Translate

sobota 1. června 2019

Výlet přes mys Punta de n'Amer aneb Jak jsem našla druhou jeskyni

Cova de Crestas
Na Mallorku konečně přišlo léto a já se ve svém volnu vydala na půldenní nenáročný výlet na mys Punta de n'Amer. Již loni jsem tuto trasu absolvovala (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/07/cestou-necestou-po-vybezku-punta-de.html), ale protože jsem poté přišla o video a fotky (a nenašla jednu z pobřežních jeskyní, kde žili v době bronzové lidé, rozhodla jsem se trasu projít znovu. Tentokrát ale naopak.
Ráno jsme tedy nasedla na autobus a nechala se dovézt do Sa Coma. U bělostné pláže, kde stezka po pobřeží začíná, se popásali koně a poníci. Turisté s malými dětmi z nich měli haló.
Vydala jsem se po již námé cestičce po pobřeží.
Sa Coma + S'Illot
První zastávkou byl jeden z bunkrů z doby španělské občanské války. O kus dál jsem vystoupala k malé jeskyňce, která zřejmě v minulých staletích sloužila jako obydlí. Na dohled od ní je starý kamenolom. Kámen je na ostrově jedním z tradičních stavebních materiálů a v minulosti se získával právě ze skalnatého pobřeží.
A protože je kamenolom hned u kraje moře, vytvořilo se v něm malé jezírko, ve kterém plavou i rybky. Oproti minulému roku jsem se ale v kamenolomu nekoupala. I když voda byla již docela vyhřátá. Navštívila jsem malé zátiší pod pískovcovou skálou, kde je příjemný stín. Oproti loňsku bylo zátiší o něco čistší a bez rozpadajícího se křesla.
O asi sto metrů dál jsem došla na místo, kde se v útesu ukrývá jedna z jeskyní (Cova de ses Pedreres ) využívaných v době bronzové jako obydlí. Tuto jeskyni jsem objevila již loni. Letos jsem chtěla najít i jeskyni Cova de Crestas, kterou jsem loni marně hledala. Pokračovala jsem dál po pobřeží a pozorovala útesy okolo.
Až jsem u jednoho náhodou objevila malý otvor a schůdky v pískovci vedoucí dovnitř. Vchod je vidět jen ze strany moře, z pevniny je neviditělný. Sestoupila jsem dovnitř na průzkum. Není to velká jeskyně, ale jako obydlí jistě dobře sloužila. Nalezly se zde keramické předměty z doby předtalayotské.
Spokojená, že jsem byla úspěšná v hledání, jsem se vydala do vnitrozemí mysu ke strážní věži Castell de la Punta de n'Amer. Strážní věž pochází z konce 17.století a sloužila k obraně pobřeží. Opět jsem se prošla malým muzeem a vystoupala nahoru na věž. Výhledy jsou odtud opravdu pěkné. Kolem zrovna projížděl jezdecký oddíl na koních a zastavil se u malé restaurace u věže. V malé budce zde mají i papouška kakadu.
Do Cala Millor to již bylo asi půl kilometru. Tentokrát jsem se neprocházela labyrintem stezek v chráněných písečných dunách a rovnou jsem se vydala na autobusovou zastávku. Bylo pár minut po druhé. Jeden autobus mi jel ve 14:10 a další od 45 minut později.
Cova de Ses Pedreres
Nepočítala jsem, že bych stihla ten první, ale nakonec se mi to podařilo. Když jsem se blížila k zastávce, zrovna přijížděl.
Byla to příjemná, nenáročná procházka.  

Video je zde: https://youtu.be/s2-Ci0ZF_OQ
Cala Millor

úterý 21. května 2019

Mercado Medieval Capdepera 2019: momentky

Od pátku do neděle se v Capdepeře konal již tradiční "středověký trh". Ulice a hradby středověkého opevněného hradu se oděly do svátečního. Všude visely erby, vlály barevné prapory. Prodejci se oblékli do středověkých oděvů a vesnice se zaplnila tisíci návštěvníků. Nechybělo jídlo, pití, kejklíři, rytíři, zaklínači hadů a dokonce ani čerti. Každý den probíhal nějaký kulturní program. Tance, koncerty...
Bohužel jsem nemohla vidět vše, ale v neděli jsem si na chvíli do Capdepery zašla. A po delší době jsem se opět dostala na hrad, ze kterého jsou moc pěkné výhledy na okolí.
Tady je několik momentek, které jsem na slavnosti pořídila.











