MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

čtvrtek 14. července 2022

5.den na Mauriciu: Výstup na Le Morne a projížďka kolem jižního pobřeží

 

Poslední den v Tamarinu. Poslední den, kdy mám k dispozici skútr. Protože jsem včera stihla dojet i ke Grand Bassin a do oblasti čajových plantáží, rozhodla jsem se dnes vydat podél jižního pobřeží navštívit některé pláže. Na cestu vyrážím před devátou (večer jsem byla líná sepisovat zážitky, tak jsem to dohnala dnes ráno). Opět jedu po již známé trase na jih. Protože jsem k snídani měla už jen zbytky, zastavuji se po cestě v La Gaulette a ve stánku si kupuji jakési místní sladké pečivo a jeden rybí hřeben. U poloostrova Le Morne Brabant ze zvědavosti odbočím na příjezdovou cestu k místu, odkud začíná trasa na vrchol ikonické skály. Prokličkuji kilometr mezi dírami a zastavím na parkovišti před bránou. Nelze to přehlédnout.

Velká cedule ukazuje směr a údaj 3,5 km k vrcholu. Brána je otevřená od 7-16 hodin a trek je na vlastní nebezpečí. U brány je návštěvnická kniha, kam se každý zapíše s časem příchodu (a když odchází, tak napíše čas). Posvačím koupené pečivo a rozhoduji se, že když už jsem tu, tak si část trasy dám. Zajímají mě ty vyhlídky. Na snadné části trasy. Druhá část výstupu je již náročná, kdy se šplhá a to vzhledem ke své závrati rozhodně nedám. Viděla jsem video a stačilo mi to.

Zapíšu se do návštěvní knihy. Než ale začnu stoupat po cestě, ještě si všímám informační cedule odkazující na skanzen znázorňující původní vesnici Trou Chenille, která tu v 19.století stávala. Žili v ní bývalí otroci. Vesnici však v roce 1944 zničil cyklón a obyvatelé se nově usadili o kus dál v dnešní Le Morne village. Projdu si několik domů ze slámy. Jeden je kuchyně. V dalším je expozice věnovaná tradici séga (v Le Morne village probíhaly sobotní noci séga, kdy se soutěžilo), tradici rybaření, výrobě dřevěného uhlí, léčitelství pomocí bylin. A také se tu věnují historii otrokářství. Hora Le Morne se stala symbolem boje otroků za svobodu. Na konci 18. a v 19.století byla útočištěm skupiny otroků, kteří utekli z plantáží. Panuje legenda, že v roce 1835, poté, co bylo otrokářství zrušeno, byli na horu vysláni vojáci, kteří měli otrokům sdělit, že jsou již volní. Skupina, která se na hoře ukrývala, se ale domnívala, že je jdou zatknout a tak raději skočili ze skály. Hora Le Morne je od roku 2008 zapsána na seznamu UNESCO právě díky otrokářské historii.


Když si projdu všechny slaměné chatky, zamířím už na stezku směrem k vrcholu. Stezku lemuje hustý les. První vyhlídku beru s nadšením. To ale ještě netuším, jaká krása mě čeká později. Panoramata jižního pobřeží, které hraje barvami. Směrem na sever ki bohužel svítí slunce doprotivky, takže to na oslňující fotky není. Fouká silný vítr. Když vidím nad sebou na svahu šplhat směrem k vrcholu ty, co se odvážili na tu obtížnou část, je mi jasné, že tam ani omylem. Navíc v tom větru. To by pro mě pak musel přiletět vrtulník, aby mě sundal dolů. Před polednem se vydávám dolů, abych stihla dojet až do Souillacu k pláži Gris Gris a k muzeu cukrovarnictví St.Aubin.


Po cestě zastavuji na pláži Bel Ombre a později na vyhlídce na ostrůvek Ilot aux Sancho. Jen pár metrů odděluje pevninu od ostrůvku. Za odlivu se na něj dá dostat suchou nohou. Teď už ale voda sahá až ke břehu. Na ostrůvku je prý pirátská kotva. Pobřeží je tu ze sopečných oblázků a kamenů. Mezi nimi naplavené ulámané korály.


