Víkend v přírodním parku Llevant aneb Jak jsem spala na pláži

Což takhle přenocovat na pláži v chráněné oblasti PN de Llevant? To mě napadlo před necelými dvěma lety poté, co jsem došla po pobřežní stezce z Cala Mesquidy na panenskou pláž S'Arenalet des Verger. Pláž již spadá do chráněné oblasti Přírodního parku Llevant. Stanování v parku není sice povoleno, ale spát ve spacáku pod širákem výslovně zakázáno není. Zvláště, pokud se jedná o diskrétní akci.
A tak jsem si usmyslela, že to někdy musím uskutečnit. Pod širákem jsem ještě nikdy nespala, natož na pláži.

Toto malé dobrodružství jsem chtěla doplnit o trek přírodním parkem po některé z vyznačených stezek. A protože těch lesů v parku není a výletovat v horkých letních měsících není zrovna med, přicházely v úvahu měsíce červen, září a případně říjen, kdy jsou denní teploty snesitelné a v noci se neklepete zimou.
Loni se mi tuto akci nepodařilo uskutečnit kvůli počasí. Vždy, když se přiblížil volný den a půl, kdy bych mohla do parku vyrazit, hlásila předpověď možné bouřky. Vyšlo to minulý víkend a já si tak užila nejen první zkušenost spaní na panenské pláži mimo civilizaci, ale zažila jsem tak i poslední jarní den a první letní noc a nádherný východ slunce.
I když počasí v týdnu před tím bylo nezvykle deštivé, na víkend mi již obě aplikace v mobilu (které se často rozcházejí) hlásily slunečné počasí a 25 stupňů. Takže jsem si v pátek sbalila do batohu spacák, základní potřeby, nakoupila pečivo, ovoce, láhev vody a láhev ionťáku a v sobotu ráno vyrazila za dobrodružstvím.

Autobusem jsem dojela do Arty a odtamtud jsem se pěšky vydala k 6 km vzdálené bráně přírodního parku, který se rozkládá severně od městečka. Příjezdová silnice vedoucí do parku má několik nepřehledných úseků, kde není moc bezpečné chodit pěšky, protože hrozí, že se ze zatáčky vyřítí auto a může vás smést. Tak jsem se rozhodla vydat po jiné cestě, která se mi objevila v aplikaci maps.me.
Podle aplikace jsem se mohla do parku dostat po silničce Camí dels Canals vedoucí z Arty severozápadně a později pokračovat po cestě vedoucí mezi pozemky. Tak to alespoň vypadalo i na google mapách. Realita nakonec byla trochu jiná. Poté, co jsem došla po štěrkové cestě ke statku Finca Canals a pokračovala dál, odbočka, která měla z cesty uhýbat, na daném místě nebyla.

