MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

sobota 2. října 2021

Zápisník z Madeiry: procházka Botanickou zahradou a návrat do Česka

(pondělí 14.6.) Deset dní uteklo jako voda. Čekal mě návrat do Česka. Protože mi to ale letělo až před pátou odpoledne, naplánovala jsem si ještě dopolední návštěvu Botanické zahrady, abych mohla srovnávat. K návštěvě jsem chtěla využít nasbírané body z aplikace Madeira Safe. Předtím jsem ale ještě musela absolvovat antigenní test na covid, aby mě pustili do letadla.

Vzbudila jsem se před budíkem po šesté hodině. Pingo Doce otvírají v 7:30. Naběhla jsem tam si koupit obložený chleba k snídani. K tomu pastel de nata, mandlový brezel a džus. Poté jsem se zastavila na Mercado dos Lavradores pro slíbenou fialovou hortenzii. Stará květinářka asi zapomněla. Něco říkala a zabalila mi kromě jedné sazeničky údajně fialové hortenzie také nařezané stonky odkvetlé fialové hortenzie. Prý stačí zasadit do hlíny a ona vyklíčí. Chtěla za to jen 3 €. Zabalené hortenzie narvu do postranní kapsy nacpaného batohu. Čeká mě půlden s plnou polní. Batoh za těch 10 dní trochu ztěžkl o pohledy a nějaké suvenýry.


V lékárně Farmacia Central jsem měla domluvený čas testu v 9:20. Přicházím tam dříve. Na plácku pod katedrálou stojí odběrový vůz, kam si stoupnu do malé fronty. Dostanu tyčinkou do nosu a čekám 15 minut na výsledek. Naštěstí negativní. Vracím se na ubytování, beru věci a odhlašuji se. Klíče nechávám uklízečce na stole.

V 10 hodin nasedám na zastávce nedaleko Mercado do MHD č.31 jedoucího k Botanické zahradě. Cesta nahoru do vyšších pater Funchalu opět stojí za to. Autobus překonává svahy a zatáčky.


Na pokladně Botanické zahrady ukazuji číslo vygenerované v appce a jdu zdarma dovnitř. První se projdu malým muzeem. Je tu pár geologických exponátů a docela děsivá sbírka vypelichaných vycpaných zvířat, které jsou zřejmě tak staré jako celá zahrada.

Botanická zahrada je rozdělená do "pavilónů" věnovaných jednotlivým druhům rostlin. Je tu orchideová zahrada, zahrada s léčivými bylinkami, s růžemi a nebo třeba kaktusy a sukulenty. Právě Pavilon kaktusů a sukulentů na mě dělá největší dojem. Projdu se kolem známé mozaiky z různobarevných rostlin, která je symbolem zahrad. Kvůli podmračenému počasí to dnes nepůsobí tak krásně jako na propagačních fotkách.


Sedám si na terasu kavárny u vyhlídky na Funchal a dávám si kávu a quiche. Nemám kam spěchat.

Ve 13:05 sedám na autobus a jedu zpět dolů k přístavní promenádě. V kavárně na promenádě mě zaujme nabídka denního menu - kuřecí stehno s bramborami a pití za 6,50. Před cestou se musím posilnit. Dávám si tedy oběd. Zastávka autobusů jedoucích na letiště je nedaleko. Ve 14:35 přijíždí autobus společnosti SAM linky 23, který podle jízdního řádu také jede přes letiště. Řidič nejprve nevypadá na to, že by mě chtěl vzít a uznat zpáteční jízdenku, kterou jsem si koupila po příletu. Když ale nastoupí všichni cestující, nakonec mě vezme a jízdenku uzná. Jinak bych si musela ještě asi 15 minut počkat na aerobus.


Na letišti jsem po 15:15. U check-inu je již fronta Čechů vracejících se domů. Letadlo bude asi zase plné. Ukazuji QR kód příjezdového formuláře a antigen. Tentokrát se nad velikostí mého příručního batohu nikdo nepozastavuje. Dostanu palubenku a jdu na bezpečnostní kontrolu. Časově to vychází akorát. Využiju testeru parfému v duty free obchodě, abych náhodou nesmrděla. Přede mnou jsou více jak 4 hodiny letu. Odlétáme na čas v 16:40. Před startem letadlo letušky vystříkávájí jakýmsi sprejem proti hmyzu, který je prý pro lidi nezávadný...Přílet do Prahy je před 22 hodinou. Díky tomu, že nemusím čekat na zavazadlo, stíhám jeden z posledních autobusů 119, který mě doveze na Nádraží Veleslavín, kde přesedám na metro na Můstek. Spoje jezdící na letiště jsou stále ještě omezené a posledí jede kolem 23 hodiny.

