Poslední den v Saigonu a přelet na Bali

Nastal poslední den ve Vietnamu. Další den mě čekal přelet na Bali. Ráno jsem sbalila věci a společně s dvěma Němkami čekala na snídani. Odjezd z hostelu měl být před osmou. Bratr majitelky nám zajistil místa v autobuse. Cena 100 tisíc dongů. Snídani jsme dostali na poslední chvíli. Pak nás naložili na motorky a po úzké cestičce dovezli k přívozu. Na druhém břehu řeky ve Vinh Long na nás již čekal řidič, který nás v mikrobusu odvezl k autobusu. Cesta zpět do Saigonu trvala tři hodiny. Konečná na autobusovém nádraží Mien Tay. Tentokrát jsem společně s Němkami nasedla na linku 2, která také míří k tržnici Ben Thanh. Oproti očekávání jsme do centra dojeli za 20 minut (a ne za hodinu a půl jako linkou 102). Vysedly jsme na ulici Le Lai. K hostelu jsem to měla jen kousek. Němky šly na stejnou ulici najít společnost Sinh Tourist.

Opět mě uvítal usměvaný recepční. Vyzvedla jsem si velký batoh a šla se znovu ubytovat. Tu poslední noc už nějak v tom hluku vycházejícím ze sousedního klubu nějak vydržím.

Pak jsem si sedla v jedné ze sousedních ulic do restaurace na polévku. S plným žaludkem jsem pak mohla vyrazit na prohlídku Paláce sjednocení. Vstupné 40 tisíc. Prošla jsem si všechny patra až na střechu a v přízemí si prohlédla bunkry, odkud kdysi řídili válečné operace.

Od paláce jsem se vydala ke katedrále a hlavní poště a před pátou hodinou k věži finančního centra Bitexco. Vzhledem k tomu, že mě v minulých dnech některé věci vyšly levněji, než jsem čekala, mohla jsem si dovolit zaplatit 200 tisíc dongů za vstup na vyhlídkovou terasu Sky desk ve 48 patře. Věž je vysoká 262 metrů a má 68 pater. Myslela jsem, že si nafotím západ slunce a pak noční nasvětlené město. Neonové osvětlení umístěné v hale ale házelo světla na okna a z čistých fotek nebylo nic. Výhled byl ale zajímavý. Po setmění jsem sjela výtahem dolů a vydala se nočním městem zpět na hostel.

Dnes se k hluku sousedního klubu přidali ještě přiopilí spolubydlící, kteří se rozhodli popíjet na balkoně.

Budíček jsem měla po páté. Letadlo mi odlétalo o půl jedenácté. Abych byla na letišti dvě hodiny dopředu, vydala jsem se v šest na nádraží u tržnice Ben Thanh, odkud jezdí na letiště linka 152. takhle brzy po ránu byl provoz zatím ještě mírný a autobusem to na letiště trvalo asi jen 20 minut. A jízdné i se zavazadly 10 tisíc.

Letadlo společnosti Malindo Air mělo nakonec zpoždění asi čtyřicet minut. Moc mi to nevadilo, protože jsem v Kuala Lumpur, kde jsem přesedala, měla k dobru více jak tři hodiny.

Do Denpasaru na Bali jsem přiletěla v osm večer místního času. Zde je o hodinu méně než ve Vietnamu. Oproti Česku plus šest hodin.

Jelikož jsem na Bali (a v Indonésii) měla v plánu být jen dva týdny, mohla jsem rovnou zamířit k imigračnímu. Do pasu jsem dostala razítko zdarma, které mě opravňuje k pobytu maximálně 30 dní bez možnosti prodloužení. Ve frontě jsem oslovila jednu z cestujících s dotazem, zda jede do Ubudu, že bychom se šábly o jízdné taxíkem. Na Bali totiž věřejná doprava jako autobusy mhd prakticky neexistuje a nejběžnějším prostředkem dopravy jsou taxíky a předem domluvené odvozy. A ceny jsou vyšší než ve Vietnamu. Souhlasila. Nakonec z ní vylezlo, že má domluvený odvoz, ale že mě vezme s sebou. Trochu zvláštní postavička ta Raina. Prý z Austrálie, ale řadu let žila v Indii. A do Ubudu míří na festival jógy, který by měl být za pár dní.

