Přejezd na vysočinu do Dalatu

Den v Nha Trang bohatě stačil. Když jsem ráno vycházela směr kancelář Sinh Tourist, mírně mžilo. Po půl osmé jsem nasedla do lehátkového autobusu. Během čtyřhodinové jízdy jsem mohla sledovat zvlněnou krajinu plnou polí s cukrovou třtinou. Tahle oblast je prý jednou z nejmalebnějších.
Jak jsme se blížili k Dalatu, začaly se objevovat lány skleníků. Někde to až hyzdilo krajinu. Jen jsem doufala, že tak to nebude vypadat i v Dalatu. Zamluvila jsem si zde ubytování na čtyři noci s tím, že když budu mít pocit, že tu není co dělat, tak to zkrátím.
Před dvanáctou jsem vysedla u kanceláře Sinh Cafe a vydala se s mapou v ruce najít Dalat Central Hostel, který neměl být daleko. Centrum Dalatu leží u jezera Xuan Huong v nadmořské výšce 1475 metrů. V jazyce etnika Lat znamená Dalat "řeka kmene Lat". Město zde bylo založeno 1912 a stalo oblíbeným mezi cizinci. A je jím dodnes. Příjemné klima a krajina nabízejicí spoustu aktivit včetně adrenalinových láká spoustu turistů. Na rozdíl od Sapy tu ale místní lidé nejsou tak podbíziví a prodejci neotravují hláškami "you buy something".
Ubytovala jsem se a hned si na další den zamluvila canyoning - jednu ze zdejších oblíbených adrenalinových aktivit, které se provozují u vodopádu Datanla, který je 7 km jižně od centra. Cena 45 dolarů je prý fixně daná vládou. Dostala jsem slevu na 40 dolarů.
Pak jsem se vydala na obhlídku okolí a hlavně něco poobědvat. V pekárně Lian Hoa jsem si koupila jedno bahn mi se speciální náplní. Vynikající, až na ten koryandr. Našla jsem tržnici, kolem níž prodávali ovoce. Dalat je centrem pěstování jahod a avokáda. Neodolala jsem a koupila půl kila jahod za cca 30 Kč a dvě avokáda za 25 kč. K tomu ještě půl kila zelených "jablíček" (nevím, jak se to ovoce jmenuje, ale je osvěžující. No a s tímto nákupem se mi nechtělo tahat, tak jsem se vrátila na pokoj a nechala to tam. Část přitom poobědvala.
A pak se již vydala směr Crazy House. Tato stavba ve stylu Gaudího a Pána Prstenů se nachází v ulici Huynh Thuc Khang  asi 1,5 km jižně od města. Tento "šílený dům" navrhla v 90.letech vietnamská architektka Dang Viet Nga, která vystudovala v Moskvě a navrhla několik domů v Dalatu. Crazy House má za cíl přivést lidi zpět k přírodě. Komplex "stromových domů" je stále ve výstavbě a podle jednoho z průvodců by měl být dokončen v roce 2020. Kromě toho, že je to turistická atrakce, je zde i minihotel. Některé pokoje připomínají hobbitín. Tak, jak se větve táhnou, tak se komplexem proplétají chodby a vyhlídkové chodníčky připomínající šlahouny růže. Chodníčky vedoucí i na střechu a po obvodu stavby jsou úzké a s velmi nízkým zábradlím. Až mě tu chytala závrať. Rozhodně to není bezpečné pro děti.
V malém "lese divů" kousek od vchodu je možné si odpočinout u jezírka mezi velkými hřiby a pod dohledem velkého pavouka shlížejícího ze své pavučiny. Tato stavba, která je v první desítce nejbizardnějších staveb světa je v mnohém "crazy". Budí trochu ponurý dojem.
Od šíleného domu jsem došla zpět k jezeru a po jeho jižním břehu došla k mega nákupnímu centru ukrytému pod náměstím. První nákupní centrum s kinem, na které jsem narazila. Samozřejmě, že jsem šla omrknout nabídku. Rozhodně tu nejsou prázdné regály a potraviny na příděl. Prací prášky západních značek, kosmetika jakbysmet a velký výběr jogurtů, ovoce a zeleniny...zkrátka moderní supermarket.
Odcházel jsem a už se pomalu stmívalo. Večeři jsem vyřešila z toho, co jsem měla nakoupeno.

