Translate

středa 5. prosince 2018

Na výletě po okolí Campanetu aneb Jak jsem měla jeskyně Coves de Campanet jen pro sebe

Na Mallorce je asi pět tisíc jeskyní. Ale těch s nádhernou krápníkovou výzdobou, kam se chodí s průvodcem, je pět - Cuevas del Artá, Cuevas del Drach, Cuevas dels Hams, Cuevas de Genova a Coves de Campanet. První tři z těchto jeskyní jsem již v minulosti navštívila a až na tolik propagované "Dračí jeskyně", se mi prohlídka líbila. Včera mi na seznamu navštívených jeskyní přibyly ty v Campanetu.
Coves de Campanet byly objeveny náhodou teprve v roce 1945. Místní pastýř tehdy hledal podzemní vodu a když zvedl kámen, objevil škvíru, ze které proudil čerstvý vzduch. Začal tedy kopat, ale místo vody nabjevil jeskyni s nádhernou krápníkovou výzdobou. http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/03/ses-fonts-ufanes-jedinecny-prirodni.html).
A jelikož je dopravní spojení do Campanetu docela slušné na zdejší poměry, rozhodla jsem se tam zajet a udělat si výlet do jeskyní a podívat se i k pramenům, které zrovna nejsou aktivní. No a jelikož jsem vyrazila v úterý, mohla jsem se podívat i na dopolední trh na náměstí v Campanetu. Ten ale není nijak extra velký. Pár stánků s ovocem a zeleninou, tradičními uzeninami a oblečením. V baru u náměstí jsem posnídala pa am oli s tuňákem a pak se již vydala směr jeskyně. Bylo před desátou a na zpáteční cestu jsem chtěla vyrazit autobusem o tři čtvrtě na tři, takže jsem měla docela dost času na procházku po okolí. Předpověď počasí hlásila slunečno a teplota se měla vyšplhat až ke dvacítce, což bylo fajn, protože, když jsem brzy ráno vyrážela na cestu, byla pěkná kosa. Postupně se ale oteplovalo a když jsem podle směrovek došla ulicemi až za vesnici, sundala jsem první vrstvu. Silnička se klikatila kolem zelených polí. Bohužel kolem silnice se válelo dost odpadků. I ve starém napájedle, u kterého je umístěná naučná cedule v několika jazycích, se výlely plechovky.

Veřejnosti byly jeskyně otevřeny o tři roky později. Stejně jako ostatní krápníkové jeskyně Mallorky jsou i tyto v soukromých rukách. Otevřeny jsou po celý rok. Od obce Campanet jsou vzdálené asi 2 km a nedaleko se nacházejí i prameny Ses Fonts Ufanes (
Procházka to byla příjemná. V korytu, které lemovalo silnici, tekla voda. Sice zde již pár dní nezapršelo, ale v horách bylo očividně pořád dost vlhko.
Kostelík Ermita San Miquel ze 13.století je jednou z historicky ceněných staveb okolí. Vstup je sice možný od 10 do 18 hodin, ale je třeba si zavolat na telefonní číslo uvedené na ceduli na vstupní bráně a přijde průvodce.
Jen pár desítek metrů od kostelíku se nachází vstup do areálu veřejného statku Finca Pública Gabellí Petit, kde se v dubovém lese ukrývají jedinečné prameny Ses Fonts Ufanes.

Již při pohledu na potok tekoucí areálem, bylo jasné, že dnes to tam nebude tak akční, jako to bylo na jaře po vydatných deštích. Procházku k místu, kde se prameny nacházejí jsem si nechala na později. První jsem chtěla vidět jeskyně. Kvůli nim jsem do Campanetu jela. A kopec, v němž se jeskyně ukrývají je hned vedle areálu veřejného statku. Na odbočku k jeskyním jsem došla po pár metrech. Nelze ji přehlédnout. Velké cedule se směrovkou jsou umístěné na plotě po obou stranách cesty. Pak již zbývalo asi sto metrů a octla jsem se na poloprázdném parkovišti pod schodištěm vedoucím k pokladně a restauraci. Byl tam klid. Na pěkně udržovaných terasách malé zahrady kvetly růže. Na venkovní terase restaurace byl obsazený jen jeden stůl. Šla jsem si koupit lístek. Cena není nijak levná a rezidenti nemají žádnou slevu, takže jsem vyplázla 15 € a šla čekat na terasu. Prohlídka měla začínat za půl hodiny.
Kromě mě a dvou osob popíjejících u vedlejšího stolu u jeskyní nikdo další nebyl. Nakonec ti dva tam byli jen na kafi a tak jsem průvodkyni následovala sama. Žádná podmínka minimálního počtu zákazníků tu naštěstí není. Když si před vchodem do jeskyně ode mě vyžádala vstupenku, přišlo mi to skoro k smíchu, zhledem k tomu, že mi ji předtím prodávala. Ale asi potřebovala ten ústřižek doložit do statistiky návštěvníků, nebo co. U vchodu do jeskyně je cudule s tím, co se vevnitř nesmí. Kromě sahání na krápníky a jezení je zakázáno i fotit. To mi ale průvodkyně řekla, že neplatí, že vzhledem k tomu, že jsem na prohlídce sama, můžu fotit. To jen v letních měsících, když se jim do jeskyně nahrne velká skupina lidí, tak to mají zakázáno, asi aby nezdržovali prohlídku.
Jeskyně je rozdělená do tří sálů a v každém je krátký okruh menšími sály. První vstupní sál je, jako byste vstoupili do pohádky. Krápníková výzdoba je opravdu moc pěkná a pocitově je v jeskyni docela teplo a vlhko. Sál má název "palmový" po stalagnátu, který připomíná palmu.
V druhém sále se nachází místo s množstvím "špagetově" tenkých stalaktitů a jeskyně jsou dokonce zapsány v Guinessově knize rekordů, protože se zde nachází nejdelší špagetový stalaktit v Evropě. V posledním sále mi průvodkyně ukázala krápníky připomínající mamuty. Obešla jsem si krátký okruh vedoucí kolem sálu. Průvodkyně čekala v sále. Celá prohlídka trvá okolo 40 minut a projde se 600 metrů jeskyně. V jeskyni byly nalezeny kosti již vyhubeného druhu baleárské kozy, které v minulých staletích na ostrově žily. Kostra je dnes vystavena v muzeu v Solléru.
V jeskyni žijí různí brouci a dokonce i průhlední miniaturní nejedovatí škorpióni.

