MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

úterý 25. května 2021

Na cestě kolem Jedovnic k Rudickému propadání

Asi před dvěma lety jsme si s rodiči vyrazili v zimním období do Rudic projít se kaolínovým lomem a taky jsme se zastavili v Rudickém propadání. Krasové jevy mě vždycky fascinovaly a toto místo v Moravském krasu, kde padá Jedovnický potok někam mezi skály do podzemí, je obzvláště zajímavé. Vlastně celé okolí Rudického propadání je facinující.

V obci Rudice stojí památkově chráněný mlýn holandského typu z roku 1865, ve kterém je nyní muzeum s expozicí speleologických nálezů, které udělali jeskyňáři během průzkumu Rudického propadání. Před mlýnem je informační tabule týkající se celého rudického geoparku. A pak stačí jen sejít půl kilometru do údolí a octnete se u skalního amfiteátru Kolíbky, kde je ve vápencové skále několik jeskyněk, které jsou běžně přístupné. V pravěku v jeskyňkách žili lovci koní a sobů. Po nich se tu našly kamenné nástroje a kosterní pozůstatky lovených zvířat. Do skalních oken prý dříve matky vkládaly své děti. Odtud prý pochází název "Kolíbky".  Kolíbky jsou nejen zajímavou archeologickou oblastí, ale i vyhlášeným místem mezi horolezci. 


V lese u Kolíbek se ukrývá Rudické propadání. Stačí sejít svah a octnete se před skalními stěnami ke kterým míří Jedovnický potok. Ten pak mizí v průrvě ve skalách a padá do hloubky 86 metrů. Jedná se o nejvyšší propadání potoka do podzemí v ČR. Jedovnický potok potom pokračuje podzemím dalších 12 km a vyvěrá u Býčí skály. Krasový systém Rudické propadání-Byčí skála je druhou největší jeskyní v ČR. V podzemí se nachází i Obří dóm a Rudická propast, která je největší "suchou"propastí. Do podzemí se bohužel mohou dostat jen speleologové.Ti zde v roce 1922 během velkých průzkumů zanechali žebřík, který během těch let "zkameněl". Zajímavé fotky nejen z podzemí jsou umístěné na informačních tabulích v údolí Rudického propadání.


Rudické propadání bylo tentokrát cílem mého výletu, který jsem začala v obci Senetářov. Do Senetářova jsem se dostala autobusem z Vyškova na Moravě. Hned nedaleko autobusové zastávky stojí historická usedlost s doškovou střechou. Dům je mementem na perleťářství, které mělo v obci velkou tradici od 19.století. Výroba knoflíků tu probíhala do 80.let minulého století. Dnes je v domě muzeum perleťářství a tradičního bydlení. Bohužel, během mého výletu, bylo stále ještě zavřené. 


Po zelené jsem pokračovala přes Sentářov směrem k Jedovnicím. Cesta mě vedla zelenajícím se lesem kolem Senetářovského potoka, který se později vlil do Podomského potoka. Ten mě zavedl k rozcestníku, kde jsem se napojila na červenou. Zde u rozcestníku začíná i NS Rakovecké údolí, která je ale momentálně v rekonstrukci. 

Do Jedovnic to byly ještě 4 km. Za sebou jsem měla stejnou vzdálenost. Červená cesta mě vedla kolem Jedovnických rybníků - Dubový, Vrbový a Budkovan  - až k rekreačně oblíbenému Olšovci. Byl čtvrtek a kolem rybníka panoval klid. Žádná otevřená občerstvení ani kempující lidé. Po břehu Olšovce jsem došla na okraj Jedovnic, kde stojí restaurace U Hastrmana. Za oknem byl vyvěšený jídelní lístek s denním menu. I když jsem s sebou měla proviant, nabídka mě nalákala. Na zahrádce jsem se tedy posilnila Frankfurtskou polévkou a Holandským řízkem. A mohla pokračovat dál. 


