Ses Fonts Ufanes - jedinečný přírodní úkaz, který se objevuje jen párkrát do roka

Pohoří Sierra Tramuntana je plné zajímavých míst. K některým se lze dostat autem, k jiným vedou turistické stezky a je třeba být připravený na celodenní trek. V minulých týdnech jsem začala s objevováním předhůří kolem Alaró. V merku jsem ale měla ještě jedno místo, které je nejlepší navštívit v zimních měsících po silných deštích. 

Oním místem jsou prameny Ses Fonts Ufanes nacházející se v areálu veřejného statku Finca pública Gabellí petit asi 2 km severovýchodně od Campanetu. V Campanetu je možné navštívit i jeskyně.

Jeskyně jsou přístupné celý rok. Areál veřejného statku je možné si projít také každý den, ale opravdový smysl má jeho návštěva jen, když prameny vyvěrají. To se totiž nabízí nádherná podívaná na proudy vody vyvěrající “odnikud” a valící se lesem z kopce takovou silou, až to připomíná divokou horskou řeku. 

A aby k tomuto přírodnímu úkazu došlo, musí na Mallorce (respektive v pohoří) několik dní silně pršet.

Jelikož je Sierra Tramuntana složená z vápencových hornin, nachází se v útrobách hor prostory a jezírka, kde se hromadí dešťová voda, která pak vytéká některým z množství pramenů, které jsou rezeseté v pohoří. 

Aby voda začala vytékat z Ses Fonts Ufanes, musí se nejprve naplnit podzemní jezero a ona nadbytečná voda pak vyvěrá na povrch a vytváří tohleto vzácné divadlo. Ono totiž na Mallorce silně prší jen několikrát do roka a hlavně v období od října do března. Prameny po silných deštích vyvěrají zhruba 2-3 dny a pak opět voda zmizí než přijdou další deště. 

V letošním roce se prameny objevily dvakrát. A protože mělo v minulém týdnu také pršet, tak jsem si dělala naději, že by se mi mohlo poštestit a toto zajímavé místo vidět.

Dopředu jsem se domluvila s kamarádkou Helenou, která tento přírodní úkaz také ještě neviděla, že se k pramenům zajedeme podívat, až zaprší. Minulý týden nakonec moc nepršelo, rozhodně ne natolik, aby se prameny aktivovaly. Ale tento víkend lilo docela fest na celém ostrově a v pondělí vydal Ibanat (Institut Balear de la Natura) na twitteru oznámení, že z pramenů začala proudit voda a tím se aktivoval protokol koordinačních prací. Tím, jak je tento úkaz vzácný se totiž k pramenům nahrnou hordy návštěvníků a je proto třeba hlídat ukázněnost lidí. 

V pondělí jsem ani já, ani Helena na výlet nemohly, ale v úterý ráno jsme se rozhodly k pramenům vyrazit. Cesta tam zabrala asi hodinu. Podle směrovek jsme dojely prakticky až k areálu, kde se prameny nacházejí. Úplně bez problémů jsme našli místo na zaparkování u starého kostelíka San Miguel. Docela živo tu po jedenácté hodině bylo. Kromě nás k pramenům směřovali další lidé. Převážně místní Mallorquinci, kteří o tom veděli. Běžný turista tohle místo nezná.

Cesta areálem statku vedla kolem hučící řeky odvádějící vodu z pramenů. Na pooraném poli rostly fíkovníky a v dálce pod svahem “vyrůstala” stavba panského statku (tzv. Posessions), které byly na Mallorce běžné od 16.století až do počátku 20.století. 

Došly jsme do dubového lesa. Již kolem cesty vyvěraly na několika místech pramínky vody. Několik metrů na levo od cesty byl vidět silný proud řeky odvádějící vodu z hlavních pramenů.

Cesta nás dovedla ke kamennému domku, který slouží jako informační centrum a také záchody. Vedle domku stojí stará kamenná palírna vápna a na dohled odtud již ony hlavní prameny. Ty vyvěrají “od nikud” ze svahu takovou silou, až to bere dech. Jakoby tu někdo od nikud vykouzlil řeku. Ty hlavní velké prameny jsou zde tři (a v okolí jsou další menší). Kolem se procházeli návštěvníci, kteří si toto kouzlo přírody také nechtěli ujít. Dokonce sem přijela i televize natočit reportáž. 

Přes dvě hodiny jsem si užívala tuhle neuvěřitelnou atmosféru a běhala s foťákem kolem pramenů. Tohle bude asi nejzajímavější místo, které se mi letos na Mallorce podaří navštívit. A to díky vědomí, že už se mi v budoucnu nemusí nepošteštit se sem podívat v době, kdy budou prameny aktivní (a v takové síle).