O půl jedné jsem opustila jeskyni a zamířila nazpět do areálu statku Gabellí petit. Stanovila jsem si, že abych stihla autobus, musím areál opustit nejpozději ve dvě. Nakonec mi ta hodina a půl stačila. Oproti mé jarní návštěvě v areálu prakticky nikdo nebyl. A stejně tak nikde nehučela divoká řeka a po množství pramínků vyvěrajících ze země po cestě k hlavním pramenům nebylo ani památky. Informační centrum u pramenů bylo zavřené. Prošla jsem se vyschlými koryty, nafotila několik srovnávacích fotografií a vydala se na cestu nazpět do Campanetu.
Bez zastavování rychlejším tempem mi trvalo dojít na kraj vesnice za 20 minut a dalších 10 minut jsem potřebovala k prokličkování ulic až na autobusovou zastávku. Návrat domů pak už šel jako po másle. Byl to příjemně strávený den. Navíc počasí připomínalo jaro.
Video se připravuje.



sobota 17. listopadu 2018

Dijous Bo - nejstarší veletrh na Mallorce

Každý čtvrtý čtvrtek po neděli následující po 18.říjnu probíhá v Ince velký trh, na který se sjíždějí prodejci a návštěvníci z celé Mallorky. A nejen z Mallorky, ale i z pevniny. Tato “férie” neboli slavnost, pouť či veletrh (jakkoliv to lze nazvat) je největší a nejvýznamnější událostí svého druhu na Mallorce. A také nejstarší. Datuje se již do roku 1301, kdy tehdejší Mallorský král povýšil Inku na město. Od té doby se každý rok v polovině listopadu do města sjíždějí statkáři, farmáři, průmyslníci, pekaři a umělci všeho druhu, aby představili a pokud možno prodali svoje zboží, produkty a zvířata.
Tento veletrh se jmenuje “Dijous Bo”, nebo-li “Dobrý čtvrtek”. A dobrý opravdu je. Jak pro prodejce, tak pro nakupující. Slavnost začíná již ve středu, tedy na “Dobrou středu” (Dimecres Bo) a hlavní dění a kulturní akce probíhají odpoledne a pak hlavně ve čtvrtek. Kromě stánků je v ulicích k vidění i výstava historických parních a zemědělských strojů, prochází zde orchestr, vystavena jsou zvířata, která zdejší pastevci chovají, je zde spousta míst, kde se lze najíst a nebo třeba jen ochutnat produkty řezníků a výrobců tradičních sýrů...Dijous Bo je velká přehlídka mallorské kultury, která rozhodně stojí za návštěvu. Hlavně je to po sezóně a tak se zde setkávají především Mallorčani a ti, kteří na ostrově dlouhodobě žijí. Je to autentické a zábavné. A panuje zde příjemná atmosféra. Jediným nebezpečím tohoto veletrhu je, že vleze dost do peněz. Zdejší produkty a jídlo jsou tak lákavé a chutné, že určitě nikdo neodolá, aby si nekoupil nějaký ten salám, šunku, sýr nebo třeba tipicky mallorskou ensaimadu.
Já jsem se na tento veletrh vypravila poprvé. Vlastně jsem se o jeho konání dozvěděla jen několik dní předem a jelikož jsem již o víkendu “přičichla” k mallorským tradicím na “férii” v Pollence, rozhodla jsem se v poznávání zdejší kultury pokračovat. Tak jsem na trh vyrazila již na “dobrou středu”, abych situaci omrkla, vyhnula se případným návalům lidí a také dešti, který byl na čtvrtek hlášen (a který nakonec naštěstí nedorazil). A jelikož se mi to moc líbilo, tak jsem se do Inky vrátila i na “dobrý čtvrtek”. Video z Dijous Bo najdete zde: https://youtu.be/d1R8H2DY0g8






úterý 13. listopadu 2018

Výlet k opevněnému hradu Castell del Rei aneb Den na soukromém pozemku jedné z nejbohatších rodin Španělska

