Na cestě z Ústí nad Orlicí do Letohradu

Uběhl týden od skvělého výletu na zimní Pustevny (https://bit.ly/Zimní_pohádka_naPustevnách). Tuhé mrazy pominuly. Začalo se oteplovat. Sníh rychle tál. Předpověď zase slibovala polojasno, tak jsem sbalila batoh a vydala se na další výlet. Oko mi v mapě padlo na oblast okolo Ústí nad Orlicí. Městem vede železnice, takže je snadné se tam dostat. V centru začíná několik turistických tras vedoucích po okolí. Jedna vede také do sousedního Letohradu a po cestě prochází kolem řeky Tichá Orlice a zříceniny hradu Lanšperk. Celkově mě čekalo zhruba 16 km.

O půl desáté jsem vysedla na vlakovém nádraží v Ústí nad Orlicí jihozápadně od centra města. Na nádraží stojí historická budova z roku 1874, která málem padla za oběť budování železničního koridoru. Iniciativa "Nádraží nedáme" ale plány překazila a budova je nyní kulturní památkou. 

Oproti předpovědi počasí, která slibovala polojasno, se okolí halilo do mlhy a šeda. Na okolních kopcích se sem tam ještě držel sníh.

Vydala jsem se do centra města. Po cestě na Mírové náměstí jsem procházela podchodem, ve kterém se na první pohled vyřádili na zdech vandalové. Při pozornějším pohledu jsem zjistila, že se nacházím v umělecké galerii plné zajímavých a pěkných grafitti obrázků. Najdete tu kreslené postavičky, hrdiny marvelovek i složitější obrazce. 

Na Mírovém náměstí mě zase zaujal domovní znak pod střechou měšťanského domu, který stojí v rohu hned vedle barokní radnice. Že by zde kdysi sídlili Svobodní zednáři, nebo nějaká jiná okultní společnost? Náměstí je lemované pěknými domy s podloubími a uprostřed se tyčí Mariánský sloup. Ústí nad Orlicí bylo založeno v 2.polovině 13.století na soutoku Tiché Orlice a Třebovky. Město leží v podhůří Orlických hor.

Cesta mě z náměstí zavedla kolem radnice a kostela Nanebevzetí Panny Marie k rozcestníku mnoha tras. Přede mnou byla cesta po modré do Starých Oldřichovic na břeh řeky Tiché Orlice. Musela jsem projít předměstím, až jsem došla do údolí, kterým protéká řeka. Zde jsem se napojila na NS Okolo Cakle, která obkružuje údolí. Stojí tu pakr s horolezeckou stěnou Via ferrata a několika posilovacími stroji. Vedle je jez Cakle. Po asfaltem vydlážděné cyklostezce jsem došla k železničnímu přejezdu s rozcestníkem Na Tiché Orlici. Zde jsem opustila modrou turistickou trasu a napojila se na zelenou, která vede ke zřícenině hradu Lanšperk. Před sebou jsem měla necelých 5 km. Cesta mě zavedla do lesa a stoupala podél údolí. 

Mezi bezlistými větvemi stromů začalo z mlhy prosvítat slunce. V průhledu na údolí, na jehož protějším kopci stojí zřícenina hradu Lanšperk, mi již slunce nasvětlovalo krajinu. Mlha mírně ustoupila a vypadalo to optimističtěji. Opět jsem sešla do údolí. Po mostě přešla na druhý břeh Tiché Orlice a vystoupala do obce Lanšperk, které vévodí kamenná stavba zbytků středověkého hradu. Ke hradu vede pěšinka kolem jednoho z domů. Na tabuli domu bylo křídou napsáno "Ke hradu tudy". Je docela snadné si odbočky nevšimnout. Na první dobrou jsem odbočku minula a pokračovala po silnici pár metrů dál. Tam stojí zajímavé roubené domky, které by potřebovaly opravit. Mají ale atmosféru. 

Hrad Lanšperk byl postaven na strmém kopci nad Tichou Orlicí ve 13.století za vlády Přemysla Otakara II., v době druhé kolonizace. V tomto období byly osídleny do té doby pusté pohraniční hvozdy. Vlastníky hradu byli páni z Drnholce a Lanšperk se stal vojenským a správním centrem panství, které zahrnovalo i město Ústí nad Orlicí. V roce 1285 daroval král Václav II. lanšperské panství Závišovi z Falkenštejna. Od 16.století hrad pustnul a v současné době se z něj dochovala jen obvodová zeď a sklepení. Od roku 1944 jsou snahy hrad zachránit a na hradě probíhají konzervační práce. Do podzemí hradu vede jedna chodba. Vstup je ale zahrazen zamčenou bránou. 