Prošly jsme se i do míst, která ostatní návštěvníci opomíjejí a objevily starou kamennou talayotskou stavbu. 

Po druhé hodině jsme se pak vydaly na zpáteční cestu do Cala Ratjady. Onu jeskyni, která se nachází nedaleko, navštívím někdy příště.

Byl to velmi zajímavý a příjemný jarní výlet. Slunce dnes příjmně hřálo. 

Dodatečná poznámka: prameny byly nakonec aktivní 6 dní, což je opravdu dlouho. Běžně z nich proudí voda 2-3 dny. 

P.S.: video najdete zde: https://youtu.be/Zb7kshTwOdU

Výlet na hrad Castell d'Alaró aneb Po stopách dávných legend

Minulý týden jsem se do Alaró vypravila poprvé a, i když jsem to měla v plánu, nakonec jsem se na hrad stojící na kopci Puig d'Alaró nedostala. Tentokrát jsem jela do Alaró s tím, že se rovnou vydám po stezce nahoru na hrad. Žádné okolní stezky mě nezajímaly. Po dvou dnech, kdy nám na Mallorce pršelo a prakticky přišla zima v datu, kdy nastalo astronomické jaro, opět vysvitlo slunce a měly nastat ideální podmínky pro pěkný jarní výlet. Z hradu se měly nabízet zajímavé panoramatické výhledy nejen na jižní stranu ostrova, ale i na okolní hory pohoří Sierra Tramuntana včetně zasněžených nejvyšších vrcholů.

Cabrit a Bassa v radnici v Alaró

Sníh pokrývá mallorské pohoří jen několik dní v zimě, když to dovolí klimatické podmínky. Většinou během několika dní pak sníh zase zmizí, protože se teploty většinou pohybují nad nulou. A právě nyní, kdy by správně mělo dorazit jaro, přivanuly arktické větry od severu, teplota klesla na maximálně 12 stupňů (a 6 stupňů v noci), k tomu přišel déšť, který se od 500 metrů nad mořem měnil ve sníh a následující den Sierra Tramuntana "svítila" bílou barvou. A sníh se na nejvyšších místech udržel ještě dva dny.
Když jsem si včera chystala věci na dnešní výlet, věděla jsem (a těšila se), že ty výhledy z hradu budou opravdu zajímavé a jedinečné. Nejvyšší mallorská (a baleárská) hora Puig Major (1445 m) a druhá nejvyšší Macanella (1348 m) totiž stále ještě pokrývala vrstva sněhu.

Opět jsem tedy vstala brzy, abych se autobusem a vlakem dostala do Alaró kolem půl desáté ráno. Stále jsem se ještě neprošla městečkem a neobjevila ta historicky zajímavá zákoutí. Bližší prohlídku jsem si plánovala po návratu z hradu. Jen jsem náhodou narazila na starou elektárenskou věž. Alaró bylo prvním místem na Mallorce, kde byla v roce 1901 vyráběna a zavedena elektřina. Dokonce o dva roky dříve než v hlavním městě Palmě. I v samotné historii ostrova hrálo tohle městečko významnou roli, hlavně ve středověku během reconquisty ostrova od muslimské nadvlády. Významnou roli zde hrál právě hrad Castell d'Alaró.

První zmínky o hradě pocházejí z roku 903, kdy byl arabskými dobyvateli nazván Hisn Alarum. Tehdy se na hradě před arabskými nájezdníky opevnilo místní obyvatelstvo a vydrželo vzdorovat osm a půl roku, než jim došly zásoby a museli se vzdát. Poté padla pevnost do maurských rukou. V roce 1231 byla Mallorca postupně dobývána katalánským králem Jaume I. Maurové se na hradě opevnili, ale Jaume I. hrad dobyl a okupanty pobil.

útesy hory Puig dAlaró

Několik legend se vztahuje k tomuto období. Jedna se týká otisku kopyta koně krále Jaume I., který se prý během rozběhu proti nepřátelům zapřel do skály takovou silou, až ve skále zůstal vtlačen otisk jeho kopyta.
Další legenda říká, že během krvavé bitvy na hradě pokryla skalní útesy pod hradem maurská krev. Díky její přítomnosti v hornině se prý útes na odpoledním slunci zbarvuje do oranžova.
Předtím, než jsem se vydala na cestu k hradu, ještě jednou jsem si prohlédla obří sochy umístěné v radnici. Sochy představují zdejší hrdiny Cabrita a Bassu.