Do Pollency jsem dorazila před pátou hodinou. Za sebou jsem měla výlet k nejvyššímu vodopádu Mallorky ( http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/11/mallorca-na-otocku-k-vodopadum-salt-des.html )a přesun z Orientu přes Incu do Pollency. Následující den mě čekal výlet ke středověkému hradu Castell del Rei. A jelikož se hrad nachází na soukromém pozemku jedné z nejbohatších rodin Španělska, která si nepřeje, aby se po tomto území nekontrolovaně procházeli turisté v houfech a ničili zdejší krajinu (jak se bohužel děje na jiných snadno přístupných místech), omezili vstup na maximálně 20 osob a v doprovodu průvodce. Až do tohoto roku měla na starost vstup na pozemek radnice v Pollence. Pak se ale nějak změnily zákony a Nadace rodiny March svěřila pořádání průvodcovaných výletů ke hradu spolek zabývající se ochrannou středomořské fauny a flóry (Fundación Vida Silvestre Mediterranea).
Pont Roma, Pollenca

Na stránkách tohoto spolku jsem si tedy dopředu zarezervovala vstup (www.visitaguiadaternelles.com ). A jelikož výlet začínal v 9:30 a poté se brána na pozemek statku Ternelles zavřela a nikdo dovnitř nesměl a dostupné spoje do Pollency jsou teď mimo sezonu dosti nedostatečné, musela jsem v Pollence přenocovat, abych se stihla k bráně na pozemek dostavit na čas.
A nocleh jsem zvolila v turistické ubytovně, která hlavně slouží všem trekařům, kteří podnikají dálkovou cestu po trase GR 221. Je to také nejlevnější možnost ubytování ve městě. Cena za noc ve společné ložnici je 15 €, plus poplatek za povlečení, pokud si netáhnete svoje. Já jsem se táhla rovnou se spacákem a počítala s tím, že to bude stačit. Bohužel to kvůli nějakým předchozím problémům neberou jako dostatečnou ochranu postele a peřin, takže mi zůstal zaúčtovaný poplatek za povlečení, které jsem tedy musela použít. I tak jsem spacák využila. V noci je již docela chladno a já jsem zimomřivá osoba. Tak jsem alespoň spala jako v bavlnce.
Nevědomky jsem si tento výlet naplánovala na víkend, kdy v Pollence probíhaly slavnosti tradičních mallorských řemesel. Již po cestě městem k ubytovně jsem se procházela kolem stánků s uměleckými předměty, jídlem, oblečením. V jedné ulici byla vystavená historická auta a staré motorky. Jinde se točily kolotoče. A u starého římského mostu Pont Roma v klecích pobíhala a nebo se válela  tradiční hospodářská zvířata různých druhů, která na ostrově statkáři chovají. Od telat, přes oslíky, přes různobarevná selátka s prasnicí, kozy až po ovce s jehňaty. A po setmění se otevřel bufet s domácími pokrmy zdejších hospodyněk a na jednom z náměstí jsem mohla přihlížet tradičním tancům. Byla to zajímavá kulturní vložka do mého "čundrovacího" programu.
V neděli v osm ráno jsem opustila ubytovnu, zašla do nedalekého baru u Pont Roma na snídani a pak se vydala přes dva tisíce starý kamenný most na druhou stranu potoka, kde stojí rozcestník.
Pec na pálení vápna
Pokračovala jsem podle směrovky po cestě "Camí de Ternelles", která mě měla dovézt až k bráně pozemku "Finca Ternelles". K pozemku to mělo být asi 15 minut chůze. Nejprve byla cesta jasná, pak se ale na silničku začaly napojovat jiné cesty a v jednu chvíli jsem pochybovala, že jdu dobře. Navíc se již blížila půl desátá, kdy výlet začínal. Pak se ale vedle cesty objevil potok a také bylo kolem silnice zaparkováno několik aut, které mohly patřit ostatním návštevníkům. Pár minut před půl desátou jsem konečně došla k bráně pozemku, za kterou již stála skupinka lidí. V informační budce za bránou jsem se zapsala a vyfasovala dalekohled, abych po cestě mohla pozorovat supy černé, kteří na pozemku hnízdí. Nakonec jsme na výlet vyráželi až před desátou, protože se čekalo na jednu skupinku, která se nakonec nedostavila. Každopádně se nic moc neděje, když se někdo trochu opozdí. Většinou se na opozdilce čeká až do desáté.

myrta
Jedním z důvodů, proč je pozemek přístupný jen v doprovodu průvodce jsou právě tito chránění dravci. A kvůli nim se vlastně ani nemůže až na hrad Castell del Rei, který je pro mnohé hlavním důvodem, proč se na tento výlet vydávají. Ještě před 25 lety byl hrad přístupný, ale pak vlastnící pozemku rozhodli vstup zakázat. Mohlo se alespoň pod hrad, ale pak se zakázal i vstup na přístupovou cestu. U ní jsou totiž nejen nějaká hnízda, ale hlavně je tam krmítko, kam ochránci supům vozí potravu v podobě mrtvých ovcí, které jim darují chovatelé z celého ostrova.
Takže v současné době se prochází jen údolím pod hradem. A z důvodu ochrany jedinečného ekosystému se nemůže ani sejít do zátoky Cala Castell, nad níž hrad drží dohled. Na tamnějším výběžku přilétají hnízdit ptáci až z Madagaskaru a je to jedno z mála míst na Mallorce, kde se zatím zachoval původní nedotčený ekosystém.

