Mallorca: Na procházce po okolí Son Servery

Poslední srpnový týden na Mallorce jsem chtěla využít k několika výletům po místech, která jsem třeba ještě nenavštívila. Počasí na začátku týdne slibovalo spíše polojasno až oblačno, a tak jsem se rozhodla místo do pohoří vyrazit do blízké Son Servery, abych si prohlédla nedokončený kostel Iglesia Nova a poté se vydala do Costa de los Pinos a případně přes kopec do Canyamelu, kde bych sedla na bus zpět do Cala Ratjady. 

Letos jsou všechny spoje dost omezené a ne zrovna ideální. Přesto by tento výlet byl možný. V úterý ráno kolem půl osmé jsem sedla na autobus směrem do Manacoru, o půl deváté jsem vysedla v Sant Llorenc a přešla přes centrum na jižní autobusovou zastávku na silnici mířící do Son Servera. O půl hodiny později jsem již mířila do obce, která je správním centrem oblasti letovisek Cala Millor, Cala Bona nebo Costa de los Pinos.

Obec Son Servera byla založena v roce 1300 mallorským králem Jaime II. na pozemcích rodiny Servera. Odtud pochází také jméno vesnice (nebo městečka). Z předkřesťaské doby se na území dochovalo několik hydraulických mlýnů. Centrem Son Servera je náměstí Plaza de San Juan, kterému vévodí kostel s obrannou věží, na které jsou nyní umístěné hodiny. Pod kostelem stojí socha Es Pastoret, která upomíná na morovou ránu z roku 1820, kterou nepřežilo 1040 obyvatel obce. Kousek od náměstí stojí architektonická zvláštnost - nedokončený kostel Iglesia Nova. Iglesia Nova (neboli Nový kostel) začal být stavěn v roce 1905 architektem Joanem Rubió, který spolupracoval s Antoniem Gaudím. V roce 1929 ale staviteli došly peníze a stavba kostela byla zastavena. Kostel tak dostal současnou konečnou podobu připomínající ruinu. Ruina to ale není. Svou romantickou atmosférou připomíná dobu krále Artuše. Možná  proto je oblíbeným místem svatebčanů.

Právě stavba Nového kostela mě zajímala nejvíc. Areál je otevřený od půl desáté do dvou. Kromě mě a černé kočky v kostele nikdo nebyl. Nad hlavou mi poletovali holubi z jedné strany neexistujícího stropu na druhou. Tam, kde by stával klasický oltář, roste růžový keř. A další rostliny a květiny jsou ve výklencích po straně. Na zemi udržovaný trávník.

Protože toho v Son Serveře není tolik k vidění, zajímavější pohled je na městečko z vrcholu. Na jižní straně se nad městečko zvedá kopec Puig de Sa Font. Kopec dostal jméno po pramenu, který někde pod vrcholem vytéká ze země a od minulosti zásoboval Son Serveru vodou. Nahoru na vrchol vede stezka. Je docela strmá, ale za zhruba 20 minut jsem stála nahoře. Pode mnou Son Servera a pobřeží Costa de los Pinos s letovisky Cala Millor a Cala Bona. Bylo pod mrakem, ale to nevadilo.

Vydala jsem se zpět dolů do centra Son Servery a poté zamířila směrem ke Costa de los Pinos po okresce. Ta vedla kolem vilek a pěkných zahrádek. Po cestě jsem si utrhla i pár zralých fíků ze stromu, který sice rostl za plotem, ale větve sahaly nad silnici. 

Po cestě jsem přehodnotila plán a rozhodla se až do Canyamelu přes kopec nechodit. Teoreticky bych to stihla do odjezdu autobusu, ale nechtěla jsem to hnát. Místo toho jsem došla na pobřeží, které bohužel moc vábně v tom počasí nevypadalo. Výlet jsem zakončila právě zde. Nazpět do Cala Ratjady mě svezl kámoš Martin, který v Costa de los Pinos bydlí a zrovna odjížděl do práce. Byl to takový příjemný výlet na pár hodin. 

Video najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=ptNfm0t5Rrk&t

Mallorca: Od kláštera Lluc do vesničky Caimari po 700 staré poutní cestě

Klášter Santuari de Santa Maria de Lluc ukrytý v údolí pohoří Serra de Tramuntana je považován za jedno z nejposvátnějších míst Mallorky. Zasloužila se o to legenda o soše Panny Marie, kterou tu ve skalách objevili místní pastýř a mnich. Sošku uložili v kapli, která je nyní součástí klášterního areálu. Od 13.století tak do Llucu míří poutníci až třeba z Palmy, aby si u mallorské patronky vyprosili svá přání. Poutní cesta, po které věřící po staletí putovali, dnes patří k oblíbeným turistickým stezkám. Hlavně ten poslední zhruba 7 km úsek vedoucí z vesničky Caimari nahoru ke klášteru.