Cabrit a Bassa byli obránci hradu a věrní služebníci mallorského krále Jaume II. V roce 1285 statečně bránili hrad před aragonským králem Alfonsem III., kterému se nelíbilo, že jeho bratranec Jaume II. se izoloval od aragonského království a chtěl Mallorku připojit ke svému království. Cabrit v místním jazyku znamená kůzle. Podle legendy prý Alfons III. slíbil oněm obráncům, když jej odmítli vpustit na hrad a představili se, že je opeče jako kůzlata na rožni. A tak se také stalo, když hrad nakonec padl o rok později. Na náměstí v Alaró, které dnes nese jméno obou hrdinů, prý došlo k tomuto opékání. Je zde dokonce i pamětní deska. Ostatky obou obránců jsou pak uloženy v katedrále v Palmě.

Na cestu k hradu jsem se vydala po desáté. Cesta nahoru měla zabrat hodinu a 40 minut. Klasicky se tento údaj vztahuje na ty, kteří ten výstup neberou jako fotografický výlet a nezastavují se za každou zatáčkou, aby si nafotili zajímavé zákoutí, výhled, panorama...A že těch zajíamvých míst dnes bylo! Modrá obloha byla pokrytá jemnými obrazci bílých obláčků. Hora Puig d'Alaró se mi doslova měnila před očima, jak jsem se k ní přibližovala. Na jejím vrcholu jsem mohla rozeznávat jednotlivé stavby opevnění. První úsek cesty je asfaltový.

Restaurace Es Verger

Úzká asfaltka, která se serpentinovitě vine až k rustikální restauraci Es Verger, není zrovna v nejlepším stavu. Na několika místech asfaltku protíná stará kamenitá stezka. Kolem jsou terasovitá políčka s olivovníky. V okolních kopcích se pasou ovce. Jak jsem tak stoupala serpentinami a poslouchala vzdálené bečení ovcí a zvonění jejich zvonců, které se občas jakoby ozývalo ozvěnou, připomnělo mi to pohádku Třetí princ.

Už jen zbývalo, aby se někde objevil Pavel Trávníček :-) . V jednom místě jsem si ve stěně všimla jeskyně a šla to prozkoumat. Nakonec to ani nebyla jeskyně, ale jen jakýsi skalní přístřešek ve svahu, kde podle slámy na zemi a bobků přespávají koze a ovce.
Před polednem po silničce vyjíždělo docela dost aut mířících k restauraci. Es Verger je vyhlášená hlavně svým jehněčím na pivu. S sebou jsem měla lehnou svačinku a předpokládala jsem, že na hradě, kde je v jedné z budov vybudována turistická ubytovna, něco k snědku případně bude a za levněji. Případně bych se v restauraci stavila po cestě nazpět, protože stezka vedoucí k hradu se od silničky odpojila několik set metrů před restaurací.

Měla jsem za sebou dvě hodiny výstupu a přede mnou byla podle rozcestníku ještě půlhodinka. Tato druhá etapa turistické stezky z Alaró na hrad již vedla lesní stezkou, po staré (občas kamenité) cestě. Podle informací měl být někde na cestě, na začátku schodiště onen otisk koňského kopyta ve skále. Tak jsem sledovala kameny kolem mě. Tato etapa již byla náročnější. Sklon svahu byl totiž vyšší a já se docela potila. Dnešní počasí sice bylo slunečné, ale teplota se pohybovala kolem 13 stupňů. Jak jsem byla výše, občas pofoukával studený severní vítr. Trochu nebezpečná kombinace, pokud se člověk zpotí. Proto jsem se nahoru nehnala a vychutnávala si okolí.

První nádherné výhledy se mi nabídly v "cílové rovince" na cestě vedoucí pod útesem k první hradní bráně. I když byl v dálce lehký opar, bylo vidět pobřeží. Pode mnou bylo Alaró, restaurace Es Verger, nedaleko jsem rozeznala kopce, pod nimiž jsem šla minulý týden. Ze skalního útesu zbarveného do oranžova, který se zvíhal ještě několik desítek metrů nad cestou, stékala na několika místech voda. Ve skále je zřejmě několik pramenů.
Když jsem vycházela z Alaró, připadalo mi, že jsem dnes jedinou nadšenkyní, která se chystá na výstup k hradu. Zde těsně pod hradem jsem ale potkávala čím dál více trekařů, kteří se většinou vyvezli autem na parkoviště u restaurace a pokračovali k hradu odtamtud. Nakonec bylo na hradě docela dost lidí.
Ona legendární koňská stopa vyrytá ve skále je u první brány po pravé straně v jednom kamenném bloku zídky. Poznala jsem ji jen díky fotce umístěné v obsáhlém průvodci, který jsem minulý týden vyfasovala na radnici v Alaró. A byla jsem jediná, kdo si tuto zajímavost prohlédl.