Prošla jsem celnicí a ve směnárně směnila část peněz. Z Vietnamu jsem si vezla ještě necelý milion dongů (cca 40 €), ale na letišti mi je nechtěli směnit.

V příletové hale již čekal řidič s cedulkou. Ochotně nás naložil do auta a vyrazili jsme nočním Denpasarem na sever. Cesta trvala přes hodinu. V Ubudu jsme pak chvíli hledali hostel Dewa House 2. Oproti Vietnamu tu totiž nemají označené ulice čísly a orientují se podle monumentů nebo restaurací. Nakonec jsme hostel zastrčený v postranní uličce našli. Zaplatila jsem řidiči 170 tisíc rupií. Oficiální taxi stojí okolo 300 tisíc. A v noci o něco víc.

V recepci na mě již čekal majitel. Zaplatila jsem 600 tisíc za šest nocí v osmilůžkovém pokoji, dostala pár informací s tím, že zbytek mi poví až ráno, že je čas jít odpočívat. Bylo jedenáct večer a byla jsem ráda, že jsem si mohla dát sprchu a uvelebit se na pohodlné posteli se závěsem, díky němuž jsem měla soukromí. V klimatizovaném pokoji byl i kanystr s pitnou vodou zdarma, takže jsem alespoň ušetřila za balenou vodu.

Půldenní plavba po Mekongu a návštěva plovoucího trhu Cai Be a továren

Včera jsem si u majitelky penzionu zamluvila půldenní plavbu po Mekongu. Součástí měla být návštěva plovoucího trhu v Cai Be. Plovoucí trhy jsou jedním z lákadel oblasti. Nejčastěji turisté navštevují oblast kolem města Can Tho. Tady kolem Vinh Long je to ale prý hezčí. 

Cena 200 tisíc dongů za šestihodinovou plavbu byla dobrá. Původní údaj, že budeme vyjíždět v sedm ráno, byl změněn na osmou kvůli nízké hladině řeky. V osm ale již měla řeka stoupnout. By mě zajímalo, co výšku hladiny Mekongu ovlivňuje. Zda tu působí slapové jevy jako na moři. 

Takže budíček v sedm, o půl osmé snídaně v podobě volských ok a bagety a ovoce a pak nás majitelka odvedla na "molo", ke kterému dojela tradiční dřevěná bárka s postarším sluncem ošlehaným Vietnamcem. Bylo nás devět. Dvě Francouzsky, dvě Němky a Švýcar, kteří jsou ubytovaní ve stejném penzionu, a pak ještě tři další Němci, kteří nasedli ve Vinh Long. 

Zamířili jsme podél břehů ostrova An Binh směrem ke Cai Be. Na řece pracovalo několik velkých lodí s bagrem, který ze dna vytahoval usazeniny. Šířka tohoto ramena Mekongu byla ohromná. 

Když jsme dopluli ke Cai Be, kapitán zpomalil a lámanou angličtinou nám řekl pár vět. Nebylo mu ale moc rozumnět. Pomalu jsme proplouvali kolem několika hausbótů. Nebylo přesně jasné, zda na nich něco prodávají. Čekala jsem spoustu bárek s ovocem a zeleninou a dalším zbožím a čilý ruch, ale trh byl jen o několika lodích bez ruchu. Nikdo nic nenabízel. Kolem projelo několik dalších výletních lodí. Obepluli jsme kanál z obou stran a zabočili doprava. Orientačním bodem městečka je bílý kostelík. 

