Toulky Brnem: Přes Kamenný vrch do obory Holedná

Každý rok v předjaří začnou mezi prvními vykvétat koniklece. V Brně na Kamenném vrchu se nachází louka, která díky bohatému výskytu těchto fialových chlupatých květin dostala jméno - Koniklecová. Když na mě na FB vykoukla zpráva nějakého brněnského plátku s fotkou a poznámkou, že koniklece na Kamenném vrchu již vykvétají, vydala jsem se na obhlídku. Bylo 13.března. Koniklece opravdu již vykvétaly. Ale ještě byly většinou zavité a malé. Chtělo to ještě tak týden. Na Koniklecovou louku jsem se rozhodla vydat následující sobotu a rovnou tuto návštěvu spojit s dalším objevným výletem. U zastávky Koniklecová, která stojí kousek od areálu louky, začíná zelené turistické značení, po kterém jsem hodlala dojít až do městské části Komín. Nic dlouhého. Zhruba 11 km.

Na zastávku Koniklecová jsem dojela trolejbusem č. 26 z Mendlova náměstí po 11. Na Koniklecovou louku mířili pořád lidé podívat se, jak to tam vypadá. Koniklece již povyrostly a bylo jich více než před týdnem. Koniklecová louka je součástí území Přírodní rezervace Kamenný vrch. Kopec se zvedá nad krajinu v západní části Brna. Vrchol pokrývá lesopark, ve kterém se ukrývá funkcionalistická rozhledna z roku 1932. V době, kdy se rozhledna stavěla, nebylo místo pokryté vegetací, takže rozhledna skutečně sloužila svému účelu a nabízela pohled směrem do centra města. Dnes již výhledu brání stromy a keře. Rozhledna stojí kousek od Koniklecové louky na trase zeleného turistického značení. Dnes je nově zrekonstruovaná. I když novou fasádu již zdobí nehezké sprejerské nápisy.

Od rozhledny mě vedla stezka lesoparkem kolem vrcholu kopce severozápadním směrem. Stromy jsou tu listnaté a zatím se ještě nezelenaly. Krajina byla posetá suchým dubovým listím. Mířila jsem do Kohoutovic, které byly od rozhledny vzdálené 2 km. Zde mě u zastávky MHD čekal další rozcestník. Ten ukazoval, že do Komína je to ještě 9 km a k oboře Holedná 2,5 km. 

Ze zastavěné panelákové čtvrti jsem se zase ponořila do lesoparku. Stezka mě vedla dál na západ. Po kilometru jsem došla na rozcestí Kohoutovická Baba-pomník. Zde stojí pomník věnovaný učiteli Františku Bašnému, který se zasloužil v 2.pol.19.století o stavbu kohoutovické školy. Po dalším kilometru jsem došla k památnému stromu dub Troják. Strom je chráněný a dostal své jméno po trojím rozcestí, u kterého stojí. Tudy vedla jedna z nejstarších cest z Kohoutovic. 

Zde se cesta začala stáčet k severu a klesat ze svahu směrem ke staré dálnici. Cesta prošla pod mostem a po pár metrech ji křižovala silnice. U ní je další rozcestník. Na druhém "břehu" silnice stojí parkoviště před vchodem do obory Holedná. V sobotním popoledni bylo parkoviště plné. Zelená turistická značka prochází oborou. Za sebou jsem měla 5,5 km a zhruba tolik mě ještě čekalo ujít do cíle. Tentokrát právě přes oboru Holedná.

Obora je účelovým mysliveckým zařízením, kde se chový vysoká zvěř - srnky, daňci, mufloni a v oploceném areálu i divoká prasata. Na bráně obory je upozornění, že se zvířata nemají krmit, aby nepřišla o svou plachost a byla schopná se živit sama. Realita je ale trochu jiná. Lidé rádi hážou divokým prasatům přes plot jablka. A když se přiblíží na dotek daňek, tak mu dají třeba sušenku. 

Chvíli jsem pozorovala selátka, jak rypáčkem hledají v zemi a pak pokračovala dál. Na svahu jsem si všimla ležících muflonů. Ti vypadali, že se lidí straní. 

Kdo se ale lidí nestranil, byla trojice daňků, kteří se procházeli kolem cesty a pózovali lidem. Když se pak objevila rodinka s kočárkem, kde malé dítě drželo sušenku, zašli somrovat a nebáli se pohlazení. Takto jeden přišel i ke mě a ochotně si udělal se mnou selfíčko.

Na svahu u cesty se popásalo stádo laní, které taky se zájmem sledovaly procházející návštěvníky.

Cesta k rozhledně Holedná, která byla postavena na kopci nad řekou Svratkou v roce 2020, mě vedla kolem historických hraničních kamenů. Na některých se dochoval letopočet 1589 a iniciály bývalých vlastníků, kterými byly nedaleké kláštery. Krátkou občerstvující zastávku jsem si udělala v altánku u jezírka, kde stojí další rozcestník. Poté již stačilo po cestě obejít kopec a došla jsem k rozhledně Holedná. 

Při pohledu na ni mě přešel záměr na ni vystoupat a rozhlédnout se po krajině. Nečekala jsem, že bude konstruovaná tak, že kolem točitého schodiště nebude třeba kamenná stěna, která by bránila výhledu pode mě. Už jen při pohledu na ten otevřený prostor kolem mi bylo jasné, že pro lidi se závratí jako já tohle nebude. 