Od roku 2007 stojí na severní straně hradu kovová konstrukce 8 metrové vyhlídkové věže. Z ní je možné si prohlédnout půdorys hradu a také okolní krajinu. Za jasných dní jsou odtud prý vidět i Jeseníky. Bohužel dnes jsem se musela spokojit jen s pohledem na nejbližší krajinu a obec pode mnou. Výstup na vyhlídkovou věž je volný a je třeba vyšplhat po kovovém žebříku. Pro ty, co trpí závratí, může být výstup nahoru trochu oříškem. 

Ke hradu Lanšperk se váže také několik legend a pověstí. Tou nejznámější je pověst O čertovu mostu, která odkazuje k obrovským pískovcovým balvanům v okolí hradu. Podle legendy v dávných dobách upsal hradní pán svou duši Luciferovi za to, že mu postaví most až na hrad Žampach. Hradní pán se totiž nechtěl trmácet na sousední hrad (vzdušnou čarou je Žampach vzdálený asi 7 km, po silnici 9 km) úzkou stezkou přes kopce a údolí. Podmínkou, kterou Lucifer hradnímu pánovi dal bylo, že během noci, kdy budou pekelníci most stavět, nesmí zakokrhat ani jediný kohout. Hradní pán dal tedy všechny kohouty v okolí pobít. Jedné chudé stařeně se ale podařilo svého kohouta schovat. Těsně nad ránem, když už byl most téměř hotový, najednou zakokrhal stařenin kohout a most se s rachotem zřítil do údolí a kameny z něj uvízly na svazích okolo hradu.

 

Z hradu jsem pokračovala po zelené přes obec dál. Na kraji obce stojí na kopci pěkná kaplička Nanebevzetí Panny Marie v pseudogotickém stylu z konce 19.století. V kapli jsou uložené ostatky svatého Bonifáce a svatého Donáta. Pod kaplí stojí další pěkný roubený domek. 

Na rozcestníku na kraji obce mě překvapil údaj, že do Dolní Dobrouče, kterou jsem na cestě do Letohradu měla projít, jsou to ještě 4 km a pak bůhví kolik kilometrů do Letohradu. Bylo před druhou hodinou odpoledne a já nevěděla, co mě na cestě čeká, čím se můžu zdržet. Stmívá se ale později a teoreticky jsem to stihnout mohla. Z Letohradu mi také spoje zedily relativně pravidelně, takže jsem nebyla tolik svázaná časem. Při nejhorším jsem mohla v Dolní Dobrouči nasednout na vlak a vrátit se přes Ústí nad Orlicí domů. S tímto jsem se tedy vydala z Lanšperka po cestě směrem do Dolní Dobrouče. Cesta postupně klesala do údolí. Zde ale na mnoha místech bylo chladněji a sníh a led na cestě ještě nestihl roztát. Abych se nezdržovala opatrnou chůzí a klouzáním po ledu, nasadila jsem nesmeky, které jsem si s sebou pro jistotu nesla v batohu a krizové úseky takto prošla. Dostala jsem se mezi louky a zvlněnou krajinu. Do Dolní Dobrouče jsem došla asi po 40 minutách. 

Kolem vlakové zastávky jsem zamířila k rozcestníku Valdštejn a odtamtud pokračovala po modré do obce Červená. Do Letohradu to bylo ještě 5,2 km. Stezka mě vedla kolem meandrů Tiché Orlice. Na svahu po levé straně jsem zaregistrovala několik míst s ledopády. 

V osadě Červená, která se v dobách německé kolonizace jmenovala Rotnek, jsem míjela domek, v jehož okně seděla panenka jako z hororu a pozorovala ulici. Docela strašidelný výjev.

Nad osadou stával v husitské době hrad nebo nějaká strážní stavba. O jeho existenci svědčí reliéf terénu připomínající pozůstatky valů a příkopů. Modrá turistická trasa vede pod kopcem a nahoru vede odbočka. Když už jsem tam byla, tak jsem si nahoru vystoupala. Kvůli stromům ty výhledy nebyly nijak zajímavé. Na vrcholu je umístěný kříž a lavička k odpočinku. 

Modrá trasa mě vedla dál lesem k rozcestí Pustiny. To jsem již byla jen 2 km od Letohradu. Stačilo vystoupat další kopec a octla jsem se na cestě po hřebenu vedoucímu ke kapli sv. Jana Nepomuckého, která má pětiboký půdorys. Barokní kaple zde byla postavená v letech 1734 - 36. Od kaple je pěkný výhled na město v údolí. Odpolední slunce nasvětlovalo okolí. Na svahu pod kaplí bobovalo několik dětí, které se těšily z jedné z posledních možností, jak si takto zařádit. Sníh i zde rychle tál.

