Přílet do Hanoje aneb Konečně mezi usměvavými lidmi

V 18:50 místního času (ve Vietnamu je o hodinu méně než v Hong Kongu, o proti střední Evropě plus šest hodin) jsem přistála na hanojském mezinárodním letišti Noi Bai. V hale na imigračním jsem si stoupla do fronty na vyřízení popříletového víza. "Zvací dopis" jsem již měla vyřízený několik měsíců dopředu, imigrační formulář jsem si také stáhla a vyplnila dopředu. K tomu jsem ještě dodala dvě fotky. Zde jsem se poprvé setkala s tím, že se imigrační úředník usmál. V Hong Kongu jsem se s žádným úsměvem nesetkala.
Odevzdala jsem vše potřebné s pasem a šla si sednout a počkala, až mi do pasu nalepí vízum a zavolají, abych si pas vyzvedla a zaplatila poplatek 25 USD. To byly jediné americké dolary, co jsem si s sebou vezla. Sice je ubytování uvedeno v dolarech, ale já budu platit v místních donzích.
Pak jsem prošla pasovou kontrolou, dostala razítko do pasu a šla si vyzvednout batoh. V příletové hale na mě již s cedulkou s mým jménem čekal řidič, který mě měl odvézt do hostelu Capsule. Kdybych dorazila ve dne, asi bych se zkusila z letiště do centra dostat autobusem, který prý běžně jezdí. Přiletěla jsem ale za tmy a vzhledem k upozornění v průvodci, že se v Hanoji vyskytují podvodní taxikáři a dvojité hotely se stejným jménem, jsem si dopředu v hostelu domluvila odvoz z letiště.
Jěstě jsem si do začátku v bankomatu vybrala dva a půl milionu (haha) a nechala se přátelským a ochotným mladým řidičem v moderním autě (kde na to v chudé komunistické zemi vzal?) odvézt do centra Hanoje. A během jízdy sledovala tu nechvalně vyhlášenou šílenou hanojskou dopravu bez pravidel. Skůtry převažují a kromě toho, že se na něm v klidu veze i čtyřčlenná rodina, viděla jsem i slečnu držíci jednou rukou plyn a druhou píšící na mobilu sms. U silnice pak seděla žena a nabízela množství různobarevných helem.
Další setkáni s přátelskou tváří proběhlo na hostelu. Recepční mi ochotně vynesl batoh až do pokoje a také jsem si konečně promluvila s prvními normálními cestovateli.
Zamčela jsem si věci do vlastní skříně u postele (a díky zavěsu mámni soukromí) a vydala se někde něco povečeřet. Na rohu ulice u neogotické katedrály sv. Josefa z konce 19.století jsem sedla do pouliční jídelny a dala si Pho bo (nudlovou polévku s hovězím masem). Cena 50 tis.dongů (cca 2€). Konečně něco chutného. Pak jsem se prošla ulicí sem a tam a vydala se odpočinout. Natěšená na další den.

Postřehy a dojmy z Hong Kongu

Zde byl ten zápach příšerný

1. Na téma "Voňavý přistav": I když HK v překladu znamená voňavý přístav, ulice města rozhodně nevoní. Kolikrát se spíše jedná o nechutný smrad. To hlavně u exitu E na stanici metra v Mong Koku, kde po večerech na ulici smaží a opékají něco tak strašně zapáchajícího, až se z toho navaluje. Zřejmě nějaké vnitřnosti a sušené chobotnice. Jediným místem, kde to opravdu voňelo, byl květinový trh.

Jeden ze "smradlavých" stánků

ulice Mong Koku po ránu

Na květinovém trhu to vonělo

2. Veřejné WC: jsou běžné v parcích i v nákupních centrech a to zdarma. A většinou jsou i čisté. Na turistické mapě jsou vyznačené a na ulici je k nim směrovka.
3. Octopus card: vynikající bezdotyková vychytávka. Dobíjení v automatech na stanicích metra je velmi snadné. Zde lze dobít jen bankovkami v hodnotě 50 a 100 HKD. Platit s ní lze i v různých restauracích a obchodech. I vstupné na památky.

