Půldenní zastávka v Singapuru a návrat do Evropy

Nemůžu tomu uvěřit, že už je zase další cesta za mnou. Mám pocit, že jsem na cestě nebyla ani měsíc. Nastal den, kdy jsem se měla vrátit zpět do Evropy, která se za ten měsíc stala novým ohniskem koronaviru. A hlavně koronavirovému panikaření. Tak to alespoň vyzařovalo ze všech těch zpráv v médiích. Média opravdu předvedla dokonalou kampaň vyvolávající strach. 

Přede mnou byla půldenní zastávka v Singapuru, který některé země stále považují za rizikovou oblast, i když tam v posledních dnech nové případy téměř nepřibývaly a celkový počet nakažených lehce přesáhl 100 (před měsícem, když jsem tam poprvé přiletěla, jich měli 24 a epidemie se rozjížděla), z čehož již dvě třetiny lidí byly vyléčené. Takže pro mě nyní Singapur nebyl strašákem (tím je rychle přibývající počet nakžených ve Španělsku, kam se vracím a propojenost s Itálií, odkud se bude vracet spousta lidí). 

Vzbudila jsem se v šest, abych se stihla před odjezdem na letiště nasnídat.Protože přede mnou byl téměř dvoudenní přesun, dala jsem si ráno ještě sprchu. Se všemi věcmi jsem sešla dolů do recepce, kde jsem si k snídani udělala dva toasty s jakousi zelenou pomazánkou a čaj. 
O půl osmé jsem byla společně s dalšími třemi klienty naložena do auta a odvezena na letiště. Chech-in u Jet Staru bez problémů. Směnila jsem nazpět zbývající rupie. Za bezepčnostní kontrolou, která je v případě mezinárodních letů dvojitá, jsem si do prázdné láhve načepovala z čepivací stanice vodu. To abych měla na ten půlden v Singapuru. I když tam je voda z kohoutku pitná. 

V letadle měla většina lidí roušky. Já jsem se na ni vykašlala. Jednu jsem měla, ale v odbaveném batohu. Místo ní jsem měla po ruce antibakteriální gel. A ten byl i na mnoha místech na letišti. Přetočila jsem si hodinky o hodinu dopředu. Během letu jsem zase dostala muffin a malou láhev vody. Doletěli jsme načas v 11:45. Cesta přes imigrační byla rychlá. Po ní jsem vyzvedla batoh, vyměnila 20€ a zamířila k úschovně zavazadel v Jewel (to je ta slavná část letiště s vodopádem, atrakcemi a množstvím obchodů a restaurací). Let do Evropy jsem měla až o půl druhé v noci, takže jsem nechala velký batoh v úschovně (15 SGD) a vyrazila nejprve na obhlídku Jewel. V dolních patrech je supermarket a restaurace.

Po měsíci na indonéském jídle, které nepatří k mým oblíbeným, jsem neodolala a sedla do japonské restaurace se suši. S plným žaludkem jsem pak mohla projít i další patra Jewel. Po druhé hodině jsem se rozhodla vyrazit do města.

Před měsícem jsem se znovu prošla Gardens by the Bay a Čínskou čtvrtí (viz. http://katka-na-cestach.blogspot.com/2020/02/den-v-singapuru.html ) a nyní jsem se znovu chtěla podívat do čtvrti Kampung Glam se sultánovou mešitou. A pak možná shlédnout světelnou show v Marina Bay.

Na EZ kartě jsem ještě měla dost kreditu na jízdu do centra a zpět. A i dost času. Za necelou hodinku jsem vysedla na stanici Bugis a vydala se objevovat zajímavé uličky. Za těch šest let se to tu trochu změnilo. Barevně pomalované domky s obchůdky se stylovými komiksovými suvenýry i spousta tureckých restaurací na té nejznámější ulici vedoucí k sultánově mešitě. Nepamatuju si, že by tu tehdy byly turecké restaurace. Je to arabská čtvrť a ta převaha Turků mě překvapila. Objevila jsem zde ale malou zmrzlinárnu s vynikajícími sorbety. Neodolala jsem a jeden kopeček za hříšných 4,5 dolarů si dopřála. V okolních ulicích najdete množství obchodů s koberci a látkami. 

Vstup do mešity nebyl kvůli hrozbě koronaviru možný. Jinak si ji turisté běžně můžou prohlédnout. 

Sedla jsem opět na metro a vydala se o dvě stanice dál na Raffles Place. Mezitím nad Singapurem zapršelo. Po cestě podzemním průchodem k nábřeží jsem si v pekárně koupila pečivo z listového těsta plněné tuňákem .