S nesmekama na nohách jsem sešla od kaple a vydala se kolem bobujících dětí po svahu k místu, kde ve středověku stával hrad Kyšperk. Dnes je na tomto místě jen informační tabule a pár laviček. Je vidět, že se tu asi snaží to místo nějak zkrášlit. Hrad Kyšperk tu byl postaven na začátku 13.století. Ale o dvě století později prý již byl pustý. Hrad prý zanikl v době, kdy byl v Letohradu vybudován zámek. 

Z dáli se ozývalo houkání vlaku. Blížila se čtvrtá hodina. Původně jsem v tento čas chtěla již sedět ve vlaku a vracet se domů. Tím, že jsem tento vlak nestíhala, měla jsem další hodinu k dobru. Zamířila jsem do zámeckého parku, který je vybudován v anglickém krajinářském stylu mezi lety 1820-30. Původně zde prý stával rybník. V rámci parku je i voliéra exotického ptactva.V prosklené části voliéry s bydýlky ale žádní ptáci nebyli. O jejich přítomnosti v zadní části vypovídaly skřeky. Ve voliéře najdete papoušky kakadu a další jedince z teplých exotických oblastí. Každý návštěvník parku může přispět dobrovolným příspěvkem. 

Barokní zámek v Letohradu začal stavět v roce 1680 Hynek Jetřich Vitovský. V pěkném zámku dnes najdete hotel, restauraci, školu a také malé muzeum. 

Bylo půl páté, když jsem se rozloučila se zámkem a z centra města se vydala na vlakové nádraží. Pak již nasedla do příměstského vlaku, dojela do Ústí n.Orlicí a ostamtud LeoExpresem do Olomouce a pak dalším vlakem domů. 

Byl to fajn den na čerstvém vzduchu. I to počasí nakonec vyšlo. 

Video z výletu najdete brzy na youtube

Kouzelný zimní den na Pustevnách

Byl to jednoznačně nejkrásnější zimní den, který jsem během letošního výletování po Česku zažila. Už několikátý den mrzlo až praštilo, ale díky sluníčku odrážejícímu se od bílého sněhu a prakticky bezvětří bylo pocitově tepleji, než co ukazoval teploměr. A k tomu ta vymetená obloha a neuvěřitelná viditelnost! Díky tomu se mi z hřebene Radhoště ukázaly nejen Jeseníky, ale dokonce i slovenské Tatry. 

Na Pustevnách jsem byla relativně nedávno. V září jsem si na víkend vyrazila do Prostřední Bečvy na festival Cestokemp (skvělá cestovatelská akce). Po jeho skončení jsem se ještě rozhodla udělat si výlet na Pustevny. Tehdy bylo pod mrakem, občas pršelo a nahoře foukal silný vítr. S sebou jsem neměla foťák a taky jsem nenatáčela. Když jsem v pátek na FB narazila na zmínku o tom, že o víkendu se budou na Pustevnách instalovat ledové sochy a viděla předpověď, která slibovala v pondělí slunce, bylo o dalším výletě rozhodnuto. Jen jsem trochu doufala, že v týdnu na horách nebude tolik lidí jako o víkendu. Předpoklad byl ale bohužel mylný. V několika okresech začaly zimní prázdniny a na Pustevnách a Radhošti to nakonec vypadalo jako na Václaváku. Dokonce dorazil i fotbalista Milan Baroš s rodinou, aby si užil zimní atmosféru.

Ale abych nepředbíhala ve vyprávění. 

Budíček v 5 ráno, abych stihla autobus v 6:15 do Kojetína. Z Kojetína jsem dojela vlakem do Rožnova pod Radhoštěm. Vlak po cestě nasbíral asi 10 minutové zpoždění a ve Valašském Meziřící jsem musela se všemi cestujícími přesednout na jinou soupravu, protože v tom vlaku, ve kterém jsem seděla, přestalo fungovat topení. I přesto vlak nakonec na nádraží v Rožnově dorazil prakticky na čas. Měla jsem dvě možnosti, zkusit chytit autobus mířící na Pustevny, který odjížděl za 2 minuty, nebo si počkat na další, co jede za hodinu a ten čas strávit procházkou částí Valašského muzea v přírodě v centru města. Vyběhla jsem z vlaku rovnou na autobusovou zastávku před nádražím. Autobus do Pusteven tam stále stál a před ním ještě několik lidí ve frontě. Bylo rozhodnuto. Varianta 1. 

