Translate

čtvrtek 17. října 2019

Mallorca: Výlet z Alcúdie ke kapli Ermita de la Victoria

Včerejší volný den jsem opět využila k poznávání Mallorky. Je půlka října a počasí až do teď přeje výletování. Příští týden ale již přijdou deště a léto definitivně skončí. Takže jsem se rozhodla, že využiju slunečného počasí a zajedu si na Alcúdijský poloostrov podniknout nějaký výlet. Možností, kam se na poloostrově vydat, bylo více. Lákal mě výstup ke strážní věži Talaya de Alcúdia, zajímavá by byla i cesta k vyhlídce Penya del Migdia, která je v mém průvodci 70 nejlepšími treky po Mallorce zaznačená jako obtížná kvůli poslednímu úseku, kdy se jde uzoučkou stezkou nas srázem a není to nic pro lidi se závratí a strachem z výšek. Každopádně jsem chtěla nejprve dojít podél pobřeží ke kapličce Ermita de la Victoria.

Autobus, který z Cala Ratjady jezdí do Port de Pollenca a staví v Alcúdii, mi jel až o půl jedenácté. V Alcúdii jsem vysedla o půl dvanácté. Na výlet jsem měla něco přes šest hodin. Poslední a zpáteční autobus mi z Alcúdie jel po šesté. Teoreticky je to dost času na výlet. Jenže nakonec se ukázalo, že bych potřebovala ještě alespoň dvě hodiny k dobru, abych stihla dojít i na některou z těch vyhlídek. Obloha byla totiž tak vymetená a bez oparu, že se nádherně vyjímal protější poloostrov Formentor a celkově ty výhledy na okolí mě nutily, co chvíli zastavovat na focení.

Hned po příjezdu do Alcúdie jsem si zašla do turistických informací. Ochotná paní mi pověděla, kolik času potřebuji na vystoupání k Talaya de Alcudia a k Penya del Migdia. Prý tři hodiny bez nějakého zastavování. Ke kapli Ermita de la Victoria je to z Alcúdie 6 km a zhruba hodina a čtvrt bez zastavování. Teoreticky bych mohla stihnout vystoupat až ke strážní věži a na Penya del Migdia, to bych se ale nesměla po cestě moc zdržovat focením. A to mi jaksi nešlo. Takže jsem nakonec po cestě musela upustit od plánu vyostoupat až na vrchol z některého kopce a za cíl jsem si stanovila alespoň tu kapli. Chtěla jsem si užít krásy pobřeží a slunečný den a nikam se nehnat.
Z centra Alcúdie jsem nejprve zamířila podél silnice směr sportovní přístav Bon Aire. Těsně před ním jsem odbočila k plážím ve čtvrti El Mal Pas. Úzkou cestou mezi rezidenčními vilkami jsem sestoupala na pobřeží. Moře bylo průzračně čisté a koupalo se v něm několik turistů. Přešla jsem po malé pláži Platja de Sant Pere a zamířila si z dálky prohlédnout sousední pláž Platja de Sant Joan. Pak jsem se vrátila a po skalách po pobřeží pokračovala k přístavu v Bon Aire. Před ním stojí autobusová zastávka, kde třikrát denně staví místní linky spojující Bon Aire s Alcúdií. O půl šesté jedna jede a pokud bych nestíhala a nebo toho pochodování měla plné kecky, můžu se svézt.
Pokračovala jsem podél silnice lemující pobřeží dál.Nejprve stoupala, paka zase klesala. Došla jsem do oblasti nazývané Victoria. Stojí tu tábor, o kus dál pak rekreační oblast S'Illos s malou oblázkovou pláží a ostrůvkem, kolem kterého několik lidí šnorchlovalo a plavalo. Ve stínu borovic je umístěno několik stolů určených k pikniku. Od rekreační oblasti silnice začala stoupat. Přede mnou byl ještě asi kilometr a půl. Výhledy čím dál zajímavější. Prošla jsem kolem oblasti určené k lovu. Minula jsem zastřešený pramen vytékající ze skály. Jen o pár metrů dál vedly do svahu schody. Došla jsem po nich ke kapli.
Ermita de la Victoria je malou kapličkou s rozlehlým prostranstvím před ní. Nahlédla jsem do pěkně zdobeného interiéru a šla omrknout restautraci na vyhlídce Mirador de la Victoria. Ceny v restauraci vysokohorské. Výhled přes stromy nebyl nijak dechberoucí. Lepší je to ze silnice. A protože se blížila třetí hodina odpolední a tušila jsem, že by mě posezení na terase restaurace nejen stálo dost peněz, ale i času, sestoupila jsem ke kapli a v malém samoobslužném občerstvení si dala shandy. Trochu osvěžení před návratem do Alcúdie. U kaple jsou i veřejné záchody a rozlehlé parkoviště. Od něj vede do kopců stezka. Na ni jsem se ale již nevydávala. Měla jsem čas tak akorát na klidný návrat do města.
Po půl čtvrté jsem sbalila foťák a vydala se nazpět. Do Alcúdie jsem došla v pět. A protože jsem měla ještě hodinu čas, vydala jsem se na krátkou procházku ulicemi historického města a sedla do cukrárny na zřejmě poslední zmrzlinu letošního léta.
Byl to příjemný den.