Přes Surinam dojedu dou Souillacu, minu autobusové nádraží, kde jsem v neděli přesedala a zamířím na parkoviště u pláže Gris Gris. Je před půl třetí. Čekala jsem, že tu budou nějaké stánky s občerstvením, ale je tu jen zmrzlinář. Naštěstí tu stojí restaurace Chez Rosy hlásající mauricijskou kuchyni. Sedám si sem nejprve na pozdní oběd. Z nabídky vybírám rybu na styl Vindaye s tím, že se nechám překvapit. Dostávám rybí kousky v curry omáčce s cibulí a paprikou a k tomu rýži. K tomu si dávám ananasový džus. Posilněná jdu na vyhlídku na pláž. Moře je divoké a vlny se tříští o pobřeží. Tato pláž není na koupání kvůli silným proudům. Vydávám se po stezce podél pláže ke skalnímu útvaru La Roche qui pleure (plačící skála). Další pěkné místo. Skála dostala název údajně podle tváře básníka Roberta Edwarda Harta (optická iluze), přes kterou, když se roztříští vlny, tak to vypadá, že pláče. Je třeba trochu hledat a také jistá představivost. Napoprvé jsem tu tvář nenašla.


Vracím se na parkoviště a ještě zamířím k St.Aubin - muzeu cukrové třtiny, které by mělo být v koloniální budově. Bohužel, když tam dojedu, není jasné, kde muzeum je. Okolo to vypadá jako areál továrny. Navíc to tu působí opuštěně. Nechce se mi to hledat. Je čtvrt na pět a už bych měla zamířit na cestu zpět, abych to stihla před setměním. Přede mnou je 50 km po stejné trase, jako jsem přijela. Nevýhodou je, že teď jedu proti slunci, které se blíží k obzoru. Občas je to dost nepříjemné a musím se hodně soustředit na cestu. S mou průměrnou rychlostí 50 km/h dojedu do La Preneuse za hodinu. Zastavím v supermarketu na nákup nudlí k večeři a nějakého pečiva a jogurtu k snídani. Pak ještě dotankovat do plna, abych motorku odevzdala s plnou nádrží tak, jak jsem ji dostala a po šesté jsem doma. Předání motorky proběhne v pohodě. Večer dokoukám na Netflixu španělský seriál a mírně pobalím věci. Zítra mě čeká přesun do Mahébourgu.

středa 13. července 2022

4.den na Mauriciu: Výlet do oblasti Chamarelu a k posvátnému jezeru

 


Po “odpočinkovém” dni na surfu zase vyrážím objevovat ostrov. Snad dnes bude počasí moudřejší a nebude mi pršet. Chci totiž konečně dojet do Chamarelu a Národního parku Black River Gorges. Před osmou sedám na skútr. Obloha směrem na jih je dost tmavá. No, snad z toho zase tolik nebude. Na benzínce v La Preunesse si nechávám doplnit nádrž po okraj a pak už hurá směrem na jih k poloostrovu Le Morne Brabant, kde jsem skončila v pondělí. Tentokrát nejsou okolní kopce a hory zahalené v mracích. Mraky sice jsou, ale vypadá to slibně. Míjím horu Le Morne a stáčím to na jižní pobřeží. První zastávka je ve vesnici Le Morne. Je odliv. Na pláži leží v písku rybářské loďky. Projdu se kolem pláže. Jeden z plážových psů mi ochotně pózuje. 


Další zastávkou je mys Maconde u vesničky Baie du Cap. Zde je vytvořená vyhlídka, ze které jsou pěkné pohledy na pobřeží. Ve vesnici odbočuji na silnici vedoucí do vnitrozemí k národnímu parku. Mám za sebou cca 20 km. A přede mnou asi 10 km po klikatící se silnici do Chamarelu. Silnice stoupá do hor. Nejprve míjím pole s cukrovou třtinou. Několikrát musím zastavit na focení. Pak se objeví vlhké lesy. Čím jsem výš, tím je vzduch chladnější. O půl jedenácté dojedu k bráně do areálu geoparku. Kromě vodopádu se tu nachází i 7 barevná země, trasy ebenovým lesem a zábavní areál s canopy. 