V centru, kousek od Staromáku, jsem si před cestou na Madeiru zamluvila noc v hostelu Best Spot hostel. V noci mi totiž již nic na Moravu nejede. Díky tomu, že je turismus v Praze stále omezený, mám nakonec 8lůžkový společný pokoj (nocleh za cca 260 Kč) jen sama pro sebe. Recepční si ale kopíruje antigenní test (to, jestli na to má právo, neřeším). Pak se jdu projít okolními ulicemi a najít nějaké místo, kde bych něco zakousla. Nakonec to vyřeší kebab.

Projdu se po Staromáku a jdu spát.

Další ráno se odhlašuji z hostelu a jdu na snídani do cukrárny Světozor na Vodičkově ulici. Snídani řeším trochu netradičně chlebíčkem a pohárem beta. Další zastávkou před cestou do PV je Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. Zajímá mě nejen stálá expozice (která je oproti očekávání skromnější) ale i pár fotek, které pořídili Tomáš Vaňourek a Lukáš Socha během své expedice Z100.

Oběd řeším typicky česky U Pinkasů svíčkovou. A pak již hurá na vlak.

Zápisník z Madeiry: kolem levády Caldeirão Verde až do Pekelného kotle

(neděle 13.6.) Poslední celý den na Madeiře. Přede mnou poslední trek. Nemohla jsem z Madeiry odjet, aniž bych na vlastní oči neviděla jedno z ikonickým míst ostrova - Queimadas a levádu Caldeirão Verde. V Queimadas stojí tradiční domy s doškovou střechou, které v minulosti byly typické v oblasti Santany. Díky nim je nyní oblast rezervace Queimadas jednou z ikon Madeiry a objevíte ji na mnoha propagačních materiálech.

Abych se dostala do Queimadas, musela jsem nejprve dojet do Santany. Autobus mě tam vysadil ve čtvrt na deset. Protože do Quiemadas nejezdí žádný autobus, jedinou možností (pokud nemáte auto) je nechat se ze Santany odvézt taxíkem. Taxikáři mají své parkoviště na ulici vedoucí ke kostelíku. Jenže takhle po ránu tam oproti mému očekávání žádný taxikář nestál. Zašla jsem se zeptat do malého baru, který stojí u parkoviště a kde zřejmě taxikáři chodí na kafe. Majitele baru jsem se zeptala, zda mi může nějakého taxikáře zavolat. Zatímco jsem čekala na taxikáře, kterého se mu podařilo domluvit, dala jsem si u něj kafe a využila wc. Za 10 minut přijela taxikářka. Za odvoz si řekla 10 €. Snažila jsem se trochu smlouvat, ale byla neoblomná. Zřejmě by se to dalo uhádat na 5 - 8 €, ale jiní taxikáři nebyli k mání.


Vyvezla mě těch cca 5 km za městečko do kopců do Quiemadas. Na dotaz, jestli by mě odpoledne mohla vyzvednout, mi řekla, že budu mít snažší sejít po stezce do vesničky Ilha a chytit tam autobus. Pro jistotu mi dala vizitku, kdybych přece jen nakonec chtěla odvoz. Nápad, dojít z Caldeirão Verde do Ilha nebyl vůbec špatný. Stezka PR 1.1 Vereda da Ilha, která vede z Pico Ruivo do Ilha křižuje levádu. Autobus vesničkou Ilha projíždí v 16:58. To bych mohla stihnout.


Prohlédla jsem si malebné domy v Quiemadas. V jednom je malá kavárna. Druhý slouží jako muzeum a možná ubytovna. Kolem je udržovaný park a malá jezírka, na kterých plavou kachny a husy.

V 10:20 jsem se vydala na cestu kolem levády Caldeirão Verde. Na začátku stojí u cesty nádherné statné jalovce cypřišovité, které původně rostly na mnoha místech ostrova. Jejich kvalitní dřevo ale bylo využíváno ke stavbě domů a dokonce jej naleznete i v interiéru katedrály Sé ve Funchalu. Nyní jsou stromy chráněné.


Na trase bylo hodně lidí. Cesta lesem kolem levády brzy přešla v chodníček vedoucí kolem srázu. Minula jsem dva vodopády. I dnes bylo pěkné počasí a ze skal stékalo jen minumum vody.

Po cestě jsem musela projít 4 tunely. V nich je potřeba čelovka. Ve druhém bylo třeba se hodně sehnout. Strop byl nízký. Po cca 4 km jsem došla k rozcestí, kde se lze napojit právě na stezku PR 1.1 do Ilha. Do Caldeirão Verde to byly ještě 2,5 km.

Do tzv. Zeleného kotle jsem došla ve 12:25. Cesta mi trvala 2 hodiny. Chvíli jsem strávila pod 100 m vodopádem, který padá ze skály do zeleného jezírka. Poobědvala jsem banán a v jednu se vydala na rychlou cestu podél levády do Caldeirão do Inferno (Pekelného kotle).


