MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

čtvrtek 28. února 2019

Výlet k Diyaluma Falls - druhé nejvyšší kaskádě Srí Lanky

Po třech dnech v Ella nastal opět čas na přejezd dál. Dalším místem, které jsem si zvolila za základnu pro výlety do okolí, bylo Haputale. Horská vesnička obklopená čajovými plantážemi, kam jsem si cvičně zajela již včera v rámci výletu po kolejích.
Dnes jsem si jízdu vlakem zopakovala. Koupila jsem si jízdenku do třetí třídy. Nástupiště dnes nebylo tak plné jako včera a zabrat místo v kupé vlaku, který dnes ale přijel se zpožděním, také nebyl problém. Od rána svítilo slunce. Doufala jsem, že to vydrží. Hlavně v Haputale, přes které se s oblibou převalují mlhy.
Když jsem dojela na nádraží do Haputale, první co jsem udělala, byla rezervace místenky na první nedělní vlak jedoucí do Hattonu.
Cesta tam měla trvat minimálně tři hodiny a nechtěla jsem riskovat, že budu celou cestu stát. Pokladní působil trochu zmateně. Několikrát se ptal, na kdy a kterým vlakem. Pak listoval v nějaké velké knize a pak hledal v počítači. Čekala jsem, mi jízdenku vytiskne přímo v kanceláři a mohla tak vidět zevnitř, jak vypadá pokladna. Po obou stranách měl regály plné fialových jízdenek, které pak označoval na předpotopním razidle. Celkově to v kanceláři vypadalo jako ve 30.letech 20.století na české železnici. Alespoň tak to na mě působilo. Staré telefony a vybavení. A přednosta stanice v bílé uniformě. Asi po pěti minutách mi konečně předal lístek s místenkou. Cena 400 rupií.
Před nádražím mě oslovil tuk-tukář. Od majitele ubytování Cool Mount Inn jsem věděla, že za odvoz bych měla dál stovku. Týpek to věděl. Nasedla jsem a nechala se vyvézt do kilometr vzdáleného domu tamilské rodiny, která jeden pokoj zařídila pro klienty a tím si přivydělává. Tuk-tukář mi ještě nechal své číslo, kdybych potřebovala někam odvézt.
Přivítala mě starší paní s dcerou nebo snachou. Ukázala mi pokoj, dala klíč a rozloučila se. Její syn, který má pronajímání na starosti zrovna někde byl a prý otázku placení dořeším s ním později. Dostala jsem černý čaj a z jídelního lístku si dopředu vybrala večeři.
Převlékla jsem se, vybalila nepotřebné a vydala se po silnici dolů nazpět do centra Haputale na zastávku autobusů. Chtěla jsem navštívit druhý nejvyšší srílanský vodopád - Diyaluma Falls. Vodopád je od Haputale vzdálený okolo 30 km a je na trase autobusové linky jezdící z Haputale do Wellawaya. Po cestě jsem si v obchůdku koupila k obědu dvě roti a ty jsem pak snědla v autobuse. Ten jezdí co 20 minut. Jízdné k vodopádům bylo 78 Rs. a cesta trvala opravdu dlouho. Po cestě chvíli pršelo. Po hodině jsme dojeli do vesnice Koslanda, kde se do autobusu nahrnuly mraky školáků a nedalo se hnout. Když jsem si pak všimla cedule u silnice, kde autobus zastavil, která odkazovala na cestu k horním Diyaluma Falls, vystoupila jsem. Nechtěla jsem totiž vodopády vidět zezdola, ale zeshora, kde voda vymlela bazénky a v nich se lze koupat.