Nasedla jsem do narvaného autobusu plného výletníků a běžkařů, kteří se stejně jako já rozhodli užít si krásný slunečný den na Pustevnách. Ani řidič autobusu nečekal, že v pondělí bude mít tolik lidí na palubě. Svůj podíl na tom kromě prázdnin měla i víkendová reportáž v televizi o ledových sochách. Po půl desáté se autobus rozjel směrem do hor. Po cestě řidič muslel odmítnout další skupinky lyžařů, kteří si auto zaparkovali u silnice a chtěli se nechat vyvézt nahoru.

Na Pustevnách to o půl jedenácté začínalo žít. Výletníci si prohlíželi malované budovy útulen, které jsou symbolem Pusteven a jedním z hlavních turistických taháků. První útulna byla na Pustevnách vybudovaná v roce 1891. Protože se zájem turistů o ubytování poblíž Radhoště zvyšoval, byla brzy postavena útulna Šumná a v roce 1899 pak budovy Libušín a Maměnka. Na jejich vzhledu se podílel slovenský architekt Dušan Jurkovič. Jeho styl venkovské secese je nezaměnitelný. Kromě Libušína a Maměnky navrhl Jurkovič na Pustevnách i dřevěnou zvonici. V Rožnově pod Radhoštěm pak stojí Jurkovičova rozhledna. Další jeho díla jsem měla možnost vidět v Luhačovicích a na Hostýně. 

Původní stavby Jurkovičových útulen musely být zrekonstruovány. Bohužel se nedochovaly původní malby na Libušíně, které zde namaloval Mikoláš Aleš. 

U budovy lanovky jsem narazila na první ledové a sněhové sochy. Dva velbloudi, fotokoutek a hlava lva. Při pohledu od lanovky (která byla v provozu) na sever se mi zatajil dech. Díky vymetené obloze a žádnému oparu byla skvělá viditelnost. Dokonce jsem v dálce rozeznala i masív Pradědu. Pod lanovkou byla instalovaná další socha - slon. A o kus dál socha tanečnice (nebo dámy v šatech). Abych se dolů ke slonovi dostala, raději jsem si nasadila nové nesmeky, které jsem si nedávno pořídila společně se zimními trekovými botami v Decathlonu (Přece jen jsem zimní výbavu dosud nepotřebovala. Na Mallorce v zimě sněží jen výjimečně a během prosincových návštěv Česka jsem sníh většinou ani neviděla). I když byl sníh přemrzlý a pod nohama křupal, neznamenalo to, že by neklouzal. 

O půl dvanácté jsem naznala, že bych se mohla konečně vydat na cestu na Radhošť. Na Pustevnách už bylo docela plno a hřebenovka stoupající směrem k Radhošti byla také plná výletníků. Většinou pěších turistů s dětmi se sáňkami. Protože jsem ale nevěděla, jestli bude restaurace horského hotelu Radegast na Radhošti vydávat z okýnka tu vynikající kyselicu, kterou jsem si zde dala v září (tehdy pěkně v teple restaurace), a žaludek už začínal protestovat, abych do něj něco dala. Tak jsem si zašla na kyselici k okýnku Občerstvení na Pustevnách, které je v jedné z malých roubenek u cesty. Polívka byla celkem fajn, zasytila a já tedy mohla vyrazit na procházku po hřebenovce.

Kdyby nebyl sníh, šla bych po asfaltce, která vede až na Radhošť. Teď jsem šla po upravené sněhové magistrále, kde se bez problému mohli pohybovat jak pěší, tak i běžkaři. Okolní stromy byly pokryté sněhem, který ale v poledním slunci natával začínal z větví padat. Dostat se k vyhlídkovému altánku byl trochu kumšt. Zde to klouzalo. Výhled byl ale fajn. Dokonce jsem napravo zahlédla vrcholky Malé Fatry. Když jsem si předtím na internetu načítala informace a narazila na to, že je z Pusteven (Radhoště) možné za jasných dní vidět nejen Jeseníky a Hostýnské vrchy, ale i slovenskou Malou a Velkou Fatru, nechtěla jsem tomu věřit. Později při návratu z Radhoště jsem ale nestačila zírat na to nádherné panorama slovenských hor. 

Z Pusteven na Radhošť jsou to po modré turistické trase 4 km. Zhruba v půlce stojí jeden ze symbolů Beskyd a Radhoště - socha Radegasta. Sochu navrhl a vytvořil sochař Albín Polášek. Její vznik financovala komunita českých krajanů žijících v USA. Původní socha byla na hřebenu Radhoště umístěná v roce 1931. Drsné povětrnostní podmínky se na vzhledu sochy během let podepsaly a tak aby se zachránila, byla převezena k opravě a poté umístěna na radnici ve Frenštátě pod Radhoštěm, odkud Albín Polášek pocházel. Současná socha, která je jedním z lákadel oblasti Pusteven, je její věrnou kopií a stojí zde od roku 1998.

