Cestou necestou po výběžku Punta de n'Amer aneb Kam se poděla druhá jeskyně?

Nejprve jsem nebyla moc nadšená z tohoto plánu zajít si z Cala Millor na výběžek Punta de n'Amer. Původně jsem neměla vůbec v plánu v dalším volném dni někam jezdit. Je tu teď dost horko a chtěla jsem si užít šnorchlování na některém mém oblíbeném místě v Cala Ratjadě. Jenže jsem si přes internet objednala plavky, které mi nakonec vůbec nesedí a tak jsem je potřebovala vrátit. A nejbližší obchod dané značky je právě v Cala Millor.
Cala Millor nikdy nepatřila k mým oblíbeným místům. Zdejší dlouhá pláž se mi nelíbí a ani turistické letovisko není nějak extra zajímavé.

Na jižní straně od Cala Millor ale do moře vybíhá mys Punta de n'Amer, na které stojí obranná věž z konce 17.století Castell de Punta de n'Amer a po výběžku vede stezka. Takže jsem se rozhodla, že, když už do Cala Millor musím, tak že toho využiji a zajdu se k věži podívat. Jenže, jak jsem tak hledala na internetu informace, začala jsem se na tento výlet čím dál více těšit. Kromě strážní věže se totiž na mysu ukrývají i dvě jeskyně - Cueva de Ses Crestes a Cueva de Pedreres. V jeskyních byla nalezena keramika pocházející z předtalayotské doby, což dokazuje, že se zde žilo již v době bronzové a železné.

Celý okruh po mysu není nijak dlouhý a nabízí i možnost koupele v bývalém kamenolomu. Celkem jsem měla ujít asi 4 km a skončit v sousedním letovisku Sa Coma a odtamtud se pak vrátit autobusem do Cala Ratjady. Nakonec to tedy nebyl špatný plán na volný den.
Takže jsem po deváté sedla na linku 441 a nechala se dopravit do centra Cala Millor, kde jsem vrátila plavky a pak se po promenádě lemující dlouhou pláž vydala směrem k mysu. Pláž byla po desáté hodině již docela plná turistů. A další na ni mířili.
Předtím, než jsem ale zamířila najít počátek stezky vedoucí mysem, odbočila jsem k pekárně a kavárně Biggi's, kterou si před pár lety otevřela jedna moje bývalá kolegyně  - cukrářka Birgit. Před samotným výletem jsem se chtěla ještě posilnit. A také omrknout, jak se jí daří. A musím říct, že kavárna má příjemnou atmosféru, zajímavou nabídku a férové ceny. Pár minut jsme si s Birgit povídaly o životě, posnídala jsem bulku s paštikou a vyrazila na výlet.

Opět byl horký slunečný den. Za posledním hotelem stojícím u mysu začíná stezka vedoucí písešnými dunami. Po stezce se denně vydávají i skupinky jedoucí na koních. Některá skalnatá místa stezky jsou již pěkně vychozená. Po cestě stojí několik naučných tabulí informujících o významu mysu z geologického, strategického a biologického hlediska. Před 8,5 miliony let byl mys podmořským útesem. Když pak moře po třech milionech let ustoupilo, začala eroze hornin, vytvořily se duny. V horninách lze spatřit zkamenělé lastury a korály. V době, kdy na Mallorce působila talayotská kultura (okolo 1300 př.n.l.), byl na mysu a v okolí jedno z center, kde tehdejší lidé žili. V 17.století byla na nejvyšším bodě výběžku postavena obranná věž, ze které se hlídalo pobřeží před piráty, kteří brázdili Středozemní moře.