Nebo byla, ale téměř neviditelná a cesta byla přehrazena polotem a brankou. Ale protože jsem v dálce tušila tu cestu a tady na Mallorce se často chodí po stezkách, které znají jen místní a které vedou soukromými pozemky, tak jsem si otevřela branku a zamířila směrem do lesa. Šipka v maps.me mi ukazovala, že jdu správně. Nebylo myslitelné, abych se v půlce cesty vracela do Arty.
Stezka vedla lesem a vypadalo to, že tu občas projíždějí i cyklisté. Minula jsem starý vrak Fiatu, který ležel na střeše opřený o stromy. Auto tu muselo ležet již hodně dlouho. Vypadalo to zvláštně a záhadně. Jak se to auto sem asi dostalo? Havarovalo? Nebo šlo o nějakou gangsterskou akci v dobách občanské války?
Cesta mě vedla dál. Šipka v aplikaci ukazovala, že jdu posprávné  cestě. Když jsem ale opustila les, reálná cesta najednou začala mizet ve vysokých travinách, které ji obklopovaly. Již jsem byla relativně blízko hlavní silnici, na kterou jsem se měla napojit kousek od parku, tak jsem se těmi travinami prodírala dál. Na sobě jsem měla krátké kalhoty a obnažené nohy začaly trpět. Tento druh travin se díky jejich tvrdosti a odolnosti po usušení používá na výrobu palap a jiných výrobků. Když stébla během chůze přišlápnete, místo toho, aby se přetrhla, zaříznou se vám do nohou. A švih stéblem taky dost bolí. Čím déle jsem se prodírala zarostlou stezkou, tím více jsem měla kolena a holeně osvihaná a plná tenkých zářezů. A tím více jsem proklínala aplikaci, která mě na tuto cestu dovedla. Návrat po stejné cestě ale již nepřicházel v úvahu. Byla jsem již blízko.
Odhadem po půl kilometru jsme se vynořila u statků a políček a po již znatelné cestě došla k jednomu stavení, kde se pásly ovce. Doufala jsem, že mě majitelé pozemku nevyhodí. Nikdo tam ale kromě těch ovcí nebyl. Tak jsem po příjezdové cestě došla k bráně, kterou stačilo otevřít rozvázáním provazu, a konečně se dostala na asfaltovou silnici, která mě po dalším kilometru dovedla k bráně přírodního parku. Těch prvních 6 km jsem zdolávala 2 hodiny. Nejvíce času jsem ztratila právě chůzí po zarostlé stezce.
Protože bylo poledne, začínalo mi kručet v břiše a během tohoto úseku jsem ještě nepila, sedla jsem si k piknikovému stolu u informačního centra parku, abych si odpočinula a posilnila se.

Protože se Mallorka tu sobotu ještě stále nacházela v rozvonovací fázi č.3 (v neděli pak končil krizový stav), bylo informační centrum a záchody zavřené. Stejně tak byly zavřené i tři ubytovny, které se v parku nacházejí. A i kdyby byly otevřené, tak bych i tak spala na pláži. Ne kvůli tomu, abych ušetřila těch 40 €, které tu za noc chtějí, ale kvůli té zkušenosti spát pod hvězdami.
Poobědvala jsem vlastnoručně připravenou bagetu se salámem a tekutiny doplnila jontovým nápojem z Lidlu. Byl osvěžující. Tričko jsem měla propocené. Bylo dost vlhko. Obloha se naštěstí trochu zatáhla mraky, takže pochodovat krajinou bez stromů bylo příjemnější. Trochu byla škoda, že jsem po cestě nenašla žádný fíkovník, kde by již byly zralé plody. Ještě je třeba pár týdnů počkat.
Po obědě jsem opět nasadila batoh, jehož největší zátěží bylo 3,5 litru tekutin, dvě jablka, 4 malé paraguayos (odrůda broskve), pytlík oříšků a 4 druhy pečiva z listového těsta, které jsem koupila v Lidlu. S tímto jsem měla ten den a půl v pohodě přežít.
Přede mnou byla druhá etapa sobotní trasy - trasa Camí dels Presos.

Camí dels Presos, neboli "Stezka vězňů", vede od informačního centra na vrchol kopce Puig de Sa Tudosa. Tuto trasu jsem si prošla již v minulosti (viz: https://www.youtube.com/watch?v=wEzq5JhBibg ). Trasa je celkem dlouhá 6 km a vede přes ruiny vojenského tábora, ve kterém byli v letech 1941 - 42 uvězněny stovky politických frankistických vězňů, kteří se podíleli na stavbě silnice, po které nyní vede tato trasa. Silnice měla vézt až na vrchol nejvyššího kopce v parku - Puig Moreia, kde měla být postavena pevnost a umístěny kaňony na obranu pobřeží.
Vystoupala jsem k vojenskému táboru. Zbytky bývalých příbytků byly obklopeny polem fialově kvetoucích bodláků. Rozeznat lze bývalou kantýnu, místnosti oficírů i ložnice vězňů.
Od tábora jsem pokračovala po silničce dál. Tento úsek byl již po relativní rovince a postupně mi nabízel stále zajímavější panoramata západního pobřeží. V dálce se objevila i krajina kolem Cala Ratjady. Nad hlavou mi kroužilo pár dravců. Zřejmě orlovců říčních, kteří se v minulých letech do parku vrátili.