Plavky jsem si s sebou ale nevzala, protože jsem tušila, že tolik času nebudu mít. U cesty vedoucí od "hlavního tahu" nahoru k vodopádu mě vyzvala školačka, která také vystoupala, ať jdu s ní. Bydlela ve vesnici u stezky k vodopádu. Po cestě jsme anglicky konverzovaly. Prozradila mi, že má malý obchůdek a že její máma čeká dítě. Bude mít malého brášku. Její obchůdek to byl stánek u cesty s občertvením. Slíbila jsem jí, že až se budu vracet, něco si koupím. A pokračovala dál nahoru. Na plácku u cesty byla cedule "parking:. Jeden z místních rádobyprůvodců mi řekl, že jsou dál tři cesty a jestli chci cestu ukázat. Řekla jsem že ne a šla dál. O kus dál mě dohnal a ukázal na stezku stoupající do svahu. Prý to byla ta k vodopádu. Taky tam mohli udělat směrovku. To by ale přišli o kšeft a turisti by jejich pomoc již nepotřebovali.
Začala jsem stoupat po stezce. Bylo dusno a pot ze mě kapal. V půlce svahu stezka zašla začala kopírovat terén a vedla do lesa. Postupně klesala a z lesa mě vyvedla zase do travin. Asi po půl hodině cesty od hlavní cesty jsem konečně vystoupala a sestoupala k horní části vodopádů. Cesta mě dovedla k okraji srázu, ze kterého padal hlavní a nejvyšší vodopád. Ve skále u okraje byly vymleté bazénky, kde se stékající voda mlela a pak padala někam do neznáma. Přebrodila jsem potok na druhou stranu a vydala se proti jeho proudu po stezce k zadnímu asi 30 metrovému vodopádu. Pod ním se místní umývali. Po cestičce jsem vystoupala nahoru nad vodopád. Dál bylo malé jezírko, kde se koupali turisté. Na břehu stálo pár dřevěných chýší a u hlavního vodopádu byly stánky s občerstvením.
Docela mě mrzelo, že jsem se sem dostala až odpoledne a nevzala si tak plavky, protože to lákalo ke koupeli. Jenže jsem nevěděla, v kolik hodin jede poslední autobus nazpět a cesta byla dlouhá. A čas u vodopádů docela rychle utíkal.
O půl čtvrté jsem se pomalu vydala na cestu zpět dolů k hlavní silnici. Po cestě jsem si ve stánku usměvavé školačky koupila láhev vody. Malé děti mi zapózovaly do foťáku. Dole u cesty
jsem pak asi čtvrt hodiny čekala, než přijel autobus. Nazpět do Haputale jsem se dostala kolem půl šesté.
Tuk-tuk mě odvezl na ubytování a v sedm mi paní domácí naservírovala k večeři rice and curry, které jsem si na poledne objednala z jejich jídelního lístku.