Byla jsem předem varována, že ty 2 km do Caldeirão do Inferno jsou docela náročné kvůli množství schodů, které je třeba vystoupat. Místo prý ale stojí za to. Stanovila jsem si čas, kdy bych se musela otočit, abych stihla dojít do vesničky Ilha na autobus. První kilometr vedl kolem levády po rovince. Pak začaly schody, které mě měly dovést do vyšších patek hor právě do toho Pekelného kotle. Už ty strmé schody byly docela peklo. Prostor kolem mě se více otvíral a dovedu si představit, že osoby s větším sklonem k závratím než já, by tu mohli mít problém. Mě se občas při pohledu dolů rozklepaly nohy. Vystoupala jsem nahoru, prošla tunelem. Pak mě čekal další tunel a před ním malý vodopádek dopadající na stezku. Dostala jsem se do soutěsky, kterou tekl potok a vytvářel kaskádu. Toto místo bylo krásné. Bohužel jsem neměla moc času, abych si tu poseděla. Pokračovala jsem do kotle. Ten byl odtud již kousek. Došla jsem tam v 13:48. Oproti očekávání ale samotný Pekelný kotel nebyl tak zajímavý jako Zelený kotel. Ze skály padal slabý vodopád (možná po deštích je vydatnější) a jezírko prakticky neexistovalo. Posilnila jsem se müsli tyčinkou a ve 14:00 se vydala na cestu zpět k Zelenému kotli a pak k rozcestí, kde bych se napojila na cestu vedoucí k pobřeží k vesničce Ilha.


Na rozcestí jsem došla v 15:10. Do Ilha to odtud bylo 3,8 km. Cesta měla již jen klesat. Nejprve se šlo po pěšince, později cesta přešla ve vyježděnou cestu. Sestoupat jsem měla zhruba 400 výškových metrů. Když jsem vystoupala z lesa, nabídl se mi u silnice pěkný pohled na pobřežní krajinu kolem São Jorge. Mezi políčky jsem sestoupala na silnici a došla po ní ke kostelu v Ilha. Zde je zastávka autobusů. Projížděla jsem tudy v minulých dnech během návratu ze São Jorge. Bylo 16:35. Protože jsem měla chvíli čas, vydala jsem se na vyhlídku, která je ve vedlejší ulici. Pak si sedla na obrubník u zastávky a čekala na autobus. Měl mírné zpoždění. Po cestě zpět do Funchalu jsem opět klimbala.


Poslední večeři jsem si chtěla užít. Po dnešním treku (celkem cca 16,7 km) jsem měla chuť na maso. Nechala jsem se zlákat restaurací Estrela do Mar, která stojí v rohu parku, kde je lanovka. Z nabídky jsem si vybrala rybí polévku a pak hovězí steak se slaninou a sýrem. Jako dezert marakujový pudink. Byl vynikající. S plným žaludkem jsem pak zamířila na pokoj, abych si sbalila věci. Následující den mě čekal návrat do Česka.








úterý 28. září 2021

Zápisník z Madeiry: procházka na vyhlídku Balcões a cesta kolem levády Do Furado do Portely

(sobota 12.6.) Po včerejším oddechovém dni jsem dnes opět vyrazila podle plánu poznávat vnitrozemí ostrova. Přede mnou jsou poslední dva dny, které jsme chtěla využít k procházce kolem levád. Předpověď počasí na dnešek vypadala slibně, tak jsme se rozhodla vyrazit brzy ráno na vyhlídku Balcões (neboli Balkóny), ze které za jasných dní jsou výhledy na nejvyšší vrcholy ostrova. Protože mi autobus společnosti Horarios Funchal (linka č.103) vyjížděl od stanice lanovky už v 7:35, budíka jsem si nastavila na 6:40. Cesta do Ribeiro Frío, kde začíná jak stezka PR 11 Vereda dos Balcões na Balkóny, tak i trasa PR 10 Levada do Furado vedoucí kolem levády do Portely, trvala hodinku. Když jsem vysedla na zastávce v Ribeiro Frío, nikdo tam ještě nebyl. Restaurace, ve které podávají grilované pstruhy zavřená a ani žádné stánky. Většinou to tu ožívá až kolem desáté s příjezdem organizovaných turistických zájezdů. Ribeiro Frío je známé svými sádkami, ve kterých chovají pstruhy. Ti pak končí na talíři právě v místní restauraci. Ribeiro Frío je obklopené vlhkými lesy a je tu o poznání chladněji než na pobřeží.