Nakonec ale převážila zvědavost a řekla jsem si, že vystoupám jen do takové výšky, kam mi to třesoucí se nohy povolí a než se začnu křečovitě držet zábradlí. Aby mě pak nemuseli dolů snášet (míněno v nadsázce, nějak bych to dala, ale v křeči). Začala jsem tedy stoupat po točitém schodišti a snažila se moc nerozhlížet. Rozhledna je vysoká přes 34 metrů. Počet pater jsem nepočítala, ale čím výše jsem byla, tím nepříjemnější byl vítr, který se do rozhledny opíral. Některé poryvy větru konstrukci rozhledny rozvibrovaly.

Nakonec jsem dokázala vylézt až nahoru. Fučelo docela hodně. Porozhlédla jsem se po krajině. Bylo odtud vidět nejen centrum se Špilasem a na druhé straně Brněnská přehrada. Těch, co neměli dobrý pocit z toho mírného kývání rozhledny v poryvech větru, nás nahoře bylo více. Nezbývalo než věřit, že když je to nová konstrukce a navíc získala cenu rozhledna roku 2020, tak že to něco vydrží. 

Dolů na pevnou zemi se mi podařilo sejít relativně v pohodě. Pak už mě čekal jen kilometr dolů ze svahu k lávce Komín, za kterou jsem si stoupla na zastávku MHD Svratecká a počkala na příjezd šaliny. 

Video z výletu nejdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=2-hJSiUpi2Q&t

Za bledulemi jarními do Rakoveckého údolí

Mezi únorem a dubnem rozkvétají bledule - jednen z prvních poslů jara. V Česku je několik míst, kde bledule jarní rostou volně v přírodě. Jedním takovým místem je tzv. Údolí bledulí nacházející se v Rakoveckém údolí v na Vyškovsku. Rakovecké údolí je jedním z nejhezčích údolí Drahanské vrchoviny. Údolím vede naučná i turistická stezka. 

Protože předpověď slibovala zase slunečný víkend, i když pořád ještě mrazivý, a proslýchalo se, že bledule už v Rakoveckém údolí kvetou, natočila jsem si budíka a po osmé vyrazila autobusem směrem do Račic - Pístovic. Vysedla jsem v obci Račice, kde jsem celý výlet do údolí chtěla začít. Předtím, než jsem se ale vydala po červené do přírody, vystoupala jsem si ještě k zámku Račice. Ten stojí na kopci nad vesnicí a je nepřehlédnutelnou dominantou. Na konci 13. století byl postaven hrad. V polovině 16.století byl hrad přestaven na renesanční zámek. Současný empírový vzhled dostal zámek v 19.století. Po 2.světové válce byl zámek využíván jako rekreační zařízení. Později tu byla zvláštní škola. V současnosti se zámek rekonstruuje a v letních měsících je možná prohlídka i ubytování. 

Dnes zámek zel prázdnotou. Hlavní brána byla obehnaná plotem a lešením. Obešla jsem jej z jedné strany po pěšince a po schodech vystoupala na jednu z teras. 

A pak již hurá na cestu. Prošla jsem vesnicí a červené turistické značení mě zavedlo směrem do údolí lemovaného lesem. Údolím protéká potok Rakovec. Obloha nádherně modrá, louky stále ještě v zimním hnědavém hávu. 

Po 3,5 km jsem došla k rozcestníku Pod Černovem. Zde začínají naučné stezky vedoucí údolím až k místu, kde kvetou bledule. Pokračovala jsem po červené a zároveň po Naučné stezce Přírodní park Rakovecké údolí. Značně pokroucený dřevený mostek, který vypadal, že se brzy zhroutí, mě převedl na druhý břeh potoka a po lesní pešině jsem došla k dalšímu rozcestníku - Malý Rakovec. Zde začíná žluté značení, po kterém je možné dojít k silnici a autobusové zastávce Říčky - háj. Zde začínali někteří dnešní výletníci, se kterými jsem jela autobusem. Dalším výchozím bodem do údolí je obec Bukovinka, kterou projíždí stejný autobus, který mě dovezl do Račic.

Červená mě vedla dál do údolí. Asi po kilometru jsem si po pravé straně všimla v lese bílých kvítků kvetoucích v trsech - bledule. Kvetly mezi stromy a pařezy. O kus dál u cesty již byla natažená páska a cedule upozorňující, aby se nešlapalo na kvetoucí plochu. Zde se shromažďovali výletníci a setkávaly cesty. Oblast, kde kvetou bledule není až zase tak velká. Ale je to pěkné. 

Červená mě vedla dál směrem na Jedovnice. Čekalo mě další překračování potoka. Tentokrát byl přes brod umístěný ne zrovna široký a pevný trám. Na druhý břeh se mi ale podařilo přejít bez zahučení do potoka. Jakmile jsem vyšla z lesa, objevilo se přede mnou krásné panorama skal. Cesta pokračovala podél nich. Minula jsem Pavlinu studánku a po dalších 500 metrech jsem došla k rozcestníku Rakovecké údolí. Zde jsem měla na vybranou. Buď pokračovat dalších 6,5 km do Jedovnic a tam nasednout na autobus. Nebo se vydat po modré do 2,5 km vzdálené Bukovinky. Zvolila jsem druhou variantu. Cesta do Jedovnic byla vedená v mapách.cz jako obtížně schůdná kvůli těžbě dřeva, která tu probíhá až do konce března. Bylo po druhé hodině, když jsem došla do Bukovinky. I když bylo nádherně, foukal studený vítr a protože jsem byla pár dní po kovidové izolaci, nechtěla jsem rekonvalescenci přehnat. Za sebou jsem měla příjemných 11,5 km.