Do centra Jedovnic jsem nezacházela. Jen jsem se u hlavního tahu napojila na zelenou a pokračovala podél Jedovnického potoka k Rudickému propadání. Minula jsem pozůstatky bývalé Salmovy hutě. Ta zde byla založena v roce 1847 hrabětem Antonínem Hugem Salmem, který se rozhodl využít nálezů železné rudy a množství dřeva z polomů. Ve svahu u silničky stojí kamenná zeď s vyústěním tunelu, kterým byla přiváděna voda. Železná ruda se zde zpracovávala do konce 19.století.

 V údolí pod pecí stojí chátrající pila, která byla v 18.století součástí huti. U cesty je umístěná zajímavá informační tabule s dobovými kaligrafiemi oblasti, takže si lze snadno představit, jak to tu kdysi vypadalo.


Odtud je to již jen půl kilometru k místu, kde Jedovnický potok mizí v podzemí. Protože mi čas rychle ubíhal a počasí hrozilo přeháňkami, nemohla jsem se u Rudického propadání tolik zdržovat. Z otvoru ve skále nad propadajícím se potokem vycházela mlha. Zřejmě z toho, jak voda v podzemí dopadala na zem. 

U skal Kolíbky jsem si prošla jednu jeskyni a pak již hurá nahoru do Rudic, kde jsem se zastavila u mlýna. A pak už rychle na autobus, abych stihla být do šesti v Brně. 

Fajn výlet to byl a najdete jej zde: https://bit.ly/okolo_Jedovnice

 


čtvrtek 13. května 2021

Nový kanál pro španělsky hovořící

Hola amigos! Je tu nový (i když spíše doplňkový) youtube kanál Katy_viajera. Videa zde ale nejsou v češtině, ale ve španělštině pro ty, co to zajímá. Jednak byla poptávka a jednak zkouším, jestli se tento můj projekt chytí. Nejde totiž jen o video-výlety, ale i o malu "výuku" češtiny. V každém videu se naučíte pár slovíček česky (teda ne vy, co to teď čtete, ale ti, co česky neumí).

Už nějakou dobu jsem nad tímto nápadem uvažovala a nechávala jej v hlavě uzrát. A nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Nic za to nedám. Tedy až na čas tomu věnovaný (výlety mi tak trvají déle, paměťová SD karta se zaplní raz, dva a čas strávený u notebooku s nervama na dranc, když editační program zrovna stávkuje, je dvojnásobný). 

Takže, kdo chce, může sledovat nový kanál zde: https://bit.ly/Katy_viajera_Ytb

 A první video je tu: http://bit.ly/Chequia_Mladec

pátek 7. května 2021

Nové dobrodružství na obzoru - příprava na cestu

Trénink na výstup na Pico Ruivo
Nahoru a dolů. V poklusu funím po schodech z přízemí do osmého patra paneláku. Poprvé, podruhé, počtvrté, posedmé. Každé patro má 16 schodů. Dnes mám tedy v nohách 8x16x7x2 (sestup se taky počítá) schodů. Celkem 1792. Proč to dělám?  

Protože jsem si minulý týden (27.4.) koupila letenku na Madeiru a tam mě kromě nádherné přírody a procházek kolem levád čeká i náročná trasa na nejvyšší horu Pico Ruivo, kdy se překonává značné převýšení a spousta schodů. A já prostě po tomto treku nechci skončit stejně jako na Borneu, kde jsem se po výstupu a sestupu z nejvyšší bornejské hory Mt. Kinabalu (mimochodem moje první 4tisícovka) nemohla dva dny normálně hnout a sejít dva schody pro mě bylo utrpení. Takže, abych se vyhnula následné několikadenní povýstupové paralýze kvůli namoženým svalům, začala jsem s tréninkem. Předevčírem jsem panelák zdolala 6x, dnes 7x, za dva dny jej chci "dát" 8x a postupně tak navykat svaly na nohou. Mám na to měsíc.

