Katka na cestách: Výlet na hrad Castell d'Alaró aneb Po stopách dávných legend

Minulý týden jsem se do Alaró vypravila poprvé a, i když jsem to měla v plánu, nakonec jsem se na hrad stojící na kopci Puig d'Alaró nedostala. Tentokrát jsem jela do Alaró s tím, že se rovnou vydám po stezce nahoru na hrad. Žádné okolní stezky mě nezajímaly. Po dvou dnech, kdy nám na Mallorce pršelo a prakticky přišla zima v datu, kdy nastalo astronomické jaro, opět vysvitlo slunce a měly nastat ideální podmínky pro pěkný jarní výlet. Z hradu se měly nabízet zajímavé panoramatické výhledy nejen na jižní stranu ostrova, ale i na okolní hory pohoří Sierra Tramuntana včetně zasněžených nejvyšších vrcholů.

Cabrit a Bassa v radnici v Alaró

Sníh pokrývá mallorské pohoří jen několik dní v zimě, když to dovolí klimatické podmínky. Většinou během několika dní pak sníh zase zmizí, protože se teploty většinou pohybují nad nulou. A právě nyní, kdy by správně mělo dorazit jaro, přivanuly arktické větry od severu, teplota klesla na maximálně 12 stupňů (a 6 stupňů v noci), k tomu přišel déšť, který se od 500 metrů nad mořem měnil ve sníh a následující den Sierra Tramuntana "svítila" bílou barvou. A sníh se na nejvyšších místech udržel ještě dva dny.
Když jsem si včera chystala věci na dnešní výlet, věděla jsem (a těšila se), že ty výhledy z hradu budou opravdu zajímavé a jedinečné. Nejvyšší mallorská (a baleárská) hora Puig Major (1445 m) a druhá nejvyšší Macanella (1348 m) totiž stále ještě pokrývala vrstva sněhu.

Opět jsem tedy vstala brzy, abych se autobusem a vlakem dostala do Alaró kolem půl desáté ráno. Stále jsem se ještě neprošla městečkem a neobjevila ta historicky zajímavá zákoutí. Bližší prohlídku jsem si plánovala po návratu z hradu. Jen jsem náhodou narazila na starou elektárenskou věž. Alaró bylo prvním místem na Mallorce, kde byla v roce 1901 vyráběna a zavedena elektřina. Dokonce o dva roky dříve než v hlavním městě Palmě. I v samotné historii ostrova hrálo tohle městečko významnou roli, hlavně ve středověku během reconquisty ostrova od muslimské nadvlády. Významnou roli zde hrál právě hrad Castell d'Alaró.

První zmínky o hradě pocházejí z roku 903, kdy byl arabskými dobyvateli nazván Hisn Alarum. Tehdy se na hradě před arabskými nájezdníky opevnilo místní obyvatelstvo a vydrželo vzdorovat osm a půl roku, než jim došly zásoby a museli se vzdát. Poté padla pevnost do maurských rukou. V roce 1231 byla Mallorca postupně dobývána katalánským králem Jaume I. Maurové se na hradě opevnili, ale Jaume I. hrad dobyl a okupanty pobil.

útesy hory Puig dAlaró

Několik legend se vztahuje k tomuto období. Jedna se týká otisku kopyta koně krále Jaume I., který se prý během rozběhu proti nepřátelům zapřel do skály takovou silou, až ve skále zůstal vtlačen otisk jeho kopyta.
Další legenda říká, že během krvavé bitvy na hradě pokryla skalní útesy pod hradem maurská krev. Díky její přítomnosti v hornině se prý útes na odpoledním slunci zbarvuje do oranžova.
Předtím, než jsem se vydala na cestu k hradu, ještě jednou jsem si prohlédla obří sochy umístěné v radnici. Sochy představují zdejší hrdiny Cabrita a Bassu.

Cabrit a Bassa byli obránci hradu a věrní služebníci mallorského krále Jaume II. V roce 1285 statečně bránili hrad před aragonským králem Alfonsem III., kterému se nelíbilo, že jeho bratranec Jaume II. se izoloval od aragonského království a chtěl Mallorku připojit ke svému království. Cabrit v místním jazyku znamená kůzle. Podle legendy prý Alfons III. slíbil oněm obráncům, když jej odmítli vpustit na hrad a představili se, že je opeče jako kůzlata na rožni. A tak se také stalo, když hrad nakonec padl o rok později. Na náměstí v Alaró, které dnes nese jméno obou hrdinů, prý došlo k tomuto opékání. Je zde dokonce i pamětní deska. Ostatky obou obránců jsou pak uloženy v katedrále v Palmě.