4. Jízdné: cena v metru (MTR) závisí na vzdálenosti, kterou projedeme. Při vstupu do metra se načte Octopus card (v mašince si lze koupit i jednotlivé jízdné, ale toho jsem nevyužila) a při výstupu z cílové stanice se z karty odečte přislušný tarif. Jízdné na trajektu mezi Kowloonem a Hong Kong Islandem je předem stanovené na něco přes 2 dolary a částka se odečte při nástupu. Stejně tak se příslušná částka odečítá při nástupu do autobusu. V autobusech je pevně stanovena pro danou trasu a je jedno, zda dojedete na konečnou nebo jen o dvě zastávky dál.  V tramvaji se platí 2,30 HKD až při výstupu. A pokud se platí penězi, je třeba mít přesnou částku, řidič nevrací.
5. Jazyk: i když je jedním z úředních jazyků stále ještě angličtina, ne všichni jí hovoří. Obsluha v restauracích kolikrát umí jen tři slova. Přece jen od předání HK Číně uběhlo 20 let.
6. Ceny: V porovnání s jinými zeměmi je Hong Kong dražším městem. I když není tak drahý jako Singapur. Jídlo na ulici je relativně levné. 
7. Zákazy: kouření je všeobecně zakázané jak v restauracích, zastávkách, ale i v parcích a jiných veřejných místech. Kuřáci mají vymezené zóny, kde si mohou vychutnat svou cigaretu. V metru se nesmí jíst ani pít. Házení odpadků na zem se také pokutuje, i když ulice Mong Koku vypadají po ránu jako smetiště.

8. Celkový dojem z Hong Kongu: člověk se tu hodně nachodí. Vzdálenosti jsou velké. K tomu příliš mnoho lidí na ulicích. Očekávala jsem město ve stylu Singapuru, ale místo toho jsem viděla velkou "králíkárnu". Pocit bezpečí je ale vysoký. Líbil se mi výlet na ostrov Lantau, ale zklamal mě výhled z Victoria Peak (hlavně kvůli počasí). Pěkný byl novoroční průvod, ale ohňostroj nestál za nic. Chtěla jsem zažít oslavy čínského nového roku a zažila je. Ale příště se jim raději vyhnu. Když mají Číňani prázdniny, je to děs. Každopádně zajímavý zážitek.

Poslední hodiny v Hong Kongu a odpolední přelet do Hanoje

Ráno jsem se vyspala. Nikam jsem se nehnala. Na pobíhání po ulicích jsem měla maximálně do druhé hodiny, což je málo na to, abych si zašla na tůru na jednu ze zajímavých outdoorových stezek Dragons Back. Tu jsem měla původně v plánu, ale vzhledem k tomu, že tu docela dlouho trvá se někam dostat a samotný výlet měl zabrat čtyři hodiny, jsem od plánu upustila. Taky bych se nemusela dostat včas na letiště. Místo toho jsem se rozhodla zajít do jednoho obchodu ke květinovému trhu, kde by teoreticky ty draky mohli mít, a poté se ještě podívat k parku Kowloon a zkusit na zdejší policejní stanici štěstí s výměnou nášivky.
Velký batoh jsem přikurtovala jedním z řetězů u pokoje a po desáté se vydala směr květinový trh. Po cestě jsem se ještě chtěla projít po ulici, která je nazvaná jako goldfish market. Během cesty tam jsem narazila na malou restauraci, před kterou postávalo několik místnich a za vitrýnou měli dobré smažené pečivo ve stylu toho, co jsem okusila v Bruneji. Venkovní jídelní lístky byly jen v čínštině, ale ceny byly nízké, tak jsem tam vešla, nechala se usadit ke stolu k dvěma dalším zákaznicím a z jídelního lístku s obrázky vybrala nudle, jakousi polévku (která byla ledová s čočku), dané pečivo a typický hongkongský čaj s mlékem.
To vše jen za 49 HKD. Nudle byly dobré. Ochutila jsem si je sojovou a burákovou omáčkou. Nasládlé pečivo bylo vynikající, ale polévka mi moc nechutnala.
S plným žaludkem jsem se vydala obhlédnou obchůdky se zlatými rybičkami. Měli opravdu skvělý výběr a také rozsáhlý sortiment různých vodních rostlin a kamínků do akvária.
V obchodě u květinového trhu měli jen velké draky. Tak jsem se prošla dalším trhem a zamířila na metro.
Na policejní stanici u parku Kowloon mě odkázali na hlavní stanici, kde jsem byla včera s tím, že prodej bude a od zítřka. Takže to vypadá, že hongkongští policisté prodávají policejní suvenýry.
Prošla jsem se parkem, kde pár jedinců cvičilo tai-chi. Zacvičit si tai-chi jsem měla také v plánu, ale nebyla jsem schopná se vypravit před devátou. Snad se k tomu dostanu v Hanoji.V části parku bylo umístěno několik animovaných postaviček.

