Zajímavosti a postřehy ze Srí Lanky

Letošní cesta po Srí Lance a Maledivách se vyvedla. V minulém příspěvku jsem shrnula postřehy z Malediv (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2019/03/postrehy-shrnuti-kratke-navstevy-malediv.html ) a v tom dnešním  se budu věnovat zajímavostem a postřehům, které jsem načerpala na Srí Lance.

Colombo: překvapivě zajímavé město.
                 * veřejné záchody v blízkosti nádraží, na Galle Face Green (20 Rs.), Dutch Hospital (20Rs.), zdarma v hotelu Galle Face Hotel
                 *tuk-tukáři kolem nádraží se snaží nasadit cenu v dolarech. Je třeba se dopředu jasně domluvit na ceně v rupiích a smlouvat, smlouvat a smlouvat. Cesta z centrálního autobusového nádraží do oblasti Kollupitiya jsem uhádala na 500 Rs.
                * trh s ovocem a zeleninou kolem autobusových nádraží. Ananas za 50 Rs.
                * autobusy bývají přecpané. Jízdné kolem 30 Rs. Vlak je pohodlnější.



Všeobecně:
* časový posun: + 4,5 h (v zimě), + 3,5 h (v létě)
*Jedním z ptačích symbolů země je páv, který byl ze Srí Lanky dovezen do českých zámeckých parků. Ale pták, na kterého narazíme snad úplně všude je vrána a její krákání je slyšet odevšad.
*oproti očekávání nejsou místní lidé až zase tak "otravní" čumilové.
*Na ulicích je mnohem více mužů. Ženy jsou většinou doma u dětí.
*wi-fi: většinou pomalé
*sim karta: na letišti u Dialogu za 1300 Rs. 4 GB na měsíc. Více dat lze koupit v obchůdcích. Za 99 Rs. 700 Mb, za 199 Rs. 2 GB. Vytočí se číslo 123 a na pípnutí se zadá kód z dobíjecího kupónu.
*měna: srílanská rupie (LKR / Rs). Za 1€ jsem dostala 198 rupií
*ceny: 1,5 l láhev vody (obchod) 70 Rs.
            pečivo okolo 30 Rs.
            kokos 80-100 Rs.
            ovocný džus v restauraci cca 250-400 Rs.
            hoppers 15 Rs
            polévka 250-400 Rs.
            čaj (horký) 80-300 Rs.
            rice & curry 450-600 Rs.
            kotu roti cca 450 Rs.
            grilovaná ryba cca 1000 Rs.
            pizza od 1000 Rs.           
*půjčení skútru 1000-2000 Rs.
*půjčení surfu 250-500 Rs./hod

*doprava: kdyby nebylo šílených řidičů autobusů, dalo by se po zdejších silnicích jezdit docela v klidu (na asijské poměry).
              *Autobusy jezdí rychle a mají přednost. Kolikrát předjíždějí v nepřehledném místě a vyhýbají se protijedoucím autům na poslední chvíli. Často jsou autobusy nacpané k prasknutí. Rytmus jízdy kolikrát určuje hlasitá hudba, kterou pouštějí z reproduktorů.
Velké zavazadlo se většinou dává na vedle řidiče, někdy jej dají do úložného prostoru v kufru.
Jízdné se platí pokladnímu, který prochází autobusem. V jedné ruce má svazek bankovek. Někdy má na zápěstí i mašinku, ze které vyjede jízdenka s cenou. Někdy cenu napíše na papírovou účtenku a někdy cenu jen řekne a jízdenku vůbec nedává. Všeobecně je jízdné těmito autobusy velmi levné. V závislosti na vzdálenosti a délce jízdy je cena. Hodinová jízda se pohybuje okolo 40 - 80 Rs.
                * Kosgoda ->Galle cca 80 Rs

                *Weligama -> Mirissa 26 Rs.
                *Weligama -> Matara 50 Rs.
                *Dikwella -> Tangalle 50 Rs.
                *Dikwella -> Embilipitiya 115 Rs.
                *Embilipitiya -> Uda Walawe 70 Rs.
                *Uda Walawe -> Ella 123 Rs.
                *Haputale -> Diyaluma Falls 78 Rs.
                *Haputale -> Dambatenne 32 Rs.
                *Hatton -> Dalhousie 84 Rs.
                *Dalhousie - Kitulgala 150 Rs.
                *Kandy -> královká botanická zahrada 20 Rs.
                *Kandy -> Dambulla 68 Rs.
                *Dambulla -> Sigiriya 39 Rs.
                *Dambulla -> Trincomalee cca 230 Rs.
Autobusy jezdí relativně často a stačí si stoupnougt k silnici na vyznačenou zasávku a mávnout na projíždějící autobus. Buď zastaví nebo ne.
               

