MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

pátek 26. června 2020

Víkend v přírodním parku Llevant aneb Jak jsem spala na pláži

Což takhle přenocovat na pláži v chráněné oblasti PN de Llevant? To mě napadlo před necelými dvěma lety poté, co jsem došla po pobřežní stezce z Cala Mesquidy na panenskou pláž S'Arenalet des Verger. Pláž již spadá do chráněné oblasti Přírodního parku Llevant. Stanování v parku není sice povoleno, ale spát ve spacáku pod širákem výslovně zakázáno není. Zvláště, pokud se jedná o diskrétní akci.
A tak jsem si usmyslela, že to někdy musím uskutečnit. Pod širákem jsem ještě nikdy nespala, natož na pláži.
Toto malé dobrodružství jsem chtěla doplnit o trek přírodním parkem po některé z vyznačených stezek. A protože těch lesů v parku není a výletovat v horkých letních měsících není zrovna med, přicházely v úvahu měsíce červen, září a případně říjen, kdy jsou denní teploty snesitelné a v noci se neklepete zimou.
Loni se mi tuto akci nepodařilo uskutečnit kvůli počasí. Vždy, když se přiblížil volný den a půl, kdy bych mohla do parku vyrazit, hlásila předpověď možné bouřky. Vyšlo to minulý víkend a já si tak užila nejen první zkušenost spaní na panenské pláži mimo civilizaci, ale zažila jsem tak i poslední jarní den a první letní noc a nádherný východ slunce.
I když počasí v týdnu před tím bylo nezvykle deštivé, na víkend mi již obě aplikace v mobilu (které se často rozcházejí) hlásily slunečné počasí a 25 stupňů. Takže jsem si v pátek sbalila do batohu spacák, základní potřeby, nakoupila pečivo, ovoce, láhev vody a láhev ionťáku a v sobotu ráno vyrazila za dobrodružstvím.
Autobusem jsem dojela do Arty a odtamtud jsem se pěšky vydala k 6 km vzdálené bráně přírodního parku, který se rozkládá severně od městečka. Příjezdová silnice vedoucí do parku má několik nepřehledných úseků, kde není moc bezpečné chodit pěšky, protože hrozí, že se ze zatáčky vyřítí auto a může vás smést. Tak jsem se rozhodla vydat po jiné cestě, která se mi objevila v aplikaci maps.me.
Podle aplikace jsem se mohla do parku dostat po silničce Camí dels Canals vedoucí z Arty severozápadně a později pokračovat po cestě vedoucí mezi pozemky. Tak to alespoň vypadalo i na google mapách. Realita nakonec byla trochu jiná. Poté, co jsem došla po štěrkové cestě ke statku Finca Canals a pokračovala dál, odbočka, která měla z cesty uhýbat, na daném místě nebyla.