Dnes je ve věři malé muzeum s expozicí středověkých zbrní, které zde byly nalezeny. Z terasy je pak pěkný výhled na okolí. Dojít k věži mi zabralo asi čtvrt hodiny. Po cestě jsem míjela rodinky na kolech. Pod věží stojí restaurace s trochu vyššími cenami nápojů. V tom horku ale mnozí výletníci na cenu nehledí a rádi posedí a osvěží se. Prošla jsem se muzeem, vystoupala na terasu věžě a pak se vydala směrem k jižnímu pobřeží po jedné ze stezek. Na internetu jsem si předtím nastudovala v mapách, kde zhruba by se obě jeskyně mohly nacházet. Došla jsem k moři a v útesu pode mnou uviděla otvor. Hned napoprvé jsem měla štěstí. Nevěděla jsem, která z těch jeskyní to je, ale to nevadilo. Sestoupala jsem k jeskyni. Moře dnes bylo relativně klidné, ale předpokládám, že když jsou velké vlny, dostříkne voda až do jeskyně. Jeskyně nebyla nijak hluboká a nepotřebovala jsem baterku. Bohužel jsem zde nalezla známky lidské činnost - prázdné pet láhve, plechovky od piva a dokonce kilové balení kuchyňské soli...

Pokračovala jsem po pobřeží a hledala druhou jeskyni. Směrem na sever jsem ale na žádnou nenarazila, tak jsem to otočila a směřovala po pobřeží k letovisku Sa Coma. Marně jsem ale hledala nějaký otvor v zemi nebo svahu. Došla jsem k bývalému kamenolomu. Ten je hned na břehu moře a když jsou nějaké větší vlny, zaplní se kamenolom vodou a vytvoří tak jezírko. Toto místo je také oblíbenou zastávkou ke koupeli. Po asi dvou hodinách, co jsem už byla na cestě (díky focení a natáčení jsem na trase strávila dvakrát tolik času, než je dáno), jsem měla velkou chuť se zchladit. Bylo opravdu horko, i když se to dalo snést díky větříku, který se krajinou proháněl. Sestoupila jsem k lomu.

Ale než jsem se vydala jej prozkoumat, zaujala mě stezka vedoucí pod útesy na levo. Že by tam byla ona jeskyně? Něco jako jeskyni jsem našla, i když to byla jen taková nízká skulina. Podle popisu z internetu jsem ale hledala jeskyni, která by byla průchozí a potřebovala bych na její prozkoumání baterku. A do této skuliny bych se musela plazit po břiše a baterku bych nepotřebovala. Za rohem to ale vypadalo, že by tam mohl být vchod do jeskyně. Jen jsem si musela nazout boty do vody, protože jsem se musela brodit. Jenže za rohem žádný vchod do jeskyně něbyl. Tak nic. Otočila jsem to zpět ke kamenolomu. Nad ním jsem u pískovcové skály objevila pěknou skrýš, kterou vytvořila skalní stěna oklopená hustým porostem fíkovníků. Očividně je to místovyhledávané mezi milenci pro romantická dostaveníčka.
Sestoupila jsem do lomu k jezírku.

Voda mi dosahovala po lýtka a na koupel to nebylo. Jezírko bylo vyhřáté od slunce a dokonce v něm plavaly malinké rybky. Nejraději bych skočila do sousedního moře, které bylo v porovnáním s jezírkem v kamenolomu o hodně chladnější. Byl ale trochu příboj a protože jsem toto místo neznala, raději jsem tam nelezla. Po pobřeží jsem šla dál. Bylo již před třetí hodinou. Ve čtyři mi jel autobus nazpět do Cala Ratjady. Tedy tak jsem to měla v plánu.
Prošla jsem kolem dělostřeleckých pozorovatelen pocházejících z období španělské občanské války a blížila se k Sa Coma. Po jeskyni ani vidu. Tušila jsem, že tak blízko letoviska již není.

Po třetí jsem došla k pláži v Sa Coma. Byla plná opalujících se turistů. Vzhledově ale vypadá zajímavěji než ta v Cala Millor. Tady jsem se již zchladit chtěla. Nejprve jsem ale šla najít autobudovou zastávku, abych zjistila, kolik času budu potřebovat na přesun. Ta je nedaleko pláže. Pak jsem vlzela do supermarketu pro nějaký chlazený nápoj a po cestě zpět na pláž mě pak zaujala malá zrzlinárna s mraženým jogurtovým pohárem. Nakonec jsem se rozhodla, že, když už jsem tady v Sa Coma (poprvé), tak že se hned nepoženu nazpět a užiji si trochu více zdejší moře.