Za Alfonsem Muchou do Moravského Krumlova a Ivančic

Osmnáct let maloval Alfons Mucha své nejlavnější dílo - Slovanskou epopej. Dvacet velkoformátových pláten zachycujících výjevy nejen z české historie, ale i z historie slovanských národů daroval Mucha městu Praha pod podmínkou, že bude pro obrazy postavena budova. Dosud se tak nestalo a o umístění Slovanské epopeje se stále vedou spory. 

Před dvěma týdny se toto téma opět objevilo v médiích. Trochu jsem to přešla. Když jsem ale v mapách.cz hledala vhodnout trasu pro výlet, zabrousila jsem náhodou do oblasti Moravského Krumlova. Když jsem si chtěla zjistit nějaké informace o zámku v Krumlově, vyskočil na mě odkaz na expozici Slovanské epopeje a možnost ji navštívit. Toto téma ke mě tak nějak přirozeně přišlo. Rozhodla jsem se tedy vydat se na první letošní výlet právě do kraje Alfonse Muchy a prohlédnout si Slovanskou epopej, dokud je ještě na Moravě. Díky tomu jsem se seznámila i s velmi zajímavým životopisem Alfonse Muchy, který byl skutečným umělcem (hlavně při pohledu na ta plátna člověk nechápe, jak může někdo takto malovat).

Na webovkách zámku v Moravském Krumlově jsem si rezervovala vstupenku na 10 hodinu. Měli poslední místo na tuto hodinu. Vstup je rozdělen v hodinových rozestupech, aby se v sálech najednou nekumulovalo množství lidí. Rezervovanou vstupenku jsem si mohla vyzvednout na pokladně do půl jedenácté. Poté by propadla. 

V sobotu ráno před sedmou jsem sedla na osobák směr Moravský Krumlov. Z Brna cesta do 27 km vzdáleného města zabrala zhruba 50 minut. Od nádraží do centra Krumlova to bylo 2,5 km. K dobru jsem měla dvě hodiny, během kterých jsem v pohodě došla ke kapli sv. Floriána. Ta je jednou z dominant Krumlova. Stojí na svahu nad městem, které obtéká meandr řeky Rokytné. Kaple je poutním místem, ke kterému se vždy na začátku května vydávají věřící, aby oslavili zázrak, který se podle legendy stal v 17. století. Kapli nechal postavit kníže Antonín Florián z Lichtensteina jako poděkování za údajný zázrak. Během bouřky se mu tu splašili koně a jako zázrakem se zastavily na kraji srázu a zabránili tak jisté smrti. Dole pod srázem stojí město. Ze srázu je pěkný výhled na širé okolí. Na horizontu vycházel hustý kouř z komínů jaderné elektrárny Dukovany. Na vyhlídce stojí informační naučná tabule s popisem historie města. Moravský Krumlov vznikl někdy ve 13.století a vládli tu postupně páni z Lipé, Kravaři, Lichtenštejni a na poč.20.stol. krátce rod Kinských. Na konci 2.světové války město vybombardovala Rudá armáda. I přesto, že bylo množství původních domů zničeno, je město památkovou zónou.

Červená turistická značka mě vedla dolů do města skrz přírodní rezervaci Krumlovsko-rokytenské slepence. Skály jsou tu zbarvené do červena. Na informační tabuli dole na okraji lesíka si můžete přečíst zajímavosti o geologickém složení a také legendu o čertovu kameni. Prošla jsem centrem města, zastavila se na hlavním náměstí T.G.Masaryka u Knížecího domu ze 17.století, ve kterém je městské muzeum. K zámku jsem došla před půl desátou. Nevypadalo to, že by tu byl nával zájemců vidět Slovanskou epopej. Všude klid. Vyzvedla jsem na pokladně lístek a i když ještě nebylo deset, mohla jít na výstavu. U pokladny jsou i skříňky, kam si lze dát batoh a bundu. Focení je povoleno. Společně s lístkem jsem si koupila i brožurku, kde jsou jednotlivé obrazy popsány. Díky tomu byl zážitek z výstavy mnohem lepší. Pohled na obří plátna bral dech. Ještě více ale při pohledu z blízka na detaily. Mucha měl výjimečný talent.

Na výstavě jsem strávila více jak hodinu. Po jedenácté, po rychlé svačince na nádvoří, jsem obešla zámek z druhé strany. Krátce se zastavila v zámecké zahradě a pak prošla Černým tunelem, který vede pod zahradami. Ten tu nechala v 18.století vybudovat na místě původního příkopu kněžna Eleonor Lichtenštejnská. Modrá turistická značka mě vedla podél řeky Rokytná stále ještě spící přírodou. Za řekou jsem vystoupala svah k vesnici Rokytná. Zde na severozápadním okraji stávalo ve slovanských dobách hradiště Urbus Rokiten. To ve své době dosahovalo stejného významu jako třeba Brno nebo Znojmo. Dnes je na místě hradiště pole. Nalezena zde byla například keramika. O historii informuje další tabule, která je součástí Naučné stezky Krumlovsko-rokytenské slepence. 

Prošla jsem vesnicí kolem kostela a cesta mě opět vedla z kopce do údolí k řece Rokytná. Zde je odbočka k vodopádu, který existuje jen ve vlhkých měsících. Vodopád má dva stupně. Horní část má 4 metry a není moc dobře vidět. Ke spodní 8 metrové části je možné dojít. Dnes načervenalé skály voda padala.Od hlavní cesty je vodopád vzdálený asi 100 metrů.

Pokračovala jsem dál podél Rokytné Rokytenským lesem. Předpokládám, že na jaře to tu musí krásně kvést. Naučná stezka se poté odpojila a já po modré došla k rozcestníku Pod Budkovicemi - lávka. Na skále na druhém břehu řeky stojí pozůstatek bývalé středověké tvrze Budkovice. Zůstala jen obvodová zeď, která je nyní součástí soukromého pozemku. 