Nebo byla, ale téměř neviditelná a cesta byla přehrazena polotem a brankou. Ale protože jsem v dálce tušila tu cestu a tady na Mallorce se často chodí po stezkách, které znají jen místní a které vedou soukromými pozemky, tak jsem si otevřela branku a zamířila směrem do lesa. Šipka v maps.me mi ukazovala, že jdu správně. Nebylo myslitelné, abych se v půlce cesty vracela do Arty.
Stezka vedla lesem a vypadalo to, že tu občas projíždějí i cyklisté. Minula jsem starý vrak Fiatu, který ležel na střeše opřený o stromy. Auto tu muselo ležet již hodně dlouho. Vypadalo to zvláštně a záhadně. Jak se to auto sem asi dostalo? Havarovalo? Nebo šlo o nějakou gangsterskou akci v dobách občanské války?
Cesta mě vedla dál. Šipka v aplikaci ukazovala, že jdu posprávné  cestě. Když jsem ale opustila les, reálná cesta najednou začala mizet ve vysokých travinách, které ji obklopovaly. Již jsem byla relativně blízko hlavní silnici, na kterou jsem se měla napojit kousek od parku, tak jsem se těmi travinami prodírala dál. Na sobě jsem měla krátké kalhoty a obnažené nohy začaly trpět. Tento druh travin se díky jejich tvrdosti a odolnosti po usušení používá na výrobu palap a jiných výrobků. Když stébla během chůze přišlápnete, místo toho, aby se přetrhla, zaříznou se vám do nohou. A švih stéblem taky dost bolí. Čím déle jsem se prodírala zarostlou stezkou, tím více jsem měla kolena a holeně osvihaná a plná tenkých zářezů. A tím více jsem proklínala aplikaci, která mě na tuto cestu dovedla. Návrat po stejné cestě ale již nepřicházel v úvahu. Byla jsem již blízko.
Odhadem po půl kilometru jsme se vynořila u statků a políček a po již znatelné cestě došla k jednomu stavení, kde se pásly ovce. Doufala jsem, že mě majitelé pozemku nevyhodí. Nikdo tam ale kromě těch ovcí nebyl. Tak jsem po příjezdové cestě došla k bráně, kterou stačilo otevřít rozvázáním provazu, a konečně se dostala na asfaltovou silnici, která mě po dalším kilometru dovedla k bráně přírodního parku. Těch prvních 6 km jsem zdolávala 2 hodiny. Nejvíce času jsem ztratila právě chůzí po zarostlé stezce.
Protože bylo poledne, začínalo mi kručet v břiše a během tohoto úseku jsem ještě nepila, sedla jsem si k piknikovému stolu u informačního centra parku, abych si odpočinula a posilnila se.
Protože se Mallorka tu sobotu ještě stále nacházela v rozvonovací fázi č.3 (v neděli pak končil krizový stav), bylo informační centrum a záchody zavřené. Stejně tak byly zavřené i tři ubytovny, které se v parku nacházejí. A i kdyby byly otevřené, tak bych i tak spala na pláži. Ne kvůli tomu, abych ušetřila těch 40 €, které tu za noc chtějí, ale kvůli té zkušenosti spát pod hvězdami.
Poobědvala jsem vlastnoručně připravenou bagetu se salámem a tekutiny doplnila jontovým nápojem z Lidlu. Byl osvěžující. Tričko jsem měla propocené. Bylo dost vlhko. Obloha se naštěstí trochu zatáhla mraky, takže pochodovat krajinou bez stromů bylo příjemnější. Trochu byla škoda, že jsem po cestě nenašla žádný fíkovník, kde by již byly zralé plody. Ještě je třeba pár týdnů počkat.
Po obědě jsem opět nasadila batoh, jehož největší zátěží bylo 3,5 litru tekutin, dvě jablka, 4 malé paraguayos (odrůda broskve), pytlík oříšků a 4 druhy pečiva z listového těsta, které jsem koupila v Lidlu. S tímto jsem měla ten den a půl v pohodě přežít.
Přede mnou byla druhá etapa sobotní trasy - trasa Camí dels Presos.
Camí dels Presos, neboli "Stezka vězňů", vede od informačního centra na vrchol kopce Puig de Sa Tudosa. Tuto trasu jsem si prošla již v minulosti (viz: https://www.youtube.com/watch?v=wEzq5JhBibg ). Trasa je celkem dlouhá 6 km a vede přes ruiny vojenského tábora, ve kterém byli v letech 1941 - 42 uvězněny stovky politických frankistických vězňů, kteří se podíleli na stavbě silnice, po které nyní vede tato trasa. Silnice měla vézt až na vrchol nejvyššího kopce v parku - Puig Moreia, kde měla být postavena pevnost a umístěny kaňony na obranu pobřeží.
Vystoupala jsem k vojenskému táboru. Zbytky bývalých příbytků byly obklopeny polem fialově kvetoucích bodláků. Rozeznat lze bývalou kantýnu, místnosti oficírů i ložnice vězňů.
Od tábora jsem pokračovala po silničce dál. Tento úsek byl již po relativní rovince a postupně mi nabízel stále zajímavější panoramata západního pobřeží. V dálce se objevila i krajina kolem Cala Ratjady. Nad hlavou mi kroužilo pár dravců. Zřejmě orlovců říčních, kteří se v minulých letech do parku vrátili.
Došla jsem k rozcestí na úpatí kopce Puig de Sa Tudosa. Zde začínala stezka č.6 - Camí en Mondoi.
Zde začínala moje poslední etapa. Stezka je dlouhá 3,5 km a vede až na pláž S'Arenalet des Verger. Podle směrovky mi zbývala zhruba hodina a půl cesty. Bylo půl třetí. Se všemi mými zastávkami jsem mohla dojít na pláž okolo páté. Nejprve jsem ale chtěla objevit malou propast Avenc des Travessets, která se nachází poblíž začátku stezky.
Tato oblast je údajně plná podzemních krasových prostor. Velké množství není stále prozkoumáno. Najít úzký otvor 70 m hluboké propasti nebylo těžké. Hned u cesty je totiž ohrazena plotem, aby do ní případně nikdo nespadl. Vědci již propast prozkoumávali a objevili zde endemický druh jakéhosi pseudo-škorpiona, který je schopný žít ve tmě. Nahlédla jsem do otvoru propasti a pokračovala dál. V dálce na pobřeží jsem již rozeznávala jednu z ubytoven. U břehů kotvilo několik jachet.
Blížila jsem se ke kopci Puig Moreia, na jehož vrcholu stojí strážní věž Talaia Moreia, která bývala součástí obranného systému Mallorky v dobách, kdy Středozemní moře brázdili piráti.
Směrovka mě zavedla z široké cesty na stezku, která poté začala postupně klesat dolů k pobřeží. Předtím, než jsem se dolů vydala, jsem využila piknikový stůl s lavicemi umístěný na pěkné vyhlídce. Zatímco jsem svačila ovoce, jsem si užívala výhledy. Po stezce prošly tři horské kozy.
Stezka serpentinovitě klesala. Vedla mě mladým piniovým lesíkem i oblastmi bez stromů. Kdysi byla tato oblast pokrytá lesy. A to i těmi dubovými. Lesy vzaly za své během požárů.
Po čtvrté hodině zmizely z oblohy mraky, díky nimž byl trek příjemnější.