Na bráně se platí vstupné jen do 7 barevné země. 500 Rs. Nejprve přijíždím k vodopádu Chamarel. Procházka na vyhlídku na cca 95 metrů vysoký vodopád. Je nejvyšší na Mauritiu. Pak přejíždím do 7barevné země. Ta scenerie mě nadchne. Sopečná hornina skutečně hraje barvami. V areálu jsou i želvy obrovské, které původně hojně na Mauriciu žily. V kavárně obědvám sendvič a šťávu z cukrové třtiny. Vracím se na bránu a pak přes vesničku Chamarel dál do národního parku. továrnu na výrobu rumu bohužel jen míjím. Bohužel bych dnes nemohla ochutnávat. Po cestě výš na vyhlídku začíná pršet. A je to studený déšť. Naštěstí je to jen přeháňka. Dojedu na parkoviště vyhlídky Georges viewpoint. Kolem stezky stojí stánkaři se suvenýry. Na zábradlí sedí makak a čeká, kdo mu co dá. 


Výhled je na národní park až na pobřeží. Napravo za malým leknínovým jezírkem začíná stezka lesíkem. Jdu ji prozkoumat a doufám, že dojdu nad nedaleký vodopád. Hlína okolo stezky je rozrytá od divočáků. Ti byli na ostrov dovezeni Holanďany, stejně jako jelínci. Žádného ale nepotkávám. Po deštích je tu dost bláto. Dojdu k potoku, který o několik metrů dál padá do údolí. Bohužel nad vodopád nevede stezka. Je tu hustý les. Otáčím to nazpět. Po cestě mi to podklouzne a padám do bláta. Naštěstí ne moc. Z vyhlídky vyrážím dál. Čeká mě zastávka na vyhlídce Alexandra falls.

Krásné prostředí s hustým lesem. Vodopád z vyhlídky není moc dobře vidět, ale je tu pěkný výhled na jižní pobřeží. Klima je tu jako u nás v horách. O půl třetí vyrážím dál. Už musím sledovat čas. Dalším cílem je Petrin- jedna z bran do národního parku na trasy. V návštěvnickém centru si chci vyzvednout brožurky s trasami. Žádné ale nemají a tak si můžu jen ofotit nástěnnou mapu. Další zastávkou je nedaleké jezero Grand Bassin s hinduistickým chrámem a dvěma obřími sochami. Oblast je poutním místem a při hinduistických festivalech sem míří statisíce lidí. Přes 60 % Mauricijců jsou hinduisté. Projdu se kolem posvátného jezera, v chrámu dostanu požehnání na čelo, vystoupám ke svatyni nad jezero. Je tu příjemná poklidná atmosféra. Ve vzduchu voní tyčinky a line se z reproduktorů hudba. Před čtvrtou ale už mažu k motorce, abych ještě stihla dojet k nedalekým čajovým plantážím Bois Cheri. To sice stihnu, ale továrna už je zavřená. Nevadí. Příští týden sem pojedu se skupinou klientů.


Je půl páté. Za hodinu a čtvrt zapadá slunce. Otáčím to a rychle (max 60-70 km/h) mířím od Petrinu směrem na sever do Vacoas, kde zastavuji dotankovat a pak už pokračuji směrem na Flic en Flac. Během cesty ještě fotografické zastávky na krajinu okolo hory Trois Mamelles. Před Tamarinem zastavuji v nákupáku, kde si ve food courtu kupuji s sebou večeři. Na ubytování dojedu ve čtvrt na sedm. Zbytek večera pak sjíždím na Netflixu španělský seriál. Byl to skvělý den.