Na cestu k hradu jsem se vydala po desáté. Cesta nahoru měla zabrat hodinu a 40 minut. Klasicky se tento údaj vztahuje na ty, kteří ten výstup neberou jako fotografický výlet a nezastavují se za každou zatáčkou, aby si nafotili zajímavé zákoutí, výhled, panorama...A že těch zajíamvých míst dnes bylo! Modrá obloha byla pokrytá jemnými obrazci bílých obláčků. Hora Puig d'Alaró se mi doslova měnila před očima, jak jsem se k ní přibližovala. Na jejím vrcholu jsem mohla rozeznávat jednotlivé stavby opevnění. První úsek cesty je asfaltový.

Restaurace Es Verger

Úzká asfaltka, která se serpentinovitě vine až k rustikální restauraci Es Verger, není zrovna v nejlepším stavu. Na několika místech asfaltku protíná stará kamenitá stezka. Kolem jsou terasovitá políčka s olivovníky. V okolních kopcích se pasou ovce. Jak jsem tak stoupala serpentinami a poslouchala vzdálené bečení ovcí a zvonění jejich zvonců, které se občas jakoby ozývalo ozvěnou, připomnělo mi to pohádku Třetí princ.

Už jen zbývalo, aby se někde objevil Pavel Trávníček :-) . V jednom místě jsem si ve stěně všimla jeskyně a šla to prozkoumat. Nakonec to ani nebyla jeskyně, ale jen jakýsi skalní přístřešek ve svahu, kde podle slámy na zemi a bobků přespávají koze a ovce.
Před polednem po silničce vyjíždělo docela dost aut mířících k restauraci. Es Verger je vyhlášená hlavně svým jehněčím na pivu. S sebou jsem měla lehnou svačinku a předpokládala jsem, že na hradě, kde je v jedné z budov vybudována turistická ubytovna, něco k snědku případně bude a za levněji. Případně bych se v restauraci stavila po cestě nazpět, protože stezka vedoucí k hradu se od silničky odpojila několik set metrů před restaurací.

Měla jsem za sebou dvě hodiny výstupu a přede mnou byla podle rozcestníku ještě půlhodinka. Tato druhá etapa turistické stezky z Alaró na hrad již vedla lesní stezkou, po staré (občas kamenité) cestě. Podle informací měl být někde na cestě, na začátku schodiště onen otisk koňského kopyta ve skále. Tak jsem sledovala kameny kolem mě. Tato etapa již byla náročnější. Sklon svahu byl totiž vyšší a já se docela potila. Dnešní počasí sice bylo slunečné, ale teplota se pohybovala kolem 13 stupňů. Jak jsem byla výše, občas pofoukával studený severní vítr. Trochu nebezpečná kombinace, pokud se člověk zpotí. Proto jsem se nahoru nehnala a vychutnávala si okolí.

První nádherné výhledy se mi nabídly v "cílové rovince" na cestě vedoucí pod útesem k první hradní bráně. I když byl v dálce lehký opar, bylo vidět pobřeží. Pode mnou bylo Alaró, restaurace Es Verger, nedaleko jsem rozeznala kopce, pod nimiž jsem šla minulý týden. Ze skalního útesu zbarveného do oranžova, který se zvíhal ještě několik desítek metrů nad cestou, stékala na několika místech voda. Ve skále je zřejmě několik pramenů.
Když jsem vycházela z Alaró, připadalo mi, že jsem dnes jedinou nadšenkyní, která se chystá na výstup k hradu. Zde těsně pod hradem jsem ale potkávala čím dál více trekařů, kteří se většinou vyvezli autem na parkoviště u restaurace a pokračovali k hradu odtamtud. Nakonec bylo na hradě docela dost lidí.
Ona legendární koňská stopa vyrytá ve skále je u první brány po pravé straně v jednom kamenném bloku zídky. Poznala jsem ji jen díky fotce umístěné v obsáhlém průvodci, který jsem minulý týden vyfasovala na radnici v Alaró. A byla jsem jediná, kdo si tuto zajímavost prohlédl.

První brána

Nikdo jiný totiž asi nečetl historii hradu a zdejší legendy. A na onu "stopu" také neodkazuje žádná cedule. Ostatně hrad je volně přístupný bez poplatku. Západní část, kterou se na vrchol kopce vstupuje do prostoru bývalého opevnění, je dnes ruinou. Zde pravděpodobně probíhaly boje a opevnění bylo poničeno. Jen střední část hradu, kde je kaple, byla opravena a je zde dnes ona ubytovna a nějaké zemědělské budovy.
Okraje hory Puig d'Alaró (822 m), na které kdysi opevněný hrad stojí, nejsou na mnoha místech chráněny žádnými zdmi a hradbami a ani nově upěvněnými zábradlími, které by bránily pádu z útesů vysokých několik desítek metrů do údolí.