pondělí 14. října 2019

Mallorca: Trek po nejhezčí hřebenové cestě pohoří Serra de Tramuntana aneb po stopách habsburského arcivévody

Mallorské pohoří Serra de Tramuntana je protkané stezkami a turistickými trasami. Některé cesty jsou dobře značené a jiné znají jen zdejší zkušení horalé. Mezi těmi všemi cestami vyniká (kromě známé trasy GR221, která vede přes celé pohoří) stezka, kterou na konci 19.století nechal vybudova a spravit habsburský arcivévoda a toskánský princ Ludvík Salvátor Toskánský, na Mallorce známý jako "Arxique Lluís Salvador". Stezka totiž vede po hřebeni hor tyčících se nad oblíbenou Valldemossou a nabízí jedny z nejhezčích panoramatických výhledů na okolí. Spousta těch, kteří tuto trasu zdolali, říkají, že je to nejhezčí trasa v Tramuntaně. Možná i díky tomu se Camí de S'Arxiduque, jak se trasa nazývá, stala jednou z nejpopulárnějších. Z vlastní nově nabyté zkušenosti můžu říct, že po ránu to na přístupové cestě do hor vypadá jak na Václaváku, což docela štve, ale postupně se turisté rozejdou po stezkách a na hřebeni na Arcivévodově cestě už tak plno není. Pro mě tento trek patří k těm nejhezčím (neli úplně nejhezčím), které jsem zatím na Mallorce podnikla.
Zelené a fialové trasy jsou volně přístupné
K Arcivévodově cestě vede několik stezek. Ne zrovna nejlépe značených. I když existuje mapa, v terénu je pak třeba mít trochu orientační smysl a sledovat cesty. Snadno se totiž může stát, že minete odbočku a dostanete se na jinou trasu, než jste zamýšleli. A to se stalo i mě.
Původně jsem měla v plánu ujít celý asi 12 kilometrový okruh a projít celou Arcivévodovu cestu, jenže jsem si na jedné vyhlídce nevšimla odbočky a už jsem šla cestou, kterou jsem původně ani jít neměla a nakonec jsem celou trasu musela změnit. Z původních 12 km jsem nakonec prošla asi 9 km. Celý trek mi trval 6 hodin (to z důvodu častého zastavování na focení a natáčení té nádherné krajiny, jinak by se dal projít za poloviční dobu).
Kontrolní budka u vstupu na soukromý pozemek
První úsek stoupáná nad Valldemossu
Projít Arcivévodovu cestu jsem měla v plánu již od loňska, jenže mi do toho vždy něco přišlo. Navíc jsem čekala na ideální počasí. V létě je sice krásné počasí, ale příliš vedro a na podzim už přicházejí oblačné dny. Nyní v pátek ale hlásili příjemné slunečné počasí, tak jsem se klasicky vydala brzy po ránu autobusem do Palmy a z Palmy do Valldemossy. I když jsem měla staženou mapu stezek vedoucích horami nad Valldemossou, zašla jsem se ještě zeptat do turistických informací. Jenže tam mi bylo řečeno, že cesta vede soukromými pozemky a tak  nejsou autorizovaní podávat informace. A že to není značená trasa. To už jsem ale věděla. A taky jsem věděla, kde stezka začíná, takže jsem se vydala směr fotbalové hřiště a pak zabočila doprava najít ulici Carrer de los Oliveres. Na jejím konci stojí brána statku Son Gual a vedle ní vede cesta zahrazená řetězem. Po cestě jsem narazila na dvě cedule upozorňující, že se blížím ke vstupu na soukromý pozemek, na který je možný vstup jen s předchozím povolením. O tom, že jedna část krajiny, kterou vede stezka třeba k chatě, kterou Ludvík Salvádor postavil, je v soukromých rukou, jsem se dozvěděla den předem úplnou náhodou během surfování po internetu. V mém průvodci 70 nejlepšími trasami nic o nějakém omezení není. Jak jsem se ale později dozvěděla, vstup na soukromý pozemek, který spravuje asociace snažící se o zachování přírodního dědictví Muntanya de Voltor, je možný jen s předchozí rezervací. A tento postup se provádí již šest let. Bez předchozí rezervace a povolení se na část trasy nedostanete. Naštěstí ale ty hlavní trasy jsou volně přístupné.