středa 27. února 2019

Po kolejích vlakem a pěšky do Haputale

Předpověď počasí na dnešek hlásila přeháňky. Ráno ale nepršelo, i když bylo zataženo. Poslední den v Elle jsem se rozhodla strávit jízdou vlakem a trekem po kolejích. Chtěla jsem omrknout Haputale a benediktinský klášter Adisham monastery, který se ukrývá pár km od centra Haputale v přírodní rezervaci  Thangamale. V Lonely Planet doporučovali trek po kolejích ze stanice Idalgashinna, která je o zastávku dál, do Haputale.  A tak jsem se nakonec rozhodla vlakem dojet právě tam, po kolejích dojít k silnici vedoucí ke klášteru a po jeho prohlídce pokračovat opět po kolejích na stanici v Haputale a vrátit se odpoledním vlakem do Ella.
Po sedmé jsem se tedy vydala na vlakové nádraží, ale pokladna byla ještě zavřená, tak jsem sedla do stejného občerstvení jako včera na snídani. Dnes jsem si dala tři palačinky, samosu a čaj.
Pokladnu otevřeli o půl deváté. Vlak jel v 9:23. Protože mě čekala hodinová jízda a doufala jsem, že budu moct ze dveří vagonu a nebo okna fotit, koupila jsem si lístek do třetí třídy (45 Rs.). Nástupiště se do příjezdu vlaku zaplnilo do posledního místečka. Vypadalo to, jakoby všichni opouštěli Ellu a jeli do Kandy. Vlak naštěstí nepřijel plný a ve vagonu 3.třídy jsem objevila místo u okna.
A pak se "rychlovlak" rozjel rychlostí 20 km/h. Projížděli jsme kopcovitou krajinou s čajovníkovými plantážemi. Občas se přes okolní kopce převalila mlha, občas sprchlo. Rozhodně to nebylo ideální počasí.
Když jsem vysedla v Idalgashinna, bylo zataženo, ale nepršelo. Počkala jsem, až přijede vlak z Kandy, který se tu míjel s vlakem z Elly a pak jsem se vydala po kolejích zpět Haputale. Kromě mě šli ještě tři další. Clarisa ze Singapuru se ke mě přidala a šly jsem spolu až na odbočku k Adisham Monastery. Já jsem zde začala stoupat po silnici do kopců a Clarisa pokračovala po kolejích na nádraží do Haputale. Za sebou jsem měla hodinový pochod a přede mnou byl výstup k benediktinskému kláštěru. Prošla jsem malou vesnicí, kde nabízeli jahody a jiné ovoce a octla se v lese přírodní rezervace Thangamale. Bylo v ní hodně vlhko a podle informačních tabulí zde žilo množství ptactva, motýli a rostly jedinečné rostliny.
Silnice mě dovedla až k bráně kláštera. Bohužel byla zavřená. Prohlídky jsou možné jen o víkendech a to pak vstup stojí 150 Rs. Abych z dálky uviděla budovu kláštera, vyšla jsem si po cestě kolem plotu.
Bylo tři čtvrtě na jednu a vlak nazpět do Elly mi jel ve 14:19, takže jsem to otočila nazpět. Došla k železnici tam, kde jsem předtím odbočila a pokračovala na nádraží do Haputale po kolejích. Nemělo to být více jak 2 km. Přesto jsem přidala do kroku.
Na nádraží jsem došla před druhou hodinou. Jízdenky začínali prodávat ve dvě. Vlak měl nakonec asi čtyřicetiminutové zpoždění. A to čekání nebylo moc příjemné, protože byla docela zima. Mlha zahalila okolí a začalo pršet. Měla jsem jen šortky a třičko s dlouhým rukávem. Na nádraží jsem opět potkala Clarisu, která se se všemi zavazadli přesouvala do Elly. A měla prý bydlet v tom samém hostelu. Nakonec tam ale nebydlela.
Cesta vlakem byla docela v klidu, i když to nejprve vypadalo, že se do vlaku ani nedostanu, jak byl narvaný. Jela jsem ve stoje. Alespoň tam ale nebyla taková zima.
Téměř všichni vysedali v Elle. Tak, jak ráno všichni odjeli, tak odpoledne se do vesnice nahrnula "nová turistická krev". Jakmile jsem se protlačila z nástupiště před nádraží, zamířila jsem na hostel se obléct a poté na pozdní oběd. Opět jsem sedla do Ice Cube a opět si dala něco "evropského" - nudle s boloňskou omáčkou.
O tři hodiny později jsem do restaurace dorazila znovu. Jednak na lehkou večeři a jednak, abych se seznámila a dohodla s Klárou a Zbyňkem na společném výletu do Horton Plains. Asi před týdnem jsem si totiž na FB stránkách Čechů a Slováků na Srí Lance hodila dotaz, zda bude někdo ve stejném termínu jako já v Haputale a bude chtít na výlet na "Konec světa" v národním parku Horton Plains, že bychom se složili na dopravu a vstup. A ozvala se mi právě Klára.

Takže jsme pokecali, povečeřeli a dohodli se, že následující den zjistím a případně zajistím dopravu na mém ubytování v Haputale. Oni ještě den v Elle zůstávají a uvidíme se v sobotu ráno.
Počasí nám mělo teoreticky taky přát.