*Vlaky jezdí pomalu, občas jsou pohodlnější a na delší trasy je možné dopředu rezervovat místo ve speciálně vyhrazených vagonech. Třetí třída mi přišla lepší než druhá třída, ve které je méně místa na sezení. Ve třetí třídě prochází prodavač s občerstvením. Vlak je levnější než autobus. Jízdenky se kupují na nádraží půl hodiny před odjezdem vlaku. Při vstupu na nádraží mnohdy kontrolují, zda má cestující jízdenku. Do vagonů s označením, že jsou tam rezervovaná místa se dostanou jen cestující s rezervací. Tyto vagony jsou občas poloprázdné, zatímco ostatní vagony jsou narvané k prasknutí a lidé sedí i ve dveřích. Vlak jede maximální rychlostí 20 km/h.
*S tuk-tukáři je nutné předem dohodnout cenu.
*Jezdí se vlevo

*elektrické zásuvky mají tři kolíky. Adaptér ale není třeba. Stačí propiskou (nebo špějlí) stlačit pojistku v horním kolíku a vsunout evropskou zástrčku do zásuvky.
*elektřina občas padá. Hlavně na severovýchodě, kde každý den na chvíli vypadla.
*Voda z kohoutku je prý většinou nezávadná, přesto jsem kupovala balenou vodu. Zuby jsem si ale čistila kohoutkovou. Někde měli filtr a vodu jsem si mohla zdarma načepovat.

*Srílančani mají rádi pikantní jídlo. I když prodavač bude tvrdit, že jídlo není "spicy", přesto bude pálit.

*Největším problémem země je nevědomí o nějaké ochraně přírody. Lidé klidně odhodí odpadek do přírody. V národních parcích a významných památkách (Sogiriya) již zavedli kontroly a všechny plasty, které by mohly skončit v přírodě, jsou zabavovány. Nejvíce se zde cílí na místní obyvatelstvo a zřejmě i Číňany. O turistech je známo, že jsou si tohoto problému vědomi. Znečištění je patrné na pobřežích, ale ani posvátný Adam's Peak asi není dostatečně významný, aby si lidé odpadky odnášeli a nebo je házeli do odpadkových košů.

Nej a nej: (z toho, co jsem navštívila)
*Nejlepší ubytování: Salina Safari Resort (Uda Walawe), Alass Ga Rooms (Trincomalee)
*Nejhorší ubytování: Kiss Lanka Surf Palace
(Weligama), Udayanga Guest and Pub (Ella)
*Nejhezčí příroda: NP Horton Plains, Lipton's Seat,
*Nejvíce znečištěné místo: Kudawella Beach
*Největší zážitek: dobrovolničení v Millenium Elephant Foundation, výstup na Adam's Peak,
*Nejméně zajímavé místo: Negombo, Weligama  *Nejlepší ovoce: mangosteen (zrovna byla jeho sezona)   

Procházka Trincomalee aneb Jelen, kam se podíváš

Poslední den na severovýchodním pobřeží a předposlední den na Srí Lance. Dnes v noci mě čeká přesun autobusem do Colomba, kde poté sednu na vlak do Negomba. 

Ráno jsem si natočila budíka na východ slunce. Vstávalo se ale těžko. Nakonec jsem na pláž došla, ale slunce bylo za mračny. Bylo dusno už po ránu. A ani to moře zde není osvěžující. Nechala jsem se ošplouchnout pár vlnami a vrátila se na ubytování, kde jsem vlezla do o něco více studenější sprchy. 

Snídani jsem vyřešila v malé kavárničce Be Cool, kde jsem jedla již první den po příjezdu. V hlavní nabídce zde mají velkou škálu džusů z čerstvého ovoce a snídani mi naservírovali na pěkném keramickém nádobí, které zřejmě vyrábějí. U vchodu totiž nabízejí ke koupi keramické hrníčky a konvičky. 

Ranní koupel a snídaně mě vyčerpaly. Na chvíli jsem si ještě lehla. V deset jsem se ale donutila vyrazit chytit autobus do Trincomalee. Na programu byla nejen prohlídka staré obranné pevnosti, ale i návštěva tetovacího studia, kde jsem si domluvila schůzku. 

Autobus přijel asi po čtvrt hodině čekání. Za dvacku jsem se nechala dovézt na hlavní nádraží v centru Trincomalee a odtamtud jsem se vydala směrem k mysu zabíhajícímu do moře. Viditelný je již z pláže Uppuveli. 

