Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním sídlem kambodžských králů po více jak 200 let. Phnom Penh se stal hlavním městem na popud Francouzů (kteří měli tehdy koloniální správu nad oblastí) v roce 1866.

Je pod mrakem a předpověď hlásila nějaký déšť. Během hodinové jízdy tuk-tukem nám část cesty proprší, ale před Udongem naštěstí přestane. Tuk-tukář mě vysazuje u schodiště vedoucího nahoru k pagodě. Dlouhé nohavice brzy nasáknou vodou z kaluží. Podél schodiště se pohybují makakové. Naštěstí tu nejsou oprsklí, jako třeba v Malajsii nebo na Bali, kde hledají, co by lidem ukradli.

Schody mě dovedou k opravdu zdobné bílé pagodě. Je odtud pěkný výhled na okolní většinou rovinatou krajinu a vesničky okolo. Pagoda je zřejmě novějšího data. Na hřebenu kopce ale stojí další pagody, které již vypadají staršího data a tipla bych si, že pocházejí z doby, kdy byl Udong královským městem. Nejprve sejdu k pagodám na severní straně a pak se vydám na jižní stranu, kde je opravdu několik zajímavých staveb. Jedna pagoda je opět krásně zdobená rytinami. Jiná má na vrcholu ze čtyř stran obličej. V malých domcích jsou modlitebny. V jedné je velká socha Buddhy oblečeného do uniformy. Vypadá to poněkud divně. Atmosféra je kvůli té uniformě taková militantní. Na rozdíl od hlavní bílé pagody zde na ostatních místech nejsou návštěvníci. Dovedu si ale představit, že během náboženských svátků se to tu zaplní. O tom ostatně svědčí i konstrukce stánků dole pod kopcem. Je tu dokonce i malá horská dráha.

Okolo poledne vyjíždíme zpět do Phnom Penhu. Tuk-tukář mi nabízí ještě zastávku ve fabrice na hedvábí, ale tuším, že je to taková ta “povinná turistická” zastávka, kde se očekává, že nakoupíte. Místo toho mu řeknu, ať mě nechá u královského paláce, abych jej navštívila. Jenže po jedné, hodině, kdy přijedeme, je prý ještě zavřený a bude otvírat až ve dvě. Tak se tedy nechám odvézt na Ruskou težnici, kde si ještě dokoupím pár proutěných výrobků, naobědvám se (nudlová polévka) a pak se jiným tuk-tukářem nechám odvézt do hotelu. Nějak se mi dnes už nechce nic objevovat. Na královský palác kašlu. Relax na pokoji, balení batohu a k večeru jdu k nedaleké tržnici najít něco k snědku. Zaujme mě stánek, kde se griluje maso. Dám si na grill kuřecí nožku. Za 5 tisíc rielů. Pak ještě koupím banány a láhev vody a jdu se navečeřet na pokoj.

Myslím, že tento den byl ze všech co se zajímavosti programu asi jeden z nejslabších. Dva dny v Phnom Penhu jsou moc.

Phnom Penh: návštěva Vražedných polí Rudých Khmérů a odpolední courání po městě

Když se řekne Kambodža, snad každému vytanou na mysli pojmy jako Rudí Khmérové, Pol Pot, genocida. Někdo může mít kvůli tomu pocit, že to není bezpečná země. Naopak. Kambodža je nyní zemí, kam se dá v pohodě cestovat (pokud se vyhýbáte oblastem, které ještě nebyly odminované). Místní lidé jsou velmi milí, usměvaví a přátelští. Proto je až s podivem, jak se mohla v 70.letech v Kambodži udát jedna z největších genocid 20.století. Komunističtí Rudí Khmérové tehdy mezi lety 1975-1979 vyvraždili čtvrtinu národa - téměř 3 miliony lidí. Zaměřovali se na vzdělané, umělce, diplomaty…stačila i záminka, že člověk nosil brýle, a šel do vězení a následně na popravu (pokud to vězení přežil). V roce 1984 byl natočen velmi působivý film na motivy skutečných událostí Killing Fields (Vražedná pole), který jsem v rámci přípravy na tuto cestu zhlédla.

Dnes dopoledne mě čekala právě tato neveselá tématika v rámci návštěvy oněch Vražedných polí Choeung Ek a muzea genocidy Tuol Sleng - S-21.

Včera jsem si na recepci zamluvila tour. Cena za transport tuk-tukem do 12 km vzdálených Killing Fields a následně do muzea, je 18 USD. Domluvila jsem si odvoz na 8:30. Zhruba za hodinu jsem byla vysazena u brány Choueng Ek, což je dnes památník genocidy. Sem byli nepohodlní Kambodžané převáženi z vězení, aby zde byli popraveni a pohřbeni v masových hrobech.

Vstupné je 6 USD a v ceně je audio-guide. Z možných jazyků jsem si zvolila španělštinu, abych dobře rozuměla všemu. A poctivě jsem si poslechla všechny informace. Je to děsivé. Na samotném místě se mi v jednu chvíli dělalo fyzicky zle (dnes moje zažívání po ránu nebylo úplně optimální). Dominantou je památník, ve kterém jsou uložené lebky těch, které ve zdejších masových hrobech zatím našli. Našli tu na 9 tisíc lidí, ale očekává se, že by tu mohlo být až 17 tisíc lidí. Po chodníčku se projdete nad masovými hroby. Déšť ještě dodnes odkrývá pod hlínou ostatky. Nejděsivější místo je strom, na kterém jsou zavěšené náramky. Zde Rudí Khmérové vraždili děti tak, že je zavěsili za nohu hlavou dolů a mlátili jejich těly o kmen stromu. A to před zraky jejich matek, které poté také popravili…Na jiném stromě byly zavěšeny reproduktory, ze kterých šla hlasitá hudba, která měla zakrýt křik vražděných lidí, aby se v okolí nedozvěděli, co se tu dělo. Dodnes zdejší správci sbírají v hlíně obnažené kosti a zuby.

Strávila jsem tu zhruba hodinu a pak se nechala odvézt zpět do Phnom Penhu k muzeu genocidy, ze kterého se jako memento stalo vězení, kde Rudí Khmérové mučili (a často umučili) zajaté lidi. Budova Tuol Sleng byla původně školou. V místnostech jedné z budov pak byly mučírny. Na kovových postelích byli vězni připoutáni a vyslýcháni. Pokud neodpověděli podle představ věznitelů, pustili do nich elektrický proud. Na stěnách místností jsou často fotografie takto umučených lidí. V druhé budově jsou pak fotografie těch, co tu byli vězněni. Rudí Khmérové si vedli pečlivou dokumentaci. Ne všechny fotografie ke konci stihli zničit. Mezi vězněnými a zabitými bylo i několik západních novinářů.

