MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

sobota 30. července 2022

21.den na Mauriciu: panství St.Aubin a tajuplné pyramidy

Tři týdny utekly jako voda a nastal poslední den na Mauriciu. Odlétám až před jedenáctou večer, takže mám celý den k dobru. Hlavní úlohou je ale dnes vyhnout se dešti. S tím, že bych se dnes válela na pláži, podle předpovědi nepočítám. Včera jsem si to užila. Když se ráno po šesté vzbouzím, kontroluji, jestli se v předpovědi něco nezměnilo. Nejradši bych se vydala do přírody do údolí Osterlog, které je asi 15 km severozápadně od Mahebourgu. Je zde vodopád. Jenže zrovna v této oblasti má pršet, což znamená blátivé cesty a nic moc zážitek. Takže volím jinou oblast. Jednak mě zajímá 7 pyramid nedaleko letiště a jednak se chci podívat do areálu panského sídla St.Aubin, které jsem v prvním týdnu hledala na špatné straně silnice u Souillacu (mapy.cz nesou občas přesné). Předtím, než se odhlásím z guesthousu, zaběhnu si do malého pekařství pro snídani. Majitel guesthousu vychází vstříc. Velký batoh nechávám na ubytování s tím, že až se vrátím, můžu si dát sprchu. Rovnou si domlouvám zajištění transferu na letiště.

Vydávám se směrem k nádraží na linku 10. Tu potkám po cestě a nasedám. Nejprve volím jako cíl St.Aubin. A dělám dobře. Když projíždíme Plaine Magnien, kde jsou v polích pyramidy, prší. Po hodině vysedám u cesty na St.Aubin. Je půl desáté. Jako první zamířím ke koloniální vile z roku 1830. Je obklopená nádhernou zahradou. V přízemí je restaurace, kde je možné si dát oběd. Ptám se, jestli je možná prohlídka. Nejsem si jistá, jestli je to zdarma, nebo se platí vstup. Zaměstnanec mě ochotně dovede k točitému schodišti vedoucímu do podkroví. Zde je v přítmí vystaveno několik dobových fotografií panství. A také miniatury lodí.


Pak zamířím do hlavní budovy vedle rumové fabriky. Je tu malý obchůdek. Ptám se na prohlídku a doufám, že se týká rumárny. Platí se ale prohlídka s průvodcem areálem a kdo chce, může si připlatit i oběd. Prohlídku s průvodce nepotřebuji. Jdu do zahrady, kde jsou v ohradě želvy, jelínci a kohouti. Začíná pršet. Schovám se pod strom a přeháňku přečkám. Další zastávkou je skleník anturií a pak vanilkový dům, kde prodávají vanilkové lusky. Na stěnách jsou informačni tabule týkající se původu a pěstování vanilky. Nechám se zlákat a pár lusků si kupuji. Nahlédnu na vanilkovou plantáž.


Pak zamířím ještě ke koloniálnímu domu. Za ním je ochutnávka ochucených rumů. Zde mě zaměstnankyně upozorňuje, že bych měla mít vstupenku. Prohlídku mám ale za sebou. Blíží se další déšť. Počkám na 10 a nechám se dovézt do Plaine Magnien. Po cestě se vyčasí. K pyramidám jdu už za slunečného počasí. Tři pyramidy jsou obklopené cukrovpu třtinou. Proderu se ní a vystoupám na první terasu prostřední pyramidy. Pyramidy jsou postavené z lávových kamenů, které nic nespojuje. Proto je třeba dávat pozor na každý krok. Kameny se hýbou. Celkem je v oblasti 7 pyramid. 4 jsou v poli blízko sebe. Další tři odděluje dálnice. Proto k nim nejdu. Na jedné z pyramid je umístěná cedulka s poškozeným nápisem upozorňujícím, že jsou chráněny národním (a další slova nejsou čitelná). V roce 2008 vznesla francouzská badatelka a spisovatelka Antonie Gigalová teorii, že pyramidy mají spojitost s těmi na Tenerife, protože jsou si podobné. Další výzkum ale asi ještě neproběhl. Jsou tu ale hlasy, že se jedná jen o kameny posbírané na polích v roce 1944, aby nezavazely v pěstování třtiny a zeleniny. Otázkou ale je, kdyby to bylo jen kamení, proč by si dávali tak záležet na tvaru a pravých úhlech boků? A proč je tu tedy ta cedulka?