Vyhlídka Mirador de Son Gual
Došla jsem po cestě ke kontrolnímu bodu, kde vstup na soukromý pozemek začíná. Spousta těch, kteří se na cestě byli, měli povolení a vstoupili dovnitř. Já jsem se vydala doprava přes branku na cestu stoupající lesem. Na začátku byla směrovka s šipkami na Deiá, Camí de S'Arxiduque a cestu Camí de Ses Bases. Cesta serpentinovitě stoupala a mě se začaly nabízet zajímavé výhledy na Valldemossu a okolí.
Došla jsem k dalším vratům a za nimi byla směrovka s nápisem Camí Catalina Homar. Cesta je pojmenována po přítelkyni arcivévody, o jehož soukromém životě panují dohady a tvrdí se, že byl bisexuálem. Mallorquinka Catalina Homar ale byla jednou z jeho lásek.
Asi po dvaceti metrech od brány z hlavní cesty odbočuje stezka pomalu stoupající do lesa. Označená je jen malou kamennou mohylou. Možná kdyby tam zrovna nikdo neodbočil, tak bych šla dál po hlavní cestě nesoucí Camí de ses Basses.
Stoupala jsem po úzké cestě lesem, minula ruiny statku Ranxo d'en Sutro, kde stále stojí studna určená pro napájení dobytka a základové zdi domu. V lesích pohoří Serra de Tramuntana od středověku až do poloviny 20.století působili jak uhlíři, tak vápeníci, kteří využívali převládající vápencové horniny na výrobu páleného vápna. Proto lze v pohoří narazit na staré kamenné stavby, které sloužily jako pece, ruiny kamenných domů a jiné stavby.
Stoupala jsem lesem stále výš, až jsem došla na rozcestí. Červěná směrovka ukazovala vpravo směr Deiá a vlevo se nabízela vyhlídka na krajinu. Bylo poledne, tak jsem šla na vyhlídku Mirador de Son Gual se občerstvit jablkem a chvíli si odpočinout. Ve vzduchu poletoval nějaký dravec.
Pokračovala jsem dál podle šipky. Za chvíli se stezka stočila a u cesty se objevila cedule upozorňující na další vyhlídku - Mirador de Ses Basses. Slunce svítilo doprotivky a v porovnání s první vyhlídkou nic moc. Po cestě jsem pokračovala dál. Stoupání už nebylo tak prudké.

