Mallorca: Na otočku k vodopádům Salt des Freu

Kdo by to byl řekl, že na Mallorce pramení sladká voda, tečou potoky a dokonce jsou i vodopády? Dlouhou dobu jsem Mallorku považovala za ostrov v subtropickém pásu se specifickou vegetací, která se musí spokojit s minimem vody a ne zrovna kvalitní půdou. Za místo, kde hlavní roli hrají skály a kameny, které byly tradičně využívány na stavbu obydlí a teras a zídek lemujících cesty. Byl to pro mě ostrov s nádhernými písečnými plážemi a pohořím na severu, které jehož existenci jsem tak nějak přehlížela. Zajímaly mě zkrátka hlavně ty pláže a nejznámější pamětihodnosti. O tom, že pohoří Serra de Tramuntana ukrývá množství nádherných a zajímavých přírodních úkazů, natož, že se zde nachází i vodopád, jsem až do nedávna neměla tušení.

O existenci vodpádu Salt des Freu jsem se dozvěděla až loni v zimě, když jsem hledala turistické trasy a zajímavá místa v podhůří. Na jaře jsem se pokusila k vodopádu dojít během mého výletu z Alaró do Orientu ( http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/03/stezkou-cami-de-ses-artigues-z-alaro-do.html ). Ovšem neúspěšně. No a pak nastala sezóna a letní měsíce, během nichž neprší a vodopád je jen holou skálou. Ano, Mallorca má vodopád, ale jen v zimních měsících, kdy na Mallorce více prší. Voda tekoucí potoky, vyvěrající z pramenů a padající z vodopádu je totiž dešťová.
No a během posledního více než měsíce nám tu docela hodně pršelo. O dost více, než loni touto dobou. Nehledě na to, že kvůli bleskovým lokálním dešťům, kdy během hodiny napršelo na některých místech přes 200 litrů na metr čtvereční, postihly Mallorku i záplavy, které si vyžádaly 13 mrtvých, poničenou vesnice Sant Llorenc a několik zničených silnic na severovýchodě ostrova.

Zkrátka pršelo hodně. A to znamenalo, že opět začala proudit voda z pramenů Ses Fonts Ufanes ( http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/03/ses-fonts-ufanes-jedinecny-prirodni.html ), ale že i největší vodopád Mallorky - Salt des Freu - je aktivní.
Takže jsem si na tento víkend naplánovala dva výlety. Na sobotu návštěvu právě tohoto vodopádu a na neděli jsem si zamluvila místo na průvodcovaném výletě k hradu Castell del Rei.
A proč jsem zvolila víkend? Protože jen o víkendu jezdí z vlakové zastávky Alaró/Consell do Orientu autobusy. Malebná vesnička Orient mi měla být výchozím bodem pro výlet k nedalekým vodopádům.
Takže jsem si sestavila itinerář všech spojů, na které jsem z Cala Ratjady musela nasednout, abych se do Orientu dostala. A také itinerář spojů z Orientu do Pollency, kam jsem se odpoledne měla přesunout.

No a v sobotu ráno mě čekalo trochu adrenalinu. O půl osmé jsem nasedla na autobus do Manacoru, kde jsem měla přesednout na vlak do Alaró. Na přestup jsem měla asi 9 minut, ale autobus nabral v na jedné ze zestávek v Manacoru zpoždění, protože čekal na další spoj z Porto Crista, takže jsem u vlakového nádraží vysedla 4 minuty před odjezdem vlaku. Sprintem jsem doběhla k pokladně, kde naštěstí nikdo nestál. Koupila si jízdenku. Další print přes turniket a už jsem byla ve vlaku. Ještě, že tu ty vzdálenosti nejsou velké. Teoreticky bych mohla jet i o hodinu později dalším vlakem, ale to by pak bylo na knap během přesedání na autobus do Orientu. To bych měla jen 3 minuty na přestup a to v případě, že by vlak nenabral zpoždění.

