Mallorca: Trek po nejhezčí hřebenové cestě pohoří Serra de Tramuntana aneb po stopách habsburského arcivévody

Mallorské pohoří Serra de Tramuntana je protkané stezkami a turistickými trasami. Některé cesty jsou dobře značené a jiné znají jen zdejší zkušení horalé. Mezi těmi všemi cestami vyniká (kromě známé trasy GR221, která vede přes celé pohoří) stezka, kterou na konci 19.století nechal vybudovat a spravit habsburský arcivévoda a toskánský princ Ludvík Salvátor Toskánský, na Mallorce známý jako "Arxiduque Lluís Salvador". Stezka totiž vede po hřebeni hor tyčících se nad oblíbenou Valldemossou a nabízí jedny z nejhezčích panoramatických výhledů na okolí. Spousta těch, kteří tuto trasu zdolali, říkají, že je to nejhezčí trasa v Tramuntaně. Možná i díky tomu se Camí de S'Arxiduque, jak se trasa nazývá, stala jednou z nejpopulárnějších. Z vlastní nově nabyté zkušenosti můžu říct, že po ránu to na přístupové cestě do hor vypadá jak na Václaváku, což docela štve, ale postupně se turisté rozejdou po stezkách a na hřebeni na Arcivévodově cestě už tak plno není. Pro mě tento trek patří k těm nejhezčím (neli úplně nejhezčím), které jsem zatím na Mallorce podnikla.

Zelené a fialové trasy jsou volně přístupné

K Arcivévodově cestě vede několik stezek. Ne zrovna nejlépe značených. I když existuje mapa, v terénu je pak třeba mít trochu orientační smysl a sledovat cesty. Snadno se totiž může stát, že minete odbočku a dostanete se na jinou trasu, než jste zamýšleli. A to se stalo i mě.

Původně jsem měla v plánu ujít celý asi 12 kilometrový okruh a projít celou Arcivévodovu cestu, jenže jsem si na jedné vyhlídce nevšimla odbočky a už jsem šla cestou, kterou jsem původně ani jít neměla a nakonec jsem celou trasu musela změnit. Z původních 12 km jsem nakonec prošla asi 9 km. Celý trek mi trval 6 hodin (to z důvodu častého zastavování na focení a natáčení té nádherné krajiny, jinak by se dal projít za poloviční dobu).

Kontrolní budka u vstupu na soukromý pozemek

První úsek stoupáná nad Valldemossu

Projít Arcivévodovu cestu jsem měla v plánu již od loňska, jenže mi do toho vždy něco přišlo. Navíc jsem čekala na ideální počasí. V létě je sice krásné počasí, ale příliš vedro a na podzim už přicházejí oblačné dny. Nyní v pátek ale hlásili příjemné slunečné počasí, tak jsem se klasicky vydala brzy po ránu autobusem do Palmy a z Palmy do Valldemossy. I když jsem měla staženou mapu stezek vedoucích horami nad Valldemossou, zašla jsem se ještě zeptat do turistických informací. Jenže tam mi bylo řečeno, že cesta vede soukromými pozemky a tak  nejsou autorizovaní podávat informace. A že to není značená trasa. To už jsem ale věděla. A taky jsem věděla, kde stezka začíná, takže jsem se vydala směr fotbalové hřiště a pak zabočila doprava najít ulici Carrer de los Oliveres. Na jejím konci stojí brána statku Son Gual a vedle ní vede cesta zahrazená řetězem. Po cestě jsem narazila na dvě cedule upozorňující, že se blížím ke vstupu na soukromý pozemek, na který je možný vstup jen s předchozím povolením. O tom, že jedna část krajiny, kterou vede stezka třeba k chatě, kterou Ludvík Salvádor postavil, je v soukromých rukou, jsem se dozvěděla den předem úplnou náhodou během surfování po internetu. V mém průvodci 70 nejlepšími trasami nic o nějakém omezení není. Jak jsem se ale později dozvěděla, vstup na soukromý pozemek, který spravuje asociace snažící se o zachování přírodního dědictví Muntanya de Voltor, je možný jen s předchozí rezervací. A tento postup se provádí již šest let. Bez předchozí rezervace a povolení se na část trasy nedostanete. Naštěstí ale ty hlavní trasy jsou volně přístupné.

Vyhlídka Mirador de Son Gual

Došla jsem po cestě ke kontrolnímu bodu, kde vstup na soukromý pozemek začíná. Spousta těch, kteří se na cestě byli, měli povolení a vstoupili dovnitř. Já jsem se vydala doprava přes branku na cestu stoupající lesem. Na začátku byla směrovka s šipkami na Deiá, Camí de S'Arxiduque a cestu Camí de Ses Bases. Cesta serpentinovitě stoupala a mě se začaly nabízet zajímavé výhledy na Valldemossu a okolí.
Došla jsem k dalším vratům a za nimi byla směrovka s nápisem Camí Catalina Homar. Cesta je pojmenována po přítelkyni arcivévody, o jehož soukromém životě panují dohady a tvrdí se, že byl bisexuálem. Mallorquinka Catalina Homar ale byla jednou z jeho lásek.