Rozcestník ukazoval, že mám za sebou 8,5 km a před sebou dalších 7 km až na nádraží v Ivančicích. Slunce teď příjemně hřálo. Cesta pokračovala kolem meandru řeky podél pole. Krajina byla krásně nasvětlená. Dvakrát jsem přešla po lávce řeku a cesta začala stoupat do kopce. Zde stávalo malé hradiště Budkovice. Po něm zůstal val a příkop. Dalším bodem byla Němčická hájovna. To už jsem zase sestupovala k řece. Další most a za chvíli se přede mnou rozestoupily stromy a na obzoru se objevilo město Ivančice. Odhadem tak 1,5 km vzdálené. 

U Ivančic se Rokytná vlévá do řeky Jihlava. Stejně tak se do Jihlavy vlévá i řeka Oslava. Stačilo přejít most přes Jihlavu a octla jsem se na předměstí. Zde je malý parčík u Šneka se slunečními hodinami a uchem přání. Taková vtipná kuriozita. 

Minula jsem vlakové nádraží a zamířila do centra na Palackého náměstí. Právě zde stojí několik architektonicky a historicky významných staveb. Centrum města je od roku 1990 městskou památkovou zónou. Dominantou je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Původní kostel z počátku 14.století byl vypálen. Přesto se dochovala krypta, věž a obvodové zdi. Opět byl kostel vybudován v průběhu 15.století. V severozápadním roku náměstí stojí budova Staré radnice. Ta je jedním z nejstarších domů Ivančic. Radnice zde sídlila do roku 1850. Dnes je tu muzeum věnované Alfonsu Muchovi. Ten se v zadní části budovy také v roce 1860 narodil. Muzeum je bohužel od roku 2019 v rekonstrukci, takže jsem si nemohla prohlédnout exponáty spojené s významným malířem. Kromě osobnosti Alfonse Muchy se muzeum věnuje i dalšímu slavnému rodákovi - herci Vladimíru Menšíkovi. Ten se v Ivančicích narodil v roce 1929.

Městský úřad dnes sídlí v historické budově domu pánů z Lipé. Původně to byla gotická tvrz, která byla v 17,století přestavěna na měšťanský palác.

Ve čtvrt na pět jsem sedla na vlak a vyrazila zpět do Brna. Byl to kulturně obohacující výlet.

Video z výletu najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=CAwLcNa-O8M&t

 

 

 

Na cestě kolem Jedovnic k Rudickému propadání

Asi před dvěma lety jsme si s rodiči vyrazili v zimním období do Rudic projít se kaolínovým lomem a taky jsme se zastavili v Rudickém propadání. Krasové jevy mě vždycky fascinovaly a toto místo v Moravském krasu, kde padá Jedovnický potok někam mezi skály do podzemí, je obzvláště zajímavé. Vlastně celé okolí Rudického propadání je facinující.

V obci Rudice stojí památkově chráněný mlýn holandského typu z roku 1865, ve kterém je nyní muzeum s expozicí speleologických nálezů, které udělali jeskyňáři během průzkumu Rudického propadání. Před mlýnem je informační tabule týkající se celého rudického geoparku. A pak stačí jen sejít půl kilometru do údolí a octnete se u skalního amfiteátru Kolíbky, kde je ve vápencové skále několik jeskyněk, které jsou běžně přístupné. V pravěku v jeskyňkách žili lovci koní a sobů. Po nich se tu našly kamenné nástroje a kosterní pozůstatky lovených zvířat. Do skalních oken prý dříve matky vkládaly své děti. Odtud prý pochází název "Kolíbky".  Kolíbky jsou nejen zajímavou archeologickou oblastí, ale i vyhlášeným místem mezi horolezci. 

V lese u Kolíbek se ukrývá Rudické propadání. Stačí sejít svah a octnete se před skalními stěnami ke kterým míří Jedovnický potok. Ten pak mizí v průrvě ve skalách a padá do hloubky 86 metrů. Jedná se o nejvyšší propadání potoka do podzemí v ČR. Jedovnický potok potom pokračuje podzemím dalších 12 km a vyvěrá u Býčí skály. Krasový systém Rudické propadání-Byčí skála je druhou největší jeskyní v ČR. V podzemí se nachází i Obří dóm a Rudická propast, která je největší "suchou"propastí. Do podzemí se bohužel mohou dostat jen speleologové.Ti zde v roce 1922 během velkých průzkumů zanechali žebřík, který během těch let "zkameněl". Zajímavé fotky nejen z podzemí jsou umístěné na informačních tabulích v údolí Rudického propadání.

Rudické propadání bylo tentokrát cílem mého výletu, který jsem začala v obci Senetářov. Do Senetářova jsem se dostala autobusem z Vyškova na Moravě. Hned nedaleko autobusové zastávky stojí historická usedlost s doškovou střechou. Dům je mementem na perleťářství, které mělo v obci velkou tradici od 19.století. Výroba knoflíků tu probíhala do 80.let minulého století. Dnes je v domě muzeum perleťářství a tradičního bydlení. Bohužel, během mého výletu, bylo stále ještě zavřené. 

Po zelené jsem pokračovala přes Sentářov směrem k Jedovnicím. Cesta mě vedla zelenajícím se lesem kolem Senetářovského potoka, který se později vlil do Podomského potoka. Ten mě zavedl k rozcestníku, kde jsem se napojila na červenou. Zde u rozcestníku začíná i NS Rakovecké údolí, která je ale momentálně v rekonstrukci. 