Poslední autobus mi jel o tři čtvrtě na šest, takže jsem si mohla hodinku odpočinout. Místo na pláž jsem se vrátila po stezce lemující pobřeží a našla si jednu skalnatou zátočinku, kde jsem bjevila skalní převys vytvářející "jeskyni". Na tu hodinu to byla moje soukromá jeskyně. Hned u břehů se mísila mořská voda se sladkou, protože, když jsem nasadila šnorchl, viděla jsem vše rozmazaně. O metr dál už byla viditelnost normální. Zřejmě tam vyvěral nějaký pramen.
Z výletu jsem se tedy vrátila až po šesté. Nakonec to byl zajímavý a dobře využitý volný den. Snad někdy příště objevím i tu druhou jeskyni...

Po pěti stezkách Parque Natural de Mondragó

Léto je již v plném proudu a ačkoliv jsem měla původně v úmyslu strávit volný den na některé zdejší pláži, nakonec  mi to nedalo a začala jsem pátrat, které z míst, kde jsem ještě nebyla, bych mohla navštívit. A třeba se mohla i někde okoupat. Nakonec jsem narazila na přírodní park Mondragó, který se nachází při pobřeží jen asi 5 km od městečka Santanyi. Je to oblast skalních útesů a malých romantických zátok. To mi přišlo jako zajímavá možnost. Parkem vedou čtyři krátké stezky a mohla jsem se okoupat na některé z pláží. Dobrý plán na slunečný letní den.
Takže jsem si natočila budíka na šestou, abych stihla autobus do Manacoru, odkud mi o tři čtvrtě na devět vyjížděl autobus č.495 do Santanyi.

Ve středu probíhá v centru Santanyi trh. Zběžně jsem se jím prošla, když jsem hledala stanoviště taxíků. Přírodní park je od mestečka vzdálený jen asi 5 km, ale už je docela horko na to, abych absolovovala cestu po nějaké asfaltce. Talže jsem si zavolala taxi a nechala se odvézt na jedno z parkovišť parku v části zvané Ses Font de n'Alis. Zde stojí malá chatka s turistickými informacemi parku. Na nástěnných tabulích jsou fotky a popisy zdejší fauny a flóry. Podle sympatické paní, která v turistických informacích pracuje, je nejlepší dobou pro zahlédnutí některého zvířete jaro a podzim. V parku žijí želvy, ježci, lasičky, množství ptactva, žáby a nějaký ten vodní had zdržující se kolem mokřadů. V minulých stoletích se na tomto území hospodařilo a byla využívána voda z potoků, které zde odvádějí vodu do moře. Lidé zde měli své statky, lovila se zde zvěř.
Vyfasovala jsem prospekty a vydala se na první stezku, která mě měla dovést na pláž Playa Ses Fonts de n'Alis. Tato stezka vede porostem až k ústí vodního toku, který je ale v létě téměř vyschlý a zbylá voda nevydává zrovna vábný odér.

Krajinou zde vede elektrické vedení. Došla jsem na pláž, která se již plnila lidmi. Na levém okraji pláže začíná okružní stezka č. 2, která vede po pobřeží a nabízí opravdu zajímavé vyhlídky na záliv, ve kterém kotvilo množství jachet a mezi nimi se "proháněli" lidé na šlapadlech. Podél okraje útesu jsem objevovala zajímavá zákoutí, jako je jeskyně, kterou se dá proplout na kajaku nebo malém člunu. Také jsem objevila jednu tzv."secrets", což je díra ve svahu, kam v době španělské občanské války pašeráci schovávali kontraband předtím, než jej rozvezli po ostrově. Takových skrýší je tady na pobřeží několik.

Vzhledem k členitosti zdejšího zálivu Cala Mondragó bylo v minulosti nutné jej hlídat, aby se tudy na ostrov nedostali piráti. Proto zde byla v 16. století zřízena tajná pozorovatelna, která dala název této stezce - Sa Guárdia d'en Garrot.