Nábřeží se sochou Merliona tak bylo poloprázdné. Vydala jsem se k divadelnímu komplexu Esplanade, kde jsem si sedla před venkovní pódium a pojedla to tuňákové pečivo. Chvíli jsem odpočívala a pak se vydala na metro nazpět na letiště. 
Přijela jsem tam akorát včas. O půl osmé začínala první světekná a hudební show v Jewel. Umělý vodopád se stal projekčním "plátnem" pro světelné obrazce, které se podle hudby měnily. Pěkná podívaní. I když jen asi pětiminutová. No a protože jsem mohla jít na odbavení až od půl deváté, shlédla jsem i druhou světelnou show o hodinu později. Světelná a hudební show se v Jewel koná každý večer co hodinu od 19:30 do 23:30. 

Poté jsem si vyzvedla z úschovny zavazadlo a vydala se kyvadlovým vlakem na terminál T3, kde jsem se zvládla sama odbavit v samoobslužných mašinkách. Dokonce se mi povedlo změnit sedadlo na tom dlouhém letu do Curychu tak, abych seděla v uličce. 
No a protože jsem měla do odletu ještě čtyři hodiny, chvíli jsem se brouzdala po terminálu. Zašla jsem si do motýlí zahrady, kde již ale všichni motýli spali. Padala na mě šílená únava. Objevila jsem volné místo na masáž nohou a asi 20 minut si nechala automatickým strojem masírovat chodidla. U toho jsem málem i usnula. 
Když jsme se pak po půlnoci konečně nalodili na palubu letadla Singapore airlines, netrvalo dlouho a po večerním občerstvení jsem si zapla nějaký film jako kulisu, přetáhla přes oči masku a usnula. Vedle mě bylo sedadlo volné. Dělila jsem se o něj s cestující sedící u okénka, alespoň jsem si mohla trochu protáhnout nohy. Párkrát jsem se donutila projít sem a tam, abych procvičila nohy. 

V Curychu jsme přistáli načas před osmou ráno. Navazující let na Mallorku jsem měla až ve čtvrt na čtyři. V původním plánu bylo se jít podívat do centra Curychu. Venku ale pršelo a teplota se pohybovala někde okolo 5 stupňů. Brr. Takže jsem zůstala na letišti. 
Před nástupem na letadlo na Mallorku se stewardky ptaly, jestli je mezi cestujícími někdo cestující z rizikových zemí, které vyjmenovaly. Singapur mezi nimi nevyjmenovali. Na letišti v Palmě žádné kontroly ani měření teploty nebylo. 
Vrátila jsem se domů s tím, že následující dva týdny si dám dobrovolnou karanténu ve smyslu stranění se lidí. Pro případ, že bych přece jen byla nakažená.

Den v Singapuru

Den v Singapuru byl naplánovaný a těšila jsem se na něj. Jediné, co plán narušovalo, byl jet lag (neboli pásmová nemoc), kterým jsem po příletu do Singapuru (a nejen Singapuru) trpěla před lety a ani tentokrát se mi nevyhnul.
Poté, co jsem se vzbulila kolem třetí ráno, se mi podařilo znovu usnout až někdy kolem půl šesté. Opět jsem se vzbudila po osmé. Bylo jasné, že dnešek bude náročný, co se mé kondice v rámci jet lagu týká. A ještě pár dní potrvá, než se můj bioritmus dostane do normálu.

Posnídala jsem dva toasty s marmeládou, které jsou v ceně ubytování. Tuhle “globalizovanou” hostelovou snídani nesnáším, ale alespoň něco do žaludku na začátek. Hned za hostalem dělníci s velkými stroji kopali základy nějakého budoucího mrakodrapu. Čínská čtvrť s tradičními nižšími kupeckými domky sousedí s obchodní čtvrtí plnou moderních výškových budov. 

Hlavním plánem dnešního celého dne v Singapuru byla návštěva futuristických zahrad Gardens by the Bay. Znovu jsem se chtěla projít kolem obřích betonových stromů a jedním ze skleníků. A večer si vychutnat hudební a světelné představení. Takže dopoledne jsem využila k návštěvě vyhlídkové terasy v 50.patře rezidenční budovy The Pinnacle @Duxton, která se tyčí na západním okraji čínské čtvrti. Údajně jsou odtud pěkné výhledy na město.Vzhledem k tomu, že denně na vyhlídkovou terasu může max.200 lidí z širé veřejnosti (rezidenti sem mohou kdykoliv), tak jsem se sem rozhodla vydat po ránu, než bude kapacita vyčerpána. Na odpoledne navíc hlásili možné přeháňky. 