Rovnou jsem se vydala na stezku směrem k vyhlídce Balkóny. Jednak abych si užila pohled na hory bez mráčků a taky abych se vyhnula turistickým skupinkám. Cesta vede lesem vavřínů a endemitů kolem krátké levády Serra do Faial. Trasa je dlouhá jen 1,5 km. Po cestě jsem minula malé občerstvení Flor da Selva, které se pomalu chystalo otevřít. Kolem něj kvetly fialové hadince. Sniídani jsem dnes moc nedala, proto jsem se rozhodla si zde něco na zpáteční cestě dát.


Na vyhlídce už pár lidí bylo. Snažili se z ruky nakrmit pěnkavy modré, které jdou tu krotké. Vyhlídka je opravdu ve tvaru balkónu. Přede mnou se otevřelo panorama hor Pico das Torres a Pico do Areeiro. Na obloze ani mráček. Pokochala jsem se nádhernými výhledy a vydala se po stejné cestě zpět. V občerstvení si sedla do malé restaurace a poručila si rajčatovou polévku s vejcem a bolo do caco s česnekovým máslem. Snídaně to byla vydatná. A potřebná. Přede mnou totiž byla zhruba 11 km cesta kolem levády Do Furado do Portely. V občerstvení prodávají i suvenýry jako jsou pletené vlněné čepice a ponožky nebo dřevěné vařečky a kvedlačky na ponchu (pau da poncha zvané též caralinho).


Život v Ribeiro Frío se před desátou dopolední pomalu probouzel. Brány restaurace byly otevřené a u silnice již stály stánky s pletenými suvenýry. Nakoukla jsem do malé kapličky, využila wc a vydala se na další cestu.

Stezka PR 10 začíná u restaurace a vede kolem jedné z nejstarších levád na Madeiře. Trasa končí u restaurace v obci Portela, která je odtud vzdálená asi 11 km. Díky tomu, že Portelou projíždí autousová linka do Funchalu, jsem si mohla dovolit vyrazit po této trase. Ti, kteří se po Madeiře pohybují autem, musí řešit, jak se dostat zpět k autu zaparkovanému v Ribeiro Frío. Linka č. 53 společnosti SAM projížděla Portelou v 16:10 a 18:15. Takže jsem měla dost času si celou trasu v klidu projít.


Z Ribeiro Frío jsem vycházela v 10:15. Kolem levády občas kvetly fialové madeirské orchideje, které jsou na ostrově endemické. Cesta vedla kolem srázů. Z jedné strany skála, ze které během deštivých dní padají pramínky vody. Několik dní již ale nepršelo, tak jsem až na jedno místo nemusela procházet vodopády. Okolní hory se postupně halily do oblak. Minula jsem 3 tůně. Kolem poletovaly pěnkavy modré. Zastavila jsem se u malého stavidla, kde ptáčci poletovali a nasypala jim ptačí zob, který jsem našla u cesty směrem na Balkóny. Cesta ubíhala celkem rychle. Potkala jsem jen pár lidí. Tato leváda nepatří k těm nejexponovanějším.


Za vodárenskou věží začala cesta klesat. Voda v levádě rychle stékala do údolí. Sestoupala jsem k lesnickému domu, před kterým rostou zvláštně zkřivené cypřiše. Je tu vybudované pěkné odpočívadlo obklopené množstvím květin. Odtud mi zbývalo do Portely už jen 2,3 km. V cíli jsem stanula v 15 hodin. Z terasy u silnice jsou pěkné výhledy na "Orlí skálu" (Penha D`Aguia). U silnice stáli taxikáři a čekali na příchozí turisty jako jsem já. Zamířila jsem do restaurace u zastávky, kde jsem hodlala strávit tu hodinku do příjezdu autobusu. Z nabídky jsem si dala polévku caldo verde. Konzistence a chuť polévky byla stejná jakou jsem před pár dny koupila v supermarketu jako hotovku. Moc bych za to nedala, kdyby polévku koupili v Pingo Doce. Chuť jsem si spravila pudinkovým zákuskem.



Těsně před tím, než měl na autobusovou zastávku dorazit autobus, zaparkoval na zastávce, kde již čekalo dalších asi 6 lidí, taxikář a začal lidi lanařit, že je odveze do Funchalu za 5 € na osobu. Autobusem je to prý dlouhé a cena jsou 4 €. Když nikdo nejevil zájem, poodjel. Pak ale ještě jednou přijel a pár lidí zlanařil. To už přijížděl autobus. Já jsem si zvlolila jízdu autobusem. V Machicu se přesedalo na další linku. Po cestě jsem si trochu pospala. Nějak mě dnešní výlet zmohl.

Zpět ve Funchalu jsem si šla odpočinout na pokoj. Oproti včerejšku je dnes odpoledne pod mrakem a chladněji.


