MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

sobota 18. července 2020

Jak jsem dostala svůj článek a fotky do National Geographicu?

National Geographic patří k prestižním časopisům a značkám. Možná každý přírodovědec, geograf a fotograf má sen publikovat svůj článek nebo fotografie v NG.
I mně by se líbilo, kdyby se některý z mých článků ocitl na stránkách tohoto uznávaného média... Mně BY se líbilo? Počkat, proč ten podmiňovací způsob? Mně SE LÍBILO vidět můj článek na webu NATIONAL GEOGRAPHIC! 
Ano, loni v říjnu se octl mnou psaný článek o vietnamské kávě na stránkách českého National Geographicu! Společně s mnou pořízenými fotografiemi.
Jak se to stalo? Ne, nekontaktovala jsem NG osobně, abych jim článek nabídla. Nějak jsem tušila, že bych asi nebyla úspěšná, protože o tom, co bude v českém NG publikováno - lépe řečeno, kdo bude pro NG psát - rozhoduje americká centrála NG. Tak mi to také letos šéfredaktor sdělil, když jsem se mu pokusila nabídnout další článek.
Takže jak se tedy dostal do NG pokud nejste (americký) uznávaný přírodovědec, novinář, fotograf...? Prostřednictvím komerční propagace přes prostředníka. Tak se to také stalo mě.
Od roku 2018 externě pracuji pro cestovní kancelář Go2 (CK Go2), píšu jim články, pomáhám s texty na web a marketingovou propagací. No a na podzim loňského roku jsem dostala zadání napsat nějaký článek, který by byl poté použit k propagaci zájezdů cestovky v českém NG. Mělo to být nějaké zajímavé téma. Tak jsem si řekla, že téma vietnamské kávy by bylo hodno zveřejnění právě v NG. K tomu jsem poslala pár fotek, které jsem pořídila ve vietnamské oblasti Dalat, ve které se pěstování kávy daří...
Koncem října se pak můj článek objevit na webu české NG. I když je jako autor uvedeno "PR", pod fotografiemi mé jméno již najdete :-).
Nemám potřebu se na každém kroku čímkoliv komukoliv chlubit, ale zde je to opodstatněné. Pro mě je to velká pocta a zadostiučinění. Kvůli vnitřní politice NG se totiž asi již moje články do NG jinak nedostanou.

Článek si můžete přečíst zde: https://bit.ly/2CsrY4F

MALLORCA: Po okružní vyhlídkové trase z Port de Sóller přes Muletu k majáku Far de Cap Gros