První brána

Nikdo jiný totiž asi nečetl historii hradu a zdejší legendy. A na onu "stopu" také neodkazuje žádná cedule. Ostatně hrad je volně přístupný bez poplatku. Západní část, kterou se na vrchol kopce vstupuje do prostoru bývalého opevnění, je dnes ruinou. Zde pravděpodobně probíhaly boje a opevnění bylo poničeno. Jen střední část hradu, kde je kaple, byla opravena a je zde dnes ona ubytovna a nějaké zemědělské budovy.
Okraje hory Puig d'Alaró (822 m), na které kdysi opevněný hrad stojí, nejsou na mnoha místech chráněny žádnými zdmi a hradbami a ani nově upěvněnými zábradlími, které by bránily pádu z útesů vysokých několik desítek metrů do údolí.

Legendární otisk koňského kopyta

Člověk se zde na hoře připadá trochu jako pták a může se dostavit lehká závrať. Hlavně pokud se přiblížíte k okraji. Výhledy na jižní stranu ostrova byly krásné, i když slunce svítilo do protivky. Když jsem ale došla na severní stranu, dech se mi skoro zatajil úžasem nad tím panoramatem přede mnou. Na obzoru se zdvíhal stále ještě zasněžený vrchol Puig Major a hřebeny pohoří Sierra Tramuntana se táhlo z leva do prava. Na pravé straně se z údolí zdvihalo dvojče hory, na které jsem právě stála. Puig de s'Alcadena je jen o pár metrů nižší než Puig d'Alaró.

Obě hory odděluje průsmyk. Toho, jak jsou si hory podobné, si lze nejvíce všimnout během jízdy vlakem z Inca do Alaró.
I k těmto dvěma horám se váže jedna legenda. Podle ní v dobách čarodějnic se o sobotních nocích scházely čarodějnice z okolí na obou horách, mezi nimiž se přesouvaly po natažených nitích a na nichž prováděly až do rozednění mnohé rituály a kouzla.
Předtím, než jsem se vydala k ubytovně a samotnému vrcholu hory, zašla jsem si nalevo obhlídnout ruiny hradeb. Stojí tam brána vedoucí k nejzápadnějšímu výběžku hory. Zřejmě se tudy v minulosti lidé dostávali na hrad z tohoto údolí. Až na samotný výběžek jsem nakonec nešla. Vydala jsem se k ubytovně. Duby rostoucí na vrcholu mezi vápencovými skalami, mezi kterými se v dávných dobách pohybovali vojáci, tvořily malý lesík. Místo tu má jakousi magickou atmosféru. Hlavně, když si člověk uvědomí, že stojí na místě, kde se psaly významné dějiny Mallorky.
Prostranství kolem ubytovny pod samotným vrcholem je upravené pro piknik. Ideální místo na odpočinek. Kdybych měla více času (a nebo bych věděla, že zde budu přenocovat), klidně bych tu jen tak seděla a kochala se. Jenže ten čas mi dnes opět nějak moc rychle utíkal.

Už byly dvě hodiny odpoledne. Potřebovala jsem stihnout autobus vyjíždějící z Alaró na nádraží v 15:53, abych pak stihla všechny spoje. Takže jsem se zběžně prošla kapličkou (hrad je od doby reconquisty jedním z poutních míst), stanula u meteorolické stanice na nejvyším bodě hory, prošla se kolem hospodářských stavení. Kolem se popásaly ovce a ve svém kotci byl zavřen oslík.

Část opevnění, které jsem viděla již po cestě nahoru, stojí na dalším okraji hory. Zde je i jeskyně Cueva de San Juan. Žádná značená cesta tam nevedla a musela bych si nějakou najít. to by nebyl problém. Problémem bylo, že jsem neměla již čas. Jestli jsem nechtěla dojet domů v noci, musela jsem se vydat na cestu zpět do Alaró. Počítám, že prohlídka zbytku vrcholu hory se všemi historickými stavbami a zajímavostmi, by mi zabrala ještě alespoň hodinu.
Takže jsem se po čtvrt na tři vydala směrem dolů. A měla jsem trochu naspěch.

Když jsem došla k rozcestníku u silnice pod restaurací, byly tři hodiny. Údaj na rozcestníku uváděl, že do Alaró to je hodina a 10 minut. Já ale neměla tolik času. Měla jsem přesně 53 minut do odjezdu autobusu. S vírou, že když opravdu "kopnu do vrtule", tak tu cestu stihnu za méně, jsem nasadila tempo, nikde se nezastavovala a když to šlo, tak jsem si úsek mezi zatáčkami serpentin zkracovala.