A právě tento úsek, Camí Vell de Lluc, jsem se rozhodla projít. Jen v opačném směru. Výlet jsem začala u kláštera Lluc nejen kvůli tomu, že jsem se v tom srpnovém horku nechtěla pachtit nahoru do kopců, ale taky kvůli ne zrovna ideálnímu autobusovému spojení. Lepší bylo nechat se dovézt linkou č.330 z Inky ke klášteru a poté v klidu sejít dolů do Caimari, odkud bych v případě, že bych sešla brzy, mohla ještě třeba zajít do vesnice Mancor de Vall. Celou 7 kilometrovou údajně lze projít za 2,5 km. Já měla do odjezdu prvního zpátečního autobusu 3,5 hodiny. Teoreticky dostatek času...Ale jen teoreticky. Prakticky jsem si užívala zajímavé výhledy a focením a kocháním mi ta cesta zabrala skoro 5 hodin. Rozhodně jsem se nikam nechtěla hnát. 

Klášter Lluc

Ranní přesun autobusem do Manacoru na vlak proběhl v pohodě. Novinkou mi bylo to, že jsem musela na nádraží počkat, až jedna uklízečka projde všechny vagóny a otře dezinfekcí madla. Vyjelo se ale načas. Naštěstí. V Ince jsem totiž měla jen 5 minut na přestup na autobus ke klášteru. Takže jsem z vlaku vyběhla, abych se nedostala do fronty u východových turniketů. V autobuse jsem byla jen já a další jedna cestující. Po půl jedenácté jsem vysedla před branami do klášterního areálu. Na okolních hřištích a v restauraci bylo živo. Bylo tu hodně dětí. A i v areálu Llucu bylo dost lidí ubytovaných. Kolem projížděli motorkáři a cyklisté.

Vydala jsem se podle směrovky k ubytovně Son Amer. Za 15 minut jsem tam měla být, ale po cestě jsem se zastavila u starého vodního mlýna ze 14.století, který od mé poslední návštěvy asi před 2 lety vypadal více zrekonstruovaně. Cesta stoupající k ubytovně začala být dlážděná kameny. Klikatila se lesem do kopce. Prostědí působilo malebně a tak nějak středověce. Na vrcholu kopce stojí ubytovna. Ta byla kvůli současné koronakrizi zavřená. Před ní je ale moc pěkná vyhlídka nejen na areál Llucu, ale i na okolní kopce a skály. 

Dole pod ubytovnou mě směrovka upozornila, že do Caimari jsou to ještě 2 hodiny. Přesně doba do odjezdu autobusu. Takže bylo jasné, že to nestihnu, protože jsem se na tomto krátkém úseku zdržela přes hodinu a hnát jsem to opravdu nechtěla. A protože mi další autobus z Caimari jel až v šest (a bylo po půl jedné), měla jsem dostatek času na klidnou procházku a focení.

Cesta dál vedla především lesem. Překročila jsem úzký vodní kanál, kterým protékala voda. Zřejmě jeden z důmyslných zavlažovacích kanálů vybudovaných již v dobách, kdy na Mallorce vládli Maurové. Prošla jsem podél silnice, na které bylo živo. A živo bylo i v průsmyku Coll de sa Batalla, kde stojí nejen benzínka, ale i restaurace. Ta byla v obležení cyklistických týmů, které si zde dávaly občerstvovací pauzu během jízdy Tramuntanou. 

Pramen Font de Guix

 

Průsmyk nese jméno po bitvě (batalla =bitva). K původu názvu tohoto místa se vážou dvě legendy. Podle jedné z nich název pochází z počátku 17.století. Tehdy se místní obyvatelstvo potýkalo s následky moru a sociálním napětím. Tehdy oblast ohrožovali bandité. V kraji vládla nejistota a násilí. V roce 1618 tu  prý poroběhla bitva mezi královskými vojsky a bandity. A 14 banditů zde bylo zajato a někteří později i popraveni.