Rozhodnutí vyrazit na Madeiru se ve mě rodilo už nějakou chvíli. Nejprve jsem uvažovala tam vyrazit za dobrovolnickou prací. Jenže v březnu, kdy jsem nad tím uvažovala, na Madeiře ještě platil zákaz vycházení od 19 večer a oslovený majitel hotýlku na mou zprávu přes messenger nereagoval. Když jsem ale začátkem dubna objevila na FB známých, kteří vlastní cestovku VLHA, oznámení, že začátkem června jedou na Madeiru na neoficiální zájezd a může se přidat, kdo chce, začlo mi to v hlavě šrotovat. Kovidové podmínky na Madeiře se zlepšovaly. Po celou dobu na Madeiře byly otevřené obchody, restaurace a hotely a na cestu mi stačil jen PCR test, který jsem si mohla nechat udělat na náklady tamní vlády po příletu na letiště. Místní autonomní vláda oznámila uvolnění restrikcí nočního zákazu vycházení (začalo platit začátkem května) a pro českou vládu byla Madeira oranžová, což znamenalo, že mi před návratem do ČR stačil jen antigenní test. Takže jsem mrkla na možné letecké spojení a po zvážení pro a proti cesty se Smartwings nebo TAPem jsem se rozhodla pro přímý let z Prahy se "smartama". Odlet 3.června, návrat 14. června. Cena necelých 9 tisíc korun, což se ještě dá. S TAPem by mě čekalo přenocování na letišti v Lisabonu, což jsem za současných podivných kovidových podmínek nechtěla riskovat.


Hned, jak jsem měla potvrzení o rezervaci letenek, začala zábavná část cesty na Madeiru - vyhledávání informací, pročítání recenzí, hledání vhodného ubytování a plánování itineráře. A velké těšení. Po mnoha měsících frustrace z rozumu odporujících nařízení a zákazů a nemožnosti žít si život svobodně po svém, jsem se zase konečně mohla na něco těšit (a to těšení si užívám, i když vím, že stačí zase nějaká "zmutovaná mutace a nařízení z vrchu a už nevím kolikátý ministr zdravotnictví a agent STB řídící vládu mi mou radost může zatrhnout. Tentokrát ale věřím, že globální plán pro Evropu je uvolňování a tak by červen měl být pro cestu ideální).

Stačily mi 3 dny a plán cesty jsem měla hotový. K dispozici mám 10 celých dní. To se nakonec ukazuje jako docela málo vzhledem k tomu, kolik možností pro výlety Madeira nabízí. Tak jsem zvolila ty, co mě zajímají nejvíce. To, který den se kam podívám, pak bude záležet na počasí a také na autobusových spojích. Pro lepší orientaci jsem si vytvořila tabulku. O víkendech totiž autobusy jezdí jinak než v týdnu. Navíc jsem se domluvila s Hankou a Vlastíkem z CK VLHA, kteří na Madeiře budou prakticky ve stejnou dobu, že by mě na některá místa, kam mi autobusy nejezdí (a musela bych stopovat, nebo využít taxíka) vzali s sebou, protože budou mít jedno místo v autě volné.

Ubytování jsem si zamluvila přes Airbnb přímo v centru Funchalu poblíž autobusových terminálů a starého centra města. Cena za noc v dvoulůžkovém pokoji s koupelnou a možností využívat kuchyňku Rezidence Funchal krásných 17 €. Jedna z nejlevnějších možností. Levnější by byl hostel, ale tentokrát se mi nechce 11 nocí sdílet "dormitorio" s dalšími cestovateli. Raději budu mít soukromí. Ne kvůli obavám z nákazy, ale kvůli pohodlí (po dni na treku je fajn si se po pokoji procházet jen v kalhotkách a neřešit rozházené oblečení :-)) a lepšímu spánku. 

