Dopolední návštěva Alcazaru a odpolední návrat na Mallorcu

Nastal poslední den desetidenního okruhu po Andalusii. Na letišti jsem měla být před druhou, tak jsem mohla dopoledne ještě projít zapadlé uličky za Alcázarem, které jsem viděla jen v noci. A volný čas využila i k návštěvě pevnosti, která patří k významným andaluským stavbám a je na seznamu UNESCO. Pevnost byla postavená snad již v 10. století a největší vliv na její architekturu měl islámský vliv. Celý komplex s rozsáhlými zahradami se dělí na několik tematických částí, z nichž ta nejkrásnější je snad ta nazvaná Palacio del Rey Don Pedro s interiérem v islámském stylu. Následuje pak gotický palác s barevnými kachlemi podél zdí.
Vstupné do paláce je poněkud vyšší - 9,50 €. A jelikož palác patří k oficiálním sídlům současných španělských králů, je třeba při vstupu projít bezpečnostní prohlídkou.
Na prohlídku jsem měla k dobru maximálně dvě hodiny. Na důkladnou prohlídku a relax v zahradách bych ale potřebovala více času.
Jedné jsem se přesunula k Torre del Oro, kde je zastávka airport expresu a o hodinu později jsem již byla na letišti.
A o půl páté zpět na Mallorce.
Těch deset dní uteklo rychle. Až na dva deštivé dny bylo počasí ideální. Nejvíce mě těší, že jsem si mohla projít Caminito del Rey. A také příjemná atmosféra a vynikající čaje čajoven v Granadě a Seville. Mrzí mě, že jsem kvůli nepřízni počasí nemohla uskutečnit trek po pobřeží kolem Atlanterry. Snad někdy příště.

Sevilla

Ráno jsem se vzbudila před osmou. Zbytek osazenstva pokoje ještě spal. Posnídala jsem klasickou hostalovou snídani v podobě toasťáku s marmeládou, nějaké müesli a po deváté se vydala na prohlídku nejzajímavějších památek Sevilly.

u hrobu Kryštofa Kolumba

Včera jsem si všimla cedule na bráně katedrály upozorňující, že se dnes tato památka otvírá veřejnosti až v 11:45 místo jedenácté, tak jsem se vydala ulicemi nejdříve k futuristické stavbě „hub“. Setas de Sevilla (houby Sevilly) je architektonická zajímavost, která byla postavena v roce 2011. A stala se jedním ze symbolů města. V podzemí je jakési muzeum vykopávek a odtamtud se lze dostat výtahem na střechu stavby, odkud se naskýtají zajímavé panoramatické výhledy na město.

Vstupné 3€, ale v ceně kupón na nápoj zdarma v některé z restaurací umístěných v prostorách stavby. Jedna je i na střeše. Tam jsem ale nechtěla sedět, i když bylo slunečno.

Kupón jsem uplatnila v přízemí ve stylové restauraci La gorda de las setas. K čaji jsem si dala croissant, abych zahnala přicházející hlad. V obchůdku se suvenýry jsem pak vyměnila vstupenku na vyhlídku za pohlednici zdarma (taková byla nabídka). Takže se mi ta prohlídka i vyplatila.

Setas de Sevilla

Odtud jsem již pokračovala ulicemi směr katedrála, ve které je mimo jiné i hrobka Kryštofa Kolumba. Ulice centra jsou plné barů, restaurací a obchůdků s typickými suvenýry ze Sevilly, jako jsou šaty na flamenko, vějíře, pohlednice, magnetky…specializované obchody s lahůdkami pak nabízejí typické španělské šunky, sýry, olivy, vína…

Před vchodem do katedrály se linula fronta na vstupenky. Cena 9€. Já zde ale opět mohla uplatnit kartičku dočasně nezaměstnané, takže jsem neplatila nic. Jen na málo místech je tato možnost.

Interiér katedrály je obrovský. Katedrála je původní velkou mešitou postavenou v letech 1184-1198. Na katedrálu byla vysvěcena v roce 1248. Během staletí byla představována. Věž Giralda vysoká 96 metrů je bývalým minaretem. Je mladším dvojčetem slavného minaretu Koutoubia v Marrakéši. Jen vyšší. Zajímavostí je, že na vyhlídkovou terasu nevede schodiště, ale šikmá plocha. Až poslední patro je třeba vystoupat po schodech. Výhledy jsou pěkné. Zajímavé je, že nad hlavou nám visí několik velkých zvonů.
 