V době koronavirové jsou jízdní řády jednotlivých autobusových linek jezdících v letních měsících po Mallorce dost omezené. A tak není jen tak si někam vyrazit na několikahodinový trek, aby vám nehrozilo, že na daném místě zkysnete třeba přes noc.
I tuto středu jsem kvůli pravidelné lékařské prohlídce musela do Palmy a vymýšlela jsem, jak využít zbytku dne tak, abych viděla další zajímavé zákoutí ostrova. Jeskyně Cuevas de Genova, které jsem chtěla navštívit už minulý týden, byly z nějakého důvodu ve středu zavřené, tak jsem hledala vhodné autobusové spoje po okolí. Do Estellenc a Banyalbufaru to ale jezdilo tak blbě, že bych měla na nějaký trek jen dvě hodiny, takže jsem nakonec zvolila pravidelnou linku do letoviska Port de Sóller. V turistickém průvodci "70 tras po Mallorce" (od Rolfa Goetze vydané nakladatelstvím Rother), kterou jsem si před pár lety pořídila pro inspiraci, jsem si vybrala snadnou okružní trasu vedoucí k majáku Far de Cap Gros.
Far de Cap Gros stojí na útesu západně od letoviska a stráží vstup do zátoky. Věž a strážní bouda budoucího majáku byly postaveny na popud radnice v Sólleru v roce 1842, ale bez osvětlení. Maják byl uveden do provozu až v roce 1859 jako maják 4.řádu. Osvětlení majáku bylo tehdy dost provizorní.
Elektřina byla na maják zavedena až v roce 1944. Silná bouře, která oblast zasáhla v dubnu 1952 zničila elektrické vedení a maják musel být osvětlován záchrannou lampou. A to až do roku 1963, kdy se obnovilo elektrické vedení.
K majáku vede z centra Port de Sóller asfaltová silnice, po které se lze rychle dostat na pěknou vyhlídku na celý záliv a letovisko. Vedle majáku stojí i restaurace a turistická ubytovna Refugio de Muleta, která je součástí sítě ubytoven určených trekařům, kteří zdolávají vyhlášenou "transtramuntanskou" trasu GR 221. Jak jsem později zjistila, ubytovna i restaurace jsou kvůli pandemii zavřeny, takže pokud se někdo pohořím Serra de Tramuntana vydá, bude muset spát asi pod širákem (nebo někde tajně pod stanem).
Trasa, kterou jsem si v brožurce vybrala, mi měla zabrat 2,5 hodiny a měla být dlouhá 8,5 km. Značená byla jen z části. Jen tam, kudy procházela ona transtramuntanská stezka GR 221. Úsek z Port de Sólleru k agroturistickému statku - kde navazovala GR221 - značený nebyl, ale cesta byla jasně daná.
Předtím, než jsem vyrazila po nábřežní promenádě na výlet, koupila jsem si s sebou v kavárně bagetu, abych později neumřela hlady. Teoreticky bych se mohla najíst v agroturistickém hotelu, ale ceny se tam pohybují v oblasti vysokohorské cenové skupiny (za bio a vývoz nahoru se platí). Vydala jsem se tedy po nábřeží směrek k pláži Repic, kde jsem podle informací z brožurky měla obočit u hotelu Los Geranios. Byl krásný letní den. Moře bylo klidné a i atmosféra v letovisku byla poklidná. Na plážích se opalovali turisté a mezi nimi občas pochodovaly kachny. V zátoce kotvily jachty a loďky. A přede mnou na obzoru bylo krásné panorama úžiny obklopené z každé strany útesy. Na útesu pravé straně vilky, vojenská základna a menší maják Faro de Punta de Sa Creu a na útesu na levé straně se k nebi tyčila bílá věž majáku Far de Cap Gros.
U hotelu Los Geranios jsem opustila nábřeží a vydala se po silničce Camí del Camp de sa Mar do "vnitrozemí". Po několika desítkách metrů jsem odbočila podle směrovky doprava na cestu vedoucí do kopců k agroturistickému hotýlku Muleta de Ca s'Hereu. Hotýlek stojí v nadmořské výšce 152 metrů a shlíží na letovisko. Tato část trasy byla z celého okruhu nejnáročnější. Hlavně kvůli horku a vlhkosti. Serpentiny se ale daly v pohodě zvádnout. Procházela jsem kolem políček s olivovníky. U hotýlku se popásali oslíci (nebo muly), po cestě přede mnou utíkala koza a později i ovce, která by již nutně potřebovala ostříhat. U hotýlku jsem se měla napojit na stezku GR 221, ale abych ji našla, musela jsem hotýlek obejít přes parkoviště. I když byla dole pod kopcem u vstupu na pozemek agroturistického statku umístěná cedule, že se jedná o soukromý pozemek a dovnitř můžou jen hosté, zas tak přísné to není.

Trekaři mají vstup povolený. Nikdo si mě nevšímal. Přes branku jsem se dostala na již přírodní kameny dláždenou cestu a pokračovala dál. Již se nestoupalo. Procházela jsem kolem dalšího statku, kde se popásaly ovce a kozy. Musela jsem dávat pozor na kameny, na které na cestě šlapu. Za ta desetiletí, nebo i staletí, byl povrch kamenů tak ohlazený, že docela klouzaly. A já si tentokrát místo trekových bot vzala jen tenisky s docela již ohlazenou podrážkou. U statku Muleta Gran mě směrovky nasměrovaly na odbočku k ubytovně Refugi de Muleta. Cesta by jinak dál pokračovala do horské vesničky Deiá (Kdyby ty autobusy letos nejezdily tak blbě, vydala bych se právě po této trase. Ale bohužel jsem se neměla jak dostat z Deiá do Palmy včas, abych stihla navazující autobus domů).
Poslední úsek mě dovedl do lesa. Opatrně jsem sestupovala po cestě plné klouzavých kamenů. Napravo se mi ukazovaly vrcholy pohoří Serra de Tramuntana a také Port de Sóller. Na rozcestí nedaleko ubytovny jsem zamířila nejprve k ubytovně, ale zadní branka do areálu je ovázaná páskou. Tehdy mi došlo, že letos se tu nikdo asi neubytuje).
Tak jsem sestoupila k majáku. Bylo před třetí odpoledne a v žaludku mi již kručelo. Na řadu přišel odpočinek, kochání se výhledem na celý záliv u Port de Sólleru a hlavně pozdní oběd v podobě přinesené bagety s omeletou. Nad horskými vrcholy se kupily mraky. Pršet podle předpovědi nemělo, ale aplikace se také mohou mýlit. Protože jsem chtěla stihnout autobus v 16 hodin, moc jsem se nezdržovala a vyrazila jsem na cestu po asfaltce dolů. Půl hodinky a byla jsem zpět na pláži Repic a za další čtvrt hodinku jsem již stála na autobusové zastávce.
Byl to  další moc příjemný výlet.