Takhle jsem dojela na zastávku u Alaró po deváté. Kyvadlový autobus z nádraží do městečka už tam čekal. Tento autobus ale jel jen do Alaró. To až spoj odjíždějící o hodinu později by pokračoval do Orientu. Tu hodinku jsem ale chtěla využít ke klidné snídani v nějaké kavárně v Alaró a ve čtvrt na jedenáct bych pak sedla na autobus do Orientu.
Příjemným překvapením mi byl trh, který okupoval hlavní náměstí pod radnicí a který se pomalu probouzel k životu. Sedla jsem si do kavárny La Plasa v rohu náměstí, kde bylo takhle po ránu živo. Místní babky se zde scházely na kávě a pokecu a pracující si dávali snídani a pročítali tisk. Poručila jsem si kafe a tradiční chleba "pa amb oli" se serranem. Ideální snídaně, která mě zasytila a dodala energii na velkou část dne.

Zběžně jsem si prošla trh a pak již šla chytit autobus do Orientu.
Byla jsem jedinou cestující. Cesta úzkou silničkou zabrala asi dvacet minut. Po půl jedenácté jsem byla na místě. Vesnička ještě spala. Alespoň tak to vypadalo. Po chvíli ale již pomalu začali přijíždět první výletníci.
K vodopádu se lze z Orientu dostat ze dvou stran. Buď vystoupat po stezce po polích a vydat se  lesem po cestě, kterou v minulosti používali uhlíři, která navazovala na stezku sestupující až do několik km vzdálené Santa Maria. A nebo dojít 1,5 km po silnici vedoucí do Bunyola, kde u parkoviště začíná nenáročná asi 20 minutová cesta až k potoku, který nás dovede k vodopádům.

Zvolila jsem tu první variantu. A stejně jako během onoho jarního výletu se vydala před bránu do polí, vystoupala k lesu, přelezla po žebříku plot a tentokrát se vydala po cestě napravo. Po pátečních deštích byl les vlhký a cesta byla občas rozbahněná. Cesta začala stoupat a klikatit se lesem. Naštěstí byly na kamenech namalované šipky. I když občas už špatně viditelné. Abych náhodou nezabloudila, rozhodla jsem se řídit pravidlem, jít vždy po cestě odbočující na pravo. Tím směrem měly být vodopády.
Vystoupala jsem k zvláštní vápencově bílé skalní stěně, v jejíž jedné části byl průsmyk, kterým cesta pokračovala na druhou stranu kopce. Průsmyk Pas Estaló zde v minulosti vytesali uhlíři, aby si tak usnadnili cestu do údolí. Pak již cesta začala klesat a míjela pozůstaky po dávné lidské činnosti. Míjela jsem staré kamenné milíře a rozpadlý domek uhlířů. Dubový les voněl po houbách a několik houbařů procházelo po svahu a hledalo těch několik jedných druhů hub, které zde zřejmě rostou.
Už jsem byla na cestě asi hodinu a po vodpádu ani vidu a ani slechu. V momentě, kdy jsem začala být nervózní z toho, že jsem asi zase minula odbočku, jsem došla na rozcestí a u cesty vedoucí napravo uviděla směrovku a na kameni šipku se špatně čitelným nápisem, ze kterého se dalo vyčíst "Freu". Po pár desítkách metrů mě cesta dovedla nad údolí, ze kterého byl slyšet zvuk padající vody. Hurá! Už jsem byla blízko. Opatrně jsem sestoupala po serpentinovité cestě, která byla plná kamenů a kamínků, které klouzaly. Čím níže jsem byla, tím více ohlušující byl zvuk tekoucí vody. Tak jsem se na to těšila. K potoku jsem došla těsně před polednem. Kolem se procházely rodiny s dětmi, které využily ideálních podmínek k obdivování tohoto přírodního skvostu. Bylo to tu jako v pohádce. Potok tekoucí zeleným lesem a pomalu padající kamsi níž. Vzhledem k tomu, že jsem měla v plánu nasednout na autobus odjíždějící z Orientu ve dvě, měla jsem na procházku kolem vodopádu jen asi hodinu a půl. Nazpět jsem to chtěla vzít po té snažší cestě, po které se sem dostala většina návštěvníků.

