Zimní výlet Bouzovskem

Hrad Bouzov patří k nejkrásnějším hradům Česka. Tedy alespoň pro mě. Svým novogotickým vzhledem s bílo-červenými okenicemi na hlavní věži je nezaměnitelný a velmi snadno rozpoznatelný. Jeho romantický vzhled láká jak návštěvníky, tak i filmaře, kteří na hradě natočili dnes již kultovní pohádku "O princezně Jasněnce a létajícím ševci". Na motivy dívčího románu Stanislava Rudolfa se tu točil film "Kopretiny pro zámeckou paní".

A protože jsem se po letech chtěla na Bouzov podívat (i když jsem věděla, že se dovnitř nedostanu) a po další epizodě šedých depresivních dní mělo vysvitnout slunce, rozhodla jsem si udělat další výlet. Slunce sice svítit mělo (a taky, že svítilo), ale teploty zrovna ten den klesly pod bod mrazu a držely se tam po celý den. Takže jsem na sebe navlékla několik vrstev, nasadila čepici a rukavice a vyrazila s sedm ráno vlakem do Moravičan, tam jsem nasedla na autobus do Loštic. V mezičase během čekání na autobus do Bouzova jsem v místním Coopu nakoupila nějaký ten proviant na výlet a krátce po deváté vysedla na návsi obce Bouzov. Hrad si trůnil na kopci nad vesnicí. Park, který hrad obklopuje, byl již v zimním hávu bez listí. 

Vystoupala jsem přes bránu parku ke hradu. Nikde nikdo. Pokladna zavřená. Ta by byla zavřená, i kdyby to zrovna nebylo nařízené vládou. V prosinci se na Bouzově neprovádí.

I když byl Bouzov postaven již na přelomu 13. a 14.století, jeho současný romantický vzhled pochází z přelomu 19. a 20.století, kdy Bouzov vlastnil Řád německých rytířů. Ti na hradě sídlili od roku 1696 až do příchodu nacistů. Tehdy Hitler daroval hrad Himmlerovi a na hradě se usídlil přepadový oddíl SS. Právě tento oddíl stál v květnu 1945 za vypálením Javoříčka. Po válce se stal Bouzov českým státním hradem a důležitou kulturní památkou. Unikátní jsou dva funkční padací mosty a padací brána.

Jak to tak u hradů bývá, i k Bouzovu se vážou různé pověsti. Jako třeba ta o Bílé paní, která vystupuje z obrazu, chodí chodbami a otevírá těžké dveře. Obraz (nebo spíše kopie fotografie, na níž je bíle oděná žena připomínající strašidlo ) visí u vchodu do hradu. Různé pověsti se vážou i k oblasti Bouzovska. Na naučné stezce, kterou jsem později procházela směrem k Javoříčku, jsem si mohla některé pověsti přečíst z informační tabule. 

Obešla jsem hrad podél východních hradeb. Odtud je výhled na vesnici a na svahu stojí kostel sv. Gotharda. Dole v podhradí byl vybudován Historický areál, ve kterém se od jara do podzimu konají kulturní akce a najdete zde ukázky historických zbraní. Dominantou je pak dřevěný Trojský kůň, který slouží jako rozhledna. Bohužel jsem mohla přes zamčenou vstupní bránu spatřit jen hlavu koně. 

Po desáté jsem se vydala na cestu dál. Čekalo mě zhruba 10 km a několik zajímavých zastávek. Jako první mě čekalo 5 km vzdálené Javoříčko s památníkem obětí 2.světové války a nedalekými Javoříčskými jeskyněmi. Poté skála zvaná Zkamenělý zámek v Národní přírodní rezervaci Špraněk. Projít jsem měla obcí Vojtěchov a výlet zakončit na autobusové zastávce ve Hvozdu.