Cai Be

Po asi sto metrech jsme zakotvili u břehu a kapitán a průvodce v jednom nás zavedl do jakési restaurace. Ono to nebyla restaurace, ale prodejna bio- medu a mateří kašičky. Naservírovali nám čaj s medem a citronem a představili produkty, které jsme si mohli koupit. Za med chtěli 200 tisíc a za malinký kalíšek s asi 30 gramy mateří kašičky jeden milión dongů. Domácí med jsem si koupila. 

Pak jsme se ještě prošli po nábřeží kolem dalších prodejen se suvenýry, kde vyráběli rýžový papír a kokosové bombóny a nasedli jsme opět na loď. 

Zamířili jsme přes řeku ke břehu jednoho z ostrovů. Po cestě jsme zastavili u lodi prodejkyně ovoce. Mohli jsme na loď vlézt a vybrat si z velkého množství mnohdy mě neznámého ovoce. Zvolila jsem mango a pak ještě jack fruit. Prodejkyně nám dala na ochutnání exotické druhy. Bylo to vynikající. 

Zakotvili jsme u břehu protějšího ostrova a chvíli počkali, až k nám doveslují na tradičních loďkách Vietnamky se slamáky na hlavě. Přesedli jsme na loďky, vyfasovali vietnamské slamáky (já jsem si ten svůj zakoupený na Cat Ba vezla již od rána) a vydali se pomalu úzkým kanálem vedoucím mangrovy. Na loďce jsme byly po čtyřech. Kanál byl v některých místech dost mělký. Občas se objevila nějaká obojživelná rybka typická pro mangrovy. 

Projížďka trvala asi dvacet minut. Kanálem jsme dopluli na druhou stranu ostrůvku, kde na nás již čekal náš průvodce. 

Opět jsme přesedli na loďku a vydali se dál. 

Další zastávkou byla zahrada bonsají, kde jsme dostali naservírován čaj a ovoce. Nevím, proč jsme zastavili zrovna zde. Nic se nám tu nesnažili prodat. Průvodce pak z klece vytáhl asi dvoumetrovou krajtu. Dobrovolníci se s ní mohli vyfotit. Švýcar si ji vzal na ramena. Já se už už odhodlávala, že se s ní taky vyfotím, ale asi mi to rozhodování trvalo dlouho a krajta šla zpět do klece. Ale pohladila jsem si ji. 

Bylo po poledni, když jsme dojeli k dalšímu ostrůvku. Zakotvili jsme u břehu a vstoupili do jedné z tradičních továren zpracovávajících kokosy a rýži. Zde nám jeden z průvodců postupně ukazoval výrobu jednotlivých produktů, které jsme si poté mohli koupit. 

Ukázal nám, jak tu praží rýži, a vzniknou burizony. Zde to nazývali "pop rice". Rýži se slupkou vsypali do nádoby s horkým pískem, pod kterým přitápěli rýžovými slupkami, a za stálého míchání rýže postupně vybobtnala jako pop corn. Burizony pak smíchali s ochuceným karamelem.

Další dobrotou byly kokosové bombóny. Také nám ukázal, jak se dělá rýžový papír. Kromě tradičního rýžového papíru zde vyrábějí i placky ochucené kokosem a semínky opražený nad ohňem. 

Vtipný průvodce (a snad i jeden z majitelů továrny) nám řekl i o tom, jak se vyrábí hadí víno a rýžové víno ochucené třeba banánem. Součástí byla i degustace tradičního rýžového vína. Hadí víno je prý přírodní viagrou a mohou jej pít jen muži. Zdůvodnil to vtipně tím, že když se hadího vína napije žena, nenechá chlapa po aktu v klidu :-). Hadí víno se vyrábí tak, že se do rýžového vína dají louhovat kobry a jiní hadi, kteří v Deltě Mekongu žijí (i třeba v zahradě našeho penzionu, jak poznamenal). Hadům jsou vyjmuty vnitřnosti. A louhovat se musí alespoň sedm měsíců, než se jed zneutralizuje a přestane být nebezpečný. 