Stezka vedla dubovým lesem. Stromy byly porostlé lišejníky. Jakmile se cesta začala stáčet stále více doprava, začlo mi to být divné a přišlo tušení, že jdu jinudy, než jsem měla v plánu. Při zběžném pohledu do mapy jsem zjistila, že jsem minula tu správnou odbočku někde u první vyhlídky. Nyní jsem šla po cestě Camí de Ses Fontanelles, která mě měla dovést doprostřed Arcivévodovy stezky. Nechtěla jsem strácet čas zpáteční cestou a hledáním správné odbočky. Prostě jsem se rozhodla změnit plán. Pokračovala jsem po uměle upravené kamenné cestě, která mě postupně vyvedla z lesa na náhorní planinu plnou travin a kamenů. Kolem mě se rozprostřela nádherná krajina a vůbec jsem nelitovala, že jsem nešla podle původdného plánu. Krásná panoramata mě nutila zastavovat co chvíli na focení. V dálce jsem viděla na vrcholku skalnatého kopečku lidi. To byl vrchol Puig Caragolí zdvýhající se do nadmořské výšky 945 metrů. Tam jsem měla také namířeno. Cesta mě dovedla na rozcestí. Přede mnou se otevřelo panorama severních útesů pohoří. Odbočila jsem doleva a mířila na hřeben. Na něm nechal právě arcivévoda opravit cestu.
Jakmile jsem vystoupala na kopec, otevřel se přede mnou nádherný výhled na severní pobřeží ostrova. Pode mnou ležela horská vesnička Deiá, do které z hřebene vede stezka GR221. Na jižní straně zase byl vidět záliv kolem Palmy a dokonce i přístav, ve kterém zrovna kotvily dvě velké výletní lodě.
Vystoupala jsem na nejvyšší bod celé trasy - Puig Caragolí, neboli šnečí kopec. Kopec dostal svůj název po svém tvaru. Opravdu z jednoho úhlu připomíná šnečí ulitu. Shodou okolností jsem jednu šnečí ulitu uviděla na nedalekém keři. Na vrcholu "šnečího kopce" jsou na skále dvě pamětní desky. Jedna je věnovaná nějakému horalovi a druhá právě arcivévodovi. Jen málokterý turista ale tuší, proč tam tam deska je a proč se stezka jmenuje po něm.
Ludvík Salvátor Toskánký, na Mallorce známý jako Lluís Salvador de Habsburgo se narodil  v roce 1847 ve Florencii a zemřel v roce 1915 na svém panství v Brandýse nad Labem. Byl to velmi sečtělý a uznávaný člověk. Kromě toho, že byl cestovatelem, etnografem, geografem a spisovatelem, hovořil prý 14 jazyky včetně katalánštiny a češtiny. Když se poprvé dostal v roce 1867 na Mallorku, zamiloval se do ní natolik, že si nedaleko Valldemossy a Deiá postupně koupil několik pozemků se statky a vybudoval si svou panskou vilu Miramar, která je obdivována pro svou krásu a ve které dvakrát pobývala i jeho sestřenice Sisi. Prvním sídlem ale byla vila La Estaca, kterou nyní stále ještě vlastní herec Michael Douglas (v současnosti se ji snaží mermomocí prodat).
Puig Caragolí