Do Jedovnic to byly ještě 4 km. Za sebou jsem měla stejnou vzdálenost. Červená cesta mě vedla kolem Jedovnických rybníků - Dubový, Vrbový a Budkovan  - až k rekreačně oblíbenému Olšovci. Byl čtvrtek a kolem rybníka panoval klid. Žádná otevřená občerstvení ani kempující lidé. Po břehu Olšovce jsem došla na okraj Jedovnic, kde stojí restaurace U Hastrmana. Za oknem byl vyvěšený jídelní lístek s denním menu. I když jsem s sebou měla proviant, nabídka mě nalákala. Na zahrádce jsem se tedy posilnila Frankfurtskou polévkou a Holandským řízkem. A mohla pokračovat dál. 

Do centra Jedovnic jsem nezacházela. Jen jsem se u hlavního tahu napojila na zelenou a pokračovala podél Jedovnického potoka k Rudickému propadání. Minula jsem pozůstatky bývalé Salmovy hutě. Ta zde byla založena v roce 1847 hrabětem Antonínem Hugem Salmem, který se rozhodl využít nálezů železné rudy a množství dřeva z polomů. Ve svahu u silničky stojí kamenná zeď s vyústěním tunelu, kterým byla přiváděna voda. Železná ruda se zde zpracovávala do konce 19.století.

 V údolí pod pecí stojí chátrající pila, která byla v 18.století součástí huti. U cesty je umístěná zajímavá informační tabule s dobovými kaligrafiemi oblasti, takže si lze snadno představit, jak to tu kdysi vypadalo.

Odtud je to již jen půl kilometru k místu, kde Jedovnický potok mizí v podzemí. Protože mi čas rychle ubíhal a počasí hrozilo přeháňkami, nemohla jsem se u Rudického propadání tolik zdržovat. Z otvoru ve skále nad propadajícím se potokem vycházela mlha. Zřejmě z toho, jak voda v podzemí dopadala na zem. 

U skal Kolíbky jsem si prošla jednu jeskyni a pak již hurá nahoru do Rudic, kde jsem se zastavila u mlýna. A pak už rychle na autobus, abych stihla být do šesti v Brně. 

Fajn výlet to byl a najdete jej zde: https://bit.ly/okolo_Jedovnice

 

Turistický návrat do dětství aneb Jen tak si napumpovat Ochozskou kyselku a opéct špekáček

Moje rodina pochází z Konicka. Proto jsem v dětství trávila dost času v této oblasti (prázdniny a víkendové návštěvy prarodičů, letní tábory na Stražisku...). Jedním z míst, které mě v kopcovité krajině Konicka fascinovalo, byla Ochozská kyselka. Nejen ono údolí s rozpadajícím se mlýnem a domkem s fasádou plnou pěkných maleb, ale hlavně chuť minerální vody, kterou se dalo načepovat z vrzající pumpy v lese. Naposledy jsem Ochozskou kyselku pila snad někdy před 20 lety, ale tu chuť si pamatuji dodnes. S nostalgií jsem na ni vzpomněla během road tripu po Azorských ostrovech, kdy jsem se zastavila v lázeňském městečku Furnas, které se mimo jiné proslavilo desítkami vyvěrajících termálních a minerálních pramenů. A jeden z nich mi tehdy svou železitou chutí připomněl právě Ochozskou kyselku.

A protože v okolí Konice se ukrývá i několik zajímavých geologických formací jako jsou jeskyně Průchodnice (další místo, které si pamatuji z dětství, které mě tehdy fascinovalo) a nyní na jaře okolo kvetou sasanky a modré jaterníky podléška, rozhodla jsem se vyrazit na jarní výlet právě sem a osvěžit si vzpomínky z dětství.

V aplikaci Mapy.cz jsem si našla turistické stezky, které by mě z Konice dovedly přes Ochozskou kyselku až k Průchodnicím. V jízdních řádech pak našla ideální spoje s tím, že konec výletu by byl ve Hvozdu, odkud mi před čtvrtou odjížděl autobus (pokud bych jej neměla stihnout, tak by mi nezbývalo, než se z Průchodnic projít do Konice). Celkem jsem měla před sebou zhruba 13 km. A taky plán, že si někde na trase upeču na ohni špekáček. Tak, jak se to na výletech dělá. Na špekáček jsem měla velkou chuť. Naposledy jsem si na ohni upečený špekáček užila loni na podzim během dvoudenního přechodu ze Zlatých Hor do Jeseníku. Tehdy tam ale bylo vše přichystáno a oheň hořel. Nyní mě čekalo si sama oheň rozdělat. A bylo to docela dobrodružství vzhledem k tomu, že jsem to nikdy sama nedělala (jen jako dítě sbírala dřevo a chrastí a rozdělávání ohně jen přihlížela).

Předpověď počasí hlásila polojasno a teploty okolo 11 stupňů. Vzhledem k tomu, že den předtím jsem po ránu pěkně "vymrzla" ve větrovce během výletu z Mladče, raději jsem zase ze skříně vytáhla zimní bundu, i když už tu oficiálně máme jaro. A byla to dobrá volba. Po ránu foukal studený vítr. 