úterý 12. července 2022

3.den na Mauriciu ve znamení chytání vln

 

Dnes vstávám na pohodu před osmou. Půjčovna surfových prken otevírá v devět. Protože mi včera majitel půjčovny řekl, že dnes je asi jediná šance si zasurfovat, že následující dny vlny nebudou, rozhodla jsem si to užít. Po dvou letech a bůh ví na jak dlouho zase naposledy. K snídani bageta se sýrem a banán. To by mělo na posilněnou stačit. Dnes mě můj moto-kámoš doveze alespoň na pláž. Ve vodě je na surfu pár dětí. Moře je celkem klidné a čas od času se vytvoří série menších vln ideálních pro začátečníky. A to kousek od pláže. Dno písčité. Žádné útesy. Skoro ideál na opětovné setkání se surfem. V půjčovně, která je zároveň školou surfu a také potápěčským centrem, si vybírám long board, platím zálohu 2000 Rs (ze které se pak strhne půjčovné podle počtu hodin výpůjčky), nechávám věci v půjčovně a jdu si užít dopoledne. Kvůli tomu, že se více čeká, než nějaká vlna dorazí, tak nemám šanci se brzy fyzicky vyčerpat.

Čtyři hodiny chytám vlny  O půl druhé vracím prkno s tím, že odpoledne dám možná repete. Teď to chce něco pojíst. U jediného stánku, kde jsem kupovala nudle “mine bouille” v neděli si dávám to jediné, co mají - mine bouille. Chvíli uvažuji, jestli má cenu vyrazit ještě někam na poznávačku. Ale zbývají necelé 4 hodiny světla a nakonec vyhodnocuji, že bude lepší si dnes dát oraz a surfovat. Sjedu si na apartmán pro knížku, kterou otevřu jen na chvíli a už zase mažu do půjčovny pro prkno na za večerní “surf session”. Další dvě hodiny do západu slunce. Pláž se zaplnila lidmi pozorujícími, jak se slunce blíží hladině. Nebyly to dnes sice nejlepší vlny, na kterých bych mohla zkoušet obraty a posunout se o kousek dál, ale i tak končím den spokojená. 6 hodin v moři na surfu.

pondělí 11. července 2022

2.den na Mauriciu - na skútru kolem západního pobřeží k majáku

Budíček ve čtvrt na sedm. Slunce vychází za půl hodiny. Chci se před výletem ještě stavit na pláži omrknout ranní světlo nad zátokou a horou Rampart. A taky případné vlny. Opět je ale obloha spíš v mracích. A když vykoukne sluneční paprsek, tak je přímo za horou, což je divné, protože ta je na neverovýchodě. Později mi to dojde. Jsem na jižní polokouli, kousek od obratníka Kozoroha. Astronomicky je slunce nyní někde pod obratníkem Raka na severní polokouli. Takže se tu drží na obloze severněji. Moře je klidné a půjčovna prken stále zavřená. Takže mě čeká dnešní plán - NP Black River Gorges, kde mě zajímá vodopád Chamarel a Sedmibarevná země. A další místa. 


Kvůli uzavřené silnici z Grande Case Noyale do Chamarelu mě ale čeká mnohem delší objížďka (nebo spíš 20 km zajížďka) na jižní pobřeží. Vydávám se po hlavním tahu přes Tamarin na jih k poloostrovu Le Morne Brabant. Po cestě chci ještě dotankovat doplna (nějak zmizely dvě čárky na ukazateli stavu nádrže), abych náhodou nezačala viset bez štávy v oblasti bez benzínek. Sice nepředpokládám, že bych měla ujet 130 km, ale jistota je jistota. Dojedu k benzínce za Grand Riviére Noire, zaparkuju u stojanu a čekám, že se mě někdo ujme. Korpulentní žena mi řekne, že až od osmi. Hodinky ukazují 7:54. O.K. Zajedu tedy pod strěchu benzínky, abych se vyhla dalšímu meholení a klidně si počkám. V 8:01 opět stojím u stojanu. Přijíždí auto z půjčovny a pumpařka jim něco francouzsky povídá. Z výrazů a z číslovky “onze” mi dojde, že v osm nenatankuju, možná tak v 11. A nebo vůbec. O.K.takže to musím zvládnout bez plné. 