Než jsem ale vystoupala na Giraldu, zamířila jsem k hrobu Kryštofa Kolumba. Kolem impozantní hrobky byla spousta lidí dělajících si selfie. Zrovna se v blízkosti pohyboval jeden z místních průvodců se svou skupinkou a vysvětloval historii, jak se dostaly ostatky Kolumba až sem. Je fajn umět několik jazyků a občas se nachomítnout k nějakému výkladu. Kolumbus byl původně pohřben v Santo Domingu, poté, co se koncem 19. století osamostatnilo na Španělsku, byly jeho ostatky přeneseny na Kubu a po kubánské revoluci nejdříve do Granady a posledních deset let je v katedrále v Seville.

Prošla jsem si místnost s „pokladem“, zhlédla dva obrazy Francisca Goyi, vystoupala na Giraldu a zamířila poobědvat. Bylo půl druhé. Sedla jsem do Taberny Coloniales, která je dvě ulice od katedrály a kde jsem chtěla včera večeřet. Sedla jsem k volnému stolku a dala se do objednávání tapas. Číšník mě ale po třetím tapas zarazil, že jsou to velké porce, že můžu později doobjednat. A že to byly porce. Ani nechci vědět, jak by vypadala normální porce a ne jen tapa.

Vepřové v roquefortové omáčce, kuřecí v mandlové omáčce, obojí servírováno s bramborovými lupínky. Nedojedla jsem to. Ne kvůli tomu, že by toho bylo moc, ale kvůli chuti. Bylo to dost těžké. Žaludek protestoval.

Pokračovala jsem směrem k nábřeží řeky Guadalquivir, kde stojí věž Torre del Oro ze 13.století. původně byla spojena hradbami s královskou pevností Alcazar. Uvnitř je dnes námořní muzeum.

Přešla jsem přes most na druhou stranu řeky do čtvrti Triana. Měla jsem políčeno na arabské čajovny, které jsem si oblíbila už v Granadě. Bohužel mimo Granadu nejsou tak běžné. Přesto se v Seville pár nachází. A v této čtvrti měly být dvě. Prošla jsem se kolem nábřeží. Čtvrť se vyznačuje malebnými měšťanskými domy. Na každém druhém je nějaká pamětní kachlička upomínající na slavného rodáka. Zde odtud vzešli toreadoři, byla to čtvrť umělců a rybářů.

Našla jsem první čajovnu, která měla otvírat v pět (za hodinku), ale nabídka na nápojovém lístku vyvěšeném na fasádě mě nezaujala. Papír na dveřích druhé čajovny zase hlásal, že mají dovolenou, takže zavřeno. Tak nic. Ještě mi zbývala poslední možnost, cajovna Al Sultan poblíž zahrad pevnosti Alcazar.

Nejdříve jsem si ale zašla vyfotit vstupní bránu do pevnosti s vyobrazeným lvem nad vchodem. Zrovna zavírali.

Návštěvu pevnosti jsem v plánu neměla. Možná zítra.

Pak jsem již sedla do čajovny s příjemnou atmosférou a během popíjení čajů (nakonec se mi tak dobře sedělo, že jsem si dala tři) jsem psala tyto řádky. A dnešní večeři budu řešit na lehko nějakým jogurtem. Už mám docela plné zuby těch tučných jídel.