úterý 14. května 2019

Chci na Fidži! Kateřina Francová - Soutěž o práci snů na Fidži od CK Go2



Pomoz mi vyhrát práci snů a cestu po Fidži! Podívej se na toto krátké video na youtube, dej mu "lajk" a okomentuj. Toto vše pomůže. Díky

neděle 28. dubna 2019

Výlet k solným pláním aneb Jak se vyrábí slavná sůl Flor de Sal?

Opět na Mallorce. Opět v pracovním procesu. A opět se vydávám objevovat krásy ostrova.
První volno po Velikonocích jsem se rozhodla strávit výletem do oblasti, která mi byla zatím neznámá - na jižní pobřeží k letovisku Colonia de Sant Jordi, poblíž nějž se táhne opěvovaná panenská pláž Es Trenc. Jelikož ale počasí není ještě ideální celodenní válení se na pláži, natož na koupel v moři, Es Trenc nebyla hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla do této oblasti vyrazit. To, co mě zajímalo, byly solné pláně, které se tu nacházejí. Mořská sůl se zde těží již po staletí a od 50.let minulého století se těžba mořské soli, speciálně jejího delikátního druhu "flor de sal", stala důležitým byznysem ostrova.

Dnes je sůl Flor de sal prodávaná ve válcovitých krabičkách jedním z nejtypičtějších a nejoblíbenějších suvenýrů. Je to také ta nejdelikátnější a nejceněnější druh mořské soli. Tou nejznámější značkou je Flor de Sal de Es Trenc, která se těží právě v solných pláních, které se táhnou ve nedaleko pláže Es Trenc ve vnitrozemí. Kromě Colonia de Sant Jordi je nejbližší obcí k solnýnm pláním malebná vesnička Ses Salines. Již její název je odvozen od nedalekých salinišť a jednoho z tradičních řemesel. A právě zde jsem se rozhodla začít tento výlet. V plánu pak bylo dojít k fabrice, kde se vyrábí ona tolik ceněná Flor de Sal de Es Trenc a po prohlídce pokračovat dál kolem salinišť na pláž a podél ní dojít do Colonia de Sant Jordi, kde bych nasedla na zpáteční autobus.
Dostat se z Cala Ratjady do této oblasti není úplně snadné, protože nejprve musím dojet do Manacoru, odkud pak vyjíždí další autobus. A ten již nejezdí moc často. Hlavně pak nazpět jsem měla jen dva časy, které, kdybych nestihla, tak bych musela v Colonia de Sant Jordi přenocovat.
Takže jsem se o půl osmé ráno dostala do Manacoru, kde jsem měla hodinu k dobru (vyplněnou snídaní v místním baru), než přijela linka č.495 mířící přes Ses Salines do Colonia de San Jordi.
Již loni jsem se touto linkou vydala na jih. Tehdy jsem vysedla v Santanyi a vydala se na výlet NP Mondragó (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/07/po-peti-stezkach-parque-natural-de.html ). Nyní jsem vysedla o dvě vesnice dál. Bylo tři čtvrtě na deset a vesnice Ses Salines působila klidným dojmem. Prošla jsem se podél hlavního tahu, kde se také nachází několik architektonicky a historicky zajímavých budov, jako je středověká strážní věž, kostel, radnice a měšťanské domky. V trafice jsem si koupila láhev vody a pohled a vydala se podél hlavního tahu směrem na západ za vesnici. Po silnici mě pak čakala asi čtvrt hodinová chůze, než jsem mohla odbočit do leva na malou silničku vedoucí mezi statky.
Počasí se opravdu vyvedlo. Sice nebylo horko, ale slunce svítilo a vyditelnost byla skvělá. Dokonce jsem po cestě viděla ostrov Cabrera, který je asi 10 km na jih od pobřeží a je jedním z míst, kam bych se ráda podívala, ale bohužel s jedním volným dnem to není realizovatelné.