Den v Nha Trang

Do města jsme dojeli o půl páté ráno. Ještě byla tma. Podle mapy jsem byla tak kilometr od hotelu Hoa Giay, kde jsem měla zamluvený  pokoj. A recepce měla být teoreticky otevřená.
Noční procházku městem jsem vzdala a sedla na taxíka. Za 50 tisíc. Jenže hlavní brána hotelu byla zamčená a na recepci nikdo. Tak jsem si v Lonely Planet našla jiný hotel, který byl jen o pár ulic dál a doufala, že bude otevřený. Po cestě jsem se ještě zeptala v jiném hotýlku, ale chtěli po mě za těch pár hodin 250 tisíc, tak jsem pokračovala v cestě.
V hotýlku Mai Huy již byli majitelé vzhůru. Rozhodla jsem se, že se na zarezervovaný hotel vykašlu a strávím den a půl zde. Domluvili jsme se na ceně 15 dolarů za ten dena půl. Dostala jsem třílůžkový pokoj s tím, že další den pokud bude volný single pokoj, mi jej vymění.
Sprcha a dvě hodiny spánku. Po osmé jsem se vydala najít kancelář Sinh Tourist, abych si koupila na další den jízdenku do Dalatu.
Úplně původní plán byl zůstat v tomto letovisku dva dny, ale počasí zrovna není ideální pro celodenní šnorchlovací výlet na okolní ostrovy a předevčírem jsem se bavila s holčinou, která z tohoto města nebyla nadšená. I v průvodci je uváděné jako typické dovolenkové letovisko vyhledávané především ruskou klientelou. Podle toho to tu i vypadá. Místo anglicky psaných názvů a nápisů na cedulích je azbuka.
Sinh Tourist jsem našla. Jízdenka o půl osmé ráno za 119 tisíc.
Pak jsem šla najít kavárnu Tasty, kterou Lonely Planet označuje jako levnou, ale ceny v jídelním lístku byly skoro trojnásobné. Sedla jsem do jiné kavárny a dala si snídani. A pak již směr přímořská promenáda. Pláž se tu táhne od severu k jihu v délce 6 km. Dnes byly vlny a koupat se nesmělo. Jen několik nadšenců se nechávalo stahovat vlnami.
Vydala jsem se podél pláže na sever. Za řekou Cai je totiž na kopci nad řekou několik dochovalých a zrekonstruovaných chrámových věží z období Cham. Ty zde byly postaveny mezi 7. a 12.stoletím. Dodneška jsou využívány k náboženským účelům.
Podél pláže jsem prošla kolem věže, která je muzeem ruského vědce Alexandra Yersina, který založil Pasterův institut zabívající se lékařským výzkumem a vakcinací.
Došla jsem k mostu Than Phu, odkud se mi naskytlo pěkné panorama na řeku a i cihlový komplex honduistických věží.
Vstupné 22 tisíc. U chrámu půjčují hábit zakrývající ramena a kolena. V šortkách se do vnitřku chrámových věží nesmí. Prošla jsem se areálem, který původně měl až osm věží. V malém muzeu jsou k vidění fotografie z doby před rekonstrukcí.
Od hinduistického chrámu jsem se vydala dál podél pobřeží a hledala vhodné místo, kde bych pojedla. V oblasti je spousta jídelen orientovaných na ryby a mořské plody. Když jsem u moře, tak jsem si z jediného lístku v angličtině (vše tu mají v ruské azbuce) vybrala salát s mořskými plody. Ideální lehký oběd do docela teplého dne.
Došla jsem k ostrůvku, na kterém je chrám a z dálky je vidět velký znak svastiky.
Poté to otočila nazpět do centra. Mraky hrozily deštěm. Ten ale naštěstí nepřišel. Ve stánku se smoothie jsem zvolila nápoj nazvaný anglicky "sokolad blend". Marně jsem se prodavače ptala, co je to to sokolad. Až při prvním usrknutí jsem zjistila, že se jedná o čokoládu. Oni si tu nejsou schopni najít ve slovníku, jak se správně píše "chocolate". Ale v azbuce to určitě budou mít správně.
Chvíli jsem si sedla na pláž a pozorovala vlny. Vítr byl ale chladný. Po cestě na hotel, kde jsem si chtěla odpočinout, jsem se ze zvědavosti dívala na nabídku několika masážních salonů. Nebylo by špatné se trochu zrelaxovat. Stejně jsem neměla co dělat. U jednoho slevili z ceny 260 tisíc za hodinovou masáž celého těla na 200 tisíc. Tak jsem strávila hodinu na masážním lůžku. V přepočtu 8€/ hodinu je skvělá cena.
Se setměním jsem se vydala do okolních ulic najít nějaké pekařství, abych měla co na snídani a pak povečeřet. Opět jsem se nechala zlákat podnikem s mořskými plody. Jedním z mála, kde se mnou byli schopni komunikovat anglicky a ne jen rusky.

