MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

sobota 2. října 2021

Zápisník z Madeiry: procházka Botanickou zahradou a návrat do Česka

(pondělí 14.6.) Deset dní uteklo jako voda. Čekal mě návrat do Česka. Protože mi to ale letělo až před pátou odpoledne, naplánovala jsem si ještě dopolední návštěvu Botanické zahrady, abych mohla srovnávat. K návštěvě jsem chtěla využít nasbírané body z aplikace Madeira Safe. Předtím jsem ale ještě musela absolvovat antigenní test na covid, aby mě pustili do letadla.

Vzbudila jsem se před budíkem po šesté hodině. Pingo Doce otvírají v 7:30. Naběhla jsem tam si koupit obložený chleba k snídani. K tomu pastel de nata, mandlový brezel a džus. Poté jsem se zastavila na Mercado dos Lavradores pro slíbenou fialovou hortenzii. Stará květinářka asi zapomněla. Něco říkala a zabalila mi kromě jedné sazeničky údajně fialové hortenzie také nařezané stonky odkvetlé fialové hortenzie. Prý stačí zasadit do hlíny a ona vyklíčí. Chtěla za to jen 3 €. Zabalené hortenzie narvu do postranní kapsy nacpaného batohu. Čeká mě půlden s plnou polní. Batoh za těch 10 dní trochu ztěžkl o pohledy a nějaké suvenýry.


V lékárně Farmacia Central jsem měla domluvený čas testu v 9:20. Přicházím tam dříve. Na plácku pod katedrálou stojí odběrový vůz, kam si stoupnu do malé fronty. Dostanu tyčinkou do nosu a čekám 15 minut na výsledek. Naštěstí negativní. Vracím se na ubytování, beru věci a odhlašuji se. Klíče nechávám uklízečce na stole.

V 10 hodin nasedám na zastávce nedaleko Mercado do MHD č.31 jedoucího k Botanické zahradě. Cesta nahoru do vyšších pater Funchalu opět stojí za to. Autobus překonává svahy a zatáčky.


Na pokladně Botanické zahrady ukazuji číslo vygenerované v appce a jdu zdarma dovnitř. První se projdu malým muzeem. Je tu pár geologických exponátů a docela děsivá sbírka vypelichaných vycpaných zvířat, které jsou zřejmě tak staré jako celá zahrada.

Botanická zahrada je rozdělená do "pavilónů" věnovaných jednotlivým druhům rostlin. Je tu orchideová zahrada, zahrada s léčivými bylinkami, s růžemi a nebo třeba kaktusy a sukulenty. Právě Pavilon kaktusů a sukulentů na mě dělá největší dojem. Projdu se kolem známé mozaiky z různobarevných rostlin, která je symbolem zahrad. Kvůli podmračenému počasí to dnes nepůsobí tak krásně jako na propagačních fotkách.


Sedám si na terasu kavárny u vyhlídky na Funchal a dávám si kávu a quiche. Nemám kam spěchat.

Ve 13:05 sedám na autobus a jedu zpět dolů k přístavní promenádě. V kavárně na promenádě mě zaujme nabídka denního menu - kuřecí stehno s bramborami a pití za 6,50. Před cestou se musím posilnit. Dávám si tedy oběd. Zastávka autobusů jedoucích na letiště je nedaleko. Ve 14:35 přijíždí autobus společnosti SAM linky 23, který podle jízdního řádu také jede přes letiště. Řidič nejprve nevypadá na to, že by mě chtěl vzít a uznat zpáteční jízdenku, kterou jsem si koupila po příletu. Když ale nastoupí všichni cestující, nakonec mě vezme a jízdenku uzná. Jinak bych si musela ještě asi 15 minut počkat na aerobus.


Na letišti jsem po 15:15. U check-inu je již fronta Čechů vracejících se domů. Letadlo bude asi zase plné. Ukazuji QR kód příjezdového formuláře a antigen. Tentokrát se nad velikostí mého příručního batohu nikdo nepozastavuje. Dostanu palubenku a jdu na bezpečnostní kontrolu. Časově to vychází akorát. Využiju testeru parfému v duty free obchodě, abych náhodou nesmrděla. Přede mnou jsou více jak 4 hodiny letu. Odlétáme na čas v 16:40. Před startem letadlo letušky vystříkávájí jakýmsi sprejem proti hmyzu, který je prý pro lidi nezávadný...Přílet do Prahy je před 22 hodinou. Díky tomu, že nemusím čekat na zavazadlo, stíhám jeden z posledních autobusů 119, který mě doveze na Nádraží Veleslavín, kde přesedám na metro na Můstek. Spoje jezdící na letiště jsou stále ještě omezené a posledí jede kolem 23 hodiny.