Po sprše jdu obhlédnout ulici Santa Maria a najít restauraci, kde bych si mohla dát třeba chobotnici. Dnes mám chuť na mořské potvory. Nechávám se zlákat majitelem restaurace Marisqueria Tropicana, se kterým se chvíli bavím portugalsko-španělsky. V nabídce mají grilovanou chobotnici. K tomu si dávám jako předkrm 2 kroketky z tresky. Jako pozornost podniku dostávám sklenku madeiry. Zatím jsem první klientkou. Doba večeří ještě úplně nenastala. Restaurace se ale postupně plní. Naháněč se snaží před restaurací zlanařit procházející lidi. Tento způsob nahánění nemám ráda.


Týpek navíc vypadá, že na něčem jede. No, kdybych měla dělat tuhle práci, asi bych si taky něco šlehla, aby mi to uteklo. Během čekání na jídlo se mi podaří hacknout wifinu. Heslo bylo předvídatelné - tropicana. Kroketky jsou dobré, chobotnice trochu gumová. S nostalgií vzpomínám na grilovanou chobotnici z tržnice v Lisabonu. Cena za večeři je poněkud vyšší než jiné dny - 26 €. Po večeři jsem se vydala ještě na procházku k pevnosti São Tiago. Stále je světlo. Ulice Santa Maria je v obležení restaurací, které se plní lidmi. U bílého kostelíka Capela do Corpo Santo hrála živá hudba a panovala tu příjemná atmosféra. Zašla jsem do pevnosti.

Nahoře na terase pevnosti probíhala svatební večeře. Protože byla brána pevnosti otevřená, dostala jsem se nahoru na ochozy, odkud je pěkný výhled starou čtvrť. Z různých stran se ozývala hudba. Jeden zpěvák hrál u luxusní restaurace v pevnosti a další hudba přicházela z uličky Santa Maria. Příjemné místo.

Zamířila jsem zpět ke kostelíku, kde jsem si sedla ke stolu baru Banana`s a z nápojového lístku si vybrala marakujovou ponchu (3 €). V kartě mají i jídlo. Chtěla jsem si rezervovat stůl na neděli, ale bohužel mají zavřeno. Jaká škoda, že jsem toto místo objevila až na konci pobytu (v září jsem se sem ale mohla podívat znovu a tentokrát ochutnala i "picado mixto" - vepřové a kuřecí maso na kostičky v omáčce s hranolkami). Příjemnou atmosféru dotvářely rockové pecky v podání kapely, která pod kostelíkem vyhrávala. Bylo tam tak fajn, že jsem si ještě poručila koktejl Acapulco`s Malibu. Skladba What`s Up od Lindy Perry byla zlatým hřebem večera. Když kapela dohrála a já dopila drink, vydala jsem se si odpočinout. Další den mě čekal trek kolem jedné z nejhezčích levád.

Video z výletu najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=3mBNZXmDLmc&t






 


středa 8. září 2021

Zápisník z Madeiry: Plavba na Kolumbově lodi a setkání s Winstonem Churchillem v Câmara de Lobos

(pátek 11.6.) Dnes mě čekala původně neplánovaná atrakce - plavba na "pirátské" Kolumbově lodi Santa Maria. Když jsem plánovala cestu na Madeiru, nemyslela jsem si, že se něčeho takového zúčastním, protože dnů bylo málo a možností výletů po ostrově hodně. Jenže leváda do Rei, kterou jsem měla také v plánu, pořád byla oficiálně dočasně zavřená (z informací na webu visitmadeira.pt) a v rámci aplikace Madeira Safe to Discover jsem si nasbírala dost bodů, abych si mohla plavbu na replice Kolumbovy lodě užít zdarma. Dva dny dopředu jsem si tedy přes appku zamluvila termín na dnešní odpoledne. Aktuálně loď vyplouvala v pondělí, středu a pátek buď ráno, nebo odpoledne ve tři. Protože ráno mohlo být ještě chladno na možnou koupel v moři, rozhodla jsem se pro odpolední termín. A dopoledne se rozhodla vyrazit do rybářské vesničky Câmara de Lobos, která je od Funchalu vzdálená jen asi 5 km na západ a dostat se tam lze městskou linkou 1 - linha verde.

Budíček byl v 7. Na 8:10 jsem chtěla být na zastávce MHD, odkud autobus vyjíždí. Zastávka je na nábřeží kousek od lanovky. Velký páteční trh v Mercado dos Lavradores byl v plném proudu. Místním trhovcům a jejich turistickým cenám jsem se vyhla a na ulici po cestě na autobus si koupila u stánku s normálními cenami pár ringlí a třešní. 

Jízdenku do Câmara de Lobos kupuji u řidiče. Jednotná cena za jízdu "zelenou linkou" byla 1,95 €. Cesta trvala 25 minut. Vysedla jsem v zatáčce před vesničkou a vydala se po stezce vedoucí mezi banánovníky k pobřežní promenádě. Po ní lze dojít do Câmara de Lobos až z Funchalu. Došla jsem k zálivu, kolem kterého vesnička vyrostla. Câmara de Lobos patří k nejstarším obcím na Madeiře. Zátoku si oblíbil již objevitel Madeiry João Gonçalves Zarco, který zřejmě zátoku i pojmenoval po množství tuleňů, kteří se v té době v zátoce vyskytovali. Câmara de Lobos znamená tulení doupě. 