Občerstvila jsem se ovocnou tyčinkou a pokračovala po stezce dál. Po chvíli jsem došla k vychlému pramenu Font des Guix, který v zimních měsících (nebo po deštích) stéká ze zvláštně tvarované skalky. Cesta mě brzy zavedla podél svahu k rozestavěné budově, která stojí na vyhlídkovém místě. Dost hyzdí toto místo. O pár desítek metrů dál na mě čekalo další nádherné vyhlídkové místo. Prošla jsem mezi dvěma skálami a přede mnou se objevilo panorama podhůří. Dole pode mnou procházela silnice a pod skalním převisem nad silnicí odpočívali lezci. Byl opar a slunce mi stálo nad hlavou. Nebylo zrovna ideální světlo na focení, ale i tak to byl působivý pohled. Poobědvala jsem bagetu a vydala se po dlážděné cestě klesající dolů. Nyní mě již čekal sestup. Za další vyhlídkou cesta začala strmě klesat serpentinami a já se opět dostala do stínu lesa plného zajímavých skalních útvarů.

Dubové lesy Tramuntany na mě působí záhadně. Každé zákoutí ukrývá nějakou zajímavost. A já na jednu takovou narazila kousek od velkého balvanu. Do země tu vede malý vchod. Bohužel zazděný. Nad ním je ale otvor ve skále a ním je vidět, že je to nějaký uměle vyvořený příbytek. Kdo a kdy jej tu vytvořil ale nevím. Další záhada Tramuntany. 

Lesem jsem sestoupila opět k silnici. Prošla pod mostem k piknikovému místu, kde se zřejmě může i grilovat. Ale asi jen mimo léto, kdy nepanuje takové nebezpečí vzniku požárů. Prošla jsem kolem statku a cesta začala strmě klesat dolů. Musela jsem si dávat pozor na každý krok kvůli nepravidelnému povrchu kamenů na cestě. V místě, kde poutní cestu křižuje silnice, stojí pomník věnovaný vojákovi, který na cestě zahynul během tradičního srpnového pochodu k Llucu v roce 1994. U pomníku ležely květiny.

Pak mě již čekal poslední úsek, který mě dovedl soutěskou na parkoviště u oficiálního konce (nebo začátku) stezky Camí Vell de Lluc, který je kousek za vesnicí. Do Caimari jsem pak došla podél silnice. A protože bylo kolem třetí hodiny odpolední a k dobru jsem měla ještě další 3 hodiny, odbočila jsem na okraji vesnice na silnici odbočující doleva. Ve svahu byla směrovka k vyhlídce El Mirador a údaj 20 minut. Přelezla jsem po žebříku plot a po úzké stezce, kterou asi moc lidí nechodí, začala stoupat do kopce. Na vyhlídku jsem vystoupala po čtvrt hodince pěkně splavená potem. Námaha ale stála za to. Pode mnou jsem měla jako na dlani celé Caimari a i širé okolí vnitrozemí. V dálce kostel vesnice Selva a ještě dále město Inca. Chvíli jsem si sedla, svačila a odpočívala. Před čtvrtou jsem se vydala nazpět dolů do Caimari. 

Ve vesnici jsem došla ke kostelu a pak zamířila k autobusové zastávce, kde jsou další turistické rozcestníky. Do vesničky Selva by to bylo 20 minut. Chvíli jsem nad touto variantou uvažovala. Autobus totiž zastavuje i v Selvě. Předtím jsem ale chtěla ještě vidět malý etnigrafický park, kde jsou makety tradičních staveb, které jsou k vidění v Tramuntaně. Park je kousek od zastávky a je veřejně přístupný. Místo ale nepůsobí moc čistě a očividně si tu v křoví lidé chodí ulevit. Z tradičních staveb tu je k vidění příbytek uhlířů, pec na pálení vápna, dům, ve kterém se schraňoval sníh, nebo třeba sitges (základ milíře).

Hned vedle stojí restaurace Ses Deveres. Rozhodla jsem se zajít si tam na drink. Hned vedle je veřejný bazén. Sedla jsem si na terasu se sklenicí radlera a zbývající čas prosurfovala na netu. Už se mi nechtělo nikam chodit. 

Návrat autobusem, vlakem a autobusem domů pak proběhl bez problému. 

Z celého výletu bude i video.

