obešla blok a z druhé strany se vracela nazpět. Prošla jsem kolem několika neturistických restaurací a ulicí lemovanou chudinskými chatrčemi z plechu různě poskládaného na sebe. Z oken viselo sušící se oblečení, na ulici páchnoucí močí si hrály děti a na druhé straně byli v klecích přivázáni kohouti. O blok dál stály zase normální domy a v nich restaurace. Objevila jsem místo levných typických občerstvení, kam chodili školáci a zaměstanaci na oběd. A jelikož už byla doba oběda, blížila se dvanáctá, vlezla jsem do rohové restaurace Sizzlings a z meníčka si vybrala "Sizzling a la pobre".

White house v Casa Manila

V ceně 59 pesos!! byl i nápoj. To bylo snad nejlevnější jídlo, na které jsem na Filipínách narazila v blízkosti turistických památek. A bylo to dobré. V restauraci jsem byla jediná turistka, ale nikdo se nad tím nepozastavoval. Tohle se mi na Filipínách líbí, že se tu člověk cítí pohodlně a jako doma.
Po obědě jsem se vydala najít onu španělskou pevnost Santiago.
Ta se nachází v severní části čtvrti kousek od katedrály a náměstí Plaza de Roma. Odkazují k ní i směrovky u silnice. Než jsem došla k pevnosti, všimla jsem si obchodu s rukodělnými výrobky a suvenýry a nakoukla dovnitř. Nakonec jsem si odtamtud odnesla několik suvenýrů.

Casa Manila

V návštěvnickém centru a obchůdku s tričky jsem narazila na ty dvě Polky, které jsem potkala v El Nidu na tour A. Také další den odlétaly.
Vstupné do pevnosti je 75 pesos. Oproti dříve navštíveným pevnostem v Cebu City a Tay Tay je Fort Santiago skutečně rozlehlá.

Byla postavena v roce 1571 Miguelem Legazpim v právě založeném městě Manila. Pevnost stojí na břehu řeky Pasig. A během své historie sloužila i jako vězení. Byl zde vězněn národní hrdina José Rizal před svou popravou. A za 2.světové války pevnost okupovali Japonci a mučili zde své vězně.
Hlavním tématem je zde ale José Rizal. V budově, kde byl vězněn je umístěno muzeum s obsáhlým výkladem o posledních momentech spisovatele před jeho smrtí.

Lze si prohlédnout celu, ve které napsal poslední báseň i dopisy na rozloučenou své rodině a přátelům. I kopie těchto dopisů jsou vystaveny. Bylo zajímavé je číst. Jsou ve španělštině, která v té době byla úředním jazykem a Rizal, jako vzdělaný člověk tento jazyk dokonale ovládal. V jedné místnosti je popsána jeho smrt a ve vytríně je i kousek jeho páteře, který se odlomil po výstřelu z pistole. Jeho tělo bylo tajně pochováno do neoznačeného hrobu na hřbitově Paco, aby úřady zabránily jeho příznivcům vzdávat mu hold jako mučedníkovi. Hrob dva týdny strážila civilní garda.

Rizalova sestra jej však objevila a nechala označit iniciály R.P.J. (Rizal Protasio Jose).
Po španělské kapitulaci v roce 1898 byly Rizalovy ostatky exhumovány a uloženy v urně v domě Rizalovy matky. V roce 1912 byla urna převezena a uložena pod památníkem v Rizal Parku (v místě nazývaném také Luneta) kousek od místa, kde byl Rizal popraven. (Tuto informaci jsem se dozvěděla až po příjezdu domů z internetu. Proto ta čestná stráž. Stožár s vlající vlajkou je také místem tzv. "kilometr 0", odkud se měří vzdálenosti na Luzonu. Přes ulici stojí cedule na to upozorňující).

Muzeum Rizal Shrine bylo působivé. V areálu pevnosti byly na zem umístěny kovové šlápoty znázorňující, kudy šel Rizal ze své cely na smrt.
Po prohlídce celé pevnosti jsem zamíříla přes staré město na jih směrem k Rizal Parku. Bylo již po druhé hodině a pomalu jsem to směřovala zpět. Po cestě jsem ale ještě uvažovala o návštěvě antropologického muzea. Prošla jsem kolem univerzity, která stojí na jižním okraji Intramuros u královské brány. Kolem Rizal Parku je několik muzeí. Mě ale zajímalo jen to týkající se filipínské kultury.

Fort Santiago

Překvapivě jsem neplatila žádné vstupné. Jen jsem se zapsala a nechala batoh v šatně a vydala se na prohlídku několika pater plných různých expozic. Je zde expozice nálezů z vraku španělské galeony San Diego, která se potopila v roce 1600, expozice týkající se tradičních řemesel, výrobků, pěstování rýže, pašování slonoviny, předměty denní potřeby během španělské koloniální doby, archeologické nálezy týkající se pohřbívání (v hliněných nádobách podobajících se lidské postavě), expozice o starém předkoloniálním písmu (baybayin)....