Další slavnou osobností, která se zapsala do historie vesnice, byl Sir Winston Churchill. Ten na Madeiru zavítal v lednu 1950, aby zde strávil necelé 2 týdny dovolené. Během svého pobytu zavítal i do Câmara de Lobos. 8.ledna dorazil do vesnice, sedl si na terasu nad přístav a začal malovat. Tento moment je zachycený i na fotografiích a místní obyvatelstvo je na tuto návštěvu pyšné. Na terase, kde Churchill maloval, je nyní pamětní deska. Hned vedle je restaurace po něm pojmenovaná a dole u přístavu kousek od kapličky pak byla umístěná bronzová socha malujícího Churchilla. 


Kromě Churchilla je lákadlem vesničky malebný přístav a barevné rybářské loďky, na kterých rybáři v noci vyrážejí lovit tkaničnice atlantské, alias espady. Ty pak končí na talíři snad všech restaurací jako oblíbená espada s pečeným banánem a marakujovou omáčkou.

Po cestě do přístavu jsem minula starou historickou pec na pálení vápna. Našla jsem místo, ze kterého Churchill maloval přístav. Dnes tu postávají místní rybáři a pozorují dění.


Sestoupala jsem do přístavu a zamířila si prohlédnout kapličku Nossa Senhora da Conceição. Nenápadná kaplička zvenčí má nádherný interiér s množstvím dobových obrazů. Kaplička patří k nejstarším na ostrově a má příjemnou atmosféru. V uličce kolem kapličky je několik restaurací a obchůdek se suvenýry. Zde jsem si pořídila krásnou podložku pod horké hrnce z korku a malované kachličky uprostřed. Vyfotila jsem se se sochou Churchilla a vydala se k molu, na kterém stojí malý maják. Nepřehlédnutelný je z plastů sestavený tuleň na zdi mola. Pěkný street art. 


Ještě jsem si vystoupala na vyhlídku na kopečku Ilheu, kde je malý pačík. Na nejvyvýšenějším místě rekonstruovali dřevenou rybářskou loď, která tu slouží jako dekorace. Naproti se nad oceán zvedá vysoký skalní útes Cabo Girao, který je se svými 590 metry prý druhým nejvyšším útesem na světě.  

Před jedenáctou jsem sedla na autobus společnosti Rudoeste, který projížděl po silnici nad přístavem a za 2,20 € se nechala dovézt zpět do Funchalu. Tam jsem nejprve zamířila do lékárny Farmacia Nacional objednat si termín na antigenní test na den odletu. V lékárně jsem vyplnila dotazník a zamluvila si časovku. Testovat budou v dodávce, která bude stát u katedrály. 


Pak jsem se vydala na Mercado dos Lavradores obhlídnout situaci. U květinářů jsem si koupila pár cibulek a semínek a zamířila na ubytování se naobědvat z toho, co mi zůstalo v ledničce. Po půl třetí jsem se vydala do přístavu k maketě pirátské lodi. Stačilo říct jméno a počkat. Dostala jsem ochutnávkový lístek, který jsem pak na lodi mohla vyměnit za skleničku vína madeira. Na lodi nás bylo asi 15 plus "pirátská" posádka oděná do dobových oděvů. Ve tři jsme vypluli na moře. To bylo dnes klidné. Slunce svítilo a bylo příjemně teplo. 


Loď plula kolem pobřeží směrem k útesu Cabo Girao. Pod ním na chvíli loď zakotvila my jsme měli možnost si skočit do moře. Sice jsou zdejší vody na můj vkus chladné, přesto jsem se hecla a dvakrát si ze zábradlí Kolumbovy lodi skočila do vody. Zahřála jsem se pak skleničkou madeiry. Námořníci na chvíli rozvinuli plachty s velkými červenými kříži a pluli jsme na plachty směrem ke Câmara de Lobos. Když jsme míjeli zátoku, řekl nám jeden z námořníků, že právě v Câmara de Lobos byla postavena tato replika Kolumbovy lodě. Kryštof Kolumbus se na Madeiře zastavil v roce 1468 a pak o šest let později, kdy se měl na sousedním ostrově Porto Santo oženit s dcerou guvernéra ostrova. 