Odpolední slunce docela pálilo. Pomalu mě začínaly bolet nohy a měla jsem velkou chuť už být na pláži a zchladit se v moři. Opatrně jsem sestoupala po strmé cestě plně klouzavého štěrku. Pláž byla čím dál blíže. A byla obsypaná lidmi, kteří se sem dostali buď na jachtách, nebo pěšky z Cala Torty. Doufala jsem, že se postupně všichni vydají zase pryč.
Těsně před pátou jsem stanula u informačních tabulí u ubytovny, kde stezka končila. Místo toho, abych ale hned zamířila na pláž, kde bych pak počkala do západu slunce, rozhodla jsem se ještě prozkoumat 1,5 km dlouhou stezku č.8, která vede korytem Torrent Penya Roja až k pramenu, ze kterého si ubytovna bere vodu.
Stezka začínala nedaleko ubytovny. Podle informací jsem měla přejít koryto devětkrát, abych našla pramen. Z něj měla voda téct celý rok, nejen po deštích. Koryto ale bylo vyschlé. Osmkrát jsem přešla vychlé koryto Torrent Penya Roja. Nade mnou jsem viděla ve skalách jeskyně. Za osmým překročením koryta zmizela cesta zase v ostrých travinách. Na to jsem neměla. Kolena jsem měla dorasovaná již z rána. Na vteřinu mě napadlo, že na to kašlu. Pak jsem si ale řekla, že bych to mohla vzít korytem vyschlého potoka. Takže jsem začala nenáročný kaňoning. Po skále jsem vystoupala až k místu, kde cedule ukončovala stezku. Průchozí prostor přehrazovala nevábně vypadající tůně plná žabinců, do které na druhé straně stíkala voda. Bohužel se dál nedalo dostat, pokud bych se nechtěla probíjet vegetací (a to jsem vážně nechtěla). Z tůně trčela černá hadice, která zřejmě odváděla vodu do ubytovny. Na jednom kameni seděla žába. A kolem poletovali komáři.
Na jednom místě momentálně vyschlého potoka se daly rozeznat zkamenělé traviny, které tu zřejmě běžně rotly. Jak ale kolem nich protékala voda bohatá na uhličitan vápenatý, na travinách se postupně usazovala krusta. Vypadá to zajímavě.

Po šesté jsem se vrátila zpět na pláž, kde jsem si našla místečko, kde bych si odpočinula, pojedla a smyla pot v moři. Moře bylo chladné, ale bylo to to ideální po celodenním pochodování. Teď mi již nezbývalo nic jiného, než počkat, až se pláž vylidní, abych mohla zaujmout nějaké vhodné místo v závětří, kde bych poté rozbila svůj bivak. Kolem půl osmé se pláž vylidnila.
Vyhlídla jsem si zákoutí u skal na jižní straně pláže.
Na písek nejprve rozložila pončo, které mi mělo sloužit jako izolace a na něj roztáhla spacák vhodný na spaní v 15 stupňích Celsia. Teplota v noci se měla pohybovat kolem 20 stupňů.
Západ slunce nastával krátce po deváté. Doprostřed pláže došli dva chlapi, kteří počkali, až se úplně setmí a postavili si stan (stanovat se oficiálně nesmí). Během stmívání jsem viděla v dálce poloostrov Formentor, na jehož mysu stojí maják. Jeho světlo zářilo do dálky.

Lehla jsem si do spacáku, natočila budíka na šestou a chvíli pozorovala hvězdy nad hlavou.
Během noci jsem se několikrát probudila, když jsem se převracela ze strany na stranu. Zakrytou jsem měla ve spacáku i hlavu. Bylo docela chladno, ale spacák plnil svou funkci. Vždy jsem mrkla na hvězdy a spala dál. K ránu padla rosa.
Vzbudila jsem se sama před šestou. Když jsem vykoukla ze spacáku, již se rozednívalo. Nebyla jsem si jistá, zda budu moct z pláže pozorovat východ slunce. Myslela jsem, že bude vycházet za skalisky. Slunce nakonec vycházelo nad mořem. Čím výše bylo, tím více se oteplovalo. Přesto to po ránu nebylo na koupel v chladném moři. Musela bych poté čekat, až uschnu. Variantou bylo, zůstat na pláži dopoledne a odpoledne se vydat po pobřeží přes Cala Tortu a Cala Mesquidu do Cala Ratjady. Jenže po předešlém dni mi již povážlivě ubylo tekutin a voda mi zbývala již jen na ten návrat domů. Další možností by byl návrat po jiné stezce zpět do Arty, ale jediný nedělní autobus, který odtamtud mířil do Cala Ratjady, odjížděl z Arty v 11:30 a já to nechtěla hnát s obavou, že bych mohla potom až do večera zkysnout v Artě. Navíc stezka po pobřeží až domů je zhruba stejně dlouhá jako ta cesta do Arty. Takže jsem posnídala poslední pečivo a před osmou se vydala na cestu domů. Přede mnou bylo zhruba 14 km.
Na sousední pláži Cala Font Celada jsem potkala skupinky lidí, kteří tam také spaly. Vymleté koryto a túně byly důkazem, že se tudy v zimě a možná v týdnu prohnalo dost vody.
Bylo čím dál větší vedro a já stoupala ke strážní věži Torre d'Aubarca. Zde jsem si udělala pauzu a osvěžila se šťavnatým jablkem.
Dalším cílem byla Cala Torta, kde jsem doufala, že bude již otevřený plážový stánek, ve kterém bych si mohla koupit třeba ice tea. Po cestě jsem se ještě rozhodla zastavit v malé zátoce Cala Estreta, abych se osvěžila v moři a chvíli pobyla. Záměr mi ale zkazily medůzy, které se postupně blížily ke břehu.