Občas jsem se dala do klusu. Došla jsem k odbočce směrem na Alaró a místo toho, abych šla cestou, kterou jsem šla dopoledne, která vedla kolem residenční čtvrti nad Alarem, jsem to vzala po té oficiální turistické stezce. Věděla jsem, že jsem relativně blízko. Bylo půl čtvrté. Došla jsem k silnici vedocí do městečka, u níž byl další rozcestník. Z dálky jsem doufala, aby na rozcestníku bylo uvedeno 15 minut do cíle. A ono tam bylo jen 10 minut.

Nemohla jsem tomu věřit. Stáhla jsem oficiální dobu chůze o půl hodiny. Ještě jsem ale neměla vyhráno. Musela jsem ještě dojít do jižnější části městečka na onu autobusovou zastávku. V 15:43 jsem na ni došla. Do odjezdu autobusu zbývalo ještě deset minut. takže místo 70 minut jsem tu trasu zvládla za 43 minut! Když se chce, všechno jde.
Byl to opravdu moc pěkný a zajímavý výlet. A zdá se, že ještě někdy budu muset na hrad vystoupat, abych prozkoumala zbytek vrcholu hory s onou jeskyní.

Spodní část hradu

Video z tohoto výletu najdete zde: https://youtu.be/I4d2uM3MgYg 

Prostranství před ubytovnou

Mezi těmito horami se podle legendy po nitích procházely čarodějnice

Starou stezkou Camí de Ses Artigues z Alaró do Orientu aneb Jak jsem šla jinou trasu, než jsem měla původně v plánu

Využila jsem volna a pěkného počasí (zítra by měla na Mallorku dorazit studená fronta a déšť) a vyrazila na další poznávací výlet.
Tento rok je to už 10 let, co se tento Baleárský ostrov stal mým domovem a já jej po letech, kdy jsem volno trávila na plážích a výlety po nejbližším okolí (a zimu někde v zahraničí), opět začínám objevovat. První rok jsem navštívila ty nejznámější pamětihodnosti jako je Palma de Mallorca, Valldemosa, Pollenca, Alcúdia, Cuevas de Drach, Sollér, Puerto de Sollér, Sa Calobra...a tak nějak jsem pak následující leta žila v bublině a s dojmem, že to nejzajímavější a nejhezčí jsem již viděla. Teď ale zjišťuji, že mi zbývá navštívit ještě hodně míst.

Náměstí v Alaró

Mallorcu jsem začala znovu objevovat loni poté, co se ze mě po zimní cestě Vietnamem stala "motorkářka" (http://katka-na-cestach.blogspot.com.es/2017/02/na-skutru-po-ostrove-aneb-jak-jsem-se.html) a já si pak v létě půjčovala skútr a vyrážela do vzdálenějšího okolí. Objevila jsem tak spoustu nových zajímavých míst a zákoutí.

Skútr se tak stal skvělým dopravním prostředkem do míst, kam veřejná doprava nejezdí nebo nezastavuje. K tomu jsem si koupila fajnou knížečku  - průvodce od Rolfa Goetze po nejlepších 70 turistických trasách ostrovem, která mi otevřela ještě více oči. Mallorkou ale vede mnohem více turistických stezek, které jsou běžným plážovým turistům neznámé.
Na tento rok jsem si tedy zapsala několik tras, které bych chtěla projít. A první jsem si naplánovala na dnešek.

Starý mlýn

V plánu bylo dojet po deváté ráno vlakem na stanici Alaró/Consell v podhůří Serra de Tramuntana, autobusem se ze stanice nechat dovézt do horské vesničky Orient a odtamtud se vydat nejprve k nedalekému vodopádu Salt des Freu (ano, Mallorca má i vodopády a ani já jsem to ještě před pár dny nevěděla, než jsem začala na internetu hledat různé trasy) a poté se vydat směrem na hrad Castell d'Alaró, který hlídá krajinu z výšky 822 metrů. Hrad je jedním ze tří opevněných hradů na skále, které se na Mallorce nacházejí a ve středověku byl svědkem významných bitev mezi křesťany a saracény i mezi mallorským králem a jeho aragonským bratrancem.

prameny Ses Artigues

K hradu a okolí se také váže několik legend. Z hradu bych pak sestoupila zpět do Alaró, kde bych si prohlédla centrum vesnice a pak kyvadlovým autobusem na vlakovou zastávku a odtamtud o půl čtvrté (nebo o půl páté) již do Manacoru a domů autobusem. Moc jsem se těšila hlavně na ten vodopád a taky na ty výhledy na krajinu. Předpověď uváděla jasný den.
Dnes bylo výhodnější sednout na veřejnou dopravu, než si půjčovat skútr. Nejen, že bych tam na skútru dorazila pozdě, ale na dvouhodinovou (předpokládám) jízdu je ještě zima. A k tomu stojí půjčovné skútru dvakrát tolik, než co jsem zaplatila za veřejnou dopravu.
Takže jsem si natočila budík na šestou, o tři čtvrtě na sedm sedla na autobus do Manacoru.

