Poté, co jsem minulé volno a vlnu horka strávila válením se na pláži, opět mě to táhlo někam na výlet. Horko sice pokračuje, ale už není tak nesnesitelné. Z nepřeberných možností, kam se jet podívat, jsem se nadchla pro výlet lodí z Port de Sollér do Sa Calobra. Už kdysi dávno před lety jsem tento výlet podnikla, ale tehdy jsem měla na pobyt v Sa Calobra necelé dvě hodiny. Tentokrát jsem se rozhodla vyrazit brzy ráno, abych stihla loď v 11:15 a návrat pak poslední lodí v 16:40. K dobru jsem tak měla mít 4 hodiny, během nichž bych mohla jít prozkoumat ústí soutěsky Torrent de Pareis, což je jeden z mallorských přírodních divů.
Takže jsem si v pondělí přes internet koupila lístek na loď společnosti Barcos Azules, která v létě zajišťuje kyvadlovou dopravu podél pobřeží do Sa Calobra a ve středu před sedmou ráno jsem vyrazila autobusem do Palma de Mallorca.
Tam jsem pak přesedla na autobus do Port de Sollér.
Port de Sollér je přístavní letovisko na severozápadním pobřeží Mallorky obklopující malý záliv. Průliv oddělující záliv od širého moře hlídají z obou stran majáky. A kolem se táhne pohoří Serra de Tramuntana.
O půl desáté jsem vysedla na zastávce v Port de Sollér a zamířila k zálivu, který je centrem letoviska. V přístavu kotví spousta malých člunů a rybářských loděk. A několik společností nabízí i půjčení motorového člunu těm, kteří se chtějí sami vydat prozkoumat okolní vody.
Rezervovaný jsem měla lístek na loď vyplouvající po jedenácté hodině. To pro jistotu, abych se třeba stihla i podívat po centru (i když jsem zde nebyla poprvé). Když už jsem ale byla v přístavu, zašla jsem si na pokladnu vyzvednout zaplacené lítky. Bylo deset hodin a za pár minut měla vyplout první loď směr Sa Calobra. A protože měli na palubě dost místa, nabídli mi, jestli chci jet s nimi. Chvíli jsem váhala a nakonec se rozhodla jet první lodí. Tak jsem si o hodinu prodloužila pobyt v Sa Calobře.
Pluli jsme hodinu. Moře bylo klidné a po cestě jsme vpluli do krátké jeskyně. Jeskyní je ve skalních stěnách severního pobřeží ostrova spousta.
Propluli jsme kolem zátoky Cala Tuent, ve které je možné se nechat vysadit, pokud se dopředu zarezervuje doprava právě sem. Naprostá většina lidí ale míří do Sa Calobra, která je "za rohem" a z Cala Tuent se do ní dá dostat pěšky po stezce.
Ve čtvrt na dvanáct jsem vysedla v zátoce vesničky Sa Calobra, která žije prakticky jen z turismu. A odlehlosti tohoto populárního místa a ne zrovna nejsnadnějšího přístupu po silnici plné serpentin a nebo po moři využili zdejší hostinští a v několika restauracích rozesetých podél přístupové cesty k soutězce Torrent de Pareis nasadili vysokohorské ceny. I láhev vody z automatu tu stojí dvakrát tolik co na letišti (a to je co říct). Holt, kdo sem dorazí bez svačiny a dostatku tekutin, si připlatí.
Sa Calobra se ale teprve připravovala na nápor denních návštěvníků, kteří měli dorazit na dalších lodích a nebo v rámci organizovaných zájezdů po silnici (což je zážitek sám o sobě).
Vydala jsem se směr Torrent de Pareis. Naprostá většina těch, co tam mířili, si s sebou táhli plážové vybavení. I když oblázková pláž lemovaná z obou stran skalními stěnami, která tvoří ústí soutěsky Torrent de Pareis, je široká jen asi dvacet metrů rozhodně nenabízí možnost klidného odpočinku a dostatek soukromí. Vstup do moře je dost příkrý a mnohdy se zde objevují i medůzy. Tentokrát jsem ale medůzy v moři neviděla.