Našla jsem si malé místečko, kde žádné medůzy nebyly, rychle se ponořila do osvěžující vody a zase vylezla. Pokračovala jsem dál. Stánek na Cala Torta byl zavřený. Další možnost koupit si vodu byla v Cala Mesquidě.
Když jsem tam ale konečně došla, celá vyprahlá, nenašla jsem otevřený jediný obchůdek. Pláž byla plná lidí. Nezbývalo mi, než potlačit chuť vypít najednou zbývající půl litr vody, který jsem ještě měla a pokračovat dál. Již mi zbývalo asi jen 5 km.
Zpět domů jsem došla o půl jedné.
Byl to skvělý víkend.

Video se připravuje ;-)




úterý 2. června 2020

Objevování talayotské osady Es Claper des Gegants

V době, kdy velkou část Evropy obývaly keltské kmeny, na Mallorce a Menorce žila kultura talayotská. Mnoho se o těchto "Baleárských Keltech" neví. Jen to, že stavěli kamenné osady a pobřebiště, živili se zemědělstvím a později obchodovali s Féničany. Talayotská kultura oficiálně zanikla s příchodem Římanů v roce 123 př.n.l., kteří po skončení punských válek Mallorku zabrali. Na obou ostrovech se dochovalo množství talayotských staveb. Zvláště Menorka je jimi proslulá. Ale i na Mallorce můžete navštívit kamenné talayotské osady a pohřebiště. Jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť se nachází nedaleko Cala Ratjady mezi letoviskem Font de Sa Cala a Canyamelem. Až donedávna jsem o jeho existenci neměla potuchy. Když se mi do ruky dostala mapa s nově vyznačenými turistickými trasami, které vedou oblastí obce Capdepera, rozhodla jsem se postupně projít ty trasy, které jsem ještě neznala (viz. trasa vedoucí kolem pecí na pálené vápno, nebo trasa vedoucí přes kopce do zátoky Cala Torta).
A protože se nejedná o náročnou a ani časově náročnou cestu, stačilo, když jsem vyrazila odpoledne kolem třetí.
Nejprve jsem se vydala po stezce č.1,3 z pláže Son Moll v Cala Ratjadě vedoucí po pobřeží do Font de Sa Caly. Prošla jsem stezku, po které chodívám běhat k hotelu Aguait. Pokračovala jsem kolem zátoky Es Carregador, kde se na malé štěrkové pláži opalovali místní. Zde pro mě začínala ta objevná část. Stezka mě dovedla oblasti skal a velkých kamenů, po kterých jsem občas musela přelézat. V kamenech pod nohama jsem si všímala křemenných žil a zbytků krasových útvarů.
Jeskyně jsou na Mallorce hojné a v okolí se nacházejí známé Cuevas de Artá a jeskynní systém je prý i v kopci Puig Sa Cova Negra nad Capdeperou.
Pole balvanů a skal jistě ukrývá množtví zajímavých zákoutí a jeskyněk. Jednu jsem viděla, ale kvůli času jsem se nepokoušela ty dva metry dolů slézt. Někdy příště. Šipky a modré značky mě dovedly na rozcestí pod vrcholem útesu. Cesta vedla dolů do Font de Sa Cala, která byla již na dosah. A také nalevo kolem vrcholu. Nejprve jsem se vydala zjistit, co je na konci této cesty. Byla tam vyhlídka na moře a v roku u srázu za balvanem jsem objevila kamenné schody vedoucí podél srázu kamsi dolů. Když jsou tam schody, tak z nějakého důvodu. Vydala jsem se tedy dolů. Schody za chvíli skončily a vyšlapaná cesta mě dovedla k malé jeskyňce v útesu. Zřejmě to bývala jedna z pašeráckých skrýší v době občanské války. Možná, že jako skrýš slouží dodnes. Každopádně výhledy na okolí byly odtud úchvatné v tom odpoledním slunci.
Po cestě jsem zamířila do Font de Sa Caly. Nejprve stezkou vedoucí kolem vilek a poté již rezidenční čtvrtí kolem malých pláží až na hlavní pláž. Zde jsou umístěné informační tabule všech turistických stezek, které Font de Sa Calou procházejí, nebo tu začínají. Stezka 1,3 tu končila. Za sebou jsem měla 4,5 km. Kdybych se nezastavovala, mohla jsem ji ujít za hodinu a tři čtvrtě. Tak to alespoň bylo uvedené na informační tabuli.
Napojila jsem se na stezku č.14, která na pláži začíná a vede právě k starobylé talayotské osadě Es Claper des Gegants. Cesta to měla být hodinová a měla jsem ujít 3 km, abych se dostala do cíle.