V Jerez de la Frontera na návštěvě vinného sklepa Strýčka Pepeho a odpolední přejezd do Sevilly

Na dnešek byl hlášen opět déšť tady v Cadizu a okolí. Takže jsem ani neuvažovala o tom, že bych jela na pobřeží Atlanterry a vyrazila jsem směr Sevilla. Jen, než jsem tam měla dorazit, jsem si chtěla udělat mezizastávku v Jerez de la Frontera, který je po cestě.
I když jsem na vlakovém nádraží chvíli váhala, jestli to nevezmu rovnou do Sevilly.
Posnídala jsem v kavárně na nádraží, sedla do vlaku s konečnou v Jerezu a po desáté jsem vysedla na nádraží s fasádou z malovaných kachlí. Podle google mapy jsem se vydala do historického centra najít katedrálu San Salvador a pevnost Alcazar. A zjistit, co zajímavého bych tu ještě mohla vidět.
Jerez de la Frontera je proslulý jezdeckou školou, produkcí vína sherry, flamencem. Návštěva koňské show v jezdecké škole je prý docela drahou záležitostí, takže jsem to vyškrtla jako možnou aktivitu. Ale docela jsem uvažovala o návštěvě některé z "bodegas" (vinných sklepů), kde je součástí prohlídky i ochutnávka sherry. A jelikož občas poprchávalo a samotné město mě moc nenadchlo, vyhledala  jsem si v mapách možné bodegas (kolem jedné jsem prošla při cestě do centra, ale první prohlídka byla až v jedenáct). Poblíž pevnosti Alcázar se měla nacházet fabrika a vinný sklep známé značky Tío Pepe společnosti González Byass.
Došla jsem ke katedrále z 18.století a hned vedle ní uviděla šipky s typickým logem značky Tío Pepe ukazujícím směr ke vchodu do areálu fabriky. U katedrály je socha zakladatele vinařství Manuela Maria Gonzáleze Angela, který, ačkoliv původně pracoval jako bankovní úředník, se v pouhých 23 letech rozhodl na radu svého strýce Josého (lidově Pepe) založit vinařství. Psal se rok 1832. Právě po svém strýci Josém dal jednomu z vín název Tío Pepe, která se stala známou nejen ve Španělsku. Manuel González za nedlouho přizval do podniku jako partnera svého londýnského agenta Roberta Blake Bayss a vytvořili tak rodinný podnik González Byass. Dnes je značka vedena již pátou generací rodiny González, která dodržuje tradici výroby vín a brandy Lepanto a svoje vinice má nejen v okolí Jerezu, ale i v jiných španělských regionech.
Když jsem došla k pokladně, byla ještě zavřená. První prohlídka byla ve dvanáct. Bylo po jedenácté. Tak jsem se šla projít zahradou kolem Alcázaru. O půl dvanácté jsem si stoupla k pokladně, kde již došla skupinka anglických turistů. A za chvíli se pokladna otevřela. Základní vstupné s ochutnávkou nějakých vín je 14€. Já zvolila vstupné 20 €, kde jsem měla dostat i nějaké tapas a ty vína měly být ty lepší. Byla jsem nasměrována do návštěvnické haly, kde na stěnách visely fotografie slavných, kteří fabriku navštívili. Ve dvanáct jsem byla s ostatními španělsky hovořícími návštěvíky usazena do vláčku, kterým jsme se poté pohybovali po areálu, zatímco nás průvodce přes mikrofon seznamoval s historií a místy, které  jsme zrovna míjeli. Nejdříve nás čekal tématický okruh týkající se výroby brandy. Známou značkou je Lepanto. Byly nám ukázány původní destilační přístroje a také rozlehlá místnost, kde se skladují sudy s brandy. Ve vzduchu byl cítit silný odér alkoholu.