Podél ulice stály domky rybářů a také několik obchůdků se sušenými rybami, takže po okolí se šířil nevábný odér. 

O kus dál byl na pobřeží plácek, kde autoškoly nacvičovaly se svými klienty zatáčení tuk-tukem kolem kuželů. 

A vedle jsem za plotem uviděla jelínky. Polehávali před jednou z budov, které patří policistům. Jeden na mě zavolal přes plot a naznačil, že mám jít dovnitř si jelínky vyfotit. Nevypadali plaše, ale když jsem se pak přiblížila, utekli. Policista se mě zeptal, zda nemám cigarety. Musela jsem ho zklamat. Zbytek, co jsem měla, jsem dala mahoutovi v MEF. 

Došla jsem k první části koloniální pevnosti Fort Frederick. U příjezdové cesty na mys stojí vojenská hlídka. V pevnosti dnes totiž má sídlo vojenský regiment. Došla jsem k vstupní bráně do pevnosti. Za ní jako bych se octla v koloniální době. To byl jiný svět než samotné město. Kolem starých domů rostly mohutné stromy pokryté orchidejemi. 

Na levé straně je malý buddhistický chrám a na útesu stojí bílá socha Buddhy. Odtamtud je pěkný výhled na zátoku a město. Abych se ale na vyhlídku dostala, musela jsem mnichovi zaplatit dvě stovky. Nevypadal moc přívětivě a zuby měl zhnědlé od žvýkání betelu. 

V prostorách pevnosti také žijí jelínci. A také opice. 

Po cestě jsem vystoupala k hinduistickému chrámu. Poslední úsek cesty je lemovaný stánky s upomínkovými předměty a občerstvením. U vstupu do areálu chrámu jsem si musela zout boty. Chůze po rozžhaveném betonu byl jako chůze po uhlících a ani lněná látka natažená kolem chrámu nebyla chladnější. Doběhla jsem do stínu u chrámu. Uvnitř zrovna probíhal obřad. Fotit se ale nemohlo. 

Hned za chrámem je cíp mysu, ze kterého je prý možné pozorovat velryby. Chvíli jsem koukala na moře pode mnou a doufala, že uvidím nadechující se velrybu, ale jediné, co se nad hladinou nadechovalo, byla mořská želva.

Přeběhla jsem po žhnoucí zemi zpět k botníkům, kde mi za poplatek 20 Rs. hlídali sandále a předtím, než jsem se vrátila zpět dolů k bráně pevnosti, jsem si sedla na terasu jednoho z džusových “barů” a na osvěžení si dala kokos (100 Rs.). Přede mnou bylo panorama celého zálivu a Trincomalee. V dálce jsem mohla rozeznat i Uppuveli. 

A protože se blížila jedna hodina po poledni a ve dvě jsem měla domluvený terním v tetovacím studiu Lesley Ink Tattoo studio & More, sešla jsem dolů do města. Uličky jsou zde relativně malé s malými domky a krámky se vším možným. Do studia jsem došla dřív a i když nebylo na tak moderní úrovni, jako moje oblíbené na Mallorce, hygiena byla dobrá a mladý tatér byl moc šikovný a s motivem slona si pohrál. Muthu teď bude se mnou napořád...

Protože bylo horké odpoledne a mě se již nechtělo pochodovat ulicemi a hledat námořní muzeum, které je prý zajímavé, nasedla jsem na nádraží na autobus a počkala, až se vydá na cestu směr Uppuveli. Zpět ve vesnici jsem si koupila meloun a jogurt, kterým jsem zasytila žaludek. Dobalila jsem si věci, na večeři sedla do protější restaurace Joy Sea Food a objednala si rybu a polévku. Opět vypadla elektřina a tak jsem část večeře snědla při svitu svíček. Rajčatová polévka i ryba byly vynikající a velmi milá a usměvavá majitelka byla dojatá, když jsem jí nechala 200 Rs.dýško, které si zasloužili. Byla to příjemná rodinná restaurace s příznivými cenami.

Do desáté hodiny jsem pak počkala na pokoji.

Mladý majitel penzionu mi zařídil tuk-tuka na autobusové nádraží. V jedenáct mi odjížděl klimatizovaný autobus SuperLine do Colomba. Lístek jsem si před časem koupila online (www.busbooking.lk). Tuk-tukář chtěl za odvoz přijatelných 400 Rs. 