Mallorca: Z Esporles do Banyalbufaru po "Poštovní cestě"

Pohořím Serra de Tramuntana vedou desítky (možná i stovky) turistických cest. Některé známější a vyhledávanější a také lépe značené, jiné znají spíše místní lidé. Tou nejznámější a turistickou trasou, která zároveň patří k devizám Mallorky, je GR 221 známá jako "Ruta de Pedra en Sec" (neboli "Stezka suchých kamenů"). GR 221 vede napříč celým pohořím Serra de Tramuntana a je složená z několika úseků spokujících horské vesničky a přírodní monumety. 

Jeden z úseků GR 221 vede po historické obchodní cestě Camí des Correu, která spojuje horské vesnice Esporles a Banyalbufar. První zmínky o Camí des Correu (v překladu "Poštovní cesta") jsou z roku 1401. Až do konce 19.století byla tato veřejná cesta jedinou pozemní komunikací mezi oběma vesnicemi. Farmáři po cestě vozili z

Banyalbufaru na trh do Esporles rajčata a jiné produkty, vinaři své víno, které se pěstuje na terasách již od dob, kdy Mallorku ovládali Maurové. Když pak byla mezi oběma vesnicemi vybudována silnice, upadla Poštovní stezka do zapomnění. V roce 1999 nechala mallorská rada stezku Camí des Correu zrekonstruovat a zahrnula ji právě do trans-tramuntanské GR 221. 

Celá stezka je nenáročná a dobře rozpoznatelná, vzhledem k tomu, že její značná část je dlážděná kameny. Dlouhá je okolo 8 km a údajně ji lze projít ta 2,5 hodiny. Tedy pokud se nezastavujete na focení jako já. To se pak může protáhnout třeba o hodinu. 

Esporles stojí v severozápadní části pohoří Serra de Tramuntana. Abych se tam z Cala Ratjady ležící na východním pobřeží ostrova dostala, musela jsem se nejprve dopravit autobusem do Palmy a poté linkou č.200 do Esporles. A protože letos ty spoje jezdí trochu neorganizovaně a byla sobota, musela jsem vstávat po šesté, abych před půl osmou sedla na první bus. Na nádraží v Palmě mě pak čekala necelá hodina a půl čekání na spoj do Esporles. Sedla jsem si do kavárny ve vestibulu nádraží a posnídala bagetu. Do Esporles jsem dojela po jedenácté. 

V centru vesnice se pořádal malý sobotní trh. Moc stánků tu nebylo. Ani turistů. Došla jsem ke kostelu Sant Pere, kde stezka Camí des Correu začíná. Zpáteční autobus z Banyalbufaru mi jel ve čtvrt na šest. K dobru jsem tak měla něco přes pět hodin. Teoreticky dost času na projití celé trasy a i návštěvu vyhlídky na strážní věž Torre des Verger. Tu jsem opravdu chtěla vidět. Torre des Verger totiž patří k ikonickým místům Mallorky. A pokud mi zbude čas, tak jsem chtěla vidět i pláž Cala de Banyalbufar. 

Nakonec jsem to vše stihla, i když trochu s vyplazeným jazykem. Trasu z Esporles do Banyalbufaru jsem šla 3,5 hodiny. Kvůli častým zastávkám na focení a natáčení. Byla to ale příjemná cesta, která často vedla příjemným stínem lesa. Po cestě jsem minula odbočku na muzeum La Granja. Kvůli korona-opatřením bylo muzeum zavřené, takže jsem se nezdržovala ani zacházkou k němu. Po dvou hodinách jsem vystoupala do bodu, kde jsem mezi stromy viděla modře prosvítat mořskou hladinu. Pak již to bylo z kopce. Jen při pohledu na rozcestník jsem zjistila, že bych si měla více pohnout. Oficiálně bych za sebou měla mít jen 40 minut chůze, ale já již šla skoro 2 hodiny. A přede mnou byla ještě hodina a půl. Zrychlila jsem tedy. I když hned o pár desítek metrů dál jsem zase zapínala foťák. Dubový les byl plný balvanů vytvářejících zajímavé formace. Minula jsem i několik starých pecí na pálení vápna. Těmi je Serra de Tramuntana posetá.

V jeden moment se les rozestoupil a já uviděla pobřeží. Vrcholky pohoří se halily do oblak. V dálce byl vidět výběžek Na Foradada, který také patří k symbolům Mallorky. Cesta začala sestupovat k pobřeží. Objevily se první vinice na terasách. Ty zde založili již Maurové. Díky zavlažovacím kanálům a nádržím na vodu tu farmáři mohli pěstovat své plodiny. A také víno. Víno odrůdy Malvagia. Hrozny jsou určitě dobré. Horské kozy totiž pořádaly nájezd na jednu z vinic nad vesnicí. 