Zajímavou atrakcí je už samotný přístup do soutěsky a k pláži, kdy se musí projít dvěma osvětlenými jeskyněmi (nebo spíše uměle vyhloubenými tunely). Co mě příjemně překvapilo oproti mé poslední návštěvě před lety byla čistota a žádné odpadky. Před vstupem na stezku k tunelům je umístěno několik kontejnerů na tříděný odpad a v soutězce pak cedule upozorňující, že si každý mám odnášet svůj "bordel". A ono to funguje. Před lety se podél cesty válelo množství plastových láhví a různých obalů a v novinách z toho pak byla velká aféra.
Ačkoliv den před mou návštěvou na některých částech Mallorky pršelo, v Sa Calobře ani nekáplo a tak v ústí soutěsky Torrent de Pareis byly jen vodní laguny, která zbyly z jara. Velká část plochy byla suchá. Léto je nejlepší dobou pro návštěvu Torrent de Pareis právě díky tomu, že je dno soutěsky až na několik míst vyschlá a lze tudy bez problémů jít.
V brožurce 70. nejlepších stezek po Mallorce, ve které se inspiruji během hledání možných výletů, nabízejí i snadnou trasu soutěskou. Projít celý Torrent de Pareis je výzvou a je to dost náročné na fyzičku. Doporučuje se jít z "vrchu" z Escorca a sestupovat dolů do Sa Calobra. Naopak je to dost náročné na hledání cesty a šplhání. Přesto je to jeden z velkých zážitků, který si můžou fyzicky zdatní jedinci na Mallorce dopřát. Je však nutné mít dobré vybavení. Dobré trekové boty, dost vody a nějaké energetické tyčinky a jídlo. Celá trasa je dlouhá přes 6 km a trvá ji zdolat zhruba 6 hodin. Z bezpečnostích důvodů se doporučuje mít s sebou nabitý mobil a případně náhradní baterii a svítilnu. A nevydávat se na cestu, pokud hlásí špatné počasí. A také se doporučuje jít alespoň ve dvojici, aby si výletníci mohli navzájem pomáhat během přelézání a slézání kamenů a jednotlivých úseků. Tolik k celé trase soutěskou.
Já jsem ale neměla v plánu (ten den) projít celou trasu. Jednak jsem byla na špatném konci a jednak jsem neměla spoj v pozdních odpoledních hodinách. A ani tolik jídla jsem s sebou neměla. Jen nějaké sušené ovoce a sušenku). Takže jsem se rozhodla Torrent de Pareis tzv."ochutnat" a vydat se na snadnou trasu, která vede od ústí soutěsky až k místu zvanému Font des Degotís, odkud poté stezka začíná stoupat k Escorce a už se musí hodně šplhat. Podle brožurky celá zpáteční trasa ze Sa Calobry k Font des Degotís měří 3 km a zvládnout ji lze za 1,5 hodiny. Tento údaj je ale pro ty, co s sebou nevláčí foťák, aby si jednak zvěčnili to množství zajímavých a nádherných zákoutí soutěsky a jednak, aby třeba natočili nějaký vlog. Naštěstí jsem měla k dobru 5,5 hodiny s tím, že jsem si stanovila, že nejpozději ve tři odpoledne se musím vydat nazpět, abych neprošvihla poslední loď v 16:40, na kterou jsem měla lístek.
Prvních několik zákrutů ještě stále širokého ústí soutěsky bylo na několika místech vyplněno vodními jezírky, ve kterých žijí žáby a dokonce i ryby. Šlo se po oblázcích, které postupně nahradily větší balvany. Okolní kameny a skály byly zvrásněné od působení vody, která tudy v zimních měsících a po vydatných deštích proudí. Šla jsem prakticky po dně potoka. Asi po deseti minutách jsem došla k jezírku, přes které se klenuly velké balvany a na levé straně byla umístěná již dost ošoupaná cedule upozorňující v několika jazycích, že odtud začíná stezka na vlastní nebezpečí a že v případě potíží nebo zranění je třeba volat 112.
Vyšlapaná cestička stoupala po skále nad jezírkem. Spousta těch, kteří se vydali na obhlídku soutěsky v plavkách a žabkách to právě zde musela otočit nazpět na pláž. Dál už to opravdu bylo jen pro připravené. Kameny na stezce byly ošoupané a někdy dost kluzké. Proto jsem se musela přidržovat i přesto, že jsem měla trekové boty. Stejně to klouzalo. Žádné směrovky zde nebyly a cestu ukazovala právě ošoupaná místa na skalách. Dostala jsem se přes první "nepřístupný" úsek a pokračovala po balvanech dál. Brzy přišly další úseky, kde se musela hledat cesta a případně i trochu šplhat. Po cestě jsem potkávala skupinky těch, kteří již absolvovali tuto snadnou část a už se vraceli a nebo to byli ti, co se vydali z vrchu celou soutěskou.