Ludvík Salvátor sbíral mallorské povídky a pohádky a Baleárským ostrovům věnoval několik svých knih. Na svou dobu patřil k nejscestovalejším lidem. Na výpravy se vydával vlastním parníkem Nixe I. a když parník ztroskotal u alžírských břehů, vybudoval si parník Nixe II. Za svého života napsal na padesát knih, které byly mnohdy oceněny. Byl čestným členem geografických společností a jiných vědeckých spolků. Na Baleárech byl velmi ctěnou a populární osobou. Palma de Mallorca jej dokonce jmenovala čestným občanem.
Hřebenová Arcivévodova stezka
Hřebenovou stezku, která teď po něm nese jméno, nechal vybudovat v roce 1883 a měla sloužit k procházkám a ne k obchodní činnosti. Arcivévoda se zasloužil o obnovu spousty dalších cest a na svých pozemcích zakazoval lov. Po jeho smrti připadl veškerý majetek jeho komorníkovi Antoniu Vives y Colom, který arcivévodu doprovázel od roku 1872. Muzeum věnované arcivévodovi, kde jsou vystaveny i jeho díla a osobní předměty, se nachází v prostorách kartusiánského kláštera ve Valldemosse, kde pobývala i spisovatelka George Sandová se skladatelem Frederikem Chopinem.
Musím říct, že procházet se po arcivévodově stezce byl opravdový zážitek. Je to snad nejhezčí trasa, kterou jsem v pohoří zatím šla. Z hřebene se mi naskytl i pohled na vilu Miramar a sousední poloostrov Foradada, který je jedním ze symbolů Mallorky. 
Foradada
Na protějším kopci jsem uviděla zrekonstruovanou boudu, kterou tam arcivévoda nechal vybudovat jako útočiště. Ta nyní stojí na oněch soukromých pozemcích a dostat se k ní lze jen po předchozí rezervaci.
Když jsem došla na západní okraj hřebene, začala cesta serpentinovitě klesat lesem dolů. Dalším mým cílem bylo najít jeskyni Cova de S'Ermita Guillem, která sloužila a stále ještě slouží jako poutní místo. V 17.století v jeskyni několik let žil a také zemřel poutník Guillem, který se zde uchýlil k modlitbám a rozjímání.
Sestoupila jsem k plotu ohraničujícímu soukromý pozemek. U něj stojí kamenná zídka a uvnitř jsem objevila jeskyni. Jeskyně je malá, ale vlezlo by se do ní v klidu několik lidí, kteří by v ní mohli spát. Na první pohled zaujme jakýsi oltář s obrázky Ježíše, nějaké knihy a krucifixy. Vedle oltáře je malý potvor s dvířky a za ním tmavá místnost s jezírkem a jakýmsi bazénkem. Je zde zdroj vody, takže v jeskyni bylo možné žít.
Cesta pokračovala od jeskyně dolů. Jenže hned u svahu byly na kmeni stromu umístěné cedule oznamující, že kvůli snahám o obnovu krajiny se na stezku nesmí vstupovat.

Za sebou jsem měla čtyři hodiny chůze a vracet se stejnou cestou bylo nemyslitelné. V šest mi jel z Valldemossy autobus. Takže zákaz nezákaz. Vydala jsem se rychle do údolí. Nevím, jestli jsem ale zvolila správnou cestu, protože to byla taková uzoučká cestička víceméně připomínající cesty mountainbikerů. Sestup byl docela krkolomný, hliněné podloží klouzalo a jeden úsek jsem trochu šplhala, ale nakonec jsem spocená sestoupila do soutěsky a napojila jsem se na hlavní širší cestu, která mě dovedla k bráně u které byly z druhé strany umístěné stejné cedule. Opustila jsem "zakázané území" a pokračovala jsem dál. Když jsem došla k odbočce s šipkou odkazující na Valldemossu, spadl mi kámen ze srdce. Přede mnou bylo zase stoupání. Vystoupala jsem až k bráně a za ní pak se dostala na mně již známou vyhlídku. Podle šipky to do Valldemossy byla již jen půlhodinka.
Dechberoucí panoramata

V jeskyni
Nakonec to bylo 40 minut do centra města. Tento poslední úsek jsem již šla bez zastavování na focení.
Ve Valldemosse jsem si sedla na terasu baru a zbývající čas do odjezdu autobusu zabila popíjením shandy a svačinkou v podobě chleba s aioli.
Den se opravdu vyvedl a já se snad brzy do Valldemossy vrátím, abych si tentokrát prošla celou Arcivévodovu stezku. 