Čím víc se blížím Le Morne, tím je zataženěji. Občas prší. Pak zase ne. Odbočím na poloostrov. Jeho nádherné pláže jsou lemované hotelovými komplexy. Zastavím na jedné pláži. Pak o kus dál na druhé. Vždy když nepší. Pak se ale zase rozprší. Něco mi říká, že národní park ve vnitrozemí asi dnes nebude dobrá volba. Kolem jižního pobřeží bude pršet. Rozhoduji se změnit plán a vydat se raději obhlédnout Flic en Flac a maják Albiol severně od Tamarinu. Že to byla asi dobrá volba mi ukazuje za chvíli obloha. Najednou přestane pršet a vyleze slunce. Zastavuji ve vesnici La Gaulette, kde mě zaujme nádherná zátoka s rybárskými loďkami, které se zrcadlí na hladině. Světlo se ale rychle mění a za chvíli je zase zataženo. Další zastávka u břehů Case Noyale.

Je zde stará pošta a ještě starší stromy mohutného fíkovníku banyánu, který je hinduisty považován za posvátný. Půl jedenácté a pumpařka na benzínce stále sedí na židli a nic nedělá. Odbočím na Salines, oblast salinišť, kde se získává sůl vypařováním mořské vody. Dojedu k staré strážní věži postavené z lávového kamene. Na západním pobřeží bývalo 5 věží. Postavili je ve 30.letech 19.stol. Britové, aby bránili ostrov před případným útokem Francouzů, kteří ostrov vlastnili před nimi. Z 5 věží Martello se dochovala v původním stavu jen jedna. Tato to nebyla. Vnitřek je zničený a nelze se dostat na vrchol věže. Sice sem někdo dal prkna, ale dost vratká. Vedle stojí ruina nějaké vily. Projdu ji a objevím staré dělo, které patřilo ke věži. Další přeháňka. Nezmoknu díky ruině. Pokračuji do La Preneuse. Objevuji funkční benzinku. Zde je na pobřeží funkční Martello tower. Ve věži je muzeum. Dnes bohužel zavřeno. Kousek od věže pěkná pláž.

Projedu Tamarin a směřuji na Flic en Flac. Po cestě míjím pole cukrové třtiny. Nechávám motorku u krajnice a jdu se projít do pole. Na obzoru krásně Rempart Mountain. Slunce teď dost praží. Do Flic en Flac dojedu před jednou. Už mám dost hlad. K snídani jsem měla jen kousek bagety s máslem. Proto mířím rovnou k pláži, kde je dost stánků s místním “fast foodem” včetně kokosových ořechů. Kalamáry s hranolkami sním usazená v písku pod cypřišem. Pak ještě kokosová voda. Flic en Flac je více turistické naž Tamarin s restauracemi, penziony, hotelovými komplexy. Projedu směrem na jih k pláži Wolmar. Ta je obestavěná resorty. Zpět na hlavním tahu na Port Louis mířím k Albionu. Cca 20 km k majáku. To značení by tu mohli zlepšit. Nějak nevidím směrovky, tak se musím vracet. Ještě, že ty mapy.cz fungují offline. O půl čtvrté jsem u 30 metrového majáku.


Prý je možné jej navštívit. Brána je ale zamčená. Podél vede stezka na pobřeží. Nádherné pobřeží se skalní bránou a černými sopečnými horninami. Rostou tu aloe vera. Přeskáču po balvanech až ke skalní bráně. Ve čtyři sedám na motorku. Musím už vyrazit nazpět, abych stihla být před západem slunce v Tamarinu. Ještě ale udělalm jednu zastávku - v Albionu na pláži. Prokličkuji labyrintem ulic rezidenční čtvrti a dojedu k parku u pláže. Je to skoro cypřišový les. V altáncích tu popíjejí místní muži. Na jednom plácku se hraje petanque. Pláž je pěkná. Opět je to taková klidná laguna. Když sedám na skútr, přižene se déšť. Jak jinak. Opět během chvíle zmoknu. Než ale dojedu na hlavní tah, je po dešti. Takže zase stihnu uschnout, než dojedu do Tamarinu. U nákupáku Super tankuji do plna na další den. Nakoupím pár věcí na snídani a jedu na pláž. Slunce už skoro zapadá. Ne, že by přes ta mračna bylo nějak vidět. Využívalm toho, že je otevřená půjčovna surfů a jdu se poptat. Nějaké vlny by prý měly bylt zítra, pak to zae bude špatné. Otevřeno budou mít od 9. Takže plán na další den je jasný - využít zřejmě jediné šance si po dvou letech snad sjet nějakou vlnu.