Ve třetí budově jsou pak cely. Ty tam postavili z cihel a mezi místnostmi probourali zdi, aby mohli volně procházet místnostmi. Z venčí je umístěný ostnatý drát. Vstupné do bývalé věznice je 5 dolarů bez audio-guide a 10 dolarů s audio-guidem. Tentokrát jsem šla bez sluchátek. Už tak mi nebylo zrovna nejlépe a něco o tomto místě jsem již slyšela. Na nádvoří mají stánky dva přeživší z osmi, kteří nabízejí svoje memoáry. Upřímně, pro studijní účely určitě dobrý materiál, ale mít knihu popisující tato zvěrstva v knihovně rozhodně nepotřebuji. Nepůsobilo to na mě dobře.

Asi o půl jedné jsem se rozhodla ukončit tohle téma a tour a požádala tuk-tukáře, ať mě místo na hotel odveze na nedalekou Ruskou tržnici. Tak je tato tržnice zde známá. Prý se tu dají koupit nějaké suvenýry. Kromě toho tu prodávajá i jídlo, ovoce a zelenina a syrové ryby a maso. Ty pachy v části s masem jsem nedávala. Již ráno při projíždění ulicemi s ne zrovna vábným odérem, se mi dělalo špatně. Tohle město mi prostě nevoní. Chybí mi vůně moře.

Našla jsem část s oblečením a různými výrobky jako suvenýry. Mezi nimi i s proutěnými výrobky. A zde jsem ukořistila pěknou proplétanou lampu a proutěný tác. Snad to v pořádku dovezu domů.

U stánku s nápoji jsem si dala vitamínovou bombu - jablečno-pomerančový džus. Na žádné jídlo jsem neměla chuť. Džus mi udělal dobře. Pak jsem sedla do tuk-tuku a nechala se odvézt na hotel, kde jsem nechala nakoupené věci a nechala se jiným tuk-tukem odvézt k pagodě Wat Phnom, která stojí na kopečku v severní části centra. Vstupné k pagodě a chrámu jsou 2 tisíce rielů. Interiér chrámu je pěkně zdobený nástěnnými malbami ze života Buddhy. Dominantou místnosti je pěkná socha Buddhy. Chvíli jsem tu poseděla a sledovala modlící se. K tomu jsem si vyslechla krátký výklad průvodce, který sem přišel se dvěma turisty.

Dole jsem si vysmlouvala u tuk-tukáře odvoz k Centrální tržnici. Je to blízko, takže jeho cenu 3 USD jsem stáhla na 1 dolar. Stejně to pak při vracení peněz na mě zkoušel mi vrátit méně.

Centrální tržnice je v budově ve tvaru kříže. Je prostorná. Zastřešenou část zaujímají stánky se šperky. Kolem dokola je pak oblečení a další haraburdí. Zde to moc na nákup suvenýrů není. Jsou tu drazí a malý výběr.

Nechala jsem se odvézt ke královskému paláci. Bylo po čtvrté hodině. Jeden místní naháněč mi řekl, že palác už je zavřený. Otvíračka je do pěti, ale na prohlídku bych stejně neměla čas. Chtěla jsem se jen podívat po okolí. Na průčelí pozlaceného pavilonu je velká fotka krále, který nastoupil na trůn po svém otci asi před deseti lety. Zajímavostí je, že ve svém mládí studoval tanec a hudbu v Praze. Prošla jsem se k červené budově Národního muzea, které také již mělo zavírat. Budova je opravdu nádherná. Musela být ale zrekonstruována. Rudí Khmérové ji totiž dosti zdemolovali a nechali zchátrat.

Došla jsem na nábřeží, kde se setkává řeka Tonlé Sap s Mekongem. Na nábřeží to žilo. Na řeku vyplouvalo několik výletních lodí. Vydala jsem se podél nábřeží pěšky směr hotel. Pro dnešek docela vyčerpaná. Tohle město je vyčerpávající. Taková betonová, špinavá džungle.

Večeři jsem řešila z nabídky hotelové restaurace. Na doplnění elektrolytů vodu z kokosáku a k tomu jsem zkusila grilovanou rybu s mangovým salátem. Tohle bylo dost “spicy” (ostré) a hlavně tam byl koriandr, takže mi to zkazilo dojem z jídla. Večeři jsem si snědla u bazénu.

Ještě jsem si na další den koupila tour do Udongu a šla jsem konečně spát.

Přejezd z ostrova Koh Rong do hlavního města Phnom Penh

Klasický budíček-vypnutá elektřina a tím i klimatizace. Při pohledu ven, prší. A pak lije. A pak prší. No, snad to ustane. Pravý čas zvednout kotvy.

Na molu jsem měla být v 9. Po půl deváté vyrážím na cestu. Pomalu přestává pršet. Ve vesnici kupuji vodu a v pekárně housku a briošku. Posnídám na molu. Mezitím se zase rozprší. Na chvíli. Sihanoukville v dáli na obzoru je ale celé v dešťové cloně.

Tentokrát připluje rychlo-člun. Za půl hodiny jsme v Sihanoukville. Jdu do kanceláře Buva Sea, kde by mě měli vyzvednout a zavézt na autobus. Tam mě posílají vedle do Speed ferry. Chvíli čekám a pak přijede asi zaměstnanec dopravní společnosti a tuk-tukem mě odveze na místo, odkud autobusy odjíždějí. Nechá mě u stánku nějaké dopravní společnosti, kde na židli pod slunečníkem čekám na 11:30. Tehdy přijede dodávka. Těch pár, co nás mezitím čeká, jsme naloženi do rozhrkaného minivanu a vyrážíme do Phnom Penhu. Cesta trvá 3 hodiny a projíždíme několika bouřkami. V Phnom Penhu je ale slunečno a příšerně parno. Řidič nás vysadí někde na předměstí a do hotýlku tak musím tuk-tukem. Řidič neumí anglicky, ale na začátku ukážu na mapě, že je to blízko památníku nezávislosti. A už se jede. Cesta trvá docela dlouho. Silnice zasekané. Tohle město je jeden velký chaos.

U památníku si ještě upřesníme ulici a za chvíli jsem u Poolside Villa, kde mám booklý pokoj na 3 noci. Hotýlek s bazénem a cena necelých 50 USD/3 noci v pokojíku s velkou postelí.