Budova nebyla daleko. Jen asi 10 minut chůze od hostelu. Na ulici South Bridge Road, na které stojí i "můj" hostel, jsem minula malou historickou mešitu, hinduistický chrám a také významný buddhistický chrám Buddha Tooth Relic. Singapur je fascinující nejen svou čistotou, ale i tolerantní multikulturní společností. 
Předtím, než jsem došla k The Pinnacle @Duxton, zastavila jsem se v Maxwellově hawkers centru na dodatečnou snídani. Ze stánků jsem si vybrala ten, co servíroval rybí knedlíčky a dala si polévku Fish ball mee pork. Cena  4,50 SGD. Nejdřív jsem si chtěla dát laksu, ale bylo horko a měla jsem pocit, že by to bylo do žaludku těžší jídlo. Ideální by byl popiah, ale stánek, který by nabízet tuto singapurskou "palačinku", jsem nenašla. 

Když jsem došla k budově, našla jsem blok G, kde směrovka vedla ke "kanceláři", kde jsem se měla zaregistrovat. Tou kanceláří byl malý kamrlík, který by třeba mohl obývat správce, nebo hlídač parkoviště. K tomu, aby se kdokoliv mohl vydat nahoru do 50.patra, je potřeba registrace EZ-link karty, kterou tu běžně používají k ježdění MHD. A poté je nutné zaplatit vstupné 6 SGD. Nahoru se může od devíti ráno. Bylo kolem desáté a když jsem vyjela výtahem nahoru a prošla bránou na terasu, byla jsem tu v tu chvíli jediná "turistka". Pár lidí jsem nahoře potkala, ale zdálo se, že jsou to rezidenti. Terasa spojuje jednotlivé bloky budovy a v místě spojení jsou buď sedačky, nebo nějaké skulptury. Kolem zdí je spousta zeleně včetně stromů.

Výhled byl skutečně pěkný. Na jedné straně nákladní přístav, poté mrakodrapy obchodní čtvrti, pod nimi nižší zástavba čínské čtvrti a na sever i nějaký ten kopec. Tady nahoře foukalo a vítr sem zavál i zvuky zbíječek a stavebních strojů. Kolem 11 nahoru začali přicházet další turisté. 
Vydala jsem se zpět do čínské čtvrti. Prošla jsem si historickou uličku Smith street, ze které se stala jídelna pod širým nebem. Před šesti lety jsem zde ochutnala "carrot cake". Večer to tu žilo. Nyní zde bylo poloprázdno. Číšníci stáli před restauracemi a lákali každého procházejícího. Ceny jídel jsou zde ale vyšší než v hawkers centrech. Ve stánku s ovocnými džusy jsem si dala osvěžující džus z karamboly (ovoce ve tvaru hvězdy). Prošla jsem se i ulicí Pagoda street, kde jsou stánky se suvenýry typu čínské hůlky, přívěšky, trička a jiné. 

Protože bylo polední horko a hostel jsem měla prakticky přes ulici, rozhodla jsem se jít si převléct nevyhovující šaty (v tom dusném vlhku jsem začínala mít odřená potící se stehna) a při té příležitosti si řekla, že se nic nestane, když si hodinku, dvě odpočinu v klimatizovaném pokoji. Pro jistotu jsem si natočila budíka na druhou odpolední a chvíli si dáchla. 
Na oběd jsem se vypravila do stejného hawkers centra, kde jsem byla včera na večeři. Zvolila jsem si plněné knedlíčky "prawn dumpling" a "siew mai king". Cena 6,60 SGD. 

A pak již sedla na metro směr Gardens by the Bay. Vysedla jsem na stanici Bayfront. Prošla vestibulem hotelu Marina Bay Sands a octla se v zeleném futuristickém království jednoho ze symbolů Singapuru. Vstup do rozlehlého areálu zahrad je zdarma. Platí se jen vstup do skleníků a na super-stromy. A ceny jsou docela vysoké. Vyplatí si koupit kombinovanou vstupenku na více atrakcí. Už jednou jsem si oba skleníky i vyhlídkovou terasu mezi super-stromy prošla. Proto jsem znovu zamířila jen do skleníku Forest Cloud simulujícího tropický deštný les. Zde je vybudovaná umělá hora, ze které padá vodopád. Tento skleník mi přijde zajímavější než vedlejší Flower Dome. Oba skleníky slouží jako jakási Noemova archa rostlin. Jsou zde snad všechny rostliny, které na světě rostou. 

Vstupné do Cloud Forest bylo 20 SGD. Z horka jsem vstoupila do klimatizovaného skleníku, kde ve vzduchu poletovaly kapky vody. Největší nával lidí byl hned za vstupem, kde z výšky padá umělý vodopád. Hora má několik pater. Na vrholu je "ztracený svět" plný orchidejí a masožravých rostlin. Také je tu malé jezírko. Cesta pak klesá do nižších pater. V jednom jsou vystaveny krápníky a kristaly. Zastavila jsem se i na vyhlídkové terase u vodopádu. 
Po procházce skleníkem jsem zamířila k super-stromům. Na vyhlídkové terase mezi stromy jsem již byla. Novinkou je možnost rozhlédnout se po okolí z nejvyššího a zároveň hlavního super-stromu. Na jeho vrcholu je postavená observatoř a v koruně je kavárna.