Ses Artigues

Torrent de S'Estret

Tam jsem měla asi 40 minut čas do odjezdu vlaku. Tak jsem v kavárně posnídala bagetu se serranem a sýrem. Vlak mě vyklopil ve stanici Alaró/ Consell pár minut po deváté. Stanice je od Alaró vzdálená asi 4 km a proto mezi ní a městečkem operuje kyvadlový autobus L 320. Odtud také párkrát denně jezdí spoj L321 do Orientu. Tedy, tak to mělo být. Autobus do Orientu mi měl jet v 9:40. V 9:20 dorazil autobus mířící do Alaró a protože se mi nechtělo čekat u nádraží, kde nic není a raději jsem zbývající čas chtěla vyplnit procházkou po Alaró, kudy měl autobus mířící do Orientu také jet a zastavit, tak jsem vlezla do L 320. Pro jistotu jsem se řidiče zeptala, zda tam ta druhá linka taky staví. On mi ale řekl, že L321 do Orientu jezdí jen o víkendu. A dnes byl pátek.

Takže mi nezbývalo nic jiného, než změnit plán dnešního treku. Hned jsem si na internetu začala hledat vhodný okruh. Ten kolem hradu je totiž docela krátký. Našla jsem odkaz na starou stezku vedoucí do Orientu. Ještě jsem si ale chtěla tuto informaci ověřit v informacích v Alaró.

Vlezla jsem tedy do radnice, která stojí na pěkném náměstíčku, vzala si ze stolu knížečku o Alaró, která je zdarma a paní na recepci se zeptala na onu stezku do Orientu. Jenže paní nevěděla (zřejmě trekingu neholduje) a řekla mi, že to najdu v knížečce.
Váhala jsem, zda se nevydat raději na hrad, ale táhlo mě to více do Orientu. Stezka měla být snazší, než ten výstup na hrad. Na hrad jsem chtěla jít na zpáteční cestě. Teoreticky bych stále ještě mohla stinout dojít i k vodopádu a pak nazpět přes hrad. Okružní trasa, kterou jsem našla na wikiloc (https://es.wikiloc.com/rutas-senderismo/tramuntana-uniendo-pueblos-alaro-orient-ida-por-el-pas-de-sescaleta-vuelta-por-el-pas-de-sestalo-19160318 ), měla být dlouhá 12 km a zabrat necelých pět hodin. A teoreticky se blížila i k vodopádům.

Nakonec jsem zamířila směr začátek staré stezky do Orientu nazvané Camí de Ses Artigues vedoucí přes Pas de s'Escaleta. Začátek staré stezky je v ulici Son Duran. Stojí zde směrovka odkazující na Pas de s'Escaleta. První etapa vede po úzké asfaltce směrem za město. Tato etapa je označována jako Camí de Ses Artigues podle pramenů, které cesta míjí. Z obou stran se začínají zvedat skalnaté hory porostlé duby a křovinami. Prošla jsem kolem panského domu Can Corona a starého opuštěného vodního mlýna Sa Font des Jardines.

Po pravé straně jsem si všimla vyschlého koryta, kudy se valí voda po deštích. Podél tohoto "Torrent de S'Estret" jsem měla později chvíli jít. Nejprve jsem ale došla k oněm pramenům Ses Artigues, které jsou v soukromých rukou a tak je vstup k nim uzamčen zámkem. Z pramenů prý vyvěrá až 120 tisíc litrů vody za hodinu.
Po pravé straně je cedule označující další etapu jako Camí de S'Estret. A to právě díky onomu občasnému toku "torrent de s'Estret" (také nazávaný Torrent de ses Artigues, nebo Torrent de Na Marranxa), podél kterého jsem pokračovala do hor. Cesta je zde stále asfaltová.

