Translate

neděle 17. března 2019

Přesun na sever do Dambully aneb Jízda autobusem je občas vyčerpávající

Po týdnu v Millenium Elephant Foundation nastal čas se posunout zase o kus dál a pokračovat v poznávání Srí Lanky. Přede mnou je poslední týden a další zastávkou na programu byla Dambulla, kde mě zajímal historicky a kulturně významný jeskynní chrám Golden Temple známý také jako Cave Temple. Tento chrám, který byl v pěti jeskyních umístěn někdy v prvním století před naším letopočtem, byl v 90.letech zapsán na seznam Unesco a pyšní se barevnými freskami, které doplňují množství buddhistických soch. A protože se Dambulla nachází asi 70 km severně od Kandy a jak jsem si již zvykla, tak i jízda do dvacet kilometrů vzdáleného místa může trvat přes hodinu, musela jsem se vydat na cestu již ráno.
Dobalila jsem si věci a před osmou se vydala k řece zjistit, zda uvidím ještě Muthua, který prý měl s Kumarou odjet zpět do Badully. Na oba jsem narazila u cesty k mostu. Šli na obvyklé denní stání u řeky. Po cestě dostal Muthu pořádný trs palmových listů, které poté na svém stání pojídal. Sledovala jsem ho od ohrady. Občas se zarazil a díval se na mě. Nádherné zvíře. Před devátou, když na něj přišla řada, aby povozil nějaké nedočkavé turisty, jsem šla do hlavní budovy na snídani. Klasicky chleba, vejce, párky, marmeláda, máslo. K tomu jogurt a také nějaké banány. Dva jsem si schovala pro Muthua. Všechny nakoupené banány jsem mu dala minulé dva dny a nechtěla jsem se s ním rozloučit s prázdnou.
Po snídani jsem dobalila zbytek a vydala se k řece za Muthuem. Zrovna dovozil turisty a Kumara ho odvedl zase na jeho stání. Když mě uviděl, usmál se. Bylo vidět, že byl rád za ten ventilátor i za banány pro Muthua. Muthu je očichal a zvedl chobot. Po jednom jsem mu dala banány na jazyk a pohladila ho. S dovolením Kumary jsem Muthua naposledy obejmula. Podala si s Kumarou ruku a poděkovala za fajn týden. I když mi na začátku na první pohled nebyl Kumara moc sympatický, vyklubal se z něj opravdu dobrý mahout, který se o svého slona dobře stará. Někteří jeho kolegové neměli zrovna nejhezčí chování.
Rozloučila jsem se s koordinátorkou Evi a Katrin mě doprovodila na zastávku, kde jsem si počkala na autobus směr Kegalle, nechala se dovézt na výpadovku (15 Rs.) a chytila autobus do Kandy (68 Rs.). Cesta tam docela uběhla bez nějakých zácp. Na autobusovém nádraží jsem se doptala na autobus do Dambully. Nasedla jsem na jeden z přistavených autobusů mířících na sever a před dvanáctou jsme vyjeli. Cesta nakonec trvala "jen" dvě hodiny (110 Rs.), ale nebyla nejpříjemnější, protože to byl opět jeden z těch nejvytíženějších autobusů a ačkoliv jsem seděla (a to vedle majitelky autobusu, jejíž syn vybíral jízdné), tak jsem se nevyhla nepříjemnému mačkání, když se ulička zaplnila k prasknutí a někdo chtěl vystupovat, musel se prorvat neexistujícím prostorem dopředu. Toto mi rozhodně nebude chybět.
Do Dambully jsem dorazila po druhé hodině. Naštěstí ti, co stáli v uličce také vystupovali, tak jsem se nemusela přes nikoho cpát ven. Bylo po dešti. S mobilem v ruce jsem hledala zabookované ubytování Marco Polo. Když jsem došla na místo, které v mapách bylo vyznačené, marně jsem hledala nějakou ceduli. Tuk-tukář stojící před zdravotnickým centrem mi ukázal právě na onu budovu Medical centre. Vedle vchodu na pohotovost byly dveře. Zamčené. Za mnou se ale za chvíli objevit majitel ubytování. Odemkl mi a zavedl mě do prostorného bytu v horním patře. Dostala jsem klíč od pokoje s dvěma postelemi, ukázal mi kuchyni a z okna nejbližší restaurace a obchod a s tím, že platit budu další den, se rozloučil. Nikdo kromě mě zde nebyl. Měla jsem celý byt jen pro sebe. A to za cca 3 €/noc!
Převlékla jsem se a šla na obhlídku okolí. Někde jsem chtěla poobědvat a pak v obchodě nakoupit vodu a nějaký snack. Na oběd jsem si sedla do nedalekého bistra Marco Polo (jo, jmenovalo se to stejně jako moje ubytování) a dala si zeleninovou polévku a papájový džus. V supermarketu Cargills koupila vodu, ayurvédskou zubní pastu a jogurt a ve stánku s ovocem pak vodní meloun. Vrátila jsem se na ubytování a po páté se opět vydala do ulic. Protože jsem další den plánovala brzké vstávání a návštěvu jeskynního chrámu, potřebovala jsem něco k snídani. V pekárně jsem si koupila dva sladké vdolky a protože součástí pekárenské budovy byla i restaurace, nechala jsem si s sebou zabalit rýži se zeleninou (cena velmi lidová: 235 Rs.). Tu jsem měla pak k večeři.