Zamířila jsem pěšky po Nathan Rd. zpět do Mong Koku. Po cestě jsem se ještě stavila na Nefritovém trhu. Zde je třeba smlouvat. Cenu za jeden náramek mi trhovkyně nadsadila pětinásobně. Mají tam ale velký výběr náhrdelníků, náramků, přívěšků z nefritu. A určitě i z falešného nefritu.
Po jedné jsem došla na hotel, vzala batoh a došla na zastávku linky A21 jedoucí na letiště. Cesta tam trvala hodinu. Oproti pátečnímu ránu to na letišti žilo. V příletové hale dokonce probíhal program s dračími tanci.
Odbavía jsem se a obešla obchůdky. V jednom jsem nakonec jednoho draka objevila. I když by mohl být menší. Tak snad tu zbývající cestu přežije.
Odlet do Hanoje v 17:30 low costovým letadlem společnosti Dragon air.

Čtvrtý den v Hong Kongu aneb Už mám těch lidí plné zuby

Již včera jsem se vracela na hotel s pocitem, že se z těch houfů lidí zblázním. A po dnešku bych je všechny poslala již k šípku. Nejen, že jsou Číňani mistry v lezení do záběru, ale i mistry v překážení v cestě. Na můj vkus jich tu žije až příliš mnoho. Hlavně ve čtvrti Mong Kok se v podvečer a večer nedá hnout.
Na dnešní den jsem měla naplánovanou návštěvu tradičních novoročních koňských dostihů. První závody začínaly o půl jedné na dostihovém stadionu Sha Tin v oblasti Nových teritorií. Docela blbý čas na to, abych předtím nebo potom stihla návštevu nějakého ostrova. Ty vzdálenosti jsou tu velké a kvůli všem těm lidem to i trvá se někam dostat.
Takže jsem si pospala do půl deváté a pak se rovnou vydala na metro. Musela jsem jednou přesedat a nechtěla jsem tam jet ve špičce. Dojela jsem na stanici Sha Tin a hledala nějaký shuttle k závodišti. Dnes tam měla teoreticky jet linka metra, ale měli to tak blbě vyznačené, že jsem si jí nevšimla. Na autobusové zastávce jsem hledala nějaký spoj. Rozhodla jsem se stoupnout do té největší fronty. Dnes to měl být cíl č.1. Když jsem se v postupující frontě dostala až k autobusu, všimla jsem si cedule, že je to spoj pro zaměstnance závodiště. Řidič ale neměl nic proti tomu, když nasednu. Všichni platili kartou octopus.
Před půl jedenáctou jsem si stoupla do fronty na jedné z bran. Ještě jsem se šla ujistit, zda mám vstup zdarma po předložení pasu. Proto jsem si jej dnes brala s sebou.
O půl jedenácté nás vpustili. Ukázala jsem pas a dostala jako dárek propisku.
Areál závodiště je obrovský. Před jedenáctou jsem pojedla jedno z nabízených jídel a pak sledovala na obrazovce uvítací ceremoniál, který však neprobíhal na tomto závodišti, ale na závodišti Happy Valley na Hong Kong Island. Škoda, že jsem to nevěděla předem. Během ceremoniálu proběhl i dračí tanec a bylo by fajn jej vidět na živo.
Před půl jednou, kdy měl proběhnout první závod, začalo mírně mžít. Mraky nad okolními horami a dusno nasvědčovalo, že to dnes bude o dešti.
O půl jedné odstartoval první závod. A kdybych si vsadila na sedmičku, vyhrála bych.
Po první jízdě jsem se zvedla a vydala se podle směrovek na metro. Strávila jsem více času čekáním na závod než samotným pozorováním závodů. Ještě jsem chtěla projít Hong Kong Island a stejně se mi nechtělo sedět na tribuně v tom mrholení.