Z náměstí v Bouzově jsem tedy pokračovala po modré turistické značce, která mě u JZD zavedla do polí na Naučnou stezku Bouzovsko. Cesta vedla po asfaltce a zavedla mě k Panským rybníkům - průtočným rybníkům ležícím na říčce Javoříčka. Hladina prvního rybníka byla pokrytá ledovou krustou. Vedle cesty stojí několik altánků určených pro piknik a také ohniště na opékání špekáčků. Dřevo zde také bylo připravené. Škoda, že jsem to neveděla, koupila bych si pár špekáčků. I když zde byla docela kosa, tak nevím, jestli by mi spíš neomrzl noc. Vtipné jsou i dvě kadibudky na břehu říčky. 

Dál po cestě jsem minula další 2 rybníky. K jednomu se váže pověst "O bouzovském ohnivém muži". Tu si můžete přečíst právě na informační tabuli u cesty nad rybníkem. 

Cesta rychle uběhla a já jsem se octla u prvních domů osady Javoříčko. To je známé jako "moravské Lidice". Z původní osady toho moc nezbylo. 5.května 1945 kolem 9 ráno do Javoříčka vpadli nacisté, vydrancovali a zapálili stavení (kromě školy a kapličky) a všechny muže starší 15 let, na které narazili, zastřelili. Bylo jich celkem 38. Ženy a děti byly z osady vyhnány. Motivem nacistů k tomuto činu byla zřejmě odplata za akce partizánské skupiny Jermak-Fursenko, která v okolí operovala a Javoříčko bylo jednou z jejích základen. O dva dny později proběhl pohřeb zabitých obyvatel. Oběti byly pohřbeny do společného hrobu, na kterém nyní stojí památník v budovatelském stylu a také kříž s pomníkem. Na místech, kde stávaly některé vypálené domy je na zemi vyznačený půdorys a z pamětní desky lze vyčíst jméno rodiny a krátký příběh. 

Kousek u cesty vedoucí do kopce Špraněk k Javoříčským jeskyním stojí na místě, kde byl zastřelen jeden z obyvatel - Josef Vlček - pomník. Je to jen pár desítek metrů od jeho domu, po kterém zůstal jako memento vyznačený půdorys. Místo má zvláštní atmosféru.

Cesta k jeskyním stoupala do kopce a změnila se ve schody. Od památníku ke vchodu do Jeskyní je to asi jen kilometr. Ani jeskyně nejsou v prosinci otevřené. V minulosti jsem je sice několikrát navštívila, ale ráda bych si osvěžila pamět. Zvláště, když se o nich tvrdí, že jsou to jeskyně s jednou z nejbohatších krápníkových výzdob Česka. Jeskyně se ukrývají v útrobách masivu Špraněk a táhnou se ve třech úrovních. Celkem jsou dlouhé okolo 6 kilometrů, ale veřejnost má povolený vstup jen asi do části dlouhé 780 m. Symbolem jeskyní je unikátní průsvitný útvar "Záclona". A také je to významné zimoviště vrápence malého a dalších netopýrů. O existenci krasových útvarů se vědělo již odnepaměti. Hlavně o malé propasti Zátvořice a jeskyni Svěcená díra, která je nyní schovaná za betonovou bránou.  Oficiálně byly jeskyně objeveny až ve 30.letech 20.století. Veřejnosti pak byly jeskyně zpřístupněny v roce 1938. 

Jen pár metrů od spodní části propasti Zátvořice stojí návštěvnické centrum Javoříčských jeskyní. To dnes zelo prázdnotou. Vystoupala jsem po schodišti kolem zřícené skalní stěny spodní části propasti nahoru k vrcholu propasti, kde stojí malá turistická chata Jeskyňka s rozlehlou venkovní zahrádkou, kde, když je turistická sezóna (a není lockdown) musí být příjemné posezení u piva. Nedaleko chaty je pak vchod do podzemí právě do oné Svěcené díry. 