Na některých polích rostly traviny a bylinky a kvetly vlčí máky. Po cestě jsem minula místní Mallorquinku, která venčila svého malého psa. Brzy se vracela nazpět po stejné silničce a když mě došla, nabídla mi, že bych mohla vyfotit pěkné výhledy z terasy jejího domu.
Ten stál nedaleko a na kopci a z terasy byla saliniště a jejich okolí pěkně vidět. Asi šedesátiletá paní mi nabídla i oběd, ale to jsem odmítla, protože bych nestihla prohlídku salinišť a návrat autobusem. Zdálo se, že asi chtěla společnost. Domek, který zrovna dostavovali, totiž stojí na samotě obklopený dalšími vilkami a staveními a sociální život tu prakticky není.
Kousek za domkem jsem se napojila na "hlavní tah" vedoucí kolem salinišť do Colonia de Sant Jordi. Po několika desítkách metrů jsem došla k odbočce k luxusnímu wellness hotelu Fontsanta. Za jeho zdmi se ukrývají jediné termální prameny na Mallorce. Ty využívali již Římané, kteří ostrov dobyli v 1.století př.n.l. Ve středověku si lidé všimly léčivých účinků vody a chodili se do ní koupat nemocní leprou a svrabem. V roce 1843 byly kolem pramenů postaveny lázně, které byly využívány k lékařským účelům.  Od počátku 20.století je pozemek v soukromých rukách a od 1996 zde stojí hotel a pokud se v termálech chceme vykoupat, musíme buď v hotelu strávit noc a nebo si zaplatit denní vstup. A ten není nejlevnějí. Denní balíček (dvě hodiny v termální vodě + oběd nebo večeře) chtějí minimálně 85 €.
Po silnici jsem obešla hotel. Za ním stojí malý kostelík Ermita de Banyos de Sant Joan. Ten zde byl prvně postaven na počátku 16.století jako poděkování za "zázračné" účinky termální vody.
A přestaven byl v druhé polovině 17.století. V té době zde vznikla i kamenná cisterna, která měla zadržovat dešťovou vodu, která pak sloužila jako pitná pro okolní obyvatele a návštěvníky lázní a také pro dobytek. Cisterna prý byla v provozu až do konce 20.století.
Od kostelíku a cisterny to byl již kousek k odbočce k fabrice Salinas de Es Trenc. Již od hlavní silnice byly vidět ty kopce soli a bílé budovy malé továrny. U odbočky byla směrovka na pláž Es Trenc a snad každé druhé auto, které sem zahnulo, mířilo nejprve do továrny na prohlídku a nebo jen do obchůdku s produkty značky Flor de Sal. Venku u obchůdku je malé posezení, kde si lze dát kávu a zmrzlinu.
Cedule u návštěvnického centra informavala o časech prohlídek. Bylo půl jedné a v jednu se konala další prohlídka. Vstupné je 8 €. Já jsem jakožto rezident zaplatila 6€.
Byla jsem přičleněna k německé skupince. Všichni jsme dostali žluté neonové vesty s nápisem "návštěvník" (abychom byli snadno rozeznatelní, kdyby jsme se zatoulali) a poté začla prohlídka trvající 45 minut. Nejprve nám byl vysvětlen proces, jak se získává mořská sůl a poté jsme se pod vedením vtipné průvodkyně vydali kolem jednotlivých nádrží. Těch je tu na 180. Voda se do nádrží dostává prostřednictvím kanálu vedeného od pláže Es Trenc. Třikrát do roka ji do nádrží takto napumpují a poté nechají působit slunce a horko. Voda se začne vypařovat a obsah soli v nádržích se zvyšuje. Až pak začne kristalizovat. Některé nádrže slouží na "těžbu" průmyslové soli sloužící jako odvápňovací tablety a nebo klasická stolní sůl. A několik malých nádrží je pak využívána ke "sběru" oné speciální soli Flor de Sal.