V centru, kousek od Staromáku, jsem si před cestou na Madeiru zamluvila noc v hostelu Best Spot hostel. V noci mi totiž již nic na Moravu nejede. Díky tomu, že je turismus v Praze stále omezený, mám nakonec 8lůžkový společný pokoj (nocleh za cca 260 Kč) jen sama pro sebe. Recepční si ale kopíruje antigenní test (to, jestli na to má právo, neřeším). Pak se jdu projít okolními ulicemi a najít nějaké místo, kde bych něco zakousla. Nakonec to vyřeší kebab.

Projdu se po Staromáku a jdu spát.

Další ráno se odhlašuji z hostelu a jdu na snídani do cukrárny Světozor na Vodičkově ulici. Snídani řeším trochu netradičně chlebíčkem a pohárem beta. Další zastávkou před cestou do PV je Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. Zajímá mě nejen stálá expozice (která je oproti očekávání skromnější) ale i pár fotek, které pořídili Tomáš Vaňourek a Lukáš Socha během své expedice Z100.

Oběd řeším typicky česky U Pinkasů svíčkovou. A pak již hurá na vlak.

Zápisník z Madeiry: kolem levády Caldeirão Verde až do Pekelného kotle

(neděle 13.6.) Poslední celý den na Madeiře. Přede mnou poslední trek. Nemohla jsem z Madeiry odjet, aniž bych na vlastní oči neviděla jedno z ikonickým míst ostrova - Queimadas a levádu Caldeirão Verde. V Queimadas stojí tradiční domy s doškovou střechou, které v minulosti byly typické v oblasti Santany. Díky nim je nyní oblast rezervace Queimadas jednou z ikon Madeiry a objevíte ji na mnoha propagačních materiálech.

Abych se dostala do Queimadas, musela jsem nejprve dojet do Santany. Autobus mě tam vysadil ve čtvrt na deset. Protože do Quiemadas nejezdí žádný autobus, jedinou možností (pokud nemáte auto) je nechat se ze Santany odvézt taxíkem. Taxikáři mají své parkoviště na ulici vedoucí ke kostelíku. Jenže takhle po ránu tam oproti mému očekávání žádný taxikář nestál. Zašla jsem se zeptat do malého baru, který stojí u parkoviště a kde zřejmě taxikáři chodí na kafe. Majitele baru jsem se zeptala, zda mi může nějakého taxikáře zavolat. Zatímco jsem čekala na taxikáře, kterého se mu podařilo domluvit, dala jsem si u něj kafe a využila wc. Za 10 minut přijela taxikářka. Za odvoz si řekla 10 €. Snažila jsem se trochu smlouvat, ale byla neoblomná. Zřejmě by se to dalo uhádat na 5 - 8 €, ale jiní taxikáři nebyli k mání.


Vyvezla mě těch cca 5 km za městečko do kopců do Quiemadas. Na dotaz, jestli by mě odpoledne mohla vyzvednout, mi řekla, že budu mít snažší sejít po stezce do vesničky Ilha a chytit tam autobus. Pro jistotu mi dala vizitku, kdybych přece jen nakonec chtěla odvoz. Nápad, dojít z Caldeirão Verde do Ilha nebyl vůbec špatný. Stezka PR 1.1 Vereda da Ilha, která vede z Pico Ruivo do Ilha křižuje levádu. Autobus vesničkou Ilha projíždí v 16:58. To bych mohla stihnout.


Prohlédla jsem si malebné domy v Quiemadas. V jednom je malá kavárna. Druhý slouží jako muzeum a možná ubytovna. Kolem je udržovaný park a malá jezírka, na kterých plavou kachny a husy.