Radegast byl slovanský pohanský bůh úrody, slunce a hojnosti. Staří Slované věřili, že Radegast sídlí na hoře Radhošť a uctívali ji jako posvátnou. Údajně na místě, kde nyní stojí kříž a kaple Sv. Cyrila a Metoděje stávala socha Radegasta ze dřeva a zlata. Slované k ní podnikali procesí a slavili zde letní slunovrat. Když ale na Moravu zavítali věrozvěsti Cyril a Metoděj s křesťanskou vírou, nakázali sochu zničit. Podle legendy ji ale místní lidé schovali do útrob Radhoště a socha je tam někde prý dodnes. Pověsti se v útrobách hory kromě Radegastovy svatyně ukrývají i zbojnické poklady a stříbrné rampouchy.

Tajuplnost Radhoště dokresluje fakt, že je hora protkána jeskyněmi a chodbami. Žádná jeskyně ale není přístupná kvůli nestálosti vápencových a pískovcových skal. Díry (ďoury) do podzemí ale v minulosti pastevci využívali jako chladničky. V některých dírách také pastevcům mizely ovce. Povídá se i o tom, že ovce procházely podzemím z jedné strany hory na druhou. Každopádně je hora Radhošť opředená tajemstvími a určitou mystikou. Socha Radegasta prý nad oblastí drží ochrannou ruku. 

U Radegasta to vypadalo jako na Václaváku. V září jsem tu byla sama. Přede mnou byly další 2 km po sněhové magistrále hřebenovky. U vleku se mi nabídly nádherné výhledy na Lysou horu a sever. Sníh se ve slunci třpytil. Na levé straně pak byl vidět Rožnov pod Radhoštěm. 

Došla jsem k budově horského hotelu Radegast. Venkovní sněhem pokrytá terasa s lavičkami byla v obležení turistů. Výdejní okénko bylo v provozu. Došla jsem si ke kapli Cyrila a Metoděje. Ta zde na vrcholu Radhoště byla postavená v letech 1896-98. Albín Polášek kromě sochy Radegasta vytvořil i sousoší Cyrila a Metoděje, které lidi vítá při příchodu ke kapli. Kaple dnes byla zavřená. V září jsem si uvnitř koupila pohled a za poplatek se dá vystoupat na věžičku. Uvnitř kaple je umístěná i bronzová deska připomínající návštěvu T.G.Masaryka. Ten se na Radhošť vydal v červnu 1928.

Bylo půl druhé. Původně jsem měla v plánu pokračovat z Radhoště zpět do Rožnova po červené. Jenže jsem nikde nenašla informaci, v jakém stavu je v zimě tato turistická trasa. Jestli je možné ji projít jen v botách, nebo jsou potřeba sněžnice. Přece jen se jedná o 7 km a 800 metrů převýšení. A protože jsem nechtěla riskovat, že bych nestíhala zpáteční vlak a nechtěla se nikam hnát, tuto variantu jsem již při příjezdu na Pustevny odložila na dobu, až nebude krajina pokrytá sněhem. Místo toho jsem si užívala nádherné výhledy ze hřebenu. 

Vydala jsem se stejnou cestou zpět na Pustevny. Cílem bylo chytit autobus odjíždějící v 15:45. To nebyl problém. Po cestě jsem se mohla kochat pohledy na Malou Fatru. U sochy Radegasta jsem mezi všemi těmi pondělními výletníky, kteří vyrazili do hor za sluncem a imunitou uviděla i známou tvář fotbalisty Milana Baroše. Byl tu s rodinou. 

Na Pustevny jsem dorazila před třetí. Zašla jsem si k vyhlídkové věži Stezka Valašska, která byla na kopci nad Pustevnami postavená v roce 2018. Dřevěná lávka tu vede mezi stromy na věž, ze které jsou asi pěkné výhledy na okolí. Za 230 Kč. Vzhledem k tomu, že jsem dnes zažila opravdu skvělé výhledy i bez výstupu na rozhlednu, tuto atrakci jsem oželila. V okýnku Libušína jsem si objednala bramborák a s mastnou pusou mazala na autobus. 

Byl to moc fajn den. Škoda, že takové počasí během zimy není častější. O pár dní později začala další obleva. 

Video najdete zde: http://bit.ly/Zimní_pohádka_naPustevnách

 

Procházka k pramenům řeky Svitavy

Jen pár kilometrů od městečka Svitavy pramení řeka, podle které dostalo městečko jméno. Řeka Svitava pak přes město protéká a za dalších 97 km se v Brně vlévá do Svratky. K místu, kde Svitava pramení, vede ze Svitavy nenáročná naučná stezka. A protože jsem měla ve Svitavy pracovní schůzku, rozhodla jsem se toho využít a po skončení schůzky se vydala na procházku právě k pramenům řeky Svitavy. 