Po cestě jsem míjela i fíkovníky zatím se zelenými plody. I když na jednom stromě u cesty jsem objevila již dva zralé sladké fíky. Pode mnou se modralo moře. Chuť zamířit rovnou na pláž byla velká, ale přece jen převažovala touha vidět strážní věž. Do centra Banyalbufaru jsem došla ve čtvrt na čtyři. Podle mapy to mělo být k věži jen kousek. Stačilo jít po rozpálené silnici. 

Přidala jsem do kroku. Za hodinu a půl mi jel autobus a já nevěděla, kolik času mi zabere prohlídka a focení věže. Došla jsem k ní asi po 10 minutách. Bohužel ale byl vstup na věž zahrazen plotem. Zrovna probíhaly opravy věže. I když se mi to nelíbilo, respektovala jsem zákaz a šla si věž vyfotit z jiného úhlu. K mému překvapení je Torre des Verger malá. V porovnání s ostatními strážními věžemi rozesetými podél pobřeží ostrova. 

Torre des Verger (také nazývaná Mirador de ses Ánimes) byla postavená v roce 1579 a byla součástí strážního signálního systému. Přijímala signál z věže na nedalekém ostrůvku Sa Dragonera a šířila jej k věžím v Deiá, Valldemosse a Port de Sóller. V 17.století byl na věži umístěn i kanón. Když v 19.století pominulo nebezpečí pocházející z moře, kvůli kterému byly věže podél pobřeží stavěny, byla Torre des Verger dána španělskou vládou do dražby. Věž v roce 1875 vydražil habsburský arcivévoda Ludvík Salvátor, který již vlastnil četné pozemky v okolí Valldemossy a Deiá. Arcivévoda koupil i okolní borovicový lesík. Podle slov Ludvíka Salvátora, je z věže ten nejkrásnějí pohled na Mallorku. Západy slunce jsou prý odtud nádherné. 

Bohužel, západ slunce jsem tu neměla možnost vidět. Jen, co jsem si to pěkné zákoutí vyfotila, vydala jsem se nazpět do Banyalbufaru. Ještě mi pak zbývalo 45 minut na zastávku v zátoce Cala Banyalbufar. Musela jsem tam ale sejít po dost strmé asfaltové silničce. Se mnou šlo dolů několik turistů, kteří v Banyalbufaru trávili dovolenou. Vesnička je plná hotýlků a již moc jako vesnice nevypadá. Sejít ten sráz byl záhul na kolena. Bylo mi jasné, že se po cestě nahoru dost zapotím. Až úplně na pláž jsem nešla. Vyfotila jsem si zátoku z přístupové stezky a vydala se nahoru chytit autobus. Vyfuněla jsem nahoru zpocená a rudá. 

Cesta nazpět byla v pohodě. Autobus dojel na čas. Byl příjemně klimatizovaný. Byl to moc fajn výlet. 

Video se připravuje

 

 

Canyoning na Mallorce: Torrent de Pareis - náročný ale úžasný trek nejznámějším kaňonem Mallorky

Na první pohled na Mallorce neuvidíte žádné vodní toky. Většinou jen uvidíte vyschlá koryta potoků (torrenty), kterými se voda valí jen po silnějších deštích. A ty přicházejí většinou od podzimu do jara. Torrenty v pohoří Serra de Tramuntana probíhají údolími a také několika kaňony, které matka příroda na ostrově vytvořila. Snad tím nejznámějším a nejobdivovanějším je kaňon Torrent de Pareis. V roce 2003 byl Torrent de Pareis prohlášen přírodní památkou. 

Torrent de Pareis se zařezává do vysokých skalních stěn u severního pobřeží Mallorky a ústí do zátoky Sa Calobra.