Zaplatila jsem vstupné 8 SGD a nechala se výtahem vyvézt až nahoru. Již jízda výtahem byla zajímavá. Na stropě se digitálně promítalo simulované stoupání vegetací do koruny stromu. 
Několikrát jsem se prošla po obvodu vyhlídkové terasy. Umělé větve bránily lepšímu výhledu. Poté mě ale zaměstnankyně navedla na schody vedoucí na samotný vrchol, v jehož středu je umístěná umělý trávník. Několik návštěvníků zde polehávalo a relaxovalo. Udělala jsem to samé. Výhled odtud byl opravdu moc pěkný. Rozhodla jsem se, že odtud zhlédnu i ono hudební představení, které se koná každý den v 19:45 a 20:45. 

Pomalu se stmívalo a okolní budovy a stromy se začaly rozsvěcovat. Panorama hotelu Marina Bay Sands s mrakodrapy obchodního centra je odtud úchvatné. 
Když světelná show začala, překvapilo mě, že tady nahoře není nic slyšet a ani světla nebylo nějak vidět. Dole stály davy lidí a pozorovaly představení. Rychle jsem sjela výtahem dolů. Dole hrála hudba a okolní stromy se rozsvěcely a hrály barvami. Nejlepším způsobem, jak si tuto show vychutnat, bylo lehnout si na zem a dívat se k nebi. Show trvala čtvrt hodiny. Když skončila, hordy turistů se vydaly směrem ven ze zahrad. V tu chvíli začala světelná show v Marina Bay. 
Došla jsem k jezírku s vejci, které jsem odpoledne míjela a které tu před šesti lety nebylo (jezírko ano, ale vejce ne). Zde probíhala další světelná show. Vejce měnila barvy a z reproduktorů se ozýval zvláštní uklidnující zvuk jakoby pocházející z džungle nebo přírody. Tato novinka se mi líbila. Měla jsem chuť si sednout k jezeru a pozorovat to další hodinu. Jenže jsem chtěla ještě stihnout něco povečeřet a hawkers centra zavírají v devět. Takže jsem se vydala na metro, dojela do čínské čtvrti a zamířila k hawkers centru Hong Lim.

 
Bylo před devátou a otevřeno bylo již jen pár stánků. V prvním patře jsem objevila stánek Ah Heng Curry Chicken Bee Hoon Mee, který je označený cedulkou Michellinů. Je to jedno z míst, která jsou uvedená v michellinském průvodci jako místa, kde stojí za to pojíst. Vyhlášeným jídlem, které zde podávají je nudlová kari polévka s kuřecím masem. Za 5 dolarů. Tak jsem to "michellinské" jídlo ochutnala. Bylo to dost pikantní. Vyjedla jsemnudle a polévku nechala.  Pak jsem již zamířila na hostel dát si studenou sprchu, sbalit věci a snad i spát. Následující ráno mě čekal přelet na Sumatru.

Video ze Singapuru: https://www.youtube.com/watch?v=sS2wzpe8niA&t

Na cestě do Asie

Nastal den D a já vyrazila za dalším asijským dobrodružstvím. Letos je ta cesta poznamenaná strašákě koronaviru, o kterém se neví, co vše nakonec způsobí. Ona médii podporovaná paranoia se mi usadila v podvědomí a trochu bojuje se zdravým rozumem. Ještě na letišti na Mallorce byla moje mysl klidná, na letišti v Curychu, kde jsem přesedala, začalo takové to podvědomé “co když je tu někdo nakžený a neví o tom?” Hlavně poté, co mě přivítaly cedule a reklamní stánky s nápisem “Happy New chinese year”. Zdejší marketing vypovídá o tom, že Curych rád láká čínské turisty (netuším, jaká je čínská komunita ve Švýcarsku, ani zda se někde konaly i oficiální oslavy a nebo je to jen propagování východního svátku, který za týden nahradí Valentýnská hesla a srdíčka).

Je tedy s podivem, že se zde ještě neobjevil žádný potvrzený případ. Když pak potkáte pár cestujících s rouškou na obličeji, trochu to zneklidní.  Ale konec s paranoiou! 