sobota 16. března 2019

Týden dobrovolníkem v Millenium Elephant Foundation aneb Jak jsem sbírala slonní trus a koupala Muthua

Minulou neděli odpoledne jsem se přesunula z Kandy do oblasti Pinnawala. Pinnawala jse známá svým slonním sirotčincem. Ostatně celá oblast okolo je známá jako místo, kde lze na slony narazit. Je tu i několik soukromníků vlastnících slony a nabízejících s nimi třeba koupel nebo projížďku. Já jsem až do Pinnawaly nedojela. Mým cílem byla nezisková soukromá organizace Millenium Elephant Foundation (http://millenniumelephantfoundation.com/ ), která se stará o zapůjčené slony. Ano, i zde nabízejí projížďku na slonovi, ale jako první se ji snaží nahradit možností projít se se slonem džunglí. Jízda na slonovi totiž není dobrá pro jeho záda. V současné době se zájemci na slonním hřbetu projedou, ale jen asi 3 minuty a místo sedačky sedí jen na plachtě. Vstupné do MEF (Millenium Elephant Foundation) je 5 tisíc rupií. A kromě procházky se slonem zde turisté mohou slona vykoupat a třeba dostat od slona i sprchu. 
Já jsem ale do MEF nezamířila za dvouhodinovou zábavou, ale jako dobrovolník. Kromě dobrovolničení s želvami jsem si totiž do programu zařadila i práci se (a pro) slony. V MEF jsem měla strávit týden. A ten týden neuvěřitelně rychle utekl. 
Po příjezdu do MEF se mě ujal jeden z koordinátorů Ryan, ukázal mi areál a stručně popsal, co mě následující dny čeká. Přišla mě pozdravit i druhá koordinátorka Evi. Po cestě jsem se seznámila s dalšími dobrovolníky, kteří zde již týden byli a víkend měli volný. Já jsem byla jedinou novou dobrovolnicí a protože kapacita 30 dobrovolníků nebyla naplněná, měla jsem šestilůžkový pokoj v bungalovu jen pro sebe.

