Starou stezkou Camí de Ses Artigues z Alaró do Orientu aneb Jak jsem šla jinou trasu, než jsem měla původně v plánu

Využila jsem volna a pěkného počasí (zítra by měla na Mallorku dorazit studená fronta a déšť) a vyrazila na další poznávací výlet.
Tento rok je to už 10 let, co se tento Baleárský ostrov stal mým domovem a já jej po letech, kdy jsem volno trávila na plážích a výlety po nejbližším okolí (a zimu někde v zahraničí), opět začínám objevovat. První rok jsem navštívila ty nejznámější pamětihodnosti jako je Palma de Mallorca, Valldemosa, Pollenca, Alcúdia, Cuevas de Drach, Sollér, Puerto de Sollér, Sa Calobra...a tak nějak jsem pak následující leta žila v bublině a s dojmem, že to nejzajímavější a nejhezčí jsem již viděla. Teď ale zjišťuji, že mi zbývá navštívit ještě hodně míst.

Náměstí v Alaró

Mallorcu jsem začala znovu objevovat loni poté, co se ze mě po zimní cestě Vietnamem stala "motorkářka" (http://katka-na-cestach.blogspot.com.es/2017/02/na-skutru-po-ostrove-aneb-jak-jsem-se.html) a já si pak v létě půjčovala skútr a vyrážela do vzdálenějšího okolí. Objevila jsem tak spoustu nových zajímavých míst a zákoutí.

Skútr se tak stal skvělým dopravním prostředkem do míst, kam veřejná doprava nejezdí nebo nezastavuje. K tomu jsem si koupila fajnou knížečku  - průvodce od Rolfa Goetze po nejlepších 70 turistických trasách ostrovem, která mi otevřela ještě více oči. Mallorkou ale vede mnohem více turistických stezek, které jsou běžným plážovým turistům neznámé.
Na tento rok jsem si tedy zapsala několik tras, které bych chtěla projít. A první jsem si naplánovala na dnešek.

Starý mlýn

V plánu bylo dojet po deváté ráno vlakem na stanici Alaró/Consell v podhůří Serra de Tramuntana, autobusem se ze stanice nechat dovézt do horské vesničky Orient a odtamtud se vydat nejprve k nedalekému vodopádu Salt des Freu (ano, Mallorca má i vodopády a ani já jsem to ještě před pár dny nevěděla, než jsem začala na internetu hledat různé trasy) a poté se vydat směrem na hrad Castell d'Alaró, který hlídá krajinu z výšky 822 metrů. Hrad je jedním ze tří opevněných hradů na skále, které se na Mallorce nacházejí a ve středověku byl svědkem významných bitev mezi křesťany a saracény i mezi mallorským králem a jeho aragonským bratrancem.

prameny Ses Artigues

K hradu a okolí se také váže několik legend. Z hradu bych pak sestoupila zpět do Alaró, kde bych si prohlédla centrum vesnice a pak kyvadlovým autobusem na vlakovou zastávku a odtamtud o půl čtvrté (nebo o půl páté) již do Manacoru a domů autobusem. Moc jsem se těšila hlavně na ten vodopád a taky na ty výhledy na krajinu. Předpověď uváděla jasný den.
Dnes bylo výhodnější sednout na veřejnou dopravu, než si půjčovat skútr. Nejen, že bych tam na skútru dorazila pozdě, ale na dvouhodinovou (předpokládám) jízdu je ještě zima. A k tomu stojí půjčovné skútru dvakrát tolik, než co jsem zaplatila za veřejnou dopravu.
Takže jsem si natočila budík na šestou, o tři čtvrtě na sedm sedla na autobus do Manacoru.

Ses Artigues

Torrent de S'Estret

Tam jsem měla asi 40 minut čas do odjezdu vlaku. Tak jsem v kavárně posnídala bagetu se serranem a sýrem. Vlak mě vyklopil ve stanici Alaró/ Consell pár minut po deváté. Stanice je od Alaró vzdálená asi 4 km a proto mezi ní a městečkem operuje kyvadlový autobus L 320. Odtud také párkrát denně jezdí spoj L321 do Orientu. Tedy, tak to mělo být. Autobus do Orientu mi měl jet v 9:40. V 9:20 dorazil autobus mířící do Alaró a protože se mi nechtělo čekat u nádraží, kde nic není a raději jsem zbývající čas chtěla vyplnit procházkou po Alaró, kudy měl autobus mířící do Orientu také jet a zastavit, tak jsem vlezla do L 320. Pro jistotu jsem se řidiče zeptala, zda tam ta druhá linka taky staví. On mi ale řekl, že L321 do Orientu jezdí jen o víkendu. A dnes byl pátek.