Začala jsem na náměstí Míru, které lemují krásné měšťanské domy s barevnými fasádami a podloubími. Nepřehlédnutelná je červená renesanční Stará radnice ze 16.století, která je vedená jako kulturní památka. Hned vedle pak stojí nejstarší dochovalý měšťanský Dům u Mouřenína z roku 1554, jehož majitelé měli právo vařit pivo. Na východní straně centra pak stojí Ottendorferův dům, ve kterém sídlí Muzeum esperanta. 

První zmínky o Svitavách pocházejí z roku 1265. V 18.století město zažilo jak hladomor, tak i požár, který zničil část původních měšťanských domů. V roce 1908 se ve Svitavách narodil Oskar Schindler, který během druhé světové války zachránil před koncetrákem na 1200 Židů. 

Prošla jsem se centrem a po modré zamířila směrem k Svitavskému rybníku. Ten stojí na sever
ozápadním předměstí u kolejí. Zde začínala Naučná stezka K pramenům Svitavy. Stezka vedla po rozbahněné pěšince kolem rybníka. Pár dní už byla obleva, sníh se změnil ve vodu, kterou půda nestihla vstřebat. Tak jsem se v nových zimních trekáčích čvachtala v blátě a za chvíli jsem měla kalhoty plné hnědých cákanců. Kolem stezky jsou umístěné naučné tabule se zajímavými informacemi o zdejším ekosystému rybníků. 

Na břehu rybníka bylo v roce 2017 postaveno malé molo, které slouží jako ornitologická pozorovatelna. V oblasti rybníka se během roku vyskytuje na 140 druhů vodních ptáků, z toho 40 druhů je chráněných. Kromě kačen se tu třeba vyskytují volavky, jeřábi nebo třeba orel mořský. Já jsem žádného ptáka ale neviděla, tak jsem pokračovala dál k Hornímu rybníku. Tomu se také říká Rosnička. Cesta zde byla pokrytá krustou ledu. U rybníka stojí Občerstvení a v létě je to asi oblíbené místo ke koupání. 

U malého parkoviště u příjezdové cesty k Rosničce jsem se napojila na Fitness stezku, která chvíli pokračuje souběžně s naučnou stezkou. Fitness stezka je dlouhá 1,8 km a nabízí asi 10 stanovšť, na kterých si výletníci můžou zacvičit. Původní plán byl vydat se po celém okruhu Naučné stezky K pramenům řeky Svitavy, který prochází lesem severně od Rosničky. Postupující čas mě ale přinutil se nezdržovat procházením delšího úseku a vydat se rovnou k pramenům. Cesta v lese byla zledovatělá, takže jsem musela jít opatrně. Nebylo to ale daleko. Došla jsem k Jezírku u pramene Svitavy, u kterého stojí naučná tabule se zajímavými informacemi o tom, jak to s těmi prameny je.  

Řeka Svitava pramení na hranici rozvodí Černého a Severního moře. Prvním vodním zdrojem není jeden pramen, ale několik pramenů, které se nacházejí v oblasti Svitavské pahorkatiny. Já jsem se dostala k jednomu z hlavních pramenů. Stačilo se jen kolem jezírka vydat po lesní pěšince mimo cestu a došla jsem k malé tůni, na jejímž dně pramen vyvěrá. Do tůně přitékala další voda z roztálého sněhu. Pískovcová skalní stěna nad tůní je pokrytá vyrytými iniciálami. 

Protože byly dvě hodiny odpoledne, ve čtyři mi jel vlak, tak jsem se rozhodla vrátit po stejné cestě zpět. Kdybych pokračovala po okruhu, protáhla by se mi cesta asi o dva kilometry. Neměla jsem ale ambice podnikat velké výlety. Pro dnešek mi stačila alespoň tato procházka. Z centra města to k pramenu byly zhruba 3 km. 

Moje rozhodnutí vrátit se zpět bylo správné. Počasí i přes předpověď vůbec nepřálo. Ještě den před výletem předpověď slibovala polojasno. Realita po příjezdu do Svitav byla ale oblačná a občas byla obloha dost tmavá. V lese u pramene jsem přesto dokonce uviděla nad sebou modrou oblohu. Jenže po návratu k rybníku Rosnička začaly padat dešťové kapky a za chvíli se rozpršelo tak, že jsem se rozhodla vytáhnout pončo, které jsem pro strýčka příhodu nosila v batohu. Pršelo mi pak po celou cestu na vlakové nádraží a přestalo, až když jsem sedla do čekárny. 