Ubytuji se a jdu na obhlídku okolí. Nejprve si dávám pozdní oběd v blízké restauraci - plněné knedlíčky. A pak si zajdu na tem velký bulvár s památníkem nezávislosti a sochou prezidenta Norodoma Sihanouka. Naproti na náměstí je postavené pódium, pod ním stolečky, okolo stánky s jídlem a hraje hlasitá hudba. Všude olympijské billboardy. Asi tu večer sledují zápasy a u toho jedí. Projdu se kolem stánků k sousoší Kambodžsko-Vietnamského přátelství. Protože jsem ale unavená, jdu nazpět. Najdu malý supermarket, kde kupuji vodu a jackfruit a jdu odpočívat na pokoj. Ještě si na recepci kupuji na další den výlet na Killing Fields (Vražedná pole) a do muzea genocidy v bývalém vězení S-21. Zítra to bude tematicky ponuré. Bude se to týkat hrůzovlády Rudých Khmerů.

Poslední den na ostrově Koh Rong

Na dnešek byl plán jasný: relax na pláži a dočítání knížky, co jsem si vzala s sebou.

Včera jsem zjistila, že pláž Long beach není tak zajímavá, abych se na ni jak dlouho plahočila po pobřeží. Takže zůstávám tady v okolí bungalovů.

Ráno vstávám kolem sedmé. Klasicky mezi 6-7 nejde elektřina.

Nachystám se (natřu opalovákem) na pláž, nabalím knížku a jdu na recepci vyžádat úklid (včera jsem jej nepožadovala, ale dnes bych si zase ráda užila čistý ručník a žádný písek na podlaze). Jako první jdu do vesnice do kanceláře dopravní společnosti Buva Sea nahlásit zítřejší čas odjezdu z ostrova. 9:30 bude tak akorát. Po ránu stejně bývá odliv a asi se mi už nebude chtít být na pláži. Navíc mě čeká hodinová plavba a pak minimálně 3 hodiny do Phnom Penhu.

Poté, co nahlásím čas odplutí, jdu vedle koupit lístek na autobus ze Sihanoukville do Phnom Penhu. Ukážu lístek na trajekt s prodejce mi vypíše lístek na autobus. Prý mám po připlutí do přístavu jít do kanceláře Buva Sea, odkud mě zavezou na autobus. Cena 15 USD. Vedle je “česká” pekárnička, takže kupuji briošku a snídaňovou bulku s vaječnou omeletou a slaninou. U prodejkyně ovoce pak mangovo-ananasovo-passionfruitový shake a jdu směrem na White beach, což jsou bungalovy hned vedle těch, kde bydlím. Je to u mysu, který odděluje žlutou pláž (u mých bungalovů) od bílé pláže. Zabírám jedno lehátko na bílé pláži, dávám si přinesenou snídani, koupel a jdi si číst. Tuhle pláž mám ráda. Příjemné prostředí. Relaxuji zde až do půl jedné. Pak se vracím na ubytování. Úklid ještě neproběhl. Recepční nažene uklízečky ke mě. Za chvíli je hotovo.

Dám si sprchu, znovu se namažu, vezmu šnorchl a pro změnu jdu na žlutou pláž trochu šnorchlovat. Moře ale není moc průzračné a hladina je nad korály ještě nízko, abych mohla v klidu nad nimi šnorchlovat.

Dostávám hlad. Do večeře to nevydržím. Tak se přesouvám zase na White beach do restaurace. Dávám si rybí filet s hranolkami a ledovou kávu. Začíná pršet. Takže přesun pod střechu. Déšť je to ale krátký. Jídlo je přesmažené. Nečekala jsem obalované kousky ryby. Kafe je ale dobré. Poručila jsem si jej s kondenzovaným mlékem.

Pak přesun zase na lehátko na pláži. Dočítám knížku. Obloha dnes celou dobu hrozí bouřkami. Je to působivé. Směrem na pevninu asi prší. Jsou slyšet hromy. Zpět u bungalovů na žluté pláži sleduji měnící se oblohu a vzdálené blýskání. Nevypadá to, že by bouřka šla nad ostrov. Jdu si dát sprchu a pak do vesnice na večeři. Barbecue s rybou a pivo Angkor. Oproti víkendu je tu podstatně méně lidí a větší klid na ulici.

Podaří se mi domů získat pivní sklenici?

Jak probíhal lodní výlet okolo ostrova Koh Rong? Aneb nejhorší zážitek z Kambodže

Včera jsem si na pláži koupila u jednoho ze stánků výlet na lodi spojený se šnorchlováním, rybařením, zastávkou na Long beach a pozorováním svítícího planktonu. Ceny “boat tripů” jsou za 15 USD a v ceně je i barbecue a nějaké pití. Od výletu jsem si dnes slibovala, že kromě toho svítícího planktonu uvidím i Long Beach, na kterou bych pak eventuelně zítra vypravím a strávím tu den. A jak tedy dnešek probíhal? Musím dopředu upozornit, že tentokrát budu asi hodně sarkastická. Zkrátka bylo to emočně náročné.

Budíček opět nastal tím, že v šest vypnula elektřina a s ní klimatizace. Za hodinu ji ale nahodili. Vzala jsem foťák a šla nafotit a natočit nějaké záběry a po cestě ve vesnici Koh Toch se chtěla podívat po nějaké snídani, která nebude klasicky “západní”. Vzadu za 3.molem místní paní prodávala nějaké smažené bochánky. Tisícovka jeden. Vzala jsem si dva. V pekárničce, kde peče český kuchař a za pultem je přátelská prodavačka s nahotinkami vytetovanými na pažích, jsem si vzala dva muffiny a zjistila, jak je to tu s tou elektřinou. Prý se už nějakou dobu čeká na podmořský kabel do vesnice. A ten, co dostal peníze, aby to zajistil, ještě prý nehnul ani prstem.

U prodejkyně ovoce jsem si zase nechala namixovat banánovo-ananasový shake. Vzala jsem si to na pláž k bungalovu a posnídala. Do poledne pak relax a četba příjemné knížky.

Po dvanácté si jdu dát sprchu a nachystat batoh na ten výlet na lodi. Před jednou čekám u stánku Good brothers, kde jsem včera koupila lístek. Obsluhující žena mi v jednu předá telefon, kde mi mužský hlas řekne, ať dojdu na 2.molo. Tam už se naloďují všichni, co si koupili tour i u jiných tour operátorů. Loď již zažila lepší časy. Dva motory jsou umístěné po stranách a na zádi je jakási kadibudka, kde si nelze stoupnout. Zkoušet nehodlám.

Na palubě samí mladší turisté. Z vizáže jsou někteří Britové. A nejen z vizáže je to poznat. Ale i z toho, že s sebou mají láhve alkoholu a je vidět, že se hodlají bavit. Ve čtvrt na dvě vyplouváme. Dva “kapitáni”(nevím, jak bych je jinak nazvala) nic neříkají. Žádné uvítání. Na plné pecky pustí jakési kambodžské techno a v ten okamžik si říkám, jestli by nebylo lepší vystoupit. Intuice mi říká, že tahle plavba nebude pohodová. Hlavně, pokud bude po celou dobu takto příšerná a hlasitá hudba.