Flor de sal znamená česky "solný květ" a své jméno tato sůl dostala po tvaru krystalků, které se na hladině v malých nádržích tvoří. K tomu, aby tato sůl vznikla, jsou potřeba specifické meteorologické podmínky. Důležitý je sluneční svit, vánek od moře a nízká vlhkost vzduchu. To se potom na hladině začnou tvořit právě tyto "solné květy", které jsou poté sbírány speciálními hráběmi. Následuje jejich sušení přímo na slunci a poté ruční vybírání případných kamínků a nečistot. V továrně je poté tato sůl balena a exportována do 28 zemí světa. Před několika lety se rozhodli k inovaci a začali do soli přimíchávat bylinky, koření, květy a tak si dnes můžeme koupit nejen čistou sůl, ale i ochucenou.
Balení Flor de Sal v obchůdku u továrny provdávají za necelých 8 €, jinde na ostrově se cena pohybuje kolem deseti. Je to jeden z typických suvenýrů, které si lze z Mallorky odvézt. Tato sůl je prý jednou z nejlepších a nejceněnějších mořských solí. Je navíc bohatá na minerály jako je magnezium a vápník.
"Těžba" mořské soli v této oblasti probíhá již po staletí, ale až od poloviny 20.století zde funguje fabrika. Tradičně je hlavní dobou těžby soli konec srpna a začátek září.
Okolí salinišť je chráněnou oblastí, kterou si cení ornitologové. Žije zde na 200 druhů ptactva včetně plameňáků, kteří se také svým způsobem podílejí na procesu tvorby mořské soli. Vyjídají totiž z nádrží případné kraby a jiné živočichy.
Voda v některých nádržích má narůžovělou barvu. Tu získává díky mikrobům a bekteriím, které ve vodě žijí a podílejí se i na kvalitě soli.
Prohlídka byla zajímavá a poučná. A protože bylo před druhou hodinou, před sebou jsem měla ještě cestu na necelý kilometr vzdálenou pláž Es Trenc a po ní jsem se pak měla dostat do Colonia de Sant Jordi na autobus a nevěděla jsem, jak dlouho mi ta cesta zabere, nezdržovala jsem se a rovnou vyrazila po silničce lemující saliniště k pláži. Bazénky ohrazené plotem přešly v přírodní laguny obrostlé keři a vegetací. Plameňáky jsem sice neviděla, ale několik kačen ano. Kolem mě projížděla v obou směrech auta.
V létě tato oblast prý bývá ucpaná. Pláž Es Trenc se stala popolární a protože je to jedna z panenských pláží, není zde ani moc parkovacích možností. Asi po půl hodině jsem se dostala k písečným dunám a poté na pláž. Po několika dnech, kdy pobřeží bičovaly vlny a ani dnes moře nebylo klidné, pláž nevypadala tak, jak ji na fotkách prezentují, ale v létě kdy je hladina klidná, to musí být nádhera. Rovnou jsem zamířila k zástavbě na jižním cípu. Minula jsem několik bunkrů pocházejících z období občanské války, které zde nechal postavit Franco. Na pláži již polehávali otužilí turisté.
Do Colonia de Sant Jordi jsem došla o půl čtvrté. I zde je nedaleko pláže malé saliniště. Ulice byly liduprázdné. Sedla jsem si na lavičku na zastávce autobusu a posvačila vše, co jsem si s sebou nesla. Autobus přijel s malým zpožděním. Přesto jsem stihla navazující autobus v Manacoru. Byl to příjemný a zajímavý výlet.
Video najdete zde: https://youtu.be/UARjXPcV8pE


