Abych se dostala do Queimadas, musela jsem nejprve dojet do Santany. Autobus mě tam vysadil ve čtvrt na deset. Protože do Quiemadas nejezdí žádný autobus, jedinou možností (pokud nemáte auto) je nechat se ze Santany odvézt taxíkem. Taxikáři mají své parkoviště na ulici vedoucí ke kostelíku. Jenže takhle po ránu tam oproti mému očekávání žádný taxikář nestál. Zašla jsem se zeptat do malého baru, který stojí u parkoviště a kde zřejmě taxikáři chodí na kafe. Majitele baru jsem se zeptala, zda mi může nějakého taxikáře zavolat. Zatímco jsem čekala na taxikáře, kterého se mu podařilo domluvit, dala jsem si u něj kafe a využila wc. Za 10 minut přijela taxikářka. Za odvoz si řekla 10 €. Snažila jsem se trochu smlouvat, ale byla neoblomná. Zřejmě by se to dalo uhádat na 5 - 8 €, ale jiní taxikáři nebyli k mání.
Vyvezla mě těch cca 5 km za městečko do kopců do Quiemadas. Na dotaz, jestli by mě odpoledne mohla vyzvednout, mi řekla, že budu mít snažší sejít po stezce do vesničky Ilha a chytit tam autobus. Pro jistotu mi dala vizitku, kdybych přece jen nakonec chtěla odvoz. Nápad, dojít z Caldeirão Verde do Ilha nebyl vůbec špatný. Stezka PR 1.1 Vereda da Ilha, která vede z Pico Ruivo do Ilha křižuje levádu. Autobus vesničkou Ilha projíždí v 16:58. To bych mohla stihnout.
Prohlédla jsem si malebné domy v Quiemadas. V jednom je malá kavárna. Druhý slouží jako muzeum a možná ubytovna. Kolem je udržovaný park a malá jezírka, na kterých plavou kachny a husy.
V 10:20 jsem se vydala na cestu kolem levády Caldeirão Verde. Na začátku stojí u cesty nádherné statné jalovce cypřišovité, které původně rostly na mnoha místech ostrova. Jejich kvalitní dřevo ale bylo využíváno ke stavbě domů a dokonce jej naleznete i v interiéru katedrály Sé ve Funchalu. Nyní jsou stromy chráněné.
Na trase bylo hodně lidí. Cesta lesem kolem levády brzy přešla v chodníček vedoucí kolem srázu. Minula jsem dva vodopády. I dnes bylo pěkné počasí a ze skal stékalo jen minumum vody.
Po cestě jsem musela projít 4 tunely. V nich je potřeba čelovka. Ve druhém bylo třeba se hodně sehnout. Strop byl nízký. Po cca 4 km jsem došla k rozcestí, kde se lze napojit právě na stezku PR 1.1 do Ilha. Do Caldeirão Verde to byly ještě 2,5 km.
Do tzv. Zeleného kotle jsem došla ve 12:25. Cesta mi trvala 2 hodiny. Chvíli jsem strávila pod 100 m vodopádem, který padá ze skály do zeleného jezírka. Poobědvala jsem banán a v jednu se vydala na rychlou cestu podél levády do Caldeirão do Inferno (Pekelného kotle).
Byla jsem předem varována, že ty 2 km do Caldeirão do Inferno jsou docela náročné kvůli množství schodů, které je třeba vystoupat. Místo prý ale stojí za to. Stanovila jsem si čas, kdy bych se musela otočit, abych stihla dojít do vesničky Ilha na autobus. První kilometr vedl kolem levády po rovince. Pak začaly schody, které mě měly dovést do vyšších patek hor právě do toho Pekelného kotle. Už ty strmé schody byly docela peklo. Prostor kolem mě se více otvíral a dovedu si představit, že osoby s větším sklonem k závratím než já, by tu mohli mít problém. Mě se občas při pohledu dolů rozklepaly nohy. Vystoupala jsem nahoru, prošla tunelem. Pak mě čekal další tunel a před ním malý vodopádek dopadající na stezku. Dostala jsem se do soutěsky, kterou tekl potok a vytvářel kaskádu. Toto místo bylo krásné. Bohužel jsem neměla moc času, abych si tu poseděla. Pokračovala jsem do kotle. Ten byl odtud již kousek. Došla jsem tam v 13:48. Oproti očekávání ale samotný Pekelný kotel nebyl tak zajímavý jako Zelený kotel. Ze skály padal slabý vodopád (možná po deštích je vydatnější) a jezírko prakticky neexistovalo. Posilnila jsem se müsli tyčinkou a ve 14:00 se vydala na cestu zpět k Zelenému kotli a pak k rozcestí, kde bych se napojila na cestu vedoucí k pobřeží k vesničce Ilha.
Na rozcestí jsem došla v 15:10. Do Ilha to odtud bylo 3,8 km. Cesta měla již jen klesat. Nejprve se šlo po pěšince, později cesta přešla ve vyježděnou cestu. Sestoupat jsem měla zhruba 400 výškových metrů. Když jsem vystoupala z lesa, nabídl se mi u silnice pěkný pohled na pobřežní krajinu kolem São Jorge. Mezi políčky jsem sestoupala na silnici a došla po ní ke kostelu v Ilha. Zde je zastávka autobusů. Projížděla jsem tudy v minulých dnech během návratu ze São Jorge. Bylo 16:35. Protože jsem měla chvíli čas, vydala jsem se na vyhlídku, která je ve vedlejší ulici. Pak si sedla na obrubník u zastávky a čekala na autobus. Měl mírné zpoždění. Po cestě zpět do Funchalu jsem opět klimbala.
Poslední večeři jsem si chtěla užít. Po dnešním treku (celkem cca 16,7 km) jsem měla chuť na maso. Nechala jsem se zlákat restaurací Estrela do Mar, která stojí v rohu parku, kde je lanovka. Z nabídky jsem si vybrala rybí polévku a pak hovězí steak se slaninou a sýrem. Jako dezert marakujový pudink. Byl vynikající. S plným žaludkem jsem pak zamířila na pokoj, abych si sbalila věci. Následující den mě čekal návrat do Česka.
Žádné komentáře:
Okomentovat