Za mě je to zajímavé místo. Došla jsem ještě ke 4.pyramidě a pak už po cestě vedoucí kolem lánů se zeleninou zamířila na zastávku autobusů u Plaine Magnien. Hned jeden jel do Mahebourgu. Protože je půl čtvrté, sedám si chvíli na nábřeží. Pak zajdu do supermarketu pro skořicibz Madagaskaru a pak na ubytování. Zde si dávám sprchu, nabíjím mobil a před šestou jdu do čínské restaurace, kde mám rezervovaný stůl, na večeři. Ceny tu jsou velmi příznivé. Dávám si sladkokyselou zeleninovou polévku a rybí špíz. Po půl osmé přijíždí taxík a odváží mě na letiště. Takto pozdě již autobusy nejezdí. Místo 30 Rs tak platím 500 Rs. Check-in proběhne v pohodě. Ve 22 hodin mě čeká boarding.



pátek 29. července 2022

20.den na Mauriciu: mys Cap Malheureux


Dnes nastal předposlední den v “Africe”. Protože předpověď hlásila pro jižní pobřeží již tradičně (pro letošní mauricijskou zimu) přeháňky, vymyslela jsem si program tak, abych dešti utekla. Napadlo mě, vydat se poznat nejsevernější oblast ostrova, místo, kde se v roce 1810 vylodili Britové a ostrov ”převzali” od Francouzů - Cap Malheureux. Symbolem a hlavním lákadlem vesničky na severním pobřeží je kostelík s červenou střechou - Chapel Notre Dame de Auxiliace. Na obzoru za ním se z moře vynořuje sopečný ostrov Coin de Mire. Jeden z pohlednicových záběrů.


Protože je to ale štreka a abych se tam dostala, musím nejprve dojet do Port Louis a pak sednout na další courák, vstávám v šest a před sedmou sedám na 198 express do Port Louis. Silnice naštěstí nejsou zasekané, tak jsem v Port Louis za 70 minut. Dojdu na severní nádraží, kde sedám do “couráku” č 82C. Nevadí mi, že to není express. Chci si prohlédnout letoviska na pobřeží, kterými bude autobus projíždět. Přede mnou je dalších 70 minut. Po půl desáté vysedám v Cap Malheureux kousek od kostela. Fasádu aktuálně opravují, tak mi hyzdí záběr lešení. A také protislunce. Projdu se po pobřeží u kostelíku. Lávové kameny na břehu jsou fotogenické. V jezírku plavou ryby. Stále je odliv, tak jsou těsně pod hladinou vidět nádherně fialově zbarvené sasanky.


Podél pobřeží dojdu na pěknou a klidnou pláž. Je tu jen pár evropských turistů, kteří asi bydlí v okolních vilkách. Dvě hodinky si užívám na pláži slunce a klid. Krásné místo.

Okolo poledne se zvedám s tím, že se vydám po silnici nejprve do vesnice Bain Boeuf, kde je další pěkná pláž. A zde bych poobědvala. U velkého banyan tree kousek od kostelíku si ale všímám stylového stánku a z nabídky si nakonec vybírám grillovaný kuřecí špíz. Dobrota přímo na pobřeží.


Pak už jdu podél silnice do Bain Boeuf. Původně jsem myslela, že ještě dojdu do Pereybere na pláž, ale v Baun Boeuf je klid a moc se mi pláž líbí, takže tu zůstávám. Přece jen si chci poslední slunečný den užít.

Před třetí se zvedám a jdu počkat na autobus do Port Louis. Cesta je zdlouhavější. V Port Louis zajdu do Centrální tržnice. Pomalu už to tu většina stánkařů balí. Protože nenajdu ananas, dám si alespoň osvěžující kiwi džus. Dojdu na stanici expresu do Mahebourgu. Odjez v 17 hodin. Za hodinku jsem v Mahebourgu. Bez zácp.


Po cestě na Orient Guesthouse se zastavuji v čínské redtauraci, kde si vybírám s sebou papájový salát s mořskými plody. Povečeřím jej na pokoji. Mírnem sbalím věci. Udělám online check-in. Za okny fučí vítr a leje. Přemýšlím, kam zítra vyrazím, abych se trochu vyhnula dešti a jestli má cenu se jet podívat na 7 pyramid u letiště…rozhodne to ranní předpověď.


středa 27. července 2022

19.den na Mauriciu: plavba z Blue Bay na ostrov Ile aux Cerfs

10 pracovních dní za mnou a přede mnou 3 poslední dovolenkové dny na ostrově. Opět jsem se přesunula do Mahébourgu, abych měla snadnější cestu na letiště. Trochu ale lituji, že jsem měla domluvené ubytování. Nejradši bych byla na západním pobřeží, kde je mnohem stabilnější počasí.

