Moje rodina pochází z Konicka. Proto jsem v dětství trávila dost času v této oblasti (prázdniny a víkendové návštěvy prarodičů, letní tábory na Stražisku...). Jedním z míst, které mě v kopcovité krajině Konicka fascinovalo, byla Ochozská kyselka. Nejen ono údolí s rozpadajícím se mlýnem a domkem s fasádou plnou pěkných maleb, ale hlavně chuť minerální vody, kterou se dalo načepovat z vrzající pumpy v lese. Naposledy jsem Ochozskou kyselku pila snad někdy před 20 lety, ale tu chuť si pamatuji dodnes. S nostalgií jsem na ni vzpomněla během road tripu po Azorských ostrovech, kdy jsem se zastavila v lázeňském městečku Furnas, které se mimo jiné proslavilo desítkami vyvěrajících termálních a minerálních pramenů. A jeden z nich mi tehdy svou železitou chutí připomněl právě Ochozskou kyselku.
A protože v okolí Konice se ukrývá i několik zajímavých geologických formací jako jsou jeskyně Průchodnice (další místo, které si pamatuji z dětství, které mě tehdy fascinovalo) a nyní na jaře okolo kvetou sasanky a modré jaterníky podléška, rozhodla jsem se vyrazit na jarní výlet právě sem a osvěžit si vzpomínky z dětství.
V aplikaci Mapy.cz jsem si našla turistické stezky, které by mě z Konice dovedly přes Ochozskou kyselku až k Průchodnicím. V jízdních řádech pak našla ideální spoje s tím, že konec výletu by byl ve Hvozdu, odkud mi před čtvrtou odjížděl autobus (pokud bych jej neměla stihnout, tak by mi nezbývalo, než se z Průchodnic projít do Konice). Celkem jsem měla před sebou zhruba 13 km. A taky plán, že si někde na trase upeču na ohni špekáček. Tak, jak se to na výletech dělá. Na špekáček jsem měla velkou chuť. Naposledy jsem si na ohni upečený špekáček užila loni na podzim během dvoudenního přechodu ze Zlatých Hor do Jeseníku. Tehdy tam ale bylo vše přichystáno a oheň hořel. Nyní mě čekalo si sama oheň rozdělat. A bylo to docela dobrodružství vzhledem k tomu, že jsem to nikdy sama nedělala (jen jako dítě sbírala dřevo a chrastí a rozdělávání ohně jen přihlížela).
Předpověď počasí hlásila polojasno a teploty okolo 11 stupňů. Vzhledem k tomu, že den předtím jsem po ránu pěkně "vymrzla" ve větrovce během výletu z Mladče, raději jsem zase ze skříně vytáhla zimní bundu, i když už tu oficiálně máme jaro. A byla to dobrá volba. Po ránu foukal studený vítr.
Před devátou jsem vysedla na vlakovém nádraží v Konici a nejprve zamířila na hřbitov zapálit svíčku dědovi. A pak začal poznávací výlet. Nejprve zastávka u zámku, který je zřejmě nejhezčí stavbou Konice. Konický zámek byl postaven na počátku 18.století na místě, kde ve středověku stávala tvrz, která měla chránit obchodní cestu, která tudy procházela z Moravy do Čech. Díky obchodní cestě také obec Konice vznikla a její jméno se odvozuje od stájí, které sloužily k odpočinku koní cestujících obchodníků. Konický zámek je dnes pěkně zrekonstruován a najdete zde mimo jiné expozici lidových řemesel. A to dokonce na vnitřním nádvoří, které je volně přístupné. Prohlédla jsem si tak staré řemeslné stroje a exponáty a přesunula se vedle k farnímu kostelu Narození Panny Marie, který se zámkem sousedí a společně s ním tvoří pěkné panorama. Farní kostel tu stojí od počátku 16.století a je místem posledních odpočinku rytířů ze Švábenic. Tento rod ovládal konické panství po dlouhých 220 let. Erby a náhrobky pánů ze Švábenic jsem si ale nemohla prohlédnout. Zato jsem na blízkém komínu mohla pozorovat hnízdící čápy.
Z Konice k Ochozské kyselce je to 4,5 km po žluté turistické značce. Cesta začala stoupat od hlavní silnice na Prostějov mezi zahradami. Z kopce jsem měla Konici jako na dlani. Polní cesta mě dovedla na asfaltku a po ní jsem sestoupila do obce Ochoz. Na obecním náměstí zrovna probíhala oprava silnice. Prošla jsem Ochozí a pokračovala ještě kilometr po žluté k lesu a pak sestopala do údolí k Ochozskému mlýnu. Zde mě překvapil jakýsi tábor - dřevěné chatky na oploceném pozemku u mlýna. To tu kdysi nebylo. Mlýn je opravený a natřený na bílo. Marně jsem hledala barevné malby na zdi. Až později jsem zjistila, že ten domek s malbami je na druhé straně údolí "ve Žlebu". Přece jen je to už hodně let, co jsem tu byla a tento fakt jsem zapomněla a kolem Žlebu jsem nakonec nešla (i když tam ta krátká myšlenka po návštěvě kyselky byla, ale trochu mě honil čas).
Od mlýna je to ke kyselce asi půl kilometru. Cesta prochází lesem kolem potoka Pilávka. Byla jsem zvědavá, jak to dnes na místě, kde kdysi stávala stará pumpa, ze které kyselka vytékala, vypadá. Měla jsem zprávy, že to tu bylo upraveno. A taky že jo. Přes potok je dřevěný mostek, na druhém břehu stojí altánek s posezením a vedle ohniště a přístřešek na třízený odpad. A vedle potoka ona stará pumpa. Ta se asi nezměnila.