Po asi půlhodinové prohlídce, která mi přišla zajímavá a poučná, mám naservíroval čaj a misku s různými druhy chuťovek, které jsme si mohli pak koupit. Dobrý marketingový tah. Neodolala jsem a koupila si "pop rice" s ananasovou příchutí a pražené placky. A kokosové bombony. 

Pak nás již náš kapitán odvezl zpět k molu u penzionu. Oproti očekávání chtěl zaplatit těch dvě stě tisíc. Čekala jsem, že to pak majitelka penzionu připočte k celkovému účtu. 

Zbytek odpoledne jsem pak prolenošila v houpací síti na terase penzionu. 

Večeře byla opět vynikající a o několika chodech. Přes majitelkz jsem si na další den zamluvila autobus do Saigonu. Ten je prý dopředu nutné zarezervovat. 

Z rušného velkoměsta do oázy klidu v deltě Mekongu

Předposlední dva dny ve Vietnamu mě čekala zastávka v deltě jedné z největších světových řek - Mekongu. Ze Saigonu se do oblasti pořádají denní a několikadenní organizované výlety. Hlavním lákadlem jsou plovoucí trhy.
Já jsem si zamluvila ubytování u místních ve Vinh Long na ostrůvku An Binh.
Na hostelu jsem nechala velký batoh. Na ty dva dny mi stačilo jen pár věcí.
Po osmé jsem sedla na linku 102 mířící na autobusové nádraží Mien Tay, odkud vyjíždějí autobusy směrem na jih. Jízdné jen 6 tisíc, ale cesta trvala hodinu a půl.
U jedné z přepážek na nádraží jsem si koupila jízdenku do Vinh Long. Cena byla oproti údaji recepčního nižší. Jen 65 tisíc.
Cesta mikrobusem trvala přes tři hodiny. Stavěli jsme na oběd a pak mě řidič vysadil u křižovatky kdesi v Vinh Long. Na mapě v LP ty ulice nebyly vyznačené. Zeptala jsem se na cestu jednoho ze stánkařů a ten mi ukázal směr. Dlouhá čtyřproudá silnice kamsi. Po asi kilometru jsem se dohodla s jedním moto- taxikářem na odvozu k přístavu přívozů na ostrov An Binh. Za 20 tisíc. To bych se v tom horku ještě tak hodinku prošla.

U nástupiště na přívoz mě oslovil jeden z místních, kde mám ubytování. Prý je to u jeho sestry. Že jí prý zavolá a někdo si mě vyzvedne. V recenzích na toto ubytování bylo zmíněno, že se majitelé starají o vyzvednutí u přívozu. Nastoupila jsem společně s množstvím motorkářů na přívoz a ani ne za pět minut byla na druhém břehu. Jízdné tisícovka. Tam ke mně přišel jeden týpek s telefonem a mým jménem. Na motorce mě pak odvezl úzkou uličkou vedoucí mezi domky obklopenými zahradami až do Ngoc Phuong Homestay. V rozlehlém domě je několik malých pokojů pro hosty. Na terase pár houpacích sítí a kolem domu pěkná zahrada s ovocnými stromy. A klid. Nechala jsem věci v malém pokojíku s velkou postelí a moskytiérou a vydala se na průzkumnou procházku po okolí. Děti z okolních domů na mě volaly "hello" a místní se usmívali.
Dokonce jsem vlezla nedopatřením někomu do zahrady, ale nikdo neprotestoval. Došla jsem oklikou zpět k přívozu a pak zpět na ubytování a zbytek odpoledne prolenošila v houpací síti na terase.
Večeře, kterou za 100 tisíc připravovala rodina, byla vynikající. Smažená ryba, zelenina, kuře, rýže, ovoce...
Po večeři jsme si ještě chvíli povídali a pak jsem se odebrala na pokoj. I když jsem u Mekongu, kde se očekávají komáři, naštěstí jsem jich moc neviděla. V této oblasti se totiž může vyskytovat dengue.