Před devátou jsem vysedla na vlakovém nádraží v Konici a nejprve zamířila na hřbitov zapálit svíčku dědovi. A pak začal poznávací výlet. Nejprve zastávka u zámku, který je zřejmě nejhezčí stavbou Konice. Konický zámek byl postaven na počátku 18.století na místě, kde ve středověku stávala tvrz, která měla chránit obchodní cestu, která tudy procházela z Moravy do Čech. Díky obchodní cestě také obec Konice vznikla a její jméno se odvozuje od stájí, které sloužily k odpočinku koní cestujících obchodníků. Konický zámek je dnes pěkně zrekonstruován a najdete zde mimo jiné expozici lidových řemesel. A to dokonce na vnitřním nádvoří, které je volně přístupné. Prohlédla jsem si tak staré řemeslné stroje a exponáty a přesunula se vedle k farnímu kostelu Narození Panny Marie, který se zámkem sousedí a společně s ním tvoří pěkné panorama. Farní kostel tu stojí od počátku 16.století a je místem posledních odpočinku rytířů ze Švábenic. Tento rod ovládal konické panství po dlouhých 220 let. Erby a náhrobky pánů ze Švábenic jsem si ale nemohla prohlédnout. Zato jsem na blízkém komínu mohla pozorovat hnízdící čápy. 

Z Konice k Ochozské kyselce je to 4,5 km po žluté turistické značce. Cesta začala stoupat od hlavní silnice na Prostějov mezi zahradami. Z kopce jsem měla Konici jako na dlani. Polní cesta mě dovedla na asfaltku a po ní jsem sestoupila do obce Ochoz. Na obecním náměstí zrovna probíhala oprava silnice. Prošla jsem Ochozí a pokračovala ještě kilometr po žluté k lesu a pak sestopala do údolí k Ochozskému mlýnu. Zde mě překvapil jakýsi tábor - dřevěné chatky na oploceném pozemku u mlýna. To tu kdysi nebylo. Mlýn je opravený a natřený na bílo. Marně jsem hledala barevné malby na zdi. Až později jsem zjistila, že ten domek s malbami je na druhé straně údolí "ve Žlebu". Přece jen je to už hodně let, co jsem tu byla a tento fakt jsem zapomněla a kolem Žlebu jsem nakonec nešla (i když tam ta krátká myšlenka po návštěvě kyselky byla, ale trochu mě honil čas). 

Od mlýna je to ke kyselce asi půl kilometru. Cesta prochází lesem kolem potoka Pilávka. Byla jsem zvědavá, jak to dnes na místě, kde kdysi stávala stará pumpa, ze které kyselka vytékala, vypadá. Měla jsem zprávy, že to tu bylo upraveno. A taky že jo. Přes potok je dřevěný mostek, na druhém břehu stojí altánek s posezením a vedle ohniště a přístřešek na třízený odpad. A vedle potoka ona stará pumpa. Ta se asi nezměnila. 

Původně byly v Ochozském údolí 3 prameny minerální vody. To, že tu ze země vyvěrá železito alkalická léčivá voda se vědělo až od roku 1900. I když zde v minulosti byly určité podnikatelské záměry kyselku stáčet do lahví a vybudovat tu lázně, nikdy to nevyšlo a Ochozská kyselka je tak trochu zapomenutá. Jeden pramen byl narušen podnikatelem, který prováděl neodborné vrty, aby mohl kyselku stáčet a prodávat. V roce 1925 chtěl profesor Dr. Špaček z Laškova vybudovat v údolí u rybníka lázně. I když nesehnal akcionáře, podařilo se mu postavit lázeňskou budovu a vybudovat zárodek kolonády a taneční pavilon. Určitou dobu sem lidé chodili za zábavou a popíjením léčivého minerálního pramene. Zřejmě po 2.světové válce ale zájem opadl a lázně zchátraly a z budovy dodnes již nic nezbylo. Nedaleko byl v 80.letech postaven pionýrský tábor. Po převratě i ten zchátral. Údolí má své kouzlo dodnes. 

Těšila jsem se, až si kyselku načepuju. Párkrát jsem zapumpovala pákou pumpy a nic. Zklamání bylo velké. Přesto jsem se nechtěla vzdát a zkusila to znovu a déle. Najednou jakoby pumpa zabrala a z kohoutku začala téct průzračná voda. Naplnila jsem láhve a ochutnala. Jo, byla to ona! Dobrá železitá mírně mineralizovaná voda. 

Protože bylo poledne, u altánku bylo upravené ohniště a v lese halda smrkových větví, rozhodla jsem se opéct si špekáčky. 

Vypadá to snadně. Realita je ale trochu komplikovanější. Nanosila jsem si k ohništi chrastí a klacíky a postavila malou hranici. U ohniště jsem dokonce našla i klacek se špičkou, na kterém už předtím nějaký ten buřt opékal. Strčila jsem mezi klestí trochu novin, které jsem si s sebou nesla, a škrtla zápalkou. 

Noviny na jedné straně chytly hned napoprvé. Jenže bylo vlhko a nejbližší chrastí nechtělo chytnout. Škrtala jsem dalšími zápalkami a snažila se podpálit další kusy novin. Silný vítr, který se proháněl krajinou a měnil směr, mi zápalky hasil sekundu poté, co jsem jimi škrtla. První, druhá, třetí...desátá. Zásoba zápalek v krabičce se rychle zmenšovala a s ní i šance, že si vychutnám českou trampskou klasiku - opečený špekáček. Ne, že by hrozilo, že mi po zbytek dne bude v žaludku kručet hlady - v batohu byl další proviant, ale syrový špekáček mě nelákal.

Nacpala jsem do ohniště všechny stránky novin a co nejblíž papíru škrtla asi 15.zápalkou. Plamínek zahořel, dřívko chytlo a chytly i noviny. Plamen olízl malé smrkové větvičky a zvětšil se.

Rychle jsem do plamene strčila špekáček napíchnutý na klacku. Aby se alespoň trochu opekl, než oheň zase zhasne. To se ale už nestalo. Větvičky a chrastí chytly a v ohništi zahořel solidní táborák.

Špekáček byl skvělý. A ten pocit, že jsem si sama rozdělala oheň! 