Včera jsem si zamluvila termín na PCR testy (kéž by do té doby zavedli testy ze slin a nebo tuhle koronašaškárnu úplně zrušili) a doufám, že do té doby vláda sníží cenu na těch 350 Kč, jak se předpár dny vyjádřil ten, co teď vede ministerstvo zdravotnictví. Ostatně, už si na tom testování (a umělém vytváření "nemocných" a udržování "epidemie") nahrabali dost (velká část testovacích center spadá do svěřeneckého fondu premiéra)...







pondělí 3. května 2021

Turistický návrat do dětství aneb Jen tak si napumpovat Ochozskou kyselku a opéct špekáček

Moje rodina pochází z Konicka. Proto jsem v dětství trávila dost času v této oblasti (prázdniny a víkendové návštěvy prarodičů, letní tábory na Stražisku...). Jedním z míst, které mě v kopcovité krajině Konicka fascinovalo, byla Ochozská kyselka. Nejen ono údolí s rozpadajícím se mlýnem a domkem s fasádou plnou pěkných maleb, ale hlavně chuť minerální vody, kterou se dalo načepovat z vrzající pumpy v lese. Naposledy jsem Ochozskou kyselku pila snad někdy před 20 lety, ale tu chuť si pamatuji dodnes. S nostalgií jsem na ni vzpomněla během road tripu po Azorských ostrovech, kdy jsem se zastavila v lázeňském městečku Furnas, které se mimo jiné proslavilo desítkami vyvěrajících termálních a minerálních pramenů. A jeden z nich mi tehdy svou železitou chutí připomněl právě Ochozskou kyselku.

A protože v okolí Konice se ukrývá i několik zajímavých geologických formací jako jsou jeskyně Průchodnice (další místo, které si pamatuji z dětství, které mě tehdy fascinovalo) a nyní na jaře okolo kvetou sasanky a modré jaterníky podléška, rozhodla jsem se vyrazit na jarní výlet právě sem a osvěžit si vzpomínky z dětství.

V aplikaci Mapy.cz jsem si našla turistické stezky, které by mě z Konice dovedly přes Ochozskou kyselku až k Průchodnicím. V jízdních řádech pak našla ideální spoje s tím, že konec výletu by byl ve Hvozdu, odkud mi před čtvrtou odjížděl autobus (pokud bych jej neměla stihnout, tak by mi nezbývalo, než se z Průchodnic projít do Konice). Celkem jsem měla před sebou zhruba 13 km. A taky plán, že si někde na trase upeču na ohni špekáček. Tak, jak se to na výletech dělá. Na špekáček jsem měla velkou chuť. Naposledy jsem si na ohni upečený špekáček užila loni na podzim během dvoudenního přechodu ze Zlatých Hor do Jeseníku. Tehdy tam ale bylo vše přichystáno a oheň hořel. Nyní mě čekalo si sama oheň rozdělat. A bylo to docela dobrodružství vzhledem k tomu, že jsem to nikdy sama nedělala (jen jako dítě sbírala dřevo a chrastí a rozdělávání ohně jen přihlížela).
Předpověď počasí hlásila polojasno a teploty okolo 11 stupňů. Vzhledem k tomu, že den předtím jsem po ránu pěkně "vymrzla" ve větrovce během výletu z Mladče, raději jsem zase ze skříně vytáhla zimní bundu, i když už tu oficiálně máme jaro. A byla to dobrá volba. Po ránu foukal studený vítr. 

Před devátou jsem vysedla na vlakovém nádraží v Konici a nejprve zamířila na hřbitov zapálit svíčku dědovi. A pak začal poznávací výlet. Nejprve zastávka u zámku, který je zřejmě nejhezčí stavbou Konice. Konický zámek byl postaven na počátku 18.století na místě, kde ve středověku stávala tvrz, která měla chránit obchodní cestu, která tudy procházela z Moravy do Čech. Díky obchodní cestě také obec Konice vznikla a její jméno se odvozuje od stájí, které sloužily k odpočinku koní cestujících obchodníků. Konický zámek je dnes pěkně zrekonstruován a najdete zde mimo jiné expozici lidových řemesel. A to dokonce na vnitřním nádvoří, které je volně přístupné. Prohlédla jsem si tak staré řemeslné stroje a exponáty a přesunula se vedle k farnímu kostelu Narození Panny Marie, který se zámkem sousedí a společně s ním tvoří pěkné panorama. Farní kostel tu stojí od počátku 16.století a je místem posledních odpočinku rytířů ze Švábenic. Tento rod ovládal konické panství po dlouhých 220 let. Erby a náhrobky pánů ze Švábenic jsem si ale nemohla prohlédnout. Zato jsem na blízkém komínu mohla pozorovat hnízdící čápy. 

