Den v Manile: procházka koloniální čtvrtí Intramuros

Na Manilu jsem si vyhradila poslední dva dny. Ono by bohatě stačil i jeden den. Velkoměsta tohoto typu s šílenou dopravou, kdy trvá půlden se někam dostat, mě nebaví. I když je fakt, že je Manila asi o sto procent hezčí a zajímavější než Cebu City.
Na dnešek jsem si tedy naplánovala návštěvu historické části Manily - koloniální čtvrti Intramuros a sousedního Rizal parku.
V rámci ubytování jsem měla snídani zdarma. No, snídaně to byla hodně jednoduchá. Toustové chleby, burákové máslo a nějaké lupínky a divné asijské mléko.
Recepčního jsem se zeptala na nejsnadnější způsob dopravy. Město nemá žádnou hustou síť metra, jen nějaké linky nadzemky a na nejbližší stanici jsem měla nejdříve dojet jeepneyem. Recepční mě ještě varoval před podvodníky, kteří se ve starém centru vyskytují a prý se s nikým nejlépe ani nebavit. Na toto jsem byla připravená.

Socha domorodého náčelníka před Antropologickým muzeem

Po půl deváté jsem se podle instrukcí vydala na nedalekou benzinku u Makati avenue chytit jeepney. Zrovna tam jeden dojel a měl na kapotě napsáno i LRT, tedy zastávka nadzemky. Nasedla jsem na přeplněnou korbu. Sousedky jsem se zeptala, jak je zastávka nadzemky daleko. Prý deset minut. Jízdné bylo 8 pesos. Když řidič zastavil u nadzemky ostatní mě upozornili, že jsem na místě. Vydala jsem se po rušné ulici za většinou, která mířila na schodiště stoupající k mostu táhnoucímu se přes silnici.

Na něm zrovna zastavila jedna souprava vlaku. Předtím, než jsem si mohla jít k pokladně koupit jízdenku, jsem musela absolvovat bezpečnostní kontrolu. Klasicky ukázat obsah batohu a projít rámem. To je tu všude na stanicích.

Rizalův pamáník a hrob

Jízdné do stanice United Nations mě přišlo na 15 pesos. Prošla jsem turniketem a nasedla do příštího vlaku. Kupodivu nebyl plný, jak jsem čekala. O čtyři zastávky později jsem vysedla a vydala se přes magistrálu předpokládaným směrem k veřejnému parku Rizal. Ten je jakousi chloubou Manily a památečním místem a také rekreační zónou. Je zde jezírko s fontánou, na kterém po setmění probíhá světelná show.

Intramuros

V jedné části stojí mezi budovami antropologického a přírodověděckého muzea velká socha domorodce. Vydala jsem se parkem a hned se na mě pověsil první naháněč nabízející mi tour po pamětihodnostech Intramuros. Rázně jsem jej odmítla a šla dál. Z velkých repráků rozmístěných kolem jezírka se ozývala povzbudivá hudba. V parku bylo zatím málo lidí. Po stranách jsou různé tématícké zahrady. Kolem jezírka stojí busty významných historických osobností. A na druhém konci rozlehlého parku pak vysoký stožár s filipínskou vlajkou a památník národního hrdiny José Rizala. Jeho socha zdobí snad každé náměstí před radnicí ve správních městech. Jak jsem to viděla na Camotes Islands. U památníku José Rizala drží čestnou stráž dva vojáci.

Osmá katedrála

José Rizal (1861-1896) byl významným filipínským spisovatelem a lékařem a také zakladatelem Filipínské ligy usilující o uznání Filipín jako španělského regionu a ne kolonie. Ve filipínské společnosti ale bujely revoluční nálady a některé skupiny se inspirovaly Rizalovým dílem. Rizal byl proto obviněn ze spiknutí a odsouzen k popravě zastřelením, které se vykonalo 30.prosince 1896 v dnešním Rizal parku.
Podél bulváru Roxas jsem pokračovala směrem k Intramuros. Po cestě mě oslovovali další průvodci. Někteří na tříkolce. Podél hradeb starého města jsem došla ke vchodu do Intramuros. Jako první jsem našla městskou katedrálu, před kterou se sdružovalo několik průvodců a prodejců blbin. Hned jsem se před nimi a sluncem šla schovat dovnitř katedrály.