Nejprve jsem se vydala podél hlavní silnice směrem na Capdeperu a odbočila nalevo na ulici vedoucí na západ. Chůze po betonu a později po štěrku byla zdlouhavá. Cesta asi po kilometru odnočila doleva a pokračovala kolem soukromých pozemků směrem ke kopcům. I archeologické naleziště stojí na soukromém pozemku patřícím nedalekému golfovému klubu. V google mapách je napsáno, že je dočasně uzavřené, ale podle Pilar, která pracuje na radnici v odboru turismu, a která je nyní mou vedoucí, se na naleziště lze dostat přes zídku, i když by byla brána zamčená.
Když jsem došla k bráně, která ohraničuje soukromý pozemek, bylo jasné, že přes zídku nebudu muset jít. Brána byla otevřená. A i kdyby nebyla, hned vedle přes zídku vedl dřevěný žebřík. Za bránou byla velká směrovka s nápisem Es Claper des Gegants. A takových směrovek jsem po cestě krajinou potkala více. Tento poslední úsek byl nejzajímavější. Stezka byla lemovaná stromy, keři a travinami a mezi vysokými travinami jsem také došla k talayotu. Nikdo tu nebyl. Jen já a hromada kamenů a pozůstatky kamenných staveb. Nejlépe se dochovala kamenná věž - talayot, který sloužil jako obranná věž, pohřebiště a nebo také místo setkání lidí. Strop je již zřícen.
Hned vedle stály obvodové zdi domků. Talayotská vesnice byla postavena asi před 3 tisíci lety a lidé tu žili ještě chvíli po příchodu Římanů na ostrov. Část kamenů z osady skončilo v domech okolních vesnic. Přesto je dosud patrné, jak rozlehlá osada byla. Byla obehnána hradbami a dovnitř vedly tři brány.
Místo působilo magicky a trochu tajuplně. Hlavně v tom odpoledním slunci. Archeologové tu našli nějakou keramiku a také uměle vyhloubené jímky na vodu, ve kterých se zadržovala dešťová voda.
Obešla jsem naleziště po stezce vedoucí kolem bývalých hradeb. Objevila jsem zajímavé modré květy, které jsem neviděla nikde jinde na ostrově. Na dvou stromech rostly malé červené bobule. Kdybych tak věděla, zda jsou jedlé.
Bylo po sedmé hodině, když jsem talayot opouštěla. Slunce zapadalo za 2 hodiny a přede mnou byla ještě cesta zpět do Font de Sa Cala a poté po silnici nazpět do Cala Ratjady. To již ale bylozhruba 6 km. Po cestě zpět mě naplnila radost a štěstí z úžasného výletu a nově objevených míst. Někdy se musím k talayotu vrátit.

Video najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=QbrasW9JIAk&t

středa 27. května 2020

Můj život na mallorský způsob aneb Jak se zpracovává a k čemu slouží mořský fenykl?

Mezi moje nejoblíbenější mallorské tradiční pokrmy patří "pa amb oli" - místní chleba pokapaný olivovým olejem a potřený rajčetem, na nějž si pak můžete dát třeba plátek šunky serrano, sýra nebo i vepřové pečeně. Každý tradiční bar má svůj způsob servírování pa amb oli. Někdy na talíři uvidíte jen obložený chleba, jindy je součástí talíře i "obloha" ve formě oliv a nakládaných produktů jako je třeba v tmavě zelená rostlinka připomínající mořskou řasu. Právě takovou rostlinku dávají k pa amb oli na talíř v jednom z mých oblíbených lokálních barů, kam ráda chodím na vynikající obložený chleba na mallorquinský způsob.
Až donedávna jsem měla za to, že se jedná o nějakou řasu rostoucí ve zdejších mořích. Ve skutečnosti to ale není řasa, ale rostlina rostoucí na skalnatých březích Mallorky (a nejen Mallorky). Místní lidé ji nazývají "fenoll marí" (španělsky hinojo marino). Česky je to pak mořský fenykl.
Mořský fenykl běžně seženete ve zdejších supermarketech naložený ve sklenicích s octovým lákem. Cena za malou sklenici s 90 gramy naloženého mořského fenyklu se pohybuje mezi 3 a 4 €.

"Díky" coroně, zmražení turistické sezony a tudíž i mé běžné práce jsem se k mému velkému štěstí dostala k dočasné práci na radnici v oboru turismu. Kromě třídění, katalogizace letáků a úklidu skladu a informačních center jsem se tak dostala k velmi zajímavým informacím týkajícím se tradičního způsobu života na Mallorce. Ne, že bych je vyčetla z těch letáků, ale paní, která mě a ostatní na starosti, je Mallorčanka, která zná Mallorku doslova jako své boty a ochotně povídá o všem možném. A před pár dny jsme při práci nakousli i téma zdejších rostlin, které se tradičně zpracovávali a stále zpracovávají (i když na mnohé se v současnosti vztahuje ochrana). I když jsem tak přišla (stejně jako velké procentro zdejších na turismu závislých lidí) o běžně očekávaný příjem a dostala se do dost nejisté situace, paradoxně mi to přineslo i něco dobrého právě ve formě nových a zajímavých informací o tradičním způsobu života a místních lidech.