Druhý tématický okruh se týkal již samotného vína. Součástí bylo i video. Navštívili jsme sklep, který Manuel González věnoval svému strýci, a který patří k nejstarší části areálu. Mohli jsme nahlédnout do zrekonstruované místnosti s původními láhvemi vína obalenými prachem a pavučinami. V jednom ze sklepů jsou sudy podepsané slanými osobnostmi i sudy na počest španělských králů. Prošli jsme prý jednou z nejhezčích ulic Španělska lemovanou vzrostlými keři vinné révy, jejíž listy tvořily přirozenou ochranu před sluncem. Asi po hodině jsme byli zavedeni do degustačního sálu, kde si každý zabral stůl a podle ceny, jakou jsme zaplatili za vstupenku, jsme dostali nalitá vína. Já dostala malý talíř se třemi tapasy - serrano, sýr a bramborový salát. A k tomu čtyři skleničky různých vín. Od suchého Tío Pepe až po sladký Solera 1847. Suché jsem hned odložila a popíjela jen ty dvě sladší vína. Za tu cenu těch tapasů bylo málo. A hlad mi nezahnaly. Vína tak stoupaly rychle do hlavy. Vyžahla jsem ty dvě skleničky vína. Všichni už měli dopito a jen se čekalo, kdo se první zvedne. Tak jsem se zvedla a ostatní také. Průvodce nás odvedl k obchodu s víny a suvenýry a rozloučil se s námi. V dobré ovíněné náladě jsem se prošla obchodem a zamířila k východu z areálu a pak směr vlakové nádraží. Chtěla jsem stihnout (a mohla jsem stihnout) vlak do Sevilly o tři čtvrtě na tři. Po cestě jsem si ještě vyfotila nějaké ulice a chtěla již foťák, na který jsem měla po celou dobu namontovanou selfie tyč, schovat do brašny...A brašna nikde. Nejprve mě v mém ovíněném stavu napadlo, že se mi třeba nějak odepla a někde se ztratila, ale pak mi došlo, že jsem ji měla zavěšenou na židli v degustačním sále a jak jsem se pak zvedla k odchodu, nepřekontrolovala jsem si, zda vše mám. To nebylo víno, ale elixír zapomnění! Asi na sekundu jsem zauvažovala, zda má cenu se pro ni vracet a jestli si pak nepořídím novou, že jsem v ní kromě dvou náhradních baterií nic jiného neměla, ale ony ty náhradní baterie byly docela důležité, protože jsem byla schopná za den vybít i dvě. Nebyla jsem tak daleko od fabriky a další vlak mi pak jel ve čtvrt na čtyři, takže jsem se otočila a rychle se vydala nazpět. U fabriky jsem potkala průvodce, kterému asi už padla a řekla jsem mu, co se mi stalo a on mě odkázal na bránu, kde je vrátný.
Vrátnému jsem popsala situaci a on ochotně zavolal do degustačního sálu, kde mu po chvíli potvrdili, že tam brašna je. Tak jsem se opět prošla starou částí fabriky, vyzvedla brašnu a pak již opět směr nádraží. Docela jsem se při tom zapotila a také trochu vystřízlivěla. Po cestě jsem si koupila nějaké ovoce a ve čtvrt na čtyři nasedla do vlaku do Sevilly.
Koupila jsem si lístek až na konečnou stanici Santa Justa, ale jak jsem se dívala do mapy a viděla, zastávku San Bernardo, která byla blíže nejen zarezervovanému hostalu Samay, ale i centru, rozhodla jsem se vystoupit tam. A jelikož ještě zbýval nějaký čas slunečního svitu, navštívila jsem po cestě směr hostal i jedno z nejhezčích španělských náměstí - Plaza de España. V hlavní roli zde jsou malované kachle. Náměstí se dokonce objevilo v jednom z dílů Hvězdných válek. Podél obvodu jsou lavičky a vyobrazení z hostorie jednotlivých španělských regionů. Mezi turisty je toto náměstí také oblíbené. Místní cikáni se zde snažili prodat levné vejíře. Prošla jsem parkem Maria Luisa, stavila se v turistických informacích pro mapu a vydala se po Avenida Maria Luisa směr Avenida Menendez Pelayo. Prošla parkem kolem památníku Kryštofa Kolumba, kde se shlukli policisté na koních. jednoho jsem se zeptala, co se děje. Prý nic, jen měli doprovázet fotbalové fanoušky Juventusu na nádraží. Tak jsem raději pokračovala v cestě.
Našla hostal, ubytovala se a vydala se do města najít nějaké místo, kde bych poveřečela. Okruhem jsem došla až ke katedrále. Po cestě se ptala v doporučených restauracích, ale všude otvírali teplou kuchyni až po osmé. A já měla hlad. Nakonec jsem se rozhodla pro stylovou malou restauraci ukrytou v jedné z uliček za Alcázarem. Jmenovala se Librero (knihovník). Interiér byl opravdu jako v knihovně. Na tapas jsem chuť neměla. Dala jsem si paellu. Ale byla neslaná, nemastná.
A pak již na pokoj. V noci se ve městě pěkně ochladilo.