Moje dnešní cesta začala bezproblémovým přesunem na letiště v Palmě, bezproblémovým letem do Curychu, kde jsem měla ideální dobu na přesednutí, během níž jsem se stihla navečeřet v jednom z globálních fastfoodových řetězců (a už zase dlouho to neudělám). Po desáté večer jsem nasedla do letadla, kde jsem měla skvělé místo v uličce v poslední řadě. Služby Swiss jsou v pohodě. Nedostatkem byla jen absence taštičky s páskou přes oči, minikartáčkem a pastou na zuby a papučky, která je součástí servisu Turkish Air i British Air (zkušenost z minulých let). Takže jsem musela oželit čištění zubů. Z nabídky filmů jsem si vybrala pár, ale až na ten poslední, nevím, o co tam šlo, protože jsem to prospala. Neubránila jsem se únavě. To znamená, že si zase užiju jet lag. Do Singapuru totiž přiletím v šest odpoledne (v Evropě bude 11 dopoledne). Nakonec jsme přistáli o hodinu dříve. S rouškou na krku jsem vylezla z letadla. Jen minimum cestujících ji mělo. A na letišti ji také nijak extra neřešili. Roušku zde běžně nosí jen ti, co jsou nachlazení. Chvíli jsem ji měla nasazenou, ale špatně se přes ni dýchá a je nepohodlná. Takže jsem se rozhodla ji nasadit jen při bližším kontaktu s lidmi. 

Vyměnila jsem si 50€ ( to by mělo na ten jeden den stačit, za 1€ jsem dostala 1,51 SGD) a šla na imigrační. Opět to tu rychle odsýpalo. Paní na imigrčním příjemná, bez roušky. Otiskla jsem palce, vydesinfikovala ruce gelem, který tam měli připravený a šla si pro zavazadlo. To už bylo dávno sundané z pásu. 

No a protože jsem měla čas k dobru a batohy mi nepřišly těžké, rozhodla jsem se zajít omrknout umělý vodopád v letištní budově Jewel. Ta byla otevřená před pár lety a hned se stala jedním z turisticky vyhledávaných míst. Prosklená kupole je jakýmsi skleníkem. Všude je spousta stromů, květin a orchidejí a uprostřed haly padá ze stropu vodopád. Atmosféru dokresluje hudba, kterou tu pouštějí. Opravdu moc pěkné místo. Na bližší prohlídku si ale vyhradím čas až poslední den před návratem do Evropy.

Udělala jsem pár fotek a vydala se hledat stanici metra MRT. Letiště je ale rozlehlé a musela jsem se vrátit na terminál 3, kde se stanice nachází. Z předchozích návštěv Singapuru mi zůstala karta EZ - link, která se tu používá jako jízdenka. A dokonce mi na ní zůstalo necelých 5 SGD. V automatu jsem si ji dobila 10dolarovkou a nasedla do přistaveného metra. Čekal mě jeden přestup. Jízda do Chinatown trvala asi 50 minut a stála mě 1,90 SGD. Částka se odečetla při opouštění stanice. 

Najít hostal iStay Inn Singapore nebyl problém. Jen jsem se zorientovala, kde jsem. Za ubytování jsem zaplatila již během rezervace, takže mi recepční ukázal, kde mám postel a kde co je, vybalila jsem potřebné a hned se vydal do ulic. Cílem bylo někde pojíst a protože bylo po osmé, vydala jsem se do čtvrti mrakodrapů a hledala hawkers centrum Telok Ayer.

Veřejná jídelna je zde v pěkné budově s hodinovou věží, nad níž se tyčí všechny ty mrakodrapy finančních institucí. Několikrát jsem se prošla kolem stánků, než jsem se rozhodla pro soya chicken rice - kuře na sójové omáčce s rýží. Dostala jsem relativně malou porci za 4,50. Nebylo to špatné. Nalákal mě ještě stánek s deserty. Z nabídky jsem si zvolila zmrzlinový pohár fruit combo sago. Bylo to vynikající. Zdejší zmrzlinu dělají tak, že nasekají led na tříšť, zalijí jej kokosovým mlékem a nahoru dají různé přísady. Cena 2,90. 

Po lahodné večeři jsem se rozhodla zajít do Marina Bay. Bylo kolem deváté večer, ulice byly plné lidí. 

Jeden z důvodů, proč mám ráda Singapur, je ta bezpečnost. Singapur je jedním z nejbezpečnějších měst světa a není problém se tu procházet v noci. Bezpečnost je zajišťována jak přísnými pravidly a zákony a vysokými tresty, ale i všudypřítomnými kamerami. Big Brother tu funguje. Stačí se jen rozhlédnout a najdete hned několik kamer.  Proto tu také nepotkáte moc policistů. 

Došla jsem na mě již známou nábřežní promenádu, kolem které stojí komplex hotelu a barů značky Fullerton. Naproti krásně nasvícené panorama hotelu Marina Sands a Bayfront. U bílé 8 metrové sochy Merliona postávaly hloučky turistů a selfíčkářů. 

Zamířila jsem kolem řeky do Clark Quay. Prošla se po mostech. A chvíli sedla na nábřeží Boat Quay. Zde byl v roce 1819 založen britský přístav Singapur. Kolem břehu řeky stojí staré kupecké domy. Podle fasády je možné rozpoznat ty nejstarší. Dříve v nich probíhal obchod s dováženými komoditami, dnes jsou v nich restaurace nabízející mořské plody a hamburgery. Škoda, že to tu teď má takovou americkou atmosféru. V barech se čepuje západní pivo. Ceny jídla jsou tu také vysoké. 