Červená turistická trasa, po které jsem kolem chaty pokračovala dál (a která je zároveň naučnou stezkou Špraněk), mě dovedla až k 54 metrů vysoké mohutné skále nazývané Zkamenělý zámek. Svůj název skála dostala zřejmě díky pověstím, které se k místu vážou. Reálným základem je existence středověké tvrze Branky, která na skále ve 14.století stávala. Tvrz (která je také známá jako hrad Špraněk) nechal postavit roku 1313 brněnský sudí Dětřich ze Spran. Po roce 1380 během markraběcích válek začal hrad pustnout. Nyní jsou patrné jen nějaké valy a příkopy. Na místě, kde zřejmě stávala věž, je dnes vyhlídka se zábradlím. Je odtud pěkný pohled na údolí. 

A co se legendy týká: členové rodu vlastnícího hrad neměli štěstí a rod postupně vymíral. Až zbyla jen stařenka, která propustila služebnictvo a vedla malé hospodářství. K obživě potřebovala jen mléko, chléb, máslo a sýr. Hlavní její činností bylo hnětení tvarůžků, kterými se v zimě živila. Lidské společnosti se stařenka stranila. Společnost na hradě jí ale dělal pejsek a kočička, kterým občas nějaký ten tvarůžek podstrčila. Jednoho dne si stařenka přinesla plnou mísu tvarohu, aby jej začala hníst. Tu k ní přiběhli její zvířecí společníci a začali se dožadovat tvarohu. Stařenka jim jako vždy dala kousek. Tentokrát ale pejsek s kočičkou neměli dost a stále se lísali. Když kočička vyskočila na stůl a začala do tvarohu strkat pacičky, stařenka se naštvala a zvolala: "I vy holoto nezbedná! Kéž byste se raději v kámen proměnili i s tím prokletým zámkem!". V tu chvíli se setmělo, zahřmelo a všechno i se stařenkou, pejskem a kočičkou se proměnilo v kámen. 

Podle další pověsti se majitel hradu upsal ďáblu. Když nastal čas splacení dluhu, hrad zkameněl. Od té doby tu pobíhá černý pes s lidskými údy v tlamě.

 Nejprve jsem vystoupala na vrchol skály na vyhlídku na údolí. Po nějakém opevnění ani vidu. Ten, kdo by tu nějakou tvrz stavěl, to neměl snadné. Toho prostoru nahoře není. Nějak si nedovedu představit, že by tu nějaký hrad stával. Ve stěně u cesty na vrchol je průrva, zřejmě asi nějaká jeskyně. Aby tam ale nikdo nespadl, je zakrytá ocelovou sítí. Zajímavější část skály se ukrývá asi 25 metrů níže. Skalní brána, kterým vede stezka dolů k potoku. Po levé straně průrvy ve skále je malé skalní okénko, ve kterém podle pověsti je možné spatřit zkamenělou stařenku hnětoucí tvarůžky. Na pravé straně jsou další dvě okna. A dole pod průrvou je vstup do ponorné jeskyně. Vchod je ale zahrazen bránou, aby v útrobách jeskyně nikdo nepřišel k úhoně. 

Pod skálou stojí rozcestník a další informační tabule naučné stezky Špraněk. Zde jsem naučnou stezku opustila a vydala se dál po červené podél potoka Špraněk do Vojtěchova. Na náměstí ve Vojtěchově jsem si chvíli nebyla jistá, kudy pokračuje modré značení. Přece jen chyběla šipka. Nakonec jsem to odhadla správně a vydala se po polní cestě začínající vedle pomníku mezi dvěma domy. Krátké stoupání a přede mnou se objevila zvlněná krajina okolo Hvozdu, Lumírova. V okolí se nacházejí další jeskyně jako jsou třeba Průchodnice. Neměla jsem ale již čas na obočení z cesty. Bylo půl třetí a ve tři mi jel autobus z Hvozdu do Konice, odkud jsem se pak měla dostat dalším autobusem domů. Navíc slunce začalo klesat k obzoru. 

Až na tu zimu to byl skvělý výlet. Příště se sem musím vrátit, až bude zase vše otevřené a slunce vydrží na obloze déle. Přece je tu toho hodně k prozkoumávání. 

Videonajdete zde: http://bit.ly/na_vyletě_Bouzov