Plavba na pirátské lodi trvala 3 hodiny. Zpět do Funchalu jsme dorazili v šest. Vydala jsem se na pokoj dát si sprchu a pak zase do města. Ještě jsem si chtěla zajít k soše císařovny Sisi, která stojí u kasina kousek od parku Santa Catarina. Císařovna Sisi na Madeiře pobývala několik měsíců na přelomu roku 1860 - 61. Údajně si zde léčila začínající tuberkulózu. Bydlela v paláci, který padl za oběť právě onomu kasinu. Kousek od kasina je palác Quinta Vigia s malou zahradou. Zde sídlí prezident Madeiry. A hned vedle směrem k přístavu je rozlehlý park Santa Catarina. Prošla jsem se parkem k malé kapličce z 15.století. Nedaleko kapličky je socha Kryštofa Kolumba. 


A protože jsem již měla hlad, vydala jsem se z parku dolů k promenádě. Zaujala mě nabídka restaurace La Gruta. Běžně je zde asi nutná rezervace, ale jedno místo volné měli. Z nabídky jsem si vybrala špíz ze sépií a krevet se salátem. Špíz byl skvělý. Jen v misce se salátem jsme objevila malého slimáka. Upozornila jsem na něj číšníka a jako omluvu jsem dostala zdarma dezert. Zvolila jsem si kousek domácího dortu ze sušenek. Na mě moc sladké. 

O 20€ lehčí jsem se vydala na zavečerní procházku po přístavní promenádě. Tribuny a zátarasy po včerejších oslavách Dne Portugalska pomalu mizely.



pondělí 6. září 2021

Zápisník z Madeiry: Trek po mysu Ponta de São Lourenço

 (čt.10.6.) Madeira je zeleným ostrovem. Díky vlhkému klimatu je ostrov porostlý bujnou vegetací ať již vavřínových, eukalyptových a jehličnatých lesů, nebo zelenající se trávou, banánovníky a dalšími rostlinami. Existuje však jedno místo, jedna oblast, která jakoby k ostrovu nepatřila. Nenajdete zde žádné stromy (až na pár uměle vysazených palem), zelenající se louky ani plantáže banánovníků. Jen skály a traviny, které o většinu roku působí suchým dojmem. Na mysu Ponta de São Lourenço, který vybíhá na východě ostrova do oceánu, panuje z nějakého zvláštního důvodu jiné, sušší, klima. Proto zdejší krajina působí vyprahle. To však ale neznamená, že se jedná o nezajímavou oblast, která nestojí za návštěvu. Právě naopak. Ponta de São Lourenço patří k hlavním lákadlům Madeiry a snad každý, kdo na ostrov zavítá, se sem vydává, aby si prohlédl fotogenická panoramata hornin hrajících všemi barvami. Jen zdánlivě zde nic nekvete. Na jaře je samozřejmě mys zelenější a prý to tu i více kvete, ale i později lze najít nějaký ten kvítek nebo třeba kvetoucí bodlák. Mys je zároveň oblíbeným místem pro pozorování východu slunce. 

Já jsem se na tento výlet velmi těšila. Vzhledem k tomu, že autobusové spoje jezdí na mys každý den v pravidelných intervalech a ani o víkendu a svátcích je dostatek spojů, nechala jsem si trek po mysu Ponta de São Lourenço na sváteční den, kdy bych měla problém se dostat autobusem na jiná místa na ostrově. Nakonec mi to vyšlo na Den Portugalska, který připadá na 10. června. Centrum Funchalu mělo být v obležení lidí, kteří se chtěli pozdravit s portugalským prezidentem, který sem měl na otočku přiletět (a to je Madeira autonomní oblastí s vlastním prezidentem). Včera jsem se procházela po nábřežní promenádě, kde byla vystavená vojenská vozidla a nachystané tribuny. Trošku mě udivovalo, že tahle hromadná akce jim v kovidové době nevadila, ale květinové slavnosti byly zrušeny, aby se lidé nesrocovali...nejen v Česku nedává spousta věcí, co vláda nařizuje, logiku...Každopádně mě tyto oslavy nezajímaly. Natočila jsem si tedy budíka na 6 hodinu, abych v 7:30 sedla na autobus č.113 společnosti SAM do Bahía D'Abra. Ulice byly po ránu klidné. Trh Mercado dos Lavradores v tento sváteční den zavřený.


V 8:50 jsem vysedla na konečné zastávce u začátku turistické stezky PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço, která vede až na konec mysu. Na parkovacích místech už stálo dost aut těch, kteří sem vyrazili za východem slunce nebo na mysu přespali.

Takhle po ránu panovalo skvělé světlo, které nasvětlovalo okolní kopce pokryté žloutnoucími travinami. Vydala jsem se na cestu směrem ke Casa do Sardinha. Casa do Sardinha je malým občerstvením na konci mysu. Vzdálené je sice jen asi 3 km, ale díky fascinujícím panoramatům okolní krajiny, která se během dne ve slunečním světle mění a hraje barvami, se cesta dokáže kvůli častým fotografickým zastávkám značně protáhnout. Mě se protáhla na 3 hodiny. Dech se mi tajil nad tou krásou téměř na každém kroku. Kolem cesty občas kvetly nádherné fialové bodláky. Nikam jsem nespěchala. Neměla jsem důvod. Jak postupoval čas, plnila se cesta výletníky. Zejména Portugalci. Zaslechla jsem polštinu a samozřejmě i češtinu. 