Došla jsem k rozcestí na úpatí kopce Puig de Sa Tudosa. Zde začínala stezka č.6 - Camí en Mondoi.
Zde začínala moje poslední etapa. Stezka je dlouhá 3,5 km a vede až na pláž S'Arenalet des Verger. Podle směrovky mi zbývala zhruba hodina a půl cesty. Bylo půl třetí. Se všemi mými zastávkami jsem mohla dojít na pláž okolo páté. Nejprve jsem ale chtěla objevit malou propast Avenc des Travessets, která se nachází poblíž začátku stezky.

Tato oblast je údajně plná podzemních krasových prostor. Velké množství není stále prozkoumáno. Najít úzký otvor 70 m hluboké propasti nebylo těžké. Hned u cesty je totiž ohrazena plotem, aby do ní případně nikdo nespadl. Vědci již propast prozkoumávali a objevili zde endemický druh jakéhosi pseudo-škorpiona, který je schopný žít ve tmě. Nahlédla jsem do otvoru propasti a pokračovala dál. V dálce na pobřeží jsem již rozeznávala jednu z ubytoven. U břehů kotvilo několik jachet.
Blížila jsem se ke kopci Puig Moreia, na jehož vrcholu stojí strážní věž Talaia Moreia, která bývala součástí obranného systému Mallorky v dobách, kdy Středozemní moře brázdili piráti.

Směrovka mě zavedla z široké cesty na stezku, která poté začala postupně klesat dolů k pobřeží. Předtím, než jsem se dolů vydala, jsem využila piknikový stůl s lavicemi umístěný na pěkné vyhlídce. Zatímco jsem svačila ovoce, jsem si užívala výhledy. Po stezce prošly tři horské kozy.
Stezka serpentinovitě klesala. Vedla mě mladým piniovým lesíkem i oblastmi bez stromů. Kdysi byla tato oblast pokrytá lesy. A to i těmi dubovými. Lesy vzaly za své během požárů.
Po čtvrté hodině zmizely z oblohy mraky, díky nimž byl trek příjemnější.

Odpolední slunce docela pálilo. Pomalu mě začínaly bolet nohy a měla jsem velkou chuť už být na pláži a zchladit se v moři. Opatrně jsem sestoupala po strmé cestě plně klouzavého štěrku. Pláž byla čím dál blíže. A byla obsypaná lidmi, kteří se sem dostali buď na jachtách, nebo pěšky z Cala Torty. Doufala jsem, že se postupně všichni vydají zase pryč.
Těsně před pátou jsem stanula u informačních tabulí u ubytovny, kde stezka končila. Místo toho, abych ale hned zamířila na pláž, kde bych pak počkala do západu slunce, rozhodla jsem se ještě prozkoumat 1,5 km dlouhou stezku č.8, která vede korytem Torrent Penya Roja až k pramenu, ze kterého si ubytovna bere vodu.
Stezka začínala nedaleko ubytovny. Podle informací jsem měla přejít koryto devětkrát, abych našla pramen. Z něj měla voda téct celý rok, nejen po deštích. Koryto ale bylo vyschlé. Osmkrát jsem přešla vychlé koryto Torrent Penya Roja. Nade mnou jsem viděla ve skalách jeskyně. Za osmým překročením koryta zmizela cesta zase v ostrých travinách. Na to jsem neměla. Kolena jsem měla dorasovaná již z rána. Na vteřinu mě napadlo, že na to kašlu. Pak jsem si ale řekla, že bych to mohla vzít korytem vyschlého potoka. Takže jsem začala nenáročný kaňoning. Po skále jsem vystoupala až k místu, kde cedule ukončovala stezku. Průchozí prostor přehrazovala nevábně vypadající tůně plná žabinců, do které na druhé straně stíkala voda. Bohužel se dál nedalo dostat, pokud bych se nechtěla probíjet vegetací (a to jsem vážně nechtěla). Z tůně trčela černá hadice, která zřejmě odváděla vodu do ubytovny. Na jednom kameni seděla žába. A kolem poletovali komáři.
Na jednom místě momentálně vyschlého potoka se daly rozeznat zkamenělé traviny, které tu zřejmě běžně rotly. Jak ale kolem nich protékala voda bohatá na uhličitan vápenatý, na travinách se postupně usazovala krusta. Vypadá to zajímavě.