Video se připravuje. Nenechte si ho ujít! Odebírejte můj kanál Katka na cestách! Najdete jej zde: https://bit.ly/2CqsKPB



sobota 11. července 2020

Palma de Mallorca: Středověký hrad Castell de Bellver

Nastal zase čas na pravidelné lékařské prohlídky. A protože využívám služby lékařů na klinice v Palmě, naplánovala jsem si na zbytek dne i nějakou tu turistickou prohlídku místních pamětihodností. Možnosti jsou v rámci korona krize celkem omezené a některá muzea jsou zavřená. Co ale nebylo zavřené, byl hrad Bellver, který patří k symbolům města a nepřehlédnutelné dominantě. Hrad jsem poprvé navštívila asi před dvěma lety a docela mě zaujal. Proto jsem se rozhodla jej znovu navštívit a natočit o něm i video.
Abych se k hradu dostala, nasedla jsem na linku č.7 (jezdí tam i linka 20) a nechala se dovézt na zastávku Placa Gomila. Po ulici C/Bellver jsem vystoupala k bráně do parku, který obklopuje kopec, na kterém hrad stojí. Bylo horko. Cikády se mohly zbláznit a cvrkaly o sto šest. Vystoupat k hradu nebylo moc náročné, i když na schodišti jsem se trochu spotila. Oproti jiným rokům, tu nebylo moc turistů. Zaplatila jsem vstupné 4 € a s rouškou (povinně) jsem vešla dovnitř. Prošla jsem se kolem dokola, prohlédla si všechny sbírky a vystoupala na hradní terasu, odkud se nabízejí nádherná panoramata.


Něco málo informací o hradu Bellver
Asi 3 km západně od centra Palma de Mallorky stojí na vrcholu kopce středověká stavba hradu, který je svým kruhovým půdorysem unikátem nejen na Mallorce, ale i v rámci Španělska. Hrad Castell de Bellver je jedním z 5 mallorských obranných hradů (další je Castell d'Alaró, Castell de Santueri, Castell del Rei a Castell de Capdepera). Byl postaven v letech 1300 - 1311 na přímý rozkaz mallorského krále Jaime II. Hrad sloužil nejen jako sídlo králů, ale i jako obranná a strážní pevnost.
Díky svému umístění na vrcholu 112 m měli hradní strážci skvělý přehled nejen o tom, co se děje dole pod hradem, ale i zda se po moři do zálivu neblíží nějaké nebezpečí v podobě pirátů. Součástí gotického hradu jsou i 4 strážní věže. Severní "torre mayor" sloužila jako útočiště v případě, že by byl hrad napaden. Oproti ostatním věžím stojí nejvyšší severní věž mimo hlavní budovu a s hradem je spojená jen mostem.
Na počátku 18.století, v době, kdy ve Španělsku probíhaly války o španělské nástupnictví, se z hradu stalo hlavní politické a vojenské vězení ostrova. Byli zde uvězněni intelektuálové i generálové. Jako vězení hrad sloužil i během španělské občanské války (1936 - 1939), kdy zde bylo uvězněno na 800 republikánských vězňů. Dnes hrad slouží jako městské muzeum historie. Vystaveny jsou tu exponáty pocházející z dob, kdy na Mallorce žily kultury předtalayotské, talayotské, Římané zakládali města...Dozvíte se tu i o urbanistickém rozvoji města, nástupu turismu ve 20. století. Součástí je i expozice uměleckých sbírek bust. Na vnitřním nádvoří probíhají koncerty.


Po asi dvou hodinách jsem se vydala pod hrad zkusit najít nějakou jeskyni. V kopci pod hradem je prý několik umělých jeskyní, ze kterých se ve středověku těžil materiál na stavbu hradu. Došla jsem k policejní stanici, která stojí pod kopcem, ale po cestě jsem žádnou jeskyni neobjevila a nechtělo se mi kolem stanice šmejdit. Tak jsem to vzdala a vrátila se zpět do centra Palmy.


Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...