I přesto, nebo právě proto, stojí tento výlet za to.
Musím říct, že jsem z té skutečnosti, že budu muset následovat průvodce a že to nebude o volném pohybu, původně nebyla nějak nadšená. Je to ale jediná možnost, jak se do oblasti Ternelles dostat a vidět hrad. Nakonec to ale byl velmi poučný a zajímavý výlet. Zásluhu na tom měl náš velmi sečtělý a sympatický průvodce Ramon, který trpělivě podával informace jak ve španělštině, tak v angličtině, protože se výletu účastnily i dvě skupinky cizinců. Právě kvůli tomu se výlet nakonec protáhl a místo ve tři, jsme se nazpět k bráně vrátili až ve čtyři.
Kromě informací týkajících se pozemku a projektu ochrany supů černých nám Ramon pověděl zpoustu zajímavostí o tradičním způsobu života Mallorčanů žijících na venkově v době před průmyslovou revolucí a rozvojem turismu. Dozvěděla jsem se více o pálení vápna, což byla v minulých staletích jedna z činností lidí žijících v horách. Pálené vápno se používalo jako nátěr domů, sypalo se do hrobů, na zdechlá zvířata...Ramon nám také pověděl o historii hradu, který je jedním ze tří hradů postavených na skále, které se na Mallorce nacházejí (další je hrad Castell d'Alaró a Castell de Santueri. Oba jsem navštívila).
O tom, kdy byl Castell del Rei na skále postaven, se vedou spory. Jednou z teorií je, že hrad na skále stál již v době římské říše s tím, že na skále zřejmě mohla mít svoje stavby talayotská kultura.
Každopádně se ví, že v době, kdy byla Mallorka v maurských rukách, na skále již stála pevnost. Právě zde v roce 1231 proběhla poslední velká bitva mezi maurskými vojáky a vojskem katalánského krále Jaume I. a tím, že byl hrad dobyt křesťany, skončila Maurská nadvláda. Další zajímavou historickou událostí, ve které si hrad zahrál hlavní roli, byl rok 1343, kdy se na hradě opevnili poslední věrní mallorského krále Jaume III., kteří zde marně vzdorovali aragonskému králi Pedrovi III., který se rozhodl Mallorku přičlenit k Aragonskému království. V pozdějších dobách sloužil hrad jako strážní místo až do 18.století. Od té doby chátrá.
Již po cestě jsem mohla nad okolními kopci pozorovat vznášející se dravce. Kromě supů jsme viděli ještě poštolky a jiné ptactvo. Kolem hradu jich poletovalo opravdu hodně. Byl nádherný podzimní den. Pokračovali jsme po cestě kolem hradu na pobřeží. Konečnou byla úchvatná panoramatická vyhlídka na zátoky. Zde jsme posvačili a pak to již otočili nazpět. Celkem jsme během tohoto nenáročného výletu ušli 13 km. Díky častým zastávkám nám ten výlet zabral 6 hodin.
No a vzhledem k tomu, že se výlet protáhl, nebylo možné, abych stihla autobus z Pollency do Inky, který mi odjíždel po čtvrté. Možností by bylo to otočit dřív k bráně, jak to udělala jedna rodinka, která potřebovala ve tři odjet.
Ramon mi ale nabídl, že mě sveze do Manacoru, protože bydlí v Sant Llorenc a denně dojíždí. Další možností by byla další noc v ubytovně v Pollence.
Nakonec mě Ramon dovezl až do Sant Llorenc. Celou cestu jsme si povídali a bylo to velmi příjemné zakončení dne. V Sant Llorenc jsem nasedla na autobus a doma jsem nakonec byla o tři hodiny dříve, než kdybych stihla ten autobus z Pollency.
Byl to moc příjemný víkend plný nových zážitků. Už teď přemýšlím nad dalším výletem.

Video zde: https://youtu.be/My9wIF8-8xQ

pondělí 12. listopadu 2018

Mallorca: Na otočku k vodopádům Salt des Freu

Kdo by to byl řekl, že na Mallorce pramení sladká voda, tečou potoky a dokonce jsou i vodopády? Dlouhou dobu jsem Mallorku považovala za ostrov v subtropickém pásu se specifickou vegetací, která se musí spokojit s minimem vody a ne zrovna kvalitní půdou. Za místo, kde hlavní roli hrají skály a kameny, které byly tradičně využívány na stavbu obydlí a teras a zídek lemujících cesty. Byl to pro mě ostrov s nádhernými písečnými plážemi a pohořím na severu, které jehož existenci jsem tak nějak přehlížela. Zajímaly mě zkrátka hlavně ty pláže a nejznámější pamětihodnosti. O tom, že pohoří Serra de Tramuntana ukrývá množství nádherných a zajímavých přírodních úkazů, natož, že se zde nachází i vodopád, jsem až do nedávna neměla tušení.