Legendární otisk koňského kopyta

Člověk se zde na hoře připadá trochu jako pták a může se dostavit lehká závrať. Hlavně pokud se přiblížíte k okraji. Výhledy na jižní stranu ostrova byly krásné, i když slunce svítilo do protivky. Když jsem ale došla na severní stranu, dech se mi skoro zatajil úžasem nad tím panoramatem přede mnou. Na obzoru se zdvíhal stále ještě zasněžený vrchol Puig Major a hřebeny pohoří Sierra Tramuntana se táhlo z leva do prava. Na pravé straně se z údolí zdvihalo dvojče hory, na které jsem právě stála. Puig de s'Alcadena je jen o pár metrů nižší než Puig d'Alaró.

Obě hory odděluje průsmyk. Toho, jak jsou si hory podobné, si lze nejvíce všimnout během jízdy vlakem z Inca do Alaró.
I k těmto dvěma horám se váže jedna legenda. Podle ní v dobách čarodějnic se o sobotních nocích scházely čarodějnice z okolí na obou horách, mezi nimiž se přesouvaly po natažených nitích a na nichž prováděly až do rozednění mnohé rituály a kouzla.
Předtím, než jsem se vydala k ubytovně a samotnému vrcholu hory, zašla jsem si nalevo obhlídnout ruiny hradeb. Stojí tam brána vedoucí k nejzápadnějšímu výběžku hory. Zřejmě se tudy v minulosti lidé dostávali na hrad z tohoto údolí. Až na samotný výběžek jsem nakonec nešla. Vydala jsem se k ubytovně. Duby rostoucí na vrcholu mezi vápencovými skalami, mezi kterými se v dávných dobách pohybovali vojáci, tvořily malý lesík. Místo tu má jakousi magickou atmosféru. Hlavně, když si člověk uvědomí, že stojí na místě, kde se psaly významné dějiny Mallorky.
Prostranství kolem ubytovny pod samotným vrcholem je upravené pro piknik. Ideální místo na odpočinek. Kdybych měla více času (a nebo bych věděla, že zde budu přenocovat), klidně bych tu jen tak seděla a kochala se. Jenže ten čas mi dnes opět nějak moc rychle utíkal.

Už byly dvě hodiny odpoledne. Potřebovala jsem stihnout autobus vyjíždějící z Alaró na nádraží v 15:53, abych pak stihla všechny spoje. Takže jsem se zběžně prošla kapličkou (hrad je od doby reconquisty jedním z poutních míst), stanula u meteorolické stanice na nejvyším bodě hory, prošla se kolem hospodářských stavení. Kolem se popásaly ovce a ve svém kotci byl zavřen oslík.

Část opevnění, které jsem viděla již po cestě nahoru, stojí na dalším okraji hory. Zde je i jeskyně Cueva de San Juan. Žádná značená cesta tam nevedla a musela bych si nějakou najít. to by nebyl problém. Problémem bylo, že jsem neměla již čas. Jestli jsem nechtěla dojet domů v noci, musela jsem se vydat na cestu zpět do Alaró. Počítám, že prohlídka zbytku vrcholu hory se všemi historickými stavbami a zajímavostmi, by mi zabrala ještě alespoň hodinu.
Takže jsem se po čtvrt na tři vydala směrem dolů. A měla jsem trochu naspěch.

Když jsem došla k rozcestníku u silnice pod restaurací, byly tři hodiny. Údaj na rozcestníku uváděl, že do Alaró to je hodina a 10 minut. Já ale neměla tolik času. Měla jsem přesně 53 minut do odjezdu autobusu. S vírou, že když opravdu "kopnu do vrtule", tak tu cestu stihnu za méně, jsem nasadila tempo, nikde se nezastavovala a když to šlo, tak jsem si úsek mezi zatáčkami serpentin zkracovala.

Občas jsem se dala do klusu. Došla jsem k odbočce směrem na Alaró a místo toho, abych šla cestou, kterou jsem šla dopoledne, která vedla kolem residenční čtvrti nad Alarem, jsem to vzala po té oficiální turistické stezce. Věděla jsem, že jsem relativně blízko. Bylo půl čtvrté. Došla jsem k silnici vedocí do městečka, u níž byl další rozcestník. Z dálky jsem doufala, aby na rozcestníku bylo uvedeno 15 minut do cíle. A ono tam bylo jen 10 minut.

Nemohla jsem tomu věřit. Stáhla jsem oficiální dobu chůze o půl hodiny. Ještě jsem ale neměla vyhráno. Musela jsem ještě dojít do jižnější části městečka na onu autobusovou zastávku. V 15:43 jsem na ni došla. Do odjezdu autobusu zbývalo ještě deset minut. takže místo 70 minut jsem tu trasu zvládla za 43 minut! Když se chce, všechno jde.
Byl to opravdu moc pěkný a zajímavý výlet. A zdá se, že ještě někdy budu muset na hrad vystoupat, abych prozkoumala zbytek vrcholu hory s onou jeskyní.