Video se připravuje


středa 11. září 2019

Mallorca: Dobrodružná cesta k jeskyni Sa Cova Tancada je jen pro odvážné


O tom, že na Alcúdijském poloostrově existuje volně přístupná jeskyně Sa Cova Tancada jsem neměla tušení až do dne, kdy jsem začala vymýšlet, kam bych ve svém volnu vyrazila na výlet. Na internetu jsem si do vyhledávače zkusmo zadala "trasy z Port de Alcudia" a v jednom z příspěvků na wikiloc byla zmínka o této jeskyni. A tak začalo hledání více informací a na konci z toho vznikl plán trasy. Ta měla původně vézt z letoviska Port de Alcúdia po pobřeží k muzeu moderního umění Sa Bassa Blanca a odtamtud vnitrozemím směrem na ubytovnu Coll Baix. Po cestě k ubytovně jsem měla odbočit napravo na užší stezku. Dokonce jsem si ji našla na satelitních google mapách. Stezka mě měla dovézt až k jeskyni, která je ukrytá ve skalní stěně tyčící se nad moře. Nazpět jsem se měla vrátit po cestě vedoucí z Coll Baix do Alcúdie. Jenže google mapy nejsou úplně přesné a vyznačují i soukromé cesty, které nejsou veřejnosti přístupné a tak se mi nakonec ta trasa trochu změnila. Ale jeskyni jsem našla a stihla i zpáteční autobus z Alcúdie do Cala Ratjady.
A jaký že tedy byl můj objevný trek po Alcudijském poloostrově?

V pátek ráno po deváté jsem sedla na autobus, který jezdí na trase Cala Ratjada -Port de Pollenca a v deset vysedla na zastávce nedaleko přístavu v Port de Alcúdia. Bylo pod mrakem. Déšť ale nebyl hlášen. Po dvou měsících příšerných veder se v posledním týdnu konečně zase dá dýchat a hlavně je opět možné podnikat výlety.
Po promenádě lemující přístav jsem se vydala za město. Minula jsem molo, kde kotví velké trajetky Balearie zajišťující spojení se sousední Menorkou. Silnice mě dovedla ke komplexu staré teplárny, která již není v provozu a pomalu chátrá. Ve spojení s dramatickou oblohou plnou mraků to připomínalo ostravskou průmyslovou oblast. Kolem teplárny stojí i opuštěná a oplocená rezidenční čtvrť. Působí to dost neutěšeně a nevyužitě.
Hned za teplárnou jsem odbočila na ulici vedoucí k moři a narazila na starou věž Torre Major. Věž byla postavena v 16.století a byla součástí systému obranných věží postavených po obvodu ostrova. Nyní trochu chátrá. Do věže se nedalo dostat, tak jsem ji alespoň obešla. Nedaleko věže stojí betonový obelisk, který, stejně jako další obelisky rozestavěné kolem Alcudijského zálivu, sloužil k vojenským navigačním účelům během španělské občanské války.
Rezidenční čtvrtí jsem došla na pobřežní cestu. Na skalnatém pobřeží si místní vytvořili malá betonová mola, kde se dalo lehnout na lehátko. Nedaleko z moře vyrůstá malý ostrůvek Isla Alcanada s majákem z poloviny 19.století.
Došla jsem do zátoky Platja d'Alcanada. Břehy byly pokraty "dunami" z mořské trávy posidonie. Podle informační tabule, která vysvětluje důležitost přítomnosti posidonie v moři i na souši, je zřejmé, že zdejší pobřeží je touto tlející mořskou trávou zaneseno běžně.
Ve východní části zátoky u vstupu do golfového klubu začíná ornitologická naučná stezka. Na mapě bylo vyznačeno několik tras, kde lze ptactvo pozorovat. Mezi nimi i cesta vedoucí směrem k jeskyni Sa Cova Tancada.
Vydala jsem se podél pobřeží dál. Cesta lemuje areál golfového hřiště. Došla jsem na psí pláž, naproti níž je onen ostrov Isla Alcanada s majákem.