Na prohlídce tunelů Cu Chi a Muzea válečných pozůstatků

O odpočinku nemohla být řeč. Postel sice byla pohodlná, klimatizace ideální, ale od desáté večer až snad někdy do tří do rána se všechno doslova otřásalo silou decibelů a basů, které vycházely ze sousední diskotéky. Během rezervování hostalu jsem si zapomněla přečíst recenze. Tohle by mě určitě odradilo.

Pořádně nevyspaná jsem si nechala udělat snídani v podobě bagety s volským okem a pak počkala, až si pro mě přijedou. O půl deváté jsem měla vyrážet na půldenní výlet k tunelům v Cu Chi.

Ty se nacházejí asi 35 km severozápadně od Saigonu. Výstavba tunelů začala již ve 40. letech za francouzské okupace a celkem trvala 25 let. Během vietnamské války tunely využíval Viet Cong. Oproti tunelům ve Vinh Moc, kterými se dalo projít vzpřímeně, jsou tunely v Cu Chi tak nízké a úzké, že jimi lze projít jen ve dřepu. Tunely vedou až do Kambodže, která je odtud vzdálená jen asi 15 km.

Průvodce nám ukazuje jednu z pastí

Byla jsem naložena do nového několikamístného minivanu. Celkem nás bylo devět. Průvodce byl oproti očekávání relativně mladý a gay. Nic proti němu, ale na tento tip exkurze se vůbec nehodil. Hlavně jeho komentáře a smích mi občas přišly jako hodně nemístné. Z jeho chování bylo jasné, že je prozápadně orientovaný. I když byl s tématem vietnamské války dobře seznámen a byl inteligentní, jeho osobnost mi lezla nervy. Celý výlet mi pak přišel jako uspěchaná pouťová atrakce. Nedokázal navodit atmosféru.

Vymotat se z města v tom šíleném ranním provozu zabralo přes hodinu. První zastávkou byla umělecká dílna, kde vyrábějí obrazy lepením vaječných skořápek a ručním malováním motivů převážně s vietnamskou tématikou. Zdejšími umělci jsou lidé s nějakým fyzickým postižením způsobeným chemikáliemi, které během vietnamské války Američané rozprašovali po okolí. I po letech se chemikálie v půdě nacházejí a rodí se znetvořené děti.

Na střelnici

Zdejší průvodkyně nám ukázala celý proces výroby takovýchto obrazů a pak jsem si mohli v obchodě nějaké koupit. Ceny zde ale byly minimálně třikrát vyšší než ve městě nebo jiných částech Vietnamu. U továrny stavěli snad všichni touroperátoři.

Pak jsme již zamířili k tunelům. Silnice vedla lesem plným kaučukovníků. Když jsme dorazili k areálu tunelů, bylo tam již několik dalších skupin turistů. Průvodce nám koupil vstupenku. Do areálu jsme vstoupili podzemní chodbou. Stezky vedou lesem, kde jsou znát pozůstatky po bombových kráterech, někde se tunel propadl.

Výroba sandálů z pneumatik

Jako první jsme si mohli zkusit prosoukat se úzkým otvorem do země, který je maskován poklopem s listím. Zastavili jsme se u míst, kde byly nastražené pasti, zastřešená nemocnice, dílna...Z dálky byla slyšet střelba. Součástí prohlídky je i možnost zastřílet si z některé zbraně. Nábojnice ale nejsou v ceně a je třeba si je na místě koupit. Cena za jednu patronu se pohybuje od 25 tisíc dongů do 40 tisíc. Tuhle atrakci jsem si nechala ujít. Chvíli jsem pozorovala ostatní střílet. U střelnice vyrábějí tradičním způsobem rýžový papír a suší jej na slunci. Pokračovali jsme dál. V dalším přístřešku vyřezával jeden muž z pneumatik sandále. Na prodej bylo několik modelů a to za cenu nižší, než je ve městě. Sandále jsou prý pohodlné a podrážka neklouže.