Musím říct, že čím hlouběji do soutěsky jsem šla a rozestup okolních stěn se zmenšoval, tím zajímavější to byly pohledy. A také bylo příjemněji. I když se na obloze povalovaly nějaké mraky, výška skal zajišťovala příjemný stín.
V jednom moc pěkném úseku, kde bylo zelenkavé jezírko oblopené balvany a nad ním rostl divoký fíkovník, pár turistů krmilo horské kozy nezralými fíky. A kozy zde již byly dost zvyklé na takovou pozornost. Taky jsem utrhla jednu větvičku a nakrmila hnědavé kůzle.
Pak následoval další úsek, kdy jsem přeskakovala z balvanu na balvan, až jsem se dostala do nejužší části soutěsky, kde jsou skalní stěny od sebe vzdálené jen asi 5 metrů. Navíc zde nikdo nebyl. Jen já mezi vysokými skalními stěnami soutěsky. V jednom místě ze skály odkapával pramínek vody. Ještě schvíli jsem pokračovala dál, došla jsem k dalšímu velkému balvanu, který stál v cestě dál. Z levé strany bylo jezírko. Dál se dalo jít po pravé straně kolem skalní stěny. Jen jsem musela přelézt dost ohlazený balvan, který v brožurce nazývají "dělovou koulí". I pro člověka s mou výškou, to nebylo moc těžké jej přelézt. Jenže o pár metrů dál za touto překážkou se objevila další překážka. A zde již bylo nutné opratrnosti a lézt. Zde jsem ale celou výpravu soutěskou ukončila. Toto totiž bylo ono místo Font des Degotís, kde se začínalo stoupat nahoru a odkud už to mělo být opravdu pro ty, co jsou dobře vybavení.
Takže jsem to otočila nazpět. Bylo půl třetí. Ideální čas.
Ještě jsem stihla dojít zpět na oblázkovou pláž, zaujala místo a šla se osvěžit do již ne tak osvěžujícího moře. Byl to opravdu zajímavý "ochutnávací" výlet. A i když se jedná o snadnou část, je třeba mít dobrou fyzičku a funkční končetiny. Občas jsem se docela zapotila. A docela se i vyčerpala. Zpáteční cestu lodí do Port de Sollér jsem totiž proklimbala. Stejně tak i cestu autobusem do Palmy.
Video najdete zde:
https://youtu.be/SCyOVI9FuFk
Minula jsem první malou zátoku s pláží a podél pobřeží vystoupala na vyhlídku, odkud se nabízel pěkný pohled na zátoku Cala Portals Vells. Před sebou jsem měla skalní stěnu a v ní viditelné otvory jeskyně Cova de Mare de Deu. Moře bylo průzračné a hrálo nádhernými tyrkysovými barvami. Nejraději bych do něj hned skočila, ale nejdříve mě čekal výlet. Sestoupala jsem na malou pláž v romantické zátoce Cala Del Mago (v překladu ¨čarodějova zátoka¨), kde se během let stala vyhlášenou nuda pláží. U pláže zde stojí i restaurace nabízející místní gastronomii. Přešla jsem pláž a vyšlplhala se na svah na druhé straně zátoky, po kterém pokračovala stezka až k hlavní a nejznámější pláži Portals Vells. Zdejší pobřeží tvoří převážně pískovec. Díky erozi tvoří pískovcové skály zajímavé tvary. Kousek od pláže Portals Vells jsem prošla kolem jedné takové pískovcové stěny. I když na formě oné vymleté skály mohl mít značný podíl i člověk.
Nejprve mě jedna cesta zavedla k malé zátoce zařezávající se do pevniny, kde skupinka turistů vedená průvodcem podnikala adrenalinové aktivity, jako lezení po skále a skákání z útesu do moře. Zde jsem se musela vrátit pár metrů nazpět, abych našla odbočku, která celou zátoku obchází. Kousek odtud jsem se již dostala k další zátoce - Cala Figuera.