Po šesté jsem se vrátila zpět na pláž, kde jsem si našla místečko, kde bych si odpočinula, pojedla a smyla pot v moři. Moře bylo chladné, ale bylo to to ideální po celodenním pochodování. Teď mi již nezbývalo nic jiného, než počkat, až se pláž vylidní, abych mohla zaujmout nějaké vhodné místo v závětří, kde bych poté rozbila svůj bivak. Kolem půl osmé se pláž vylidnila.
Vyhlídla jsem si zákoutí u skal na jižní straně pláže.
Na písek nejprve rozložila pončo, které mi mělo sloužit jako izolace a na něj roztáhla spacák vhodný na spaní v 15 stupňích Celsia. Teplota v noci se měla pohybovat kolem 20 stupňů.
Západ slunce nastával krátce po deváté. Doprostřed pláže došli dva chlapi, kteří počkali, až se úplně setmí a postavili si stan (stanovat se oficiálně nesmí). Během stmívání jsem viděla v dálce poloostrov Formentor, na jehož mysu stojí maják. Jeho světlo zářilo do dálky.

Lehla jsem si do spacáku, natočila budíka na šestou a chvíli pozorovala hvězdy nad hlavou.
Během noci jsem se několikrát probudila, když jsem se převracela ze strany na stranu. Zakrytou jsem měla ve spacáku i hlavu. Bylo docela chladno, ale spacák plnil svou funkci. Vždy jsem mrkla na hvězdy a spala dál. K ránu padla rosa.
Vzbudila jsem se sama před šestou. Když jsem vykoukla ze spacáku, již se rozednívalo. Nebyla jsem si jistá, zda budu moct z pláže pozorovat východ slunce. Myslela jsem, že bude vycházet za skalisky. Slunce nakonec vycházelo nad mořem. Čím výše bylo, tím více se oteplovalo. Přesto to po ránu nebylo na koupel v chladném moři. Musela bych poté čekat, až uschnu. Variantou bylo, zůstat na pláži dopoledne a odpoledne se vydat po pobřeží přes Cala Tortu a Cala Mesquidu do Cala Ratjady. Jenže po předešlém dni mi již povážlivě ubylo tekutin a voda mi zbývala již jen na ten návrat domů. Další možností by byl návrat po jiné stezce zpět do Arty, ale jediný nedělní autobus, který odtamtud mířil do Cala Ratjady, odjížděl z Arty v 11:30 a já to nechtěla hnát s obavou, že bych mohla potom až do večera zkysnout v Artě. Navíc stezka po pobřeží až domů je zhruba stejně dlouhá jako ta cesta do Arty. Takže jsem posnídala poslední pečivo a před osmou se vydala na cestu domů. Přede mnou bylo zhruba 14 km.
Na sousední pláži Cala Font Celada jsem potkala skupinky lidí, kteří tam také spaly. Vymleté koryto a túně byly důkazem, že se tudy v zimě a možná v týdnu prohnalo dost vody.
Bylo čím dál větší vedro a já stoupala ke strážní věži Torre d'Aubarca. Zde jsem si udělala pauzu a osvěžila se šťavnatým jablkem.
Dalším cílem byla Cala Torta, kde jsem doufala, že bude již otevřený plážový stánek, ve kterém bych si mohla koupit třeba ice tea. Po cestě jsem se ještě rozhodla zastavit v malé zátoce Cala Estreta, abych se osvěžila v moři a chvíli pobyla. Záměr mi ale zkazily medůzy, které se postupně blížily ke břehu.