středa 3. dubna 2019

Zajímavosti a postřehy ze Srí Lanky

Letošní cesta po Srí Lance a Maledivách se vyvedla. V minulém příspěvku jsem shrnula postřehy z Malediv (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2019/03/postrehy-shrnuti-kratke-navstevy-malediv.html ) a v tom dnešním  se budu věnovat zajímavostem a postřehům, které jsem načerpala na Srí Lance.

Colombo: překvapivě zajímavé město.
                 * veřejné záchody v blízkosti nádraží, na Galle Face Green (20 Rs.), Dutch Hospital (20Rs.), zdarma v hotelu Galle Face Hotel
                 *tuk-tukáři kolem nádraží se snaží nasadit cenu v dolarech. Je třeba se dopředu jasně domluvit na ceně v rupiích a smlouvat, smlouvat a smlouvat. Cesta z centrálního autobusového nádraží do oblasti Kollupitiya jsem uhádala na 500 Rs.
                * trh s ovocem a zeleninou kolem autobusových nádraží. Ananas za 50 Rs.
                * autobusy bývají přecpané. Jízdné kolem 30 Rs. Vlak je pohodlnější.



Všeobecně:
* časový posun: + 4,5 h (v zimě), + 3,5 h (v létě)
*Jedním z ptačích symbolů země je páv, který byl ze Srí Lanky dovezen do českých zámeckých parků. Ale pták, na kterého narazíme snad úplně všude je vrána a její krákání je slyšet odevšad.
*oproti očekávání nejsou místní lidé až zase tak "otravní" čumilové.
*Na ulicích je mnohem více mužů. Ženy jsou většinou doma u dětí.
*wi-fi: většinou pomalé
*sim karta: na letišti u Dialogu za 1300 Rs. 4 GB na měsíc. Více dat lze koupit v obchůdcích. Za 99 Rs. 700 Mb, za 199 Rs. 2 GB. Vytočí se číslo 123 a na pípnutí se zadá kód z dobíjecího kupónu.
*měna: srílanská rupie (LKR / Rs). Za 1€ jsem dostala 198 rupií
*ceny: 1,5 l láhev vody (obchod) 70 Rs.
            pečivo okolo 30 Rs.
            kokos 80-100 Rs.
            ovocný džus v restauraci cca 250-400 Rs.
            hoppers 15 Rs
            polévka 250-400 Rs.
            čaj (horký) 80-300 Rs.
            rice & curry 450-600 Rs.
            kotu roti cca 450 Rs.
            grilovaná ryba cca 1000 Rs.
            pizza od 1000 Rs.           
*půjčení skútru 1000-2000 Rs.
*půjčení surfu 250-500 Rs./hod
*doprava: kdyby nebylo šílených řidičů autobusů, dalo by se po zdejších silnicích jezdit docela v klidu (na asijské poměry).
              *Autobusy jezdí rychle a mají přednost. Kolikrát předjíždějí v nepřehledném místě a vyhýbají se protijedoucím autům na poslední chvíli. Často jsou autobusy nacpané k prasknutí. Rytmus jízdy kolikrát určuje hlasitá hudba, kterou pouštějí z reproduktorů.
Velké zavazadlo se většinou dává na vedle řidiče, někdy jej dají do úložného prostoru v kufru.
Jízdné se platí pokladnímu, který prochází autobusem. V jedné ruce má svazek bankovek. Někdy má na zápěstí i mašinku, ze které vyjede jízdenka s cenou. Někdy cenu napíše na papírovou účtenku a někdy cenu jen řekne a jízdenku vůbec nedává. Všeobecně je jízdné těmito autobusy velmi levné. V závislosti na vzdálenosti a délce jízdy je cena. Hodinová jízda se pohybuje okolo 40 - 80 Rs.
                * Kosgoda ->Galle cca 80 Rs
                *Weligama -> Mirissa 26 Rs.
                *Weligama -> Matara 50 Rs.
                *Dikwella -> Tangalle 50 Rs.
                *Dikwella -> Embilipitiya 115 Rs.
                *Embilipitiya -> Uda Walawe 70 Rs.
                *Uda Walawe -> Ella 123 Rs.
                *Haputale -> Diyaluma Falls 78 Rs.
                *Haputale -> Dambatenne 32 Rs.
                *Hatton -> Dalhousie 84 Rs.
                *Dalhousie - Kitulgala 150 Rs.
                *Kandy -> královká botanická zahrada 20 Rs.
                *Kandy -> Dambulla 68 Rs.
                *Dambulla -> Sigiriya 39 Rs.
                *Dambulla -> Trincomalee cca 230 Rs.
Autobusy jezdí relativně často a stačí si stoupnougt k silnici na vyznačenou zasávku a mávnout na projíždějící autobus. Buď zastaví nebo ne.
               
*Vlaky jezdí pomalu, občas jsou pohodlnější a na delší trasy je možné dopředu rezervovat místo ve speciálně vyhrazených vagonech. Třetí třída mi přišla lepší než druhá třída, ve které je méně místa na sezení. Ve třetí třídě prochází prodavač s občerstvením. Vlak je levnější než autobus. Jízdenky se kupují na nádraží půl hodiny před odjezdem vlaku. Při vstupu na nádraží mnohdy kontrolují, zda má cestující jízdenku. Do vagonů s označením, že jsou tam rezervovaná místa se dostanou jen cestující s rezervací. Tyto vagony jsou občas poloprázdné, zatímco ostatní vagony jsou narvané k prasknutí a lidé sedí i ve dveřích. Vlak jede maximální rychlostí 20 km/h.
*S tuk-tukáři je nutné předem dohodnout cenu.
*Jezdí se vlevo
*elektrické zásuvky mají tři kolíky. Adaptér ale není třeba. Stačí propiskou (nebo špějlí) stlačit pojistku v horním kolíku a vsunout evropskou zástrčku do zásuvky.
*elektřina občas padá. Hlavně na severovýchodě, kde každý den na chvíli vypadla.
*Voda z kohoutku je prý většinou nezávadná, přesto jsem kupovala balenou vodu. Zuby jsem si ale čistila kohoutkovou. Někde měli filtr a vodu jsem si mohla zdarma načepovat.