Během pomalého pochodu v zástupu k metru jsem začínala mít plné zuby těch lidí.
K tomu jsem musela dvakrát přesedat, což znamenalo dvakrát přesun mezi nástupišti plnými lidí. Dojela jsem na stanici Central a vydala se ulicemi směr policejní stanice. Opět mě čekala mise "policejní nášivka".
Jenže ta v mapě vyznačená stanice byla jen jakousi pevností bez recepce. Takže jsem ve čtvrti Soho poobědvala pizzu (všechno, co jsem dosud ochutnala, mě nijak neoslovilo a potřebovala jsem spravit chuť) a pokračovala ulicí kolem eskalátorů dolů na ulici Des Voeux, kudy jezdí staré dvoupatrové tramvaje. Ty jsou jedním ze symbolů Hong Kongu. Jízdné kamkoliv je jen za 2,30 HKD. Na mapě jsem si našla další policejní stanici, nasedla na tramvaj a užila si jízdu.
Na recepci hlavní policejní stanice sedělo hned několik postarších příslušníků. Na dotaz, zda bych mohla vyměnit českou policejní nášivku za hongkongskou mi ale bylo s úsměvem sděleno, že jsou veřejné svátky (na čínský nový rok se tu až pedantsky nemaká) a v kanclu budou až ve středu, že je jim to líto. Město sice plné policajtů dohlížejících na pořádek během oslav, ale kancelářské "myši" na dovolené. A nebo taky v ulicích. Tak jsem odešla s nepořízenou.
Pokračovala jsem v obhlídce okolních ulic a hledala nějaký trh, nebo obchod se suvenýry, kde bych si pořídila jako suvenýr sošku nebo plyšáka čínského draka. Kolem stanice Wan Chai jeden trh byl. Se vším možným. Objevila jsem jediný obchůdek s levnými suvenýry a udělala si tak obrázek o cenách. Na tržnicích jsou suvenýry neoznačené a prodejci nadsazují ceny a je třeba smlouvat.
V jednom hračkářství jsem objevila jen dračí hlavu. Doufala jsem, že v Mong Koku, kam jsem chtěla jít večer, budou mít větší výběr.
Sedla jsem na přeplněnou tramvaj a nechala se dovézt ke stanici Sheung Wan. Zde jsem zamířila k budově z 20.století Západní tržnice. Uvnitř bylo otevřeno pár krámků. Celkem o ničem.
Bylo po páté. Sedla jsem na metro, dojela do Mong Koku, nechala batoh na pokoji a vyrazila do ulic omrknout ty slavné trhy jako je Ladies Market a Night Market. Všude bylo plno lidí. V jedné ulici stály pár metrů od sebe stánky, kde zřejmě samozvaní umělci zpívali.
Nabídka v jednotlivých stáncích je všeobecně stejná - trička s motivy Hong Kongu, elektronika, figurky pokémonů, kabelky...a žádní draci. Jen všudypřítomné červené vysací cingrlátka pro štestí. Restaurace byly plné, ulice plné lidí, obří nákupní centrum plné lidí. K večeři jsem si na ulici koupila jakousi směs smažené zeleniny a chuť si spravila waflovými kuličkami. A před návratem na pokoj si ještě koupila ten vynikajíci mangovo-pomelový shake se ságem.
Další den odpoledne mě již čeká odlet do Hanoje. Doufám, že tam bude o něco méně lidí.

Den na Hong Kong Island a ne zrovna povedený novoroční ohňostroj

Vstala jsem na budík o půl osmé, ale ještě bych klidně pospala. Jenže jsem se chtěla dostat k lanovce na Victoria Peak předtím, než se tam nahrne půlka Hong Kongu, tak jsem se nachystala a vyrazila na metro. Posnídat jsem chtěla až ve frontě na lanovku a nebo na vrcholu. Bylo zataženo a dusno. Tedy "dole" ve městě. Než jsem došla k zastávce historické lanovky, pěkně jsem se potila. 