Došla jsem na ulici South Bridge a došla po ní zpět na hostel. Ulice v čínské čtvrti jsou stále vyzdobeny na oslavy čínského nového roku, výzdobu už ale začínají sundávat. 

Po jedenácté jsem vlezla do postele. Docela unavená. Kolem půlnoci jsem usnula. Radost z toho trvala asi do půl třetí, kdy jsem se opět probudila. Jet lag je opět tu. Už se vidím, jak budu kolem páté odpoledne zase vyřízená.

Návrat do Evropy

Navrat na Mallorku se mi protahl o den. Ve Francii a Spanelsku od nedele stavkovali nekteri zamestnanci letist a muj let z Londyna do Palmy byl zrusen. To jsem zjistila az pote, co jsem se hodinu a pul trmacela metrem z Heathrow na letiste London City. Dalsi let mi nasli az na dalsi den a to jeste ne primy, ale pres Barcelonu.
Takze jsem si na informacich nechala zjistit, kde se nachazeji nejake hostely a zamirila metrem na zastavku Kings Cross. Prvni hostel byl plne obsazeny, druhy nastesti mel volnou postel. Cena samozrejme nesrovnatelne vyssi nez na Borneu. Bylo devet hodin rano a ubytovat jsem se mohla az od dvou. Nechala jsem velky bagl v uschovne a sla na prohlidku mesta. V Londyne jsem byla jiz potreti, takze jsem to nebrala jako poznavacku, ale jako prochazku po zajimavych zakoutich mesta. Picadilly, parlament s Big Benem, fotka s "bobikem", prochazka podel Temze k Shakespearovu divadlu The Globe, pres Millenium Bridge ke katedrale sv.Pavla, ulicemi London City ke Covent Garden a po treti zpet na hostel.
Nasledujici den jsem mela let ve tri z Heathrow. Zrovna to rano, kdy teroristi zautocili na letisti a metru v Bruselu. Na cestu na letiste jsem radeji vyrazila drive a doufala, ze jej nezavrou. Nastesti jsem odletela. V Barcelone mela jen neco malo pres hodinu do dalsiho letu a to jsem musela nejdrive projit pasovou kontrolou, nechat si vytisknout letenku (z nejakeho duvodu mi ji nemohli vytisknout v Londyne), projit bezpecnostni kontrolou a najit branu. Akorat na cas.
Domu jsem se dostala az po pulnoci.
Takze zaver te uzasne cesty po Borneu nebyl zrovna idealni.