Na čtvrtek mi náš mauricijský řidič a jeden z majitelů dopravní společnosti Vick domluvil celodenní plavbu z Blue Bay podél pobřeží na Ile aux Cerfs. Ostrov Ile aux Cerfs jsem sice navštívila s klienty, ale tato celodenní tour mi měla ukázat lepší variantu výletu. Vzhledem k tomu, že jsem měla původně v plánu některý z posledních dní vyrazit na lodi na tour po okolních ostrůvcích, které hlídají zátoku kolem Mahébourgu (hlavně mě zajímal ostrov s majákem), tak jsem tuto nabídku uvítala. Na ostrově s majákem se totiž zastavovalo.


Vstala jsem brzy. Po cestě na autobus jsem si koupila vodu a nějaké pečivo na snídani. V 9 jsem měla být v cca 5 km vzdálené zátoce Blue Bay. Dojela jsem tam za 15 minut linkou 46. Zátoka byla před devátou ještě klidná. Kapitáni chystali speedboaty. Po deváté dojel Vick s dalšími dvěma účastnicemi výletu. Na speedboat se nás nalodilo 7 (+ kapitán a pomocník).V komorním počtu jsme nejprve zastavili uprostřed zátoky na šnorchlování. Nějaké ryby tu jsou. Korály taky, ale nic oproti tomu, co je možné pod hladinou vidět mimo zátoku.


Po asi 20 minutách jsme se vydali podél pobřeží u Pointe d’Esny k podmořskému útesu, který brání vlnám v cestě k pobřeží. Zde v roce 1902 ztroskotala loď přivážející z Anglie uhlí. Část vraku je stále vidět na útesu. Zato vrak tankeru Wakashio, který najel na útesy před 2 lety a způsobil největší ekologickou katastrofu v novodobých dějinách ostrova, již v moři není. Prý jej po kouskách ořezali a zbytek vytáhli pomocí magnetu.

Další zastávkou byl břeh ostrova Ile aux Aigrettes, který je chráněnou rezervací. Na ostrově žijí 3 ohrožené endemické druhy ptáků a také obří želvy Aldabra. Nejstarší má 108 let. Na ostrov je ale možné vstoupit jen v rámci tour pořádané organizací Mauritian Wildlife Foundation, která se o rezervaci stará.


Dalším cílem byl ostrov Ile de la Pase, který hlídal zátoku kolem Mahébourgu již od dob francouzské kolonizace. Za 2.světové války tu měli Britové základnu (stejně jako na Ile aux Aigrettes). Na ostrově jsme bohužel nezastavili, i když je to možné. Vedle leží menší ostrůvek Ile Vacoas. A pak nepřehlédnutelný Ile aux Fouquets s majákem z roku 1864. Maják je již ruinou. Na věž se dostat nedá. Chybí točité schodiště. Na procházku po ostrově dostáváme 20 minut. Je odtud nádherný pohled na okolí. Nad hlavou poletují běloocasí "tropicbirdi".


Předtím, než vyrazíme k Ile aux Cerfs, chvíli hledáme mořské želvy. Posádka je nadšená z pohledu na vynořenou hlavu karety. O kus dál u rybích sádek zase vidíme delfíny, kteří tu loví.


Rychle pak zamíříme k ústí Velké jihovýchodní řeky, kde doplujeme k vodopádu. Je tu fronta lodí s turisty. Na břehu pozorujeme rodinku makaků. Opice nejsou původním druhem na Mauritiu. Dovezli je sem v 17.století Holanďani.

Na Ile aux Cerf zastavíme na klidné neturistické části ostrova. Jsou tu tři stolky a na grillu se už chystá náš oběd. Ryba, kreveta, kuře. Grillovaný banán jako dezert. A k tomu ochutnávka domácích rumů od Lolity. Už na lodi popíjím “jungle juice” a teď ještě vynikající rum s příchutí marakuji, kokosu, banánu, vanilky, zázvoru…a dokonce chilly. Kdyby láhev nestála 1200 Rs (cca 600 Kč) a nemusela být skladovaná v lednici, hned vych si koupila ten banánový, nebo zázvorový.