Našla jsem si malé místečko, kde žádné medůzy nebyly, rychle se ponořila do osvěžující vody a zase vylezla. Pokračovala jsem dál. Stánek na Cala Torta byl zavřený. Další možnost koupit si vodu byla v Cala Mesquidě.
Když jsem tam ale konečně došla, celá vyprahlá, nenašla jsem otevřený jediný obchůdek. Pláž byla plná lidí. Nezbývalo mi, než potlačit chuť vypít najednou zbývající půl litr vody, který jsem ještě měla a pokračovat dál. Již mi zbývalo asi jen 5 km.
Zpět domů jsem došla o půl jedné.
Byl to skvělý víkend.

Videa z výletu najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=usETNKQveaY&t
https://www.youtube.com/watch?v=AvDWQKWcmws

Objevování talayotské osady Es Claper des Gegants

V době, kdy velkou část Evropy obývaly keltské kmeny, na Mallorce a Menorce žila kultura talayotská. Mnoho se o těchto "Baleárských Keltech" neví. Jen to, že stavěli kamenné osady a pobřebiště, živili se zemědělstvím a později obchodovali s Féničany. Talayotská kultura oficiálně zanikla s příchodem Římanů v roce 123 př.n.l., kteří po skončení punských válek Mallorku zabrali. Na obou ostrovech se dochovalo množství talayotských staveb. Zvláště Menorka je jimi proslulá. Ale i na Mallorce můžete navštívit kamenné talayotské osady a pohřebiště. Jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť se nachází nedaleko Cala Ratjady mezi letoviskem Font de Sa Cala a Canyamelem. Až donedávna jsem o jeho existenci neměla potuchy. Když se mi do ruky dostala mapa s nově vyznačenými turistickými trasami, které vedou oblastí obce Capdepera, rozhodla jsem se postupně projít ty trasy, které jsem ještě neznala (viz. trasa vedoucí kolem pecí na pálené vápno, nebo trasa vedoucí přes kopce do zátoky Cala Torta).

A protože se nejedná o náročnou a ani časově náročnou cestu, stačilo, když jsem vyrazila odpoledne kolem třetí.
Nejprve jsem se vydala po stezce č.1,3 z pláže Son Moll v Cala Ratjadě vedoucí po pobřeží do Font de Sa Caly. Prošla jsem stezku, po které chodívám běhat k hotelu Aguait. Pokračovala jsem kolem zátoky Es Carregador, kde se na malé štěrkové pláži opalovali místní. Zde pro mě začínala ta objevná část. Stezka mě dovedla oblasti skal a velkých kamenů, po kterých jsem občas musela přelézat. V kamenech pod nohama jsem si všímala křemenných žil a zbytků krasových útvarů.

Jeskyně jsou na Mallorce hojné a v okolí se nacházejí známé Cuevas de Artá a jeskynní systém je prý i v kopci Puig Sa Cova Negra nad Capdeperou.
Pole balvanů a skal jistě ukrývá množtví zajímavých zákoutí a jeskyněk. Jednu jsem viděla, ale kvůli času jsem se nepokoušela ty dva metry dolů slézt. Někdy příště. Šipky a modré značky mě dovedly na rozcestí pod vrcholem útesu. Cesta vedla dolů do Font de Sa Cala, která byla již na dosah. A také nalevo kolem vrcholu. Nejprve jsem se vydala zjistit, co je na konci této cesty. Byla tam vyhlídka na moře a v roku u srázu za balvanem jsem objevila kamenné schody vedoucí podél srázu kamsi dolů. Když jsou tam schody, tak z nějakého důvodu. Vydala jsem se tedy dolů. Schody za chvíli skončily a vyšlapaná cesta mě dovedla k malé jeskyňce v útesu. Zřejmě to bývala jedna z pašeráckých skrýší v době občanské války. Možná, že jako skrýš slouží dodnes. Každopádně výhledy na okolí byly odtud úchvatné v tom odpoledním slunci.