*Srílančani mají rádi pikantní jídlo. I když prodavač bude tvrdit, že jídlo není "spicy", přesto bude pálit.

*Největším problémem země je nevědomí o nějaké ochraně přírody. Lidé klidně odhodí odpadek do přírody. V národních parcích a významných památkách (Sogiriya) již zavedli kontroly a všechny plasty, které by mohly skončit v přírodě, jsou zabavovány. Nejvíce se zde cílí na místní obyvatelstvo a zřejmě i Číňany. O turistech je známo, že jsou si tohoto problému vědomi. Znečištění je patrné na pobřežích, ale ani posvátný Adam's Peak asi není dostatečně významný, aby si lidé odpadky odnášeli a nebo je házeli do odpadkových košů.

Nej a nej: (z toho, co jsem navštívila)
*Nejlepší ubytování: Salina Safari Resort (Uda Walawe), Alass Ga Rooms (Trincomalee)
*Nejhorší ubytování: Kiss Lanka Surf Palace
(Weligama), Udayanga Guest and Pub (Ella)
*Nejhezčí příroda: NP Horton Plains, Lipton's Seat,
*Nejvíce znečištěné místo: Kudawella Beach
*Největší zážitek: dobrovolničení v Millenium Elephant Foundation, výstup na Adam's Peak,
*Nejméně zajímavé místo: Negombo, Weligama  *Nejlepší ovoce: mangosteen (zrovna byla jeho sezona)   

neděle 31. března 2019

Postřehy a shrnutí krátké návštěvy Malediv

Předposlední den jsem si opět zaplatila denní vstup na pláž resortu Pearl Sands a poslední den jsem dopoledne strávila na normální bikini beach. V penzionu mi vyšli vstříc a mohla jsem na pokoji zůstat až do odjezdu speed boatem na letiště v šest odpoledne. 
Pět dní na ostrově bylo až až a tady je několik postřehů a faktů.