Takže mi nezbývalo nic jiného, než změnit plán dnešního treku. Hned jsem si na internetu začala hledat vhodný okruh. Ten kolem hradu je totiž docela krátký. Našla jsem odkaz na starou stezku vedoucí do Orientu. Ještě jsem si ale chtěla tuto informaci ověřit v informacích v Alaró.

Vlezla jsem tedy do radnice, která stojí na pěkném náměstíčku, vzala si ze stolu knížečku o Alaró, která je zdarma a paní na recepci se zeptala na onu stezku do Orientu. Jenže paní nevěděla (zřejmě trekingu neholduje) a řekla mi, že to najdu v knížečce.
Váhala jsem, zda se nevydat raději na hrad, ale táhlo mě to více do Orientu. Stezka měla být snazší, než ten výstup na hrad. Na hrad jsem chtěla jít na zpáteční cestě. Teoreticky bych stále ještě mohla stinout dojít i k vodopádu a pak nazpět přes hrad. Okružní trasa, kterou jsem našla na wikiloc (https://es.wikiloc.com/rutas-senderismo/tramuntana-uniendo-pueblos-alaro-orient-ida-por-el-pas-de-sescaleta-vuelta-por-el-pas-de-sestalo-19160318 ), měla být dlouhá 12 km a zabrat necelých pět hodin. A teoreticky se blížila i k vodopádům.

Nakonec jsem zamířila směr začátek staré stezky do Orientu nazvané Camí de Ses Artigues vedoucí přes Pas de s'Escaleta. Začátek staré stezky je v ulici Son Duran. Stojí zde směrovka odkazující na Pas de s'Escaleta. První etapa vede po úzké asfaltce směrem za město. Tato etapa je označována jako Camí de Ses Artigues podle pramenů, které cesta míjí. Z obou stran se začínají zvedat skalnaté hory porostlé duby a křovinami. Prošla jsem kolem panského domu Can Corona a starého opuštěného vodního mlýna Sa Font des Jardines.

Po pravé straně jsem si všimla vyschlého koryta, kudy se valí voda po deštích. Podél tohoto "Torrent de S'Estret" jsem měla později chvíli jít. Nejprve jsem ale došla k oněm pramenům Ses Artigues, které jsou v soukromých rukou a tak je vstup k nim uzamčen zámkem. Z pramenů prý vyvěrá až 120 tisíc litrů vody za hodinu.
Po pravé straně je cedule označující další etapu jako Camí de S'Estret. A to právě díky onomu občasnému toku "torrent de s'Estret" (také nazávaný Torrent de ses Artigues, nebo Torrent de Na Marranxa), podél kterého jsem pokračovala do hor. Cesta je zde stále asfaltová.

Svahy jsou zpevněny do teras, na kterých rostou olivovníky a mandlovníky a mezi nimi stojí kamené domky slouýící jako zemědělské kůlny. V jednom místě jsem sešla z cesty do kamenitého "torrentu", kudy po deštích proudí voda. Zajímavý úkaz zde vytváří balvan sklánějící se nad koryto. Ostatně balvany a kály na mnoha místech trasy vytvářejí zajímavá zákoutí. Cesta začínala stoupad prudčeji. Minula jsem oplocený pozemek, na kterém se pásli osli a ovce. Zdejší pozemky jsou pěkně upravené.

Kromě bečení ovcí a jejich zvonců tu byl klid. Po cestě jsem potkala jen jednoho horského běžce a paní venčící svého psa, která měla vilku o kus níže.
Cesta se serpentinovitě stáčela až mě dovedla k rozcestníku. Na něm stálo, že k Orientu je to ještě hodina a pět minut a nazpět do Alaró 50 minut. Kvůli focení a kochání se jsem měla časový skluz necelou hodinu. Bylo před polednem a já měla před sebou ještě kus cesty. Po obloze plulo čím dál tím více mraků, tak jsem se rozhodla, že na hrad nepůjdu, protože bych neměla pěkné výhledy. vypadalo to, jako by se mělo počasí pokazit už dnes a to mělo být jasno.