V 10:20 jsem se vydala na cestu kolem levády Caldeirão Verde. Na začátku stojí u cesty nádherné statné jalovce cypřišovité, které původně rostly na mnoha místech ostrova. Jejich kvalitní dřevo ale bylo využíváno ke stavbě domů a dokonce jej naleznete i v interiéru katedrály Sé ve Funchalu. Nyní jsou stromy chráněné.


Na trase bylo hodně lidí. Cesta lesem kolem levády brzy přešla v chodníček vedoucí kolem srázu. Minula jsem dva vodopády. I dnes bylo pěkné počasí a ze skal stékalo jen minumum vody.

Po cestě jsem musela projít 4 tunely. V nich je potřeba čelovka. Ve druhém bylo třeba se hodně sehnout. Strop byl nízký. Po cca 4 km jsem došla k rozcestí, kde se lze napojit právě na stezku PR 1.1 do Ilha. Do Caldeirão Verde to byly ještě 2,5 km.

Do tzv. Zeleného kotle jsem došla ve 12:25. Cesta mi trvala 2 hodiny. Chvíli jsem strávila pod 100 m vodopádem, který padá ze skály do zeleného jezírka. Poobědvala jsem banán a v jednu se vydala na rychlou cestu podél levády do Caldeirão do Inferno (Pekelného kotle).


Byla jsem předem varována, že ty 2 km do Caldeirão do Inferno jsou docela náročné kvůli množství schodů, které je třeba vystoupat. Místo prý ale stojí za to. Stanovila jsem si čas, kdy bych se musela otočit, abych stihla dojít do vesničky Ilha na autobus. První kilometr vedl kolem levády po rovince. Pak začaly schody, které mě měly dovést do vyšších patek hor právě do toho Pekelného kotle. Už ty strmé schody byly docela peklo. Prostor kolem mě se více otvíral a dovedu si představit, že osoby s větším sklonem k závratím než já, by tu mohli mít problém. Mě se občas při pohledu dolů rozklepaly nohy. Vystoupala jsem nahoru, prošla tunelem. Pak mě čekal další tunel a před ním malý vodopádek dopadající na stezku. Dostala jsem se do soutěsky, kterou tekl potok a vytvářel kaskádu. Toto místo bylo krásné. Bohužel jsem neměla moc času, abych si tu poseděla. Pokračovala jsem do kotle. Ten byl odtud již kousek. Došla jsem tam v 13:48. Oproti očekávání ale samotný Pekelný kotel nebyl tak zajímavý jako Zelený kotel. Ze skály padal slabý vodopád (možná po deštích je vydatnější) a jezírko prakticky neexistovalo. Posilnila jsem se müsli tyčinkou a ve 14:00 se vydala na cestu zpět k Zelenému kotli a pak k rozcestí, kde bych se napojila na cestu vedoucí k pobřeží k vesničce Ilha.


Na rozcestí jsem došla v 15:10. Do Ilha to odtud bylo 3,8 km. Cesta měla již jen klesat. Nejprve se šlo po pěšince, později cesta přešla ve vyježděnou cestu. Sestoupat jsem měla zhruba 400 výškových metrů. Když jsem vystoupala z lesa, nabídl se mi u silnice pěkný pohled na pobřežní krajinu kolem São Jorge. Mezi políčky jsem sestoupala na silnici a došla po ní ke kostelu v Ilha. Zde je zastávka autobusů. Projížděla jsem tudy v minulých dnech během návratu ze São Jorge. Bylo 16:35. Protože jsem měla chvíli čas, vydala jsem se na vyhlídku, která je ve vedlejší ulici. Pak si sedla na obrubník u zastávky a čekala na autobus. Měl mírné zpoždění. Po cestě zpět do Funchalu jsem opět klimbala.


Poslední večeři jsem si chtěla užít. Po dnešním treku (celkem cca 16,7 km) jsem měla chuť na maso. Nechala jsem se zlákat restaurací Estrela do Mar, která stojí v rohu parku, kde je lanovka. Z nabídky jsem si vybrala rybí polévku a pak hovězí steak se slaninou a sýrem. Jako dezert marakujový pudink. Byl vynikající. S plným žaludkem jsem pak zamířila na pokoj, abych si sbalila věci. Následující den mě čekal návrat do Česka.








Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...