Video z výletu je zde:  https://youtu.be/xhVhTPYiXb4

úterý 26. února 2019

Trek z Ella k čajové fabrice Uva Halpewatte

Včera jsem stihla vidět docela dost míst a na dnešek jsem si naplánovala výlet k čajové fabrice Uva Halpewatte. Ta je od centra Elly vzdálená 4,2 km a cesta k ní je označená směrovkami. Této trasy jsem si všimla na informační mapě u nádraží, kde jsou zaznačena všechna zajímavá místa v okolí Elly. 
Hostal jsem opustila po sedmé a nejprve jsem hledala místo, kde bych něco posnídala. Na ulici vedoucí na vlakové nadraží jsem našla otevřený stánek. K snídani jsem si dala sladké pečivo (k čerstvosti mělo daleko), čaj a banány. To vše za 120 Rs. A poté jsem se již vydala přes tunel, kde je první směrovka k čajové fabrice. Za tunelem cesta odbočovala doprava.


Zrovna mě tam míjely česačky čaje, které šly na nedaleké plantáže začít svou šichtu. Na místě se pak dohadovaly zřejmě o tom, na který kopec a místo která půjde. 
Silnice vedla kolem nádherných plantáží do malé vesnice, kde se pěstovala rajčata a jiné plodiny. Tyto první dva kilometry se většinou klesalo. Ve vesnici mě odbočka zavedla doleva. Chvíli jsem šla podél rušné silnice a poté se cesta stočila doprava do svahu a začalo stoupání k fabrice. Velká cedule na začátku cesty vítala a uváděla 1,7 km. Poslední kilometr byl nejnáročnější. Stoupání bylo docela příkré. Splavená jsem došla k vysoké budově továrny s modrými okenicemi. 
Obešla jsem budovu a následovala směrovku “návštěvníci”, která mě dovedla po schodech až do horního patra k pokladně a obchůdku s čaji. Průvodcovaná prohlídka byla za 525 Rs. (nebo za 3 dolary). 
Chvíli jsem počkala, až se místnost naplní dalšími návštěvníky a pak nás průvodce odvedl o patro níž do sušárny, kde nasbírané čajové listy schnou a ztrácejí část své vody. Dostali jsme přednášku o tom, jak zpracování čaje probíhá a jaké intenzity se čaj v kterém regionu pěstuje. A pak nás provedl kolem strojů na rolování lístků, fermentaci a třízení podle velikosti. V továrně to pěkně vonělo po čaji. 

Na závěr prohlídky jsme opět vystoupali nahoru do obchodu a dostali jsme k ochutnání čtyři čaje různé intenzity. A poté jsme si mohli čaje i koupit. 
Byla to zajímavá prohlídka, ale více se mi líbila ta malá fabrika u Koggaly, kde vyrábějí bílý čaj a kde měli opravdu bohatou nabídku čajů k ochutnání.
Po stejné trase, jako jsem do Uva Halpewatte přišla, jsem se i do Elly vrátila. Za sebou jsem měla přes 8 km. Docela mě to zmohlo. Bylo poledne a na oběd jsem sedla do restaurace Ice Cube, která sousedí s hostelem. Salát s tuňákem v evropském stylu byl vynikající. Na odpoledne jsem měla v plánu sednout na autobus a nechat se odvézt k odbočce na stezku vedoucí k jeskynnímu chrámu Rawana Ella temple rock.
Jenže zatímco jsem odpočívala na pokoji, zatáhlo se a moje chuť dát další výstup byla čím dál menší. A tak jsem nakonec zůstala v Ella. Po třetí hodině stejně začalo pršet. 