Po vydatném obědě a v dobré náladě vyrážíme na cestu zpět k Ile aux Aigrettes. Zde nás kapitán vysadí v průlivu na šnorchlování. Silný proud nás táhne k ostrovu. Podmořský svět je tu velmi zajímavý. Po čtvrté už míříme zpět do Blue Bay. Počasí se vyvedlo a celý výlet stál za to. Sedám na autobus zpět do Mahébourgu. Po sprše ještě vyrazím do supermarketu pro něco lehkého na večeři.


neděle 17. července 2022

8.den na Mauriciu: výlet rezervací Valleé de Ferney a stará holandská pevnost

Poslední den v Mahébourgu. Poslední den dovolené, kdy si dělám program podle sebe. Od zítřka na 10 dní mě čeká průvodcování skupinky klientů, kteří doletí ráno.

Předpověď počasí je zase deštivá. Rozhodně to nebude na relax na pláži. V plánu je zajet do nedaleké vesnice Old Grand Port a na místo, kde v roce 1598 poprvé přistáli Holanďané a začali kolonizaci ostrova. A protože je tu blízko i údolí Valleé de Fernery, které je rezervací pro ohrožené endemické druhy, rozhodla jsem se včera si rezervovat vstup na 5km trasu “Open tracku”, abych se prošla přírodou a třeba zahlédla endemickou poštolku mauricijskou.


Ráno se vzbouzím s východem slunce. První pohled z okna je slunečný. O 10 minut později mi na okno bubnuje déšť. V osm hodin posnídám (tentokrát mám k snídani kromě jogurtu i pečivo, máslo, marmeládu a sýr). Hned se pak vydávám na nádraží chytit linku č.18 směřující na sever do Flacq. Autobus projíždí “starým velkým přístavem” (jak se v překladu jmenuje Old Grand Port - francouzsky Le Vieux Grand Port). Vysedám u budovy muzea Frederika Henrika, která stojí v areálu pozůstatků staré holandské pevnosti Frederika Henrika, která tu byla postavena v roce 1638. I když ty ruiny zdí jsou již francouzská pevnost, která byla postavena v roce 1722 na pozůstatcích holandské pevnosti. V neděli je muzeum otevřené jen do 12 hodin, takže jsem se vydala hned dovnitř si prohlédnout skromné exponáty nalezené v oblasti. Muzeum se věnuje jen holandské přítomnosti na ostrově. Jsou tu mimo jiné náčrty ptalka doda z počátku 17.století. Pak se projdu areálem pevnosti. Archeologické průzkumy v roce 1997 objevily asi 50 cm pod pevností původní holandské zbytky pevnosti. Tu na konci 17.století zapálili neposlušní otroci.


Ve čtvrt na jedenáct se vydávám přes vesnici podél silnice k areálu 200 ha rezervace Valleé de Ferney. Po cestě ještě kupuji nějakou tu smaženoj samosu a jiné bochánky. To budu mít na treku na oběd. Těsně před tím, než dojdu do recepce areálu, zahalí se nedaleká Lion Mountain do dešťového oparu a začne mrholit. Než se zapíšu (a vyplním formulář o tom, že jdu na trek na vlastní nebezpečí) a zplatím 400 Rs., přestane pršet. Ale jen na tu dobu, než mi zaměstnanec vysvětlí u informační tabule trasu a kudy jít.

Než vstoupím na cestu značenou modrou barvou, začne opět pršet. Lion Mountain není pod mraky vidět. To nebude jen tak. Schovávám se pod “kabinu” jeřábu, který dříve sloužil k přenášení cukrové třtiny. Nacházím se v areálu bývalé továrny na zpracování cukrové třtiny. Ta tu fungovala do roku 1970. Kabina jeřábu trochu připomíná chaloupku z mrazíka. Leje a leje. Čekám, až se zase Lion Mountain objeví. Čekám asi půl hodiny a furt leje. Obědvám nakoupené smažené pečivo. Na poledne, když déšť zmírní, to čekání vzdávám a vydávám se na cestu. Na sobě větrovku a poncho. Ujdu asi kilometr okolo lánů cukrové třtiny, když se začne vyčasovat. Okolní kopce se vyloupnou z dešťového oparu a já nestačím žasnout nad tou malebností. Čvachtám sice kalužemi a podmáčenou trávou, ale to nevadí. Údolí je krásné a já si užívám focení.


Občas sice zahrozí mrholení, ale vždy zase ustane. Dojdu k chatě, kde se modrá stezka (5km track) otáčí směrem zpět k recepci. Žlutá (13 km) a červená (20 km) stezka pokračují do kopců. Zde je ohrada s obřími želvami. Napočítám jich pět. Tři se pasou na trávě. U stromu je informační tabule o poštolce mauricijské, která se tu také zdržuje. Něco se mi mihne nad hlavou. Ve větvích je umístěná jakási budka a ejhle, kdopak z ní vykukuje - endemická a ohrožená poštolka! Pak si všimnu jelínků v dálce na svahu. Ty na ostrov dovezli Holanďané. Údolí Valleé de Ferney je i lovecká oblast a jelínci se tu loví. V době lovu je údolí pro návštěvníky zavřené. Proto je třeba si dopředu udělat rezervaci.