Takže jsem pokračovala dál směrem na Orient. Od onoho rozcestníku jsem pokračovala po oné staré lesní stezce spojující obě vesnice. I tady jsem musela dělat zastávky na focení, protože mi to tu přišlo hodně přírodně zajímavé. Cedule u cesty upozorňovala na výskyt amerického zvířete nosála, který sem byl nějakým způsobem zavlečen a škodí zdejší přírodě. Toto medvídkovité zvířátko jsem měla možnost vidět v Belize. Tady jsem ale na něj nenarazila. Stezka mě dovela k malému průsmyku mezi kameny, kde lidé v dávných dobách postavili kamennou zeď se schodištěm, které mělo usnadnit cestu přes tento miniaturní průsmyk.

Pas de s'Escaleta

Toto místo nese název Pas de s'Escaleta, jeden z orientačních bodů.
Zezdola to vypadalo jako malý hrad s oknem. Kamenná stěna totiž slouží jako malá nádrž na vodu.

Pas de s'Escaleta

Forn de calc

Vystoupala jsem  po úzkých schůdkách do vyššího patra dubového lesa. Zde jsou patrné stopy po uhlířích, kteří v dávných dobách v okolí žili a vytvářeli z dubového dříví uhlí. Kolem stojí kamenné zádky. Po pravé straně jsem minularozpadající se tzv. "forn de calc", neboli pec na výrobu páleného vápna. Těchto kamenných pecí je po Mallorce rozeseta spousta. Pálené vápno se vyrábělo ze zdejších vápencových hornin. Paličství vápna bylo rozšířené především v 19.století.
O kus dál jsem došla k rozcestníku ukazujícím směr na Orient. Vypadalo to, že jsem se dostávala na hřeben a stoupání vystřídala chůze rovinou. Brzy jsem se dostala ke svahu a cesta začala klesat. Mezi stromy se dala tušit vyhlídka na údolí kolem Orientu. A za chvíli se stromy rozestoupily a já viděla okolní kopce. Prošla jsem otvorem v kamenné zídce a pokračovala stezkou klesající dolů do údolí. Tady bylo trochu chladněji. Obloha byla šedá. A jak jsem sestupovala, uslyšela jsem někde pode mnou zvuk projíždějícího auta. To znamenalo, že jsem již blízko. Posledních několik set metrů jsem totiž měla jít po silnici. Údolím se ozýval zvuk zvonců zavěšených na ovčích krcích a také bečení. v jednu chvíli jsem na obzoru mohla viět, jak velké stádo běží z jedné strany pastvy na druhou. Sestupovala jsem kolem kamenných teras a za zatáčkou objevila pramen vytékající z kamenného kanálu.

pramen Sa Fonteta

Je to jeden z horských pramenů, které vyvěrají v mallorském pohoří. Jelikož jsem si nebyla jistá, zda je možné tuto vodu bez předchozí úpravy pít, raději jsem to nezkoušela.

tzv.qanat

Ale lákalo mě to. Tento pramen se jmenuje Sa Fonteta. Voda z pramenu byla odtud odváděna systémem zavlažovacích kanálů, tzv. qanats, které zde byly vybudované ve středověku za arabské nadvlády. Kamenná cesta lemovaná zídkou, pod níž jeden kanál vedl, mě dovedla až k brance, za kterou již vedla silnice.

Podle rozcestníku u silnice to do Orientu byla jen čtvrthodinka. Kdybych se vydala na druhou stranu, mohla bych za hodinu a 40 minut dojít na hrad Castell d'Alaró a z něj pak do Alaró a celkem by mi to zabralo 3 hodiny. Tuhle trasu jsem ale kvůli zatažené obloze zavrhla a zamířila do Orientu. Někde před ním měla být odbočka doleva směrem k vodopádu Salt des Freu a také bych odtamtud měla pokračovat onou okružní cestou zpět do Alaró. Brzy se mi naskytl pěkný pohled na vesničku Orient sedící v údolí.