Oproti pátku tam žádná fronta nebyla. U pokladny jen pár lidí. Prohlédla jsem si malé muzeum a nasedla do jednoho z vozů. Cena jízdy nahoru 32 HK$. Za pár minut jsme vysedali. Vyšla jsem z nákupní galerie, kde lanovka končí a vydala se na obhlídku. Tady pěkně foukalo. Mlha se povalovala nad vrcholy a nad městem. Bylo vidět jen mrakodrapy pod námi. Udělala jsem pár fotek z lvího pavilonu, posnídala a zamířila na stezku kolem vrcholu. Byla dlouhá jen necelé tři km. Procházeli se tu místní i se tu běhalo. Doufala jsem, že se ta mlha rozplyne, ale marně. Poobědvala jsem ne zrovna nejchutnější nudlovou polévku a vydala se na autobus do centra. Za jízdu si účtují jen něco přes 9 dolarů. Navíc mě vysadil až u zastávky metra central. Odtamtud jsem se vydala pěšky ulicemi najít chrám Man Mo, kde jsou pod stropem zavěšeny zvláštní talíře. 
Man Mo Temple byl postven v roce 1847 a je zasvěcen bohům literatury a války. Patří k nejzajímavějším chrámům Hong Kongu. V malém prostoru prosyceném silným odérem pálících se tyčinek se mísili turisté s věřícími, kteří se přišli pomolit za své předky.

Poté jsem si prošla okolní uličky a vydala se směr Hong Kong park. Po cestě začalo pršet. A když jsem došla do parku, rozpršelo se tak, že jsem si sedla pod zastřešený prostor muzea čaje a čekala, až to přejde. Tentokrát jsem deštník měla. 

Když se déšť uklidnil, prošla jsem si areál jakési botanické zahrady s velkou spoustou orchideí a pak se vydala do ptačí voliéry, kde na stromech posedávalo velké množství různého ptactva.

Bylo po čtvrté a jelikož na dnešní večer připadal novoroční ohňostroj, který začínal v osm, bylo vhodné tak dvě hodiny dopředu být na pozorovacím místě a zaujmout tu nejvýhodnější pozici. Tak jsem došla na centrální molo, sedla na Star ferry a dojela na protější stranu do Tsim Sha Tsui, kde jsem chtěla sednout na vyhlídku u hodinové věže. Již kolem mola to bylo natřískané. O půl šesté! Po cestě jsem procházela kolem turistických informací, kde mě zaujalo, že si můžu nechat napsat čínským písmem přání k novému roku. Zdarma. Paní na informacích mi doporučila, ať jdu na ohňostroj na Hong Kong Island (odkud jsem právě přijela), že je tam dobrý výhled. Tady je prý příliš mnoho lidí.

Když jsem pak s přáním v ruce došla tam, kde jsem chtěla zaujmout místo, zjistila jsem, že je vyhrazené VIP a že z míst, kde bych mohla stát (kdybych to v té tlačenici vydržela ty tři hodiny), není ten výhled ideální. Tak jsem to otočila, znovu nasedla na Star ferry a za pár minut byla na protější straně zálivu. Došla na jedno ze zastřešených mol pro jachty a po vzoru několika ostatních sedla na podložku a dala se do čekání. V sedm nás ale z mola vyhnali policisté, tak jsem se musela přesunout podél nábřeží, kde již postávali lidé. Nakonec mi ale jeden místní uvolnil místo a já stanula v první linii.

A že mi ta první linie k něčemu byla! Hustá mlha nebo husté mraky sedící nízko nad zálivem způsobily, že ten jistě nádherný barevný ohňostroj vůbec nevynikl. Všechno zakryla mlha. Takže celé to čekání a nervy, abych viděla, bylo prakticky k ničemu. Určitě jsem nebyla jediná, kdo odcházel zklamaný. V davu jsem došla k metru. Po cestě jsem si alespoň nafotila noční panorama nasvícených mrakodrapů. 