Přelet z Bornea do Singapuru

Necelych sest tydnu uteklo jako voda a nastal den odletu z Bornea. Predtim, nez ale zamirim zpet do Evropy, stravim jeste dva dny v Singapuru.
Vcerejsem jsem stravila prochazenim nakupnich center. Rano prselo a stejne jsem nemela nic jineho na programu. Kdyby zrovna kvetla rafflesie, jela bych do NP Gunung Ganding.
Let do Singapuru je pred desatou, takze budicek po seste a po sedme jsem nasedla do taxiku, ktery stal v ulici a nechala se odvezt na letiste. Klidne jsem mohla vyjet i o neco pozdeji. Dve hodiny pred odletem jsem jiz sedela u brany. Air Asia ma moderni online check-in. V masince si sami vytiskneme kod na zavazadlo, to pak dame na pas, nacteme letenku a kod na zavazadle a je to. Samozrejme za asistence zamestnankyn spolecnosti. Jak jsem behem letu zjistila, bezpecnostni kontrola tu neni tak striktni jako v Evrope. Klidne si na palubu muzu vzit lahev vody. Spise se tu kontroluje, zda nekdo nema v prirucnim zavazadle noze a nejake spreje.
V Singapuru jsme pristali v jedenact. Imigracni a vyzvednuti zavazadla byla rychlovka. Ve stanku dopravni spolecnosti SMRT jsem si dobila svoji EZ-link kartu, na ktere jsem mela od minula jeste pet dolaru. Po dvanacte jsem vysedla na stanici Levander a zamirila do hostelu Travellers Loft. Je asi o deset dolaru levnejsi nez Five Stnes Hostel, ve kterem jsem bydlela minule. To je tim, ze nyni jsem v indicke ctvrti a ne v kolonialni ctvrti.
Recepcni mi rekla, ze ubytovat se muzu az ve dve. Myslim, ze postel jiz byla nachystana, jen nejak moc cti pravidla. Kolikrat jsem se jiz ubytovala pred stanovenou hodinou pro check-in. Nechala jsem tedy velky batoh v uschovne a sla hledat smenarnu a misto, kde bych poobedvala. A pak zpet na hostel. Vydavat se mi do mesta v pohorkach a s nalozenym batuzkem se mi nechtelo.
Pokojik byl dost maly. Na jedno prespani dobre, ale dele bych v tomto hostelu nezustavala. Za pouziti PC si uctuji dolar za ctvrt hodiny a celkove ta atmosfera nebyla tak uvolnena jako v tom minulem hostelu.
Po ubytovani jsem jiz konecne mohla jet na obhlidku mesta. Zamirila jsem na stanici Promenade. Chtela jsem navstivit to, co jsem minule nevidela. Jako nejvetsi fontanu obklopenou mrakodrapy. Kolem je velke nakupni centrum se stresni zahradou.
Prosla jsem se velkou divadelni budovou Esplanade. Z jedne strany Marina Bay znela hudba. Nejaky koncert. Prosla jsem se po novem "jubilejnim" moste otevrenem loni v prosinci u prilezitosti 50m vyroci singapirske nezavislosti. Kolem sochy Merliona bylo plno turistu. Jak bylo poznat, ze maji Malajci prazdniny. Kdyz jsem tu byla v listopadu 2014, tak natriskano tu nebylo. Prochazela jsem se po promenade lemovane bodovami hoteloveho komplexu Fullerton. Uz jsem si to mirila do Chinatown, kdyz jsem si vsimla plakatu s dnesnim datem a jakesi akce v Marina Bay. Melo jit o nejaka svetla. Zacinalo to v sest. Takze za dvacet minut. Navstevu Chinatown jsem odlozila na dalsi den a zamirila nazpet. Kratce se zastavila na nabrezi Boat Quay v kolonialni ctvrti.
Tam, kde se konal onen koncert, probihala cela akce. Zjistila jsem, ze dnes se po cele zemekouli porada Hodina Zeme, kdy se na hodinu zhasnou svetla vyznamnych budov a pamatek. V Singapuru se tak melo stat o pul devate. Predtim ale probehla akce na podporu proti odlesnovani v Indonesii a proti klimatickym zmenam. Akce pod zastitou WWF. Slo o snahu o zapis do Guinessovy knihy rekordu v poctu ucastniku provadejicich 2 minuty joginske stani na jedne noze. Tak jsem se pripojila.
Konaly se tri pokusy. Vsechny tri jsem ustala.
Pockala jsem si na pul devatou, kdy se melo panorama mrakodrapu a hotelu Marina Bay Sands ponorit na hodinu do tmy. Nakonec v dany cas zhaslo jen par neonovych napisu. Svetlo v kancelarich a hotelu zustalo. Mozna pozdeji se vice zhaslo, ale to uz jsem byla na ceste zpet na hostel.

Postřehy a pravdy ze Singapuru

* Uredni jazyk: uredni jazyky jsou 4 - anglictina, cinstina, malajstina a tamilstina. Vetsina napisu v metru je uvedena ve vsecvh jazycich, jinak prevazuje anglictina a v cinske ctvrti cinstina, ktera je na druhem miste v dulezitosti.
*Voda: oficialne pitna z kohoutku. V obchodech prodavaji balenou docela draze. Na hostelu nastesti maji masinku na teplou a studenou vodu, tak kazdy den cepuju.
* Doprava: se SMRTi dojedete vsude :-). Singapursky dopravni podnik ma dopravni szstem dobre pod palcem. Sit metra je husta a autobusem se dostanete prakticky vsude (pokud vite, kam dana linka jede). Cestovani velmi usnadnuje EZ-link karta, kterou lze koupit na kazde stanici i obchodech 7 Eleven. Dobiji se bud v automatech, nebo u prepazky SMRTi. cena jizdneho zalezi na vzdalenosti, jaou jedete. kartu nactete pri vstupu do metra a odectete pri vystupu v cilove stanici. Tosame v autobuse. Nactete u ridice a odectete pri vystupu z autobusu.
* Cistota a zakazy: zvykacky neexistuji a jsou zakazane. To aby nespinily ulice. Zakazane je odhazovat odpadky na ulici, plivat. prechazet mimo prechod, do metra nosit durian (opravdu velmi pachne), jist a pit v metru, kourit se smi jen na vyhrazenych mistech. Ulice jsou ciste a za celou dobu jsem nevidela zadneho psa ani kocku. nevim, jestli je to tim, ze Singapurci na jejich chovani nejsou zvykli, nebo jestli jsou brani jako potrava (Cinane psy jedi). V nabidce jsem nikde psi polevku nevidela, nebo je to zakamuflovane jako kure ;-).
*Strava: najist se lze levne i draze. Nejlevneji v obchodnich centrech a jidelnich centrech, kde jsou stanky s jednotlivymi pokrmy.
* WC: najit verejnou toaletu v Singapuru neni problem. Cesi a i jine evropske zeme by si meli vzit priklad. Zachody v metru, nakupnich strediscich, restauracich, parcich a atrakcich jsou ciste a ZDARMA! Takze neni treba hledat nejblizsiho McDonalda, kdyz to na vas behem celodenniho behani po meste prijde.