Na otočku do Danangu

Třetí den v Hoi An a už je to až až. Kdybych neměla ty termíny na přezkoušení šitých šatů a počasí nebylo všelijaké, vypadla bych hned z rána třeba do My Son.
V deset jsem ale měla být v krejčovském salonu a v pět mě čekal odjezd nočním busem do Nha Trang.
Takže jsem ráno sbalila věci, půjčila kolo a vydala se do centra. Po deváté jsem byla v salonu, ale trvali na desáté. Tak jsem zkusila najít zastávku linkových autobusů mezi Hoi Anem a Danangem. Pohrávala jsem si s myšlenkou, zajet do Danangu na otočku. Busy měly jezdit co půl hodiny a stát okolo 18 tisíc.
Nádraží je severně od centra. Díky včerejší zajížďce jsem neměla problém jej najít.
Opět jsem se vrátila do salonu, vyzkoušela šaty, které potřebovaly trochu ještě doladit. Domluvila se se švadlenou na třetí a znovu se vydala na autobusové nádraží. Kolo jsem zamčela u jedné restaurace a nasedla na bus.
Vyjeli jsme o čtvrt na jedenáct. Když jsem během cesty dávala výběrčímu dvacku, chtěl po mě ještě desítku. Marně jsem se s ním dohadovala, že cena má být nižší a že nemám žádné zavazadlo, za které chtěl příplatek.

Přesvědčená o zlodějině jsem mu těch třicet tisíc dala. A dosud jsem přesvědčená, že jednotliví výběrčí mají mezi sebou dohodu, že budou po cizincích chtít víc. Při zpáteční cestě totiž jedna místní platila jen dvacku a vystupovala o dvě stanice dříve.
Vysedla jsem u muzea historie kultury Cham, které stojí u "dračího" mostu. Zběžně zjistila, odkud mi pojede zpáteční autobus a vydala se na nábřeží k mostu. Nad kopci v dáli se válela mračna. "Dračí most" je jednou z nových zajímavostí města. O víkendu v noci se tu prý koná světelná show. I tak žlutě natřená silueta připomínající vlnícího se draka procházejícího mostem působí zajímavě.
Před polednem jsem se šla podívat do muzea a seznámit se s několika národními poklady jako je bronzová soška Tara a nebo oltář s detailně propracovanými vyobrazeními z běžného života lidí kultury Cham.
Zpět do Hoi Anu jsem chtěla nejpozději ve dvě. Po promenádě jsem došla k tržnici, kde jsem objevila několik stánků s levným místním jídlem. Dostala jsem nudle s oříšky, nastříhanými jarními závitky. Bylo to dobré. O půl druhé jsem nastoupila do autobusu a vydala se nazpět. Bohatě to stačilo. Město nemá moc zajímavostí.
V salonu zkouška dopadla dobře, tak jsem si odnesla předražené šaty.
Po páté si mě na hostelu vyzvedli a odvezli na místo, kde již čekal lehátkový autobus mířící do Nha Trang. Přede mnou byl jedenáctihodinový přejezd.

Druhý den v Hoi An

Vzbudila jsem se před osmou a zjistila, že v domě nejde proud. Později jsem zjistila, že proud nejde v celém městě. Po snídani jsem si půjčila kolo, které nebylo uzpůsobené na daleké výlety, ale na projížďku po okolí stačilo, a vydala se k 2,5 km vzdálené pláži Cua Dai. Bylo pod mrakem, ale naštěstí nepršelo. Pláž v tohle roční období zela rázdnotou. Nebylo divu. Moře bylo rozbouřené a písečné pobřeží trpělo erozí. Někde byly umístěny pytle s pískem, které měly erozi zbrzdit. Chvíli jsem si sedla na opuštěné lehátko a pozorovala okolí. V jedné části pláže ležely kulaté ''koše'', které místní rybáři využívají jako bárky.