 * nesmí se dovážet žádný alkohol

  • na ostrov Huraa jezdí každý den kromě pátku lokální ferry. Odjezd od lokálního marketu v Male v 15:30. Doba plavby hodina a půl. Tedy pokud se nestane jako mě, že je trajekt zrovna v údržbě a je nutné využít služeb speed boatu
  • Místo na speed boatech se dopředu bookuje. Nejlépe si dopravu nechat zajistit hotelem, ve kterém máme rezervaci. Cena je 10 dolarů (150 rufií). Rychločlun se na Huraa dostane za necelou půlhodinu.
  • Peníze je třeba vyměnit / vybrat na letišti a nebo v Male. Na ostrově žádný bankomat není. Na ubytování ale většinou berou karty. 
  • Elektrické zástrčky jsou stejné jako na Srí Lance, takže zde funguje trik s propiskou, kterou se odblokuje horní zdířka a pak lze zastrčit evropskou zástrčku do zásuvky. 
  • Pravidelně zde vypadává elektřina. Každý den se ostrov octne na nějakou dobu bez proudu. To pak v restauracích nejsou schopni uvařit skoro nic. 
  • Restaurace, které jsem navštívila: The Harbour (moderní styl, přijatelné ceny, dobré saláty, zmrzlina). Sunset (trochu zastrčená místní restaurace s velkým výběrem jídel za nízké ceny. Porce jsou ale menší. Dobré polévky a jídlo). Restaurace na pobřeží (ceny ucházející, pěkná terasa, špagety marinara ale nic moc). 
  • Obchody s potravinami nabízejí základní suroviny a drogerii. Výběr ovoce omezený na banány. Objevila jsem i hrušky a jablka. Zde lze nakoupit hlavně sušenky. 
  • Obchody se suvenýry: ze dřeva vyřezávané ryby, oblečení, magnetky...
  • Jelikož je písek na plážích plný úlomků mušlí a korálů, je ostrý a je dobré do vody chodit v botech. 
  • Krabi jsou všude a mají ostrov docela poddolovaný. 
  • Místní lidé jsou zdrženlivější a až na výjimky se s turisty moc nesdružují a nesnaží se konverzovat jako lidé na Srí Lance. Ke konci ale i osazenstvo hotelu začalo být přátelštější. 
  • Maldives Seashine - jedno z nejlevnějších ubytování na Huraa. Dostala jsem pěkný klimatizovaný pokoj s manželskou postelí a vlastní koupelnou. Úklid pokoje by byl zřejmě na vyžádání. Stejně jako toaletní papír a láhev vody. V ceně měly být toaletní potřeby, ale skleněné lahvičky se šampónem a mýdlem byly prázdné. K dispozici jsem měla fén. Wi-fi je i na pokoji a každý klient má vlastní přístupový kód.
    Pokud jsem byla napojená přes mobil, nemohla jsem se zároveň napojit na laptopu. Personál ze začátku a po ránu nebyl moc přátelský (co se výrazu v obličeji týká), ale postupně byli přátelštější. Možná proto, že jsem neprudila se stížnostmi jako moji němečtí sousedé. Nejpřátelštější byla zřejmě dcera majitele, se kterou se dalo normálně bavit. Největším nedostatkem byly snídaně, které jsem měla v ceně a podle informací měly stát 13 dolarů na den. Každý den jsem dostala vodu, sklenku džusu, čaj, dvě volská oka na měkko, páreček, tři tousťáky, máslo a marmeládu. Nejen, že za tu cenu to bylo neadekvátní, ale každý den bylo to samé. Poslední dva dny jsem požádala o změnu způsobu zpracování oněch vajec na míchaná. Po návratu do Evropy mě čeká bezcholesterolová bezvaječná dieta. Navíc se snídaně nepodávaly na terase penzionu, ale o několik ulic dál v přidruženém penzionu. Velkým plusem byla možnost check-outu až v šest odpoledne. Takže jsem nemusela odjíždět z ostrova na poledne a nechávat zavazadlo v úschovně na letišti a zbylé hodiny bloumat ulicemi Male, ale mohla jsem si ještě skoro celý den užít na pláži a nebo odpočívat v klimatizovaném pokoji. 
  • Trochu mě mrzí, že jsem nemohla jet šnorchlovat s mantami obrovskými, protože prý zrovna nebyla jejich sezóna. 
  • Maledivy jsou jednou z turisticky nejbezpečnějších a zároveň i nejdražších zemí. Na Huraa jsem neviděla policejní stanici. Turistická policie má ale kancelář na letišti. A zde jsem mohla splnit “misi nášivka”. Českou policejní nášivku ještě neměli a ochotně se se mnou vyfotili během předávání nášivek. 
  • Letiště je malé. Před odletovou halou je několik fast foodů. V jednom jsem povečeřela pizzu. Přístup na wifi je možný zažádáním o kód v ThaiExpresu.
    První bezpečnostní sken je před check-inem. Ten proběhl rychle. Poté jsem šla na imigrační a před vstupem k bránám a shopingu je klasická bezpečnostní kontrola. Na letišti je možné nakoupit spoustu suvenýrů. Ovšem s jistou přirážkou. I když malovaný obrázek zde přišel na stejnou cenu jako na ostrově. Kromě magnetek a různých kýčovitých lapačů prachu je zde velká nabídka plyšových žraloků, želv, mant, rybek...málem jsem neodolala a kdyby to nebylo tak předražené, vezla bych si domů nějakého žraloka, který se pro mě stal symbolem těchto dní na Huraa. Malí žraloci černoploutví totiž plavou kousek od břehu. 
  • Ceny: jídlo v restauraci 80 - 160 rufií, polévka 30 -45 rufií, kopeček zmrzliny okolo 30 rufií, hruška 6 rufií, jablko 8 rufií, soft dring z obchodu 15 - 20 rufií, sušenky 15 a více rufií
  • Ceny v restauracích jsou uváděny v rufiích, ale na účtence je pak napsána i částka v dolarech. Dolary tu běžně berou a kurz, který používají na přepočet je 15 rufií za dolar. 
  • Oblíbeným sportem je zde volejbal a na hřišti v centru často probíhají zápasy mezi ženskými týmy. U přístavu je nové fotbalové hřiště. To staré chátrá nedaleko bývalé bikini beach.
  • Vzhledem k probíhajícím stavbám se vzhled ostrova a ulic mění. Každý den je zde něco nového. A i na “oáze” během pár dní přibylo několik slunečníků. 

Výlet přes mys Punta de n'Amer aneb Jak jsem našla druhou jeskyni

Cova de Crestas Na Mallorku konečně přišlo léto a já se ve svém volnu vydala na půldenní nenáročný výlet na mys Punta de n'Amer. Již...