Stezka mě vede přes potok. Není tu lávka, ani most. Jen kamenné kvádry, přes které je možné přejít. Pokud se tedy nezvedne hladina vlivem deště natolik, že se voda přes některé kameny přelívá. Uvažuji, jestli riskovat, nebo se vydat zpět stejnou cestou. Zkouším, jestli kameny kloužou. Nekloužou. Takže přeskáču na druhý břeh. To, že se mi přes špičku boty přelije voda, nevadí. Stejně jsem už mokrá od deště. Cesta mě vede opět mezi pole s cukrovou třtinou. Zde je cesta více blátivá a moje lýtka dostávají hnědé žíhání. Ve tři hodiny jsem zpět u recepce. Trochu se mi těch 5 km kvůli dešti, pomalé chůzi kalužemi, focení a kocháni se, natáhlo. Vydávám se podél silnice na místo, kde Holanďané v roce 1598 poprvé zakotvili a pojmenovali ostrov Mauricius. Dnes tu stojí pámátník s rytinou holandského prince Mořice Nassavského, na jehož počest tehdy admirál van Warwick ostrov pojmenoval.


Hned vedle je autobusová zastávka. Počkám si na linku 18 zpět do Mahebourgu. Ve městě se ještě vydávám na procházku směrem na Point d’Esny. Počasí ale zase hrozí a ulice jsou v neděli odpoledne vymetené, takže to otáčím. Dojdu ke kostelu Notre Dame des Anges z roku 1772. Brána je ale zavřená. Vrátím se tedy na ubytování, abych ze sebe smyla bláto a pomalu sbalila věci na zítřejší přesun nejprve na letiště a poté do Flic en Flac.


sobota 16. července 2022

7.den na Mauriciu: den v hlavním městě Port Louis a v zahradách Pamplemousses

Dnes mám v plánu vyrazit autobusem do hlavního města Port Louis, kde chci navštívit dvě muzea - to, kde se ukrývá modrý mauricius a to, kde je vystavená kostra ptáka doda. A k tomu ještě zajet do botanických zahrad v Pamplemousses. A protože je Natural history museum otevřené v sobotu jen od 9-12, potřebovala jsem vyjet brzy. Snídani jsem tedy dostala už včera večer (jogurt a džus sice nic moc, ale alespoň něco). Po sedmé ráno vyrážím na nádraží, kde sedám do linky 198, která jezdí do Port Louis. Jízda trvá cca 1,5 hodiny a cena 47 rupií (cca 23 Kč). Ve tři čtvrtě na devět vysedám na jižním nádraží vedle Victoria station a jdu směrem k přírodnímu historickému muzeu. Po cestem si všímám prodejny Emtel, kde je možné sehnat mauricijskou sim kartu. Tu budu potřebovat. Nebaví mě se spoléhat na wi-fi (nehledě na to, že teď mi wi-fi na pokoj nedosáhne). Počkám do deváté a kupuji sim kartu. Je třeba předložit pas. Na měsíc mám neomezená data jen za 419 Rs (cca 209 Kč)! Čeští operátoři jsou pěkní vydřiduši.

Pak už pokračuji k muzeu. To stojí vedle parku Jardin de la Compagnie, který nemá moc dobrou pověst. Stojí tu několik soch a velké fíkovníky banyany. Vstup do muzea je zdarma. Jsou tu vycpaní ptáci, makety ryb, které se vyskytují nejen ve zdejším moři, lastury, brouci a motýli. A jeden sál je věnovaný vyhubenému ptákovi dodo. Toho vyhubiki v 17.století Holanďané. Aby nemuseli jíst pořád ryby a ovoce, zpestřili si jídelníček tímto velkým nelétavým ptákem, kterého bylo snadné chytit, protože se nijak nebál. Dlouhou dobu se o jeho existenci vědělo jen z maleb námořníků. První neúplná kostra byla nalezena v roce 1865. Celou kostru pak našel kadeřník v roce 1904. Obě kostry jsou vystavené v muzeu. V horním patře si projdu expozici týkající se 2.světové války. Na čtení obsáhlého popisu, jak se zapojili mauricijci (tehdy spadali pod Velkou Británii) ale nemám čas. Pokračuji na rušnou avenidu Place d’Armee, která v 18.století byla centrem Port Louis. Stojí tu guvernérský dům. Dříve tu stávaly další významné budovy. V roce 1816 ale město zachvátil požár a všechny zhořely.