Restaurace Escorca

Fotka malé pláže vklíněné ve skalní stěny je jednou z ikon ostrova a kvůli ní do Sa Calobry v letních měsících denně míří i stovky návštěvníků. Někteří z nich se pak vydávají objevovat spodní část kaňonu Torrent de Pareis. I já jsem to před dvěma lety udělala. Vydala jsem se projít spodní snadnou část stezky vedoucí kaňonem. (viz: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/08/lodi-do-sa-calobra-prochazka-spodni.html ) A byla jsem nadšená z té úchvatné scenérie. Nejraději bych se vydala na celou trasu, ale bránilo mi v tom doporučení, aby se tam lidé nevydávali sami. Celá trasa vedoucí Torrent de Pareis je totiž dost náročná a kvůli terénu reálně hrozí i zranění. Stačí si vymknout kotník a jediným způsobem, jak se dostat k pomoci, je si zavolat záchranný vrtulník. Žádná úniková cesta odtamtud není. A cesta je plná balvanů a skal, které je třeba přelézat, slézat, skákat z jednoho na druhý. Horolezecká výbava sice není potřeba, ale lidem nižšího vzrůstu mohou dělat některé úseky problém. Je nutná jistá fyzická zdatnost a také adekvátní vybavení (pevné boty nejlépe kotníkové a s neklouzavou podrážkou), dostatek vody a také snack na posilněnou. 

Běžně se Torrent de Pareis schází ze shora. Trasa vedoucí od restaurace Escorca dolů do Sa Calobry je dlouhá asi 7,5 km a podle oficiálních údajů ji lze zvládnout projít za 4 hodiny. Většina lidí po zvládnutí trasy volila odvoz autobusem zpět nahoru k restauraci Escorca (pokud dojeli autem). Ten v dobách předkoronavirových odjížděl ve tři odpoledne, takže byl čas i na koupel v moři. Nebo, pokud jeli ve větší skupině, nechali jedno auto dole v Sa Calobře a druhým se vyvezli nahoru a po sestupu se poté vyvezli nahoru autem. Někteří borci však zvládnou kaňon sejít dolů a poté se stejnou cestou zase vrátit nahoru. To si v mém případě ale nedovedu představit. Nejen kvůli některým úsekům ne zrovna vhodným pro osoby mého vzrůstu, ale hlavně kvůli únavě, která na vás padne po sestupu.

Puig Major

Hlavně během horkých letních dní. Nejvhodnější dobou pro canyoning v Torrent de Pareis jsou totiž právě ty nejteplejší měsíce červenec a srpen, kdy je počasí nejstabilnější a zřídkakdy prší. Do kaňonu je nebezpečné chodit, pokud předpověď hlásí špatné počasí, zvláště pak možnost bouřek a vydatných dešťů. Přece jen je to koryto ne potoka, ale řeky, které bývá v zimních měsících po deštích plné vody. V létě je většinou vyschlé (až na pár tůní a jezírek ve spodní části koryta).

Protože se dlouho nenašel nikdo, kdo by měl volno ve stejný den jako já a kdo by chtěl podniknout tuto náročnou, ale úžasnou trasu, musela jsem si na procházku celým Torrent de Pareis nechat zajít chuť. Až doteď! Na začátku roku se z Česka do Cala Ratjady přestěhoval Martin.

A protože taky rád podniká výlety a projevil zájem o Torrent de Pareis, tak jsme se domluvili, že poslední červencovou sobotu vyrazíme spolu. Jediným problémem bylo, že letos autobusy ze Sa Calobry nejezdí a tak jsme to museli risknout a zkusit pak někoho stopnout, kdo by nás k autu vyvezl. To ale podle informací a článků na internetu není problém, prý se vždy někdo ochotný najde. Takže jsme se domluvili na odjezdu v šest ráno, abychom tam byli brzy předtím, než slunce začně pražit. Předpověď hlásila slunečno a 26 stupňů ve stínu. 

Po cestě do hor jsme si užili pohled na vycházející slunce a zajímavou krajinu nasvícenou ranním světlem. Restaurace Escorca stojí u silnice asi 3 km od známého poutního kláštěra Lluc. Na parkovišti u restaurace již bylo dost plno. Těch trekařů vydávajících se na sestup kaňonem bylo více a i my jsme po cestě narazili na pár skupinek. Nebylo se čemu divit. Nejen, že byla canyoningová sezóna (co se Torrent de Pareis týká), ale byla i sobota. 

Stezka začíná u informační tabule a klesá dolů hospodářským pozemkem, na kterém se pasou kozy a ovce. Prochází dubovým lesíkem. Na levé straně jsme mohli obdivovat vrchol nejvyšší mallorské hory Puig Major (1436 - 1447 m - informace se liší na různých zdrojích). Když jsme vyšli z lesa, na zemi se objevila cedule s šipkou doleva. Odtud to měly být dolů 4 hodiny. Nalevo jsme uviděli ve skále skalní okno vedoucí dolů do údolí. Stezka ale vede nalevo od něj. Než jsme ale začali sestupovat, vydali jsme se rovně na vrchol skály před námi. Odtud se nám nabídl nejúchvatnější panoramatický pohled na kaňon Torrent de Pareis pod námi a okolní kopce pohoří. V tom ranním slunci to bylo opravdu působivé. Tímto chci poděkovat Mirkovi z agentury Mallorca pro Čechy, za radu a tento tip ;-). 