Procházka netradičně deštivým Cádizem

To, že mě dnes čeká deštivý den, jsem věděla. Kvůli nepřízni počasí jsem změnila plány. Původně jsem dnes měla být na celodenním výletě k písečné duně Bolonia na pobřeží kolem Atlanterry. Ale v dešti a silném větru se mi pochodovat otevřenou krajinou nechtělo.
Takže jsem dnes strávila v Cádizu, kde jsem se mohla před deštěm vždy schovat. 
Vzbudila jsem se kolem osmé a před devátou vyrazila do ulic. Naštěstí nepršelo. Bylo zataženo a na východě dokonce vykukovalo slunce. 
Po nábřeží jsem došla k jižní bráně v hradbách Puerta de Tierra a nafotila jsem si pěkné panorama pobřeží s katedrálou. Takovou tu klasiku z pohlednic. A pak se začala přibližovat ke katedrále. V jedné kavárně-cukrárně posnídala a pokračovala k věži Tavira, kde se ukrývá camara oscura neboli temná komora. Na prohlídku věže s touto technickou zajímavostí je třeba se dopředu objednat. Měla jsem termín až na zítra, ale šla jsem zkusit štěstí, jestli bych se vlezla do nějakého turnusu dnes. Otvírají v deset. V deset jsem tam byla a nebyl problém. Hned o půl jedenácté jsem se mohla seznámit s nejstarší camarou oscurou ve Španělsku. Mezitím jsem si prošla informace o věži, historii temné komory a Cádizu umístěné ve dvou patrech věže.
Torre Tavira je se svými 45 metry nejvyšší cádizskou věží. Proto se v 18. století stala oficiální strážní věží. Kromě ní je ve městě ještě 128 věží umístěných na střeše domů. V 18. století jich bylo dokonce 160. Jelikož byl Cádiz centrem obchodu se zámořskými koloniemi a přes přístav musely projet všechny lodě se zbožím, žilo ve městě spousta obchodníků, kteří z věží svých domů kontrolovali svoje zboží a situaci na moři. V Cádizu jsou 4 typy věží. A jedna osmihranná, která je nazývána „bella escondida“ (ukrytá kráska). Z ulice ji totiž nelze spatřit, jen z věží. 
Na ukázku, jak funguje camara oscura, nás bylo jen osm. V naprosté tmě bylo díky zrcadlu a čočce promítáno dění na ulici na kulatý prohloubený „stůl“. Podle toho, jak byl stůl vysoko, byl ostrý obra domů v blízkosti nebo dáli. Byly nám ukázány hlavní památky. A také jsme si přiblížili nic netušící lidi u tržnice. 
Po asi dvacetiminutové ukázce dění v okolí prostřednictvím tmavé komory jsem vystoupala na vyhlídku na věži, odkud je úžasný panoramatický výhled na okolí. Černé mraky nad mořem slibovaly déšť. 

Torre Tavira

Camara oscura

Po prohlídce Torre Tavira (6€), jsem sešla k centrální tržnici s tím, že třeba nafotím nějaké zajímavé fotky a podívám se na zboží, ale tržnice byla poloprázdná. Hlavně stánky, kde se běžně prodávají ryby, byly prázdné. A nevypadalo to, že by se tu dnes ještě něco mělo dít. Do malažské tržnice to mělo daleko. Tak jsem se otočila a vydala se ulicí Sacramento směrem k pobřežní promenádě, kde jsem chtěla navštívit pevnosti Castillo de Santa Catalina a Castillo de San Sebastian. Černá obloha nade mnou ale nevěstila nic dobrého. A taky, že ne. Byla jsem pár metrů od pobřežní promenády, když začalo pršet. K tomu silný vítr, takže pokud bych se někam neschovala, byl by mi deštníkk ničemu. Naštěstí jsem se mohla schovat pod zastřešenou terasu čtyřhvězdičkového hotelu Parador de Cadiz. Čekala jsem asi deset minut na to, až se déšť trochu zmírní a s deštníkem jsem pokračovala po promenádě k pevnostem. Bylo jasné, že lepší počasí dnes již nebude a že stejně skončím mokrá.
Došla jsem k pevnosti Santa Catalina. Ale nešla dovnitř. Pevnost Santa Catalina a druhou pevnost San Sebastian od sebe dělí pláž La Caleta. Na ní stojí stylová budova lázeňského komplexu Nuestra Señora de la Palma y de Real, která byla postavená ve 20.letech minulého století. Pláž La Caleta je jedinou pláží ve staré části města. Dnes byla až na pár turistů, kteří se šli na ni vyfotit, a jednoho zřejmě místního beachboye středních let, který na chvíli skočil do moře a pak se promenádoval v plavkách po břehu, a  téměř liduprázdná.
Na této pláži se točila jedna scéna z bondovky "Dnes neumírej" s Brosnanem a Halle Berry, kdy měla pláž a pevnost San Sebastian sustituovat prostředí kubánské Havanny ( https://www.youtube.com/watch?v=ml75GSIY8mw ). Plážový bar musel být přistavěn jako kulisa pod lázeňským komplexem.