Z Konice k Ochozské kyselce je to 4,5 km po žluté turistické značce. Cesta začala stoupat od hlavní silnice na Prostějov mezi zahradami. Z kopce jsem měla Konici jako na dlani. Polní cesta mě dovedla na asfaltku a po ní jsem sestoupila do obce Ochoz. Na obecním náměstí zrovna probíhala oprava silnice. Prošla jsem Ochozí a pokračovala ještě kilometr po žluté k lesu a pak sestopala do údolí k Ochozskému mlýnu. Zde mě překvapil jakýsi tábor - dřevěné chatky na oploceném pozemku u mlýna. To tu kdysi nebylo. Mlýn je opravený a natřený na bílo. Marně jsem hledala barevné malby na zdi. Až později jsem zjistila, že ten domek s malbami je na druhé straně údolí "ve Žlebu". Přece jen je to už hodně let, co jsem tu byla a tento fakt jsem zapomněla a kolem Žlebu jsem nakonec nešla (i když tam ta krátká myšlenka po návštěvě kyselky byla, ale trochu mě honil čas). 

Od mlýna je to ke kyselce asi půl kilometru. Cesta prochází lesem kolem potoka Pilávka. Byla jsem zvědavá, jak to dnes na místě, kde kdysi stávala stará pumpa, ze které kyselka vytékala, vypadá. Měla jsem zprávy, že to tu bylo upraveno. A taky že jo. Přes potok je dřevěný mostek, na druhém břehu stojí altánek s posezením a vedle ohniště a přístřešek na třízený odpad. A vedle potoka ona stará pumpa. Ta se asi nezměnila. 


Původně byly v Ochozském údolí 3 prameny minerální vody. To, že tu ze země vyvěrá železito alkalická léčivá voda se vědělo až od roku 1900. I když zde v minulosti byly určité podnikatelské záměry kyselku stáčet do lahví a vybudovat tu lázně, nikdy to nevyšlo a Ochozská kyselka je tak trochu zapomenutá. Jeden pramen byl narušen podnikatelem, který prováděl neodborné vrty, aby mohl kyselku stáčet a prodávat. V roce 1925 chtěl profesor Dr. Špaček z Laškova vybudovat v údolí u rybníka lázně. I když nesehnal akcionáře, podařilo se mu postavit lázeňskou budovu a vybudovat zárodek kolonády a taneční pavilon. Určitou dobu sem lidé chodili za zábavou a popíjením léčivého minerálního pramene. Zřejmě po 2.světové válce ale zájem opadl a lázně zchátraly a z budovy dodnes již nic nezbylo. Nedaleko byl v 80.letech postaven pionýrský tábor. Po převratě i ten zchátral. Údolí má své kouzlo dodnes. 


Těšila jsem se, až si kyselku načepuju. Párkrát jsem zapumpovala pákou pumpy a nic. Zklamání bylo velké. Přesto jsem se nechtěla vzdát a zkusila to znovu a déle. Najednou jakoby pumpa zabrala a z kohoutku začala téct průzračná voda. Naplnila jsem láhve a ochutnala. Jo, byla to ona! Dobrá železitá mírně mineralizovaná voda. 

Protože bylo poledne, u altánku bylo upravené ohniště a v lese halda smrkových větví, rozhodla jsem se opéct si špekáčky. 