Sestup do skalního okna dolů do koryta Torrent de Lluc (kde začíná samotný canyoning kaňonem Torrent de Pareis) trval asi hodinu. Stezka cikcakově klesala do údolí. Výhledy stále nádherné. Minuli jsme dvě nebo tři skupinky trekařů. Po celou dobu bylo třeba se dívat, kam se šlape. Dole v korytě stojí rozcestník, který nám oznámil, že nás čekají další tři hodiny do cíle. Bylo půl desáté. Skupinky trekařů si zde udělali pauzu. My se vydali kaňonem a pauzu na svačinku si dali o kus dál. Ve skále před námi bylo několik "jeskyní". Procházeli jsme po štěrku, kamenech, přelézali šutry. Zatím žádná záludná překážka. Až po chvíli přišel sestup z šestimetrového balvanu. To se ale dalo, protože tam bylo několik stupínků. Octli jsme se na místě zvaném S'Entreforc, kde se schází Torrent de Lluc s kaňonem Sa Fosca. Právě zde kaňon mění své jméno a stává se z něj Torrent de Pareis. Canyoning v Sa Fosce je také oblíbený, ale je možný jen se specializovanou agenturou a v měsících, kdy je v kaňonu voda, protože je potřeba vybavení na slaňování a neoprén na plavání v jezírcích. 

Obklopeni vysokými skalními stěnami jsme se chvíli kochali. Nedaleko nás se mezi balvany objevila kuna, která se neohroženě procházela kolem, až zmizela v trávě u stezky stoupající nahoru do svahu. U ní je i směrovka. Vystoupali jsme po svahu nad koryto a před námi se objevilo moře balvanů vyplňujících koryto. A ve stěně naproti nepřehlédnutelná jeskyně Cova des Soldat Pelut. Jeskyně nese jméno po vojákovi Pelutovi (Soldat Pelut) a váže se k ní jedna (nebo i více) legend.

Jeskyně vojáka Peluta

Legenda o jeskyni Cova des Soldat Pelut

Na konci 18. a začátku 19.století se v oblasti pohyboval švýcarský vojenský oddíl, který sloužil za žold španělskému králi. Jeden z vojáků - Pelut - zběhl od svého pluku a ukrýval se právě v dané jeskyni. Mezi obyvatelstvem Escorcy se traduje, že byl dost zanedbaný, nosil zvířecí kožešiny ze zvířat, které sám v Torrent de Pareis ulovil a byl zarostlý vousem. Svou přítomností děsil místní zemědělce, protože kradl jejich úrodu a byl vůči nim agresivní. Místní lidé údajně dodnes straší své nezbedné děti vyprávěním o vojákovi Pelutovi. Podle jedné z legend byl jednoho dne Pelut spatřen jedním z místních venkovanů, jak krade třešně nedaleko statku Casa Nova. Padl výstřel a voják se skácel k zemi mrtvý. Jeho tělo bylo svrženo ze skály. Tak skončil život tohoto dezertéra. 

Zde, v tomto malebném místě, začínalo přituhovat, co se obtížnosti terénu týká. Nejprve jsme sestoupili zase do koryta plného balvanů, kde jsem se musela opatrně svézt do prohlubně zčásti vyplněné vodou, tak, abych v té vodě nezahučela. A poté po zadku slézt po mírně kluzké skále dolů. Po chvíli náslodoval další ošemetný bod (tedy hlavně pro lidi s krátkýma nohama a rukama). Na pravo bylo sice uvázané lano, kterého je nutné se chytnout, ale nejprve jsem se tam musela opatrně dostat. Pode mnou kluzká skála. Trochu jsem si u toho zanadávala. Už jsem se viděla, jak mi to sjede a já skončím o dva metry níže v jámě se štěrkem. Rozhodně jsem nechtěla, aby mi tu volali záchranný vrtulník. Martin již seděl na šutru a pobaveně mě sledoval a točil. Nakonec vše dobře dopadlo. Já se chytla lana a přehoupla se na stabilní povrch. 