Okolí dobrovolnické “vesnice” je pěkně udržované a je to taková zahrada. U stromů jsou barevně vyvedené cedulky s názvy druhů stromů. Roste tu mango, avokádo, skořicovník, cashewnuts...Po stromech lozily veverky a kolem poletovali ptáci. Součástí dobrovolnické “rodiny” je zde i deset psů, kteří nás doprovázeli snad po celý den a občas se dožadovali pozornosti. 
V MEF mají v současnosti deset slonů. Někteří jsou zde na stálo a někteří jsou zapůjčení jen na nějakou dobu. Čtyři sloni jsou ale nyní v izolaci kvůli říji (anglicky “musth”),do které každý samec vstupuje jednou ročně a v tomto období bývá agresivní. 
Každý slon má svého “mahouta” neboli opatrovatele, který je se slonem po celý jeho život. Mezi mahoutem a slonem je speciální pouto. Záleží ale také na povaze obou. I slon má totiž stejně jako člověk svou náturu. Sloni rozumí okolo 30 pokynům, které na ně jejich opatrovatelé musí občas zakřičet, aby je slyšeli a poslechli. 
Po příjezdu jsem dostala přiděleného třicetipětiletého slona Muthua, o kterého jsem se měla ten týden starat společně s Charlotte z Belgie. Šlo hlavně o jeho koupání a dodávání vitamínů a úklidu nočních a denních “postelí”. Muthu je velmi dobře vychovaný slon. V MEF je jen na pár měsíců a pak se vrátí se svým mahoutem Kumarou zpět k chrámu v Badulle. Jak jsem měla možnost vidět podmínky slona v chrámu v Dondře, myslím, že zde se Muthu má královsky. Během toho týdne se stal mým miláčkem. Někteří sloni zde dokážou být zákeřní. 
A jak probíhal můj dobrovolnický týden?
Pondělí: Budíček v 6 hodin. V 6:30 procházka se slonicí Rani po okolí, kde se pásla na poli. Ranní procházka ale není každý den a záleží, zda mají dobrovolníci zájem brzy vstávat a také záleží, zda vstane mahout. 
V 8 hodin jsem šla připravit slonům vitamíny a ukryla je do obilných koulí. Uklidili jsme denní stání pro slony. Poté jsme se počkali, až budou sloni volní (od osmé ráno se areál zaplnil turisty dychtícími po projížďce a nebo koupeli se slony). Sloni přišli po jednom na místo, kde jsme čekali s vitamíny a kartáčem na kopyta. Postupně jsme se vystřídali a kartáčem slonům očistili ze spodu kopyta. Mahout vždy zavelel pokyn a slon zvedl nohu. Když byla kopyta čistá, zvedl slon chobot a otevřel tlamu a čekal, až mu někdo z nás dovnitř strčí obilné koule s vitamíny. 
V 9 hodin jsme šli na snídani, která se podávala v jednom z křídel koloniálního domu rodiny Samarasinghe, která dům vlastní více jak sto let a která organizaci založila. Nejprve v roce 1976 Sam Samarasinghe vytvořil Club Concept Elephant Bath, kde nabízeli koupel se slony a v roce 1999 byla na památku Sama vytvořena neziskovka MEF. 
Snídaně byly během týdne rozdílné. Vždy jsme ale dostali čaj, vodu, máslo a marmeládu a to ostatní se lišilo. 
V 10 hodin byl nástup na úklid nočních pelechů slonů. Ty jsou v zadní části areálu v džungli. Sloni zde tráví noc a mají zde podestýlku z čerstvého listí a palmových listů, které konzumují. 
A po noci strávené na jednom místě, kde musí být uvázáni, aby třeba neutekli, jejich pelech vypadá všelijak. Vybetonované stání je plné trusu a moči a listí a haluze rozházené. Každý den je třeba slonní trus odklidit, haluze a zbytky kmenů kitulu (dřevo se sladkou třtinou, které sloni zbožňují a žvýjají) odházet a betonové stání vyčistit vodou a saponátem. Je to špinavá a ne zrovna voňavá práce. Ale ve skupině nám šla rychle od ruky. Zašvihaná od bláta a “vonící” po slonním trusu a moči jsem se pak s ostatními přesunula k řece, kde se koupou sloni a před obědem jsme uklízeli břeh a dno řeky, které bylo během předchozích dešťů zaneseno nečistotami a odpadky. 

<3 Muthu
V jednu byl oběd, na který jsme jeli do místní restaurace v Pinnawalle, protože v domě MEF obědvala velká skupina turistů. 
Po obědě mě čekala koupel Muthua. Pomočí kokosové skořápky jsem slona drhla. Bylo třeba přitlačit a dobře slonní kůži navlhčit vodou. Řeka není moc vhodná na koupel lidí, protože koupající sloni do ní často čůrají a kadí. A Muthu si tak ulevil, sotva vlezl do řeky. 
V pět hodin nám padla a v šest byla večeře.
Úterý: ráno jsme dali slonům vitamíny, uklidili noční pelechy a po sprše odjeli v 11 do Kandy. Na programu byla přítomnost a podpora postižených dětí, které měly jednou týdně ve sportovním klubu tanečni a jiné aktivity. Předtím, než jsme do klubu dorazili, jsme se stavili na obědě v Burger Hunt. 
S dětmi jsme nejprve cvičili, poté pomáhali malovat a na konec tančili. MEF se podílí na podpoře organizace, která postiženým dětem tento program pořádá. Skončili jsme v pět a poté do šesti měli rozprch v centru Kandy, kde jsem si na tržnici nakoupila ovoce jedny kalhoty se slony.
Nazpět do MEF jsme se dostali před osmou večer, protože provoz na silnici byl opravdu šílený a jelo se dlouho. 