Směrem k nábřeží stojí socha prvního a nejvýznamnějšího francouzského guvernéra - Mahé de Labourdannais. Projdu kolem nové pošty k centrální tržnici. Je tu čilý ruch. Zelináři prodávají své zboží. V horním patře jsou stánky se suvenýry. Usmlouvám ručně dělanou sošku doda. Pak najdu jídelní koutek a poobědvám placku roti. Protože je před polednem, jdu na severní nádraží najít linku 22, která mě doveze k botanické zahradě v Pamplemousses.

Cesta trvá 40 minut. Vysedám nedaleko vstupní brány a jdu si koupit lístek. U pokladny postávají průvodci. Za 75 rupií ukážou ty nejdůležitější stromy v zahradě. Nechávám se zlákat. V zahradě totiž nejsou u stromů cedule. Sejde se nás skupinka a hodinu procházíme zahradou. Pak si ještě zajdu nafotit nějaká místa, podívalm se na výběh jelínků a želv a jdu na autobus. Jsou tři hodiny a chci stihnout ještě nahlédnout do muzea Blue Penny, které by mělo zavírat v 17 hodin. Ve tři čtvrtě na čtyři vysedám opět v Port Louis. Projdu se kolem Aprovasi Ghaat, místa, kde mezi lety 1833-1910 prošlo imigračním procesem na půl milionu indických pracovníků.

Projdu kolem staré pošty, která je již zavřená a dojdu na nábřežní promenádu Caudan Waterfront. Zde stojí nákupní centrum se spoustou restaurací. Typické jsou zavěšené barevné deštníky nad ulicí. Stojí tu stánkaři se suvenýry. Vše minu a dojdu k Blue Penny Museu. Jsou čtyři hodiny. Zavírají ale za 15 minut. Po krátkém vysvětlení, že sem příští týden přijdu s klienty mi povolují rychlou 10 minutovou prohlídku bez placení. Rychle projdu expizici věnovanou nejen histrii poštovnictví, ale hlavně mrknu na vzácné známky. V obchůdku si koupím pohled. Pak už směřuji na nádraží. Předtím ale ještě něco pojíst, nebo sehnat k večeři. Vybírám jedno z rychlých občerstvení a s sebou si kupuji nudle. Z Port Louis jedu stejnou linkou. Zpět v Mahebourgu jsem za tmy v sedm večer. Komečně mi místní zaměstnanec vysvětlí, jak funguje sprcha, takže se nemusím máčet pod studeným kohoutkem.

pátek 15. července 2022

6.den na Mauriciu: přesun na východní pobřeží do Mahébourgu

Na dnešní přesun z Tamarinu do Mahebourgu jsem si zvolila jinou trasu než na příjezd. Stejně zase musím 2xpřesedat. Apartmán opouštím před tři čtvrtě na deset. Autobus č.5 přijíždí za chvíli. Nechám se dovézt na zastávku La Louisa v Quatre Bornes. Zde bych měla přesednout na linku 170 do Curepipe. Když ale přijede dřív 37, která také míří do Curepipe, nasedám. Quatre Bornes, Vacoas a Curepipe (a další) tvoří jakousi aglomeraci na Centrální plošině, kde není poznat hranice mezi jednotlivými městečky. Je to takový chaos. Silnice věčně ucpané. V této oblasti společně s nedalekým hlavním městem Port Louis žije většina obyvatel. Ve dvanáct dojedu do Curepipe na autobusové nádraží Jana Palacha. Nádraží náměstí) bylo pojmenováno po studentovi v roce, kdy se upálil. V tomto roce se stal Mauricius nezávislým. Přejdu ze severního nádraží na jižní.