Svahy jsou zpevněny do teras, na kterých rostou olivovníky a mandlovníky a mezi nimi stojí kamené domky slouýící jako zemědělské kůlny. V jednom místě jsem sešla z cesty do kamenitého "torrentu", kudy po deštích proudí voda. Zajímavý úkaz zde vytváří balvan sklánějící se nad koryto. Ostatně balvany a kály na mnoha místech trasy vytvářejí zajímavá zákoutí. Cesta začínala stoupad prudčeji. Minula jsem oplocený pozemek, na kterém se pásli osli a ovce. Zdejší pozemky jsou pěkně upravené.

Kromě bečení ovcí a jejich zvonců tu byl klid. Po cestě jsem potkala jen jednoho horského běžce a paní venčící svého psa, která měla vilku o kus níže.
Cesta se serpentinovitě stáčela až mě dovedla k rozcestníku. Na něm stálo, že k Orientu je to ještě hodina a pět minut a nazpět do Alaró 50 minut. Kvůli focení a kochání se jsem měla časový skluz necelou hodinu. Bylo před polednem a já měla před sebou ještě kus cesty. Po obloze plulo čím dál tím více mraků, tak jsem se rozhodla, že na hrad nepůjdu, protože bych neměla pěkné výhledy. vypadalo to, jako by se mělo počasí pokazit už dnes a to mělo být jasno.

Takže jsem pokračovala dál směrem na Orient. Od onoho rozcestníku jsem pokračovala po oné staré lesní stezce spojující obě vesnice. I tady jsem musela dělat zastávky na focení, protože mi to tu přišlo hodně přírodně zajímavé. Cedule u cesty upozorňovala na výskyt amerického zvířete nosála, který sem byl nějakým způsobem zavlečen a škodí zdejší přírodě. Toto medvídkovité zvířátko jsem měla možnost vidět v Belize. Tady jsem ale na něj nenarazila. Stezka mě dovela k malému průsmyku mezi kameny, kde lidé v dávných dobách postavili kamennou zeď se schodištěm, které mělo usnadnit cestu přes tento miniaturní průsmyk.

Pas de s'Escaleta

Toto místo nese název Pas de s'Escaleta, jeden z orientačních bodů.
Zezdola to vypadalo jako malý hrad s oknem. Kamenná stěna totiž slouží jako malá nádrž na vodu.

Pas de s'Escaleta

Forn de calc

Vystoupala jsem  po úzkých schůdkách do vyššího patra dubového lesa. Zde jsou patrné stopy po uhlířích, kteří v dávných dobách v okolí žili a vytvářeli z dubového dříví uhlí. Kolem stojí kamenné zádky. Po pravé straně jsem minularozpadající se tzv. "forn de calc", neboli pec na výrobu páleného vápna. Těchto kamenných pecí je po Mallorce rozeseta spousta. Pálené vápno se vyrábělo ze zdejších vápencových hornin. Paličství vápna bylo rozšířené především v 19.století.
O kus dál jsem došla k rozcestníku ukazujícím směr na Orient. Vypadalo to, že jsem se dostávala na hřeben a stoupání vystřídala chůze rovinou. Brzy jsem se dostala ke svahu a cesta začala klesat. Mezi stromy se dala tušit vyhlídka na údolí kolem Orientu. A za chvíli se stromy rozestoupily a já viděla okolní kopce. Prošla jsem otvorem v kamenné zídce a pokračovala stezkou klesající dolů do údolí. Tady bylo trochu chladněji. Obloha byla šedá. A jak jsem sestupovala, uslyšela jsem někde pode mnou zvuk projíždějícího auta. To znamenalo, že jsem již blízko. Posledních několik set metrů jsem totiž měla jít po silnici. Údolím se ozýval zvuk zvonců zavěšených na ovčích krcích a také bečení. v jednu chvíli jsem na obzoru mohla viět, jak velké stádo běží z jedné strany pastvy na druhou. Sestupovala jsem kolem kamenných teras a za zatáčkou objevila pramen vytékající z kamenného kanálu.

pramen Sa Fonteta

Je to jeden z horských pramenů, které vyvěrají v mallorském pohoří. Jelikož jsem si nebyla jistá, zda je možné tuto vodu bez předchozí úpravy pít, raději jsem to nezkoušela.

tzv.qanat

Ale lákalo mě to. Tento pramen se jmenuje Sa Fonteta. Voda z pramenu byla odtud odváděna systémem zavlažovacích kanálů, tzv. qanats, které zde byly vybudované ve středověku za arabské nadvlády. Kamenná cesta lemovaná zídkou, pod níž jeden kanál vedl, mě dovedla až k brance, za kterou již vedla silnice.