Sopečné horniny hrají všemi barvami. Geologové a vulkanologové by si zde užili. Na kamenech se vyhřívaly ještěrky. Někde jsou k vidění jeskyně, které se zavrtávají do pobřeží. Tyrkysové moře lákalo ke koupeli. Jak se blížilo poledne, bylo čím dál větší horko. Jakmile jsem kolem jedné hodiny po poledni došla ke Casa do Sardinha, objednala jsem si jejich domácí limonádu a "prego Medeirense" (madeirský sandwich). Ceny jsou tu vyšší, protože sem musí vozit zásoby na člunu z nedalekého Canicalu nebo Machica. Tento jednoduchý oběd mě vyšel na 11 €. Sandwich se skládal z bolo do caco, plátků hovězího s rajčetem a sýrem a na tom nasypané vroubkované chipsy. Během oběda nad mysem proletělo několik stíhaček ve formaci. Zřejmě součást oslav Dne Portugalska. Nebo odlet prezidenta zpět na pevninu. Dopravních letadel nad mysem proletělo několik. I když asi ne tolik, kolik jich tu běžně létalo před kovidem.



Po obědě jsem se rozhodla ještě vystoupat na vyhlídku na vrchol mysu, odkud se nabízejí nejen pohledy na ostrůvky Ilhéu da Cevada a Ilhéu do Farol (zde stojí maják), které jsou pokračováním mysu, ale také panorama Madeiry na západě. Cesta na vyhlídku je docela strmá. V lávové hornině byly všlapané schůdky. S každým metrem jsem ale měla lepší výhledy na krajinu pod sebou. Obloha dnes byla vymetená a nad hornatým pohořím ve vnitrozemí ostova se nedržel ani mráček. Díky tomu jsem mohla vidět nejvyšší hory ostrova - snadno rozpoznatelný Pico do Areeiro s radarem a Pico das Torres. Výstup na vyhlídku ale nebyl moc náročný (v porovnání se zdolanými nejvyššími vrcholy ostrova). Na vrcholu vyhlídky je umístěná informační tabule a plácek je kvůli bezpečnosti obehnaný dráty. Výhledy byly úchvatné. Celý tento výlet byl svělý. 


Za informační tabuli jsem schovala malovaný kamínek, který jsem dostala od Vlastíka, abych jej někde nechala. V kapse batohu jsem stále nosila i Rákosníčka, ale ten se mnou pojede i domů. Ještěrky, které stráží vrchol mysu, jsou dost oprsklé. Vůbec se nebály tak jako ještěrky na zbytku ostrova a na lidi klidně lezly. Jedna zaútočila i na můj foťák a nebála se mi vylézt na nohy. 


Sestoupala jsem zpět ke Casa do Sardinha a po stezce se vydala k malé zátoce Cais do Sardinha, kde je možné se smočit v moři a třeba si půjčit kajak. Byly dvě hodiny a slunce pražilo. Rozhodla jsem se odložit návrat autobusem a užít si trochu osvěžující koupele na této malé kamenité pláži. Bylo tu docela hodně lidí. Zabrala jsem si jeden kámen a vlezla do studeného moře. Bylo to fajn. Nakonec jsem do moře vlezla dvakrát. Po 15.hodině jsem se vydala na zpáteční cestu. Už jsem se nechtěla tolikrát zastavovat, ale to odpolední slunce bylo skvělé na focení. Mys byl najednou jiný než ráno. Nakonec jsem na zastávku autobusu dorazila o půl páté. Na začátku mysu byla spousta svátečních výletníků z města. Mnozí z nich s rouškou na obličeji...Ach jo.


Autobus odjížděl v 17 hodin a v Machicu jsme museli všichni přesednout do jiného vozu. Zpět ve Funchalu jsem byla po 18. hodině. Zamířila jsem do supermarketu, kde jsem si koupila mrkvovou polévku, papayu, briošky a jogurty a doufala, že mi v té lednici zůstanou. K večeři jsem si dala polévku a bramborový salát ensaladilla rusa. Na večeři do restaurace se mi dnes nechtělo. Přece jen jsem toho slunce už měla za celý den až až.


 

 

 


Zápisník z Madeiry: procházka Botanickou zahradou a návrat do Česka

(pondělí 14.6.) Deset dní uteklo jako voda. Čekal mě návrat do Česka. Protože mi to ale letělo až před pátou odpoledne, naplánovala jsem si ...