Po levé straně jsem nenašla žádnou značku odkazující na stezku, tak jsem došla do vesnice, na jejímž kraji vítá návštěvníky červená cedule odkazující na to, že se jedná o historické dědictví a že je součástí pohoří zapsaného v UNESCO. Vesnička působila mírumilovným dojmem. V restauraci sedělo několik odpočívajících cyklistů. Několik skupinek cyklistů mě míjelo po cestě do vesnice. Jelikož bylo již po jedné hodině odpoledne, na nějakou prohlídku vesnice jsem se vykašlala. Určitě sem někdy ještě zavítám.

Na internetu jsem si znovu prošla onu trasu a podle mapy vydedukovala, kterou bránou bych měla projít, abych se octla na správné stezce. Došla jsem tedy k načerveno natřené bráně, před níž stojí u silnice značka upozorňující na nebezpečí požárů (v létě), z druhé strany silnice jsou vysázené vysoké cypřiše. Prolezla jsem otvorem v bráně a začala stoupat směrem k lesu. Tam jsem narazila na další bránu a železný žebřík, přes který jsem se dostala do lesa. A už jsem myslela, že mám vyhráno. Jenže tu byly dvě cesty a žádná směrovka. Jen jakésy žluté a červené šmouhy na šutrech u storomu na proti, které kdysi zřejmě byly šipkami a nápisy.

Orient

Cesta vedoucí napravo klesala a cesta nalevo stoupala. Podle popisu cesty, který jsem našla na wikiloc, měla cesta stoupat a měla jsem vidět panorama údolí. Cestou napravo bych se ale dostala k vodpopádu. Jenže už bylo moc pozdě, abych k němu šla. S mým tempem "fotografa", by mě taky mohla zastihnout tady noc. Takže jsem se musela rozloučit i s návštěvou vodopádu, který je prý nejhezčí na Mallorce, a vyrazila po cestě doleva směrem na Alaró. Už tak ta cesta měla být ještě dlouhá a mě neznámá.

Orient

V první etapě jsem funěla dubovým lesem do kopce. Cesta vedla podél okraje svahu, odkud jsem si mohla naposledy užít pohled na údolí.

Branka do lesa. Za ní je třeba jít doprava

Pak jsem vlezla do lesa a pomalu začala sestupovat. Trochu mi to připadalo povědomé. A aby ne. Po další chvíli mě cesta dovedla k rozcestníku nad Pas de s'Escaleta. Na jednu stranu jsem byla zklamaná, že to nakonec nebude okružní cesta a na druhou stranu jsem byla ráda, protože jsem věděla, jak dlouho mi to zabere dojít zpět (plus, už nebudu dělat fotografické zastávky, když už jsem cestu znala). Takže jsem přidala do kroku a před třetí hodinou došla na okraj Alaró k místu, kde tato turistická trasa začíná. Pro příště tedy vím, že v lese nad Orientem je třeba se vydat do prava. Ona ta cesta totiž vede k rozcestí k vodopádu.

Po cestě na kyvadlový autobus, který mi jel v 15:13, jsem se zastavila na náměstíčku Cabrit y Bassa pojmenovaném po dvou statečných stoupencích mallorského krále Jaume II., kteří v roce 1285 neoblomně bránili hrad před dobyvačným aragonským králem Alfonsem III..Ten jim podle legendy slíbil, že se budou péct jako kůzlata na rožni (příjmení "cabrit" totiž v katalánštině znaméná kůzle). A tuto hrozbu také vykonal. Právě na tomto náměstí měli být oba obránci urožněni. Na jedné z fasád je dokonce upevněn malý oltářek a pamětní deska.
K tomuto tématu se ale vrátím někdy příště během návštěvy onoho hrady shlížejícího z okolní hory na městečko.

I přesto, že se dnešní výlet naprosto lišil od toho, co jsem měla v plánu, byl to opravdu moc pěkný a zajímavý výšlap. V budoucnu se sem určitě ještě několikrát podívám, abych si prošla i jiné trasy. A těch je tu podle toho, co nacházím na internetu, opravdu hodně.

Video z tohoto výletu visí na mém Youtube kanálu. https://www.youtube.com/watch?v=zWfEhNmNc9o&t=3s