Kdyby to kolo nebylo tak nepohodlné, zamířila bych dál na sever k pláži An Bang. Stejně to v tom počasí němělo cenu. Otočila jsem to nazpět a vydala se do historického centra. Semafory na křižovatkách nešly, tak mě čekal adrenalin během jízdy po silnici. Zdejší si tu s nějakými pravidly silničního provozu a dáváním přednosti hlavu nelámou. Nejdříve jsem se zastavila v krejčovském salonu, abych doplatila zbytek částky za šaty, a pak se vydala do historických ulic, které jsou během většiny dne pěší zónou. Mohou na ni chodci a kola. Jenže dnes byl povolen vjezd i motorkám. Prodírat se s kolem ulicemi bylo nepohodlné, tak jsem jej zamčela na nábřeží a vydala se pěšky. Včera jsem si koupila vstupenku do starého města a ještě jsem nestačila vyčerpat ani jeden ze vstupů. Takže jsem si zašla do muzea keramiky, do měšťanského domu Tan Ky, prošla jsem se přes Japonský zastřešený most a v městské tržnici, která je vyhlášená svým jídlem sedla na oběd. Zvolila jsem zdejší nudle ''cao lau''. Nejen, že se zde dobře jí, ale i levně. Nudle za 25 tisíc.

Pak jsem sedla na kolo a vydala se ulicemi na sever směr pagody. Jak jsem tak projížděla ulicemi a myslela si, že si udělám nějaký okruh, najednou jsem nevěděla, kde jsem. Z nepochopitelného důvodu mě můj orientační smysl zradil. Jela jsem směrem, kterým jsem předpokládala, že je hostorické centrum. Ale pořád nic. Nakonec jsem se zeptala v jednom hotelu a ti mě nasměrovali. Do centra jsem se dostala z úplně jiné strany, než jsem předpokládala, že jsem.

Kolo jsem opět nechala na nábřeží řeky a vydala se do krejčovského salonu na první zkoušku šatů. Jedna z krejčových mi s omluvou požádala, zda bych mohla přijít až večer, že kvůli vžpadku proudu švadlena nemohla šít. Celkem jsem měla mít tři zkoušky a další den odpoledne odjíždím z města.

Tak jsem se šla procházet městem. Za budovou tržnice je u nábřeží trh s ovocem a zeleninou. Nakoupila jsem trochu exotického ovoce a vydala se na hostel. U majitele ubytování jsem si zamluvila na další odpoledne dopravu do Nha Trang. Cena za dopravu nočním budem se měla pohybovat okolo 300 tisíc.

Když se setmělo, vydala jsem se pěšky na večeři. Sedla do jedné z restaurací po cestě a dala si rybu s hranolkami, která je prý jedním z doporučovaných jídel. A pak do krejšovského salonu, kde již měli šaty ušité, ale chtělo to pár úprav. Domluvili jsme se na další den na desátou na další zkoušku. Ještě jednou jsem se vydala po nasvětleném nábřeží obdivovat zdejší atmosféru.

I když i na dnešek byl hlášen déšť, naštěstí zůstalo jen u zatažené oblohy.

Hoi An - deštivý den ve městě švadlen lampiónů

V osm ráno jsem byla vyzvednuta od kanceláře dopravní společnosti sídlící na rohu ulice, kde jsem si koupila jízdenku do Hoi Anu. V hostelu nabízeli dopravu za 90 tisíc, přímo v kanceláři stála 80 tisíc. Nabrali jsme další cestovatele a dojeli k autousovému nádraží u citadely, kde již čekal lehátkový autobus.

Předpověď počasí na několik dalších dní nebyla vůbec příznivá. A to nejen pro Hoi An. Už od rána mrholilo i tady v Hue.

Hoi An je jedno z nejmalebnějších vietnamských měst se zachovalým historickým centrem. Město leží u řeky Thu Bon kousek od mořského pobřeží a čas od času jej postihují záplavy. Kdysi to býval vedle Macaa a Malaky jeden z nejvýznamnějších přístavů v Asii. Zámořský obchod zde probíhal s hedvábím, keramikou, papírem, porcelánem, pepřem, čínskou medicínou, slonními kly, včelím voskem...Nejvíce se do obrazu města zapsali čínští a japonští obchodníci, kteří obývali domy u řeky. Hoi An byl prvním místem ve Vietnamu, kam se dostalo křesťanství. Za francouzské okupace bylo město administrativním centrem. Za vietnamské války byl téměř nedotčen díky dohodě obou stran. Od roku 1999 je na seznamu UNESCO. Dnes patří Hoi An k místům, které je ve Vietnamu nutné vidět. Vyhlášené je zdejší krejčovské umění a také výroba pestrobarevnách lampiónů, které zdobí ulice starého města.