Chvíli poté, co jsem dorazila na nádraží, přijel autobus. Po půl jedenácté začal nástup. Sedadla byla měkoučká a celkem prostorná. A klimatizace také docela příjemná, přesto jsem si na cestu oblékla mikinu. Z okna autobusu jsem pak viděla jelínky procházející se po nádraží. Ti jsou tu snad úplně v celém městě.

V jedenáct jsme vyrazili na cestu, která měla trvat necelých sedm hodin. Nakonec jsme do Colomba dorazili s předstihem a já se i po cestě docela vyspala.

Video: https://youtu.be/R6S2I5G-8BU

Šnorchlováni u NP Pigeon Island aneb Blízká setkání se žraloky

“Žraloci útočí!”, “Jak kolem mě kroužili žraloci” nebo “V žraločím obklíčení”...Tak bych mohla nazvat dnešní příspěvek, kdybych psala do bulváru. Dnes jsem se totiž z blízka setkala se žraloky černoploutvými (black tip reef shark). A nebylo to náhodou. Včera jsem si zaplatila půldenní výlet do nedalekého mořského národního parku Pigeon Island, kam se vyráží za šnorchlováním a jednou z ryb, kterou zde lze pod hladinou potkat, je právě tento druh žraloka. Žralok černoploutvý je plachý, lidi nenapadající druh (tedy pokud není nijak vyprovokován a nebo si nesplete naše nohy pochodující po mělkém dně s kořistí. 

Právě žraloci jsou jedním z lákadel ostrůvku Pigeon Island (Holubí ostrov). Ten je od pevniny vzdálený asi kilometr a od roku 2003 je národním parkem. Kolem se totiž nacházejí jedny z nejzachovalejších korálů na Srí Lance. Bohužel kvůli každodennímu příjezdu turistů, kteří mnohdy na korály šlapou, je jich hodně kolem pobřeží ostrova poničených. Aby se nějaké u ostrova zachovaly, vytyčili zde bójkami zónu, do které se nesmí.

V devět hodin jsem se s dalšími pěti nalodila do motorového člunu, který jsme nejdříve společně pomohli dostal z písku do moře. A pak jsme vyrazili podél pobřeží na sever. Cesta trvala asi čtvrt hodiny (maximálně půlhodinu).

Vysedli jsme na břehu, věci nechali ve stínu stromů malého ostrůvku a každý se vydal do moře šnorchlovat. Začátek celého pobytu na ostrově byl ale poznamenán tragédií. Ještě jsem se ani nevzdálila od břehu a kousek ode mně nesla skupinka lidí bezvládného muže na břeh. Volali na strážce ostrova, který píšťalkou upozorňoval ty, co se dostali do zakázané bójkami vyhrazené zóny, že nesou člověka, co nedýchá. Dovlekli jej na břeh a začali s masáží srdce. Obličej měl modrý. Jeden z kapitánů přistavil člun, na který muže naložili a když odplouvali do nejbližšího letoviska Nilaveli, stále se snažili o masáž srdce. 

Na začátek dne to nebyl vůbec dobrý pocit. Přešla jsem do zadní části pláže, kde byla skupinka lidí s průvodcem. Prý tam byli žraloci.

Ponořila jsem se do vody. Kdysi korálové dno bylo poničené a voda celkem kalná. Za chvíli jsem jednoho žraloka uviděla. I když jsem věděla, že nejsou nebezpeční (to by nás sem nevozili jak na pouti), přesto se mi zrychlil tep. A protože se mi to zničené dno nelíbilo, vrátila jsem se do středu pláže a podél bójek plavala dál od pláže. Zde se objevily pěkné jakoby modře kvetoucí korály. A zelené korály. A rybky, kareta obrovská a opět žraloci. Někteří byli opravdu velcí. Tento druh dorůstá až dvou metrů a všichni minimálně jeden metr měřili. Vždy se přiblížili a zase odpluli. Časem jsem si na ně zvykla a přestal se mi zrychlovat tep. 

Zašla jsem si i na druhou stanu ostrova, ale pod mořem tam nebyly korály, jen balvany a ani těch rybek tam nebylo. A žraloci se zdržovali jen u korálových útesů. Tak jsem se zase vrátila tam.

O půl dvanácté jsme se nalodili a vrátili nazpět na pláž Upuvelli. Ty 2,5 hodiny docela stačily. Korály byly sice fajn, ale čekal jsem víc. Přece jen mám za sebou destinace, kde se dá šnorchlovat celý den a stále je co objevovat. Tady velká část korálů vzala za své tím, jak tam jezdí turisté, kteří po nich šlapou. Celkový dojem vylepšuje jen ona přítomnost žraloků. 

