6.den na Mauriciu: přesun na východní pobřeží do Mahébourgu

Na dnešní přesun z Tamarinu do Mahebourgu jsem si zvolila jinou trasu než na příjezd. Stejně zase musím 2xpřesedat. Apartmán opouštím před tři čtvrtě na deset. Autobus č.5 přijíždí za chvíli. Nechám se dovézt na zastávku La Louisa v Quatre Bornes. Zde bych měla přesednout na linku 170 do Curepipe. Když ale přijede dřív 37, která také míří do Curepipe, nasedám. Quatre Bornes, Vacoas a Curepipe (a další) tvoří jakousi aglomeraci na Centrální plošině, kde není poznat hranice mezi jednotlivými městečky. Je to takový chaos. Silnice věčně ucpané. V této oblasti společně s nedalekým hlavním městem Port Louis žije většina obyvatel. Ve dvanáct dojedu do Curepipe na autobusové nádraží Jana Palacha. Nádraží náměstí) bylo pojmenováno po studentovi v roce, kdy se upálil. V tomto roce se stal Mauricius nezávislým. Přejdu ze severního nádraží na jižní.

Ve stánku si kupuji smažené samosy a další dobroty a jdu do sousedního parčíku poobědvat. Na očích mám sochu Paula a Virginie - mauricijského Romea a Julie. Pak obejdu koloniální radnici, která je v rekonstrukci zakrytá plotem. Dojdu ke kostelu sv.Terezy a nakouknu dovnitř. Interiér je v dřevěném koloniálním stylu. V obchodní arkádě si prohlédnu dobové fotky města a jdu nahlédnout do tržnice u nádraží. Prodávají tu zelináři a květináři. V jednu sedám na autobus do Mahebourgu a doufám, že dojedu do města relativně brzy, abych se stihla ubytovat a ještě zajít na prohlídku Národního historického muzea, které zavírá ve čtyři. O půl třetí vysedám na autobusovém nádraží u nábřeží Mahebourgu. Rovnou se vydávám najít Coco Vilu, kde mám zamluvené 3 noci. Ta je jen 5 minut chůze od nádraží na břehu zátoky. Jakmile proběhne ubytovací ceremonie, nechávám věci na pokoji a jen s tím nejnutnějším vyrážím směr muzeum. Budova muzea stojí v parku. Vila byla postavena v roce 1772 a sídlili tu Robillardovi. Během slavné bitvy u Grand Port v roce 1810 zde byli ošetřováni oba nepřátelští kapitáni. Za britské nadvlády sloužila vila pro pořádání bálů a recepcí. Budova je muzeem od roku 1950. Uvnitř jsou sály věnované době holandské, francouzské a britské nadvlády. Je tu spousta zajímavých dobových maleb, map, artefaktů z bitvy u Grand Port.

Muzeum se zabývá i otrokářstvím. Expozice mě zaujala na tolik, že bych tu ráda strávila více času než jen 45 minut. I když se tu oficiálně nesmí fotit, hlídač to povolil, když jsem tu byla sama. Za mě nejlepší muzeum věnované historii Mauricia. Když začali zavírat okenice a tím dávat najevo, že je třeba odejít, vydala jsem se do města najít supermarket, kde bych koupila vodu. Na cestě z parku mi nad hlavou létají kaloni. Těmi je obalený jeden strom. Supermarket najdu vrzy. Než si ale stihnu koupit láhev vody a pivo na večer, rozprší se. Po cestě na ubytování najdu další dva supermarkety. V jednom si kupuji s sebou jakési místní sladké kuličky. Ty pak pojím na ubytování.

Když přestane pršet, beru větrovku a jdu na procházku po nábřeží až k památníku věnovanému padlým námořníkům v bitvě u Grand Port. Byla to jediná námořní bitva, kterou Napoleon vyhrál. Ani to ale nezabránilo tomu, aby Britové o pár měsíců později ostrov zabrali.

Po cestě zpět na ubytování hledám, kde bych splašila něco na večeři. Nějak ale nemůžu najít nějaké rychlé občerstvení (KFC u nádraží mě vážně nezajímá) a tak koupím konzervu čočky s tím, že si ji případně ohřeju v mikrovlnce. Nakonec ji ale neotevřu. To sladké pečivo mě dost zasytilo. V noci fouká a zase prší. Jdu spát relativně brzy. Další den mě čeká brzké vstávání a výlet autobusem do Port Louis a Pamplemousses.