Středa: dopolední program byl stejný: vitamíny, snídaně, úklid nočních pelechů, koupel Muthua. Po obědě mě čekala administrativní práce v kanceláři manažerky Jade. 
Čtvrtek: po dopoledním úklidu a obědě jsme vyrazili na výlet na vrchol Bible Rock. Bible Rock (neboli biblická hora) se podobá trochu skále Sigiria. Dojeli jsme k ní minivanem. Poslední úsek jsme ale museli vystoupat po svých. Ve čtvrtek bylo horko k zalknutí a výstup dal zabrat. Výhledy ale byly pěkné. Na jedné straně vrcholu je malý chrám se zvonem, na který jsem si zazvonila. Před třemi lety se na protějším kopci utrhla část svahu a zavalila tři vesnice. Tehdy tam zahynulo na 300 lidí. 
Kromě nás na horu vystoupal jeden turista v doprovodu průvodce, ze kterého se vyklubal Čech. 
Pátek: poslední pracovní den trval jen do oběda. Vstávala jsem ale již v šest, protože jsem před prací chtěla na procházku se slony. Mahouti ale nevstali a tak jsme s Charlotte a Manon zabíjely čas u řeky. 
Před snídaní jsme s Charlotte připravily vitamíny a poté všichni postupně ošetřili slonům kopyta a strčili jim vitamíny za jazyk. Po snídani jsme uklidili pět nočních postelí. A protože to byl můj i Charlottin poslední pracovní den, v jedenáct nás čekala procházka s Muthuem džunglí kolem nočních pelechů. Již ráno jsem “mému” slonovi dala pár banánů a před procházkou jsem dostala košík s ovocem a mohla jej nakrmit znovu. Během procházky jsme si s Muthuem dělali fotky a povídali si s Kumarou. Je to snad nejlepší mahout, který teď momentálne v MEF je. Alespoň mi to tak z chování ke slonovi připadá. Muthua má na starosti již šestnáct let. 
Po procházce jsme se vrátili k řece a šly Muthua vykoupat. Chvíli jsme jej drhli a pak nám Kumara nabídl, jestli se chceme nechat slonem osprchovat. Nejdřív šla Charlotte a pak já. Sedla jsem si na jeho hřbet a čekala na sprchu. Na povel Muthu nasál chobotem vodu, stočil chobot nad hlavu a vodu vyfouknul ven. Několikrát to zopakoval, až jsem byla celá mokrá. 
Před obědem jsme s Charlotte vyrazily na otočku do Kegalle koupit Kumarovi ventilátor jako dárek. Sehnaly jsme jeden za 3 tisíce rupií. Kumara z něj měl radost.
Po obědě jsme se s Katrin a Joannou domluvily, že navštívíme hotelový bazén v Pinnawale. Dala jsem si ananasový džus a užívala si odpoledního slunce. 
ranní procházka s Rani
Sobota byla již jen o relaxu. Jet někam na výlet by bylo zdlouhavé a Pinnawalu jsem zběžně viděla a nepotřebovala jsem jít na placenou prohlídku. Místo toho jsem se ráno zúčastnila hodiny jógy, kterou vedla Katrin a po snídani si sedla k řece, pozorovala dění a dopisovala blog. Když se objevil Muthu, dala jsem mu zbytek banánů, co jsem pro něj koupila. A odpoledne bylo ve stejném relaxačním modu. Chvíli v hamace v dobrovolnické vesnici a chvíli u řeky se slony. 
Ten týden zde utekl strašně rychle. Byl to velký zážitek a dobrá zkušenost. A pokud někdo kritizuje MEF, že je moc komerční, ano, může to z pohledu běžného turisty, kterému jde jen o fotku na hřbetě slona, připadat komerční, výdělek jde ale na krmení pro slony a jejich ošetřování.
Já jako dobrovolnice jsem  měla mnohem lepší šanci si slony užít a můj dojem je zcela pozitivní. I když to nebylo zadarmo. Týden dobrovolničení mě vyšel na 50 tisíc rupií, což je v porovnání s tím, co platí turisté za chvilkový zážitek, dobrá cena. Navíc, vše jde na slony a já si s sebou odvážím tričko a certifikát vystavený na papíře vyrobeném ze slonního trusu. Manufaktura vyrábějící papír a papírenské výrobky ze slonního trusu, stojí hned vedle MEF. 
Přede mnou jsou poslední dva týdny na cestách. Zítra mířím na sever do Dambulla.