Na večeři jsem si zašla zase do Ice Cube a dala si vynikající mix grilovaných mas. 

pondělí 25. února 2019

Výstup na Little Adam's Peak, procházka od ikonického mostu po železnici a zastávka u vodopádů

O hoře Little Adam's Peak se říká, že výstup na ni je takovou přípravou na výstup na tu slavnou Adamovu horu, která je jedním z nejposvátnějších míst na Srí Lance. V průvodci doporučují vyrazit na Little Adam's Peak brzy ráno. V sedm se mi ale nechtělo vylézat z postele, tak jsem se na cestu vydala až před osmou. Po cestě jsem si k snídani koupila nějaké pečivo. Dojít na odbočku vedoucí kolem čajových plantáží nebyl problém. U kavárny Flower Garden je velká cedule odkazující na canopy pod "malou Adamovou horou". Pak se mírně stoupá po asfaltce, která přechází v nezpěvněnou cestu. Prošla jsem kolem vesničky česaček čaje. Na plantážích již některé pracovaly a na kolemjdoucí turisty volaly "foto". Jakmile si je turista vyfotil, chtěly peníze. Jednu jsem si také vyfotila a dala jí padesátku.

Pod vrcholem Malé Adamovy hory stojí základna canopy. Za 20 dolarů si je možné užít asi minutovou jízdu dolů.
Zde také začíná schodiště vedoucí na vrchol. I když těch schodů nebylo nijak extra moc, v tom horku dá výstup docela zabrat. Splavená jsem vylezla na vrchol, ze kterého je moc pěkný výhled na okolí. Naproti se tyčí Ella Rock. Na vrcholu jsou umístěné dvě sochy Buddhů a hlídá je několik psů. A také štěňat, která se stala jednou z atrakcí. Na obloze se sice povalovaly mraky, ale viditelnost byla dobrá. Sestoupila jsem z vrcholu po strmé cestě na sousední kopec, ze kterého jsem měla Malou Adamovu horu jako na dlani. S postupujícím ránem se vrchol plnil turisty. A čeština byla slyšet dost často.

Po půl jedenácté jsem se vydala na sestup. Jednak jsem nechtěla, aby mě na vrcholu chytla bouřka, která podle předpovědi měla přijít (a nakonec nepřišla) a také jsem ještě chtěla vidět ikonický most Nine Arch Bridge, po kterém vede železnice a který se stal jedním z instagramových míst.
Když jsem došla zpět na "hlavní cestu" pokračovala jsem vlevo až k ukazateli na odbočku k mostu. U cesty stojí malý hinduistický chrám. Cesta stoupala a klesala kolem čajovníkových plantáží. Kopce byly porostlé jehličnany. Sestoupila jsem k malé rodinné kavárně, z jejíž terasy je pěkný výhled na most. A protože jsem se chtěla trochu osvěžit, dala jsem si čaj. Mladík vybalil pár českých výrazů a přidal mi k tomu jeden toast. Cena jen 100 rupií.
Část výhledu bude brzy zastíněna nějakým domem. Jeho pilíře čněly do prostoru a trochu hyzdily výhled. Z nebe spadlo pár kapek. Větší déšť ale nepřišel. Sestoupila jsem k mostu, kde si každý chtěl udělat perfektní selfie a také se čekalo, až bude projíždět po mostě vlak. Za chvíli jeden opravdu jel. A poté další. Vychutnala jsem si jeden kokos i s dužinou, který prodávali na vyhlídce na mostní oblouky. A protože se mi nechtělo šlapat nazpět do kopce a z kopce a možností, jak se dostat zpět do Elly byla i chůze po kolejích, vydala jsem se tedy nazpět právě po trati. Vlak zrovna jet neměl a kdyby, tak se dalo uhnout na malou pěšinku vedoucí vedle kolejí. Cesta do Elly mi zabrala necelou půlhodinku a mohla jsem obdivovat okolní krajinu. Když jsem došla na nádraží, všimla jsem si cedule s nápisem, že se po kolejích nesmí chodit. Nebyla jsem ale jediná, kdo se po nich vydal.