Bella escondida

Opět se rozpršelo, tak jsem se šla schovat pod přístřešek na zastávce MHD. A doufala, že to tak nebude pokračovat celý den. Pomalu se blážila doba oběda a měla jsem přes google mapy vyhlédnutou jednu restauraci, která měla být poblíž. Když se déšť opět zmírnil, vydala jsem se podél pláže k bráně, za níž začíná cesta k pevnosti San Sebastian, která stojí na ostrůvku několik set metrů od pobřeží. I když mě lákalo se vydat na pevnost, raději jsem kvůli počasí zamířila najít restauraci Casa Manteca, kde bych pojedla. Po cestě ulicemi se najednou opět rozpršelo a "díky" poryvu větru, který se mi opřel do zad, jsem měla během chvilky, než jsem se stihla schovat do vchodu jednoho domu, promočené kalhoty. Nic příjemného. Došla jsem do restaurace, která byla plná starých fotografií a vypadala příjemně na posezení. Ale při pohledu na jídelní lístek jsem se zklamala. Neměla jsem chuť na nic z toho, co nabízeli. Tak jsem se zvedla a jelikož přestalo pršet, zamířila zpět k bráně a pak k pevnosti. Chvílemi ale opět mžilo.

La Caleta a lázeňský komplex

Pevnost San Sebastian byla postavená v roce 1706, aby bránila město. Jméno dostala po malé bazilice, která na ostrůvku stála od roku 1457. Rozlehlý koplex ale působí trochu zanedbaně. Vstup je zdarma a v některých prostorách jsou výstavní plochy, ale jinak toho nemá co nabídnout. Tyčí se zde maják a jakási strážní věž. Je fakt, že svým vzhledem z dálky trochu připomíná havannskou pevnost "El Morro". Proto si ji filmaři vybrali do bodovky.

Cesta k pevnosti San Sebastian

Prošla jsem se pevností a zamířila nazpět. Nebe nad městem bylo stále černé. Došla jsem na ulici Calle Virgen de la Palma, která nese jméno po kostelu, který stojí na jejím konci. Zde jsem si již předtím všimla několika restaurací, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Tak teď jsem se zaměřila na nabídku a nakonec se v restauraci Meson El Palmito nechala zlákat nabídkou denního menu ani ne za 10€ v podobě dvou chodů mé volby, nápoje a dezertu. Když jsem byla v přístavním městě, chtěla jsem ochutnat ryby. Zvolila jsem tedy mořskou štiku a jako další chod typické cadizské "frito gaditano", což se skládalo z fritovaných sardinek, sépií a krabích placiček. Bylo to dobré a bylo toho hodně. S plným žaludkem jsem pokračovala v procházce Cádizem.
Došla jsem na druhou stranu k přístavu, kde již od rána stála velká výletní loď. Pokračovala jsem podél barevných turistických značek, které vedou městem, a došla na náměstí plné zeleně Plaza de Mina. V korunách stromů cvrlikali ptáci a papoušci, kterých je tu také požehnaně. Na jedné straně je městské muzeum, ale bohužel je v pondělí zavřené. Jinak by to byla dobrá možnost, jak strávit čas ve špatném počasí. Hlavně by to bylo poučné vzhledem k tomu, že je Cádiz jedním z nejstačích měst Iberiského poloostrova. Jeho počátky jsou datovány již do prvního tisíciletí před n.l. A třeba bych se i dozvěděla i něco o tajemných podzemních tunelech, o kterých panují legendy. Jeden z vchodů do podzemí měl být i z pláže La Caleta, ale žádný jsem neviděla.