Zde již končila zástavba a začínala příroda. Břehy zde byly podemleté a moře si pomalu ukusovalo další části břehu. I zde byl na počátku 40.let minulého století postaven dělostřelecký bunkr, který měl během španělské občanské války sloužit k obraně pobřeží před vyloděním spojenců. Tyto bunkry na pobřeží jsou součástí tzv. Tamarindovy linie. Nakonec nikdy nebyly plně funkční.
Důmyslný bunkr na pobřeží je zde nepřehlédnutelný. Jeho konstrukce ale trpí. Vlny již poničily stěnu chodby spojující břeh s bunkrem. Když jsem sestoupila po schodech úzkou chodbou dolů a viděla, jak se moře vlévá dovnitř a znemožňuje průchod do bunkru, ani jsem to nezkoušela.
Pokračovala jsem dál k malé zátoce Es Faralló. Zde jsem měla u areálu muzea moderního umění Sa Bassa Blanca odbočit na cestu vedoucí do vnitrozemí. Jenže cesta u muzea vedoucí do zátoky byla zahrazená bránou a cedulí s nápisem, že je to soukromý pozemek a že mají psy. Google mapy na toto nejsou uzpůsobeny. Měli by vyznačit jen běžně průchozí cesty a ne soukromé chodníky.
Tak jsem zkusila obejít oplocený pozemek obejít po pobřeží. Ani tam ale nezačala normální cesta do vnitrozemí. Cestička, po které jsem ze zátoky šla se rozšířila v kamenitou cestu lemující pobřeží. Cesta stoupala. Podle toho, co psali na internetu ale měla vézt nějaká cesta po pobřeží až skoro k jeskyni, tak jsem po ní pokračovala. Vystoupala jsem až k bráně dalšího soukromého pozemku. Po pravé straně ale byla na keři umístěná šipka s nápisem Coll Baix. Pokračovala jsem po stezce lemující pobřeží, přelezla po žebříku plot a cesta se začala stáčet do vnitrozemí. Byla již jedna hodina a protože jsem nevěděla, jak dlouho mi ta cesta bude trvat a zda jeskyni najdu, zrychlila jsem krok.
Cesta vedla lesem. Na rozcestí jsem pokračovala rovně a pomalu stoupala. Protože tu nikde nebyly žádné směrovky odkazující na jeskyni, musela jsem se spolehnout na orientační a nějaký šestý smysl. Když jsem se dostala do lesa a cesta chvíli klesala, objevila se po pravé straně cestička vedoucí dolů. Něco mí říkalo, že to by mohla být ta odbočka vedoucí na pobřeží k jeskyni. Na kameni bylo něco napsáno zeleným sprejem. Nešlo to ale přečíst. Prostě jsem to ryskla a vydala se dolů. Cesta došla k vyschlému potoku, přešla jej a začala stoupat podél svahu. Zde jsem narazila na rudé značky na kamenech.
Tam, kde nebyly, někdo postavil malé kamenné mohyly. Stoupala jsem dál a byla sí čím dál jistější, že jdu správně. Proti mě se vracel jeden turista.