Vrátila jsem se na hostel, přezula boty a šla na autobusovou zastávku. Bylo po třetí odpoledne a ještě jsem mohla stihnout navštívit nedaleké vodopády Rawana Falls, které jsou hned u silnice asi 6 km od Ella. Autobusem jsem u nich byla asi za čtvrt hodiny. Na mostě pod vodopádem postávali místní a turisté a fotili si padající vodu. Koupat se v kaskádě se ale nesmí. Je to příliš nebezpečné. Na velké tabuli je v několika jazycích napsáno, že ve vodopádech zahynulo již 36 lidí. Pokud se někdo vydá na rizikové místo, policista u silnice začne pískat na píšťalku, aby upozornil na to, že tam se nesmí. V malém záhybu, je ale tůně, ve které si turisté alespoň máčejí nohy. Na chvíli jsem si sedla na skálu a vložila chodidla do studené vody.
Kolem silnice stojí několik stánků se suvenýry a také občerstvením. Hlavně se tu nabízí vařená kukuřice. Neodolala jsem a jednu si koupila. Mladý prodavač se zeptal na klasickou otázku "odkud jsi" a když zjistil, že z Česka, vybalil česky "50 rupií, kámo".
A česky tu pár frází umí i prodavač šutrů. Obchází tu s nádobou plnou pastelově zbarvených křemenů (nebo nějakého jiného druhu kamene) a snaží se je prodat. Aby vypadali zářivě, polívají je vodou. O kameny, které si sama můžu někde sebrat, ale zájem nemám.
Po prohlídce vodopádu jsem se vrátlila do Elly. Dala si sprchu, abych ze sebe smyla pot a vydala se do jednoho z masážních salónů vyzkoušet ayurvédskou masáž. A byla příjemná.
Po ní jsem se hodinu neměla sprchovat, aby se bylinné oleje vpily do pokožky a tak jsem rovnou zamířila na večeři do malé pizzerky Mozarrella. Pizzu tu měli opravdu dobrou.
Byl to fajn den.

https://www.youtube.com/watch?v=ksN7VuuSnF4


neděle 24. února 2019

Safari v NP Uda Walawe

Budíček byl ve 4:30. V 5 mě vyzvedl řidič jeepu a vydali jsme se k 10 km vzdálené bráně národního parku Uda Walawe. Dnes mě čekalo safari. Těsně po páté jsme se zařadili do několikaproudé řady a čekali, až se otevře brána. Před šestou začal shon. Všichni řidiči naskákali do jeepů a nahodili motor a pak se snažili co nejdříve dostat přes bránu ke správě parku, kde se platí vstupné.
Vyběhla jsem z jeepu za řidičem a zařadila se do fronty. Za ostatní to vyřizovali řidiči. Asi měli ceny nasmlouvané. Jelikož jsem ale byla v jeepu jediná, platila jsem za vstup do národního parku 5180 Rs. Cena se odvíjela od počtu lidí v jeepu. Kdyby byl jeep zaplněný, byla by cena asi poloviční.
Opět jsem nasedla na korbu jeepu a vydali jsme se ke kontrolnímu místu, kde řidič předložil vstupenku a pak již jsme se rozjeli po prašné a hrbolaté cestě najít zvířata. Slunce pomalu vycházelo. Nečekala jsem, že by tu mohlo být chladno, ale bylo. Jen v tričku s krátkým rukávem byla takto po ránu zima.
První zvíře, které jsme potkali, byl sedící páv vysoko na větvi uschlého stromu. Těch pávů je v parku snad více než slonů a potkávali jsme je pak snad za každou zatáčkou. Ostatně pávi, kteří se procházejí i v některých českých zámeckých parcích, pocházejí právě ze Srí Lanky, odkud byli kdysi dávno k nám dovezeni.

Trochu jsem se bála, že budou všechny jeepy jezdit jeden za sebou po stejné cestě, ale brzy to řidič stočil na jinou cestu, než jel ten před námi a dlouhou dobu jsme byli v krajině jediným vozidlem.
Po cestě k jezeru nám přes cestu přeběhla dvě prasata. U jezera řidič zastavil a ukázal na hladinu. Plaval tam krokodýl. A druhý ležel na břehu. Kolem jezera byla i spousta ptactva. Viděla jsem vlhy, papošky a jiné ptáky. A když jsem sledovala ptáky, ukázal řidič do dálky. Po vzdáleném protějším břehu se procházel velký slon. Trochu mi ten pohled na něj připomněl scénu z Cesty do pravěku, kdy kluci uvidí mamuta. To byl první slon tohoto dne. Doufala jsem ale, že později uvidím slona i z blízka.