Pomalu jsem tedy začala sestupovat podél potoka, fotila, natáčela (video se připravuje) a obdivovala tu nádheru. A za chvíli jsem stanula nad hlavním několik metrů vysokým vodopádem. Z vrchu to vypadalo tak na dvacetimetrový sráz, ze kterého padala voda s ohlušujícím rachotem. A všude kolem poletovaly miniaturní kapičky odražené vody. V místech, kde na kapičky dopadaly sluneční paprsky, které si prodraly cestu přes větve dubů, se tvořila duha. Do toho ty podzimní barvy. Nádhera, nádhera a nádhera! Zalitovala jsem, že jsem si nemohla dovolit tu zůstat déle. Klidně bych tu mohla strávit další dvě hodiny pozorováním přírody. A také pozorováním skupinek adrenalinových nadšenců, kteří pod vedením zkušených průvodců slaňovali vodopád, brodili se potokem a užívali si "canyoning". Již předem jsem věděla, že zde v zimních měsících několik agentur tuto činnost provádí. Tady u vodopádů celou akci začínají a pokračují pak kaňonem Coanegra a na mnoha místech je třeba skákat z útesů do tůní. Podle toho, co jsem viděla na internetu, je to větší adrenalin, než co jsem zažila třeba ve Vietnamu (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2017/03/canyoning-kolem-vodopadu-datanla-aneb.html ) a nebo třeba tento rok na Filipínách (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/02/snorchlovani-se-zraloky-velrybimi.html ). Už jen během sledování, jak slaňují ten velký vodopád, a při představě, že bych byla na jejich místě, se mi do krve nahrnula taková dávka adrenalinu, že jsem tuto myšlenku musela zavrhnout. I když, kdo ví, třeba se k tomu někdy v budoucnu také rozhodnu.

Bohužel mi čas rychle ubíhal a v jednu hodinu jsem pomalu začala stoupat kolem vodopádu nahoru. To už se okolí docela zaplnilo výletníky.
Abych se dostala na cestu vedoucí od vodopádů k silnici, čekalo mě bližší seznámení se s potokem a vodou. Musela jsem totiž potok přebrodit. Takže na konec si moje chodidla užila ještě osvěžení.
Pak jsem přelezla žebřík přes bránu a vydala se po cestě směrem k parkovišti. Spíše než cesta to ale byl potok. Po cestě buď tekla voda a nebo se v ní vytvořilo jezero a tak jsem hledala cestičku po kamenech. Když jsem došla k parkovišti, měla jsem lýtka zašvihaná od bláta.
Směrovka na parkovišti udávala, že do Orientu to bylo ještě 25 minut. A do odjezdu autobusu to bylo přesně 25 minut. Takže jsem musela kopnout do vrtule a rázným tempem vyrazila po silnici. Poslední úsek stoupal do kopce a to už ze mě pěkně lilo. Když už jsem byla na dohled od čekajícího autobusu, ulevilo se mi. Zvládla jsem to za 17 minut! Sotva jsem nasedla do autobusu, řidič zavřel dveře a vyrazil na cestu. O pět minut dřív než bylo uvedeno v jízdním řádu! Tak to jsem měla štěstí. Jinak by mě čekaly další tři hodiny v Orientu.
Vysedla jsem na vlakovém nádraží, nasedla na vlak mířící do Manacoru a vysedla v Inca. Čekal mě přesun na kraj města na autobusovou zastávku, kde jsem o hodinu později nasedla na autobus mířící do Pollenca. Čekala mě noc v turistické ubytovně. A další den výlet ke "královu hradu"...

video z výletu zde: https://youtu.be/93NJ8-j9kNk