sobota 9. března 2019

Den v Kandy

Kandy je jedním z “must see” míst na Srí Lance. Snad každý zahraniční turista sem během své cesty po ostrově zamíří. Město s bohatou historií a nejposvátnějším chrámem Cejlonu, kde se ukrývá Buddhův zub. Kvůli této relikvii do města míří nemalé množství poutníků. Říká se, že každý Srílančan musí podniknout alespoň jednou za život poutní cestu do Kandy. Chrám “Posvátného Buddhova zoubku” (Temple of the sacred tooth relic) je jakousi srílanskou buddhistickou Mekkou. Každý věřící tedy podniká pouť na Srí Padaya (Adamovu horu) a také do tohoto chrámu postavenému v 18.století na břehu kandyjského jezera. 
Na Kandy jsem si vyhradila den a půl. Včerejší půlden jsem strávila procházkou nádhernými královskými botanickými zahradami. A dnešek jsem věnovala procházce po městě a návštěvě onoho nejuctívanějšího chrámu. 
Vzbudila jsem se před osmou. V hostelu se spalo dobře. Včera jsem na TripAdvisoru vyplnila recenzi a za to jsem dnes dostala snídaní zdarma. Podávala se v restauraci na střešní terase. Bufet byl ale již dost vybraný. Cornflakes ale přišly vhod. Stejně jako ovoce a trocha nudlí. 
Po snídani jsem se vydala do města. Podél silnice vedoucí k vlakovému nádraží jsem prošla rušným autobusovým nádražím Goods Shed.

Pozorovat zdejší rušnou dopravu byl zážitek. Došla jsem k trhu plnému ovoce. Měli zde snad cokoliv. Spoustu mých oblíbených mangosteenů, lychee, banány, hroznové víno, jablka, manga, papáje, ananasy...
Od trhu jsem prošla podzemním podchodem. Od tržnice s oblečením byla pěkně vidět bílá hodinová věž a v dálce nad ní velká bílá socha Buddhy. U hodinové věže je malé autobusové nádraží. Po rušné ulici jsem došla až k jezeru. Jezero je lemované stromy a na nich posedává practvo. Chodník pod stromy je celý pokálený. Jen jsem doufala, že si žádný havran nebo holub neuleví na mou hlavu. Došla jsem k bráně do areálu slavného chrámu.
Z batohu jsem si vytáhla pareo a omotala jej kolem pasu. Na obchůzku města jsem se totiž vydala v šortkách a do chrámu by mě tak nepustili. S pareem zakrývajícím kolena jsem prošla. Při vstupu se prochází bezpečnostní kontrolou. Vstupenky do chrámu se prodávají před chrámem a místo klasické pokladny je tu umístěná mašinka s instrukcemi. Obsluha je snadná. Nejprve jsem zmáčkla tlačítko “jiné země”, poté zadala počet vstupenek a pak měla vsunout přesnou částku. Mašinka nevrací a tak je třeba mít přesně 1500 rupií. Navíc bere jen tisícovky a pětistovky. Z mašinky vyjel tiket a já se vydala ke vchodu do chrámu. V roce 1998 jej poničila bomba, kterou zde odpálili Tamilští tygři. Nyní chrám vypadá jako nový. Kolem ale hlídkuje dostatek policistů a vojáků. 
Před vchodem do chrámu mě odchytl jeden z průvodců, kteří zde nabízejí svoje služby. Ukázal mi, kam mám dát sandále, ale pak jsem jej zklamala tím, že jsem nechtěla jeho služby. Údajně lze dostat zdarma audioprůvodce u pokladny. 
U vstupu jsem si koupila lotosové květy jako obětiny, které se datují v chrámu u oltáře, kde je ukryta ona Buddhova relikvie. Prý se zachovaly 4 Buddhovy zuby a jeden byl tajně převezen na Srí Lanku, kde byl nejprve uložen v Anuradhapura a poté převezen do Kandy. Ostatně celá historie o tom, jak se relikvie dostala až do Kandy je popsána v jedné z místností v chrámu, které dominuje zlatá socha Buddhy a vyobrazení celého příběhu. 
S davem jsem se dostala dovnitř. Prošla jsem malbami vyzdobenou chodbou a octla se u spodního oltáře. Před ním bubnovali ceremoniáři.
Do chrámu jsem se dostala během obřadu, kdy je oltář otevřen a je možné zahlédnout schránku, ve které je ukryta relikvie. 
Co se týká poutních míst, jsou věřící dost nešetrní a derou se dopředu někdy hlava nehlava. Jakoby na ně neměla přijít řada. 
S davem jsem se dostala do horního patra, kde byla zřejmě k vidění pozlacená schránka relikvie. Na zdi jsou umístěné její fotografie. U stolku před oltářem, kde se nechávají obětiny, byla tlačenice. Staré babky nebraly na nikoho ohled. S námahou jsem se dostala ke stolu a položila tam tácek s lekníny. A pak se vydala na ústup do nižšího patra. 
Prošla jsem do zdobené místnosti se zlatým Buddhou a obrazy s historií relikvie a pak vystoupala do muzea, ve kterém jsou vystaveny předměty spojené s historickými ceremoniemi a fotografie míst, kde byla relikvie uložena. 
Fotit se zde nemohlo. 
Z muzea jsem se dostala ven. Vedle stojí budova muzea týkajícího se světového buddhismu.
Návštěva muzea ale není v ceně vstupenky do chrámu a protože mě až zas tak na toto téma neužije, ušetřila jsem 500 rupií, které stojí vstupné. Vedle muzea jsou záchody pro zahraniční turisty. Udržované a zdarma. 
Vrátila jsem se do chrámu, prošla místnosti, které byly během obřady narvané lidmi a vydala se hlavní bránou ven. Bylo poledne a do chrámu mířily školní skupinky. Za hlídání bot se platí dobrovolný příspěvek. Nechala jsem jim tam stovku. 
Kolem pokladen jsem prošla bránou k jezeru. I zde je několik stánků s obětinami. A také zde stojí budovy kulturních center, kde každý podvečer probíhají tradiční tance. Tato kulturní centra prý bývají ale nacpaná turistickými skupinami. Vypadalo to tam dost komerčně. Kulturní tanec jsem si nechtěla nechat ujít, ale jinde. Dobré recenze totiž má divadelní společnost YMBA jihozápadně od jezera. 