O existenci vodpádu Salt des Freu jsem se dozvěděla až loni v zimě, když jsem hledala turistické trasy a zajímavá místa v podhůří. Na jaře jsem se pokusila k vodopádu dojít během mého výletu z Alaró do Orientu ( http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/03/stezkou-cami-de-ses-artigues-z-alaro-do.html ). Ovšem neúspěšně. No a pak nastala sezóna a letní měsíce, během nichž neprší a vodopád je jen holou skálou. Ano, Mallorca má vodopád, ale jen v zimních měsících, kdy na Mallorce více prší. Voda tekoucí potoky, vyvěrající z pramenů a padající z vodopádu je totiž dešťová.
No a během posledního více než měsíce nám tu docela hodně pršelo. O dost více, než loni touto dobou. Nehledě na to, že kvůli bleskovým lokálním dešťům, kdy během hodiny napršelo na některých místech přes 200 litrů na metr čtvereční, postihly Mallorku i záplavy, které si vyžádaly 13 mrtvých, poničenou vesnice Sant Llorenc a několik zničených silnic na severovýchodě ostrova.
Zkrátka pršelo hodně. A to znamenalo, že opět začala proudit voda z pramenů Ses Fonts Ufanes ( http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/03/ses-fonts-ufanes-jedinecny-prirodni.html ), ale že i největší vodopád Mallorky - Salt des Freu - je aktivní.
Takže jsem si na tento víkend naplánovala dva výlety. Na sobotu návštěvu právě tohoto vodopádu a na neděli jsem si zamluvila místo na průvodcovaném výletě k hradu Castell del Rei.
A proč jsem zvolila víkend? Protože jen o víkendu jezdí z vlakové zastávky Alaró/Consell do Orientu autobusy. Malebná vesnička Orient mi měla být výchozím bodem pro výlet k nedalekým vodopádům.
Takže jsem si sestavila itinerář všech spojů, na které jsem z Cala Ratjady musela nasednout, abych se do Orientu dostala. A také itinerář spojů z Orientu do Pollency, kam jsem se odpoledne měla přesunout.