Video najdete zde http://bit.ly/k_pramenum_Svitavy

Po naučných stezkách hradu Pernštejn

Pernštejn - jeden z pohádkových hradů, které svým vzhledem lákají filmaře z celého světa. Pro mě jeden z nejzajímavějších hradů, které jsem jako dítě navštívila. A protože si čundry okolo hradu Pernštejn vybavuju už jen útržkovitě, rozhodla jsem se sem po x letech vypravit. 

Hrad Pernštejn stojí na skalním ostrohu nad obcí Nedvědice. Údolím pod hradem protéká říčka Nedvědička, která se za obcí vlévá do řeky Svratky. Pernštejn si postavili v roce 1285 páni z Medlova, kteří poté přijali jméno hradu za své rodové a začali si říkat páni z Perštejna. Název hradu vznikl z německého "Bärenstein" (Medvědí skála). Původní stavba byla skromnější, ale v následujících 300 letech probíhala čilá přístavba. V 16.století se ale již přestalo s přestavbami a přístavbami hradu a tak se dochoval jeho pozdně gotický a raně renesanční vzhled. Nejstarší stavbou je věž Barborka pojmenovaná po patronce hradu. 

Pernštejn je státním hradem a významnou kulturní památkou. Otevřený veřejnosti je od dubna do října a na oficiálních stránkách hradu (https://www.hrad-pernstejn.cz ) viselo varování, že v zimních měsích nejsou lesní přístupové cesty udržovány a pohyb na nich může být kvůli ušlapanému sněhu nebo náledí nebezpečné. Den před mým výletem jsem ale na webkameře viděla, že v Nedvědicích sníh není, i když odpoledne trochu pršelo. Mělo se ale zase ochladit pod nulu, ale předpověď dávala skorozataženo s občasným sluncem. V českých podmínkách toho slunce v zimě moc není a tak každý paprsek se počítá.

Takže jsem o půl osmé nasedla na rychlík do Brna, tam nasedla na osobák do Tišnova a přeběhla na další osobák mířící přes Nedvědice směr Žďár nad Sázavou. Oproti očekávání byla krajina pocukrovaná bílým sněhem. Již od zastávky v Nedvědicích jsem viděla Pernštejn trůnící si na kopci. Zde začínala turistická trasa a zároveň jedna z Naučných stezek Pernštejn. Naučné stezky Pernštejn jsou tři. Respektive si můžete zvolit jednu ze tří etap. Ta nejkratší je dlouhá 4 km a vede okolo hradu. Ta o kousek delší (5,2 km) se napojuje na první etapu a vede krajinou severně od hradu. A ta nejdelší, 13,5 km etapa se napojuje z jižní strany a vede po kopcích jižně od hradu, prochází obcemi Sejřek, Doubravník a Červír a končí opět v Nedvědicích. A právě tuto poslední etapu jsem si chtěla projít. Nejprve jsem ale zamířila po nejkratší etapě k hradu. 

Pro jistotu jsem s sebou dnes měla jednu teleskopickou hůlku, protože boty mi na sněhu docela kloužou (po návratu jsem si objednala na zimu vhodné trekáče a nesmeky, takže příště již půjdu s adekvátním vybavením pro české zimní podmínky - na Mallorce a v exotice mi stačily klasické trekové boty).

Po cestě k hradu jsem míjela malou rezidenční čtvrť s vilami významných obyvatel obce pocházejících z konce 19. a počátku 20.století. Jednou z nich je třeba Loosova vila, kterou vlastnila matka slavného architekta Adolfa Loose, která po manželově smrti vedla zdejší mramorový lom (kterým se Nedvědice ve své době proslavily). Vilka s červenými kachlemi se je nepřehlédnutelná. O kousek dál pak na č.p. 112 stojí na skále Vendolského vila postavená v roce 1906. Ve vile se scházívali přátelé turistiky z okruhu Petra Bezruče. Před odbočkou k lesní cestě vedoucí ke hradu pak stojí vila Mittrowských ze 4.let 19.století, která byla příležitostným bydlením majitelů hradu.

U lesní cesty vedoucí k jedné z bran viselo na ceduli upozornění, že je na cestu vstup zakázán kvůli kácení stromů a nebezpečí pádu některého stromu. Ale že je možné jít ke hradu po silnici. Takže jsem se na 1. nádvoří dostala přes parkoviště. Ačkoliv je v zimě hrad zavřený, na 1.nádvoří je možné se dostat. Brána je otevřená. Pokladna je až před vstupem na další nádvoří. 1.nádvoří ve středověku sloužilo jako hospodářská oblast. Budovy kolem nádvoří sloužily jako chlévy. Před bránou na druhé (zavřené) nádvoří je vstup do hradních zahrad. Branka ale byla zamčená. Přesto lze rozlehlé zahrady obdivovat alespoň takto z výšky. 