Na pláž jsme doslova “doletěli”. Aby se člun dostal co nejdále, rozjel to kapitán proti pláži. Přesto jsme pak ještě museli kousek člun vytahovat.

Vrátila jsem se na pokoj, dala sprchu a šla do vedlejší kavárničky na lehký oběd. Svačina, která měla být v ceně, byla velmi slabá - banán a sušenky. A protože jsem nesnídala, měla jsem již hlad. Dala jsem si zdravou smoothie bowli a skořicový čaj. 

Venku bylo příšerné horko, tak jsem počkala do tří na pokoji a pak se vrátila na  pláž. Doufala jsem, že dnes budu moct zase pozorovat lov ryb, ale rybáři jen nachystali sítě do lodi a odešli. Asi dnes nelovili. Je pátek a pokud jsou to muslimové, tak mají dnes svátek. Včera navíc byl kvůli úplňku svátek. 

Po setmění jsem si zašla do jedné z místních restaurací na rybu. Poté, co mi donesli papájový džus, vypl v celé oblasti proud a nastala černočerná tma. Majitelé restaurace ale byli na podobné výpadky připraveni. Hned jsem dostala na stůl dvě svíčky a večeři si užila v romantickém stylu. Asi po půl hodině proud zase naskočil. 

Přejezd do Trincomalee a odpolední sledování rybářů na pláži Uppuveli

Po třech dnech v Sigiriya mě čekají tři dny na východním pobřeží v Trincomalee. Respektive asi šest kilometrů severně u pláže Uppuveli. Opět se tak dostávám k moři. A u moře budu trávit až do konce celého cestování. Přede mnou jsou totiž poslední čtyři dny na Srí Lance (jak rychle těch šest týdnů uteklo!) a poté necelý týden na Maledivách.

Takže jsem se po osmé sbalila, zaplatila ubytování a pěšky se vydala na hlavní silnici, po které jezdí autobusy do Dambully. A protože autobusy projíždějí co půl hodiny (nebo tak nějak) a před sebou jsem měla několikahodinový přesun, sedla jsem do malého bistra nabízejícího kávu a sendviče a dala si jeden sendvič k snídani, abych nejela hladná. 

Kolem půl desáté přijel docela nacvakaný autobus. Nechala jsem se dovézt na křižovatku na hlavním tahu z Dambully do Trincomalee a tam si na zastávce počkala, až dorazí nějaký autobus mířící na sever. Trvalo to asi čtvrt hodiny, než se jeden přiřítil. Batoh mi dal pokladník do kufru a já si sedla na jedno z volných míst. Měla jsem štěstí. Přede mnou byla asi dvouhodinová jízda stylem “závody Formule 1”. Jízdné express busem bylo 224 Rs. 

Po poledni jsme “přistáli” na hlavním autobusovém nádraží v Trincomalee. Toto město je na první pohled více tamilské. Je tu více muslimů a hinduistů než sinhálských buddhistů. 

Doptala jsem se na autobus mířící severně  přes Upuvelli.

Už čekal a byl docela plný. Když jsme se rozjeli, další lidé nastupovali, až uvnitř byla docela solidní mačkanice. Na mobilu jsem sledovala, kde jsem a když jsem se přiblížila ubytování, procpala jsem se ven. 

Najít Alass Ga Rooms nebyl problém. Dostala jsem malý pokojík s koupelnou a počkala, až přijde majitel, abych mu zaplatila za tři noci. Celý den dnes nešel proud a elektřina měla naskočit v šest večer. 

Vybalila jsem si a vydala se podél hlavní silnice najít válečný hřbitov z 2.světové války. Stál u silnice, ale brána byla zamčená. Vrátila jsem se nazpět a po cestě na pláž se zastavila v malém “juice baru”, kde kvůli výpadku proudu podávali jen kokosové ořechy a jídlo. Ke kokosové vodě jsem si dala tuňákový sendvič. 

Žaludek se přestal doprošovaz jídla a já se konečně vydala na pláž omrknout situaci a najít nějakou agenturu zajištující šnorchlování v NP Pigeon Island. Na první potápěčskou agenturu jsem narazila hned za chvíli, týpek mě ale lanařil na jiné ostrovy a také na šnorchlování s velrybami. Cena ale nemalá  a pořád se chlubil dobrými recenzemi na Tripadvisoru. Tady jim na tom hodně záleží. 