Ve 40.letech minulého století zde byla zřízena vojenská pozorovatelna hlídjící pobřeží před pašeráky. Prohlédla jsem si tuto pozorovatelnu a zamířila po cestě dál. Na rozcestí jsem se ale rozhodla zajít se zchladit do malinkaté zátoky Caló des Burgit, kde je úzká písčitá pláž. Moc pěkné místo s průzračně čistým mořem. A ačkoliv i tato pláž byla v obležení lidí, byl tu větší klid. S chutí jsem vlezla do osvěžující vody a chvíli si užívala a pak se vydala dál. Stezka mě po pár desítkách metrů dovedla zpět na pláž Ses Fonts de n'Alis.
Další tři stezky začínají v zátoce u pláže S'Amarador. K ní mě dovedl pobřežní chodník. Pláž byla doslova nacpaná. Žádný romantický pohled na liduprázdnou pláž, který se zřejmě nabízí jen v zimních měsících, kdy musí být atmosféra v parku úplně jiná. Nyní mi kvůli té mase lidí ani nepřišlo, že bych se nacházela na chráněném území.
V pravém rohu pláže začínala další stezka. S'Hort d'en Metge je nově vybudovanou stezkou, která poukazuje na původní styl života, kterým bylo zemědělství. Prošla jsem kolem několika rozpadajících se stavení, kolem staré nádrže, lesem a kolem malého statku, kde původně pěstovalo obylí to nejchudší obyvatelstvo.

Caló des Burgit

Vrátila jsem se zpět na pláž a abych se dostala k posledním dvěma stezkám, musela jsem celou pláž přejít až ke schodišti, které je hlavním přístupovým bodem na pláž. Nad schodištěm začíná stezka č.3, která vede podél pobřeží k vyhlídce Punta de Ses Gatoves. Odtud se nabázejí další zajímavé panoramatické pohledy na záliv. Dál po cestě je možné si všimnout dalšího "secrets" a také staré kamenné pece na pálení vápna, což byla jedna z tradičních činností v 19.století.
Došla jsem na hlavní přístupovou cestu, která by mě dovedla na parkoviště S'amarador, které je druhým místem, kde lze během návštěvy parku nechat své vozidlo. Vrátila jsem se ale směrem k pláži a po pár metrech vstoupila na poslední stezku. Došla jsem k malé kamenné stavbě, která v minulých stoletích sloužila jako obydlí těch nejchudších zemědělců, kteří pracovali na okolních statcích. Cesta lesem mě dovedla na vyhlídku na mokřady a přes piknikovou zónu jsem došla opět téměř k pláži.

A protože jsem měla ještě asi hodinku čas předtím, než bych se musela vrátit do Santanyi chytit autobus nazpět, roztáhla jsem si na pláži ručník a šla se zchladit do moře.
A pak již opět volala taxislužbu a nechala se dovést do centra městečka, jehož ulice byly oproti ránu liduprázdné. Po trhu ani památky. Na Placa Mayor jsem si sedla na terasu jedné z restautací, abych se osvěžila vynikající domácí limonádou s mátou. A pak již mě čekala cesta zpět autobusem.
Byl to zajímavý výlet, i když na podobné procházky je dost vedro. Celá oblast kolem Santanyi je plná malých zátok a vysokých skalních útesů. Ty ale prozkoumám, až nebudou panovat taková parna.

Pláž S'Amarador

pláž S'Amarador

Video najdete zde: https://youtu.be/8iXdEBxKKjs

Procházka po okolí kláštera Lluc a noc v "posvátném" lese

Je červenec a horko se již přihlásilo o slovo. Na další volný den jsem si ale nenaplánovala válení se na pláži, ale výlet do hor. Z nepřeberných možností míst a turistických tras jsem se nadchla pro možnost přenocovat v klášteře Lluc, který se ukrývá v pohoří Serra de Tramuntana. Lluc patří k symbolům Mallorky a je to jedno z nejposvátnějších míst. Název Lluc pochází z latinského "lucus", což znamená posvátný les. A jak už to u posvátných míst bývá, i k tomuto místu se váže legenda o nalezení sochy panny Marie, která se objevila v horách. První mariánská svatyně byla na místě nálezu sochy postavená ve 13.století. V 17.století pak byla přebudovaná na baziliku. Klášterní budovy pocházejí z konce 19.století.