Na hladině jezera (zřejmě to bylo jedno z ramen velké vodní nádrže) jeden rybář na své bárce házel vlasec do vody a čekal, až nějaká ryba zabere. Jeli jsme kolem břehu. Nedaleko se na břehu a ve vodě popásali vodní buvoli. Než jsme k nim dojeli, uviděla jsem na druhé straně u křovin stíny dvou psovitých šelem. Bohužel nevím, co to přesně bylo. Naproti přijížděl další jeep a zvířata utekla. Řidiči si sdělili, zda a kolik viděli slonů nebo jiných zvířat. Objeli jsme břeh jezera a vydali se dál po další cestě. Během jízdy jsem viděla i orli sedící na větvi. Na dalšího slona jsme narazili dál. Stál u cesty, na které stál i další jeep. Přiblížili jsme se a slon se vydal směrem k nám, ale pár metrů ode mě se stočil a zamířil do houští.

O pár metrů dál si řidič všiml jednoho slona mezi stromy. Byl ale dál. A ani poslední slon, kterého jsem během safari viděla, nebyl úplně zblízka. Přesto mě nemrzelo, že jsem těch slonů moc neviděla. Jednak byl příjemný zážitek již ta včerejší návštěva slonního sirotčince a se slony se stejně ještě potkám.
Během cesty parkem jsme zastavili i na malé plošině, odkud byl výhled na okolí. A před návratem na ubytování jsme ještě projeli kolem tlupy makaků. Během tohoto safari jsem viděla spoustu zvěře a byl to pěkný zážitek. A ještě po cestě zpět na ubytování jsme museli na hrázi přibrzdit a počkat, až varan přejde silnici.
Po návratu mě čekala snídaně a poté, co jsem se s majitelem vyrovnala za všechny služby, zavolal mi tuk-tuka a nechal odvézt k silnici, kde asi po půlhodině čekání zastavil autobus mířící do Wellawaya. Během čekání na něj se mě snažil zlanařit jeden tuk-tukář a nabízel odvoz do Ella za 3 tisíce.
Autobusem do Wellawaya jsem dojela za dvě hodiny (123 Rs.). Na nádraží jsem měla přesednout do autobusu do Ella. A zde to zkusil další tuk-tukář. Prý, že autobus do Ella má zpoždění a pojede až o půl druhé. A že mě odveze za 2 tisíce. Když ale viděl, že se mnou nehne, řekl mi, ať vezmu batoh a jdu za ním, že autobus stojí na druhé straně nástupiště. A on tam vážně byl. Nasedla jsem a za chvíli jsme se rozjeli. Jízda byla pomalá, protože se stoupalo serpentinami do hor. Asi po hodině (99 Rs.) jsem vysedla v centru Ella. Je to rušné letovisko, do kterého míří snad každý. Alespoň tak mi to přopadalo. S tolika zahraničními turisty jsem se nikde jinde v tkovém počtu nepotkala.
Zašla jsem se ubytovat do Udayanga Guest and Pub, kde jsem tentokrát měla strávit čtyři noci ve společném ženském pokoji. Soukromí v Elle bylo o dost dražší. Nebylo to sice jedno z nejlepších ubytování, ale účel splnilo a navíc bylo v centru.
Když jsem si vybalila, prošla jsem se hlavní ulicí, sedla na oběd do Cafe Chill, kde jsem si na změnu chuti dala řízek (nebyla to nejlepší volba). V obchodě nakoupila vodu a dala si oddech. Ten řízek mě tak zaplnil, že jsem na pořádnou večeři neměla chuť. Navíc na mě padala únava z toho brzkého vstávání. Sedla jsem na internet a pivo do baru u hostelu a poté šla spát. Vytuhla jsem velmi brzy.

Video z Uda Walawe najdete zde: https://youtu.be/4wH-qk5CEQg


Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...