Sotva se setmí, začne zase pršet. To už jsem ale v apartmánu. Za sebou mám odhadem 120 km. Bohužel jsem si ráno nevšimla počtu kilometrů na tachometru, se kterými jsem vyjížděla, ale jen ten okruh z Tamarinu přes Foic en Flac do Albionu a zpět bylo cca 60 km.


neděle 10. července 2022

První den na Mauriciu

Po 11 hodinovém letu z Paříže (ještě, že jsem měla na přestup 8 hodin, jen na pasovce to zabralo hodinu a půl) v 6 hodin ráno místního času přistávám na ostrově obklopeném Indickým oceánem – na Mauriciu. Poprvé se dostávám na jižní polokouli. Slunce bude za chvíli vycházet. V Česku je o dvě hodiny méně. Vzhledem k tomu, že jsem z pátku na sobotu spala jen hodinu v autobuse z Brna do Prahy na letiště a na CDG v Paříži jsem chvíli podřimovala na lavici na terminálu, prakticky celý let jsem prospala (o kvalitním spánku ale nelze hovořit). Únava ale je znát. V letadle na Mauricius vyžadují roušky a každý jich několik vyfasuje, aby si je mohl pravidelně měnit. Velká část lidí má roušky pod nosem. Spát s maskou přes oči (kvůli světlu) a ještě s rouškou fakt nedávám. Vyhrává maska přes oči. Dusit se nebudu. A nejsem jediná.

Po příletu vyplním celní deklaraci, kde mě vítá obrázek ptáka doda, projdu pasovkou (asi za 10 minut), pak ještě ukážu zdravotní formulář (kdo jej nemá, vyplňuje na místě žlutý formulář) a jdu pro batoh. Ten naštěstí dorazil se mnou. Vybírám nějaké rupie. Na celním přiznávám dovezené jablko (nějak mi uniklo, že se asi ovoce nemůže dovážet), celník mávne rukou, že jedno je O.K. V další hale na mě mávají na přepážkách směnáren. Směňuji nějaká eura. V příletové hale ještě kupuji láhev vody (předražená za 75 Rs.) a jdu hledat autobusovou zastávku. Mapy.cz ji mají špatně umístěnou. Zastávku najdu podle přijíždějícího autobusu. Přes letiště míří většina autobusů na trase Mahebourg-Port Louis a nebo ty, co míří na jih a do středu ostrova. Mám vypsané 3 možnosti, jak se dostat do Tamarinu na západním pobřeží. U všech musím alespoň jednou přesedat. Nakonec jako první dorazí kolem 8 hodiny linka 10, kterou se dostanu na jižní pobřeží do Suillacu, pak přesednu do linky 133 do Baie du Cap a pak do linky 5, která jede podél západního pobřeží přes Tamarin. Zdálo by se to složité, ale je to dost jednoduché a ani nemusím dlouho čekat na další linky. Počasí je proměnlivé.


Chvíli prší, pak svítí slunce. Jízda rozhrkaným autobusem je zážitek. Řidič to často dost krosí. Výběrčí jízdného průběžně kasíruje. Ten první má v ruce mašinku na jízdenky, která spíš připomíná nějakou součástku motoru toho autobusu (něco jako karburátor). Vytištěná jízdenka ani není čitelná. Je to ale dobrá kuriozita, kterou jsem bohužel nezdokumentovala v domnění, že takto je to v každém autobuse. V dalších dvou už ale mají “modernější” tiskárnu. Během dvou hodin projedu část ostrova. Vidím slavnou skálu Le Morne, lány cukrové třtiny, vlny dorážející ke břehu...Vše ale působí poklidně. Nikde žádné davy a silnice taky nejsou přecpané auty.