Plujeme kolem pobřeží k pláži Longset beach, která je kousek od mého bungalovu. Tam nabereme další účastníky. Loď je plná. Převážně Britů. Slyším i nějakou ruštinu (nebo něco jí podobného). Vedle mě sedí Španělé. Vyplouváme k protějšímu ostrůvku. A cestující, kteří očekávají party, si začnou z chlaďáku sami servírovat pivo a nalévat whisky s colou. Pivo, voda a pod je v ceně. Čekala bych ale od kapitánů, že sami budou nabízet. Ne, že si cestující začnou nekontrolovaně sami servírovat. Najednou, jako by loď neřídili kapitáni, ale pár týpků, kteří začnou všem okolo nabízet panáky whisky.

Zakotvíme u ostrůvku a jeden z kapitánů nechá v prostoru na palubě bednu se šnorchly a naznačí stranu. Pochopím, že anglicky neumí. Beru si svůj šnorchl a skáču přes palubu prozkoumat podmořský svět. Voda ale není moc průzračná. Korály jsou docela ujdou. Není to ale místo, kde bych si šnorchlování užila (zlatá Semporna na Borneu nebo Filipíny).

Po šnorchlování dostáváme tác s ovocem. Opět self-service (kdo co ukořistí).

Plujeme k molu, odkud jsme vyplouvali. Zastavíme jen proto, abychom nabrali naložené maso, zeleninu a rýži, které budeme mít na lodi na večeři (v ceně). A také tašku s pivy a láhví whisky. Osazenstvo to kvituje potleskem. A někteří se hned vrhají na nový tekutý proviant.

Vyplouváme směr Long beach. Jeden z účastníků plavby kapitánovi dává mobil se svým play listem. O.K. Je to lepší než to asijské techno, ale hlasitost by mohli stáhnout. Jsou docela vlny. Plujeme trochu víc na širé moře, vzdáleni od pláže. Na programu je rybaření. Zastavíme a kapitán rozdá kotouč s lankem a háčkem. Že máme nahodit. Loď není vyvážená, protože někdo pořád chodí do chlaďáku pro další nášup alkoholu a na rybaření kašlou. Hudba na plný kule. To těch ryb asi moc nechytíme, když je budeme takto děsit. Docela to ve mě vře. Nejen kvůli té hudbě, ale i neschopnosti kapitánů sjednat nějaký pořádek, když vidím, jak se nakláníme více na jednu stranu a vlny jdou. Přesouvám se na druhou stranu lodi, abych snad trochu vyvážila a věnuju se již předem beznadějnému pokusu chytit nějakou rybu. Stejně je to jen, aby se neřeklo. Pak kapitán zatroubí, naznačí, že máme namotat lanko a ukončit rybaření. Lidi moc nevnímají.

Vyplouváme k Long beach - pláži s prý nejbělejším pískem. Zakotvíme u pláže, kde je v tu dobu vody asi tak po prsa a kdo chce, jde na pláž. Budeme tu prý hodinu. Posádka zatím připraví večeři. Kuřecí maso se musí ugrilovat. Jdu se projit po pláži. Žádné mušle. Jen písečné mušky (svině jedny kousavé). Takže lezu do vody a chvíli si užívám vln. Sem se zítra nepotáhnu. Zas až tak světoborná pláž to není. Relaxovat budu na White beach kousek od bungalovů.

Na palubě už se griluje. Lidi se postupně z moře stahují na loď. Mezitím příliv zvedl hladinu a k žebříku je již nutné doplavat. Pro většinu žádný problém. I když si na pláž brali taštičku, zvládají to. Až na dva. Asijský pár jde pomalu k lodi a žena má děs v očích, jak se postupně noří hlouběji do vody. Naznačím, že jim pomůžu se dostat k lodi a žena říká, že neumí plavat. Již šnorchlování absolvovali se záchrannou vestou. Tak běžně šnorchluje spousta Asiatů (hlavně Číňanů), co neumějí plavat. Plavu tedy k lodi a křičím na ty, co jsou na palubě, ať mi hodí záchranné vesty, že neumějí plavat. Hned se strhne záchranná akce, do které se ochotně zapojí ti party chtiví Angličané, o kterých bych to neřekla. Doplavou k nim s vestami, vezmou jim nad hlavu tašku s doklady, co si vzali na pláž, aby je bezpečně dostali na palubu. Je až s podivem, jak pěkně se dokážou stmelit a pomáhat si. V tento okamžik si říkám, že je to fajn banda. Dávám se s Asiaty do řeči. Jsou to Kambodžané z Phnom Penhu, kteří jsou na Koh Rongu na svatební cestě. Dostaneme naservírovanou večeři, kdy kapitáni poprvé rozdělují proviant (jinak by se na část nedostalo). Slunce se ztrácí v bouřkových mracích. Na ostrovem je černo.

Se západem slunce po večeři vyplouváme. A tehdy to začne. Dobrý pocit z osazenstva opadá. Rozjede se neřízená pařba. Již během pobytu na pláži několik individuí několikrát bylo někde sehnat další plechovky piva. Někteří začínají být hluční. Zejména jedna nána (jinak ji nazvat nelze), která na začátku vypadala normálně, začne vyřvávat “please, don’t stop the music” v okamžiku, kdy kapitáni chtějí naznačit, že je třeba si sednout. Pánové zase po sobě házejí otevřené plechovky s pivem a když ji chytí, napijí se. Jiní zase nalévají whisky přímo z láhve do krku…plujeme podél pobřeží, za námi a před námi se v dálce blýská. Čím dál více se stmívá. Vlny houpou lodí, která je nevyvážená, protože několik individuí v prostoru tancuje. Pak nějakého idiota napadne polít servírovací stůl uprostřed vodou a klouzat se po něm po břiše. Kapitáni na to nesouhlasně koukají, ale mají co dělat s kormidlováním. Takový bordel na lodi jsem ještě nezažila. Kambodžané vedle mě to taky sledují s obavami. Tečou mi nervy. Mám sto chutí je všechny seřvat, ať si do prdele sednou na svá místa a nepřevažují loď. Jednou kapitán vypne hudbu a ta kráva v modrých plavkách začne zase vyřvávat, že chce hudbu. V ten moment bych ji profackovala (i když mi to je běžně proti srsti). Ježdění po stole na břiše jeden z kapitánů brzy utne, protože ten stůl je dost vachrlatý a zítra by taky už neměli na čem jídlo připravovat. Pár ožralých idiotů tančí na jedné noze a snaží se během houpání lodi udržet balanc. Já se zase modlím, ať už přistaneme v přístavu. Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Plujeme ale dál. Doufám, že nechce kapitán nejprve kotvit u pláže, aby tam nechal část lidí. Blesky jsou časté. Je tma. Pak to kapitán otáčí a něco říká Kambodžanům. Ti mi překládají, že na svítící plankton už nepoplujeme, že by během toho blýskání nebyl vidět. Na svítící plankton kašlu. S těmi ožralými neandrtálci, co se totálně urvali ze řetězu, nechci být na palubě během bouřky již ani minutu. Když konečně zakotvíme, uleví se mi. Rozloučím se s Kambodžany a opouštím loď. Nebo spíše jedno velké smetiště. Ten bordel, co po sobě všichni nechali - plechovky, sáčky, palubu politou pivem…rozhodně jim to nezávidím, až to budou uklízet. Na druhou stranu, sami si to způsobili, když si neuměli sjednat pořádek. Za mě tato tour stojí za nic. Je vidět, že hlavním účelem je lidi asi ožrat, aby si nevšimli, že co se programu týká, stojí za hovno (jinak to říct nejde). Za mě nejhorší tour na lodi, co jsem zažila.