No a v sobotu ráno mě čekalo trochu adrenalinu. O půl osmé jsem nasedla na autobus do Manacoru, kde jsem měla přesednout na vlak do Alaró. Na přestup jsem měla asi 9 minut, ale autobus nabral v na jedné ze zestávek v Manacoru zpoždění, protože čekal na další spoj z Porto Crista, takže jsem u vlakového nádraží vysedla 4 minuty před odjezdem vlaku. Sprintem jsem doběhla k pokladně, kde naštěstí nikdo nestál. Koupila si jízdenku. Další print přes turniket a už jsem byla ve vlaku. Ještě, že tu ty vzdálenosti nejsou velké. Teoreticky bych mohla jet i o hodinu později dalším vlakem, ale to by pak bylo na knap během přesedání na autobus do Orientu. To bych měla jen 3 minuty na přestup a to v případě, že by vlak nenabral zpoždění.
Takhle jsem dojela na zastávku u Alaró po deváté. Kyvadlový autobus z nádraží do městečka už tam čekal. Tento autobus ale jel jen do Alaró. To až spoj odjíždějící o hodinu později by pokračoval do Orientu. Tu hodinku jsem ale chtěla využít ke klidné snídani v nějaké kavárně v Alaró a ve čtvrt na jedenáct bych pak sedla na autobus do Orientu.
Příjemným překvapením mi byl trh, který okupoval hlavní náměstí pod radnicí a který se pomalu probouzel k životu. Sedla jsem si do kavárny La Plasa v rohu náměstí, kde bylo takhle po ránu živo. Místní babky se zde scházely na kávě a pokecu a pracující si dávali snídani a pročítali tisk. Poručila jsem si kafe a tradiční chleba "pa amb oli" se serranem. Ideální snídaně, která mě zasytila a dodala energii na velkou část dne.
Zběžně jsem si prošla trh a pak již šla chytit autobus do Orientu.
Byla jsem jedinou cestující. Cesta úzkou silničkou zabrala asi dvacet minut. Po půl jedenácté jsem byla na místě. Vesnička ještě spala. Alespoň tak to vypadalo. Po chvíli ale již pomalu začali přijíždět první výletníci.
K vodopádu se lze z Orientu dostat ze dvou stran. Buď vystoupat po stezce po polích a vydat se  lesem po cestě, kterou v minulosti používali uhlíři, která navazovala na stezku sestupující až do několik km vzdálené Santa Maria. A nebo dojít 1,5 km po silnici vedoucí do Bunyola, kde u parkoviště začíná nenáročná asi 20 minutová cesta až k potoku, který nás dovede k vodopádům.
Zvolila jsem tu první variantu. A stejně jako během onoho jarního výletu se vydala před bránu do polí, vystoupala k lesu, přelezla po žebříku plot a tentokrát se vydala po cestě napravo. Po pátečních deštích byl les vlhký a cesta byla občas rozbahněná. Cesta začala stoupat a klikatit se lesem. Naštěstí byly na kamenech namalované šipky. I když občas už špatně viditelné. Abych náhodou nezabloudila, rozhodla jsem se řídit pravidlem, jít vždy po cestě odbočující na pravo. Tím směrem měly být vodopády.
Vystoupala jsem k zvláštní vápencově bílé skalní stěně, v jejíž jedné části byl průsmyk, kterým cesta pokračovala na druhou stranu kopce. Průsmyk Pas Estaló zde v minulosti vytesali uhlíři, aby si tak usnadnili cestu do údolí. Pak již cesta začala klesat a míjela pozůstaky po dávné lidské činnosti. Míjela jsem staré kamenné milíře a rozpadlý domek uhlířů. Dubový les voněl po houbách a několik houbařů procházelo po svahu a hledalo těch několik jedných druhů hub, které zde zřejmě rostou.
Už jsem byla na cestě asi hodinu a po vodpádu ani vidu a ani slechu. V momentě, kdy jsem začala být nervózní z toho, že jsem asi zase minula odbočku, jsem došla na rozcestí a u cesty vedoucí napravo uviděla směrovku a na kameni šipku se špatně čitelným nápisem, ze kterého se dalo vyčíst "Freu". Po pár desítkách metrů mě cesta dovedla nad údolí, ze kterého byl slyšet zvuk padající vody. Hurá! Už jsem byla blízko. Opatrně jsem sestoupala po serpentinovité cestě, která byla plná kamenů a kamínků, které klouzaly. Čím níže jsem byla, tím více ohlušující byl zvuk tekoucí vody. Tak jsem se na to těšila. K potoku jsem došla těsně před polednem. Kolem se procházely rodiny s dětmi, které využily ideálních podmínek k obdivování tohoto přírodního skvostu. Bylo to tu jako v pohádce. Potok tekoucí zeleným lesem a pomalu padající kamsi níž. Vzhledem k tomu, že jsem měla v plánu nasednout na autobus odjíždějící z Orientu ve dvě, měla jsem na procházku kolem vodopádu jen asi hodinu a půl. Nazpět jsem to chtěla vzít po té snažší cestě, po které se sem dostala většina návštěvníků.
Pomalu jsem tedy začala sestupovat podél potoka, fotila, natáčela (video se připravuje) a obdivovala tu nádheru. A za chvíli jsem stanula nad hlavním několik metrů vysokým vodopádem. Z vrchu to vypadalo tak na dvacetimetrový sráz, ze kterého padala voda s ohlušujícím rachotem. A všude kolem poletovaly miniaturní kapičky odražené vody. V místech, kde na kapičky dopadaly sluneční paprsky, které si prodraly cestu přes větve dubů, se tvořila duha. Do toho ty podzimní barvy. Nádhera, nádhera a nádhera! Zalitovala jsem, že jsem si nemohla dovolit tu zůstat déle. Klidně bych tu mohla strávit další dvě hodiny pozorováním přírody. A také pozorováním skupinek adrenalinových nadšenců, kteří pod vedením zkušených průvodců slaňovali vodopád, brodili se potokem a užívali si "canyoning". Již předem jsem věděla, že zde v zimních měsících několik agentur tuto činnost provádí. Tady u vodopádů celou akci začínají a pokračují pak kaňonem Coanegra a na mnoha místech je třeba skákat z útesů do tůní. Podle toho, co jsem viděla na internetu, je to větší adrenalin, než co jsem zažila třeba ve Vietnamu (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2017/03/canyoning-kolem-vodopadu-datanla-aneb.html ) a nebo třeba tento rok na Filipínách (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/02/snorchlovani-se-zraloky-velrybimi.html ). Už jen během sledování, jak slaňují ten velký vodopád, a při představě, že bych byla na jejich místě, se mi do krve nahrnula taková dávka adrenalinu, že jsem tuto myšlenku musela zavrhnout. I když, kdo ví, třeba se k tomu někdy v budoucnu také rozhodnu.
Bohužel mi čas rychle ubíhal a v jednu hodinu jsem pomalu začala stoupat kolem vodopádu nahoru. To už se okolí docela zaplnilo výletníky.
Abych se dostala na cestu vedoucí od vodopádů k silnici, čekalo mě bližší seznámení se s potokem a vodou. Musela jsem totiž potok přebrodit. Takže na konec si moje chodidla užila ještě osvěžení.
Pak jsem přelezla žebřík přes bránu a vydala se po cestě směrem k parkovišti. Spíše než cesta to ale byl potok. Po cestě buď tekla voda a nebo se v ní vytvořilo jezero a tak jsem hledala cestičku po kamenech. Když jsem došla k parkovišti, měla jsem lýtka zašvihaná od bláta.
Směrovka na parkovišti udávala, že do Orientu to bylo ještě 25 minut. A do odjezdu autobusu to bylo přesně 25 minut. Takže jsem musela kopnout do vrtule a rázným tempem vyrazila po silnici. Poslední úsek stoupal do kopce a to už ze mě pěkně lilo. Když už jsem byla na dohled od čekajícího autobusu, ulevilo se mi. Zvládla jsem to za 17 minut! Sotva jsem nasedla do autobusu, řidič zavřel dveře a vyrazil na cestu. O pět minut dřív než bylo uvedeno v jízdním řádu! Tak to jsem měla štěstí. Jinak by mě čekaly další tři hodiny v Orientu.
Vysedla jsem na vlakovém nádraží, nasedla na vlak mířící do Manacoru a vysedla v Inca. Čekal mě přesun na kraj města na autobusovou zastávku, kde jsem o hodinu později nasedla na autobus mířící do Pollenca. Čekala mě noc v turistické ubytovně. A další den výlet ke "královu hradu"...