Již po staletí sem míří poutníci a s rozvojem turismu také běžní turisté a milovníci pěší turistiky. Kolem kláštera totiž vede několik značených stezek. V budově kláštera byla vybudována ubytovna, která není jen pro věřící, ale i pro ty, kteří si chtějí vychutnat klidnou atmosféru a mít Lluc jako základnu pro výlety po okolí. A toto byl můj záměr, když jsem si na internetové stránce klášterního komplexu rezervovala ubytování na jednu noc.
Abych se do Llucu dostala, musela jsem vstávat v pět. Sedla jsem na první autobus mířící směr Palma, vysedla v Manacoru, počkala si na vlak do Inca a v Ince přesedla na autobus mířící do Lluc. U kláštera jsem vysedla o tři čtvrtě na devět. Klášterní komplex se pomalu probouzel k životu. Na náměstí před klášterem Plaza dels Pelegrins skoro nikdo nebyl. Na terase restaurace seděl jen jeden pár a z obchůdku se suvenýry pomalu vytahovali stojany s pohlednicemi.
Prošla jsem se podloubím budovy nazvané Els Porxets, která v 16.století sloužila jako ubytovna poutníků a jejich koní. V malých celách zde pak mohli rozjímat. Dnes jsou v těchto celách pokoje pro návštěvníky. A doufala jsem, že zde budu spát i já, ale nakonec jsem dostala pokoj v hlavní budově kláštera.
Ubytovat jsem se mohla až od druhé hodiny, tak jsem se vydala na procházku po poutní stezce, která vede na kopec Monte del Rosario. Během poutních dní se tudy vydává procesí. Po ránu jsem byla na kamenité stezce sama. Po cestě by mělo být rozestavěno pět křížů. Jenže za druhým křížem byl přes cestu umístěn plot s cedulí zákazu vstupu a hrozby padání kamení. Nedalo mi to, a obešla plot (podle vychozené stezky jsem nebyla první, kdo porušil zákaz vstupu) a došla ke třetímu kříži. Kolem něj bylo hrazení. Vypadalo to, že se kříž naklání. Zřejmě sem byl vstup zamezen kvůli nebezpečí, že by mohutný kamenný kříž mohl spadnout. Dál po cestě byl vidět další plot přes cestu. Zřejmě byla uzavřena jen tato část stezky. Vydala jsem se tedy nazpět, kudy jsem přišla. Atmosféra lesa kolem stezky opravdu působila magicky. Možná díky tomuto úseku dostalo místo svůj název "posvátný les".

Po levé straně kláštera se nachází staré sluneční hodiny a kousek od nich stezka stoupá nahoru. Doufala jsem, že po ní dojdu ke kříži, který je vztyčen na kopci nad klášterem. Nakonec se ukázalo, že je to druhý konec oné poutní stezky a že bych se po ní opět dostala k místu, které je přehrazené plotem. Vystoupala jsem ke kříži. Odtud byl nádherný pohled na údolí Clot d'Albarca s políčky a pěkným statkem. Z údolí se ozývalo bečení ovcí.
Sestoupala jsem zpět ke klášteru a šla se podívat do baziliky. Na rekonstrukci baziliky na počátku 20.století se podílel i Antonio Gaudí. V místnosti za hlavním oltářem je vystavená ona černá socha Panny Marie, ke které se chodí modlit věřící.
Když jsem opouštěla kostel, nahrnula se na dvůr před bazilikou první organizovaná skupina s průvodcem. Dalo se čekat, že během dne bude v areálu rušno. Zamířila jsem na prohlídku muzea, které je umístěné v jedné části komplexu. Spíše než náboženské tématiky se ale muzeum zabývá tradičním mallorquinským životem a řemesly. Jsou zde umístěny archeologické nálezy z doby železné a bronzové, které byly nalezeny v okolí kláštera a v jeskyni "mrtvých"  Cometa des Morts. A také je zde galerie 236 obrazů, které muteu věnoval malíř Josep Col Bardonet. Největší dojem ale na mě udělal sál s velkými obrazy malíře-krajináře Guillema Gila, který se věnuje malování zákoutí pohoří Serra de Tramuntana. Velká plátna hrála nádhernými barvami a vytvářela atmosféru lákající se na ta místa podívat.
Po prohlídce muzea jsem zamířila na procházku botanickou zahradou, která je v areálu kláštera od roku 1956. V zahradě rostou kromě typických rostlin pohoří i aromatické a léčivé bylinky. Na své si zde přijdou botanikové. V areálu zahrady je i bazén, kde je možné si zaplavat a zchladit se v horkém létě. Nepočítala jsem s tím, že by tu mohl být bazén a nevzala si plavky a teď jsem toho litovala.