Blýská se docela intenzivně. Dnes do restaurace na večeři nepůjdu. Jednak jsem docela zasycená tím barbecue na lodi a jednak to vypadá na solidní bouřku. U prodejkyně, kde jsem ráno kupovala smoothie si kupuji střední ovocný salát a jdu k bungalovu. Na pláži pak chci pod slunečníkem pozorovat blýskání a sníst si ovoce, ale začne pršet, tak se raději uchyluji na terasu své chatky.

Dnes je to poprvé, co jsem se v Kambodži necítila bezpečně. A mohly za to tito ožralí převážně britští neandrtálci, kteří se absolutně utrhli ze řetězu . Být na jedné lodi v rámci výletu kolem ostrova s takovými individui, kteří absolutně nerespektují nějakou stabilitu lodi, v době, kdy se stmívá a přichází bouřka, je fakt o nervy. Hlavně, že “don’t stop the music”! Tolikrát jsem měla sto chutí je všechny seřvat (kdyby šlo přeřvat tu hudbu), říct té náně, co pořád vyřvávala, až pustí hudbu, když ji kapitán vypnul, aby naznačil, že si mají sednout, ať už drží hubu…Vinu na tom mají i dva kapitáni (jestli je tak lze nazvat), kteří neuměli anglicky a nebyli schopní si sjednat pořádek. Ti ožralí neandrtálci se jim pak vozili po břiše po stole a převažovali loď na jednu stranu. Musela jsem se stydět, když jsem to viděla. Takoví idioti by neměli mít právo opouštět svou zemi. Tohle by si doma určitě nedovolili.

Boat trip na Kog Rongu? Nikdy více. Nebo s privátní lodí bez nevychovaných turistů.

Druhý den na ostrově Koh Rong

Tak v noci vypadla elektřina v části ubytování, kde mám chatku, znovu. Za chvíli ji nahodili. V noci pak už naštěstí elektřina fungovala a s ní klimatizace, bez které by se nedalo spát. Částečně odháněla komáry. Před šestou ráno mě ale vzbudil právě další výpadek. Hned se v pokoji začalo oteplovat. Vydala jsem se tedy na obhlídku okolí. Došla na sousední pláž. Byl odliv. A taky horko. Dál jsem nešla. Vrátila jsem se zpět a prošla se k vesnici. Do vody jsem na chvíli vlezla na White beach.

Snídani jsem řešila na ubytování. Americký styl s klobáskami, volskými oky, slaninou, fazolemi. Klid na snídani rušil pes, který mi strkal hlavu skoro do talíře. Další dny snídani řeším jinde. Za levněji a v lepším prostředí. Prostě špatný dojem napoprvé a už to zůstane. Dobrou věcí na tomto ubytování je možná jen pláž, kde je možné šnorchlovat. To jsem taky dopoledne dělala. Zabrala si lehátko pod slunečníkem a relaxovala s knížkou a šnorchlovala.

Před jednou po poledni jsem si zašla na pokoj se opláchnout, abych si do vesnice zašla na oběd. Pokoj nebyl uklizen. Tak nějak by se dalo předpokládat, že za 45 USD/ noc bude součástí úklid a vynesení koše z koupelny, kam se musí házet toaleťák, protože to tu ty trubky nedají. Zašla jsem na recepci se vyptat na úklid. Recepční se divil, že chci úklid. Řekl si ale o klíč od pokoje a že se uklidí.

Ve vesnici jsem sedla do restaurace na khmerské jídlo Lok Lak - hovězí kousky s rýží. Objevila jsem pekárničku, kde mě zaujaly pletýnky a u nich české “houska”. Zeptala jsem se prodejkyně, proč je to česky. Prý je kuchař (pekař) Čech z Brna. Dnes jsem si žádné pečivo nekupovala, ale některý další den musím zajít.

Po cestě zpět směrem k White beach se u touroperátorů vyptávám na výlety na lodích. Zajímá mě výprava za fluorescentním planktonem. Dnes se prý nepluje, protože byl úplněk a to plankton nesvítí. Nakonec jsem na zítra koupila odpolední tour se zastávkou na Long beach, rybařením a také svítícím planktonem. Cena 15 USD.

Uvelebím se pod stromem na bělostné pláži a pokračuji ve čtení a relaxu. Po čtvrté se přesouvám na ubytování vyzvednout klíč a zkontrolovat pokoj. Je uklizeno, zameteno, ustláno a na posteli 2 nové (a voňavé) ručníky. Proud ale nejde. Přebalím věci a jdu zase na žlutou pláž u hotelu šnorchlovat. Odpoledne je vidět, že začínám chytat barvu i na zbytku těla. Okolo šesté se začíná smrákat. Sprcha a hurá do vesnice na večeři. Nakonec opět sedám do stejné restaurace Family Guesthouse jako včera a tentokrát si dávám z grilu oliheň a krevetky. K tomu kokosový ořech. S plným žaludkem jdu relaxovat do chatky. Kolikrát dnes vypadne proud?

Na cestě z Kampotu vlakem do Sihanoukville a lodí na ostrov Koh Rong

Týden za mnou a dnes mě čeká přesun k moři. Pro pár dní relaxu u moře jsem si zvolila ostrov Koh Rong. Je to druhý největší kambodžský ostrov a dostat se na něj lze lodí ze Sihanoukville. Z Kampotu do Sihanoukville jezdí autobusy. Od roku 2016 tam jezdí i jednou denně vlak. Jízda vlakem by měla být rychlejší, než autobusem. A navíc bych tak vyzkoušela i tento dopravní prostředek.