Původně byly v Ochozském údolí 3 prameny minerální vody. To, že tu ze země vyvěrá železito alkalická léčivá voda se vědělo až od roku 1900. I když zde v minulosti byly určité podnikatelské záměry kyselku stáčet do lahví a vybudovat tu lázně, nikdy to nevyšlo a Ochozská kyselka je tak trochu zapomenutá. Jeden pramen byl narušen podnikatelem, který prováděl neodborné vrty, aby mohl kyselku stáčet a prodávat. V roce 1925 chtěl profesor Dr. Špaček z Laškova vybudovat v údolí u rybníka lázně. I když nesehnal akcionáře, podařilo se mu postavit lázeňskou budovu a vybudovat zárodek kolonády a taneční pavilon. Určitou dobu sem lidé chodili za zábavou a popíjením léčivého minerálního pramene. Zřejmě po 2.světové válce ale zájem opadl a lázně zchátraly a z budovy dodnes již nic nezbylo. Nedaleko byl v 80.letech postaven pionýrský tábor. Po převratě i ten zchátral. Údolí má své kouzlo dodnes.
Těšila jsem se, až si kyselku načepuju. Párkrát jsem zapumpovala pákou pumpy a nic. Zklamání bylo velké. Přesto jsem se nechtěla vzdát a zkusila to znovu a déle. Najednou jakoby pumpa zabrala a z kohoutku začala téct průzračná voda. Naplnila jsem láhve a ochutnala. Jo, byla to ona! Dobrá železitá mírně mineralizovaná voda.
Protože bylo poledne, u altánku bylo upravené ohniště a v lese halda smrkových větví, rozhodla jsem se opéct si špekáčky.
Vypadá to snadně. Realita je ale trochu komplikovanější. Nanosila jsem si k ohništi chrastí a klacíky a postavila malou hranici. U ohniště jsem dokonce našla i klacek se špičkou, na kterém už předtím nějaký ten buřt opékal. Strčila jsem mezi klestí trochu novin, které jsem si s sebou nesla, a škrtla zápalkou.
Noviny na jedné straně chytly hned napoprvé. Jenže bylo vlhko a nejbližší chrastí nechtělo chytnout. Škrtala jsem dalšími zápalkami a snažila se podpálit další kusy novin. Silný vítr, který se proháněl krajinou a měnil směr, mi zápalky hasil sekundu poté, co jsem jimi škrtla. První, druhá, třetí...desátá. Zásoba zápalek v krabičce se rychle zmenšovala a s ní i šance, že si vychutnám českou trampskou klasiku - opečený špekáček. Ne, že by hrozilo, že mi po zbytek dne bude v žaludku kručet hlady - v batohu byl další proviant, ale syrový špekáček mě nelákal.
Nacpala jsem do ohniště všechny stránky novin a co nejblíž papíru škrtla asi 15.zápalkou. Plamínek zahořel, dřívko chytlo a chytly i noviny. Plamen olízl malé smrkové větvičky a zvětšil se.
Rychle jsem do plamene strčila špekáček napíchnutý na klacku. Aby se alespoň trochu opekl, než oheň zase zhasne. To se ale už nestalo. Větvičky a chrastí chytly a v ohništi zahořel solidní táborák.
Špekáček byl skvělý. A ten pocit, že jsem si sama rozdělala oheň!
Dohořívající oheň jsem uhasila kyselkou, znovu si ji načepovala a se chutí špekáčku v puse a kouřovým odérem ve vlasech se vrátila k Ochozskému mlýnu. Zde jsem se napojila na modrou značku vedoucí do Hvozdu.
Cesta vedla přes silnici po pěšince okrajem lesa. Do Hvozdu to bylo 6 km. Cesta byla fajn. Do Hvozdu jsem došla ve dvě hodiny. Už mě jen čekal asi kilometr po silnici na odbočku k Průchodnici. Zde jsem se napojila na červenou trasu a kolem vývěru Andělička začala stoupat na vrchol kopce Průchodnice, na kterém se v lese ukrývají skály a v nich tři jeskyně. Dvě z nich provrtávají skálu nakrz a jsou průchozí. Odtud jméno "Průchodnice". Třetí jeskyně sice není průchozí, ale na druhé straně skály je náznak, že by tam nějaký otvor mohl být, ale je zatarasený hlínou.
V místech, kde na svahu kopce začíná les, začíná i chráněná oblast Přírodní rezervace Průchodnice. Na jaře se les rozkvete bílými sněženkami a sasankami a modravými jaterníky podléškami. Rostou tu i dymnivky a další jarní květiny. Na podzim se zase listnatý les zbarví do nádherných barev. Místo má své kouzlo a pohled na skálu s jeskyněmi bere dech.
Ne nadarmo jsou Průchodnice opředené několika legendami. Jedna z nich vypráví o Hejkalovi a Hejkalce, kteří prý jeskyně obývali a kteří tu prý k smrti utancovali dívku s mládencem. Jiná pověst vypráví o bludičkách, které v okolí lákaly pocestné do močálů. Další pověst, podle které v jeskyních během 1.republiky bydlel loupežník Šána, je prý pravdivá.
Prošla jsem si jeskyně. Bohužel jsem ale musela po očku sledovat čas. Nejpozději ve čtvrt na čtyři jsem se musela vydat nazpět do Hvozdu, abych stihla autobus. Jinak by mě čekala cesta po červené skrz Průchodnice (značka vede jednou z jeskyní) do Konice. A to by bylo dalších 6 km.
Autobus jsem nakonec stihla. Za sebou jsem měla další fajn výlet a s sebou dvě láhve léčivé Ochozské kyselky.
Žádné komentáře:
Okomentovat