video z výletu zde: https://youtu.be/93NJ8-j9kNk

středa 10. října 2018

Mallorca: Ze Sant Elm k ruinám kláštera La Trapa a strážní věži

V roce 1810 na Mallorku dorazila skupinka mnichů řádu Trapistů. Na ostrov utekli z Francie před následky velké francouzské revoluce. Mnichům byl darován pozemek v údolí Vall de Sant Josep několik kilometrů severně od vesnice Sant Elm. Během svého 14 letého pobytu zde v horách vybudovali klášter, obdělávali půdu a podle benediktinského hesla "Ora et labora" pracovali a modlili se. Zvláštností tohoto řádu je, že mniši nemluvili a domlouvali se mezi sebou posunky. Také byli přísnými vegetariány.
Poslední mniši opustili Mallorku v roce 1824 a budovy kláštera se staly součástí panského statku (tzv. posession). Od 20.století ale tyto stavby chátraly až do roku 1980, kdy připadly spolku baleárských ochránců přírody a ornitologů, kteří postupně pozemek rekonstruují s pomocí dobrovolníků a dobrovolných příspěvků. V plánech do budoucnosti je, že by se bývalý klášter měl přeměnit na ubytovnu pro výletníky, kteří podnikají cestu pohořím Serra de Tramuntana po stezce GR 221.



Již tři týdny jsem měla v plánu strávit den a noc v jednom přírodním parku, jenže na každou středu, kdy jsem měla volno, byla předpověď počasí ne zrovna příznivá. Buď měly přijít bouřky, pršet a nebo silně foukat. Takže jsem tento plán neustále odkládala a stále odkládám. Na minulou středu sice nehlásily deště, ale od úterka opravdu silně foukalo a na nějaké spaní pod širákem to nebylo, tak jsem opět musela změnit plán a hledat nějakou variantu na výlet. Už jsem toho dřepění doma měla plné zuby. Opět jsem se nechala inspirovat brožurkou se 70 nejlepšími treky Mallorkou a nakonec jsem se nadchla pro výlet k ruinám kláštera La Trapa. Výchozím bodem mělo být letovisko Sant Elm na opačné straně ostrova. V Sant Elm jsem byla v červnu, kdy jsem odtud podnikala výlet na ostrov Sa Dragonera (viz. http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/06/vystup-na-nejvyssi-bod-ostrova-sa.html ). Takže jsem zopakovala ranní rituál se vstáváním a dopravou, nasedla na stejné spoje jako tehdy a po jedenácté vysedla na konečné zastávce v Sant Elm. I když po ránu bylo chvíli zataženo, nakonec silný vítr mraky rozfoukal a před sebou jsem měla slunečný den s velmi dobrou viditelností.
Minimálně značená trasa začíná u konečné autobusové zastávky, kde je upevněna informační odkazující na strážní věž Torre de la Cala en Basset, ke které jsem se také po cestě chystala. Vyrazila jsem tedy po ulici Avenida de la Trapa směrem do kopců a lesů. Po pár set metrech asfaltka skončila a já vstoupila na lesní cestu Camí de Tomeví. Obklopená lesem jsem byla v závětří. Postupně jsem mírně stoupala.
Čekalo mě ten den převýšení více než 500 metrů. Ujít jsem měla asi 11,5 km a podle oficiálního údaje mi celý výlet měl trvat 3,5 hodiny. No, při mém zastavování, focení a natáčení vlogu jsem si nějakou tu hodinku musela připočíst. Poslední zpáteční autobus mi odjížděl před šestou, takže jsem teoreticky měla dost času.
Došla jsem na rozcestí, u kterého stála ruina malého domu s verandou. Zdi měl pomalované obrázky. Před ním stála vysoká borovice se zlomenou větví. Psí bouda nesla jmenovku Laika. Místo vypadalo zajímavě a tajemně. Na terase domu se zastavil starší skandinávský pár, který zajímalo, proč si tu ruinu tak fotím. Řekli mi, že kdysi to byla restaurace, ale stal se v ní nějaký zločin, snad vražda a od té doby to místo chátrá. Přejel mi mráz po zádech. Tady bych přenocovat tedy nechtěla.
Na rozcestí jsem se nejprve vydala prostřední cestou, ale po pár desítkách metrů mi došlo, že ke strážní věži bych měla jít tou cestou nejvíce nalevo, že tato cesta by mě dovedla ke klášteru. A já nejprve chtěla zajít ke strážní věži. Tak jsem se vrátila na tu správnou cestu.
Strážní věž pode mnou
Prošla jsem kolem  jednoho statku v lese, kolem rozpadlého kamenného domku až jsem vystoupala k pobřeží. Mezi borovicemi jsem mohla vidět sousední ostrov Sa Dragonera, na kterém byly nádherně rozeznatelné majáky. Vlny se tříštily o skalnaté pobřeží ostrova. Postupně jsem opouštěla závětří lesa. Zato se mi nabízely čím dál zajímavější panoramatické pohledy. V jedné části stezky někdo na zemi z kamenů sestavil obří šipky ukazující správný směr ke strážní věži.
Poslední úsek trasy ke věži klesal. U věže to pěkně fičelo. Strážní věž byla postavena v roce 1583 a sloužila jako pozorovatelna, ze které bylo hlídáno zdejší pobřeží a kanál mezi oběma ostrovy. Sa Dragonera byla totiž ve středověku útočištěm pirátů a korzárů, kteří odtud napadali Mallorcu.