Singapur je moderni, ciste a bezpecne mesto. A rozhodne stoji za navstevu.

Poslední den v Singapuru: čínská zahrada, válečný hřbitov Kranji, Little India a Kampong Glam

Na posledni den v Singapuru jsem si naplanovala navstevu Little India a Kampong Glam. A aby toho nebylo malo, doplnila jsem program jeste o valecny hrbitov Kranji a cinskou zahradu ve ctvrti Jurong. Po ranu me prekvapilo slunecne pocasi. Predpoved zase hlasila prehanky a bourky.

Jako prvni jsem se vydala k policejni centrale pro nasivku. Po ceste jsem hledala tanecnu klub Taboo, kam jsem chtela jit vcera v noci, ale opet jsem jej nenasla. Tak nebude zadna navsteva gay klubu. Stejne jsem v noci vzdy tak unavena, ze uz se mi nikam nechce. 

Policejni stanici jsem nasla, ale "sekuritak" me odkazal na jakousi adresu kdesi ve meste a ze si tam mam nejdriv zavolat. A pak buhvi, jestli nejakou dostanu. Tak jsem to vzdala a vydala se metrem na stanici Jurong East. Mohla jsem jeste o stanici dal, abych si usetrila cestu podel silnice do zahrady. Cinska zahrada je na ostruvku v jezeru Jurong a je pristupna bez placeni. U vchodu do zahrady stala tabule upozornujici, co vse je zakazane v parku delat. Jako vsude v Singapuru. Prosla jsem se kolem dokola a vydala se zpet na metro. To horko me zmahalo. Presunula jsem se na stanici Kranji, kde jsem pak nejakou dobu zjistovala, kterym autobusem se dostanu k valecnemu hrbitovu. Jednalo se o dve zastavky. Ptala jsem se ridicu a vsichni kroutili hlavou, ze tam tudy nejedou, az to vypadalo, ze ani nevi, kterymi zastavkami projizdeji. Nakonec jsem sedla na linku 178 a o dve zastavky dal vysedla a bez problemu dosla na hrbitov, ktery slouzi jako valecny pamatnik a misto odpocinku tisicu vojaku commonwealthu, kteri padli jak v prvni, tak druhe svetove valce a i v pozdejich konfliktech probihajicich v jihovychodni Asii. Hrbitov mi trochu pripominal valecne hrbitovy v thajskem Kanchanaburi.
Vratila jsem se zpet na stanici metra a zamirila konecne do ctvrti Little India. Cesta tam trvala vice nez 40 minut. Vetsinu jsem proklimbala.
V Little India jsem se ocitla v jinem svete. Nejen architektura byla jina, ale hlavne etnicky se tato ctvrt lisila. Po ulicich chodili Indove a muslimove. Zeny byly pratelske, ale chlapi se na me neduverive divali. No jo, sortkym tricko s kratkym rukavem a evropsky oblicej s modryma ocima. A zpusob nabizeni zbozi byl jiny, agresivnejsi. Hlavne v Little India. Prosla jsem se obchudky nabizejicicmi pestrobarevne latky a sarongy, neodolala a koupila si jednu latku (no nevim, co s ni pak budu delat), trpytivymi naramky a az kycovitou bizuterii...prosla jsem se ulicemi a zamirila do ctvrti Kampong Glam, kde se sdruzuji prevazne muslimove a ktera nabizi nadherne kolonialni shophousy. A take sultanskou mesitu, ktera byla verejnosti uzavrena. Obchody v okolnich ulcich nabizely predevsim muslimske odevy, batik, koberce, kose, suvenyry a take domaci parfemy, ktere nalevali do flakonku ruzneho objemu. V jednom obchudku jsem si koupila peknou halenu. Prodavacka byla velmi prijemna a i nakupujici muslimky.
Brouzdala jsem se obchudky a ulicemi a kdyz uz to muj zaludek nevydrzel, sedla do jedne z jidelen a objednala si pozdni obed. Tentokrat kureci rizek s hranolkami. Chtelo to zmenu. V tu chvili se rozprselo. Od poledne lezely nad mestem bourkove mraky. Deste nastesti brzy prestal a ja se jeste prochazela ulicemi. Pojednal jsem palacinku s cokoladou a kdyz se zacalo stmivat a opet prset, sedla jsem na metro a vydala se zpet na hostal.
Ceka me baleni batohu a zitra rano vyrazim smer Malajsie. V Cheratingu na vychodnim pobrezi jsem si zamluvila chajdu a budu par dni surfovat.