Po částečné prohlídce areálu hradu jsem se vypravila po žluté směrem na vyhlášenou vyhlídku Maria Laube (neboli Mariino loubí). Vyhlídka s přístřeškem stojí na kopci asi půl km od hradu. Sníh na cestě naštěstí nebyl ušlapaný a dalo se jej obcházet "po suchu". Z vyhlídky je pěkný pohled z výšky na hrad. Po žluté bych pak mohla pokračovat na další z etap naučné stezky. Mě ale zajímala jiná trasa. Vrátila jsme se k hradu a po Pivovarské cestě vedoucí kolem plotu zahrad jsem sestoupila do údolí k říčce Nedvědička. Zde na rozcestí stojí Haslingerův kříž, který v roce 1865 nechal zhotovit tehdejší majitel Pernštejna - hrabě Mitrovský - na památku prvního zvoleného starosty Pernštejna - Rudolfa Haslingera. Přes cestu pak stojí studánka Korejtko, která v minulosti sloužila jako zdroj pitné vody pro zdejší pány. Dnes na studánce visí nápis doporučující vodu nejprve převařit. 

O pár desítek metrů dál po proudu říčky jsem došla k dřevěnému krytému mostu. Ti, kdo viděli film Madisonské mosty můžou v tomto 12 metrovém trámovém mostě vidět jistou podobnost. Most je dobře udržovaný a vede přes něj naučná stezka. Cesta mě zavedla přes koleje k dalšímu mostu. Kamenný most v lese byl součástí středověké kočárové cesty vedoucí od hradu Pernštejn do Sejřku a na navazovala na cestu do Brna. Pod mostem protéká potůček.

Cesta pokrytá sněhem mírně stoupala kolem svahu. Na Skalní vyhlídku, ke které bych musela sestoupat po svahu, jsem kvůli zrádnému povrchu nešla. O zajímavý výhled na hrad z dalšího úhlu jsem ale nepřišla. O kus dál na rozcestí, kde se naučná stezka stáčela do svahu, byly kvůli kůrovci vykácené stromy a z obnaženého svahu byl hrad pěkně vidět. 

Stezka mě dovedla na odpočívadlo s přístřeškem na kopci s další naučnou tabulí. Na pastvě u přístřešku se pásli koně. Vytáhla jsem madarinku na svačinu a hned jeden z koníků přicválal somrovat. Dala bych mu, kdybych věděla, jestli mu ten citrus neublíží. Mandarinka ale raději skončila v mém žaludku. 

Cesta mě dovedla kolem hospodářských stavení Nového dvora na silnici a do obce Sejřek. Rozcestník mi udával, že do obce Doubravník to bylo 3,5 km po zelené. Cesta vedla po polní cestě po hřebenu kopce. Minula jsem další odpočívadlo s přístřeškem, kde je umístěná panoramatická fotka s popisky jednotlivých vrcholů na obzoru. 

Na hodinkách se blížila druhá hodina a vzhledem k tomu, že se stmívá po čtvrté a přede mnou byl ještě relativně kus cesty, rozhodla jsem se místo z Nedvědic odjíždět zpět domů z Doubravníku, kterým železniční trať také prochází a je zastávkou před Nedvědicemi. 

Po půl třetí jsem sestoupala jsem do Doubravníku. Na návsi obce jsem si prohlédla jsem si z venčí kostel Povýšení sv. Kříže, jehož věž se zrovna opravovala a kupole zvonice místo na věži stála dole a čekala na rekonstrukci. Kostel nechali postavit v 16.stol. páni z Pernštejna. Barokní věž ale pochází z konce 18.století. V 19.století byla ke kostelu přistavěna hrobka rodu Mitrovských . V hrobce jsou v 19 sarkofázích uloženy ostatky hraběcího rodu, který vlastnil hrad Pernštejn v letech 1818 - 1945.

Vlakové nádraží stojí na druhém břehu řeky Svratky jen kousek od návsi. Na rozcestníku u cesty u nádrží, kudy prochází naučná stezka, stálo, že do Nedvědic by to po červené bylo ještě 5 km (minimálně hodina cesty) a po modré dokonce 8 km. Takže rozhodnutí výlet ukončit ještě za světla, bylo na místě. Výlet byl moc fajn. 

Návrat domů byl opět po stejné trase. 

Na video z výletu se můžete těšit zde:

http://bit.ly/video_Okolo_Pernštejna