Do druhého patra věže kdysi vedlo točité schodiště. Spodní část se ale zhroutila a později sem byly připevněné železné stupínky. Ten nejspodnější je zavěšen na laně a houpe se. Lano je také upevněné ze vrchu schodiště a má pomoci během výstupu nahoru.
Já si ale nějak netroufala se pokoušet nahoru škrábat. Ten vichr ještě zveličoval pocit závratě.
Posvačila jsem připravenou bagetu a pak se vydala po stejné cestě zpět k ruině domu na rozcestí.
No, po cestě jsem nějak minula tu pěšinku, po které jsem přišla a najednou jsem se vracela do Sant Elm po vyježděné lesní cestě. Tak jsem se otočila nazpět s navigací v ruce. Až jsem narazila na odbočku označenou modrými směrovkami. Vydala jsem se tedy po nich. Došla jsem až k okraji Sant Elm. Toto byla ta stezka, kterou popisovala brožurka. Takže jsem rychle došla na Avenidu de la Trapa a po ní na Camí de Tomeví. A po ní až k ruině. Nakonec jsem ani neztratila moc času.
Bylo před půl třetí, když jsem vstupovala na lesní stezku vedoucí ke klášteru. Před sebou jsem měla náročnější část výletu. Zde mě v některých úsecích čekalo docela strmé stoupání. Možná díky němu (a také díky poslednímu úseku, kdy se skoro muselo šplhat po skále) je stezka označována jako středně obtížná.
Lesní stezka postupně stoupala do kopce a les pomalu ustupoval. Dostala jsem se na vrstevnice pobřeží. Opět foukalo a opět se mi nabídly zajímavé výhledy. Tentokrát jsem se ale dostávala výš, než když jsem šla ke věži a sousední Sa Dragoneru jsem začínala mít jako na dlani. A onu strážní věž pod sebou.


Úzká stezka kopírovala svah. Vždy, když jsem přešla jeden výběžek, objevil se další úsek. Až mě stezka dovedla na okraj svahu. Vychozená cesta ale vedla doprava mezi skálami. Zde se muselo trochu šplhat. Byla zde ale šipka a také upravené schůzdky z šurtů, které mě ubezpečily, že jdu správnou cestou. Na okamžik jsem totiž zaváhala, zda to vůbec někam vede a nejdu úplně blbě. Takže jsem vyšphala mezi skálami, přešla po zpevněné zídce a po dalších pár metrech jsem se dostala na vrchol, kde to opět hodně fičelo. K mému nadšení jsem ale před sebou uviděla údolí s kamennými budovami bývalého kláštera. Byl to opravdu nádherný pohled. Napravo nad údolím se tyčila zajímavá skála. Jen několik stromů rostlo kolem. Majestátní osamělý dub u cesty ke klášteru působil zvláštně. Kolem dokola byly jen traviny a keře malých palem. V dobách, kdy zde trapisté stavěli klášter a pracovali zde zřejmě býval les. V roce 1994 ale tuhle oblast zasáhl požár a od té doby se místní vegetace vzpamatovává.
Vzpamatovává se i klášterní komlex. Ten je postupně opravován a využívány jsou k tomu i dobrovolné příspěvky těch, kteří místo navštíví. Na několika místech jsou umístěny naučné desky s informacemi o místě. A lze zde i kempovat.
V jednom místě u kláštera kvetly žluté krokusy (nebo též šafrán zlatý). Byl to zvláštní a zároveň nádherný pohled takhle na podzim.
Prošla jsem se kolem budovy bývalého mlýna na terasy, kde se organizace spravující místo snaží něco pěstovat. Na půlkruhových terasách vybudovaných ve svahu kdysi mniši pěstovali zeleninu.
Trasa, kterou mi nabízela brožurka měla být okružní. Jenže byly již čtyři hodiny odpoledne a já netušila, kolik času by mi zabrala ta neznámá cesta zpět, která navíc měla ještě stoupat a tak jsem se rozhodla vrátit zpět po té samé pobřežní stezce. Tu jsem měla zvládnout za hodinu. Nakonec jsem ji dala za míň.
V Sant Elm jsem stanula v pět. K dobru jsem měla ještě padesát minut a tak jsem si došla do centra, koupila si osvěžující kolu (tělo si žádalo cukry), sedla si na lavičku u plátže kousek od další zastávky autobusu a jen tak odpočívala.
Cestu přes ostrov nazpět do Cala Ratjady jsem z části prospala. Byl to moc pěkný výlet.

Video najdete zde: https://youtu.be/orwc4EJvQqc