Po prohlídce botanické zahrady jsem zamířila do baru na náměstí před klášterem, abych zaplnila žaludek předtím, než se vydám na stezku vedoucí k jeskyni "mrtvých". Typický pa am oli mi přišel vhod.
Stezka nesoucí název Cometa des Morts je jednou ze stezek, které lze od kláštera absolvovat. Je to nenáročná trasa, která zabere asi hodinu. A zajímavostí jsou zvláštní skalní útvary, které vznikly působením eroze na vápenci. Hlavním lákadlem trasy je Cueva de la Cometa des Morts, jeskyně, kde byly nalezeny předměty pocházející z doby bronzové a železné. A k této jeskyni jsem chtěla po poledni dojít.
Stezka k jeskyni začíná za forbalovým hřištěm kousek za klášterem. Odtud vyrážejí do okolí i další turistické trasy. Začala jsem stoupat po stezce lemované vápencovými skalami zvrásněnými působením eroze. Předtím, než jsem vystoupala na kopec, mě šipka nasměrovala na odbočku ke skalnímu útvaru nesoucímu název "Es Camell" (nebo-li velbloud). Je to jedna ze zajímavostí této trasy. Moc se mi krajina, kterou jsem procházela, líbila. Trochu jsem si připadala jako ve skalním městě. Skalní útvar opravdu připomínal velblouda.

Vrátila jsem se zpět na stezku a pokračovala dál. Po cestě jsem potkala jen jednu rodinku. Jinak jsem byla na stezce sama. Tato trasa je okružní, ale já se rozhodla dojít k jeskyni a pak se po stejné cestě zase vrátit. U cesty stojí cedule s šipkou k jeskyni, ale je třeba se dobře podívat po dalších směrovkách. Chvíli jsem se procházela kolem skal a hledala nějakou jeskyni. Dobře by se tu hrálo na schovávanou. Určitě by zde kolem skal bylo co objevovat. Nakonec jsem narazila na směrovku a po pár metrech došla k jeskyni. Otvor ve skále klesal kamsi do nitra země. Nebyla zde žádná cedule zakazující sestup do jeskyně a ani žádné osvětlení. Rozhodla jsem se sestoupat až tam, kam dohlédnu. Svítilna totiž zůstala doma. Z nitra jeskyně vycházel chlad. Ne takový, jako z českých jeskyní, ale vzduch tam byl chladnější, než na povrchu. Opatrně jsem scházela po kluzkých kamenech až jsem došla k zatáčce, za kterou byla už tma. Tam jsem to otočila nazpět na povrch. A pak i nazpět do kláštera, kde jsem se šla již ubytovat a dát si sprchu, abych ze sebe smyla prach.
Pak jsem ještě zamířila na procházku po okolí. Objevila jsem starý mlýn ze 13.století, který prochází rekonstrukcí.

Vzhledem k tomu, že jsem v noci spala jen asi tři hodiny, únava se přihlásila o slovo a tak jsem si šla dát na pokoj siestu. Na další procházení jsem neměla energii. Po sedmé jsem si pak zašla na večeři do restaurace a na západ slunce vystoupala opět ke kříži. A pak již odpočívat na pokoj a užívat si klidu.
Spalo se moc dobře. Vzbudilo mě odbíjení kostelních hodin v sedm. Autobus mi odjížděl před devárou, tak jsem ještě stihla dočíst knížku. V pekařství si koupila nějaké pečivo k snídani a pak se již vydala nazpět do Cala Ratjady.
Byl to příjemný volný den a noc v "posvátném lese".

Video najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=zLsOU0OY-qA&t=34s