Cesta do Hoi Anu trvala čtyři a půl hodiny. V Hoi Anu řidiči nejprve vyložili hromadu látek a pak nás vysadili na jakémsi parkovišti někde v centru. Mírně poprchávalo. Taxikáři se snažili ulovit nějakého zákazníka. Naložila jsem batoh na záda a s průvodcem otevřeným na stránce s mapou města se vydala najít ulici Cua Dai, po které bych došla k zamluvenému ubytování v rodinném Petunia Garden Homestay. To mělo být na půli cesty z centra k pláži Cua Dai. Naštěstí jsem zamířila správným směrem a ulici našla. Horší bylo, že se rozpršelo tak, že jsem musela vytáhnout deštník. Úzký chodník lemovaly krejčovské obchody s vystavenými šaty a obleky.

Hoi An je vyhlášeným městem švadlen. Snad každý turista si odtud odváží na míru ušitý oděv.

Trvalo mi půl hodiny, než jsem došla a našla ubytování. Takhle v dešti mi to připadalo strašně z ruky od centra. Byla to ale jedna z nejlevnějších možností navíc obklopené zahradou. Na ubytování jsem musela počkat do tří, než přišla majitelka.

Dostala jsem postel v malém čtyřlůžkovém pokoji. Žádný extra luxus, ale stačilo. Za 5 dolarů na noc se snídaní. Za 30 tisíc jsem si mohla půjčit kolo. Dnes již bylo pozdě, ale další den jsem toho chtěla využít. Majitelka mi ještě dala vizitku jednoho z krejčovských salónů, kde mi prý ušijí, co budu chtít. Přezula jsem mokré trekáče za sandále a vydala se do historického centra. Pršet naštěstí přestalo. Tedy na chvíli.

Od ubytování to bylo 2,5 km. Předtím, než jsem došla do centra, sedla jsem si do jedné z levných restautrací a vybrala si na vyzkoušení jednu z místních specialit – banh vac – neboli ''bílá růže''. Taštičky z rýžové mouky plněné krevetami. Vynikající a jen za 40 tisíc.

Jakmile jsem se dostala na jednu z pěších ulic centra, přispěchala ke mně místní žena a snažila se mě přesvědčit, ať se jdu podívat na její zboží. Odmítla jsem a pokračovala dál. Mezi domy byly zavěšené barevné lampióny. Domy v historickém centru mají většinou žlutou fasádu. V přízemí jsou krejčovské salóny, obchody se suvenýry, obrazy... Několik významných domů je pak zpřístupněno veřejnosti.

Na několika místech kolem centra jsou pokladny, kde jsou prodávány vstupenky do starého města. Za poplatek 120 tisíc dongů je možné navštívit pět libovolných pamětihodností jako jsou muzea, měšťanské domy atd. Došla jsem k Japonskému zastřešenému mostu, který se stal jedním ze symbolů Hoi Anu. Most byl postaven v roce 1590 japonskou komunitou. Vstup na most hlídají sochy psa a opice. Přes most se procházelo množství turistů. Takhle odpoledne tu bylodocela dost organizovaných skupin. O ulici níže je nábřeží řeky Thu Bon. Na druhém břehu řeky je poloostrov, kde večer probíhají kulturní představení a je zde množství restaurací.

Během odpoledne občas poprchávalo. Nic příjemného pro procházku.

Rozhodla jsem se najít krejčovský salon Bac Diep na ulici 28 Tran Hung Dao, který mi doporučila majitelka hostalu. Chtěla jsem znát ceny. Hned se mě s úsměvem ujala jedna ze zaměstnankyň. Posadila mě ke stolu, dala přede mě laptop a já si měla v klidu vybrat z fotografií, co bych chtěla ušít a v jakém střihu. Neměla jsem jasnou představu, co chci. Jen jsem si chtěla odvézt nějaké šaty.

Nakonec jsem zvolila jeden styl. Krejčová mě přeměřila a první zkoušku stanovila na další den odpoledne. Cena za ušití šatů do dvou dnů 65 dolarů. Zaplatila jsem zálohu s tím, že zbytek dolatím další den ráno a vydala se na hoianský poloostrov. Již se setmělo a svítící barevné lampióny dodávaly romantickou atmosféru.

Prodejkyně prodávaly za dolar papírové kornouty se svíčkami, které pak turisté pouštěli na vodu. U nábřeží právě probíhala ukázka tradičního binga. Hlavní ulice vedoucí před poloostrov byla plná stánků se suvenýry a hlavně s malovanými lampióny. Ceny byly dost rozumné. Pohybovaly se kolem 120 a více tisíc. V závislosti na velikosti lampiónu a zda je ručně malovaný.

Večerní atmosféra byla příjemná. Nasvětlené město působí romanticky.

Po sedmé jsem se vydala na cestu zpět na hostel.