V pevnosti Santiago

Zajímavé bylo listovat starými knihami napsanými výzkumníky, kteří toto písmo popisovali i knihou o Filipínách vydanou Jose Rizalem. A zajímavé bylo i octnout se v místnosti s výstavou reportážních fotografií českého fotografa Jana Šibíka, který fotil ve válečných oblastech Ukrajiny i třeba následky supertajfunu Hayan, který zasáhl Filipíny v roce 2013. Kdo by to byl čekal, že v Manilském muzeu narazím na českého vystavovatele...?

Nábřeží řeky Pasig

V Muzeu jsem strávila asi dvě hodiny a kdyby mi nevadilo se vracet do Makati za tmy, určitě bych tam zůstala i déle. Expozice byla zajímavá.
Před muzeem stáli prodejci občerstvení. Nechala jsem se zlákat a vyzkoušela, jak chutná zelené mango s krevetovou pastou. Na you tube jsem viděla o této lahůdce video (stejně jako o jiných filipínských dobrotách) a nemohla jsem odtud odejít, aniž bych neochutnala a nezjistila, jestli je to opravdu tak chuťově dobré, jako to ten you tuber popisoval. No, za mě, jednou a dost. Moc mě to neoslovilo.

dopis na rozloučenou José Rizala

Hlavně ta lehce pikantní pasta. Zelené mango všeobecně není sladké a s cukrem by nemuselo chutnat špatně, ale ta pasta nebyla nic moc. To jsem samozřejmě stánkařům a Filipínkám pochutnávajícím si na tomto občerstvení neřekla a na otázku, zda je to dobré, řekla, že to má zajímavou chuť. Oproti ránu bylo v Rizal parku o hodně více lidí a také strážní.
Bylo po čtvrté, když jsem se vydala zpět na stanici nadzemky a odtamtud o čtyři stanice dál.

Antropologické muzeum

Vlaky teď byly narvané. První jsem nechala jet a do druhého jsem nasedla do prvního vagónu. Vypadalo to, jakoby byl tento vagón vyhrazen jen ženám, žádného chlapa jsem tu neviděla.
O čtyři stanice dál jsem si stoupla k silnici a vyhlížela toho správného jeepneye. Byla špička, lidé se vraceli z práce a jeepneye byly narvané. Pak se objevil jeden prázdný a s nápisem, u kterého jsem předpokládala, že mě doveze do Makati. Nasedla jsem do něj. Jenže asi v půlce cesty najednou z magistrály, po které jsem se měla dostat až do cíle, odbočil. Zastavil mi a ukázal na přistavený jiný jeepney jedoucí do "bel air".

Expozice fotografií Jana Šibíka

Takže pro příště (kdyby někdy nějaké bylo) vím, že je třeba hledat cílovou stanici Bel Air.
Vysedla jsem na magistrále u benzínky, kde jsem ráno nasedala a vydala se po Makati avenue najít nějaké nejbližší nákupní centrum, kde bych v obchodě splašila sušená manga a také se třeba navečeřela. Došla jsem k nákupáku u vysokého mrakodrapu. Na něm bylo napsáno TRUMP. "No to mě..." napadlo mě.

Ten magor s přehazovačkou má svůj "barák" i tady. Kupodivu kolem nestálo ozbrojené komando bránící tak významnou budovu. Zde asi Trump nemá nepřátele.
Vlezla jsem do nákupáku, který vypadal dost luxusně a uhlazeně. V přízemí jsem objevila supermarket. Moc velký nebyl a bylo zde více dovozového zboží než toho filipínského. A ceny mi také nepřišly moc nízké. Sušené mango zde stálo přes stovku. V paměti jsem měla ta ze Cebu City.

Prodavači zeleného manga s krevetovou pastou

Další den jsem měla v plánu zabít procházkou nějakým(i) dalším(i) nákupním(i) centry, kde by snad měl být větší výběr. Přesto jsem si pár sáčků kupila a k tomu "tangy" s příchutí mangostanu, guanabany a calamansi. V létě si budu moct dělat osvěžující ovocné šťávy.
Dojela jsem do vrchního patra, zjistila, že v kině nedávají nic, co by mě zaujalo. Z terasy u restaurací byl zajímavý pohled na část Makati halící se do tmy.
K večeři jsem se nechala zlákat v přízemí jednou pizzerií. Raději jsem ale měla jít na večeři do ulic. Tohle byla ta nejdražší večeře ma Filipínách.

Trump tower

Za pizzu a melounovou šťávu jsem vysolila evropskou cenu.
Znechuceně jsem se vrátila na hostel, dala si osvěžující sprchu (sice je to první místo, kde teče teplá voda, ale horko je tu takové, že se stejně sprchuji studenou vodou), sbalila si věci a šla spát.
Nakonec to byl vcelku zajímavý den v hlavním městě. Hlavně to muzeum se mi líbilo.