Památník obětí Bitvy o Manilu

V jedné části je expozice týkající se pohnuté historie katedrály. Ta je již osmou v pořadí. Ty předešlé většinou padly za oběť zemětřesením. Jak jsem to tak četla, napadlo mě, jestli bych raději neměla hned prchnout. Co kdyby se země otřásla? Zdálo se, že místo, na které byla první katedrála v roce 1571 postavena (tenkrát ještě z bambusu a dřeva), bylo nějaké prokleté.
První kostel shořel v roce 1583. Na stějném místě byla v roce 1591 postavena druhá, tentokrát kamenná, katedrála. Tu v letech 1599 a 1600 zničila zemětřesení. Třetí katedrálu postavenou 1614 zničila zemětřesení v letech 1621 a 1645. Čtvrtá katedrála byla stavena mezi lety 1654 a 1681. I tu poničila zemětřesení a k tomu i tajfuny. V roce 1751 byla proto zbourána a postavena pátá katedrála, inaugurována 1760.

kostel San Augustin

V roce 1850 byla zrekonstruována. Jenže o dva roky později ji zničilo zemětřesení. Šestá katedrála byla postavena v letech 1854-58. Jenže v roce 1863 přišlo další zemětřesení a katedrála jej neustála. Sedmá katedrála byla otevřena 1879. O rok později se během zemětřesení sesunula její zvonice. Totálně zničena ale byla až v roce 1945 během bombardování města americkou armádou během Bitvy o Manilu. Současná, osmá katedrála, byla postavena v letech 1953-58. V roce 1981 katedrálu navštívil papež Jan Pavel II. a dal jí jméno Basilica of the Immaculate Concepcion.
Interiér je skromný. Je zde vystaveno několik sošek dochovaných z dřívějších katedrál.

Od katedrály jsem se vydala ulicí General Luna a zastavila se u náměstíčka Plazuela de Santa Isabel, kde je pamětní deska a sousoší upomínající na sto tisíc bezbranných lidí, kteří zemřeli během Bitvy o Manilu mezi 3.únorem a 3.březnem 1945. Filipíny tehdy okupovali Japonci a Američané, kterým toto území oficiálně patřilo, bombardovali město.
Došla jsem do zhruba středu Intramuros, kde se dovchovalo několik pěkných měšťanských koloniálních domů a také nejstarší kostel na Filipínách - kostel San Augustin (známý i jako kostel Saint Paul. Byl postaven augustiniány v roce 1571.

Casa Manila

I zde bylo stanoviště průvodců s tříkolkami. Vlezla jsem do obchůdku se suvenýry v tom pěkném domě naproti kostelu, abych si prohlédla nabídku pohledů. Cena byla příjemně nízká. Jen 25 pesos. Obchůdek byl plný starožitně vypadajících věcí. Prodejce mě nasměroval do dvora domu. Neměla jsem s sebou podrobnou mapu čtvrti a věděla jen o pevnosti, na kterou jsem zatím nenarazila, tak netušila, že si můžu prohlédnout i Casa Manila. Typický příklad dobového měšťanského domu. Ve dvoře stojí malá kašna. Je zde muzeum, velmi malebná kavárnička, směrovka na nějaký "bílý dům". Na ceduli v jedné z chodeb bylo vysvětlení, jak před příchodem Španělů vypadala filipínská společnost, kde vládly ženy, které byly i šamankami.

dvůr Casa Manila

Až Španělé a jejich kristianizace přinesla změnu společenského postavení, machismus a podřízení žen.
Na dveřích WC byl pověšený plakát zajímavě znázorňující jednotlivé stupně zemětřesení a co se během nich děje.
Nemohla jsem odolat a sedla si do ne zrovna nejekonomičtější stylové kavárny Barbaras a objednala si osvěžující shake z ovoce guanabana. To je známo pro svoje protirakovinové účinky. Kromě toho má i vynikající chuť.
Pak jsem se prošla ostatními zákoutími koloniálního domu a pokračovala ulicí dál v objevování starého centra.

Dál to vypadalo, že zajímavé stavby nebyly, tak jsem obešla blok a z druhé strany se vracela nazpět. Prošla jsem kolem několika neturistických restaurací a ulicí lemovanou chudinskými chatrčemi z plechu různě poskládaného na sebe. Z oken viselo sušící se oblečení, na ulici páchnoucí močí si hrály děti a na druhé straně byli v klecích přivázáni kohouti. O blok dál stály zase normální domy a v nich restaurace. Objevila jsem místo levných typických občerstvení, kam chodili školáci a zaměstanaci na oběd. A jelikož už byla doba oběda, blížila se dvanáctá, vlezla jsem do rohové restaurace Sizzlings a z meníčka si vybrala "Sizzling a la pobre".