Vystoupala jsem ke koloniálnímu hřbitovu se starými náhrobky z 19.století. V té době lidé umírali brzy. Ať již na nemoci nebo kvůli nehodám. Pokud se někdo dožil čtyřicítky, byl již považován za starce.
Vrátila jsem se kolem jezera do centra. Hledala jsem místo, kde bych si třeba dala čaj a něco k snědku. Vlezla jsem do moderního nákupního centra. Na čtyřech patrech měli obchody světových značek. A v nejvyšším patře pak jídelní kout s čínskou, indickou, italskou a thajskou kuchyní. Při vstupu jsem dostala kartičku, na kterou se pak načítalo objednané jídlo. U stánku s italskou kuchyní jsem si poručila fetuchiny Alfredo. Před sebou mám týden na srílanské kuchyni a tak jsem si dala něco odlišného. 
V tomto World Spice -KCC se sedělo dobře. Jídlo bylo dobré. 
O půl třetí jsem se přesunula kolem jezera najít onu taneční společnost a koupit lístek. Hned mi jej prodali. Představení začíná v 17:30, ale přijít jsem měla již o tři čtvrtě na pět.
Sedla jsem si do malé kavárny Banana Chill, dala si džus Passiora (mango+passion fruit+menta+soda) a zabíjela čas. Venku mezitím sprchlo. Před půl pátou jsem vešla do malého divadla. Dostala jsem vysvětlivky k jednotlivým tancům v češtině. 
Představení bylo moc pěkné. Zakončené bylo před divadlem chůzí po uhlících. 

Po skončení tanců jsem se vrátila do nákupního centra a k večeři si dala polévku a bruschetu. A pak tuk-tukem na ubytování. Jeden denna prohlídku Kandy bohatě stačil.

pátek 8. března 2019

Odpolední procházka Královskými botanickými zahradami v Peradeniya

Po snídani jsem se dobalila, zaplatila celkový účet za ubytování, rafting, canyoning a večeře a vydala se k silnici chytit autobus. Čekal mě přesun do Kandy. Po zdolání toho prudkého svahu k silnici jsem chvíli čekala na židli, kterou mi k silnici přistavil stánkař. Nasedla jsem na malý autobus mířící kamsi směrem na Hatton a vysedla ve vedlejším městě Ginigathenna, kde jsem měla chytit autobus do Kandy. Ten co přijel, měl na cedulce Kandy, ale průvodčí mi pak řekl, že jede jen do Nawalapitiya, kde budu muset přesednout. Ani mi to nevadilo. Jakmile jsme totiž dojeli na autobusové nádraží, hned jsem nasedla na nastartovaný autobus do Kandy. Cesta dnes z ubíhala v pohodě. Krátce po poledni jsem vysedla na nejbližší zastávce mého ubytováni Bunk Planet.
Po nějaké době mě opět čekal hostel. Vybrala jsem si ale místo, kde mají postele jako kóje a každý má soukromí. Navíc cena za dvě noci je okolo 9 €. 
Jakmile jsem se ubytovala, vydala jsem se na nejbližší zastávku chytit nějaký qutobus, co by mě dovezl do Peradeniya - 5 km vzdálenému městečku (nebo vlastně takové kandyjské čtvrti, kde ve 14.století zdejší král nechal vybudovat zahrady. 

