MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

čtvrtek 15. srpna 2019

Jak se dostat na ostrov Sa Cabrera


Již několik let jsem se chtěla podívat na ostrov Sa Cabrera. Ten, leží asi 17 km jižně od břehů Mallorky a společně s dalšími 18 ostrovy a ostrůvky tvoří souostroví, které je od roku 1991 součástí národního parku Sa Cabrera.
Dostat se na ostrov lze z Colonia de Sant Jordi v rámci organizované tour některé z místních agentur. Agentury nabízejí různé typy výletů, od okružní plavby souostrovím po několikahodinové zastavení na ostrově Sa Cabrera. Na ostrově je možné i přespat v ubytovně, ta je ale v letních měsících obsazená a volné místo je možné najít mimo hlavní měsíce.
I když by se mi líbilo na ostrově zůstat přes noc, musela jsem se tentokrát spokojit jen s jednodenním výletem. Nestihla bych se totiž další den vrátit včas do Cala Ratjady. A stejně nebylo v ubytovně volné místo. Přesto jsem si ale musela dopředu zajistit ubytování v Colonia de Sant Jordi, protože autobusové spojení se zbytkem ostrova v odpoledních hodinách není ideální.
Takže jsem si tři dny před plánovaným výletem zamluvila to nejlevnější možné ubytování v Colonii (i tak bylo až moc drahé - 60 €/ noc v jednolůžkovém pokoji zrenovovaného hostelu Hostal Colonial) a přes internet jsem si koupila výlet na Sa Cabreru. Zvolila jsem si společnost Mar Cabrera a šestihodinový výlet "clasic", kdy jsem na ostrově měla zůstat 4 hodiny. Cena výletu 42 € (online). Přímo v kanceláři společnosti bych zaplatila 45 €. Z časů odjezdů jsem si zvolila půl druhou odpolední. Návrat z výletu měl být před osmou večerní.

V pátek 2.srpna mě čekal  již klasický přesun autobusem nejprve do Manacoru, tam hodina času strávená v kavárně u snídaně. Autobus jezdící na trase Manacor - Colonia de Sant Jordi měl tentokrát asi čtvrthodinové zpoždění. Zřejmě se pokazil oficiální vůz a řidič dojel v autobuse soukromé společnosti s provizorní cedulí s číslem linky za oknem. Do Colonie jsem dorazila o půl jedenácté. Centrum letoviska bylo uzavřené kvůli nějaké slavnosti a tak jsem musela ze zastávky na kraji letoviska do centra pěšky. To mi zabralo asi deset minut.
Jako první jsem zašla do canceláře Mar Cabrera pro jízdenku. Tu jsem si měla vyzvednout nejpozději tři čtvrtě hodiny před začátkem výletu. Dostala jsem základní instrukce, v kolik a kde mám být a jak bude výlet probíhat.
 Hostal Colonial stojí jen asi 200 metrů od přístavu. Zašla jsem si udělat check-in, zaplatila a protože pokoj ještě nebyl hotový, vyrazila jsem obejít obchůdky s cílem najít nějaký vhodný klobouk. Slunce svítilo a bylo horko a nechtěla jsem si spálit pokožku hlavy. Nakonec jsem jeden klobouk sehnala. Před dvanáctou byl již pokoj připravený. Dotala jsem malý nově vypadající pokojík s koupelnou, televizí a klimatizací. Vybalila jsem z batohu nepotřebné věci a oblečení a chvíli si užívala chladu klimatizace.
V jednu hodinu jsem stála na mole v přístavu kousek od stanoviště společnosti Mar Cabrera. Sraz tam měl být ve čtvrt na dvě a odjezd o půl druhé. Loď měla kapacitu 50 lidí. Při nástupu si mě odškrtli v seznamu a já zaujala místo u okraje lodi. Chtěla jsem natáčet. To mi ale znemožnila plachta, kterou posádka stáhla kvůli větru a vlnám. Přede mnou byla 45 minutová plavba. Ta utekla rychle a my jsme vplouvali do zátoky ostrova Sa Cabrera. Po levé straně nás přivítal malý obranný hrad tyčící se na vrcholu útesů. Ten zde byl postaven na konci 14.století a měl sloužit jako obrana před piráty. Ti se na ostrově často zastavovali a podnikali odtud nájezdy na Mallorku. Za rohem útesu stojí malé přistaviště s několika domky, ve kterých sídlí správa národního parku a malá kantýna. Je zde i malá kaplička a vystavená děla. Nad přístavem jsou ve skále rozpoznatelné jeskyně. V nich v 19.století trávili čas napoleonští vojáci, kteří byli na ostrově uvězněni. Mezi lety 1808-1814 sloužil ostrov jako vězení pro zhruba 9 tisíc francouzských vojáků. Podmínky na ostrově ale nebyly a nejsou zrovna ideální na život a tak přežila jen asi třetina. Mrtví napoleonští vojáci byli pohřbeni na ostrově a tradují se různé duchařské legendy.
Vylodili jsme se na molu v přístavu a předtím, než jsme se každý mohl rozprchnout po ostrově, přivítal nás zaměstanec parku a řekl nám pár věcí o tom, co se smí a nesmí.
U kanceláře správy parku stojí mapa s vyznečenými trasami po ostrově. Na některé z nich je možné jít jen po předchozím objednání s průvodcem. Jiné trasy jsou volně přístupné. Ta nejkratší vede k hradu, který se tyčí nad přístavem. Výstup zabere asi 15 minut a stojí za to. Z vyhlídky pod hradem je krásný panoramatický pohled na celou zátoku a dokonce je vidět i špička majáku schovaného za kopcem.
Jen pár metrů pod hradem stojí malý hřbitov, na kterém bývali pohřbení lidé, kteří na ostrově žili v minulém století. Podle legendy zde byl (a nebo stále je) pohřbený i pilot něměcké Luftwaffe, který se se svým letounem zřítil do moře nedaleko majáku. Legenda tvrdí, že, když chtěli jeho ostatky převézt na válečný hřbitov na pevnině, omylem vyzvedli kosti místního vesničana, který byl na hřbitově pohřben. A tak duše pilota stále bloudí ostrovem.
Vystoupat nahoru na hrad byl větší adrenalin, než jsem čekala. Nahoru vede velmi úzké točité schodiště s chybějícím středovým sloupem. Vylezla jsem na terasu, odkud se nabízí ještě zajímavější výhled. Vstup na věž je zahrazený kvůli špatnému stavu stavby. Prohlédla jsem si gotickou místnost a vydala se na sestup dolů.
Druhou trasu, kterou jsem chtěla projít, byla asi 1,5 km dlouhá cesta vedoucí kolem pláže k muzeu a památníku věnovanému napoleonským vojákům. V popisu na internetu tato trasa vypadá časově delší, než ve skutečnosti je. Po cestě k pláži, která byla v obležení turistů, jsem minula budovy ubytovny, které v minulém století sloužili pro vojenskou posádku. Bylo vidět, že zde čas tráví nějaké školní nebo jiné skupiny. Na dobu, kdy ostrov sloužil vojenským účelům, upomíná střážní bouda u vchodu do areálu.
O kousek dál stojí tipický vesnický dům. A za ním jsou mezi křovinami ukrytá archeologická naleziště z byzantského a punského období. Také jsou zde pozůstatky po příbytcích napoleonských vojáků. Ti se nejvíce zdržovali kolem zátoky.