Dojela jsem do Mong Koku, kde se v ulici u vchodu do metra opět tísnily davy lidí a čekali dlouhé fronty na pouliční jídlo. Ne vždy ten odér daného pokrmu byl příjemný. V jedné z dalších ulic jsem sedla do restaurace a povečeřela ne zrovna nejlahodnější směs kuřecího s rýží. A pak již na pokoj, protože dnes mě únava pěkně zmáhá. Ráno ty ulice tu budou zase plné odpadků.

Den na ostrově Lantau a novoroční průvod

Na dnešek jsem se dobře vyspala. Vzbudila jsem se po 6, dopsala zápisky ze včerejška, nachystala jsem se a vyrazila za dnešním dobrodružstvím. Na programu je návštěva ostrova Lantau kde je velký  Budha, rybářská vesnice Tai O a turistická vesnice Ngong Ping. Večer se pak zúčastním novoročního důvodu masek.
Původní plán byl dojet ze stanice metra do vesnice Ngong Ping lanovkou, ale ta je od ledna na půl roku v údržbě. Mění kabely. To je velká škoda, protože tak přijdu o zajímavé panoramatické výhledy.
Před odchodem na metro jsem si zašla do 7 eleven pro vodu a sandvič. Na zatím ještě spící ulici seděl hlouček staříků a pozoroval dva, kteří tu hráli jakousi hru podobnou šachům. Prodavač v obchodě mi s úsměvem popřál šťastný nový rok. Dnes začal lunární nový rok ohnivého kohouta.
I když jsem si s sebou koupila sandvič, nechala jsem se zlákat snídaňovou nabídkou jedné z restaurací. Kus masa, míchané vejce, fazole, slanina a kousek pečiva. K tomu čaj s mlékem. 44 dolarů.
A pak již na metro. Přestup na stanici Lai King.
Dojela jsem na konečnou Tung Chung, došla na autobusové nádraží u terminálu lanovky a zamířila najít linku 23, která mě měla dopravit k velkému Budhovi. A byla tam fronta. Hledala jsem její konec, abych se zařadila, ale když jsem zašla za roh ulice a neviděla, kde to končí, otočila jsem to a vydala se na zastávku autobusu 11 mířícího do rybářské vesnice Tai O. Tam bylo jen asi 30 lidí. Takže nejdříve pojedu do vesnice a odtamtud snad k budhovi. Snad tam poté nebude takový nátřesk. Cena jízdného asi 15 dolarů.
Mám pocit, že do Hong Kongu dorazila na novoroční dovolenou půlka Číny! Musím si dávat časovou rezervu na tyhle atrakce. Těch mračen lidí začínám mít plné zuby.
Po desáté jsem vysedla v zatím klidném Tai O a vydala jsem se na obhlídku. Zamířila jsem podle směrovek k budově staré policejní stanice, která je dnes hotelem. Úzkou ulici lemují miniaturní domky. Některé jsou konstruované z plechu. Vysvitlo slunce a tak jsem se pro jistotu namazala krémem. Bylo příjemnych 20 stupňů. V 11 jsem vystoupala ke staré policejní stanici. Zeběžně jsem ji prošla a vydala se zpět. Ještě jsem chtěla stihnout projížďku na lodi vesnicí. Předtím, než jsem našla nějakou agenturu, jsem se vydala úzkými uličkami centra. Již tu bylo o poznání více lidí. Bloudila jsem mezi domky, občas bylo vidět až do obýváku. Nakonec jsem vesnici pěkně obešla, než jsem se dostala zpět k mostu, u kterého mají stanoviště výletní lodě.