Mořský fenykl patří k tzv. superpotravinám a je možné jej považovat za léčivku. Je bohatý na draslík, minerály a nebo třeba vitamín C. V dobách zámořských objevů jej námořníci převáželi na lodích a sloužil proti kurdějím. Jedli jej i první osadníci a nakládali jej do nálevu z octa a soli, ve kterém rostlina změkne a jeho chuť se zintenzivní. Tato praktika se dochovala dodnes.
Nejlepší chuť a nejvíce minerálů a vitamínů má rostlina v srpnu, kdy kvete nažloutlými květy.

Když jsem si pak vygooglila, jak vypadá mořský fenykl ve svém přirozeném prostředí (mimo zavařovací sklenici a nálev), hned mi bylo jasné, kde hledat. Jediné, co jsem musela udělat, bylo být nenápadná a sbírat jej na místech, kde mě raději nikdo neuvidí. Na Mallorce totiž mořský fenykl spadá pod ochranu. Jeho sbírání není nelegální, pokud si nasbíráte maximálně 1 kilo a pro svou osobní potřebu. Nesmí se ale sbírat pro komerční účely a ve velkém množství bez speciálního povolení.
Takže jsem zavečer vyrazila s pytlíkem a nůžkami (prý se mají větvičky stříhat, aby mohl pokračovat v růstu) po pobřeží mimo zástavbu, abych si nasbírala fenoll marí tak do dvou zavařovaček.
Doma jsem jej pak proprala. Vyvařila dvě sklenice. Naplnila je ze dvou třetin octem. Rozmíchala v něm půl lžíce soli. Fenykl nacpala dovnitř až po okraj (do jedné sklenice přidala i 4 stroužky česneku). Nasypala další půl lžíce soli a zalila vodou. Sklenici zavřela a uložila do skříně s tím, že si teď budu muset měsíc počkat, až se rostlinka promarinuje a změkne.
Tak snad se to povede a já si koncem června budu moct pochutnat.



neděle 24. května 2020

Mallorca v karanténě: Výlet z Capdepery do zátoky Cala Torta aneb Objevování místních turistických tras