Lístek jsem si koupila včera. Odjezd vlaku je v 10:40. Proto se ráno můžu na pokoji zdržet do desáté. Majitel guesthousu mi zavolá tuk-tuk. V 10:15 jsem na nádraží. Po chvíli čekání si všímám cedule, že bude vlak o hodinu opožděn.

Okolo 11:30 se lidé začínají houfovat na nástupišti. Kromě cestujících i tuktukáři, kteří chtějí ulovit své zákazníky. Vlak za chvíli přijíždí. Začne všeobecný frmol. Z nákladového prostoru vyvážejí skútry. Lidé vystupují. Vlezu do příjemně klimatizovaného vagonu a zaberu si místo. Zdá se, že nebude plno. Pak se čeká ještě dalších 20 minut, než se vlak asi na čtvrtý pokus rozjede. První pokusy byly takové trhnutí, jako když se učíte rozjíždět. Ze začátku jedeme závratnou rychlostí tak 20 km/h. Pak to trochu zrychlilo. To kodrcání mě uspalo. Alespoň ty 2,5 hodiny rychleji utekly. O půl třetí vysedám na nádraží v Sihanoukville. Nechám se oslovit tuk-tukářem a už jedu směr přístav. Udělala jsem ale školáckou chybu, když jsem mu na dotaz, jestli už mám lístek na loď, řekla, že ještě ne. Před přístavem mi zastavil u místního touroperátora, který prodával lístky společnosti Buba. Jedna z 5 společností, které spojují Sihanoukville s Koh Rongem. Jen trochu pomalejší loď. Místo 40 minut jede hodinu. Cena za zpáteční jízdenku je 25 USD.

Tuk-tukář mě odveze ke vstupu do přístavu a ukáže, kam mám jít. Dávám mu 10 tisíc rielů. Tolik po mě dnes chtěl tuk-tukář v Kampotu. Chvíli se tváří, že je to málo, ale pak usoudí, že se mnou to na víc neuhádá.

Jdu k molu. Samozřejmě, že lístek bych mohla koupit zde u rychlejší lodi. Nakonec je to tak ale dobře. Všechny lodě mají zpoždění. Prodávali mi lístek na 14:30, když už bylo po a loď teprve nabírá cestující. Nakonec odplouváme po 15 hodině. Těsně po 16 hodině připlouváme k molu ve vesničce Koh Toch na Koh Rongu. I když mi z ubytování psali, že si mám v kanceláři Speed Ferry Cambodia vyžádat zdarma pick-up, vydávám se k ubytování Tree House Bungalows pěšky. Zase tak daleko to není. Alespoň omrknu vesničku. A pláže po cestě. Písek je bílý a velmi jemný. Už vím, co si určitě odtud odvezu a ještě dlouho to budu vyklepávat z bot a věcí .

Na ubytování platím za celý pobyt a dostávám chatku - tradiční khmerský dům na kůlech. Na fotkách to uvnitř vypadá dobře. Realita je bohužel horší. Asi tu už dlouho nevětrali. A neutírali prach. Okna by taky potřebovala umýt. A chybí ta moskytiéra, co je na fotkách. Klimatizaci to má, ale od 10-13 a od 15-17 nejde ve vesnici elektřina. Což je v okamžiku ubytování. Hned jsem zpocená. Za chvíli ale slyším generátor a zkusmo zapnu světlo. Funguje. Takže nahodím klimatizaci na 22 stupňů. Jen nevím, jestli tím taky odeženu ty komáry, co se houfují u oken.

Vybalím a jdu zpět do vesnice na obhlídku. Najít supermarket na koupení vody a taky nějaké místo, kde povečeřím. Dnes jsem kvůli zpoždění vlaku měla k obědu müsli tyčinku, co si jako poslední záchranu táhnu z Česka.

Koupím dvě vody a mango. Nejprve sednu na terasu jedné restaurace, kde se chystají grilovat, ale protože je číšník divný a nevypadá to, že by se grilovalo brzy, přesouvám se k bbq restaurace White House, kde to vypadá moc pěkně. Talíř s grilovaným masem nebo rybou za 5 USD. Vybírám rybu, kterou chci na gril a objednávám si pivo. Dostávám Angkor. Hraje tu západní hudba. Vlastně se ty hudby tu z okolních podniků překrývají. Pomalu se smráká a začíná to tu ožívat. Večeře je skvělá. Sem asi ještě zajdu. Ale později. Dávám si ještě jedno pivo a uvažuji, jestli nepožádám číšnici o prodej sklenice Angkor. Byl by to stylový suvenýr na doma.

Zkusila jsem to. Nabídla jí 10 tisíc rielů (2,5 dolaru) za sklenici. Ale řekla, že jich má málo. Za večeři a dvě piva jsem platila 6 dolarů.

Po cestě domů jsem obhlédla další místa, kde se griluje. Zítra musím každopádně až kolem šesté. Dojdu na bungalow, s tím, že si trochu uspořádám věci a vlezu do sprchy. Najednou vypne světlo. Wi-fi ale jde a plážový bar je také osvětlený. Pojistky na verandě v pořádku. Jdu na bar nahlásit, že mi v chatce nejde elektřina. Barmanka zavolá recepčního(zřejmě majitele). Ten se mnou jde na chatku, zjistí, že pojistky jsou v pohodě a někam odejde. Ani slovo. Čekám a čekám. A začínám být naštvaná. 45 dolarů na noc za tohle mě začíná vytáčet. Nejen, že mi na pokoji chybí avizovaná moskytiéra a ty potvory mě určitě nenechají na pokoji, během dne několikrát nejde elektřina (a nejsem si jistá, že je to v celé vesnici), není pořádně uklizeno (na židli na terase mi leží mrtvá můra a celkově se tu tak týden nezametalo) a ještě tu nemají zajištěné běžné fungování elektřiny. K tomu v baru hrají odporné čínské cajdáky (nebo možná jsou kambodžské, ale vzhledem k tomu, že tu všude visí nápisy v čínštině a půlka podniků ve vesnici asi patří Číňanům, tak začínám být vysazená). Jdu na bar zeptat se, co se děje. Prý není elektřina v celé zadní části. A prý to bude trvat ještě asi hodinu! Je půl deváté. Potřebuju sprchu. Alespoň mohli dát nějaký drink na účet podniku. Možnost výměny pokoje prý není možná, protože jsou plní. No nevypadá to. Tady si dobré hodnocení na bookingu nezaslouží.

O deset minut později mi paní z baru přijde říct, že elektřina již funguje. Jdu si dát sprchu. Trochu vychladnu. Přede mnou je ale první noc. Kdyby to byla chatka za 10 dolarů, neřeknu. Ale za tyto na Kambodžu dost vysoké peníze bych čekala alespoň to, co je na fotkách.