Podle rozcestníku u silnice to do Orientu byla jen čtvrthodinka. Kdybych se vydala na druhou stranu, mohla bych za hodinu a 40 minut dojít na hrad Castell d'Alaró a z něj pak do Alaró a celkem by mi to zabralo 3 hodiny. Tuhle trasu jsem ale kvůli zatažené obloze zavrhla a zamířila do Orientu. Někde před ním měla být odbočka doleva směrem k vodopádu Salt des Freu a také bych odtamtud měla pokračovat onou okružní cestou zpět do Alaró. Brzy se mi naskytl pěkný pohled na vesničku Orient sedící v údolí.

Po levé straně jsem nenašla žádnou značku odkazující na stezku, tak jsem došla do vesnice, na jejímž kraji vítá návštěvníky červená cedule odkazující na to, že se jedná o historické dědictví a že je součástí pohoří zapsaného v UNESCO. Vesnička působila mírumilovným dojmem. V restauraci sedělo několik odpočívajících cyklistů. Několik skupinek cyklistů mě míjelo po cestě do vesnice. Jelikož bylo již po jedné hodině odpoledne, na nějakou prohlídku vesnice jsem se vykašlala. Určitě sem někdy ještě zavítám.

Na internetu jsem si znovu prošla onu trasu a podle mapy vydedukovala, kterou bránou bych měla projít, abych se octla na správné stezce. Došla jsem tedy k načerveno natřené bráně, před níž stojí u silnice značka upozorňující na nebezpečí požárů (v létě), z druhé strany silnice jsou vysázené vysoké cypřiše. Prolezla jsem otvorem v bráně a začala stoupat směrem k lesu. Tam jsem narazila na další bránu a železný žebřík, přes který jsem se dostala do lesa. A už jsem myslela, že mám vyhráno. Jenže tu byly dvě cesty a žádná směrovka. Jen jakésy žluté a červené šmouhy na šutrech u storomu na proti, které kdysi zřejmě byly šipkami a nápisy.

Orient

Cesta vedoucí napravo klesala a cesta nalevo stoupala. Podle popisu cesty, který jsem našla na wikiloc, měla cesta stoupat a měla jsem vidět panorama údolí. Cestou napravo bych se ale dostala k vodpopádu. Jenže už bylo moc pozdě, abych k němu šla. S mým tempem "fotografa", by mě taky mohla zastihnout tady noc. Takže jsem se musela rozloučit i s návštěvou vodopádu, který je prý nejhezčí na Mallorce, a vyrazila po cestě doleva směrem na Alaró. Už tak ta cesta měla být ještě dlouhá a mě neznámá.

Orient

V první etapě jsem funěla dubovým lesem do kopce. Cesta vedla podél okraje svahu, odkud jsem si mohla naposledy užít pohled na údolí.

Branka do lesa. Za ní je třeba jít doprava

Pak jsem vlezla do lesa a pomalu začala sestupovat. Trochu mi to připadalo povědomé. A aby ne. Po další chvíli mě cesta dovedla k rozcestníku nad Pas de s'Escaleta. Na jednu stranu jsem byla zklamaná, že to nakonec nebude okružní cesta a na druhou stranu jsem byla ráda, protože jsem věděla, jak dlouho mi to zabere dojít zpět (plus, už nebudu dělat fotografické zastávky, když už jsem cestu znala). Takže jsem přidala do kroku a před třetí hodinou došla na okraj Alaró k místu, kde tato turistická trasa začíná. Pro příště tedy vím, že v lese nad Orientem je třeba se vydat do prava. Ona ta cesta totiž vede k rozcestí k vodopádu.

Po cestě na kyvadlový autobus, který mi jel v 15:13, jsem se zastavila na náměstíčku Cabrit y Bassa pojmenovaném po dvou statečných stoupencích mallorského krále Jaume II., kteří v roce 1285 neoblomně bránili hrad před dobyvačným aragonským králem Alfonsem III..Ten jim podle legendy slíbil, že se budou péct jako kůzlata na rožni (příjmení "cabrit" totiž v katalánštině znaméná kůzle). A tuto hrozbu také vykonal. Právě na tomto náměstí měli být oba obránci urožněni. Na jedné z fasád je dokonce upevněn malý oltářek a pamětní deska.
K tomuto tématu se ale vrátím někdy příště během návštěvy onoho hrady shlížejícího z okolní hory na městečko.

I přesto, že se dnešní výlet naprosto lišil od toho, co jsem měla v plánu, byl to opravdu moc pěkný a zajímavý výšlap. V budoucnu se sem určitě ještě několikrát podívám, abych si prošla i jiné trasy. A těch je tu podle toho, co nacházím na internetu, opravdu hodně.

Video z tohoto výletu visí na mém Youtube kanálu. https://www.youtube.com/watch?v=zWfEhNmNc9o&t=3s