White house v Casa Manila

V ceně 59 pesos!! byl i nápoj. To bylo snad nejlevnější jídlo, na které jsem na Filipínách narazila v blízkosti turistických památek. A bylo to dobré. V restauraci jsem byla jediná turistka, ale nikdo se nad tím nepozastavoval. Tohle se mi na Filipínách líbí, že se tu člověk cítí pohodlně a jako doma.
Po obědě jsem se vydala najít onu španělskou pevnost Santiago.
Ta se nachází v severní části čtvrti kousek od katedrály a náměstí Plaza de Roma. Odkazují k ní i směrovky u silnice. Než jsem došla k pevnosti, všimla jsem si obchodu s rukodělnými výrobky a suvenýry a nakoukla dovnitř. Nakonec jsem si odtamtud odnesla několik suvenýrů.

Casa Manila

V návštěvnickém centru a obchůdku s tričky jsem narazila na ty dvě Polky, které jsem potkala v El Nidu na tour A. Také další den odlétaly.
Vstupné do pevnosti je 75 pesos. Oproti dříve navštíveným pevnostem v Cebu City a Tay Tay je Fort Santiago skutečně rozlehlá.

Byla postavena v roce 1571 Miguelem Legazpim v právě založeném městě Manila. Pevnost stojí na břehu řeky Pasig. A během své historie sloužila i jako vězení. Byl zde vězněn národní hrdina José Rizal před svou popravou. A za 2.světové války pevnost okupovali Japonci a mučili zde své vězně.
Hlavním tématem je zde ale José Rizal. V budově, kde byl vězněn je umístěno muzeum s obsáhlým výkladem o posledních momentech spisovatele před jeho smrtí.

Lze si prohlédnout celu, ve které napsal poslední báseň i dopisy na rozloučenou své rodině a přátelům. I kopie těchto dopisů jsou vystaveny. Bylo zajímavé je číst. Jsou ve španělštině, která v té době byla úředním jazykem a Rizal, jako vzdělaný člověk tento jazyk dokonale ovládal. V jedné místnosti je popsána jeho smrt a ve vytríně je i kousek jeho páteře, který se odlomil po výstřelu z pistole. Jeho tělo bylo tajně pochováno do neoznačeného hrobu na hřbitově Paco, aby úřady zabránily jeho příznivcům vzdávat mu hold jako mučedníkovi. Hrob dva týdny strážila civilní garda.

Rizalova sestra jej však objevila a nechala označit iniciály R.P.J. (Rizal Protasio Jose).
Po španělské kapitulaci v roce 1898 byly Rizalovy ostatky exhumovány a uloženy v urně v domě Rizalovy matky. V roce 1912 byla urna převezena a uložena pod památníkem v Rizal Parku (v místě nazývaném také Luneta) kousek od místa, kde byl Rizal popraven. (Tuto informaci jsem se dozvěděla až po příjezdu domů z internetu. Proto ta čestná stráž. Stožár s vlající vlajkou je také místem tzv. "kilometr 0", odkud se měří vzdálenosti na Luzonu. Přes ulici stojí cedule na to upozorňující).

Muzeum Rizal Shrine bylo působivé. V areálu pevnosti byly na zem umístěny kovové šlápoty znázorňující, kudy šel Rizal ze své cely na smrt.
Po prohlídce celé pevnosti jsem zamíříla přes staré město na jih směrem k Rizal Parku. Bylo již po druhé hodině a pomalu jsem to směřovala zpět. Po cestě jsem ale ještě uvažovala o návštěvě antropologického muzea. Prošla jsem kolem univerzity, která stojí na jižním okraji Intramuros u královské brány. Kolem Rizal Parku je několik muzeí. Mě ale zajímalo jen to týkající se filipínské kultury.

Fort Santiago

Překvapivě jsem neplatila žádné vstupné. Jen jsem se zapsala a nechala batoh v šatně a vydala se na prohlídku několika pater plných různých expozic. Je zde expozice nálezů z vraku španělské galeony San Diego, která se potopila v roce 1600, expozice týkající se tradičních řemesel, výrobků, pěstování rýže, pašování slonoviny, předměty denní potřeby během španělské koloniální doby, archeologické nálezy týkající se pohřbívání (v hliněných nádobách podobajících se lidské postavě), expozice o starém předkoloniálním písmu (baybayin)....

V pevnosti Santiago

Zajímavé bylo listovat starými knihami napsanými výzkumníky, kteří toto písmo popisovali i knihou o Filipínách vydanou Jose Rizalem. A zajímavé bylo i octnout se v místnosti s výstavou reportážních fotografií českého fotografa Jana Šibíka, který fotil ve válečných oblastech Ukrajiny i třeba následky supertajfunu Hayan, který zasáhl Filipíny v roce 2013. Kdo by to byl čekal, že v Manilském muzeu narazím na českého vystavovatele...?