Po cestě jsem zamířila do Font de Sa Caly. Nejprve stezkou vedoucí kolem vilek a poté již rezidenční čtvrtí kolem malých pláží až na hlavní pláž. Zde jsou umístěné informační tabule všech turistických stezek, které Font de Sa Calou procházejí, nebo tu začínají. Stezka 1,3 tu končila. Za sebou jsem měla 4,5 km. Kdybych se nezastavovala, mohla jsem ji ujít za hodinu a tři čtvrtě. Tak to alespoň bylo uvedené na informační tabuli.
Napojila jsem se na stezku č.14, která na pláži začíná a vede právě k starobylé talayotské osadě Es Claper des Gegants. Cesta to měla být hodinová a měla jsem ujít 3 km, abych se dostala do cíle.

Nejprve jsem se vydala podél hlavní silnice směrem na Capdeperu a odbočila nalevo na ulici vedoucí na západ. Chůze po betonu a později po štěrku byla zdlouhavá. Cesta asi po kilometru odnočila doleva a pokračovala kolem soukromých pozemků směrem ke kopcům. I archeologické naleziště stojí na soukromém pozemku patřícím nedalekému golfovému klubu. V google mapách je napsáno, že je dočasně uzavřené, ale podle Pilar, která pracuje na radnici v odboru turismu, a která je nyní mou vedoucí, se na naleziště lze dostat přes zídku, i když by byla brána zamčená.

Když jsem došla k bráně, která ohraničuje soukromý pozemek, bylo jasné, že přes zídku nebudu muset jít. Brána byla otevřená. A i kdyby nebyla, hned vedle přes zídku vedl dřevěný žebřík. Za bránou byla velká směrovka s nápisem Es Claper des Gegants. A takových směrovek jsem po cestě krajinou potkala více. Tento poslední úsek byl nejzajímavější. Stezka byla lemovaná stromy, keři a travinami a mezi vysokými travinami jsem také došla k talayotu. Nikdo tu nebyl. Jen já a hromada kamenů a pozůstatky kamenných staveb. Nejlépe se dochovala kamenná věž - talayot, který sloužil jako obranná věž, pohřebiště a nebo také místo setkání lidí. Strop je již zřícen.

Hned vedle stály obvodové zdi domků. Talayotská vesnice byla postavena asi před 3 tisíci lety a lidé tu žili ještě chvíli po příchodu Římanů na ostrov. Část kamenů z osady skončilo v domech okolních vesnic. Přesto je dosud patrné, jak rozlehlá osada byla. Byla obehnána hradbami a dovnitř vedly tři brány.
Místo působilo magicky a trochu tajuplně. Hlavně v tom odpoledním slunci. Archeologové tu našli nějakou keramiku a také uměle vyhloubené jímky na vodu, ve kterých se zadržovala dešťová voda.

Obešla jsem naleziště po stezce vedoucí kolem bývalých hradeb. Objevila jsem zajímavé modré květy, které jsem neviděla nikde jinde na ostrově. Na dvou stromech rostly malé červené bobule. Kdybych tak věděla, zda jsou jedlé.
Bylo po sedmé hodině, když jsem talayot opouštěla. Slunce zapadalo za 2 hodiny a přede mnou byla ještě cesta zpět do Font de Sa Cala a poté po silnici nazpět do Cala Ratjady. To již ale bylozhruba 6 km. Po cestě zpět mě naplnila radost a štěstí z úžasného výletu a nově objevených míst. Někdy se musím k talayotu vrátit.

Video najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=QbrasW9JIAk&t