Katka na cestách: Procházka po okolí kláštera Lluc a noc v "posvátném" lese

Je červenec a horko se již přihlásilo o slovo. Na další volný den jsem si ale nenaplánovala válení se na pláži, ale výlet do hor. Z nepřeberných možností míst a turistických tras jsem se nadchla pro možnost přenocovat v klášteře Lluc, který se ukrývá v pohoří Serra de Tramuntana. Lluc patří k symbolům Mallorky a je to jedno z nejposvátnějších míst. Název Lluc pochází z latinského "lucus", což znamená posvátný les. A jak už to u posvátných míst bývá, i k tomuto místu se váže legenda o nalezení sochy panny Marie, která se objevila v horách. První mariánská svatyně byla na místě nálezu sochy postavená ve 13.století. V 17.století pak byla přebudovaná na baziliku. Klášterní budovy pocházejí z konce 19.století.

Již po staletí sem míří poutníci a s rozvojem turismu také běžní turisté a milovníci pěší turistiky. Kolem kláštera totiž vede několik značených stezek. V budově kláštera byla vybudována ubytovna, která není jen pro věřící, ale i pro ty, kteří si chtějí vychutnat klidnou atmosféru a mít Lluc jako základnu pro výlety po okolí. A toto byl můj záměr, když jsem si na internetové stránce klášterního komplexu rezervovala ubytování na jednu noc.

Abych se do Llucu dostala, musela jsem vstávat v pět. Sedla jsem na první autobus mířící směr Palma, vysedla v Manacoru, počkala si na vlak do Inca a v Ince přesedla na autobus mířící do Lluc. U kláštera jsem vysedla o tři čtvrtě na devět. Klášterní komplex se pomalu probouzel k životu. Na náměstí před klášterem Plaza dels Pelegrins skoro nikdo nebyl. Na terase restaurace seděl jen jeden pár a z obchůdku se suvenýry pomalu vytahovali stojany s pohlednicemi.
Prošla jsem se podloubím budovy nazvané Els Porxets, která v 16.století sloužila jako ubytovna poutníků a jejich koní. V malých celách zde pak mohli rozjímat. Dnes jsou v těchto celách pokoje pro návštěvníky. A doufala jsem, že zde budu spát i já, ale nakonec jsem dostala pokoj v hlavní budově kláštera.

Ubytovat jsem se mohla až od druhé hodiny, tak jsem se vydala na procházku po poutní stezce, která vede na kopec Monte del Rosario. Během poutních dní se tudy vydává procesí. Po ránu jsem byla na kamenité stezce sama. Po cestě by mělo být rozestavěno pět křížů. Jenže za druhým křížem byl přes cestu umístěn plot s cedulí zákazu vstupu a hrozby padání kamení. Nedalo mi to, a obešla plot (podle vychozené stezky jsem nebyla první, kdo porušil zákaz vstupu) a došla ke třetímu kříži. Kolem něj bylo hrazení. Vypadalo to, že se kříž naklání. Zřejmě sem byl vstup zamezen kvůli nebezpečí, že by mohutný kamenný kříž mohl spadnout. Dál po cestě byl vidět další plot přes cestu. Zřejmě byla uzavřena jen tato část stezky. Vydala jsem se tedy nazpět, kudy jsem přišla. Atmosféra lesa kolem stezky opravdu působila magicky. Možná díky tomuto úseku dostalo místo svůj název "posvátný les".

Po levé straně kláštera se nachází staré sluneční hodiny a kousek od nich stezka stoupá nahoru. Doufala jsem, že po ní dojdu ke kříži, který je vztyčen na kopci nad klášterem. Nakonec se ukázalo, že je to druhý konec oné poutní stezky a že bych se po ní opět dostala k místu, které je přehrazené plotem. Vystoupala jsem ke kříži. Odtud byl nádherný pohled na údolí Clot d'Albarca s políčky a pěkným statkem. Z údolí se ozývalo bečení ovcí.
Sestoupala jsem zpět ke klášteru a šla se podívat do baziliky. Na rekonstrukci baziliky na počátku 20.století se podílel i Antonio Gaudí. V místnosti za hlavním oltářem je vystavená ona černá socha Panny Marie, ke které se chodí modlit věřící.