Nábřeží řeky Pasig

V Muzeu jsem strávila asi dvě hodiny a kdyby mi nevadilo se vracet do Makati za tmy, určitě bych tam zůstala i déle. Expozice byla zajímavá.
Před muzeem stáli prodejci občerstvení. Nechala jsem se zlákat a vyzkoušela, jak chutná zelené mango s krevetovou pastou. Na you tube jsem viděla o této lahůdce video (stejně jako o jiných filipínských dobrotách) a nemohla jsem odtud odejít, aniž bych neochutnala a nezjistila, jestli je to opravdu tak chuťově dobré, jako to ten you tuber popisoval. No, za mě, jednou a dost. Moc mě to neoslovilo.

dopis na rozloučenou José Rizala

Hlavně ta lehce pikantní pasta. Zelené mango všeobecně není sladké a s cukrem by nemuselo chutnat špatně, ale ta pasta nebyla nic moc. To jsem samozřejmě stánkařům a Filipínkám pochutnávajícím si na tomto občerstvení neřekla a na otázku, zda je to dobré, řekla, že to má zajímavou chuť. Oproti ránu bylo v Rizal parku o hodně více lidí a také strážní.
Bylo po čtvrté, když jsem se vydala zpět na stanici nadzemky a odtamtud o čtyři stanice dál.

Antropologické muzeum

Vlaky teď byly narvané. První jsem nechala jet a do druhého jsem nasedla do prvního vagónu. Vypadalo to, jakoby byl tento vagón vyhrazen jen ženám, žádného chlapa jsem tu neviděla.
O čtyři stanice dál jsem si stoupla k silnici a vyhlížela toho správného jeepneye. Byla špička, lidé se vraceli z práce a jeepneye byly narvané. Pak se objevil jeden prázdný a s nápisem, u kterého jsem předpokládala, že mě doveze do Makati. Nasedla jsem do něj. Jenže asi v půlce cesty najednou z magistrály, po které jsem se měla dostat až do cíle, odbočil. Zastavil mi a ukázal na přistavený jiný jeepney jedoucí do "bel air".

Expozice fotografií Jana Šibíka

Takže pro příště (kdyby někdy nějaké bylo) vím, že je třeba hledat cílovou stanici Bel Air.
Vysedla jsem na magistrále u benzínky, kde jsem ráno nasedala a vydala se po Makati avenue najít nějaké nejbližší nákupní centrum, kde bych v obchodě splašila sušená manga a také se třeba navečeřela. Došla jsem k nákupáku u vysokého mrakodrapu. Na něm bylo napsáno TRUMP. "No to mě..." napadlo mě.

Ten magor s přehazovačkou má svůj "barák" i tady. Kupodivu kolem nestálo ozbrojené komando bránící tak významnou budovu. Zde asi Trump nemá nepřátele.
Vlezla jsem do nákupáku, který vypadal dost luxusně a uhlazeně. V přízemí jsem objevila supermarket. Moc velký nebyl a bylo zde více dovozového zboží než toho filipínského. A ceny mi také nepřišly moc nízké. Sušené mango zde stálo přes stovku. V paměti jsem měla ta ze Cebu City.

Prodavači zeleného manga s krevetovou pastou

Další den jsem měla v plánu zabít procházkou nějakým(i) dalším(i) nákupním(i) centry, kde by snad měl být větší výběr. Přesto jsem si pár sáčků kupila a k tomu "tangy" s příchutí mangostanu, guanabany a calamansi. V létě si budu moct dělat osvěžující ovocné šťávy.
Dojela jsem do vrchního patra, zjistila, že v kině nedávají nic, co by mě zaujalo. Z terasy u restaurací byl zajímavý pohled na část Makati halící se do tmy.
K večeři jsem se nechala zlákat v přízemí jednou pizzerií. Raději jsem ale měla jít na večeři do ulic. Tohle byla ta nejdražší večeře ma Filipínách.

Trump tower

Za pizzu a melounovou šťávu jsem vysolila evropskou cenu.
Znechuceně jsem se vrátila na hostel, dala si osvěžující sprchu (sice je to první místo, kde teče teplá voda, ale horko je tu takové, že se stejně sprchuji studenou vodou), sbalila si věci a šla spát.
Nakonec to byl vcelku zajímavý den v hlavním městě. Hlavně to muzeum se mi líbilo.