Královské botanické zahrady v Peradenyia jsou velkým skvostem. Zaujímají rozlohu 60 hektarů a pěstuje se zde na 4 tisíce druhů rostlin, květin a stromů. Najdeme zde skleníky s orchidejemi, zahradu koření, květinovou zahradu a aleje palem. Jednotlivé stromy a rostliny jsou označeny cedulkou s názvem a u stromů, které zde zasadili státníci stojí i datum a kdo strom zasadil. Nejstarším darovaným stromem je zdřejmě ten, který zde zasadil v roce 1875 král Edvard VII. Dalšími známými osobnostmi, které vzaly do ruky rýč a zasadili zde stom byl budoucí ruský car Nikolaj, jugoslávský diktátor Tito, královna Alžběta II., německý kancléř Kisinger a další. 

Autobus z Kandy do Peradeniya se vlekl. Silnice je zde dost ucpaná. Vysedla jsem nedaleko hlavní brány. Bylo asi půl druhé a do botanické zahrady se hrnuly hordy školou povinných dětí. Bílé školní uniformy byly všude. Procpala jsem se k pokladně. Vstupné je 1500 Rs. Ke vstupence jsem dostala barevnou brožurku s plánem zahrad a jejich historií. A pak jsem vyrazila mimo školní skupinky na prohlídku areálu. Obešla jsem si všechny cedulky u zasazených stromů a marně hledala strom, který by třeba zasadil nějaký diplomat z Československa a nebo Česka.
Objevila jsem alej jehličnanů, které se trochu nakláněly na stranu. V jejich korunách visely desítky nebo i stovky velkých netopýrů - kaloňů. Vypadalo to, jako by si Batmani dali sraz právě zde. Občas některý přeletěl ze stromu na strom. Vzpomněla jsem si na scénu z filmu Most přes řeku Kwai, jehož některé scény se natáčely právě v botanické zahradě, kdy hejna kaloňů letí nad stromy. 
Během procházky zahradami jsem hledala místo, kde se natáčela jedna ze scén. Bohužel je to již více jak 60 let. Mohla jsem se jen domnívat. 
Čas v zahradách rychle ubíhal. A v dálce směrem na Kandy se obloha černala. Blížil se déšť. A ten taky dorazil před pátou, Pomalu jsem se s deštníkem v ruce vracela k východu. Z velké části jsem si zahrady prošla.
Před bránou se najednou spustil liják. Schovala jsem se pod stříšku ochůdku s občerstvením. Prodávali tam točenou zmrzlinu. Neodolala jsem. Řekla jsem si o míchanou čokoládovo-vanilkovou. Byla skvělá. Spíše sorbetová, než smetanová. Liják za chvíli ustal. K bráně najížděly autobusy a všechny ty školní třídy postupně nasedaly a odjížděly. I já jsem sedla na projíždějící autobus.
Nechala jsem se dovézt poblíž ubytování. V mapách jsem si našla, že nejbližším a nejlepším místem, kde povečeřet, je restaurace na střeše budovy, kde je hostel. Vyjela jsem tam výtahem. Z jídelního lístku jsem si vybrala hamburgra. Po třech dnech na nudlích a rýži to chtělo opět změnu. Bohužel zde ty hamburgry nejsou nejlepší. Asi si na další počkám až na návrat do Evropy.

čtvrtek 7. března 2019

Kitulgala: Výlet do jeskyně Belilena

Třetí a poslední den v Kitulgale jsem měla v plánu trek do jeskyně Belilena Cave, která je od vesnice vzdálená okolo 8 km a kde byly nalezeny kosterní pozůstatky homo sapiens balangodensis - člověka, který oblast obýval před 30 tisíci lety. Zdejší agentury nabízejí různé treky tropickým deštným lesem, který v okolí roste. Podle recenzí na internetu se ale lze do jeskyně dostat i bez průvodce. Na google mapách jsem si našla cestu. 
K snídani jsem dostala nudle, dhal a chleba. K tomu zázvorový čaj.
Včera jsem zaměstnancům rozdala pár cigaret, co s sebou vláčím už měsíc a jak si mě předcházeli. 
Nejprve jsem si chtěla vzít tuk-tuka a nechat se dovézt k Plantation Hotel, ale nakonec jsem ani neměla příležitost nějakého chytit. Tak jsem na odbočku došla pěšky. U cesty je cedule se jménem ulice a v závorce je napsáno Belilena. Po nezpevněné cestě jsem došla na další odbočku. Zde začínala oblast, kterou spravuje společnost Inoya estate.
Cesta vedla stínem lesa.
V momentě, kdy jsem odbočila na další cestu, za mnou zastavila dodávka a postarší prošedivělý pán vedle řidiče se ptal, kam jdu. Poté mi nabídl, že mě svezou na půl cesty. Vyklubal se z něj majitel čajové plantáže a kaučukové továrny, která se rozkládala na pozemcích kolem jeskyně. Dovezli mě k začátku cesty vedoucí k jeskyni. Ušetřili mi tak asi 3 km cesty. Stezka vedla mezi domky ke kopci, kde se v porostu deštného lesa ukrývala jeskyně. 
Jakmile jsem vstoupila do lesa, změnila se cesta v kamenité schodiště. Ze všech stran se ozývaly zvuky lesa. Přes cestu mi přeběhla ještěrka připomínající miniaturního dinosaura. 
Vystoupala jsem k bílému nově vypadajícímu domku. Uvnitř byly záchody. Skalní stěna se zdvyhala nad domek. Na jedné straně byl slyšet slabý vodopád, který padá ze skály a tvoří jeskyni záclonu. 