Došla jsem na pláž. Pěkná písečná pláž lemovaná palmami a také restauracemi a různými malými resorty. Pár turistů polehávalo na písku. Vypadalo to tu poklidně a pěkně. Ideální na odpolední relax. Hned vedle plážového baru Fernando’s Bar jsem vlezla do kanceláře jedné agentury nabízející šnorchlování u Pigeon Island a zeptala se na informace.

A protože zde byla cena taková, jakou mi řekl mladý pan domácí, tak jsem si rovnou na další den zaplatila půldenní šnorchlovací výlet. Cena 4000 Rs. V ceně vstupné do národního parku, který je nad ostrovem vyhlášen, snakck, voda, doprava na člunu a šnorchlovací vybavení. 

Když jsem vyřídila tuto záležitost, vrátila jsem se na pokoj, převlékla se do plavek, vzala jen nejnutnější věci a vrátila se na pláž, kde jsem s chutí vlezla do moře. Bylo jako kafe. To šumění bylo ale příjemně relaxační. Nevím, jak dlouho jsem vydržela ležet na pláži, ale když jsem uviděla rybáře na pláži táhnoucí za provaz, který končí někde v moři, zaujalo mě to. Rybáři se rytmicky pohybovali a pomalu se přibližovali směrem ke mě. Sbalila jsem si věci a pokračovala v jejich pozorování. Postupně vytahovali z moře síť, kterpu tam předtím natáhli z malé rybářské bárky. Kolem pasu měli uvázaný “úvazek” a na něm provaz, který každý uvázal kolem lana rybářské sítě. Postupně, jak síť tahali na břech, se rybáři dostávali dál na břeh a když se daný člověk dostal a k tomu, co to v zadu celé držel, odpoutal se od sítě a přešel dopředu do moře, kde se zase přivázal a táhl provaz. Byla to dobře organizovaná činnost. Někteří rybáři vypadali jako piráti. 

Následovala jsem je po pláži. Zajímalo mě,  jak to skončí. Později jsem si všimla další skupinky rybářů, která dál tahala druhou stranu sítě a pohybovala se směrek k těm tybářům, které jsem pozorovala. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale slunce se pomalu blížilo k obzoru, když konečně obě strany rybářů vytáhly síť na pláž. Nad hlavou jim létali havrani a jiné ptactvo čekající na kořist. Oprti mému očekávání ale vytáhli většinu malých rybek. Jen pár větších ryb podobných barakudám zvízlo v síti. Jednu ostnatpu rybu rybář vrátil do moře. Zbylé ryby protřídili podle velikosti do košů. V síti také uvízly nějaké plasty. Jaký byl můj šok, kdy jeden ze starých rybářů vzal hrst nějakých plastů a hodil je zpět do moře! Ostatní plasty zůstaly ležet na pláži a později jen jistě vezme příliv. Zítra se na pláž vydám s pytlíkem na odpadky a ukážu jim, co s tím bordelem. Jen ještě musím zjisti, kde tu mají kontejnery. Přece jen je to méně rozvinutá oblast ostrova. 

Kdo chtěl, mohl si rovnou od rybářů nějakou tu rybu koupit. 

Já jsem si před ubytováním koupila jeden ananas, který mi ochotná prodavačka i nakrájela. O půl šesté proud stále ještě nešel. Sprcha v pološeru. Nakonec elektřinu nahodili v 18:20. 

Na večeři jsem si nakonec zašla do Fernando’s Baru na pláži. Moje volba pizzy ale nebyla nejlepší. Úplně ki nesedla a pivo mi docela rychle stouplo do hlavy. Pohled na vycházející rudý úplněk byl ale k nezaplacení a nakonec to bylo fajn posezení. 

Jsem ráda, že jsem do programu zařadila tuto část ostrova. Je to tu příjemné. 

Jak jsem šla k doktorovi do provinční nemocnice

Minulý týden během mého dobrovolnického pobytu v MEF mě v noci něco kouslo do paže. Probudila jsem se tím, že jsem si místo škrábala. Následující den byl kousanec napuchlý a když po dnu splaskl, objevilo se kolem docela velké narudlé kolo. Pár dní jsem čekala, že ten zřejmě komáří kousanec zmizí a natírala jej tea tree olejem, což pomáhalo od svědění. Jenže po necelém týdnu to kolo kolem kousance nezmizelo a moje investigace na internetu mě docela zneklidnila. Vypadalo to totiž jako kdyby mě kouslo klíště nakažené boreliózou. I když žádného klíštěte jsem si nevšimla a na ruce jsem ho rozhodně neměla přisáté. Také to mohlo být pavoučí kousnutí. Co já vím...

Každopádně jsem se rozhodla navštívit nějakého zdejšího doktora. A nedaleko mého ubytování v Sigiriya jsem v mapě objevila provinční nemocnici. 