Celý týden jsem se těšila na sobotní objevný výlet. Z brožurky turistických stezek, které v oblasti správní obce Capdepera před několika lety vyznačil odbor turismu, jsem si vybrala dvě trasy, které jsem ještě neznala. Po nich jsem se měla dostat z Capdepery přes kopcovitou krajinu do zátoky Cala Torta. Cesta to neměla být moc náročná na převýšení, ale přede mnou bylo dost kilometrů, které jsem během dne měla ujít. Nešlo totiž jen o těch 12 km, které dohromady obě trasy měří, ale i o další vzdálenosti z Cala Ratjady na začátek trasy v Capdepeře (cca 2 km), z Cala Torty na Cala Mesquidu (cca 2,5 km) a z Cala Mesquidy nazpět do Cala Ratjady (cca 5 km). Takže jsem nakonec měla pěšky ujít zhruba 20 km.
Předpověď počasí slibovala slunečno a 25 stupňů. Na procházku vnitrozemím již docela teplo.
Po půl desáté jsem se vydala nahoru do Capdepery na náměstí Placa de l'Orient, kde začíná trasa č.13. Na rohu náměstí stojí dvě informační tabule se všemi turistickými trasami, které zde začínají, nebo tudy procházejí.
Modře značená trasa č.13, která mě měla dovést na místo zvané Sa Mesquida de Dalt, je dlouhá 5 km. Zvládnout ji lze za hodinu. Pokud tedy neděláte foto zastávky. Sešla jsem pod Capdeperu ke kruhovému objezdu. Přešla jsem silnici a podle značení se vydala po asfaltce vedoucí mezi vilkami a zahradami. Kolem cesty stále ještě kvetly zdejší rostliny a bylinky. Cesta se klikatila a postupně mě vedla mimo zástavbu směrem ke kopcům Sos Sastres, které oddělují oblast Capdepery a Arty.
U místa, kde trasa 13 končí, stála informační tabule jednak trasy, kterou jsem právě prošla, tak i trasy 11, na kterou jsem se nyní měla napojit. Značka na kůlu ukazující nahoru do kopce ale byla stále jen v modré barvě. Ono místo Sa Mesquida de Dalt bylo o kousek dál.
Vystoupala jsem k bráně pozemku nějaké vilky s očekáváním, že tam bude nějaká pěšinka a značka. Nebyla. Dřevěný kůl s logem turisty, který u cesty stál o pár metrů níže, ale žádnou značku neměl. I když podle otlačenin zde možná dříve byla. Podle Pilar z odboru turismu se stává, že lidé značky odstraňují. Zřejmě ti, kteří nechtějí, aby turisté chodili přes jejich pozemky.
Takže jsem u kůlu odbočila na stezku vedoucí doprava směrem, kterým je Cala Torta. Po pár metrech jsem narazila na zrezivělou bránu, kterou jsem prošla a po pěšince vedoucí neupravenými poli procházela po pozemku. Turistické značení nikde. Pokračovala jsem po cestě předpokládaným směrem. V půlce kopce mě z vrchu minul cyklista na horském kole. Takže to vypadalo, že jsem zřejmě byla na nějaké trase. Vystoupala jsem nahoru k malé nádrži, odkud byl pěkný výhled na okolí. Při pohledu na druhou stranu jsem uviděla dole pod sebou konec trasy 13.
Z vrcholu tohoto kopce ale cesta vedla na opačnou stranu, než jsem potřebovala jít. Po cestě jsem míjela odbočku doprava. K ní jsem se tedy vrátila a vydala se po svahu správným směrem. Nohy jsem již měla odřené od ostnů keříků, které kolem cesty rostly. Vystoupala jsem nahoru k plotu, u kterého stála cedule s nápisem "Soukromý pozemek". Otevřela jsem si branku a opustila neudržovaný soukromý pozemek. Dostala jsem se na cestu, kolem níž byly keře v určité vzdálenosti vykáceny a plocha vyklizená, aby se tak předešlo případným požárům. Před sebou jsem v dáli viděla mě již známou budovu restaurace a hotýlku Sa Duaia, kterou jsem míjela loni na jaře během cesty z Arty na Cala Tortu.
Cesta začala klesat mezi kopci. Na kůlech kolem cesty byla značka "Red electrica de España". V popisku k trase č.11 byla nějaká zmínka o "elektrárenské trase", ale klasické značení ve stylu, který jsem očekávala, jsem neviděla. Sestoupila jsem až na rozcestí, kde stály směrovky trasy GR 222. Jedna vedla do přírodního parku PN de la Península de Llevant a druhá do zátoky Cala Torta. Podle údaje na ceduli mi zbývalo 35 minut. Na zemi pod rozcestníkem ležely dvě cedule s mapou a vyznačenou trasou č.2. Zřejmě se jednalo o starší trasu. O trase č.11 ani zmínky.
Vydala jsem se tedy soutěskou směrem do zátoky. Několikrát jsem přešla vyschlé koryto potoka Torrent des Castellot, až jsem dorazila do lesíka nedaleko zátoky. Běžně tu parkují auta. Dnes tu bylo prázdno. Zbývaly 2 dny do přechodu Mallorky do rozvolňovací fáze 2, ve které by již bylo povolené opalování se na pláži a koupání se. Takže na pláži Cala Torta teoreticky neměl nikdo být. Možná jen plavčíci, kteří tu v letních měsích hlídají. Později jsem u cesty uviděla zaparkovaná dvě auta. Možná těch plavčíků. Ukázalo se ale, že i když na pláži vlála červená vlajka zakazující koupání, plavčíci tu nebyli. Zato tu bylo pár lidí, kteří si užívali slunce a průzračného moře.
Po pěti hodinách na cestě jsem byla vyprahlá a potřebovala jsem si zchladit nohy. Takže jsem si na chvíli udělala na břehu pauzu. Plavky jsem s sebou neměla. Moře je stejně ještě na můj vkus chladné. Takže jsem si osvěžila chodidla a pak hurá na návrat do Cala Ratjady. Přede mnou byla nejprve mne již známá pobřežní cesta na Cala Mesquidu a odtamtud přes kopec na Cala Agullu a domů.
O půl šesté jsem konečně dorazila domů. Za sebou příjemný výlet a spoustu kilometrů.

Videoz výletu najdete zde: https://youtu.be/gIAJuhMJFAk


neděle 17. května 2020

Mallorca: (I)legálně na výletě po okolí Cala Ratjady aneb Po stopách vápeníků 19.století