Došla jsem na plošinu, kde stezka začínala opět klesat ze svahu dolů. Zde postupně začínala ta náročná část trasy. Cesta k jeskyni je všude označovaná jako náročná. To hlavně kvůli terénu poslední části stezky. Ta totiž vede po skalnatém strmém pobřeží a občas je třeba trochu lézt a nebo se přidržovat. Sráz u stezky je totiž docela strmý. Stačí uklouznutí a můžete spadnout do moře z několika metrů. A moře ten den bylo rozbouřené. V jednom místě byly vytvořeny ve skále schody a kolem nich umístěny železné tyče, na kterých chyběl řetěz. V nižším úseku pak byl na skále upevněn řetěz, kterého jsem se přidržovala, když jsem lezla o patro níž. V některých momentech jsem si říkala, do čeho jsem se to pustila. Podle jednoho internetového blogu tento trek prý zvládnou i děti. No, možná odrostlé děti. Malé děti bych sem vůbec nebrala.
Již kousek od jeskyně mě čakalo ještě slézt asi 1,5 metrovou skálu a byla jsem u nevelkého vchodu do útrob vápencové skály.
Jeskyně Sa Cova Tancada je někdy také nazývaná Cuevas de Menorca. To kvůli mysu, na kterém jeskyně stojí. Ten se totiž jmenuje Cap de Menorca. Ostrov Menorca je naproti přes moře.
Na Mallorce jsou tisíce jeskyní. Pět z nich je veřejně přístupných (Cuevas del Drach, Cuevas dels Hams, Cuevas Campanet, Cuevas de Artá a Cuevas de Genova). Jeskyně Sa Cova Tancada měla být další z veřejně přístupných jeskyní. Její interiér je rozlehlý. Prý zde lze projít chodbu dlouhou 250 metrů a strávit zde alespoň půlhodinu obdivováním krápníhové výzdoby. V 50. letech minulého století se chystali jeskyni zpřístupnit a uvnitř byl vybudován chodník se schůdky. Nakonec ale ke zpřístupnění jeskyně nedošlo. Zřejmě kvůli náročnosti terénu, kterým by musela vést přístupová cesta. Teoreticky by se sem dalo dojet po moři.
Vyšplhala jsem se do otvoru ve skále. Je zde umístěná malá cedulka oznamující, že je to chráněný přírodní úkaz a jak se zde chovat. Za ceduli bylo přivázané klubíčko, které návštěvníci měli táhnout s sebou jeskyní a podle něj pak najít cestu nazpět. Já jsem si podle instrucí s sebou vzala nejen čelovku a baterku do ruky, ale i svíčky a zapalovač. Klubíčko se neosvědčilo. Zašmodrchávalo se. Svíčky jsem nakonec nemusela vytáhnout. Podél cesty jeskyní již svíčky stály. Tak jsem jen postupně zapalovala malé čajové svíčky a baterkou si svítila na cestu a na krápníkovou výzdobu na stěnách. Byla to krása. V jeskyni jsem byla sama. Žádné davy. Bohužel mi čas rychle utíkal a tak jsem nakonec nepřošla celou jeskyní, jen její částí a musela se vrátit. Bylo před čtvrtou hodinou a po šesté mi jel z Alcúdie poslední autobus. A přede mnou byla ještě cesta zpět. Takže jsem to v jednom rozlehlém sále jeskyně otočila, postupně zhasínala čajové svíčky a vrátila se na denní světlo. Vlny se tříštily o skalní stěnu až to dunělo. Posilnila jsem se svačinkou, schovala foťák a vydala se zdolat ten náročný úsek. Občas jsem se držela oběma rukama.
Nakonec ta cesta nahoru ale nebyla tak náročná, jako cesta dolů. Dostala jsem se z té "nebezpečné" části na steku šplhající nahoru. Poté opět do lesa a když jsem se octla na rozcestí, zabočila jsem doprava a cesta mě dovedla k štěrkové cestě vedoucí k ubytovně Coll Baix, která také vede k Alcúdii. Zde jsem již měla prakticky vyhráno. S mobilem v ruce jsem občas kontrolovala v mapách, kde se nacházím. Svižným tempem jsem se nakonec dostala na okraj Alcúdie kolem půl šesté a na autobusové zastávce jsem byla včas. V nohách jsem měla nevím  kolik kilometrů.
Za sebou osmihodinový objevný trek. Opět jsem viděla nové zajímavé kouty Mallorky. Byl to náročný, ale pěkný výlet. Někdy se snad do jeskyně vrátím, abych ji prozkoumala celou.

Video: https://youtu.be/JVgUHq7bY8E

Mallorca: Výlet z Alcúdie ke kapli Ermita de la Victoria

Včerejší volný den jsem opět využila k poznávání Mallorky. Je půlka října a počasí až do teď přeje výletování. Příští týden ale již přijdo...