Srílančani mají návštěvu lékaře zdarma. Já jsem sice měla pojištění, ale pochybovala jsem, že by mě konzultace u doktora přišla na majlant a tak jsem s sebou vzala nějaké ty tisícovky rupií a po obědě předtím, než jsem se vydala na prohlídku slavné Lví skály, jsem si zašla do nemocnice. 

No, byla to taková malá budova. Uprostřed byla vrátnice/recepce, kde seděla sestra a vedle její kukaně bylo několik řad sedaček čekárny. Ta byla prakticky venku. Žádná klimatizace, ani větrák. Jen na stěně televize a v ní zrovna dávali nějaký místní cajdák. 

Řekla jsem sestře/ recepční, že potřebuji konzultaci ohledně štípance na paži. Podívala se na to a pokynula mi, ať si sednu k ostatním. Přede mnou tam čekalo asi šest lidí. Z čekárny vedly dveře do čtyř místností s cedulkami označujícími jednotlivé sály. Ani jedny dveře neměly dveře, jen závěs. Chvíli jsem čekala a pak dala recepční nějaký pokyn a všichni přišli k její kukani, kde každému nadepsala na papírek pořadové číslo. Měla jsem napsat svoje jméno a ona dopsala číslo a datum. A pak jsme se podle řady posadili na sedačky a čekali, až dorazí doktorka. Byly dvě hodiny a asi začínala odpolední směna. 

Doktorka za chvíli přišla. O tom, že je to lékařka svědčil jen stetoskop zavěšený na krku. Žádný bílý plášť, natož roušku přes pusu.

Ani jsem nečekala dlouho. Jednotlivé konzulatace rychle odsýpaly. O nějakém soukromí nebyla ani řeč. Závěs ve dveřích byl napůl odtažený a v průvanu se neustále pohyboval. 

Když jsem přišla na řadu, sedla jsem si  ke stolu, u kterého seděla doktorka. Místnost osvětlovalo jen denní světlo. Na můj vkus by to chtělo přisvítit. Ukázala jsem doktorce paži a vysvětlila situaci a že nevím, co mě kouslo. Chvíli se na to dívala a pak mi řekla, že mi předepíše antihistaminika a mastičku na ten kousanec, že by to mělo brzy zmizet. Recept napsala na papírek, který jsem vyfasovala od recepční. 

Odkázala mě na sklad -výdejnu léků, která je hned ve vedlejší místnosti, a tím skončila prohlídka. 

U venkovního okýnka jsem podala “lékárnici” sedící ve skladu-lékárně papírek. Do papírového pytlíčku ručně odpočítala počet tabletek a na papírek napsala dávkování. K tomu jsem dostala malou tubu mastičky Framycetin (antibiotická mastička, něco jako framykoin asi). A pak se mě zeptala, zda jsem platila. Řekla jsem, že ne, že jsem nevěděla kde. Zavolala recepční. Chvíli si něco povídaly a když jsem dostala léky a zeptala se, za kolik to bude, recepční zakroutila hlavou, že to je dobré. Takže jsem dostala stejného bezplatného zacházení jako místní. 

První prášek jsem si vzala po cestě autobusem k Sigiriya a mastičku na hryzanec namazala večer. Do dvou dnů to opravdu zmizelo. 

A já si odvážím další zajímavou zkušenost a vhled do zdejší reality. Jak jsem ráda, že evropské zdravotnictví není na podobné úrovni. Bylo mi blbé si nemocnici fotit a tak nemám žádnou fotku zdravotnické reality. I když ne vždy jsou podmínky takové, jako právě v této nemocnici.

Na skútru po okolí Sigiriya

Třetí den v Sigiriya jsem si chtěla půjčit skútr a vyrazit po okolí. Původní plán byl dojet do Polonnaruwa a navštívit tamní ruiny starého královského paláce, ale na pricházku ruinami, která by mi nic neříkala, jsem neměla chuť a navíc ta cena - 25 USD! Sigiriya mi za ty peníze stála, ale o Polonnaruwě jsem silně pochybovala. Takže jsem se rozhodla užít si projížďku po okolí Sigiriya.
Včera jsem se po cestě centrem vesnice vyptala na cenu půjčovného. Chlápek chtěl 1500 rupií. To bylo sice více, než co jsem platila ve Weligamě, ale jiné půjčovny chtěly i dva tisíce. Takže jsem si nejdříve ráno zašla na snídani do jedné z restaurací (kokosové roti, hoppers, čaj a džus) a pak si šla vypůjčit skútr.