Cena dvacetiminutového výletu 25 HK$. Naštěstí dorazila ještě skupinka vedená průvodcem, tak se mohlo vyplout. Nejdříve jsme zamířili na volné moře za růžovými delfíny, kteří se vyskytují kousek od ostrova. Nečekala jsem, že nejaké uvidíme. Ale viděli jsme. Sotva jsme dojeli na místo, kde bývají spatřováni, vynořili se nad hladinu dva bělaví delfíni. Zřejmě jsou jsou na turistické čluny zvyklí. Okoukli nás a plavali pryč. Ještě chvíli jsme se je snažili pronásledovat a pak jsme to otočili zpět. Ve vesnici jsme dopluli k jednomu domu, kde skupinka vystoupila. Průvodkyně mi nabídla, že můžu jít na procházku s nimi. Já se ale nechala dovézt zpět k mostu a zamířila na zastávku. Po půl jedné jsem vyjížděla linkou 21 do vesnice Ngong Ping k velkému Budhovi a klášteru Po Lin.
Jak se dalo čekat, bylo to u Velkého Budhy plné lidí. Prostranství před klášterem, schody k Budhovi, vesnice...všude plno lidí. Kolem cesty postávalo několik krav, se kterými si místní dělali selfie.
Jako první jsem se vydala po schodech k obří soše budhy. Se svými cca 26 metry (někde se uvádí i 33 metrů) je prý největší na světě. Plynulému stoupání nahoru bránili selfíčkáři. Číňani jsou mistry světa v  lezení do záběru.
Když jsem se octla pod Budhou, začalo poprchávat. Obešla jsem sochu sedící na lotosovém květu (na hrudi má symbol svastiky) a sešla dolů. Další zastávkou byl klášter Po Lin. Již z dálky bylo slyšet dunění bubnů, do kterých mlátili věřící. A vzduch byl prosycen kouřem doutnajících tyčinek a obřích tyčí. Až to občas bylo nepříjemné. Sledovala jsem lidi, jak zapalují všechny ty tyčinky a papírky a jak se modlí. V dálce na kopci socha Budhy. Naskytly se mi zajímavé fotografické momenty.

Vstoupila jsem do vyzdobeného kláštera, obešla areál a zamířila na stezku Wisdom Path, kde jsou umístěny velké dřevěné stély s nápisy. Zde se rozpršelo. A já dala na předpověď, která o dešti nic neříkala a nechala deštník na pokoji. Když se to utišilo, vydala jsem se nazpět. Koupila pár pohledů, ne zrovna nejchutnější cosi na špejli a zběžně si prošla část umělé turistické vesnice Ngong Ping. Bylo po třetí a já se do šesté potřebovala dostat na Canton Rd., kudy v osm měl procházet novoroční průvod.
Když jsem ale uviděla tu frontu táhnoucí se k zastávce linky 23 do Tung Chung, málem to se mnou seklo. Byla dlouhá cca 200 metrů. Nezbývalo mi, než se zařadit. Naštěstí tu byli připravení na ty kvanta cestujících a za dvacet minut jsem nasedala do autobusu a mířila ke stanici metra.
Tam jsem nasedla rovnou na metro a zamířila směr nejbližší zastávka místu, kde bude průvod. Jenže jsem to trochu překombinovala, vysedla na zastávce Kowloon, odkud jsem si myslela, že se dostanu pěšky na místo. Zastávka metra je ale v jakémsi mega nákupním centru, odkud není vůbec snadné se vymotat. Byla to pěkná past. Motala jsem se tam a hledala východ na ulici snad 40 minut. Nakonec jsem našla směrovku na správnou ulici, prošla stanicí Austin a došla ke Kowloon parku. Bylo pár minut před šestou a kolem ohrazeného bulváru se houfovalo již dost lidí. Hlavní průvod měl začít až v osm, ale již teď probíhal na trase program. Většinou se jednalo o školy, které měly své číslo. Zabrala jsem jedno z mála volných míst v první linii u zábradlí a už se od tamtud nehnula. A nehnula jsem se čtyři hodiny! Některá čísla hlavního programu byla pěkná. Průvod měl trvat necelé dvě hodiny. Když ale v deset stále nebyl konec, uvolnila jsem první linii a vydala se na metro do Mong Koku. Už jsem byla pěkně hladná a unavená. S sebou jsem měla nějaké pečivo, které jsem si koupila během blouděni, ale po cestě na hotel jsem se nechala zlákat malým ovocným bistrem, kde jsem si dala vyjikající mangovo- pomelové cosi se sagem a mixovaným ovocem.

Byl to pěkný, ale náročný den.