V 11 vysedám v Tamarinu a jdu najít rezervované ubytování Holiday Surf Lodge, což by měl být apartmán. Čekám, že na domě bude nějaká cedule. Není. Ulici najdu podle map snadno, pak ale nikdo z těch, co jsou na ulici, netuší, že by tu mělo být nějaké ubytování. V pouličním kadeřnictví mě nasměrují na konec ulice. Tam vlezu do květinářství se znovu zeptat. Ochotný květinář Florian zavolá na ubytování, zjistí, že ví, kde to je a dovede mě tam. Je to ten dům, co jsem si myslela. Přivítá mě dcera majitelky. Ukáže, co a jak a konečně se můžu po dlouhé cestě vyklidnit. Nádherný apartmán s kuchyňkou, telkou, klidnou terasou a funkční wi-fi. Dávám sprchu a jdu prozkoumat okolí. Do 15 hodiny je otevřený supermarket na kraji obce. Po cestě se zastavuji na pláži. Sice nepatří k nejhezčím, ale zde mě zajímají spíše vlny na surfování. Tamarin jsem si zvolila jako základnu na 5 nocí právě kvůli ideálním podmínkám pro věčné začátečníky jako jsem já. Dnes nějaké vlny sice jsou, ale je to dost poklidné. Zato v na pláži to pod stromy žije. Je neděle a místní piknikují. Od 1.července to mají zase povolené.


Je tu jeden stánek s jídlem, u kterého je fronta. Je jedna hodina a žaludek se hlásí o slovo. Stoupám do fronty. Nechávám si naložit nudle s kuřecí směsí, rajčatovým salátem a několika knedlíčky. Tuto mňamku pojím na lavičce pláže. S plným žaludkem pokračuju na nákup. Na cestě míjím solná pole, kde se v letních měsících tradičně sbírá sůl vypařená z moře. Teď je tu “zima” a v těch 23 stupních se moc soli nevytvoří. Super je nákupák za vesnicí. Je tu food court (otevřený každý den do 21 hodin), obchody s oblečením a také velký supermarket, kde si hodlám koupit něco na snídani.

Ceny jsou tu jako u nás. Máslo za 50, olej za 40…(v přepočtu). Bageta ale jen za 4,50 Rs (2 Kč). Kupuji pár pěkných pohledů do sbírky, bagetu, máslo, šunku, aloudu a kefír a jdu nazpět na pláž se zeptat do půjčovny surfových prken na nějaké detaily s tím, že bych se tam pak vrátila a zbytek odpoledne se seznamovala s mořem. Půjčovna je ale zavřená a moře je zdá se taky klidnější. Vracím se na apartmán s tím, že si dám alespoň chvíli oddech a na pláž se vrátím na západ slunce. Únava mě ale zmůže tak, že vytuhnu na 2 hodiny a vzbouzím se až před šestou, kdy už je skoro tma. O půl osmé je mi podle dohody doručen skútr až na verandu. Půjčovnu Kolkan rental jsem našla přes internet a komunikace byla rychlá. Majitel dokonce umí pár slov česky. U předání skútru byly stejné procedury jako v Evropě (žádný asijský způsob, zde máš rozhrkaný stroj). Cena na den příjemných 550 Rs + 200 Rs za dovoz a odvoz. Dostala jsem nějaké rady ohledně možností tankování a nepříjemnou zprávu, že silnice z pobřeží na Chamarel je kvůli opravě zavřená. Takže mě čeká delší objížďka. Zbytek večera trávím koukáním na Netflix, který mám na té velké telce k dispozici.

5.den na Mauriciu: Výstup na Le Morne a projížďka kolem jižního pobřeží

  Poslední den v Tamarinu. Poslední den, kdy mám k dispozici skútr. Protože jsem včera stihla dojet i ke Grand Bassin a do oblasti čajových ...