Ve stánku si kupuji smažené samosy a další dobroty a jdu do sousedního parčíku poobědvat. Na očích mám sochu Paula a Virginie - mauricijského Romea a Julie. Pak obejdu koloniální radnici, která je v rekonstrukci zakrytá plotem. Dojdu ke kostelu sv.Terezy a nakouknu dovnitř. Interiér je v dřevěném koloniálním stylu. V obchodní arkádě si prohlédnu dobové fotky města a jdu nahlédnout do tržnice u nádraží. Prodávají tu zelináři a květináři. V jednu sedám na autobus do Mahebourgu a doufám, že dojedu do města relativně brzy, abych se stihla ubytovat a ještě zajít na prohlídku Národního historického muzea, které zavírá ve čtyři. O půl třetí vysedám na autobusovém nádraží u nábřeží Mahebourgu. Rovnou se vydávám najít Coco Vilu, kde mám zamluvené 3 noci. Ta je jen 5 minut chůze od nádraží na břehu zátoky. Jakmile proběhne ubytovací ceremonie, nechávám věci na pokoji a jen s tím nejnutnějším vyrážím směr muzeum. Budova muzea stojí v parku. Vila byla postavena v roce 1772 a sídlili tu Robillardovi. Během slavné bitvy u Grand Port v roce 1810 zde byli ošetřováni oba nepřátelští kapitáni. Za britské nadvlády sloužila vila pro pořádání bálů a recepcí. Budova je muzeem od roku 1950. Uvnitř jsou sály věnované době holandské, francouzské a britské nadvlády. Je tu spousta zajímavých dobových maleb, map, artefaktů z bitvy u Grand Port.

Muzeum se zabývá i otrokářstvím. Expozice mě zaujala na tolik, že bych tu ráda strávila více času než jen 45 minut. I když se tu oficiálně nesmí fotit, hlídač to povolil, když jsem tu byla sama. Za mě nejlepší muzeum věnované historii Mauricia. Když začali zavírat okenice a tím dávat najevo, že je třeba odejít, vydala jsem se do města najít supermarket, kde bych koupila vodu. Na cestě z parku mi nad hlavou létají kaloni. Těmi je obalený jeden strom. Supermarket najdu vrzy. Než si ale stihnu koupit láhev vody a pivo na večer, rozprší se. Po cestě na ubytování najdu další dva supermarkety. V jednom si kupuji s sebou jakési místní sladké kuličky. Ty pak pojím na ubytování.

Když přestane pršet, beru větrovku a jdu na procházku po nábřeží až k památníku věnovanému padlým námořníkům v bitvě u Grand Port. Byla to jediná námořní bitva, kterou Napoleon vyhrál. Ani to ale nezabránilo tomu, aby Britové o pár měsíců později ostrov zabrali.

Po cestě zpět na ubytování hledám, kde bych splašila něco na večeři. Nějak ale nemůžu najít nějaké rychlé občerstvení (KFC u nádraží mě vážně nezajímá) a tak koupím konzervu čočky s tím, že si ji případně ohřeju v mikrovlnce. Nakonec ji ale neotevřu. To sladké pečivo mě dost zasytilo. V noci fouká a zase prší. Jdu spát relativně brzy. Další den mě čeká brzké vstávání a výlet autobusem do Port Louis a Pamplemousses.


čtvrtek 14. července 2022

5.den na Mauriciu: Výstup na Le Morne a projížďka kolem jižního pobřeží

 

Poslední den v Tamarinu. Poslední den, kdy mám k dispozici skútr. Protože jsem včera stihla dojet i ke Grand Bassin a do oblasti čajových plantáží, rozhodla jsem se dnes vydat podél jižního pobřeží navštívit některé pláže. Na cestu vyrážím před devátou (večer jsem byla líná sepisovat zážitky, tak jsem to dohnala dnes ráno). Opět jedu po již známé trase na jih. Protože jsem k snídani měla už jen zbytky, zastavuji se po cestě v La Gaulette a ve stánku si kupuji jakési místní sladké pečivo a jeden rybí hřeben. U poloostrova Le Morne Brabant ze zvědavosti odbočím na příjezdovou cestu k místu, odkud začíná trasa na vrchol ikonické skály. Prokličkuji kilometr mezi dírami a zastavím na parkovišti před bránou. Nelze to přehlédnout.

Velká cedule ukazuje směr a údaj 3,5 km k vrcholu. Brána je otevřená od 7-16 hodin a trek je na vlastní nebezpečí. U brány je návštěvnická kniha, kam se každý zapíše s časem příchodu (a když odchází, tak napíše čas). Posvačím koupené pečivo a rozhoduji se, že když už jsem tu, tak si část trasy dám. Zajímají mě ty vyhlídky. Na snadné části trasy. Druhá část výstupu je již náročná, kdy se šplhá a to vzhledem ke své závrati rozhodně nedám. Viděla jsem video a stačilo mi to.