Asi po dvaceti metrech od brány z hlavní cesty odbočuje stezka pomalu stoupající do lesa. Označená je jen malou kamennou mohylou. Možná kdyby tam zrovna nikdo neodbočil, tak bych šla dál po hlavní cestě nesoucí Camí de ses Basses.
Stoupala jsem po úzké cestě lesem, minula ruiny statku Ranxo d'en Sutro, kde stále stojí studna určená pro napájení dobytka a základové zdi domu. V lesích pohoří Serra de Tramuntana od středověku až do poloviny 20.století působili jak uhlíři, tak vápeníci, kteří využívali převládající vápencové horniny na výrobu páleného vápna. Proto lze v pohoří narazit na staré kamenné stavby, které sloužily jako pece, ruiny kamenných domů a jiné stavby.
Stoupala jsem lesem stále výš, až jsem došla na rozcestí. Červěná směrovka ukazovala vpravo směr Deiá a vlevo se nabízela vyhlídka na krajinu. Bylo poledne, tak jsem šla na vyhlídku Mirador de Son Gual se občerstvit jablkem a chvíli si odpočinout. Ve vzduchu poletoval nějaký dravec.
Pokračovala jsem dál podle šipky. Za chvíli se stezka stočila a u cesty se objevila cedule upozorňující na další vyhlídku - Mirador de Ses Basses. Slunce svítilo doprotivky a v porovnání s první vyhlídkou nic moc. Po cestě jsem pokračovala dál. Stoupání už nebylo tak prudké.

Stezka vedla dubovým lesem. Stromy byly porostlé lišejníky. Jakmile se cesta začala stáčet stále více doprava, začlo mi to být divné a přišlo tušení, že jdu jinudy, než jsem měla v plánu. Při zběžném pohledu do mapy jsem zjistila, že jsem minula tu správnou odbočku někde u první vyhlídky. Nyní jsem šla po cestě Camí de Ses Fontanelles, která mě měla dovést doprostřed Arcivévodovy stezky. Nechtěla jsem strácet čas zpáteční cestou a hledáním správné odbočky. Prostě jsem se rozhodla změnit plán. Pokračovala jsem po uměle upravené kamenné cestě, která mě postupně vyvedla z lesa na náhorní planinu plnou travin a kamenů. Kolem mě se rozprostřela nádherná krajina a vůbec jsem nelitovala, že jsem nešla podle původdného plánu. Krásná panoramata mě nutila zastavovat co chvíli na focení. V dálce jsem viděla na vrcholku skalnatého kopečku lidi. To byl vrchol Puig Caragolí zdvýhající se do nadmořské výšky 945 metrů. Tam jsem měla také namířeno. Cesta mě dovedla na rozcestí. Přede mnou se otevřelo panorama severních útesů pohoří. Odbočila jsem doleva a mířila na hřeben. Na něm nechal právě arcivévoda opravit cestu.

Jakmile jsem vystoupala na kopec, otevřel se přede mnou nádherný výhled na severní pobřeží ostrova. Pode mnou ležela horská vesnička Deiá, do které z hřebene vede stezka GR221. Na jižní straně zase byl vidět záliv kolem Palmy a dokonce i přístav, ve kterém zrovna kotvily dvě velké výletní lodě.
Vystoupala jsem na nejvyšší bod celé trasy - Puig Caragolí, neboli šnečí kopec. Kopec dostal svůj název po svém tvaru. Opravdu z jednoho úhlu připomíná šnečí ulitu. Shodou okolností jsem jednu šnečí ulitu uviděla na nedalekém keři. Na vrcholu "šnečího kopce" jsou na skále dvě pamětní desky. Jedna je věnovaná nějakému horalovi a druhá právě arcivévodovi. Jen málokterý turista ale tuší, proč tam tam deska je a proč se stezka jmenuje po něm.

Ludvík Salvátor Toskánký, na Mallorce známý jako Lluís Salvador de Habsburgo se narodil  v roce 1847 ve Florencii a zemřel v roce 1915 na svém panství v Brandýse nad Labem. Byl to velmi sečtělý a uznávaný člověk. Kromě toho, že byl cestovatelem, etnografem, geografem a spisovatelem, hovořil prý 14 jazyky včetně katalánštiny a češtiny. Když se poprvé dostal v roce 1867 na Mallorku, zamiloval se do ní natolik, že si nedaleko Valldemossy a Deiá postupně koupil několik pozemků se statky a vybudoval si svou panskou vilu Miramar, která je obdivována pro svou krásu a ve které dvakrát pobývala i jeho sestřenice Sisi. Prvním sídlem ale byla vila La Estaca, kterou nyní stále ještě vlastní herec Michael Douglas (v současnosti se ji snaží mermomocí prodat).