Mallorca je už týden v uvolňovací fázi 1. Sice to znamená, že se kdykoliv může do baru, na setkání s přáteli a v oblasti obce Capdepera již i sportovat a na procházky v kteroukoliv dobu (časový harmonogram nám tu zrušili dva dny po vstupu do fáze 1), ale individuální turistika je z nějakého záhadného důvodu zakázána. Povolená je turistika jen pod vedením licencované agentury, která vytvoří skupinky až 10 lidí. Logiku v tom nehledejte. Zřejmě ten, co jde na turistickou trasu sám, má větší šanci se nakazit coronou než ti, co jsou ve skupině neznámých lidí. Tedy podle vládních "expertů". Ve skutečnosti tu jde zase o peníze. Individuálové totiž do státní kasy nic nepřinesou, zatímco agentury musí zaplatit. A argument, že se tak ušetří za záchranné akce a omezí se počet zraněných individuálních výletníků okupujících nemocnice, je dost zcestný. Zranit se můžete i na ulici během procházky nebo při sportu.
Každopádně vzhledem k tomu, že v pohoří Serra de Tramuntana turistické trasy hlídají rangeři IBANATu a pokud by mě tam načapali, tak jsem se rozhodla vyrazit na výlet po některé z turistických tras vedoucích v administrativních hranicích Capdepery, pod kterou spadá i Cala Ratjada. Jednak to prý není zakázáno a dalo by se to brát i jako sport (díky zrušenému časovému rozvrhu můžu sportovat od rána do večera). Navíc tu v kopcích nejsou žádní rangeři.
Takže jsem si ze seznamu 23 turistických tras, které tu odbor turismu před pár lety vyznačil směrovkami, vybrala tu, kterou jsem dodnes neznala i přesto, že vede oblastí, kterou znám již celkem dobře.
Trasa číslo 8 označená Forns de Calc vede po okolí zátoky a pláže Cala Agulla a tématicky je zaměřená na tradiční aktivitu, která se na Mallorce provozovala až do poloviny 20.století - pálení vápna. Mallorca je bohatá na vápence a s pálením vápna se tu začalo již v římských dobách. Pálené vápno patřilo k nejdůležitějším surovinám. Používalo se ve stavebnictví, natíraly se jím stěny domů, aby se ve vlhkém mallorském klimatu předešlo plísním. Během morových epidemií se jím zasypávaly hroby. Používalo se ve farmacii a pod. Vápeníci vykonávali svou činnost prakticky po celé Mallorce. Nejvíce tradičních pecí na pálené vápno ale najdete v pohoří Serra de Tramuntana. A několik pecí je i v okolí Cala Ratjady. Konkrétně v oblasti mezi Cala Agullou a Cala Mesquidou.
O dvou pecích jsem věděla již z dřívějška. Díky této trase jsem ale "objevila" dalších 6 pecí, o kterých jsem neměla ani potuchy.
Takže jsem se v neděli odpoledne sbalila a vyrazila na Cala Agullu, kde trasa začíná. Vzhledem k tomu, že zatím nebylo povoleno se jen tak opalovat na pláži, téměř nikdo (kromě plavčíků a pár zašitých lidí za ohradami v dunách) na pláži nebyl. Nezvyklé vidět pláž v květnu takto.
Prošla jsem kolem Cala Moltó a po stezce vedoucí na Cala Mesquidu dorazila k prvnímu rozcestníku, kde jsem se dala doprava. Červeně značená stezka Forns de Calc, procházející kolem osmi pecí na pálení vápna vedla souběžně s jemně fialovou stezkou vedoucí do malé zátoky Na Llóbriga. V zátoce jsem naposledy byla asi před dvěma lety, tak jsem se rozhodla se tam zajít podívat. Stejný nápad při neděli mělo několik dalších lidí, kteří se tam šli vykoupat. Tam žádný plavčík a policista není, který by kontroloval dodržování zákazu
koupání a opalování se. Malá pláž v zátoce ale není písečná. Vstup do vody znesnadňují docela velké kameny.
Zběžně jsem si prohlédla zátoku a vrátila se na místo, kde úzká stezka s červeným značením zabíhala mezi keři do kopce. Tato trasa byla vybudována relativně nedávno a zřejmě po ní moc lidí nechodí, protože ještě nebyla tak vyšlapaná, jako notoricky známé cesty (třeba ta do zátoky).
K první peci jsem došla asi po deseti minutách. Pěkné místo v lese. Netušila jsem, že se tu ukrývá tato pec. Pocházela z 19.století. Ostatně jako ostatní, na které jsem během výletu narazila. Pec č.2 a 3. jsem znala. Rozdílem bylo to, že vnitřek již nevypadal jako smetiště. Stezka odbočila do lesa obklopujícího kopec Puig S'Aguila. Kdyby u cesty nebyla umístěná cedule odkazující na pec č.4, ani bych si jí nevšimla. Je docela zarostlá.
Postupně jsem obcházela kopec a čekala, kdy narazím na pec č.5. Po cestě jsem minula vykopnutou směrovku. Bohužel byla položená tak, že jsem se vydala špatnou cestou. Až, když jsem došla na cestu, která ji křižovala a uviděla rozcestník ukazující oběma směry, došlo mi, že se někde stala chyba. Tak jsem se po té správné cestě vydala nazpět a doufala, že jsem neminula moc pecí. Nakonec jsem našla pec č.5. Ta je docela pěkně dochovalá.
Vrátila jsem se nazpět a kousek za rozcestníkem narazila na pec č.6. Stezka stoupala a pak klesala z lesa. Pec č.7 byla na okraji lesa. Poslední pec jsem pak našla nedaleko cesty spojující Cala Agullu s Cala Mesquidou. Tato pec již nebyla v tak dobrém stavu jako ostatní.
Odtud to již bylo kousek nazpět. V podstatě jsem prošla mě již známou oblast, ale po jiné cestě. Za sebou jsem měla odhadem 10 km.
A protože mi během těch 4 hodin vyhládlo, zakončila jsem příjemný výlet vynikající pizzou. Po několika týdnech v karanténě jsem došla domů docela solidně vyřízená.

Video se připravuje.


Víkend v přírodním parku Llevant aneb Jak jsem spala na pláži

Což takhle přenocovat na pláži v chráněné oblasti PN de Llevant? To mě napadlo před necelými dvěma lety poté, co jsem došla po pobřežní st...