 

Dohořívající oheň jsem uhasila kyselkou, znovu si ji načepovala a se chutí špekáčku v puse a kouřovým odérem ve vlasech se vrátila k Ochozskému mlýnu. Zde jsem se napojila na modrou značku vedoucí do Hvozdu.

Cesta vedla přes silnici po pěšince okrajem lesa. Do Hvozdu to bylo 6 km. Cesta byla fajn. Do Hvozdu jsem došla ve dvě hodiny. Už mě jen čekal asi kilometr po silnici na odbočku k Průchodnici. Zde jsem se napojila na červenou trasu a kolem vývěru Andělička začala stoupat na vrchol kopce Průchodnice, na kterém se v lese ukrývají skály a v nich tři jeskyně. Dvě z nich provrtávají skálu nakrz a jsou průchozí. Odtud jméno "Průchodnice". Třetí jeskyně sice není průchozí, ale na druhé straně skály je náznak, že by tam nějaký otvor mohl být, ale je zatarasený hlínou. 

V místech, kde na svahu kopce začíná les, začíná i chráněná oblast Přírodní rezervace Průchodnice. Na jaře se les rozkvete bílými sněženkami a sasankami a modravými jaterníky podléškami. Rostou tu i dymnivky a další jarní květiny. Na podzim se zase listnatý les zbarví do nádherných barev. Místo má své kouzlo a pohled na skálu s jeskyněmi bere dech. 

Ne nadarmo jsou Průchodnice opředené několika legendami. Jedna z nich vypráví o Hejkalovi a Hejkalce, kteří prý jeskyně obývali a kteří tu prý k smrti utancovali dívku s mládencem. Jiná pověst vypráví o bludičkách, které v okolí lákaly pocestné do močálů. Další pověst, podle které v jeskyních během 1.republiky bydlel loupežník Šána, je prý pravdivá. 

Prošla jsem si jeskyně. Bohužel jsem ale musela po očku sledovat čas. Nejpozději ve čtvrt na čtyři jsem se musela vydat nazpět do Hvozdu, abych stihla autobus. Jinak by mě čekala cesta po červené skrz Průchodnice (značka vede jednou z jeskyní) do Konice. A to by bylo dalších 6 km. 

Autobus jsem nakonec stihla. Za sebou jsem měla další fajn výlet a s sebou dvě láhve léčivé Ochozské kyselky. 

Video z výletu najdete zde: http://bit.ly/na_vylete_ke_kyselce

Lehká tůra okolo Mladče a Litovelským Pomoravím

Fialové dymnivky, bílé sasanky, zelenající se lány medvědího česneku. Tak to vypadalo na dalším jarním výletě. Tentokrát jsem vyrazila do oblasti Litovelského Pomoraví prozkoumat krajinu okolo Mladečských jeskyní. Po delší době mi měla předpověď počasí opět přát. I když brzy po ránu ještě hrozil déšť, celkově mělo být polojasno. Naštěstí pršelo ve chvíli, kdy jsem seděla v autobuse mířícím z Litovle do Mladče. Pak mrholení naštěstí ustalo. Zima ale byla docela solidní. Bláhově jsem nechala zimní bundu doma s tím, že přece máme už jaro a že bude stačit tričko, mikina a větrovka/nepromokavá bunda. To ráno by se hodila i čepice a rukavice. Naštěstí se do hodiny docela oteplilo a zahřála jsem se i během cesty. 

Výlet jsem začala v deset hodin na návsi obce Mladeč a ukončila o půl páté na nádraží v Litovli. Za sebou 13,5 km.

První zastávkou byly Mladečské jeskyně, které jsou od návsi obce Mladeč vzdálené půl kilometru. Jeskyně se ukrývají v útrobách kopce Třesín a byly objeveny náhodou v roce 1826 během lámání kamene na stavbu silnice. Uvnitř byly nalezeny kosti člověka kromaňonského staré asi 31 tisíc let. Kromě toho v jeskyních žili i medvědi nebo třeba pravěcí lvi. I když Mladečské jeskyně bývají přístupné prakticky po celý rok (kromě prosince), kvůli nařízení vlády jsem se dovnitř podívat nemohla. 

Hned u cesty vedoucí od jeskyní kolem kopce Třesín jsem narazila na medvědí česnek. Celé ty roky, kdy jsem trávila jaro na Mallorce, jsem neměla možnost tuto bylinku ochutnat. Do sáčku jsem si natrhla dostatek lístků na jednu sklenici česnekového pesta. 

Naučná stezka Třesín s červeným turistickým značením mě vedla kolem sáňkařské dráhy Gustava Frištěnského. Slavný zápasník, který se usadil v nedaleké Litovli, chtěl, aby lidé sportovali a začal pořádat na kopci Třesín sáňkařské závody. Dodnes je tu ve svahu patrné koryto, kterým se místní lidé v zimě proháněli na saních. A taky cedule, která na to upomíná.

Kolem cesty stojí několik dalších informačních tabulí týkajících se oblasti přírodní památky Třesín. Někde pode mnou, v nitru kopce se táhnou krasové chodby. V lese zpívali ptáci a v trávě rozkvétaly jarní květiny. 

Došla jsem k rozcestníku Za Třesínem, kde se moje cesta stáčela doprava na modrou turistickou trasu. Ta mě dovedla nejprve k přírodnímu geologické

mu úkazu - čtyřem krasovým pramenům, kterým se říká Řimické vyvěračky. Voda vytéká z nitra kopce Třesín a je prý pokračováním potoka Špraněk, který se podílí na tvorbě Javoříčských jeskyní, které jsou od mladečské krasové oblasti jakoby kamenem dohodil a s velkou pravděpodobností jsou oba systémy propojeny. Voda v pramenech je velmi čistá a kvalitní. Kdyby to tak nebylo, nežil by v pramenech ohrožený plž praménka rakouská. 