Následující etapa se mi trochu slévá. Střídal se snadnější povrch s přelézáním kamenů a balvanů, občas nějaký adrenalinovější moment, kdy jsem se klouzala po zadku. Asi v půlce jsme minuli dva lidi, kteří sušili na kamenech ručníky. První, co mě napadlo, že je tam nějaké jezírko, ve kterém se okoupali. Vše bylo ale jinak. Ručníky sloužily jako signál pro záchranný vrtulník. Jak se ukázalo, jeden z výletníků si vyvrtl kotník a za chvíli jsme viděli přilétat vrtulník Guardia Civil. Všichni, co jsme byli zrovna okolo, jsme se vrátili na čumendu. Přece jen se záchranná akce uvnitř kaňonu jen tak nevidí. Ze Sa Calobry již pěšky dorazili i hasiči-záchranáři, kteří nakonec nebyli potřeba a jakmile byl zraněný naložen do vrtulníku a odletěl, vrátili se nazpět. Tu práci jim nezávidím. Martin se vyptal na cenu této záchranné akce a prý je zdarma. Na jednu stranu je fajn vědět, že vás zvrtnutí kotníku v Torrent de Pareis nedovede na mizinu, na druhou stranu je to docela riskantní akce. Údajně ale neplatí jen ti, kteří se do kaňonu vydají s adekvátním vybavením. Ti, kteří se sem vypraví v žabkách a plavkách ale platit musí. A že prý není málo takových idiotů, co si ze Sa Calobry zkusí vylézt do kaňonu jen v žabkách. 

Po zajímavé "kulturní vložce" v podobě záchranné akce jsme pokračovali dál. Sledovali jsme záchranáře, kteří se prosoukali malou dírou dolů. Protože ale spodní část nebyla pro amatéry, poslali nás zpět nahoru na stezku, která vede oklikou po svahu. Slunce již dost pálilo a únava na mně byla znát. Naštěstí jsme se dostávali do místa, kde se vysoké skalní stěny k sobě přibližují na pár metrů a tvoří příjemný stín. Věděla jsem, že jsme již blízko místa, kde se napojuje tato těžká část kaňonu na tu snadnou část, kterou jsem si před dvěma lety prošla. Již mě čekalo jedno slanění pomocí umístěného lana a když jsem se prosoukala dírou ve skále a po zadku slezla dalších pár metrů, věděla jsem, že mám vyhráno. Právě zde jsme potkali místňáka, který se vracel nahoru. Prý takto chodí co měsíc. Nejprve dolů a poté nahoru. Blázen. Nedovedu si představit, že bych to šla nazpět. 

Poté již byla cesta co cíle na pláži snadná a rychlá. Rychlejší, než si ji pamatuji. Není se čemu divit. Tehdy jsem fotila na každém kroku. Tentokrát jsem se focením již tolik nezatěžovala. 

I když nám Češi, které jsme v kaňonu potkali, říkali, že je na pláži díky koroně málo lidí, na můj vkus jich tam bylo až až. Na pláž jsme došli v jednu hodinu. Měli jsme za sebou pětihodinový trek. Bylo horko a voda lákala ke zchlazení. Dvě hodinky jsme poté odpočívali na pláži. Před čtvrtou hodinou jsme si zašli na pozdní oběd do jedné z restaurací  a poté zkusit štěstí se stopem. Na parkovišti jsme oslovovali lidi, kteří se chystali odjet, zda by nás hodili k našemu autu. Bohužel všichni mířili na opačnou stranu, než my. Buď do Palmy nebo do Sólleru. Rozhodli jsme se tedy, že se necháme alespoň svézt přes ty krkolomné serpentiny na hlavní silnici která prochází pohořím a ty zbývající asi 4 km dojdeme pěšky. Nakonec se nám podařilo ukecat dva mladé a ne moc sdílné Němce. Nacpali jsme se do jejich vypůjčeného miniautíčka a nechali se dovézt na křižovatku. Při pohledu na ty strmé serpentiny, které jsme takto autem překonali, jsem byla ráda, že jsme to nemuseli špapat pěšky. To bych asi radši šla nazpět kaňonem. To by bylo kratší. 

Vysedli jsme u akvaduktu a po silnici se vydali k autu. Míjela nás plně naložená auta, tak jsme stopování už ani moc nepokoušeli. Naštěstí to již nebyla náročná cesta a mnohdy vedla ve stínu stromů. Za necelou hodinku jsme došli k autu. Po cestě jsme mohli opět obdivovat zajímavé panorama horských vrcholů. 

Video již brzy na youtube ;-)