Na skútru z Kampotu do NP Bokor

Tím, že jsem včera stihla návštěvu pepřové plantáže, dnes jsem si mohla na pohodu užít jízdu do NP Bokor, který je ve Sloních horách. Ty se zvedají na západ od města. Bývalá francouzská horská stanice Bokor Hill Station je vzdálená od Kampotu cca 42 km. A nadmořská výška nejvyššího bodu je 1081 m. Po ránu prý v horách býval chladno při jízdě na skútru, takže jsem si do batohu nabalila mikinu.

Vstávám sama před sedmou, ale než se vyhrabu z postele, je po osmé. Snídani ošidím ovocem, co jsem koupila včera. Jedna papája a mango. Po cestě snad narazím na nějakou lákavou jídelnu. V horách by se snad také mělo něco dát sníst.

Venku svítí slunce a nad horami je vymeteno. Řítím se po hlavní pryč z města. Na jedné z benzínek pro jistotu dotankuji. Bránu do národního parku nelze minout. V místě, kde silnice začíná stoupat do hor, je kontrola. Vstup je zdarma. Nevím, co tu tedy kontrolují. Na mě mávnou ať jedu dál. Cesta začíná pozvolna stoupat. Serpentinovitě se vine nahoru. Žádný strmý svah. V jednom místě místní u silnice hází banány makakům. Nic bych jim neházela. Jsou to potvory.

Čím výše jsem, tím je příjemněji. Jízdu si užívám. První zastávkou je velká socha Buddhy. Pod ní je ruina rezidence krále Sihanouka postavená v roce 1936. Vyrabovaná zřejmě Rudými Khmery. Tehdy musel mít z terasy nádherný výhled na pobřeží dole. U sochy Buddhy je živo. Hraje tu tradiční muzika a lidé nosí obětiny pod sochu. Odtud je zajímavý výhled na pobřeží i vzdálené budovy v horách. Dole na pobřeží vzniká přístav, který staví Číňani (stejně roztahovační jako Američané). Čínský investor si pronajal pozemky v horách na 99 let a na několika místech začala výstavba. Již tu stojí škaredý hotel. Hlavně, že je to národní park…Na rozcestí volím jako první cestu doprava k vodopádu Popokvill. Zde se platí vstupné 2000 rielů. Dostávám ale poukázku na láhev vody. Je sucho, proto z vodopádu padá jen minimum vody. Kaňon pod vodopádem je ale působivý. V období dešťů tu musí být pěkný hukot od té padající vody. Vyzvedávám si malou láhev vody a jedu zpět na rozcestí a pak směrem k horské stanici, kterou tu vybudovali Francouzi během svého období koloniální správy. Míjím příšerný žlutý hotel. Dojedu ke katolickému kostelíku z roku 1920.

V interiéru je skromný oltář. Nad kostelík vede stezka na pěknou vyhlídku. Začíná kapat. Nad horami se objevily mraky. Když sejdu zpět ke kostelíku, rozprší se. Schovávám se do vchodu kostela. Stejně tak i další výletníci, kteří zrovna došli. Déšť naštěstí netrval dlouho. Sedám na motorku a dojedu k budově Pakace Bokor. Protože ještě kape, schovám se pod altánek na terase. Poobědvám croissant, který jako jeden t mála na terase v občerstvení nabízejí. Čerstvý byl asi včera.

Když přestane kapat, projdu se ještě k ruinám bývalé horské stanice. Přes hory se začínají převalovat mraky tak, že mlha vždy na chvíli zakryje okolní krajinu. Jakoby Bokor Palace neexistoval. Počkám, až se mrak převalí a vydám se na cestu zpět z hor do Kampotu. Ještě jsem chtěla navštívit jeden vodopád, ale z Kampotu to vypadá, že se přižene bouřka. Vodopád je z druhé strany hor a navíc mě napadlo, že v tom období sucha v něm stejně nebude voda. Místo vodopádu mířím podél nábřeží na sever města do oblasti mokřad. Má tu být pláž a v noci i světlušky. Dojedu k resortu. Dřevěné domky na kůlech nad mokřadami a všude samé palmy. Po chodníčku dojdu k pěkné pláži. A pak na vyhlídku. Nikdo tu není. Asi teprve rekonstruují. Zde by ale bylo pěkné ubytování.

Pak se vydám na vlakové nádraží koupit si na zítřek lístek. Přijde mě na 25 000 rielů (cca 6 USD). A po hlavní opět k tržnici, kam si jdu nafotit nějaké momentky ze života trhovců. Ak tomu ochutnám vafli a pak jakousi omeletu s nudlemi. To je pikantní. Brzká večeře celkem na 1,5 dolaru. Ještě nakoupím vodní meloun a jedu vrátit skútr (vyměnit jej za pas) a zaplatit za ty dva dny půjčovné 12 USD. Půjčovna je ve francouzské čtvrti s koloniálními domy. Teď za večer to tu začíná žít. Restaurace, obchůdky. I nábřeží ožívá. Jdu směrem k přístavu, kde budou závody tradičních bárek. Míjím skejtaře, skupinu starších žen provozujících jakýsi asijský aerobik. Z kazeťáku hraje jakési divné asijské techno a paní se do toho hýbou. Nevidím ale žádnou cvičitelku, tak nevím, podle čeho se vždy koordinovaně hýbou. O kus dál na venkovních posilovacích strojích je také živo. Je zábavné sledovat dění kolem sebe. Stánkaři vytáhli svoje zboží kolem silnice. Ta se zaplnila dopravními prostředky. Pozoruji projíždějící 4členné rodinky na jednom skútru. Taková asijská klasika. A my si v Evropě hrajeme na bezpečnostní pravidla a autosedačky pro děti…

Po cestě zpět na ubytování ještě kupuji pytlík jackfruitu a pečivo na snídani.

Zpět na pokoji zapínám TV, kde zrovna začíná zahajovací ceremoniál 32. Olympijských her jihovýchodní Asie.

Na skútru po okolí Kampotu k plantážím kampotského pepře a setkání s kambodžskými olympioniky

Po vystoupení z autobusu v Kampotu se tuk-tukářem nechávám dovézt k Samnom Samnang Guesthousu, kde jsem si na dvě noci rezervovala pokoj. Není to takový luxus, jako v Siem Reapu, ale hlavně, že mám postel a sprchu. A je to v centru. Cena je také 4x nižší. Kampot mě zajímá hlavně díky pepřovým plantážím a také NP Bokor, který je v nedalekých Sloních horách. Město je malé a provoz docela v pohodě. Okolí si chci projet na skútru. A tím, že jsem do Kampotu dorazila brzy ráno, tak mi vyjde půjčení skútru na dva dny.