Vystoupala jsem zbytek schodů. Přede mnou se objevila jeskyně s vybudovanou bránou a za ní v zemi byla ohrazená naleziště. Něž jsem vystoupala poslední schod, všimla jsem si něčeho zeleného, co se hýbalo. Byl to teňoučký, asi metr dlouhý had, který se plazil ze schodu do houští. První had, na kterého jsem zde narazila. Později jsem si našla, že šlo o bičovku nosatou - mírně jedovatého neagresivního užovkovitého hada, který se běžně zdržuje v korunách stromů a loví žáby a ještěrky. Hned vedle plazícího se hada byla velká stonožka. A ačkoliv jsem se nastříkala repelentem, komáři zde byli nenechaví. 

Prohlédla jsem si archeologické naleziště a kolem ruiny domu jsem přešla pod slabý vodopád. vypadalo to, že nějakou dobu nepršelo a ze skály padalo jen trochu vody. Kdyby zapršelo, byl by zřejmě vodopád o dost silnější a dostat se do jeskyně za ním by nebylo tak snadné. Vystoupala jsem kolem padající vody k jeskyni. Nebyla moc hluboká. Smrdělo to po guanu a uvnitř poletovali netopýři. Ve skalní stěně u vchodu zase měly hnízda vlaštovky. Jedno ptáče z hnízda zřejmě vypadlo a bezmocně lezlo po zemi. S tím jsem bohužel nemohla nic dělat. Taková je příroda. 
Po celou dobu jsem u jeskyně byla sama, ale netrvalo dlouho a dorazila skupinka místních. 
Posvačila jsem pod vodopádem a vydala se na zpáteční cestu. U archeologockého naleziště mě ale ještě zaujala stezka vedoucí podél skalní stěny. Po ní jsem došla k další jeskyni. Všude zde kdysi žil předchůdce dnešního člověka. Bylo to dobré místo. Jeskyně byla dobrým útočištěm před deštěm. Vodopád zajišťoval zdroj vody a okolní deštný les byl plný potravy. Rostly tu totiž kakaovníky, chlebovníky (jack fruit) a jistě zde byl i dostatek zvěře. 

V jednu hodinu jsem se vydala nazpět. Tentokrát jsem to chtěla vzít po kratší cestě. Jenže jsem ve vesnici špatně odbočila a místní mě nasměrovali na pěšinu vedoucí kolem čajových plantáží a nakonec jsem sestoupila na silničku, po které mě dopoledne přivezli. Procházka to ale byla pohodová a většinou ve stínu. Asi po kilometru mě dojel mladý tuk-tukář, který vezl do Kitulgaly staříka a že mám nasednout. Nechala jsem se dovézt k hotelu Plantation.
I když to vypadalo, že mě svezl jen tak, dala jsem mu stovku. V Plantation hotelu jsem si sedla na polévku a sprite. Po řece připlouvali rafťáci a končili zde svou trasu. Tentokrát byly rafty plné srílanské mládeže, která si sem zajela z Kandy a okolí. Někteří ani neměli pádla a vezli se uprostřed raftu. 
Zašla jsem se podívat k visutému mostu, který byl natažený přes řeku. Nejlepší časy měl již za sebou. Při každém kroku konstrukce vrzala. Nedošla jsem po něm ani do půlky a raději se vrátila. Místní si ale po něm krátili cestu. 
Pěšky jsem se vrátila na ubytování a zbytek odpoledne jen odpočívala. K večeři byly zase nudle. 


Přesun na sever do Dambully aneb Jízda autobusem je občas vyčerpávající

Po týdnu v Millenium Elephant Foundation nastal čas se posunout zase o kus dál a pokračovat v poznávání Srí Lanky. Přede mnou je poslední ...