Odtud jsem pokračovala k náměstí Plaza de San Antonio a pocestě jsem narazila na čajovnu. Otvírala ale až v pět. Našla jsem multikino, zjistila, co je dnes na programu. Bylo před čtvrtou a první představení Fantastickcýh zvířat bylo až před sedmou. Centrum jsem si již prošla a tak mě napadlo zajít omrknout jiné multikino, které se nachází v nové části města. Od hostalu to bylo asi deset minut chůze. Čekala jsem, že kolem bude běžné obchodní centrum, ale do kina jsem vešla přes Corte Ingles, kde se mi nechtělo další dvě hodiny procházet. A nabídka filmů byla ta samá, co v centru.
Sedla jsem na autobus, který mě dovezl zase do staré části města, našla tu čajovnu a hodinku si vychutnala klidné prostředí s vynikajícím čajem. A pak kino. Pro večeři jsem si pak zašla do čínské restaurace a snědla jsem si ji pak na hostelu.

frito gaditano

Casa de 4 Torres

Deštivý den v Arcos de la Frontera

Předpověď počasí na dnešek již nebyla tak příznivá, jako v předchozích dnech. Čekaly se přeháňky. A mě čekal prakticky celý den v ulicích ne zrovna velkého města a k tomu neděle, kdy je prakticky všechno zavřeno.
Autobus do Cadizu mi jel až v sedm, tak jsem se nikam nehnala. Před desátou posnídala v baru hostelu a pak se vydala prozkoumat ulice.
Arcos zažil největší slávu v dobách maurské nadvlády. Založen byl ale již Féničany. Patří k nejhezčím městům na turistické trase „pueblos blancos“, kam spadá i Ronda. 
Na nejvyšším bodě stojí hrad, který sloužil vojenským účelům. Vedle něj je pak kostel Santa Maria. 
Prošla jsem se úzkými uličkami kolem kostela, kudy kupodivu  běžně jezdí auta a to tak, že chodci zalezou do výsledků domovních vchodů. Na jedné straně kostela dokonce musí řidiči moc dobře sledovat zrcátka na obou stranách, aby o ně během projíždění nepřišli. K tomu to vytočit do vedlejší ulice taky není legrace. Tyhle ulice nejsou pro začátečníky. Sešla jsem ulicemi dolů k řece Guadalete a pokračovala kolem jejího toku. Město jsem měla asi 80 metrů nad hlavou. 
Nahoru jsem se dostala po stezce. Občas spadla nějaká kapka, ale ještě nelilo. Déšť přišel, až když jsem seděla v restauraci El Faro a obědvala.
Když se déšť utišil, vydala jsem se nafotit město z druhé strany kopce, na kterém stojí. 
Ve dvě jsem už neměla chuť se procházet v mrholení, tak jsem sedla do jednoho baru, pk do druhého, kde jsem si dala pár tapas a zabila přes hodinu a nakonec ještě sedla do cukrárny. Po šesté jsem došla na autobusové nádraží s tím, že mi zbývá ještě čas do příjezdu autobusu z Rondy, který pokračuje do Cadizu. Na nástupišti stál autobus společnosti Amarillo. Za chvíli přišel řidič a že je to linka do Cádizu. Odjezd za 15 minut. K tomu to byl přímý spoj, žádné zastávky na trase. Takže jsem do Cádizu přijela o půl osmé. 
Hostal Cadiz Inn je kousek od nádraží. Ubytovala jsem se a vydala se najít místo, kde bych so dala nějakou polévku. V neděli večer bylo město vylidněné. Nakonec jsem sedla do pivnice-zmrzlinárny Andalucia a dala si polévku z mořských plodů. Pokud někdy budete v Cádiz, vyhněte se této restauraci. Na sklech mají vylepené fotografie jídel. Mě se z té polévky o dvě hodiny později udělalo zle. V Cadizu je spousta jiných miste, kde se dá dobře najíst, ale ne na ulici Plaza Topete.