Došli jsme k vchodu do tunelů. Zde se mohli odvážlivci vydat do podzemí. Několik dam ze skupinky před námi, sotva uvidělo tu nížkou chodbu, to vzdalo. Z naší skupinky se do tunelů vydala polovina – pánské osazenstvo a já. Ve dřepu se skloněnou hlavou jsem se šourala dopředu. Uvnitř bylo horko a vlhko. Nějaký systém odvětrávání tam je, ale vylezla jsem odtamtud spocená. A to jsme prošli asi jen padesát metrů. Rozhodně nic pro klaustrofobiky a obézní jedince. O kus dál byl další vchod do tunelů, na jejichž konci byla místnost kuchyně. Opět jsme se vydali jen čtyři. Svítit jsme si museli mobilním telefonem. Tunel jednu chvíli sestupoval níže do podzemí. Po sto metrech jsme se dostali na povrch. Ruce od hlíny. Mohli jsme se opláchnout v nedalekém potoku. A pak nás čekala ochutnávka manioku, který byl jednou z hlavních plodin, které vojáci během vietnamské války jedli. Chuť nebyla špatná.

Ke konci jsme ještě zhlédli krátký dokument a vydali se nazpět do centra Ho Chi Minh. Požádala jsem průvodce, zda by mě mohli vysadit u Muzea pozůstatků války (War Remnants Museum), které je kousek od Paláce sjednocení. Tohle muzeum je doporučováno jako jedno z nejlepších. Kolem budovy je umístěno několik letadel, vrtulníků a tanků. Vstupné jen 15 tisíc. Po levé straně budovy je vybudována expozice týkající se francouzských a jihovietnamských vězení na ostrovech Phu Quoc a Con Son. Umístěna je zde gilotina i tzv.''tygří klec'', do které byli věžni uzavíráni. Na stěnách jsou fotografie s mnohdy brutálními záběry.

Muzeum válečných pozůstatků

Tohle muzeum rozhodně není pro slabé povahy. V samotné budově jsou totiž vystaveny i fotografie lidí postižených následky působení chemikálie agent orange, kterou Američané ve Vietnamu plošně rozprašovali. Různě tělesně zdeformované děti se rodí dodnes. Ve mně tato prohlídka zanechala hlubokou stopu a odpor k tomu, čeho je Americká vláda schopná. Nejen, že se během války chovala (a chová) nelidsky vůči obyvatelstvu, ale i vůči samotnému životnímu prostředí.

Po prohlídce muzea jsem se vydala k Paláci sjednocení. Areál kolem paláce je obehnán plotem a je hlídán. Bylo po čtvrté odpoledne a u brány naznačovali, že již zavírají. Pod stromy jsou umístěny dva komunistické tanky, které v roce 1975 dorazili do Saigonu a prorazily bránu paláce. Tehdy jeden z vojáků vyskoil z tanku a běžel s vlajkou Vietkongu po schodech na balkon.

Rozhodla jsem se, že se sem vrátím poslední den po návratu z delty Mekongu.

Kousek od brány je ve dvoře ukryta příjemná restaurace, kde jsem si dala pozdní oběd. A pak se vydala k nedaleké katedrále Notre Dame. Ta byla postavena mezi lety 1877 a 1883 v neorománském stylu. Hned vedle ní je pak budova Centrální pošty, kteoru navrhl Gustav Eiffel. Pošta je plně v provozu, ale dovnitř míří i turisté. Je totiž co obdivat. Na stěně naproti vchodu je velký obraz Ho Chi Mina, po stranách vchodu jsou pak telefonní budky a nad nimi malby map jižního Vietnamu a Saigonu. V obchůdcích po stranách pak prodávají suvenýry.

Ulicí Dong Khoi jsem zamířila k budově Lidového shromáždění. Po levé straně jsem se snažila najít bývalý heliport, odkud byli evakuování američtí zaměstnanci CIA před pádem Saigonu.

Už se stmívalo a tak jsem zamířila směrem k hostelu.

Na večeři jsem sedla do jedné z levných restaurací na Pham Ngu Lao a dala si hovězí polévku s knedlíčky. A pak již zabalit batoh.

Katedrála Notre Dame

Centrální pošta