Jako zástavu jsem dala pas a protože nejbližší pumpa byla v Dambulle a tam jsem nechtěla zajíždět, připlatila jsem si za to, že můžu vyčerpat celou nádrž a o tankování se nemusím starat. Nádrž byla plná a displej skútru byl digitální. Značku jsem si ale nezapamatovala.
Jako první jsem měla v plánu vyrazit do sousední vesničky Kimbissa, kde jsem včera byla u doktora a tam odbočit na jih směrem k velké vodní nádrži Kandalama. Trochu jsem si také pohrávala s myšlenkou dojet do vesnice Elahera, v jejímž okolí se prý stále ještě těží drahokamy (hlavně safíry) a zkusit najít doly. V původním plánu jsem totiž měla návštěvu centra těžby drahokamů a polodrahokamů v Ratmapuře, ale poté jsem toto místo z plánu vypustila.
Dojela jsem do sousední vesnice, kde jsem si nejprve vybrala z bankomatu nějaké peníze a poté pokračovala směrem na jih. Silnička byla úzká a prakticky po ní nikdo nejel. Celkově provoz kolem Sigiriya není tak velký, jako na hlavním tahu z Kandy na sever a nebo na hlavních tazích na jihu. A tak jsem si jízdu mohla užívat.
Projela jsem vesničkami a na hrázi velké vodní nádrže udělala několik zastávek na focení. Nad hladinu trčely uschlé stromy, v dálce se zvedaly skalaté kopce.
Objela jsem nádrž a podle map v mobilu se na křižovatce dala doleva směrem k Bakamuna, kde bych poté odbočila na Elaharu. Jenže někde se stala chyba a asi jsem po cestě minula nějakou odbočku a asfaltová cesta se najednou změnila ve štěrkovou. Když jsem po chvíli kodrcání se výmoly zkontrolovala mapy, zjistila jsem, že mířím na sever a jsem mimo hlavní cestu. Na nejbližší odbočce jsem se dostala do malé vesničky. Nechtělo se mi vracet a hledat správnou cestu do Elahara a tak jsem se rozhodla napojit na cestu vedoucí kolem umělého vodního kanálu Elahara canal a podél něj se vrátit do Sigiriya. Cesta byla prašná a vedla pěknou krajinou kolem vody. Kolem byla lemovaná stromy, takže jsem občas jela ve stínu. Až do Sigiriya to bylo okolo šesti km (odhadem). Vyloupla jsem se na východní straně kousek od Lví skály. Zde jsem zastavila, abych si skálu nafotila z jiného úhlu. Pod ní bylo malé leknínové jezírko.

Cesta kolem vodního kanálu

Protože byla jedna hodina po poledni, sedla jsem do jedné z restaurací v centru Sigiriya na lehký oběd. Stačil mi rajčatovo-okurkový salát a džus. Na jiné jídlo bylo moc horko.
A protože jsem před sebou měla ještě celé odpoledne. Vydala jsem se na motorce kolem Lví skály na sever k oblasti národního parku Minneriya, který je vyhledávaný kvůli množství divokých slonů, kteří v něm žijí.
Nejprve jsem jela po úzké nově vypadající silničce, která se klikatila zelenou krajinou a lesem až k hlavní výpadovce z Habarana do Minneriya. Zde se dopravní situace i silnice změnila. Výpadovka byla celkem frekventovaná. Jezdily po ní hodně jeepy mířící do národního parku a také autobusy. Zde jsem zrychlila až na 40 km/h a pokaždé, když jsem za sebou uviděla autobus, jsem zajela ke kraji. Přece jen to tu bylo více o nervy.
Dojela jsem k bráně parku, kterou jsem si jen vyfotila. Na safari jsem nechtěla. Silnice ale park lemuje a na některých místech je ze silnice vidět vodní hladina. A právě na těchto místech jsem chtěla zastavit a podívat se, zda uvidím nějaká zvířata. Kromě ptactva jsem ale nic neviděla. Navíc slunce svítilo doprotivky.
Až do městečka Minneriya jsem nedojela. Po celém dni na motorce moje paže začínaly být přismahlé a tak jsem to otočila nazpět do Sigiriya.
Skútr jsem odevzdala o půl páté. V sousední restauraci si objednala rice & curry s sebou a pěšky se vrátila na ubytování. Tím jídlem s sebou jsem pak vyřešila večeři. K ní jsem si dala meloun, který jsem si koupila před dvěma dny.

Pohled na vodní plochu NP Minneriya

NP Minneriya ze silnice

Krajina kolem Sigiriya