Puig Caragolí

Ludvík Salvátor sbíral mallorské povídky a pohádky a Baleárským ostrovům věnoval několik svých knih. Na svou dobu patřil k nejscestovalejším lidem. Na výpravy se vydával vlastním parníkem Nixe I. a když parník ztroskotal u alžírských břehů, vybudoval si parník Nixe II. Za svého života napsal na padesát knih, které byly mnohdy oceněny. Byl čestným členem geografických společností a jiných vědeckých spolků. Na Baleárech byl velmi ctěnou a populární osobou. Palma de Mallorca jej dokonce jmenovala čestným občanem.

Hřebenová Arcivévodova stezka

Hřebenovou stezku, která teď po něm nese jméno, nechal vybudovat v roce 1883 a měla sloužit k procházkám a ne k obchodní činnosti. Arcivévoda se zasloužil o obnovu spousty dalších cest a na svých pozemcích zakazoval lov. Po jeho smrti připadl veškerý majetek jeho komorníkovi Antoniu Vives y Colom, který arcivévodu doprovázel od roku 1872. Muzeum věnované arcivévodovi, kde jsou vystaveny i jeho díla a osobní předměty, se nachází v prostorách kartusiánského kláštera ve Valldemosse, kde pobývala i spisovatelka George Sandová se skladatelem Frederikem Chopinem.
Musím říct, že procházet se po arcivévodově stezce byl opravdový zážitek. Je to snad nejhezčí trasa, kterou jsem v pohoří zatím šla. Z hřebene se mi naskytl i pohled na vilu Miramar a sousední poloostrov Foradada, který je jedním ze symbolů Mallorky. 

Foradada

Na protějším kopci jsem uviděla zrekonstruovanou boudu, kterou tam arcivévoda nechal vybudovat jako útočiště. Ta nyní stojí na oněch soukromých pozemcích a dostat se k ní lze jen po předchozí rezervaci.
Když jsem došla na západní okraj hřebene, začala cesta serpentinovitě klesat lesem dolů. Dalším mým cílem bylo najít jeskyni Cova de S'Ermita Guillem, která sloužila a stále ještě slouží jako poutní místo. V 17.století v jeskyni několik let žil a také zemřel poutník Guillem, který se zde uchýlil k modlitbám a rozjímání.
Sestoupila jsem k plotu ohraničujícímu soukromý pozemek. U něj stojí kamenná zídka a uvnitř jsem objevila jeskyni. Jeskyně je malá, ale vlezlo by se do ní v klidu několik lidí, kteří by v ní mohli spát. Na první pohled zaujme jakýsi oltář s obrázky Ježíše, nějaké knihy a krucifixy. Vedle oltáře je malý potvor s dvířky a za ním tmavá místnost s jezírkem a jakýmsi bazénkem. Je zde zdroj vody, takže v jeskyni bylo možné žít.
Cesta pokračovala od jeskyně dolů. Jenže hned u svahu byly na kmeni stromu umístěné cedule oznamující, že kvůli snahám o obnovu krajiny se na stezku nesmí vstupovat.

Za sebou jsem měla čtyři hodiny chůze a vracet se stejnou cestou bylo nemyslitelné. V šest mi jel z Valldemossy autobus. Takže zákaz nezákaz. Vydala jsem se rychle do údolí. Nevím, jestli jsem ale zvolila správnou cestu, protože to byla taková uzoučká cestička víceméně připomínající cesty mountainbikerů. Sestup byl docela krkolomný, hliněné podloží klouzalo a jeden úsek jsem trochu šplhala, ale nakonec jsem spocená sestoupila do soutěsky a napojila jsem se na hlavní širší cestu, která mě dovedla k bráně u které byly z druhé strany umístěné stejné cedule. Opustila jsem "zakázané území" a pokračovala jsem dál. Když jsem došla k odbočce s šipkou odkazující na Valldemossu, spadl mi kámen ze srdce. Přede mnou bylo zase stoupání. Vystoupala jsem až k bráně a za ní pak se dostala na mně již známou vyhlídku. Podle šipky to do Valldemossy byla již jen půlhodinka.

Dechberoucí panoramata

V jeskyni

Nakonec to bylo 40 minut do centra města. Tento poslední úsek jsem již šla bez zastavování na focení.
Ve Valldemosse jsem si sedla na terasu baru a zbývající čas do odjezdu autobusu zabila popíjením shandy a svačinkou v podobě chleba s aioli.
Den se opravdu vyvedl a já se snad brzy do Valldemossy vrátím, abych si tentokrát prošla celou Arcivévodovu stezku.

Video najdeš zde: https://youtu.be/_bF_COuoryA