Vypadá to snadně. Realita je ale trochu komplikovanější. Nanosila jsem si k ohništi chrastí a klacíky a postavila malou hranici. U ohniště jsem dokonce našla i klacek se špičkou, na kterém už předtím nějaký ten buřt opékal. Strčila jsem mezi klestí trochu novin, které jsem si s sebou nesla, a škrtla zápalkou. 

Noviny na jedné straně chytly hned napoprvé. Jenže bylo vlhko a nejbližší chrastí nechtělo chytnout. Škrtala jsem dalšími zápalkami a snažila se podpálit další kusy novin. Silný vítr, který se proháněl krajinou a měnil směr, mi zápalky hasil sekundu poté, co jsem jimi škrtla. První, druhá, třetí...desátá. Zásoba zápalek v krabičce se rychle zmenšovala a s ní i šance, že si vychutnám českou trampskou klasiku - opečený špekáček. Ne, že by hrozilo, že mi po zbytek dne bude v žaludku kručet hlady - v batohu byl další proviant, ale syrový špekáček mě nelákal.

Nacpala jsem do ohniště všechny stránky novin a co nejblíž papíru škrtla asi 15.zápalkou. Plamínek zahořel, dřívko chytlo a chytly i noviny. Plamen olízl malé smrkové větvičky a zvětšil se.
Rychle jsem do plamene strčila špekáček napíchnutý na klacku. Aby se alespoň trochu opekl, než oheň zase zhasne. To se ale už nestalo. Větvičky a chrastí chytly a v ohništi zahořel solidní táborák.
Špekáček byl skvělý. A ten pocit, že jsem si sama rozdělala oheň! 
 
Dohořívající oheň jsem uhasila kyselkou, znovu si ji načepovala a se chutí špekáčku v puse a kouřovým odérem ve vlasech se vrátila k Ochozskému mlýnu. Zde jsem se napojila na modrou značku vedoucí do Hvozdu.

Cesta vedla přes silnici po pěšince okrajem lesa. Do Hvozdu to bylo 6 km. Cesta byla fajn. Do Hvozdu jsem došla ve dvě hodiny. Už mě jen čekal asi kilometr po silnici na odbočku k Průchodnici. Zde jsem se napojila na červenou trasu a kolem vývěru Andělička začala stoupat na vrchol kopce Průchodnice, na kterém se v lese ukrývají skály a v nich tři jeskyně. Dvě z nich provrtávají skálu nakrz a jsou průchozí. Odtud jméno "Průchodnice". Třetí jeskyně sice není průchozí, ale na druhé straně skály je náznak, že by tam nějaký otvor mohl být, ale je zatarasený hlínou. 
V místech, kde na svahu kopce začíná les, začíná i chráněná oblast Přírodní rezervace Průchodnice. Na jaře se les rozkvete bílými sněženkami a sasankami a modravými jaterníky podléškami. Rostou tu i dymnivky a další jarní květiny. Na podzim se zase listnatý les zbarví do nádherných barev. Místo má své kouzlo a pohled na skálu s jeskyněmi bere dech. 


Ne nadarmo jsou Průchodnice opředené několika legendami. Jedna z nich vypráví o Hejkalovi a Hejkalce, kteří prý jeskyně obývali a kteří tu prý k smrti utancovali dívku s mládencem. Jiná pověst vypráví o bludičkách, které v okolí lákaly pocestné do močálů. Další pověst, podle které v jeskyních během 1.republiky bydlel loupežník Šána, je prý pravdivá. 


Prošla jsem si jeskyně. Bohužel jsem ale musela po očku sledovat čas. Nejpozději ve čtvrt na čtyři jsem se musela vydat nazpět do Hvozdu, abych stihla autobus. Jinak by mě čekala cesta po červené skrz Průchodnice (značka vede jednou z jeskyní) do Konice. A to by bylo dalších 6 km. 

Autobus jsem nakonec stihla. Za sebou jsem měla další fajn výlet a s sebou dvě láhve léčivé Ochozské kyselky. 

Video z výletu najdete zde: http://bit.ly/na_vylete_ke_kyselce

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...