U rozcestí u pláže stojí zastřešená zóna pro piknik. Zde jsem posvačila a pokračovala do vnitrozemí ostrova k památníku. Nebylo to daleko. Za chvíli jsem uviděla budovu etnologického muzea Es Celler, kde na konci 19. století žila rodina Feliu, která ostrov v té době vlastnila a pokoušela se pěstovat víno. Muzeum ale otvíralo až v šest odpoledne a tak jsem vstoupala k památnůku věnovanému napoleonským vojákům, kteří věznění na ostrově nepřežili. Památník stojí v lese nedaleko domu.
Do odjezdu z ostrova zbývala ještě hodina a půl. Vrátila jsem se na pláž a podél pobřeží pokračovala na vzdálenější pláž S'Espaumador. Od ní začíná stezka vedoucí k majáku na mysu Ensiola. Protože ale tato trasa je delší a potřebovala bych na ni alespoň 3 hodiny, musela jsem další zajímavý kout ostrova oželet. Navíc bylo opravdu horko. Tak jsem na poslední hodinu zakotvila na pláži, kde jsem se vydala objevovat ceněný podvodní svět. Blízko této pláže to ale nebylo tak zajímavé, jak jsem čekala. Viděla jsem pár větších ryb a mořskou trávu posidonii. Ve zdejších vodách prý lze spatřit i chobotnice a želvy. Na ně jsem ale neměla štěstí. O tři čtvrtě na šest jsem se zvedla a vrátila se na hlavní pláž, u které jsme měli čekat na odvoz. Loď připlula s mírným zpožděním.
Dobře naladěná posádka nás dovezla do Modré jeskyně, která je jednou z oblíbených atrakcí parku. V odpoledních hodinách se totiž sluneční paprsky opírají právě o jeskyni a světlo uvnitř nechává vyniknout nádherně modrým odstínům vody. Právě proto jsem si zvolila odpolední plavbu, abych toto viděla.
Jeskyně není velká, ale loď se dovnitř dostala. Posádka vypla motor a ohlásila 10 minutovou koupel. Vzala jsem šnorchl a skočila do průzračně modré vody. Pro všechny to byla velká zábava. Pode mnou občas proplavala nějaká rybka, ale byla tu hloubka a dno téměř nebylo vidět. Byla to ale krása.
Když uplynul stanovený čas, kapitán pomalu otočil loď a vypluli jsme směrem ke Colonii. Po cestě jsme ale pluli podél břehů ostrovů a zastavili na dalším zajímavém místě, kde příroda vytvořila skalní okno.
Slunce se pomalu blížilo k obzoru.
Nazpět do Colonie jsme dorazili před osmou.
Hned jsem zamířila na hostel dát si sprchu. Po ní jsem si zašla na večeři do jedné ze zdejších restaurací. Ceny tu ale nejsou zrovna lidové. Jako zákusek jsem si dala dva kopečky domácí zmrzliny, kterou vyrábějí na hostelu. Byla vynikající.
Následující den mě čekalo brzké vstávání a tak jsem v noci už nešla omrknout pouťové atrakce, které byly přichystané na nějakou slavnost. Očividně to tu ale v noci žilo. Když jsem ráno po šesté šla na autobusovou zastávku, skupinka lidí opouštěla nedalekou diskotéku.
Protože mi v sobotu nejel autobus do Manacoru, musela jsem nejprve linkou 502 do Palmy a tam jsem přesedla na vlak do Manacoru. A v Manacoru nasedla na autobus. Nakonec jsem byla nazpět doma po desáté ráno.
Byl to fajn výlet. I když v letních měsících není zrovna ideální jet na Sa Cabreru za trekem.

Video z výletu najdete zde: https://youtu.be/XeTi29xAtRk

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...