O další kus cesty dál jsem došla k odbočce ke zřícenině Rytířské síně. Rytířská síň bývala romantickou stavbou ve stylu antického chrámu. Tu nechali na skále postavit Lichtenštejnové okolo roku 1730. Lichtenštějnové byli tehdy pány zdejších krajů a 4 km západně od Litovle si nechali postavit zámek Nové zámky, který jim sloužil pro pořádání slavností a k honům. Na Třesín se pak vydávali lovit a Rytířská síň sloužila k odpočinku a piknikům. Dnes se z chrámu dochoval jen jeden jónský sloup (z 16). Kdy došlo ke zničení stavby není jasné. Každopádně na informační tabuli u rozcestníku je fotka z roku 1900, kde romantická stavba ještě stojí. 

Vystoupala jsem na místo, kde chrám stával. Po cestě jsem chvíli pozorovala datla, jak klove do kmene stromu. I přesto, že je chrám v obležení lesa, je odtud zajímavý výhled na sever. V dálce zářila sněhová pokrývka Pradědu a o něco blíže z lesů vykukovala lososově zbarvená stavba zámku Nové Zámky. Mezi zbytky jónských sloupů je ohniště, kde by se daly opékat špekáčky. 

Vrátila jsem se dolů na cestu a po pár metrech došla ke vchodu do jeskyně Podkova. I na jejím zhledu se podíleli Lichtenštějnové. Ti v 19. století během zvelebování krajiny propojily dvě slepé chodby a vytvořili tak jednu průchozí jeskyni. Ta dostala název podle svého tvaru. I když jsou oba vchody do jeskyně od sebe vzdálené asi 30 metrů, projít jeskyni zabere asi deset minut. Je třeba si svítit baterkou a jít opatrně. Na zemi leží balvany a po deštích tu může být dost vlhko a vápenec klouže. Do jeskyně se ale nelze dostat po celý rok. Od listopadu do března jsou brány u vchodu zamčené. V jeskyni totiž přezimují vzácní netopýři. Několik netopýrů jsem si mohla nad hlavou prohlédnout pěkně z blízka. 

Když jsem druhým vchodem vylezla z jeskyně, uviděla jsem na svahu další krajinářské dílo Lichtenštejnů - Čertův most. Kamenný most v lese spojuje dvě skaliska od 19.století. Podle pověsti, díky níž most dostal jméno, postavil most čert, který pomáhal vyhrát sázku jednomu ze dvou sousedů, který se vsadil, že je schopný postavit most za 24 hodin.  

Prošla jsem pod mostem a již mířila k obci Mladeč. Zpět na náves jsem ale nedošla. Vzala jsem to zkratkou přes Mlýnský potok okrajem obce směrem na Nové Zámky. Napojila jsem se na modrou s červenou a po silnici pokračovala k mostu přes Moravu. Po cestě jsem přešla po mostě nad dálnicí, která je důvodem značného hluku, který vydávají projíždějící auta a kaminony, který doléhal až k Třesínu.

Dostala jsem se do oblasti CHKO Litovelské Pomoraví. Listnaté stromy sice ještě byly z většiny holé, ale zem byla pokrytá doslova koberci zelenajícího se medvědího česneku mezi kterým vyrůstaly fialové květy dymnivky. Opravdu krása. Po silnici jsem došla k cestě vedoucí kolem zámku Nové Zámky. 

Původně barokní zámek nechali koncem 17.století postavit Lichtenštejnové. Zámek pak využívali k společenským radovánkám a honům. Ve 30.letech 18.století byl zámek přestaven a interiéry vyzdobeny nástennými malbami. Poté, co zámek v roce 1805 vyhořel, byl obnovený v klasicistním stylu. Tehdy také vznikl rozlehlý anglický park. V roce 1945 byl zámek zestátněn.

Vyšlapanou cestičkou jsem prošla bránou a dírou v plotu a octla se v zámeckém parku. Vzhledem k tomu, že dnes zámek slouží účelům ústavu sociální péče a interiér zámku obývají postižení lidé, nevěděla jsem, jestli tu vůbec můžu být. Když ale kolem mě prošla ošetřovatelka se skupinkou autistických chráněnců a s úsměvem pozdravila, špatné svědomí z domněle neoprávněného průniku na pozemek se rozplynulo. Jen jsem si vyfotila udržovanou stavbu zámku a šla nazpět k mostu přes Moravu, abych se zde napojila na červenout trasu vedoucí do Litovle. Trasa je zároveň Naučnou stezkou Nové zámky a je dlouhá 4 km.

Dostala jsem se na lesní cestu procházející nádheným světem lužních lesů, které jsou periodicky zaplavavány skrz ramena řeky Moravy. Nejprve jsem procházela územím Přírodní rezervace Hejtmanka a přešla do chráněného území Národní přírodní rezervace Vrapač. Mezi stromy poletovali strakapoudi. 

Stezka mě dovedla k Moravě a pak už jsem podél ní šla až do Litovle. Na řece na kánoi trénovali tři dorostenci. Třeba z nich jednou budou úspěšní kanoisté. 

Kolem jezu jsem se dostala na předměstí Litovle a zamířila na nádraží. Mrkla jsem do jízdního řádu a s potěšením zjistila, že za 5 minut mi jede vlak do Červenky, odkud pak budu pokračovat přes Olomouc domů. 

 Video z výletu najdete zde: https://bit.ly/Okolo_Mladce