Když jsem opouštěla kostel, nahrnula se na dvůr před bazilikou první organizovaná skupina s průvodcem. Dalo se čekat, že během dne bude v areálu rušno. Zamířila jsem na prohlídku muzea, které je umístěné v jedné části komplexu. Spíše než náboženské tématiky se ale muzeum zabývá tradičním mallorquinským životem a řemesly. Jsou zde umístěny archeologické nálezy z doby železné a bronzové, které byly nalezeny v okolí kláštera a v jeskyni "mrtvých" Cometa des Morts. A také je zde galerie 236 obrazů, které muteu věnoval malíř Josep Col Bardonet. Největší dojem ale na mě udělal sál s velkými obrazy malíře-krajináře Guillema Gila, který se věnuje malování zákoutí pohoří Serra de Tramuntana. Velká plátna hrála nádhernými barvami a vytvářela atmosféru lákající se na ta místa podívat.
Po prohlídce muzea jsem zamířila na procházku botanickou zahradou, která je v areálu kláštera od roku 1956. V zahradě rostou kromě typických rostlin pohoří i aromatické a léčivé bylinky. Na své si zde přijdou botanikové. V areálu zahrady je i bazén, kde je možné si zaplavat a zchladit se v horkém létě. Nepočítala jsem s tím, že by tu mohl být bazén a nevzala si plavky a teď jsem toho litovala.

Po prohlídce botanické zahrady jsem zamířila do baru na náměstí před klášterem, abych zaplnila žaludek předtím, než se vydám na stezku vedoucí k jeskyni "mrtvých". Typický pa am oli mi přišel vhod.
Stezka nesoucí název Cometa des Morts je jednou ze stezek, které lze od kláštera absolvovat. Je to nenáročná trasa, která zabere asi hodinu. A zajímavostí jsou zvláštní skalní útvary, které vznikly působením eroze na vápenci. Hlavním lákadlem trasy je Cueva de la Cometa des Morts, jeskyně, kde byly nalezeny předměty pocházející z doby bronzové a železné. A k této jeskyni jsem chtěla po poledni dojít.
Stezka k jeskyni začíná za forbalovým hřištěm kousek za klášterem. Odtud vyrážejí do okolí i další turistické trasy. Začala jsem stoupat po stezce lemované vápencovými skalami zvrásněnými působením eroze. Předtím, než jsem vystoupala na kopec, mě šipka nasměrovala na odbočku ke skalnímu útvaru nesoucímu název "Es Camell" (nebo-li velbloud). Je to jedna ze zajímavostí této trasy. Moc se mi krajina, kterou jsem procházela, líbila. Trochu jsem si připadala jako ve skalním městě. Skalní útvar opravdu připomínal velblouda.

Vrátila jsem se zpět na stezku a pokračovala dál. Po cestě jsem potkala jen jednu rodinku. Jinak jsem byla na stezce sama. Tato trasa je okružní, ale já se rozhodla dojít k jeskyni a pak se po stejné cestě zase vrátit. U cesty stojí cedule s šipkou k jeskyni, ale je třeba se dobře podívat po dalších směrovkách. Chvíli jsem se procházela kolem skal a hledala nějakou jeskyni. Dobře by se tu hrálo na schovávanou. Určitě by zde kolem skal bylo co objevovat. Nakonec jsem narazila na směrovku a po pár metrech došla k jeskyni. Otvor ve skále klesal kamsi do nitra země. Nebyla zde žádná cedule zakazující sestup do jeskyně a ani žádné osvětlení. Rozhodla jsem se sestoupat až tam, kam dohlédnu. Svítilna totiž zůstala doma. Z nitra jeskyně vycházel chlad. Ne takový, jako z českých jeskyní, ale vzduch tam byl chladnější, než na povrchu. Opatrně jsem scházela po kluzkých kamenech až jsem došla k zatáčce, za kterou byla už tma. Tam jsem to otočila nazpět na povrch. A pak i nazpět do kláštera, kde jsem se šla již ubytovat a dát si sprchu, abych ze sebe smyla prach.
Pak jsem ještě zamířila na procházku po okolí. Objevila jsem starý mlýn ze 13.století, který prochází rekonstrukcí.

Vzhledem k tomu, že jsem v noci spala jen asi tři hodiny, únava se přihlásila o slovo a tak jsem si šla dát na pokoj siestu. Na další procházení jsem neměla energii. Po sedmé jsem si pak zašla na večeři do restaurace a na západ slunce vystoupala opět ke kříži. A pak již odpočívat na pokoj a užívat si klidu.
Spalo se moc dobře. Vzbudilo mě odbíjení kostelních hodin v sedm. Autobus mi odjížděl před devárou, tak jsem ještě stihla dočíst knížku. V pekařství si koupila nějaké pečivo k snídani a pak se již vydala nazpět do Cala Ratjady.
Byl to příjemný volný den a noc v "posvátném lese".