Recepční na ubytování mi řekne, že pokoj bude od 10.hodiny. Je skoro 8. Takže nechávám velký batoh na recepci a jdu na obhlídku. Takhle po ránu je příšerné vedro. Jsem zpocená hned. V pekárně si kupuji jakousi sušenku k snídani. Dojdu ke kruháči, kterému vévodí obří durian. Tohle je město durianů. Na ulici kousek od ubytování bylo na hromadě největší množství durianů, co jsem kdy viděla. Projdu se ulicí směrem k nábřeží. Zde objevím půjčovnu skútrů. Dostávám se do bývalé francouzské čtvrti, která je dnes turisticky nejzajímavější. Jsou tu restaurace, obchůdky, o kus dál na nábřeží bývalý guvernérův dům, dnes Kampotské muzeum. Na nábřeží u řeky je lépe. Podél nábřeží pokračuji dál, když tu vidím na řeku vyplouvat tradiční bárky. Je to některý z týmů zemí, které se budou za dva dny účastnit 32.olympijských her jihovýchodní Asie, které hostí Kambodža. Soutěžní klání se budou konat nejen v Phnom Penhu a Siam Reapu (v oblasti Angkor Watu a pohoří Kulen), ale i zde na jihu v Kampotu, Kepu a Sihanoukville. A zde v Kampotu to budou závody tradičních bárek (nebo jak to nazvat). Dojdu na místo, odkud vyplouvaly. 

Zde probíhá nějaký ceremoniál pro kambodžské olympioniky. Před buddhistickým oltářem obloženým obětinami zpívá zpěvačka doprovázená hudebníky a sportovci sedí z boku. Na pláži dává rozhovor do televize nějaký muž. O kus dál se zase společně fotí policejní papaláši. A zřejmě studenti tu také mají schůzi, aby následně provedli úklid okolí od odpadků. Chvíli pozoruji trénink pár bárek na řece a ceremoniál. Dva hlídači si se mnou chtějí udělat fotku. Fotím si usměvavé sportovce, kteří se chystají k modlitbě za dobrý úspěch a jdu zpět do centra. Kupuji si u pojízdného stánku zřejmě Angličanky pečivo, v půjčovně půjčuji skútr na dva dny a dojedu na ubytování. Je půl desáté a pokoj už dostávám. Dávám si sprchu, chvíli oddech a pak se vydávám na projížďku po okolí Kampotu. Cílem je nějaká pepřová plantáž. Beru to podél nábřeží. Sportovci tam již nejsou. Mimo město projíždím vesnickou krajinou. Chvíli zase na hlavní tah do Kepu a za řekou odbočka na prašnou hliněnou cestu. Ta je po čase uježděná dohladka, takže se dá jet relativně rychle. Před jezerem Secret lake se cesta zhorší. Opět kameny a musím jet pomalu. Příšerná cesta je až k pepřové plantáži La Plantation. Před polednem jsem tam. Prohlídka s průvodcem je zdarma.

Nakonec mám soukromou prohlídku, protože není žádný jiný anglicky hovořící turista. Všichni jsou francouzsky hovořící. S průvodkyní se projdeme plantáží. Ukáže mi oba druhy pepře. Vysvětlí, jak dělají červený, černý a zelený pepř. Ochutnám zvláštní dlouhý pepř. Vše je tu organické. Pak zamíříme zpět do hlavní budovy, kde mě čeká ochutnávka jednotlivých druhů pepře a koření. Za mě je nejlepší varianta slaného pepře, který je takovou zdejší specialitou a lidé jej pojídají prý jako snack. Jedno balení si kupuji. Stejně tak mě zaujal dehydratovaný zelený pepř. A jeden sypaný čaj. Ceny jsou evropské. Kampotský pepř je možné levněji koupit v supermarketu než přímo na plantáži. Přesto to není levná záležitost. Holt, sbírá se ručně a navíc je kampotský pepř vyhlášený svou kvalitou.

Nasedám na motorku a vydávám se po té příšerné cestě zpět k jezeru. Za ním ve vesnici odbočuji doleva a mířím k jeskyním Elephant Cave a Bat Cave (Sloní a Netopýří). Ty jsou v kopci v krajině nedaleko Kepu. Projíždím venkovskou krajinou s tradičními domky a políčky. Ke tu moc pěkně. Dělám pár zastávek na focení. Tohle objevné projíždění mě baví. Díky mapy.cz za oflinovou verzi. Můžu si tak kontrolovat, kde jsem.

Pod vápencovým kopcem v osadě je chrám. V samotné Sloní jeskyni je oltář, kde se místní modlí k bílému slonímu králi. Jsou tu dvě sošky bílého slona. Jeskyně není velká. Padá do hloubky. V druhé části kopce je vchod do Netopýří jeskyně. Zde bych potřebovala baterku, abych si jeskyni více prohlédla (baterka zůstala na pokoji v batohu).

Jsou tři hodiny. Uvažuji, jestli má cenu jet ještě do Kepu. Vzhledem k tomu, že je to roztahané město, tak to zavrhuji. Vydám se na cestu na hlavní tah zpět do Kampotu. Tam zajedu omrknout vlakové nádraží. V sobotu bych se chtěla do Sihanoukville přesunout právě vlakem, abych zkusila i tento dopravní prostředek. Nádraží je vlastně taková otevřená zastávka. Kancelář prodeje jízdenek je holá místnost s počítačem. Ptám se na čas a na to, jestli můžu koupit lístek až ten den. Prý můžu. Vlak odjíždí v 10:40. Cesta ním by měal trvat méně, než autobusem. A dojezd by byl poblíž přístavu, odkud jezdí lodě na Koh Rong.

Dojedu na bulvár National Highway 3, kde mám poblíž ubytování. Oproti ránu je tu rušno. Všímám si tržnice s ovocem. Parkuji, kupuji nějaké ovoce a jdu na obhlídku tržnice. Je to obří tržnice. Nejen s ovocem, ale i s mořskými plody, masem, zlatem, oblečením…zkrátka snad se vším, na co si vzpomenete. A je tu i několik stánků s jídlem. U stánku se závitky se zastavím a pár si jich poručím. Oběd jsem neměla, tak si dám brzkou večeři. K tomu šťávu z cukrové třtiny.

Pak se ještě zajedu zpět na nábřeží, kde ráno trénovali kambodžští olympionici. Ti zrovna nalezli do mikrobusů. Z vody tahají loďku sportovci z Barmy.

Otočím to a jedu ještě přes most na druhý břeh řeky omrknout místo, odkud vyplouvají lodě za západem slunce a světluškami. Vyplouvá se v 17:30. Je 16:30. Hodinu se mi čekat nechce, ani vracet se. Pro dnešek toho už mám plné kecky v tom horku a tak zajedu na ubytování. Ještě si po setmění zajdu koupit vodu a pak už relax na pokoji.