Zapíšu se do návštěvní knihy. Než ale začnu stoupat po cestě, ještě si všímám informační cedule odkazující na skanzen znázorňující původní vesnici Trou Chenille, která tu v 19.století stávala. Žili v ní bývalí otroci. Vesnici však v roce 1944 zničil cyklón a obyvatelé se nově usadili o kus dál v dnešní Le Morne village. Projdu si několik domů ze slámy. Jeden je kuchyně. V dalším je expozice věnovaná tradici séga (v Le Morne village probíhaly sobotní noci séga, kdy se soutěžilo), tradici rybaření, výrobě dřevěného uhlí, léčitelství pomocí bylin. A také se tu věnují historii otrokářství. Hora Le Morne se stala symbolem boje otroků za svobodu. Na konci 18. a v 19.století byla útočištěm skupiny otroků, kteří utekli z plantáží. Panuje legenda, že v roce 1835, poté, co bylo otrokářství zrušeno, byli na horu vysláni vojáci, kteří měli otrokům sdělit, že jsou již volní. Skupina, která se na hoře ukrývala, se ale domnívala, že je jdou zatknout a tak raději skočili ze skály. Hora Le Morne je od roku 2008 zapsána na seznamu UNESCO právě díky otrokářské historii.


Když si projdu všechny slaměné chatky, zamířím už na stezku směrem k vrcholu. Stezku lemuje hustý les. První vyhlídku beru s nadšením. To ale ještě netuším, jaká krása mě čeká později. Panoramata jižního pobřeží, které hraje barvami. Směrem na sever ki bohužel svítí slunce doprotivky, takže to na oslňující fotky není. Fouká silný vítr. Když vidím nad sebou na svahu šplhat směrem k vrcholu ty, co se odvážili na tu obtížnou část, je mi jasné, že tam ani omylem. Navíc v tom větru. To by pro mě pak musel přiletět vrtulník, aby mě sundal dolů. Před polednem se vydávám dolů, abych stihla dojet až do Souillacu k pláži Gris Gris a k muzeu cukrovarnictví St.Aubin.


Po cestě zastavuji na pláži Bel Ombre a později na vyhlídce na ostrůvek Ilot aux Sancho. Jen pár metrů odděluje pevninu od ostrůvku. Za odlivu se na něj dá dostat suchou nohou. Teď už ale voda sahá až ke břehu. Na ostrůvku je prý pirátská kotva. Pobřeží je tu ze sopečných oblázků a kamenů. Mezi nimi naplavené ulámané korály.


Přes Surinam dojedu dou Souillacu, minu autobusové nádraží, kde jsem v neděli přesedala a zamířím na parkoviště u pláže Gris Gris. Je před půl třetí. Čekala jsem, že tu budou nějaké stánky s občerstvením, ale je tu jen zmrzlinář. Naštěstí tu stojí restaurace Chez Rosy hlásající mauricijskou kuchyni. Sedám si sem nejprve na pozdní oběd. Z nabídky vybírám rybu na styl Vindaye s tím, že se nechám překvapit. Dostávám rybí kousky v curry omáčce s cibulí a paprikou a k tomu rýži. K tomu si dávám ananasový džus. Posilněná jdu na vyhlídku na pláž. Moře je divoké a vlny se tříští o pobřeží. Tato pláž není na koupání kvůli silným proudům. Vydávám se po stezce podél pláže ke skalnímu útvaru La Roche qui pleure (plačící skála). Další pěkné místo. Skála dostala název údajně podle tváře básníka Roberta Edwarda Harta (optická iluze), přes kterou, když se roztříští vlny, tak to vypadá, že pláče. Je třeba trochu hledat a také jistá představivost. Napoprvé jsem tu tvář nenašla.


Vracím se na parkoviště a ještě zamířím k St.Aubin - muzeu cukrové třtiny, které by mělo být v koloniální budově. Bohužel, když tam dojedu, není jasné, kde muzeum je. Okolo to vypadá jako areál továrny. Navíc to tu působí opuštěně. Nechce se mi to hledat. Je čtvrt na pět a už bych měla zamířit na cestu zpět, abych to stihla před setměním. Přede mnou je 50 km po stejné trase, jako jsem přijela. Nevýhodou je, že teď jedu proti slunci, které se blíží k obzoru. Občas je to dost nepříjemné a musím se hodně soustředit na cestu. S mou průměrnou rychlostí 50 km/h dojedu do La Preneuse za hodinu. Zastavím v supermarketu na nákup nudlí k večeři a nějakého pečiva a jogurtu k snídani. Pak ještě dotankovat do plna, abych motorku odevzdala s plnou nádrží tak, jak jsem ji dostala a po šesté jsem doma. Předání motorky proběhne v pohodě. Večer dokoukám na Netflixu španělský seriál a mírně pobalím věci. Zítra mě čeká přesun do Mahébourgu.

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...